Elsa Aids, Přípravy na všechno by Éditions Fra

Ráno jsem nakoupil v Žabce a tím se můj kontakt s okolím uzavřel. str ana 22

Elsa Aids Přípravy na všechno

Próza

Fra

elsa aids Pseudonym. Vydal Knihu omezení (Rubato 2017) aj. Žije v Česku.

Ã&#x2030;ditions Fra

Elsa Aids

Příprav y na všechno

Elsa Aids Příprav y na všechno Design Nusle(.org) Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, Fra.cz, roku 2020 jako svou 203. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk Vydání první ba031

Obsah

9 11 11 14 16 16 19 20 22 24 24 26 27 29 29 31 32 34 35 36 38 39 41 42 42 44 46 47 48 49

V malé zemi začala noc… Začátek příběhu Jsou dvě hodiny ráno… Jsem sám na novém místě… Mirinda Já a moje albínská kráska… Dlouhá noc Další den mám v ústech nakyslou pachuť… Rád bych prožil nějaký příběh… Žánrový obrázek Tady to vypadá jako před válkou… Velká pohoda Ode dne, kdy jsem opustil rodinu… Život v zázemí Jedu za město pro auto… Tři prsty smrti Začal podzim… Konec sezóny Budím se pozdě… Sleduju vývoj událostí… Říkám, že umřu Má žena, začínající umělkyně… Lepší než pizza Sto let republiky Dnešní počasí: zataženo, postupně déšť… Zatímco odepsaný muž… Oslabení Dny běží jeden za druhým… Příměří v malé zemi Čekám na děti v parku u nádraží…

Fra

51 52 53 54 56 56 58 59 61 61 63 64 66 67 69 69 71 72 74 74 76 77 79 80 81 82 84 84 85 87 88 89

Jdu zpátky Probudil jsem se po jedenácté… Společná svačina S muži moc často nemluvím… Osvobození Na setkání s Květákem se docela těším… Život s holčičkou Chystám svým synům večeři… Zátiší Je mlha, inverze… Vietnamci Když se probouzím poprvé… Satelitní stanice Jsem doma… Odměna V setmělém sále plném dětí… Požár v obci Novinka Zima pokračuje a já se snažím míň než dřív… České ložnice Na chodnících leží vrstva břečky… Švédská utěrka Tak jako každý rok i letos… Moët party 2017 Budím se před sedmou, zapínám topení… Kluci se ptají Alíka V komunitním centru u železničního překladiště… Sociální karaoke Akce Začali jsme dělat zásoby… Uplynul další týden… Propočty Za oknem se pohybují větve…

Naučil jsem se měnit úroveň.

V malé zemi začala noc. Je letní víkend, plynulý provoz. Někdo tudy jenom projíždí – jestli nesjede z dálnice, za hodinu se dostane k hranicím. Neosvětlený prostor za svodidly se rychle vyprázdní, zbyde jen ticho a tma. Ale cizí životy pokračují i potmě. Třeba tady, v motelu pár kilometrů od dálničního sjezdu: ležím v posteli s přítelk yní své ženy, ženou svého přítele. Otevřeným oknem dovnitř proudí noční vzduch, tichem se nese žabí kvákání. Začít nový vztah se mi zdá snadné – a ještě snadnější je dát se na útěk. Zatím jsem se vzdaloval jenom dočasně a mé výpadky omlouvala samota. Teď bych měl odejít doo pravdy, abych zjistil, na co jsem se tak dlouho připravoval. Ráno se rozhlížím po pokoji. Kromě dvoulůžka je tam dýhovaná skříň, televize a závěsy se zelenohnědým potiskem. Pod postelí se válí dálkový ovladač a zmačkané papírové kapesníky. Najednou mi připadá nejisté i nejbližší okolí. Moje společnice si bere léky a jde se osprchovat. Má světlou, lehce pihovatou kůži a plavé vlasy: její severská podoba z ní dělá můj protipól. Na umyvadle leží šampon na jedno použití, přes radiát or visí osuška. Z oparu se zatím vynořuje Česko, jak ho známe – pruh křoví, pole a za ním skladové haly tvořící horizont přilehlého světa. Na štěrkovém parkovišti stojí vedle několika kamionů jediný osobní vůz, moje auto se zlatou metalízou, pokrytou kapkami vody. Beze slova nastupujeme a odjíždíme. Samovolný pohyb nás ještě víc sbližuje. Nová skutečnost v nás

10 tuhne jako plnicí hmota. Jsme hlavní postavy bulvárního příběhu. Najíždíme na dálnici a po chvíli se ocitáme vysoko nad údolím. V mlze pod mostem prosvítá něco bílého a ona říká, že to jsou karavany. „Karavany,“ oznamuje a ukazuje do prázdna. Od rána je to její čtvrtá nebo pátá věta. Kolem řeky se sune řada obytných vozů. Světlovlásce se únavou zavírají oči. Její ochromenost mě zaráží, ale také vzrušuje. Míj íme vojenské let iště, blíží se návrat. Ona sedí na vedlejším sedadle a pomalu se hladí prsty po paži, já se pohledem držím voz ovky. Loučíme se v záplavě srpnového slunc e na autobusové zastávce mezi logistickými areály nadnárodních společností. Jedu dál. Moje představy splývají s okolním pros torem. Zdá se mi, že prudké odlesky z montovaných objektů podél silnice dodávají barvám zvláštní kvalitu. Prázdnota nad vyprahlou, polopouštní krajin ou se při styku s mým tělem mění v ovzduší touhy – a středem té pustiny je ona. Přesto když po poledni dorazím do jedné z příměstských obcí a zaparkuju v garáži pod bytem, kde žiju se svou rodinou, mám pocit, jako bych se vracel domů. Bylo mi třicet šest. Na okně jsou přischlé cákance barvy, kuchyň je nově vymalovaná. Nedávná společná práce nás opět sblížila, stejně jako jiné projevy péče mnohokrát předtím. Zasněně upíjím plechovkové pivo a dívám se ven na hromadu dřeva za sousedovým pneuservisem. Žena, kterou právě opouštím, mi dala dárek, dějiny protektorátu v dobových fotografiích. Naše šestiletá dvojčata určitě věří, že spolu zůstaneme až do smrti. Jako by se přece jen mohlo

11 povést to, o co jsme se tak dlouho snažili – završit nejisté příměří trvalým mírem. Jsem ospalý, ale pozorný. Nic neříkám. Ale už jsem se změnil. Večer své ženě položím ruku přes prsa. Není jí to příjemné, ale nebolí ji to. Já při tom myslím na něco jiného.

Bylo to jednoho teplého dne v roce 2015. Právě jsem si přivezl svého miláčka, ojetý sedan v odstínu sienna gold, a chtěl ho vyleštit. Zajel jsem na nejbližší benzínku a koupil tuhý vosk. Až pak jsem začal přemýšlet nad tím, jak se nanáší. Nakonec jsem použil houbičku na nádobí. A když vosk zaschnul, rozleštil jsem ho hromadou obnošených triček. Dneska už to dělám úplně jinak, ale to je dlouhý příběh.

Jsou dvě hodiny ráno. Sedíme v dodávce, do které jsme před chvílí, jako poslední věc, naložili krabici s knihami o umění. Třeba se dají prodat. Kolem kovového rámu rozkládací postele se převalují tašky s narychlo sbaleným oblečením. Projíždíme nočními

12 ulicemi. Všude je klid, jenom v centru blikají majáky – policejní jednotky tam sestavují mobilní zábrany kvůli protivládním protestům. Omlácené iveco s nápisem FLOP TRANSPORT, vypůjčené od Květáka, je zbytečně velké. Má nová žena má míň věcí, než si myslela. Ale vybrat je ze společné domácnosti nebylo jednoduché. Během let se všechno smíchalo dohromady. Po několikahodinovém přebírání cizího majetku mám mezi prsty černé žmolky a ruce se mi lepí k volantu. Za sebou jsme nechali tři vykastrované kočky – svědkyně starých časů. Teď se nejs píš prohánějí po napůl vyklizených místnostech a hrají si s chuchvalci prachu. Místo, kam se stěhujeme, patří k poválečné zástavbě. Byt byl levný, takže jsme ho vzali bez prohlídky – na nic dražšího stejně nemáme. Při vykládání nám pomáhá hubená dívka s tet ováním na krku, která se tu vzala kdovíodkud. Uprostřed tropické noci běhá chodbou s igelitovými pytli jako divoké zvíře zakousnuté do kořisti a nic pro ni není dost těžké. Z černě podmalovaných očí jí tečou slzy, něco si šeptá. Ani jeden z nás s ní nemluví. Její přítomnost je otravná, ale dveře jsou otevřené a ona nám ulehčuje práci. Někdy se zastaví a křičí do telefonu. „To je ale hnus!“ ozývá se její zoufalý hlas z našeho nového domova. Pak se obrátí přímo na nás: „Připadám vám odporná? Klidně mi to řekněte.“ Přízemí s provizorní kuchyňkou a mřížemi na oknech potřebuje vyvětrat. Vyspat se jedeme do stanu za Květákovým mobilhausem na stavebním pozemku u zahrádkářské kolonie, kde jsem strávil i několik předchozích nocí.

13 Zacouvám do křoví před vjezdem, vypnu motor a zhasnu světl a. Žena ve tmě nahmatá mou vyholenou hlavu, přejíždí po ní rty a líbá mě. Budíme se brzy, jsme nevyspalí a zpocení. V kopuli z neprodyšné látky dochází kyslík. Nadrženě se k sobě tiskneme, rozepínáme zip a vylézáme na trávník barv y písku. Pozoruju svou přítelkyni, jak si vyhrnuje šaty a močí na udusanou půdu budoucí zahrady. Předměstím procházíme, jako bychom se vznášeli. Hornbach, Kaufland i Penny Market se vlivem teplotní inverze chvějí jako přeludy. Také má první láska začala v létě. I tehdy mě okouzlovaly pigmentové skvrny rozeseté po jejím obličeji a ramenou jako osmahlá místa na palačince. To bylo před dvaceti lety, na počátku dlouhého propadu – zato teď očekávám období vyrovnané stagnace. Přívaly citu ze mě dělají omezenou, šťastnou bytost. V pronajatém bytě je vlhko. Když nadzvedneme lino, objeví se vrstva plísně a pod ní zbytky lepidla. Vypadá to jako malba černým olejem. Ani má pomocnice, absolventka státní výtvarné akademie, něco takového ještě neviděla. Stojíme tam a objímáme se. Zažíváme hodně věcí najednou. Lepidlo rozpouštíme toluenem. Představuju si svou ženu, jak rezignovaně balí a sbalené věci omotává fixační fólií. Sama za městem nezůstane. Naši malí synové jsou vyplašení, ale nedokážou nic ovlivnit. Nové okolnosti přicházejí rychle za sebou a oni se v nich ztrácí, bezm ocní jako nafukovací zvířátka v baz énu. Výpary z rozpouštědla působí. Po půlho dině mus íme vyj ít na vzduch. Všechno se rozplývá v proudech slunečního světla a pocity jsou příjemně nejasné.

Jsem sám na novém místě. V budově je ticho. Kromě mě tráví den doma jenom důchodci, invalidé a nezaměstnaní. Procházím akční leták Penny Marketu, jím rohlík a poslouchám politické komentáře. Získá nová vláda důvěru sněmovny? Potom skrz mříž pozoruju vozidlo komunálních služeb, jak za pomoci hydraulického ramene vytahuje ze země kontejner na sklo a s rachotem ho vysypává do valníku. Celou tu operaci sleduju se zájmem – má pozornost se pořád víc obrací směrem ven. A zároveň mě strach, lenost a vlastně už i zvyk nutí k pomalému ústupu. Namlouvám si, že území, na němž se pohybuju, je dost široké na to, abych ho ještě pár let nemusel opustit. Stačí sehnat podnájemníky do bytu za městem. Někdy své nordické přítelkyni pošlu krátkou zprávu, abych ji potěšil. A přitom i její nepřítomnost je součást mého štěstí. Jindy se jí hrabu ve věcech, abych se přesvědčil, že to, co mi teď připadá jako skutečnost, se odehrává doopravdy. I když k tomu nemám žádný důvod, obávám se nepříjemného odhalení a sám hledám usvědčující důkaz. Ale většinou mi nic neschází. Cítím se jako nasycená šelma, která si lovem pouze připomíná strávený úlovek a hodnotí jeho přednosti. Bude poledne a já si čtu popisek na stránce Dlouhá videa: „I houpačka je místo, kde si člověk dobře zašoustá. Jako česká dívka Mandy Love.“ Amatérské video, nejspíš ze začátku tisíciletí, vzniklo na konci léta. Světlo se zdá medově nazlátlé. Ta barva je mi povědomá – připomíná mi línou atmo-

15 sféru pozdních odpolední někdy dávno. Mandy a její pomocník to dělají uprostřed zahrady. Jí to jde dobře, ale jemu sotva stojí. V pozadí je pískoviště a naviják s hadicí. Svlečená, nalíčená a odbarvená Mandy Love se podobá Laně Storm, Marry Queen a trochu i mé ženě, která šla na pracovní úřad kvůli zdravotnímu pojištění. V dalším filmu jsme někde jinde. Pár souloží na poli mezi řádky kedluben. Když mění polohu, je slyšet praskání řapíků, jak se odlamují od bulvy. Herečka klečí na všech čtyřech s vystrčeným zadkem a tvář, kterou teď má těsně nad zemí, jí ozařuje zapadající slunce. Její peroxidové vlasy získaly teplejší odstín, obličej vyjadřuje vzrušení. Jak muž přiráží, její prsa se pohupují mezi nafialovělými lupeny jako velké bílé homole. Je odpoledne a já ležím v posteli. Pohlaví mám nateklé jako chobot. Ale odpočinek končí. Bude půl třetí, musím pro děti. Rychle se obleču a pospíchám k Základní škole U Roháčových kasáren, kam je jejich máma zapsala. Stojím před prosklenými dveřmi pod bezpečnostní kamerou a snažím si vzpomenout, který ze zvonků školní družiny zmáčknout. Nedávno začal školní rok. Nakonec se spletu a zazvoním na Skokany místo na Skřítky. Okamžitě vzniká problém: „Vy nevíte, do které skupiny patří vaše děti?“ Mumlám do mluvítka, že jsem se zapomněl zeptat. „Vy nežijete ve společné domácnosti?“ Mám pocit selhání. Pohoda v mé hlavě se rychle rozplývá. Píchání na poli – zábava pro invalidy. Ale mí synové jdou přímo ke mně a já se rychle stávám jejich otcem. Zkušeně kontroluju, jestli si nic

16 nezapomněli. Otvírám plastové krabičky na svačinu a dívám se, co v nich zůstalo. Ve zmačkaných ubrouscích nacházím zbytky jídla, které ráno připravila žena, od níž jsem odešel: ohlodaný kus celozrnného chleba, nahnědlý měsíček jablka. Hned to dojím – i když nemám hlad.

Vypil jsem lahev mirindy s příchutí vodního melounu. Ležím v posteli a se mnou tři mazlíčci předchozího muže mé současné ženy a také její – živé plody s nelidskou podobou. Bytem se šíří nasládlý zápach kočičích granulí. Zvířata sebou neklidně cukají a skáčou po posteli jako přízraky našich milostných záměrů. Usínám mezi chlupy. Když usnu, zdají se mi sny plné šťastných náhod a zbrklých pocitů.

Já a moje albínská kráska jsme na vycházce. Kráčíme letním večerem jako dva kosmické objekty. Ona je od pasu dolů v lesklé kožence ze sezónního výprodeje a klape podpatky – jako poník s plavou hřívou. Je

17 pracovní volno, den státnosti. V ulicích visí vlajky, na sloupech vidíme plakáty s bojovnými hesly: Domovinu ubráníme. Procházíme chladnoucí městskou přírodou sídlištního lesoparku, kolem airsoftové střelnice, přes prázdné parkoviště supermarketu a pak podél panelového domu, ve kterém jsem bydlel, když se narodila dvojčata. Zdá se mi to dávno. Potom sedíme na kryté zahrádce za bývalou sokolovnou, kde jsem se v předchozím životě občas zastavil s kočárkem, abych si zkrátil odpoledne. K záchodům se jde kolem tělocvičny, dlouhou chodbou plnou vyřazeného nábytku a pohárů ze sportovních zápasů. Venku je živo. Jsou tu samí muži, všem zbývá pár let do důchodu a navzájem se znají. Mluví o sádrokartonu, pak probírají televizní zprávy. Prcek s vojenskou známkou na břiše komentuje včerejší zásah policejních jednotek proti demonstrantům, při kterém dav ušlapal dvouletou holčičku: „O co jim jde? To dítě tam nemělo co dělat! Ale tady všem stříká semeno až z uší, jenom když se mají v čem vrtat.“ Se zájmem sleduju hovor odvedle, zatímco moje společnice upíjí pivo, kouří a pak se ke mně naklání a líbá mě na krk. Názory místních obyvatel nevnímá, stejně jako jejich diskuzi o grilování hermelínu, vietnamských prodavačkách, pot ravinov ých doplňcích a vlas ov ém hnojivu. Sahám jí zespoda na prso. Strkám ruku pod stůl a hladím ji. Rychle se stmívá. Přichází barmanka s další objednávkou. Má prázdný obličej, minisukni a vlasy s obarvenými konečky. Sledujeme ji, jak si stoupá na lavičku a jak se s rukama nad hlavou natahuje nahoru. Je štíhlá, ale má krátké nohy. Najednou se nad námi rozzáří červe-

18 ná žárovka. „Tomuhle říkám atmosféra,“ obrací se ke stálým hostům, když slézá dolů. Sotva odejde, hlouček se začne bavit o jejím těle. „Nakonec nám bude stačit jenom se dívat,“ pronáší zamyšleně pracovník betonárky. „Ale sáhnul by sis,“ namítá tlouštík ve vytahaném tričku s nápisem JIM BEAM, jaké nosil i můj táta. „Hlavně neříkej, že ne.“ „To mi připomíná jeden vtip,“ vkládá se do hovoru taxikář v gumových pantoflích. „Školačka spadne do výkopu a zláme si nohy. Najdou ji tam dva kopáči. Ta je tak malá, že nevím, co s ní, říká první. A druhý na to: K čemu máš krumpáč?“ Posloucháme, jak se smějí. Potom prcek zopakuje konec vtipu nasládlým hlasem, jakým v českých filmech mluví teplouši, a zasmějí se ještě jednou. Jako bychom tam nebyli. Sedíme stranou, v rohu zahrádky. Pijeme jako ostatní. Ale naše přítomnost je tu nadbytečná a slouží jenom nám. Barmanka si teď povídá s pěticí hostů. Dali si citrus za akční cenu a vypadá to, že jsou naměkko. Baví se o svých pocitech. „Víte, co je nejhezčí?“ ptá se ostatních betonář s dlan í položenou na srdci a sám si odpovídá: „Když psovi strčím ruku do tlamy a on drží a dívá se na mě…“ Chvíli se zamýšlejí nad věrností zvířat, pak nad jejich výcvikem. Je po zavíračce, z výčepu už všichni odešli. Rádio je puštěné hodně nahlas, aby bylo slyšet i venku. Z otevřených dveří zní Dlouhá noc, diskotékový hit české popové hvězdy. Slova znají všichni nazpaměť. I mně po cestě na záchod znějí v hlavě. Najednou jsem agresivní. Vezmu jeden z pohárů a rozšlápnu ho.

19 Sedím v kabince, a když se vyprazdňuju, šeptem si zpívám Dlouhou noc. Částečně proto, abych neusnul. Potom jdu zpátky. Hudba je vypnutá, místní odešli, barmanka uklízí. Moje tichá láska stojí ve tmě: „Všude jsem tě hledala, ale nemohla jsem tě najít.“

Víš, mně taky se stýská, a najednou, zdá se, máme proč znovu se znát. Tohle je dlouhá noc. Tak pojď, máš toho dost, byl jsi příliš dlouho sám, a ani já nejdu spát. Vždyť tebe mít je to, co chci nejvíc, s tebou chci zůstat dál stůj co stůj, čas kolem nás je můj i tvůj a trvá bez přestání. Taková láska může být, to není zdání. To je jen dlouhá, nádherně dlouhá noc a nikdo z nás nejde spát, ani ty a já. Vždyť naše noc právě začíná.

Další den mám v ústech nakyslou pachuť jako po zvracení. Čeká mě snadný přivýdělek. Má mladá ochránkyně s kontakty z umělecké školy mi zařídila hlídání malé výstavy současného umění. Na podlaze leží dva amorfní keramické útvary, jakési glazované výdutě, na stěně je dop rovodný text osobního rázu, napsaný v angličtině. Nikde ni kdo. Sedím tam, napůl zakrytý obrazovkou počítače. Když se do ní upřeně zadívám, nevolnost na okamžik ustoupí. Čtu si motoristický článek, ve kterém se probírá, jak za pomoci několika triků snížit spotřebu benzínu. Líčení úsporné jízdy mi vyhovuje. Stejně ale přecházím k bulváru. Po včerejšku se mi chce myslet na něco ošklivého. Za chvíli jsem na stránce TV Prásk a projíždím poutáky v rubrice VIP: Pomeje se rozvádí. Víme proč! Zkrachovalec Pomeje vydírá bývalou manželku. „Mám v břiše nádor,“ stěžuje si. Simuluje rakovinu kvůli alimentům? A potom: Pomeje si ostříhal vlasy a žije jako bezdomovec! Nemocný Pomeje přišel o hrtan! Herec zažádal o invalidní důchod. Spáchá Jiří Pomeje sebevraždu? Je mi špatně, ale pokračuju dál. V nabídce doporučeného obsahu mě upoutal obrázek kočičí hlavy vykukující z papírov ého sáčku. Zatímco má pozornost kolísá pod nápory mikrospánků, podvědomí mě nutí znovu přežvykovat nestrávené sousto. Dívám se na BEST FUNNY CATS. Sleduju kotě, jak si hraje s nafouknutým balónkem. Ten praskne a kotě uteče. Objeví se kočka. Vyleze na krabici, krabice se převrátí

Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba 002 003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský

048 Orhan Pamuk, Nový život 049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela 050 051 052 053 054 055 056 057 058 059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 100 101

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým nemluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Fernando Vallejo, Madona zabijáků Viktor Špaček, Co drží Nizozemí

102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143 144 145 146 147 148

Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor Antologie současné polské poezie Jean-Claude Izzo, Chourmo Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze Viola Fischerová, Hrana Ahmel Echevarría, Días de Entrenamiento Ondřej Horák, Mrtvá schránka Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Martha Acosta Alvarez, La periferia Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof /Môj dom bude mať strechu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Frank Correa, Larga es la noche Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

149 150 151 152 153 154 155 156 157 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185 186 187 188 189 190 191 201 202 203

Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Nonardo Perea, Los amores ejemplares Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Adéla Knapová, Slabikář Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof Kamil Bouška, Inventura Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě Alexej Cvetkov, Král utopenců Gérard Dubey, Sociální pouto v éře virtuality Tamás Jónás, Tatitatitati Veronika Bendová, Vytěženej kraj Adéla Knapová, Předvoj José Alberto Velázquez, Cierra los ojos, no respires Clemens J. Setz, Láska za časů Mahlstadtského dítěte Kristina Láníková, Úvahy nad zájmeny Petr Borkovec, Petříček Sellier & Petříček Bellot Šest německých básníků Tašo Andjelkovski, nid Jakub Řehák, Obyvatelé Bytosti schopné zemřít (2. vydání) Martha Luisa Hernández, La puta y el hurón Petr Borkovec, Sebrat klacek Elsa Aids, Přípravy na všechno

Fb.me/EditionsFra Fra.cz

Nové

Prohlížíš si ho, přehazuješ z ruky do ruky. Odhodíš ho. Je to klacek.

Když čtu Borkovcovy povídky, mám pocit, jako bych znovu jako malý kluk hrál kuličky. Zostřeně se vidím, jak žmoulám v kapse otlučené hliněnky a závistivě pozoruju odlesky zapadajícího slunce na Frantově duhové skleněnce neomylně se kutálející do důlku. (Jenže to má dva háčky: kuličky jsem nikdy nehrál a žádného Frantu neznám.) A zmocňují se mě při četbě podivné choutky. Třeba pozorovat klíčovou dírkou tetu ve sprše, kterou jsem taky nikdy neměl (sexy tetu, ne sprchu). Nebo odvalit kámen v lese a tetelit se slastným hnusem při zjištění, že se tam v lepkavém vlhkém přítmí skrývám já sám s libovolným sudým počtem nohou. Nebo leštit slova, dokud se nezačnou smát. Ty prózy jsou zkrátka výzvy k cestám do znepokojivých krajin, kam se každý chce zaručeně vrátit, přestože tam nikdy nebyl. petr zavadil Petr Borkovec Sebrat klacek Brož. vazba, 172 s., dpc 239, ekniha 169 kč, Fra 2020, isbn 9788075211675

Přípravy na všechno jsou milostný příběh z malé země, kde se život mění v nouzový stav, válečný deník z doby příměří, autoportrét zaostřený na nejbližší okolí. Klíčová slova: bulvár, děti, kolaps, láska, nuda, porno, samota, slevy, vzpomínky, zbytky.

dpc 169 Kč ISBN 978-80-7521-169-9

Fra.cz