Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy

Emanuel Mandler Poslední Branibor a jiné příběhy

Mlha Za dveřmi Poslední Branibor fra

fra

2

Emanuel Mandler Poslední Branibor a jiné příběhy

3

4

Emanuel Mandler Poslední Branibor a jiné příběhy

fra5

Edice české prózy, řídí Jan Šulc

© Éditions Fra, 2007 Text © Emanuel Mandler, 2007 Author photo © Magdalena Mandlerová, 2007 ISBN 80-86603-63-6

6

Mlha Šel jsem pomalu jakousi postranní, neznámou ulicí.

Bloudil jsem městem docela bez cíle, nezajímalo mne, kam jdu a kdy se vrátím. Mám však rád mlhu podzimního večera: místo silnice matně svítící křivolaká čára, místo činžáku blikající škatulka, a z celého města je vidět kousek řeky s nezřetelným stínem železničního mostu. Ulice, jimiž jsem procházel, zůstaly daleko za mnou. Kráčel jsem po prázdné rovinaté ploše, na níž nebyla vyznačena cesta, vedly mne jenom svítilny, které se pravidelně vynořovaly z mlhy a opět se v mlze ztrácely. Byl jsem tehdy víc než kdy jindy unaven celodenní prací, ale uspokojovalo mne vědomí, že alespoň na chvíli nemusím namáhavě soustřeďovat myšlenky; a tak jsem šel bezstarostně stále dál, i když jsem po několika minutách musel přelézt nízké zábradlí a vyhnout se několika překážkám, které se mi znenadání postavily do cesty. Prázdná rovina zůstávala, ale svítilen přibývalo, dlážděná plocha rozbředla v hrbolovitou kašovinu a kdesi vpředu sílil nestejnoměrný hřmot. Promísena s tmou mlha žloutla a v jejím temném oparu se skrývalo cosi nejasného, zvláštního.

Ohlédl jsem se. Opravdu, celá plocha, pokud jsem ji stačil přehlédnout, byla pokryta stínem majestátního, robustního předmětu. Stál přede mnou: špinavě bíle chomáče mlhy se obtáčely kolem rozlehlé, vysoké stavby pokryté lešením, a odtud vycházely přitlumené zvuky, připomínající jednou bušení velkých kladiv, podruhé drcení nějaké zarputilé hmoty a jindy dokonce řadu výbuchů. Mimoděk jsem se otřásl, ale byl jsem stále ještě v dobré míře a pokračoval jsem cestou k podivnému kolosu. Gigantická stavba s ubývající vzdáleností nerostla, zabraňovala jí v tom mlha, 7

ale mohl jsem rozeznat jednotlivé kvádry, z nichž byla sestavena, a nejspodnější patra lešení. Hluk práce sílil, jen jediného človíčka tu nebylo vidět, stavba se neznatelně otřásala, jakoby automaticky, bez přispění živé bytosti. Přitahován strašidelností této scény kráčel jsem mlhou a houstnoucí tmou jistě jako člověk, který se dává řídit jenom smysly, a bez rozpaků jsem vstoupil do nitra budovy. Byl bych očekával prostrannou dvoranu, místo toho jsem však vešel do chodby připomínající sklepení: mohutná klenba, četné zákruty se sporým osvětlením provizorně instalovaných žárovek a silné zdi svědčily o ohromném množství hmoty, které musely nést. Zdi, pravda, tlumily hluk, ale jakmile jsem zpozoroval, že se neustále chvějí, chtěl jsem odejít.

Mezitím však jsem přešel křižovatku chodeb a nyní bylo těžké rozhodnout, která vede k východu: všechny byly stejné. Nazdařbůh jsem se pustil jednou z nich, ale nebyla to ta pravá. Chodil jsem v jakémsi bludném kruhu, betonové stěny byly oroseny velkými kapkami vody a stále se automaticky otřásaly tajemným chvěním; ale východ tu nepřipomínalo nic. Teprve po dlouhém putování jsem si všiml těžkých kovových dveří, ve kterých trčel automatický klíč, umístěný mezi tlačítky. Vstoupil jsem do místnosti připomínající bizarně zařízený pokojík, jehož atmosféra v sobě skrývala cosi znepokojivého. Podíval jsem se vzhůru. Tato zvláštní kabina neměla strop a byla zavěšena hákem na silném laně, táhnoucím se vysokou šachtou. Byl to podobný pohled jako továrním komínem, protože šachta, jejíž výšku jsem odhadoval na dvacet až třicet metrů, byla nahoře otevřená. Nemohl jsem odtrhnout oči od jejích holých, drsných stěn, přestože při pohledu na jejich strmou perspektivu se mne zmocňovala závrať. „Pojedeme?“ ozval se pojednou za mnou hluboký 8

hlas. Otočil jsem se. V rohu kabiny seděl na předmětu, který připomínal pohovku, vousatý muž středních let. Díval se na mne s takovou samozřejmostí, že jsem se neodvážil odmítnout. Výtah se pomalu rozjel. „Bude to pár minut trvat,“ řekl muž a nabídl mi pohybem ruky místo na pohovce. „Od té doby, co se stalo to neštěstí, jezdí výtah pomalu.“ Mlčky jsem přikývl. „Bylo to strašné neštěstí,“ pokračoval. „Můj předchůdce – o mrtvých jen to nejlepší, ale chyběl mu intelekt – vyvezl nahoru pětičlennou výpravu Činitelů, a když se vracel pro další, zapjal příliš velkou rychlost a výtah se utrhl. Až potud by bylo vše v pořádku, protože s úmrtností zřízenců u výtahu se tu počítá, jenomže Činitelé zůstali nahoře a vznikl problém, jak s nimi dolů – lešení ještě nebylo dobudováno a instalace nového výtahu trvá alespoň týden. Záchrannou akcí proto pověřili zkušeného horolezce, a ten opravdu zdolal tu výšku během dvou dnů, ale pak prý se mu zatočila hlava a odmítl sestoupit dolů. Ostatně celá akce nebyla dostatečně promyšlena, neboť nikdo nevěděl, co by si byl samotný horolezec počal s oněmi pěti Činiteli; podstatné ovšem bylo, že nyní uvízlo nahoře o jednoho člověka víc. Nikdo si s tímto problémem nevěděl rady. Teprve třetí den kdosi navrhl zachránit je vrtulníkem. Činitele však mezitím uvedl hlad, žízeň, mráz a nedostatek hygienických zařízení do hrozného stavu: plazili se po výškách, provolávali necudné výroky a losovali prý nakonec, kdo z nich bude první zaříznut a upečen. Teprve když horolezec, na něhož padl los, projevil nedostatek smyslu pro celek a vrhl se v zoufalství s té výšky (jeho tělo nemohlo být pohřbeno, neboť zapadlo do tuhnoucího betonu), zjistili prý Činitelé, že s sebou beztak neměli nůž k provedení exekuce. Upadli v důsledku toho v jakési zoufalé šílenství, a když přiletěla helikoptéra, 9

začali rokovat, v jakém pořadí mají být zachraňováni, zda podle hodnosti, stáří nebo zásluh. Helikoptéra zatím trpělivě kroužila kolem, ale Osud asi chtěl, aby se tragédie dovršila – právě když se ti nahoře dohodli, došly vrtulníku pohonné látky. Havárie, která vzápětí následovala, katastrofálně zhoršila psychický stav Činitelů. Během několika málo vteřin naskákali po řadě do tuhnoucího betonu.“ Muž se odmlčel a usedl vedle mne na pohovku. „To už je Osud,“ dodal po chvíli. „Osud?“ řekl jsem. „Za svůj osud mohou lidé sami.“ „Jistěže. Lidé si dnes neustále zahrávají s Osudem.

Rouhají se: celá naše doba připomíná žábu, která vážně přemítá o tom, jak přeskočí rybník. Podívejte se dobře na tuto nestvůru, na tento chrám…“ Než jsem mohl něco říci, výtah se náhle prudce zakymácel a zůstal stát. Cítil jsem, jak mi tváře blednou.

Příhoda, kterou vykládal průvodce, mne přece jen postrašila. Podivný průvodce však klidně seděl dál. „Někdy vypnou na nějaký čas elektřinu,“ hovořil, jako by pokračoval v předchozím výkladu, „a bývá ovšem velmi nepříjemné, je-li v tu dobu výtah v chodu. Několikrát jsem již žádal služební cestou o přidělení ještě jednoho gauče, ale dosud bezvýsledně. Kdyby například nyní nezapnuli elektřinu až do rána, museli bychom se ve spánku střídat. Na druhé straně je přidělení alespoň této pohovky dosti pěkný úspěch.“ Postřehl zděšení na mé tváři a špatně si je vyložil. „Nebojte se, zima nám v žádném případě nebude.

Strop je sice, jak vidíte, otevřený, ale teplota dnes v noci stěží klesne pod bod mrazu. Kromě toho tu mám improvizované ohniště a dostatečnou zásobu uhlí. Ovšem déšť je v této otevřené šachtě nemilý, ale snažil jsem se udělat, co se dalo i proti této eventualitě: provrtal jsem nebozezem množství děr do podlahy, aby mohla odtékat voda, a pod kabátem jsem pro10

nesl slušně veliký deštník. Ostatně nemáme se čeho bát, podívejte těch hvězd…“ K cíli nám zbývalo již jen několik metrů. Šachtou se otvíral pohled na rozsvícené nebe a z dálky zazníval pravidelný hukot leteckého motoru. Na chvíli jsem se cítil v bezpečí. Za války, pomyslel jsem si, by bylo neobyčejně obtížné zasáhnout bombou takovou šachtu.

Vlastně bylo by to skoro nemožné. „Dříve,“ pokračoval zatím průvodce, „měl jsem úplnou volnost a ve svých myšlenkách jsem se pohyboval bůhvíkde. Dnes jsem uzavřen do této šachty a také mé myšlení je omezeno pohybem nahoru a dolů. Ale přijedete výtahem až někam do těchto míst, zastavíte a díváte se na hvězdy: jako by stačilo vztáhnout ruku a dotknout se jich. Nebe je jasné, v dálce píská vlak a zdá se, že jede pár metrů kolem. Zahouká parník, bzučí letadlo, cinkají tramvaje. Mám tu, zdá se, všechno, a přece nic, protože ve dne spím a v noci nemohu než jezdit nahoru a dolů. A přitom je odstraňování Kolosu právě tak zbytečné, jako bylo jeho budování.

Je obrovský, ohyzdný, nic v něm není, není prostě na nic. Lidé se odjakživa snažili něco udělat, ale pak přišli jiní, odstranili to, s čím se hmoždily předchozí generace; každý další rok potvrzuje, že lidské dějiny jsou neustálá nadprodukce ničeho. A dívejte se dobře, jak vysoko se toto nic dokáže pozvednout.“ Teprve během průvodcova výkladu jsem si uvědomil náhlou přítomnost ticha. Rachot, dunění, vzdálený ohlas explozí – to vše jako naráz ustalo a pouze průvodcova slova se odrážela od holých stěn šachty.

Jako vše, co je zahaleno do naprostého ticha, i Kolos se nyní před mýma očima zvětšoval a mohutněl. Až po několika dalších minutách bylo možno postřehnout narůstání známých zvuků a současně se Kolos opět začal otřásat.

Vystoupili jsme na jeho vrchní plošinu.

11

Jestliže jsem dole pociťoval tíseň z vědomí obrovské hmoty nashromážděné nad mou hlavou, pojala mne teď na jejím vrcholu nevolnost. Všechna ta masa kamene, betonu, zeminy a železa se chvěla, třásla, sténala, chrčela, odrážela nás vzhůru a opět nám uhýbala pod nohama. Průvodce mne dovedl k jakémusi zábradlí a zde se zastavil. „Podívejte,“ řekl.

Rozhlížel jsem se dopředu, nalevo i napravo, ale pochopil jsem pouze, že plošina hraničí s vrchní hranicí mlhy. Jen několik metrů směrem dolů bylo možno tušit tmavé stěny Kolosu, ale i ty se ztrácely v mlze. Zapomněl jsem na nejisté podloží svých kroků a následoval průvodce, který kráčel podle zábradlí, co chvíli se zastavil a ukázal beze slova do mlhy. Ale ať jsem sebedelší dobu upíral zrak k jedinému místu anebo se otáčel na všechny strany, mlhou jsem neprohlédl; jen hlava mne silně rozbolela. Stál jsem na nejisté ploše, otřásající se detonacemi a nárazy, u mých nohou se neslyšně převalovaly chomáče mlhy a neúčastná obloha s nehybnými blikajícími hvězdami mi jen připomínala kolísavost a vratkost toho všeho. Cítil jsem, že se potácím. Chtěl jsem zavolat na průvodce, ten však již předtím, aniž se ohlédl, sám zamířil k šachtě, pomohl mi sestoupit do kabiny a posadil mne na pohovku.

Kabina se rozjela dolů a otřásala se chvěním, které na ni přenášely stěny šachty. Průvodce sáhl do ošuntělé aktovky, skryté někde pod gaučem, vytáhl termosku a dal mi napít stydnoucí černé kávy. Potom si sedl, zadíval se nepřítomně před sebe a začal zvolna hovořit, bez nejmenší známky spěchu, ale také bez příznaků toho, že by si byl vědom mé přítomnosti. „Nesmíme se domnívat, že se snad těmito otázkami zabýváme jenom my,“ řekl. „Vrchní Činitelé urychleně ustavili komisi, která podrobně zkoumala, kdo za vybudování Kolosu nese odpovědnost. Není možné, aby to byli Vrchní Činitelé, neboť ti považují Kolos za 12

esteticky podřadný a domnívají se, že není prospěšný.

Proč by tedy dávali příkaz k jeho stavbě? Musel existovat někdo, lépe řečeno někdo jiný, kdo považoval ošklivost Kolosu za krásu a jeho neužitečnost za prospěšnost. Identifikace pravého viníka by neměla být obtížná, stačí zjistit, kdo tehdy nacházel v Kolosu zalíbení. Želbohu komise dospěla k zjištění, že tehdy se Kolos líbil všem. Toto zjištění silně zkomplikovalo další postup, protože to, že v Kolosu někdo někdy našel zalíbení, je sotva představitelné. Existuje tedy Kolos jako takový? I kdyby neexistoval, musel by se zbourat, aby byl odstraněn nežádoucí pocit obecné nelibosti…“ Výtah se prudce zastavil. Průvodce nedohovořil větu, otevřel spěšně dveře a – jako by s mou přítomností již nepočítal – začal upravovat pokrývku na pohovce. Vykročil jsem do tmy. Šel jsem úzkou, nízkou a nerovnou podzemní chodbou; výtah mne asi odvezl až hluboko pod Kolos. I zde jsem slyšel a hlavně tušil drobné nárazy v gigantické hmotě nahoře, ale tady jsem již cítil vlhkou vůni navrstvené zeminy a veden spíše instinktem než rozumem došel jsem po několika minutách monotónní chůze až ke dveřím vedoucím ven. Nedočkavě jsem vykročil a znovu mne pohltila mlha.

Přecházel jsem hrbolovatou kašovinu a za sebou jsem opět pociťoval tichý a nebezpečný stín nestvůrného předmětu. Za chvíli jsem kráčel nebo spíše utíkal po dlážděné cestě, svítilny se přede mnou vynořovaly a zase odcházely do mlhy. Cesta, lampy i mlha sama se třásly malým, drobným, nepravidelným chvěním a v zádech jsem neustále cítil tichý stín. Unaven polevil jsem v kroku, opatrně, nedůvěřivě jsem se ohlédl a zastavil. Přede mnou, za mnou, nahoře i po stranách, všude se rozprostírala mlha. Byl jsem do mlhy uvězněn i zabalen a byla to černá, noční mlha: všu13

de samá tma. Jen na chvíli, docela na chvíli se nahoře poodhrnul její cíp a uviděl jsem záblesk světla z jakési strašně vzdálené hvězdy. Ale i ten pohltila mlha.

Nerozpakoval jsem se již a co nejrychleji jsem odcházel směrem, jímž, jak jsem si myslel, může vést cesta domů.

14

Za dveřmi

15

Čekárna Seděl jsem v restauraci městských lázní, vykoupán a hladce oholen, oblečen jen v lehký bílý plášť, čekal jsem na svůj oběd, poslední oběd; všechen stesk však byl ten tam: ještě včera jsem posedával zamyšlen v čekárnách na nádražích, jezdil bez cíle tramvají z konečné na konečnou, bezhlavě jsem chodil ulicemi; vydal jsem se dokonce až na vzdálené předměstí a pozoroval s výšky, jak pode mnou vyjíždějí vlaky z tunelu, ale pak jsem se vrátil zpět do města, stál na nábřeží a bezmocně sledoval parníky na řece. Tisíce řešení mne včera napadalo, jediné však jsem nebyl schopen uskutečnit a teprve nyní spadla ze mne všechna úzkost, cítil jsem se volný, svěží, oproštěný, učinit konec zdálo se mi tím snazší a lehčí, že mi bylo všechno zcela lhostejné; natolik lhostejné, že jsem se rozhlížel po ostatních hostech v restauraci, zda jim tím nejsem nápadný. Byli tam všeho všudy čtyři lidé, každý si hleděl svého, jen jeden z nich se na mne chvíli zadíval a zase odvrátil oči; byl jsem všecek nesvůj, ne proto, že jsem se tak rychle změnil, ale odnavykl jsem si věřit sám sobě a nemohl jsem uvěřit ani oné proměně.

Posléze jsem vstal a přinesl jsem si noviny, které visely na protější stěně, stále jsem se ohlížel, zda nebudím svým chováním pozornost. Skutečně, dva ze spolubydlících se na mne zpytavě zadívali, ale možná jen proto, že i já jsem se ohlížel; snažil jsem se na ně nemyslet a obracel jsem stránky novin. Nezajímalo mne, jsou-li dnešní, včerejší, nebo snad týden staré, bůhví jak dlouho jsem již nečetl noviny. Jejich četba mne příliš rozrušovala, byly v nich inzeráty a ty mi připomínaly, že bych mohl být zaměstnán, kdyby to ovšem vůbec bylo možné. Ano, řekl jsem si, inzeráty; o ostat16

ní stránky jsem se přestal zajímat a těkal jsem očima po té stránce. Bylo mi opět tak lehko jako před chvílí, všechny inzeráty mi byly lhostejné: malicherné starosti banálních lidí a lidiček, prodám zánovní vysavač, hledám hospodyni, přijmeme vyučené tesaře, zámečníky, zedníky, instalatéry… Svou minulost jsem zrušil, budoucnost neexistovala a přítomnost byla ohraničena blížící se hodinou konce, jen směšná, nevýznamná stránka inzerátů zbyla. Můj pohled přeskakoval z místa na místo, aniž jsem vnímal smysl textů, a byl bych už noviny odložil, kdybych si náhle neuvědomil, že se mé oči zastavily na jednom místě; nechápal jsem nejprve, co čtu, ale poznenáhlu jsem počal vnímat smysl oněch slov: „Přijmeme závazně jakékoli množství jakýchkoli pracovních sil.“ Snažil jsem se rychle zvednout oči od této jediné stručné věty, která neustále přitahovala mou pozornost a opět probouzela zmatek, s nímž jsem tak namáhavě skoncoval, naději a očekávání. Ačkoli jsem se bránil vzít na vědomí smysl inzerátu, musel jsem se podvolit významu slova jakýkoli; opakoval jsem bezděčně: jakýkoli, tedy i já. Jistěže je to výraz zoufalství, zahrnovat sám sebe pod tak obludný pojem, ale není snad jakákoli příležitost lepší než příležitost žádná?

Pravda, byl jsem rozhodnut nepoddávat se již takovým myšlenkám, ale přesto jsem s nelibostí pozoroval, že se víceméně proti své vůli oblékám. Nevyčkal jsem objednaného oběda, vyšel jsem na ulici a nastoupil do tramvaje, která jezdí k předměstím, za nimiž někde, soudě podle adresy, sídlila instituce nabízející tak výhodné pracovní příležitosti. Bylo to daleko za městem, musel jsem přestoupit z tramvaje na autobus, celou tu dobu jsem byl roztržitý a nedokázal jsem soustavněji myslet ani na inzerát, ani na cokoli jiného.

Když jsem konečně vystoupil, zůstal jsem v rozpacích 17

stát na pokraji nějaké vesnice, vzdálené od města slušných pár kilometrů, nikde jsem však nezahlédl ulici odpovídající adrese z inzerátu, ani budovu, která by připomínala úřad, ústav nebo továrnu. Posléze jsem se odhodlal zeptat se kolemjdoucí ženy. Upřímně popírala, že by v této vsi existovala podobná ulice a zvláště pak, tvrdila, tu nemůže být žádný podnik nebo úřad. Ovšem, řekla dále, asi osm nebo deset kilometrů odtud je skupina velkých budov s vysokým továrním komínem a je také možné, ba pravděpodobné, že adresa, na kterou se vyptávám, odpovídá položení těch budov. Nejednou se jí lidé, asi z města, muži i ženy, dotazovali na tuto adresu, a vždy je poslala tam (ukázala směrem od města). Bylo to asi správné, protože ti lidé se nevraceli, ale s cestou je to zlé, z této zapomenuté vísky nevede k onomu podniku dokonce ani polní pěšina. Jistě je spojen se světem pořádnou silnicí, avšak u nich mají lidé svých starostí dost a málokdo se stará o tak vzdálený podnik, a kudy asi taková silnice vede, nikdo neví. Otočil jsem se zády k městu, směrem, jímž předtím ukazovala žena.

Přede mnou ležela rovina pokrytá šedivými zoranými poli, porušená v místě, kde přecházela v syrovou podzimní oblohu, skupinou lesnatých kopců. Jakoby z temena jednoho z nich odvíjel se stranou tenký proužek dýmu; zadíval jsem se pozorněji a spatřil jsem robustní tovární komín; opravdu však, v tu stranu nevedla ani cesta, ani pěšina, takže mi nezbylo než vydat se přímo přes pole. Šel jsem přes šedou oranici stále na sever a byla to cesta únavná, monotónní a smutná: kolem pusto, ani telegrafní dráty tudy nevedly; připadalo mi, že se zaplétám do fádní krajiny jako do zaprášené pavučiny. Postupoval jsem kupředu zvolna, nohy se mi bořily do rozmoklé půdy a v hlavě mi vířily neutěšené myšlenky. Nejsem teď vlastně, uvažoval jsem, rozhodnut ani pro rychlý konec, ani pro cokoli 18

jiného, a přesto se lopotím tak pracným vyprošťováním nohou z rozmočené půdy, jen abych co nejrychleji dospěl k budovám, které, jak jsem si musel brzy přiznat, vyhlížejí dosti nepřívětivě. Pohled na tovární komíny jsem neměl nikdy obzvlášť rád, ale tato podívaná mne vysloveně odpuzovala: rostl mi před očima masivní majestátní komín, z jehož vrcholu se vinul pás kouře. Kouř se však neotřásal nárazy větru a nerozplýval se v povětří, nýbrž plynul vodorovně bez zachvění a zachovával stále stejnou šíři, jako řasená tmavá stuha. Potěšilo mě, když rovina začala povlovně přecházet ve svah obrácený k nám tak, že zakrýval i vysoký komín. Úrodná prsť zoraných polí zde ustupovala kluzkému jílu neduživých luk, vprostřed nichž tu a tam rostly zakrslé stromy, a když po chvíli začal svah nabývat na příkrosti, spojily se tyto ostrůvky v souvislý, nepřirozeně zmrzačený porost. Kolem mne trčely holé větve, pod nohama křupalo rezavé jehličí a z pařezů vyrůstaly houby podivných nepravidelných tvarů.

A tak, zamyšlen, bezradný a utrmácený dospěl jsem k místu, kde byl svah přetnut silnicí šikmo směřující vzhůru; po několika desítkách metrů chůze se ráz krajiny pojednou změnil. Zastavil jsem se na chvíli před širokou asfaltovou silnicí, která byla z obou stran chráněna košatými kaštany, mezi nimiž směrem vzhůru bylo vidět stráň plnou ovocných stromů, avšak u silnice nebylo dost času na prohlížení krajiny, protože tu panoval příliš rušný provoz. Jezdily tu osobní i nákladní automobily, všechny stejnou rychlostí. Žádné z aut se nepokusilo předjet předcházející, ani se neopozdilo, jely z každé strany ve dvou řadách, jako by byly řízeny někým v pozadí; musel jsem se neustále uhýbat, protože šířka silnice se měnila a s ní i šíře drah, v nichž jely vozy. Zakrátko se svah zmírnil a ze silnice odbočovala dlážděná frekventovaná vozovka s pohodlnými chodníky. Byl jsem u cíle své cesty: tato 19

příčná cesta vedla k vysoké a neobvykle široké budově, za níž, pokud se dalo z křižovatky přehlédnout, stálo ještě několik podobných stavení, o něco menších. Hlavní budova byla příliš rozsáhlá, než aby se dalo poznat, jakému slouží účelu; podle průčelí, rozděleného nádvořím ve dvě značně vzdálená křídla, to mohla být právě tak škola jako továrna, výzkumný ústav nebo krematorium. Ačkoli široko daleko nebylo živé duše a nikde jsem nespatřil nápis označující cestu, zamířil jsem k levému křídlu. Byl to zřejmě hlavní vchod a architekt na jeho úpravě nešetřil, použil jemného nahnědlého mramoru, všelijak členitého, a ještě jej ozdobil bronzovými reliéfy.

Vešel jsem do příjemně vyhřáté prostranné dvorany, upravené nejspíše jako vestibul lepšího hotelu – zřídili tu také opravdovou hotelovou recepci, která však v tuto chvíli zela prázdnotou. Nebylo ostatně čemu se podivovat v té velké dvoraně, kromě řady kožených křesel stály tu za pozornost jakési tmavé olejomalby jednotného slohu, rozvěšené po stěnách, ale mě teď zajímaly jenom podmínky mého příštího zaměstnání. Vstoupil jsem na široké schodiště pokryté zachovalým kobercem a vystupoval jsem nahoru. Po dvou zákrutech ústilo schodiště v dlouhou, úzkou a překvapivě tmavou chodbu (uvědomil jsem si, že venku se již smráká); když mé smysly přivykly šeru a nerušenému tichu, rozeznal jsem po obou stranách chodby nespočetné množství dveří, jedny vedle druhých. Po nějaké době jsem v šedivém profilu chodby zahlédl velkou tabuli s nápisem, který bylo možné přečíst jen obtížně. Škrtl jsem sirkou a četl jsem nápis Čekárna. Chvíli jsem váhal a potom jsem stiskl kliku, ale nevstoupil jsem do čekárny zařízené obvyklým způsobem, nýbrž do velkého sálu, rozděleného příčkou umístěnou proti dveřím ve dvě velké místnosti; každá z nich se pak členila na množství otevřených 20

kabin: obě místnosti tak připomínaly neobyčejně dlouhý železniční vagón. I zde panovalo ticho, skoro jako by v celé té obrovské prostoře nikdo nebyl, ale když jsem se pozorněji ohlížel kolem sebe, zjistil jsem, že sál je plný lidí. Nalevo byly ženy, napravo muži, každý z nich stál v jedné z kabin, svlékal se nebo již byl svlečen a držel na ruce své šatstvo. Pod sprchou, umístěnou v místě, kde byla dělící přepážka přerušena, omývali se po řadě muži i ženy, ani na sebe nepohlédli, každý jako by byl zahleděn sám do sebe. Pak odcházeli zpět a v tichém zamyšlení stáli a čekali. Cítil jsem, že se podvoluji, nevěděl jsem však čemu, jako bych neměl vlastní vůli, zamířil jsem k jedné z prázdných kabin a začal jsem se svlékat. Tiše, snažil jsem se chovat stejně nepřítomně jako ti ostatní, a právě tím jsem se stal nápadným, neustále jsem se totiž otáčel, abych viděl, jak si upravují šaty, jak se sprchují, jak se navracejí do kabin.

Posléze jsem si uvědomil, že mé chování vzbudilo pozornost obou mých sousedů, bylo mi to trapné, usedl jsem na lavici své kabiny a zabořil hlavu do dlaní. Snažil jsem se na nic nemyslet, zanedlouho jsem však pocítil po pravé straně teplo cizího těla, „nesmíte se bát,“ hovořil nakloněn ke mně, měl jsem stále hlavu v dlaních, nechtěl jsem vzhlédnout, „vím, že se bojíte, to se pozná. Ale ty dveře, ovšem, vyhlížejí cize, každý má pocit cizoty, stojí-li před neznámými dveřmi, jenomže kolik nás je, kolik je neznámých dveří a kolikrát v životě před nimi staneme. Nezbývá nám než překonat ostych – a čím se liší tyto dveře od ostatních takových neznámých, cizích, lhostejných dveří?“ O čem to mluví, přemýšlel jsem, jaké dveře má na mysli? „To není jen otázka dveří, které jsou před námi, stále procházíme dveřmi a chceme-li dospět k příštím, musíme zavřít ty za námi, jinak by je přibouchli jiní; stojíme tedy již za oněmi dveřmi, a neví21

Emanuel Mandler Poslední Branibor a jiné příběhy Odpovědný redaktor Jan Šulc Fotografie autora Magdalena Mandlerová, 2007 Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15 120 00 Praha 2, www.fra.cz roku 2007 jako svou 47. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 650 výtisků ISBN 80-86603-63-6

178

Photo © Magdalena Mandlerová, 2007

Činitele však mezitím uvedl hlad, žízeň, mráz a nedostatek hygienických zařízení do hrozného stavu: plazili se po výškách, provolávali necudné výroky a losovali prý nakonec, kdo z nich bude první zaříznut a upečen. Teprve když horolezec, na něhož padl los, projevil nedostatek smyslu pro celek a vrhl se v zoufalství s té výšky (jeho tělo nemohlo být pohřbeno, neboť zapadlo do tuhnoucího betonu), zjistili prý Činitelé, že s sebou beztak neměli nůž k provedení exekuce. (s. 9)

www.fra.cz

9 788086 603636

Photo © Magdalena Mandlerová, 2007

Činitele však mezitím uvedl hlad, žízeň, mráz a nedostatek hygienických zařízení do hrozného stavu: plazili se po výškách, provolávali necudné výroky a losovali prý nakonec, kdo z nich bude první zaříznut a upeČeská čen.próza Teprve když horolezec, na něhož padl los, projevil Král, nedostatek celek a vrhl se v zoufalství Petr Arcosmyslu a jinépro prózy s té výšky (jeho tělo nemohlo být pohřbeno, neboť zaKarel Milota, Hora padlo do tuhnoucího betonu), zjistili prý Činitelé, že František Kautman, Alternativy s sebou beztak neměli nůž k provedení exekuce.

Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh (s. 9)

Václav Durych, Černé tečky Emanuel Mandler Poslední Branibor a jiné příběhy

fra www.fra.cz

9 788086 603636