Sylva Fischerová, Pasáž

Česká próza

Sylva Fischerová Pasáž

Sylva Fischerová

fra.cz

fra

Česká próza

Sylva Fischerová Pasáž

fra

Básnířka a prozaička Sylva Fischerová se narodila 5. listopadu 1963 v Praze. Po počátečních studiích filozofie a fyziky na FF UK a MFF UK v Praze vystudovala klasickou filologii na FF UK (1985–1991). V současné době pracuje v Ústavu řeckých a latinských studií na FF UK (věnuje se především řecké literatuře, filozofii a náboženství). Žije v Praze. Debutovala básnickou sbírkou Chvění závodních koní (1986), po které následovaly básnické knihy Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994), Šance (1999), Krvavý koleno (2005) a Anděl na okně (2007).

V roce 2005 vydala sbírku povídek Zázrak. Její básně i prózy byly přeloženy do celé řady jazyků a otištěny v časopisech a almanaších, dva knižní výbory z básní byly publikovány ve Velké Británii, soubor povídek Zázrak vyšel v překladu do polštiny.

Sylva Fischerová píše také pro děti (Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země, 2006).

fra

2

Sylva Fischerová Pasáž

3

4

Sylva Fischerová Pasáž

fra

Česká próza Sylva Fischerová Pasáž Redaktor Petr Borkovec Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2011 jako svou 95. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první © Fra, 2011 Text © Sylva Fischerová, 2011 Author photo © Ester Fischerová, 2011 ISBN 978-80-87429-04-4

6 BA014

Obsah A co je člověk? 11 Dálov 27 Otcové 45 To pravé dítě 63 Hřích 85 Silvestr na Malvazinkách 105 Pasáž 125

7

8

A co je člověk?

9

10

A co je člověk? – Temná a zastřená věc. Třtina myslící. Něco, co hyne na svoje vlastní chtění. Něco, co neví, co je, a musí to pořád zjišťovat. Co odchází od sebe k sobě… k sobě od sebe.

Ne: špatná odpověď. Člověk je žena a muž. Tedy temná a zastřená věc padající na temnou a zastřenou věc…

1 Míchala jsem kávu. Káva byla v bílém šálku, šálek na bílém stole, stůl v zahrádce v ulici starého města. Městem chodili lidé sem a tam. Měli černé brýle proti slunci, tašky, občas fotoaparáty, byli to turisté, ale jen někteří. Nevypadali na to, že by chtěli zjistit, co je člověk. Když je člověk člověk, přece ví, co je člověk… nemusí to zjišťovat.

Jenže tak jednoduché to není. Jinak by sova věděla, proč je sovou, nebo láčkovec, proč je láčkovcem.

No jo, jenomže třeba sova ví, proč je sovou, ale ty to nevíš. Ty nejsi sova. Co víš o sovách?

Ne, nechme těch sov. Jsem člověk, a o člověku nevím skoro nic. Nevím, proč dělá to, co dělá. Proč člověk tvoří celek lidstva. Proč celek lidstva sestává z lidí, kteří tu tak jako my sedí v kavárně a vedou řeči. „Já bych prosila ještě dva cukry navíc.“ Johana se tlemila na číšníka. Se dvěma obnaženýma řadama zubů, šikmýma očima a vysedlými lícními kostmi pod záplavou rudých vlasů nevypadala jako člověk, ale jako lasička. „Jak si přejete,“ pravil místní ganyméd a odkvapil. „Budeš tlustá a budeš mít zkažený zuby,“ řekl Jakub. „Já jsem ještě nikdy neměla kaz!“ Johana se znovu zazubila. „Cukříky jím, už co jsem byla malá, ale nemám jedinej kaz. Na mě kazy prostě nejdou.“ 11

„Zato na tebe jdou holubi, že jo,“ řekl Matouš. Johana se mu líbila, jenže ona se o spolužáky nezajímala. „Já za to nemůžu,“ bránila se Johana. „Oni mě totiž nevidí,“ vysvětlila nám. „Oni co?“ – „Cože?“ „Nevidí mě,“ opakovala. „Mám to vyzkoušený, tady v Praze, ale i od svatýho Marka v Benátkách. Holubi mě prostě nevidí,“ dodala vítězoslavně. „A jak se to pozná?“ zeptala jsem se opatrně. „Narážejí do mě. Bouchnou mě do hlavy. Prostě letí a nevidí mě. Celý náměstí svatýho Marka jsem se musela proplazit.“ Johana mluvila rychle, jako by střílela z kulometu. „To se mi nezdá,“ řekl Jakub a pohodil culíkem.

Měl za sebou několik let přírodovědy. „Holubi lidi viděj.“ „Jo, ale mě neviděj,“ řekla Johana. „A seš si jistá, že seš člověk?“ zeptal se Jakub číslo dvě, blonďák s modrýma očima, který vypadal jako člen klubu Rychlých šípů. V duchu jsem mu dávala za pravdu. Možná že holubi lasičky nevidí. Je to jeden z triků přírodní rovnováhy. Aby se holubi nepřemnožili, nemá jejich oko schopnost zahlídnout predátora. „Čau. Tak jsem tady.“ Štěpán, další ze studentů, dosedl ke stolu. Uskutečnit jednou za čas hodinu v kavárně patřilo k věci. Výuka řečtiny byla namáhavá, a pak, k čemu vlastně vedla? Co jsem je mohla naučit?

Gramatiku mrtvého jazyka. Jenomže oni byli živí. My jsme byli živí, a každý jiný: jeden vypadal jako seveřan s culíkem, jiný jako Říman, další jako rytíř. Štěpán nevypadal jako Říman ani jako gladiátor a na řečtinu chodil navíc, protože psal práci na doktorát. Jenomže k čemu je člověku doktorát z Aristotela? Proč se má člověk vůbec zabývat minulostí jinak než jako kratochvilným čtením po nedělním obědě nebo po úterní 12

večeři? K čemu je člověku vědění? – Leda aby se dozvěděl o své vlastní marnosti. Byli jsme prostě směšní se svou epistemofilií, chorobnou touhou vědět víc a ještě víc. Jako někdo shromažďoval peníze, my jsme shromažďovali vědomosti. Ani jedno, ani druhé nemělo žádnou přirozenou mez. Dokud se člověk nezasekl jako gramofonová deska. Štěpánova sklenka s vínem byla prázdná. „Ne, rozumíš,“ vysvětloval Oldřišce. „O čem to jako je? Ráno se jako probudíš, podíváš se do stropu, rozhodíš ruce, a co? Co jako? Sedneš si, čteš, jdeš psát práci, kterou nakonec přečte deset lidí, jako ne proto, že je to zajímá, ale proto, že musí. Tak co? Co jako? Jasně že si dám ještě jednu dvojku,“ pokynul ganymédovi a rozhlížel se po nás. Nikdo nic neříkal. „No a pak teda přijdeš domů – je večer, a ty si jako sedneš a vejráš do knížky. Je neděle, a ty pracuješ. Vejráš jako do něčeho. Nemáš čas prostě. Normální čas nemáš. To je úplně na nic. Tý jo, na nic.“ Padalo to z něho jako bobky z horské kozy. „A co bys teda chtěl?“ řekl Jakub číslo dvě opatrně. „No prostě normálně ráno přijdu do práce, tam mi řeknou, co mám jako dělat, já to udělám, a až to udělám, tak du domů. A mám volno. V pátek přijdu domů a mám v sobotu a neděli volno. A mám prachy.“ „K čemu ti budou prachy?“ zeptala se Oldřiška se zájmem. „No k čemu. Budu moct někam jít, někam jet. Pořídím si nějakej byt nebo tak. Založím si rodinu třeba.

Co mám teď jako? Nic.“ Druhá dvojka byla prázdná.

Jak Štěpán mluvil, šum kavárny mizel, slova mě táhla do krajiny snu, do tísnivé krajiny města, ze které není úniku. Sen se mi zdál nedávno: Vystupuju z autobusu v nějakém městě, myslím, že je to Olomouc, neznámý mladík vystupuje taky a ptá se mě na 13

Nusílkovu ulici. Nic mi to neříká, ale jdu kus s ním a za chvíli narazíme na veliký plán města na kovové tabuli: jsou tam uvedeny jednotlivé ulice, mezi nimi na kraji nacházíme i Nusílkovu. Domy na ní jsou ale opravdu zvláštně zakresleny: jako patrová osobní auta, s horním patrem začerněným. Divím se tomu, kluk na mě hledí a říká: Vy to neznáte? To jsou přece ty moderní ulice dnes, kdy dům vlastně je jenom místo na parkování, tam přijedete s autem z práce, zaparkujete a jdete spát. Spát? V autě? Nemají tam málo místa? divím se, kluk vysvětluje, že vzadu v autě mají místa na spaní speciálně upravená a standardizovaná, dá se to sklopit, jeden má hlavu tam, kde druhý nohy, a navíc spí bokem k sobě, aby ušetřili co nejvíc místa.

Pošlu Štěpána do Nusílkovy ulice. „– prostě dycky chce, co nemá, když má složitou práci, tak chce jednoduchou, a celý je to doklad skutečnosti, že člověk –“ „– je pako.“ Jakub číslo jedna skočil Matoušovi do řeči. „Což ostatně vyplývá z definice člověka jakožto druhu Homo sapiens sapiens. Jedno sapiens bojuje s druhým sapiens. To nemůže dopadnout dobře.“ „To je dobrý, to s tím jedním a druhým sapiens,“ Matouš pokyvoval hlavou, „to máš odkud?“ „Odtud.“ Jakub si zaťukal na hlavu. „Ještě nějakej dotaz?“ „Člověk je prostě divnej,“ řekla Oldřiška. „Ne, člověk je dvounohej tvor bez peří,“ řekl Štěpán. „To je klasická filosofická definice.“ „Taky člověk umí řídit letadlo,“ řekla Johana. „Co že umí?“ Oba Jakubové se zeptali naráz. „Umí řídit letadlo,“ vysvětlovala Johana. „Třeba šimpanz neumí řídit letadlo.“ „Jak to víš?“ „To jsem četla v časopise. Dělali takový pokusy. Člo14

věk se od šimpanze liší tím, že umí řídit letadlo. Šimpanz neumí řídit letadlo.“ „Když vy na to jdete špatně.“ Matouš si nalíval další matonku. „Já vám to vysvětlím. Mám sestru na gymnáziu. Probírali přirozenost člověka.“ Stůl zašuměl. Johaně se leskly oči. „Je tam ten šimpanz? To letadlo?“ „Není tam šimpanz. Jako první charakteristika člověka je schopnost logickýho myšlení.“ Stůl se roztřásl neovladatelným smíchem. „No, pak jde sociální potřeba. Komunikace a tak.“ Kavárna hučela jako jindy. Lidé přicházeli a odcházeli, služební duchové mezi nimi kmitali, turisté občas postáli před zahrádkou a zase zmizeli zpátky v ruchu ulice. Tohle nebyla jejich kavárna. Japonská výprava vedená nezbytnou průvodkyní s deštníkem se zastavila před kostelem naproti v ulici a obdivovala jeho průčelí i s vyvedenými sochami. Proč? Co jim říká mrtvý Ježíš na kříži, obklopený sadou svatých? Je to pro ně jen podívaná – umění a místní folklór, který svou návštěvou ovšem ničí? „Pak tam bylo řečený, že člověk potřebuje být středem pozornosti. Že mu jde o sebeprezentaci. Že je egoista a chce požitky. A bohatství, moc a slávu.“ „To je dobrý,“ řekla jsem. Když tady budu sedět a poslouchat, dozvím se, co je člověk. Možná dojde i na sovy. Většinou jsem se snažila do hovoru moc nevstupovat, ale někdy jsem to nedodržela. Často jsem to nedodržela. Vlastností člověka přece byla nedůslednost. Celé dějiny lidstva by vypadaly úplně jinak, kdyby lidi byli důslední, kdyby je ustavičně nezaváděla lítost a soucit, druhá strana bažení po moci, penězích a požitcích všeho druhu. Dějiny byly pruhované jako mramorovaná bábovka. Vždycky když to vypadalo, že nekontrolované zlo nabírá vrchu, přilítl anděl spásy a převrátil kotlík dějin dnem vzhůru. Guláš se vylil 15

a přiběhli toulaví psi a chlemstali… A pokud se zdálo, že konečně některá z pouček o lidské vznešenosti a dobrotě začíná platit, jako horké pouštní samum zavanula katastrofa. „To je fakt objevný,“ řekl Jakub. „Měli tam ještě něco?“ „Jasně. Učení, objevy, náboženská potřeba.“ Matouš měl fotografickou paměť. Vždycky si pamatoval, co je na levé stránce dole a na pravé nahoře.

Japonci se pohnuli. Čeká je ještě deset dalších památek. Nebo aspoň pět. Jejich náboženství, šintoismus, spočívá v uctívání mrtvých předků. Možná si myslí, že Kristus na kříži je náš mrtvý předek, privilegovaný mrtvý předek číslo jedna. Jenže jak pochopí, že jediný mrtvý předek pro všechny lidi je zároveň taky bůh? A že je živý? Jak vůbec můžou něco pochopit, když tady nejsou doma? A jak já vím, že jsem tu doma? Co když měli pravdu manichejci a gnostici, když říkali, že člověk je jenom host na zemi, je jako v zájezdní hospodě u vypůjčených džbánů a stolů a postelí, ale jeho vlastní já, jeho duše, bydlí jinde? A proto světu nerozumí, ani sobě, je jako Japonec v Praze, jenomže o tom neví – „Kam chodí sestra na gymnázium?“ zeptala se Oldřiška. „Na křesťanský,“ řekl Matouš. „Ale to je fuk. V závorce za tím měli napsaný: víra. Potřeba někam směřovat. Jako poslední bylo heslo: Být dobrý.“ Kavárna jako by se zastavila. Nikdo se nehýbal. „Tak to je úplně jasný. K čemu je teda jako vzdělání?“ řekl Štěpán. „K čemu, když do člověka hustěj takový věci? K hovnu.“

16

2 Bílý mrak, který se řítil zleva, chtěl požrat mrak vpravo, ale ten mu prchal dál doprava, stejnou rychlostí.

Nikdy se nedohoní, nikdy se nesetkají. Oblaka visela nad městem jako létající balóny, mezi kterými probleskovalo slunce. Bylo by pěkné, kdyby občané nastupovali do balónů a pořádali vyhlídkové lety nad městem. Po jednom nebo ve dvojicích by se naloďovali na bílé mraky a hleděli shůry na všechno. Na sebe, které nechali tam dole…

Já bych nastoupila sama. Ivan nemohl. Měl jednání.

Odešla jsem z kavárny a volala, že se zastavím, ale on řekl: „Nechoď, mám jednání. Uvidíme se večer.“ Nastoupila bych sama a dívala se na něho, jak má jednání. A na svůj stín, jak se táhne za ním, jak dělá stín jeho stínu, jeho stín dělá stín jemu, pak zajdou do budovy a já neuvidím, komu dělá stín on.

Před týdnem mi řekl – přišla jsem domů a chystala večeři: „Ty si mě málo všímáš.“ Špikovaný květáku, ty si mě málo všímáš. Můj milý věšáku v předsíni, všímej si mě víc. Přišla jsem za ním, objala ho, podívala se mu do očí. Měl tam les. Do lesa nebylo vidět. Jen oko hledělo ven z lesa, oko zvířete, které neví, kam jít.

Můj milý srnečku, budu si tě víc všímat. Srnečku, budeš si mě pak taky všímat?

To přece bylo z knih. V knihách se psalo o tom, jak si lidi nerozumějí, jak nemůžou žít spolu. Jak je jeden, a pak druhý. Dva mraky, co se nikdy nedohoní.

Ale my jsme usínali spolu v tmavomodrých peřinách poházených hvězdami, objímali jsme se tak pevně, úplně pevně celou noc, až jsme nemohli spát, a teprve nad ránem se ruce uvolnily a každý odplul do svého světa, aspoň na chvíli. Nám se to nemohlo stát, 17

myslela jsem na tebe pořád, měla jsem tě vzadu v hlavě, i když jsi byl pryč. Mám tě tam pořád. Teď – Zvedla jsem se z lavičky a vydala se na cestu kolem jezírka. Ze sousoší uprostřed stříkala voda a dopadala na hejna ryb. Nejvíc bylo oranžových – v záblescích slunce se leskly, kmitaly, vyjevovaly celou zářivost světa. Svět je monstrance! volaly oranžové rybičky, a byly chvíle, kdy jsem jim to věřila.

Pískem vysypaná cestička zabočila doprava. Přes cestu mi přeběhl páv, za ním druhý. Po cestičkách pocházeli turisté, ale nebylo jich nijak moc. Zastavila jsem se před sochou Diany. Proč jsem sem nikdy dřív nezašla?

Za Dianou následovalo celé sloupořadí antických soch. Po obou stranách vroubily cestu mezi zelenými trávníky, na kterých utkvěly po francouzsku zastřižené keře. Shůry na mě shlížel Héraklés v kůži, tohle musel být Dionýsos… Bylo zábavné sklízet plody epistemofilie a rozpoznávat podle atributů jednotlivé bohy a bohyně, trojzubec patřil Poseidónovi, vinné hrozny Dionýsovi, opánky s křídly měl Hermés, dlaň plná podivných drátů představovala Dia s blesky, krasavice s přilbou a obrovským kopím v ruce byla samozřejmě Athéna…

Zvedla jsem zrak. Zavalila mě okamžitá vlna rozhořčení. To přece nemůžou myslet vážně! Pokazí i takovouhle krásnou zahradu, takový okršlek půvabu – fujtajbl! Že by to stihli ještě komunisti? Nebo nějaká moderna nebo postmoderna po nich? Obrovská černá stěna se přibližovala. Tkvěly na ní tlusté a hamatné výčnělky, vypadaly jako liány, jako macatí a naducaní červi. Nebo jako napité horolezecké provazy.

Možná to byla cvičná horolezecká stěna. Tady, na Malé Straně. Jak jim to mohli povolit?

Turisti si fotografovali zeď i sebe navzájem, jak stojí před ní. Atrakce se dá udělat úplně ze všeho…

18

Když jsem přišla blíž, ukázalo se, že na zdi nejsou lana, ale jakési černé krápníky v podobě květů. Zeď, která tvořila zadní část zahrady, byla černá, kompaktní a děsivá. Dole v ní byly zabudovány dvoje dveře.

Zamířila jsem k ceduli před zdí. Písmena vyrytá do lesklého kovu vysvětlovala, že renesanční zahrady v sobě mívaly také svou zadní část: temnou stranu přírody, která vedla na místa ještě temnější, místa zániku, smrti a trestu, snad do podsvětí a do Tartaru; ale dveře bývaly zavřeny. Hadi, plazi, ještěrky, štíři, hlavy oblud, to všechno tkvělo umně zabudováno do černého tkaniva temné strany zahrady. Stačilo hledat… dobře hledat… Oči mi jezdily po zdi sem a tam, dokud – ovšem, lesklé tělo hada se vzpínalo téměř uprostřed zdi. Uprostřed zadní stěny duše. Být dobrý! Jak mohl člověk být dobrý, když tohle všechno v něm bydlelo?

No dobře, ale kde by jenom mohl být ten štír… Otáčela jsem hlavou ze strany na stranu. „Jé, dobrý den, jste to vy?“ Honza, další z mých studentů, stál vedle mě. Měl vlastnost potkávat mě na nejrůznějších místech – v metru, na tramvajové zastávce, v knihovně, jednou jsem ho potkala dokonce nahoře na Jindřišské věži. „Hledáte ještěrku?“ zeptal se. „Ne, štíra,“ řekla jsem. „Ten je úplně vpravo,“ ukazoval na bok, „tam vedle sov.“ „Sovy? Tady jsou taky sovy?“ „Čtyři výři, tamhle v té velké kleci. Ale ti jsou živí.“ Pokýval hlavou. „Jenže mně se víc líbí ti umělí. Jsou takoví – živější, nemyslíte?“ Nemyslela jsem. Štír se mi pořád schovával. „Dneska už tohle nikdo neudělá,“ pokyvoval se zadostiučiněním světlovlasou hlavou. „Nikdo nevyrobí takovouhle stěnu, ani ty sochy.“ Ovšem, byli staromilečtí. Mnozí odmítali používat 19

mobilní telefon. Pěstovali si závislost na minulých dobách. Identifikovali se tu s republikánským Římem, tu s Platónovou Akademií, chtěli žít v katakombách nebo v Alexandrii, další ve středověku jako rytíři. Jako si jiní vybírali barvu vlasů nebo hudební styl, oni si vybírali dobu a náboženství. Hlavně ale nebýt tady – mezi supermarkety, reklamou a médii, globalizací, infantilizací, pornografií, penězi a zase penězi – ale tady byl čas a svět. „Tak udělá zase jiný, ne?“ Rozhodla jsem se, že budu tenhle čas a svět hájit. „A ty pak zas neudělá nikdo další po něm. Je to pořád dokola. Doba je nepřenosná jako občanský průkaz.“ „Jenže o to nejde, že je to prostě jiný. Je to takový – neprůhledný, rozumíte mi?“ Oči za brýlemi hleděly naléhavě někam těsně vedle mě. „No, ne tak úplně,“ řekla jsem po pravdě. „Dřív to bylo jasný. Neříkám, že lepší, ale aspoň bylo jasný, co se děje. Třeba u Hérodota je vidět, co kdo dělal proti bohu, jak byli Peršani zpupní, a proto je Řekové porazili. Je to jednoduchý jako trojčlenka. Celý dějiny máte před sebou. Jenže dnes to tak nikdo nenapíše. Všichni dělají vědu a honí tituly. Vůbec není vidět, co se děje a proč.“ Za námi se ozval hluk, smích a výkřiky. Písek zahradní cestičky křupal pod množstvím noh. Panna nevěstinka, celá v bílém, s bílým kloboučkem a závojem, zavěšená do ženicha v černém, došla před zeď a zaujala pózu pro fotografa. Téměř okamžitě se dalo do deště. Někdo ze skupinky roztáhl barevný pruhovaný deštník a podal ho ženichovi. Fotograf, mladík v semišové bundě, fotil a fotil. Ostatní vesele rozprávěli, byli to cizinci, mluvili buď italsky nebo španělsky, stála jsem od nich moc daleko. „Možná to tak není,“ namítla jsem, trochu vyvedená z míry odvahou svatebčanů. Kdybych měla svatbu, šla 20

Photo © Ester Fischerová, 2011

Na povídkách Sylvy Fischerové (1963) se mi líbí, jak se v nich to mnohé, co autorka ví a zná ze své práce odborné, ústrojně spojuje s tím, co je vlastní jen beletrii: s působivě zachyceným detailem a s přesným záznamem viděného či slyšeného. Naléhavost některých povídek (Dálov, Otcové) svědčí o tom, že musely být napsány, že v nich nejde „jen“ o literaturu, ale o životně důležité zachycení něčeho osobně podstatného, co autorka nemůže nechat odplynout ze své paměti jen tak do nenávratna zapomnění.

S těmito klíčovými osobními tématy ovšem dále pracuje a v pečlivě komponovaném prozaickém textu je povyšuje do roviny obecné. V jejích povídkách je i ta nejdrobnější každodenní banalita vždy vpojena do něčeho vyššího, co ji nasvěcuje a dává jí smysl.

Jan Šulc

fra.cz 9 788087 429044

Photo © Ester Fischerová, 2011

Na povídkách Sylvy Fischerové (1963) se mi líbí, jak se v nich to mnohé, co autorka ví a zná ze své práce odborné, ústrojně spojuje s tím, co je vlastní jen beletrii: s působivě zachyceným detailem a s přesným záznamem viděného či slyšeného. Naléhavost Česká próza některých povídek Bohumil Nuska, Malé (Dálov, příběhyOtcové) svědčí o tom, že napsány, že v televize nich nejde „jen“ o literatuPetrmusely Měrka,být Fantasmagorie ale o životně důležité zachycení ze něčeho osobně Petrru, Borkovec, Berlínský sešit/Zápisky Saint-Nazaire podstatného, co autorka Václav Durych, Černé tečky nemůže nechat odplynout ze své paměti jen tak do Bludný nenávratna Catherine Ébert-Zeminová, kruhzapomnění.

S těmito klíčovými osobními tématya ovšem dále praEmanuel Mandler, Poslední Branibor jiné příběhy a vArco pečlivě komponovaném prozaickém textu Petrcuje Král, a jiné prózy je povyšuje do roviny obecné. V jejích povídkách je připravujeme i taShanfeldová, nejdrobnějšíAmerický každodenní banalita vždy vpojena Yveta deník do Milota, něčehoHora vyššího, co ji nasvěcuje a dává jí smysl.

Karel František Kautman, Alternativy Jan Šulc

fra.cz 9 788087 429044

fra