Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie

Agite/Fra

ál G r t ech e b Ró kř ídl ie Na gnom A

fra

Agite/Fra

fra

Róbert Gál (1968) je autorem několika knih filosofických aforismů – přičemž Epigraffiti (2001) a Znaky a príznaky (2003) vyšly souhrnně pod názvem Signs & Symptoms také v angličtině – a experimentálních novel Krídlovanie (2006) a Agnómia (2008). Gálovy žánrově těžko zařaditelné texty jsou součástí mnoha zahraničních antologií.

fra

18

Róbert Gál Na křídlech Agnomie

19

20

Róbert Gál Na křídlech Agnomie

Agite/Fra, 2010

Přeložil Ladislav Šerý

fra

Edice světové prózy Róbert Gál Na křídlech Agnomie Ze slovenských originálů Krídlovanie (Petrus, Bratislava 2006) a Agnómia (Petrus, Bratislava 2008) přeložil a doslov napsal Ladislav Šerý Obálka a ilustrace Martin Kubát Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2010 jako svou 81. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Agite/Fra, 2010 Text © Róbert Gál, 2006, 2008, 2010 Translation © Ladislav Šerý, 2010 Cover & drawings © Martin Kubát, 2010 Author photo © Viktor Kopasz, 2010 ISBN 978-80-86603-87-2

22 BB013

Na křídlech

23

Kouzlo fikce spočívá v klamném vědomí, že jde o fikci.

Epigraffiti

24

První část Křivolákání

25

Protože svět v podstatě kašle na naše záměry a je jen na nás, jak s touto skutečností naložíme, aby nás nejprve přestala znepokojovat a potom omezovat. Neboť až posléze se dostaneme k věcem, k nimž jsme se ve svém nitru vlivem neúplnosti (možností) té či oné skutečnosti celé roky dostat neuměli a nedokázali. Neboť kde je psáno, co je vytouženost bez ohledu na její fiktivně zastupitelný kontext, do něhož bychom ji mohli vložit i tak, abychom o ni tím pádem nemuseli hned přijít. Ale tohle jsou úplně konkrétní věci, o nichž teoretizovat znamená zbytečně ztrácet čas. A koho zajímá náš čas, který ztrácíme?

Bytostná potřeba tvořit struktury a nacházet vnitřní řád ve všem, s čím se setkáváme a čím procházíme, tedy ve všem, co samo o sobě vnitřním řádem není…

Spojení genetického s frenetickým?

A., můj mladší bratranec, čte moje texty, ale nejsem si jist, zda správně. Vždy jsem mu připomínal, aby ty texty nebral příliš edukativně, jinými slovy, aby je nebral jako mé rady jemu do života. Pro mě byly ty poznámky – jež zaznamenávaly jisté myšlenkové pochody vždy za chodu a vždy především pro mě samého – materiálem, jímž se neustále zaobírám, protože je v něm mnoho zašifrováno (a mne baví to rozšifrovávat). Ale ať by to zašifrované bylo cokoli, opět by to, třeba i rozšifrované, bylo jen pro mě. Proto mi dnes už připadá jako ztráta času někomu něco vysvětlovat, připadá mi jako ztráta času odívat tyto iracionální 26

věci do elegantního hávu racionality, jež je těmto věcem v podstatě cizí, což jen umocňuje absurdnost – a možná i obskurnost – toho všeho.

Na dnešním setkání s L. a K. mi L. vyprávěl, jak před lety zareagoval na jeden seznamovací inzerát z Mladého světa. Bylo to v malém městě s malým náměstíčkem, kam se ona i on, oba aktéři této trapné situace, dopravili autobusy z jakýchsi jiných, možná i menších míst za účelem seznámení. Setkali se na onom náměstíčku a nějakou dobu se po něm dokola procházeli. Bylo to mladé děvče, blondýna okolo jedenadvaceti let, a přece už stihla být rozvedená. Proto se jí L. zeptal, proč se s manželem vlastně rozvedla.

Po celou dobu procházky nemohl odtrhnout pohled od jejích vysokých bot s korkovými podpatky a pestrobarevné minisukně. Na položenou otázku neumělo děvče odpovědět a to jen zvýšilo už i tak trapné napětí mezi těmi dvěma, neboť L. žádnou další otázku po ruce neměl. „A byla aspoň pěkná?“ ptám se. „Ne, vůbec mi tak nepřipadala.“ A tak se oba ještě chvíli mlčky procházeli, načež on pravil: „Tak ahoj, zavoláme si,“ a každý rychle odkráčel ke své autobusové zastávce. Už se nikdy neviděli.

Sen, 10. května 2005

Byli jsme s otcem – a ještě někým třetím, neidentifikovaným – na koncertě Johna Zorna kdesi na nějakém ostrově. Bylo to v rámci turné, jež jsme měli celé předplaceno, a na jednotlivá místa na zeměkouli jsme se dopravovali letecky. Koncert se odehrával ve velkém sále plném lidí. V sále bylo dovoleno kouřit, což pomohlo dotvořit zvláštní úkaz jakéhosi mon27

strózního undergroundového klubu uprostřed úplné pustiny. Koncert pomalu začíná, hudebníci jsou již na pódiu a hrají. Ex post mi dochází, že je to pravděpodobně trio a jedním z hudebníků je šedivějící vlasáč, připomínající stárnoucího barda z oné pomalu odcházející, a přece v omezených ostrůvcích elit (z těch, co se opravdu prosadili) stále přežívající „beat generation“. Koncert trval jen chvíli, nějakých deset minut, a hudebně mi připadal jako zahřívací kolo hlavního barda večera Johna Zorna (který měl tehdy, pokud se nemýlím, také dlouhé vlasy), experimentujícího se svým saxofonem zatím jen v podobě jakýchsi relativně – alespoň na něj – málo vřískavých zvuků, svou atmosférou připomínajících mírně disharmonické rozezvučování většího ptačího orchestru, něco a` la Olivier Messiaen. I když jen na jednom saxofonu, protože ostatní nástroje, hlavně baskytara a bicí, působily v té chvíli jen jako méně výrazné zvukové pozadí. Šlo tedy o jakousi ouverturu k samotnému koncertu, jehož jádro – alespoň v mých představách – mělo spočívat v permanentním a intenzivním ječení Zornova saxofonu, korigovaného a povzbuzovaného (podle nálad) dalšími dvěma nástroji, přičemž výsledkem mělo být klasické zornovské inferno (intenzivní bolest vřesku, postavená do důstojného pozadí šíleného rytmu rituálu, usazovaného do náležitých oblastí tónu pomocí baskytary). Toto všechno – ono vyvrcholení, o němž hovořím – se ale nekonalo. Koncert ze záhadných důvodů po deseti minutách skončil. Pamatuji si, že nikdo z diváků příliš neprotestoval, všichni návštěvníci pomalu opouštěli sál.

My s otcem tam stále překvapeni stojíme, přemýšlejíce, co se to vlastně stalo. Z místnosti vedle šatny přichází vlasáč (baskytarista?), jenž pomalu „pakuje“ jednotlivé instrumenty, jako by se vůbec nic nestalo.

To mě ujistilo, že Zorn žije, že onen kolaps, k němuž 28

došlo, jeho zdraví nijak vážněji neohrozil. Ve chvíli, kdy se vlasáč vracel do šatny, jsem na chvíli uviděl Zorna, sedícího na dřevěné židli v pozici myslitele, jenž se skloněnou hlavou podepřenou rukama viditelně připomínal známou Rodinovu sochu. Otec byl zklamaný, říkal, že tohle se nedělá. Ale nakonec jsme už i my venku, na jakési poušti – žádná přílišná vegetace, žádné přílišné osvětlení – kde otci trpělivě vysvětluji, že se opravdu nic nestalo, a hlavně že Zorn určitě není narkoman, přičemž se mi však už nedaří otce přesvědčit, že nemá ani problémy s alkoholem jako jeden z dalších našich společných známých mezi hudebníky. „Vždyť i on je jenom člověk,“ potřeboval jsem zdůraznit.

Že ano, říká, ale ten největší na stropě radši nepouštíme, protože se vždy tak roztřese, že vypadá, jako by mohl spadnout. Dobře, že nevisí přímo nad postelí, říkám a ona reaguje smíchem. Její dvě cé se nade mnou houpají jako zvonky do věčnosti.

Strukturování a blokování.

Vzpomínám si na Martina B., spolužáka ze základní školy, jehož největší zálibou bylo pozorování řidičů autobusů za jízdy z jedné konečné na druhou. Vyzvídání všech drobností a detailů, jež jsou při takové jízdě nevyhnutelné. Jeho fascinace vypínači, jež mu někdy řidiči i darovávali, takže měl doma celou sbírku. Jedny byly černé a druhé bílé. Jako šachové figurky, jako klaviatura klavíru. Šachové figurky – prostředek hry, která umí upokojit, klaviatura klavíru – 29

prostředek hry, která umí cokoli. Zapnuto a vypnuto, ano a ne, bílá a černá. Nuly a jedničky jako princip počítadla. Počítače. O co jde při počítání? Jde při počítání jen o počet? Je počet součtem? Čeho?

Co se nám to tu neustále počítá? Je to počítání, nebo odpočítávání?

Dokument

V jednom pozoruhodném dokumentu o agresivním společenství anglických fotbalových fanoušků, který natočil jeden z agentů, jenž do tohoto společenství z vlastní vůle vstoupil a později jeho členy tajně natáčel, se stáváme přímými svědky naprosto nepředstavitelných scén, jež ohromují pozorovatele už tím, že jsou absolutně pravdivé a bez nejmenší stopy cenzury zblízka ukazují násilí na konkrétních obrazech ze života jeho konkrétních aktérů, lidí, pro něž se násilí stalo formou názoru, rozkoše i seberealizace.

Tristní úvaha nad tristním tématem, a to bez toho, že by tu někdo uvažoval. Tady se děly věci.

Nikdy nezapomenu na jednu scénu z filmu, odehrávající se v emocionálně podbarveném prostředí domácké hospody, kde hlavní z aktérů nesmyslného – a přece přesně naplánovaného – krveprolití po fotbalovém zápase svého mužstva kdesi v zahraničí se zářícíma očima vypráví, jakou rozkoš prožíval ve chvíli, kdy zřetelně zaslechl zvuk praskající páteře policajta, do nějž ze všech sil mlátil kovovou tyčí v přítomnosti mladé přítelkyně onoho policajta, která po celou dobu „akce“ příšerně křičela… Ten člověk, když to vyprávěl, byl úplně ve vytržení, skoro to 30

vypadalo, jako by to potřeboval ještě několikrát znovu prožít, tentokrát ve společnosti těch, kteří ho chápou, kterým se vlastně může – a potřebuje – svěřit. Svěřit? Možná i víc: pochválit, kasat se v celé neoblomnosti svého chlapského já, jež se ukázalo, jež nasytilo svoji neukojenou touhu a doteď se z toho nedokáže vzpamatovat. – A přece mi v hlavě utkvěla jedna myšlenka tohoto krvelačného primitiva: „Já vím, že jsem zlý, ale kdybych byl dobrý, nikdo si mě nebude pamatovat. Takhle si mě zapamatují.“

Smrtonosnost života

Utěšují nás příběhy mrtvých, jimž dávajíce za pravdu, dáváme za pravdu sobě, živým. Jako by ti mrtví též nebyli někdy živí, jako by ti mrtví ani nikdy živí nebyli či byli živí právě jen tím, čím jsou dnes pro nás živí jako mrtví. Jako by potřeba unést život smrtí byla všeobecně sdílenou potřebou živých být mrtví, stejně jako je potřeba těchto dnes pro nás živých mrtvých být pro nás živými už za jejich života, jimi ve vztahu k nám, pro ně imaginárním, vlastně vykalkulovaná.

Chvilkové setkání s Pavlem a jeho rodinou – ženou a třemi malými dětmi – mi připomnělo situaci, která je notoricky známá, a přece vždy fascinující (a zároveň znepokojující). Ta permanentně ukrutná žádost, dožadování se dítěte po pozornosti, po vlastní významnosti. Dítěti neunikne nikdo. Dítě tě přistihne při každé myšlence, která se ho netýká.

Formulování a formování.

31

Bylo to na školním výletě, už si nepamatuji, kolik mi bylo. Nějaká společenská hra, do níž jsem se nechal chytit. Badminton? Podstatné bylo, že jsem se přitom pěkně zapotil a k mému překvapení mi to dokonce i šlo, soudě podle reakcí. Vlastně tam byla ve hře skoro samá děvčata, která mi tímto možná i chtěla dát něco najevo. Milé od nich, milé. To bylo přes den, večer nějaká televize a potom i něco zakázaného, nejspíš alkohol. Už si moc nepamatuji. Vím jen, že jeden spolužák, vždy před námi o něco napřed, přišel do místnosti s televizí, právě když film, který jsme sledovali, skončil, aby se vytahoval, co že to prováděl na jednom z dívčích pokojů s předsedkyní třídy. A nám, nezkušeným, nezbývalo nic jiného než poslouchat toto vytahování zkušenějšího. Možná jsem pil a kouřil víc, než bylo třeba, protože ráno mi bylo tak zle, že jsem se celý roztřásl a ne a ne přestat.

Přes celé ruce až do konečků prstů se mi nahrnula krev, která vřela a dusila se, ukazujíc pod kůží napjaté trubice žil. Z napětí, které se stávalo čím dál nesnesitelnější, mi úplně strnuly ruce. Posadil jsem se do křesla, srdce mi splašeně bilo a za neviditelné asistence několika spolužáků a spolužaček jsem se pustil do malé rozcvičky rukou, spočívající v co nejrychlejším střídání polohy otevřené dlaně a ruky v pěst, což po chvíli trpělivého opakování skutečně přineslo výsledek v podobě celkového zklidnění. Mělo to však svou dohru, pochopitelně, a tou byla návštěva místní polikliniky v doprovodu dvou spolužáků, kteří s radostí využili možnosti vzdálit se se mnou – jako můj oficiální doprovod – do některé z místních hospod.

Doktorka, která mě mírně roztřeseného přivítala v ordinaci za účelem změření tlaku a vyšetření EKG, mi dvakrát sympatická nebyla, ale člověk si nevybere.

32

Myslím, že paní doktorka si můj strach přímo užívala, a tak jsem se o to více snažil tvářit se „uvolněně“.

Párkrát na mě vyzkoušela typicky školní otázky (jako typicky školní učitelka) a pak pronesla památnou větu, která mnou hluboce otřásla pro celý zbytek života. Ani mi nevadilo, že jsem tu větu několikrát v životě viděl napsanou černou na bílém v obyčejné učebnici pro začínající lékaře, již s jistotou rovnající se stoprocentnosti jistě žádný doktor (tedy ani ten úplně nejmizernější) nemohl, ani kdyby chtěl, při přípravě na zkoušku obejít. Ona věta, vyslovená s dostatečnou suchostí, by zněla: „Když si nebudete dávat pozor na tlak, můžete oslepnout.“ Paní doktorka ji však prohlásila v rádoby ironickém stylu: „Jen si nedávejte pozor, a uvidíte!“ A ďábelsky se přitom ušklíbla.

„Nevstoupíš do oblasti Hyda,“ praví Hyde Jekyllovi. „Nevstoupíš do oblasti Jekylla,“ praví Jekyll Hydovi.

A o to právě jde.

Jiný druh kletby, na niž nezapomenu, taktéž z období základní školy, v tomto případě dokonce přímo ze školních lavic (scénka se odehrává ve třídě o přestávce).

Nenamlouvám si, že jsem byl lepší než jiné zlobivé děti mého typu, protože ve skutečnosti jsem opravdu lepší nebyl, což mě, přiznávám, někdy i mrzelo, minimálně ve vztahu k rodičům, které jsem opravdu nechtěl trápit. O co šlo? Nevím už, co to do mě vjelo, jen si pamatuji, že jsem jako žabák přeskakoval lavice, abych znenadání zákeřně přepadl svou vyvolenou „milou“ a nečekaně jí vlepil na tvář pusu a to tak rychle, že žádná obrana nebyla možná. A „ha-ha33

ha“, ozývalo se ze stran laciných pozorovatelů, tedy těch, kteří se na vše dívají primárně jako na atrakci.

A tehdy mi jedna z těch krásných mladých bytostí s vyčítavým pohledem a nekompromisností bohyně vmetla do tváře: „Ty, TY se nikdy neoženíš!“

Princip rozmnožování proti principu jednoho. (Jedno rozptýleno v mnohém, či mnohé sjednoceno do jednoho?)

Kouzlo podkrovního bytu, kouzlo samoty a potřeba izolovanosti od prostředí, které na jedné straně využíváme a na straně druhé je nám bytostně cizí. Kouzlo možnosti perpetuelně posunovat nutnost až za její okraje, do toho bodu, kde každý krok vpřed je nutně vždy bumerangem, vracejícím se do bodu počátku, na nějž návratem do něj přímo upozorňuje – ať už se tomu bráníme nebo ne. Bezbranná obnaženost, či obnažení bezbrannosti?

Každý se hroutíme po svém. Z proskleného balkónu-kuchyně miniaturního podkrovního bytečku na Ben Jehudově ulici v samém srdci Jeruzaléma často pozoruji nájemníka obývajícího na rozdíl ode mne ten nejnižší, přízemní malý byt, z jehož okna v sobotu přes den rozvěšuje – ten živý a plešatý nájemník – svoje pestrobarevné prádlo na okenní věšák, což mi připadá, jako by sám sobě dělal služku, hospodyni i domácí paní. Že by to bylo tím, že tento typ bytu (vlastně to byl spíše domeček, taková ulitka, dokonce se schody k hlavnímu vchodu, umístěnými z vnitřní strany dvora) byl v mé představivosti automaticky spjat s větší rodinou, tedy s místem, kde by se přirozeně mohla (či měla) vyskytovat i hospodyně skutečná?

34

Já jsem se do svého bytečku nastěhoval po brutálním rozchodu s N., který mi nezabránil setrvat i nadále v této pro mě stále dost neznámé zemi. A tak jsem přemýšlel, co mohlo přimět mého o dost staršího souseda přistěhovat se na takové bizarní místo na jedné z hlavních ulic města. Vlastně jsem si často kladl otázku, zda se i zde, ve Svatém městě, nenacházejí nějaké nevěstince, protože jestli ne, bylo by to přece jen trochu neobvyklé. Jednou odpoledne, bylo to na nějaký svátek nebo těsně před ním, všude vládlo hrobové ticho, se mi naskytl z mé kuchyňky zvlášť zajímavý pohled. Možná mi ta dáma utkvěla v paměti tím, jak se ještě těsně před vchodovými dveřmi upravovala na schodech, a také celkovou elegancí tělesné obepnutosti, když oděná do těsné černé kombinézy v houstnoucím vzduchu nikde nikoho pomalu a jistě vyťukávala podpatkem na dlažbu svůj tajný kód pro tuto jedinou chvíli.

Nehanebná něha.

Analyzovat a katalyzovat.

Nekrvácení.

Pospojovat se do nikdy nespojeného?

Vylučovací metodou přirozeně dospět k výlučnosti.

Martin P., vystupující pod přezdívkou Kato, mě vždy fascinoval svým nadhledem spojeným se schopností mít věci takzvaně na háku, což zvlášť za komunismu 35

byla nepopiratelná přednost. Fascinovala mě rozsáhlost jeho sbírky sušené marihuany, jíž podle vlastních slov přechovával nějakých třicet druhů, „na každou náladu jeden“. To mi připadalo pozoruhodné. Brzy jsem si i já vybudoval důkladnou sbírku desek, cédéček a knih, aby mě, chraň bůh, některá z mých nálad nepřekvapila. Vtom se však objevil další problém, který spočíval v jakési celkové otupělosti a vlastně neschopnosti pociťovat něco jako náladu bez toho, abych přesně věděl, do které ze škatulek tato nálada patří. A to mě nutilo rozšiřovat počet škatulek – a tím rozšiřovat i celou sbírku – úměrně s rozšiřováním představ o rozptýlenosti možností uchopitelnosti toho, co jsem považoval… za vnímáníhodné. Neboť všechno ostatní jsem tehdy utápěl v alkoholu.

Je třeba pochopit procesuální charakter mého myšlení, spíše než jeho strnulost. Přechod skrz tmavý tunel bez vidiny světla na jeho konci je absurdní a hloupý.

Je třeba…

Zbavit se potřeby objektivity je třeba už proto, protože objektivita není objektem potřeby.

Člověk píše, aby nezapomněl, psaním vyvolává paměť. Je otázka, co z ní vyvolává, otázka zní, zda je paměť vždy celá. Nevyvoláváme vyvoláváním z paměti vždy to, co nám v paměti právě chybí? Není vyvolávání z paměti zpětnou rekonstrukcí paměti, vlastně 36

– její konstrukcí? Co z toho, co z paměti vyvoláváme, patří do paměti a co do vyvolávání? Má paměť ducha? A pokud ano, je tento duch přímo vázán na ni samu, nebo jí je dodatečně implantován duchem toho, kdo tohoto ducha vyvolává? Nejde tu vlastně o jakési vyvolávání duchů?

10. června 2005

Předevčírem večer jsme se sešli s Viktorem K., který mi slíbil udělat dokonalý digitální portrét. Po celou dobu focení jsem tušil (a později v okénku fotoaparátu i přesně viděl), že Viktor K., fotograf, v mé nepřítomnosti v jeho oku – v mé přítomnosti ve skutečnosti – s mým obrazem manipuluje, vtěsnává mě do čehosi a uvězňuje mě v tom. Všeobecně dekadentní tón fotek jen tu a tam naruší vizuálně výrazné pohyby přehnaně prudké gestikulace v zakouřeném prostoru chodby s inteligentně rozmístěnými stolečky, osvětlenými tlumenou barvou přímo ze stropu se spouštějících kuželů červené. Nejprve jsme to společně nazvali „zahrávání si s démoničnem“ a vzájemně se ujistili, že tudy cesta nevede. Nakonec, po zhruba padesáti cvaknutích a litru vypitého vína, jsme konečně dospěli k dobrému záběru. Včera jsem tento záběr odmailoval J., zvědavý na jeho názor. J. mi odpověděl, že ta fotka se mu líbí a že na ní vypadám (s odhlédnutím od jemných náznaků rostoucích vousů) úplně jako dítě. Od té chvíle mě mate otázka, zda ten démon ve mně nemá s tímto dítětem něco hluboce a podstatně společného…

Dítě nemůže milovat, protože neví, co je nemoci milovat.

37

Být jako dítě, aspoň na chvíli. Moci být dítě…

Oživování, či umrtvování?

Dno jako inverze vrcholu – též vrchol.

Do nebe volající úzkost z nebe.

Pohledem světla, pohledem tmy.

Závaží roků přibývajících na váze, kdyby důvodem stárnout nebylo nic než jen toto. Závaží, které odpovídajíc na otázku po závažnosti, klade otázku po závažnosti váhy. Čas interiorizovaný zkušeností přechází do věčnosti plynule a bezbolestně.

Můj oblíbený park v Jeruzalémě: k zemi přikované lavičky, ženy s dětmi a já s Nietzschem…

Modlitby a zaklínadla.

Přeredukování.

Co testuje lakmus? K tomu či onomu zabarvení zkoumajícího papírku ekvivalentní vlastnost zkoumaného, nebo vlastnost lakmusu, kterou je jeho schopnost tak či onak (v závislosti na projevu zkoumaného) zabarvit papírek, který onu vlastnost zkoumá?

A ten, kdo hledaje identitu, hledá identitu toho, co hledá.

38

Pohřebním právem.

Streicher, píšící svoje protižidovské pamflety, při tom údajně sedával nahý a evidentně ho to vzrušovalo…

Nedomyslet, nedocítit.

A to klamné slovo seberealizace, protože kdo může sebe – realizovat?

Obraz č. 1

Prosklená kavárna na Astor Place v New Yorku.

Dlouhovlasý týpek, sedící den co den dlouhé hodiny s papírovým kelímkem s dlouhou kávou u stolku vedle elektrické zásuvky před přenosným počítačem a komínem vedle něj položených prázdných cédéček; plně zahloubán na jedno po druhém systematicky nahrává hudbu svého mládí.

Obraz č. 2

Zpěvák skupiny Pink Floyd, který se prochází se svou krásnou zasněnou přítelkyní po Karlově mostě v Praze.

Pozoruje vždy jen to, co vidí, a vidí vždy jen to, co pozoruje: V zaťatosti zubů formulované myšlenky, formulované zaťatostí zubů.

Jeden legitimní zločin jednoho legitimního trestu.

Vidění, neustále cizelované do podoby viděného.

39

Příběh N. 1 Nejhorší je, že N. běžně operuje s demagogií, což bývá ve větší společnosti působivé. Ono to vlastně ve vyhrocenějších polohách ani jinak nejde, zvlášť když okolo poslouchají lidé N. jednoznačně naklonění. Mně vadí být ve společnosti tím strojem na bonmoty, jejž by ona, P. a další ze mě rádi měli – pro potvrzení jejich představy o tom, jak já mám vypadat vedle nich. Dělají ze mě cvičenou opici, což je minimálně druh manipulace, neboť oni si piplají situaci, v níž jsem na jejich popud hercem. A občas se trefí (ne oni, ale ona, N., svým nízkým prolhaným smíchem) do nutně vznikajících mezer hovoru, vznikajících nutně právě v důsledku oné demagogičnosti. Zkrátka, je to začarovaný kruh jakési psychohry, která je čím dál agresivnější, až nakonec rozloží celou společnost…

2 To, že mě irituje, je vlastně docela inspirativní…

3 P. si úplně omotala kolem prstu, cucá ji jako cukříček.

Jednou se o ní vyjádřil větou: „Mám pocit, jako bych z tebe vylezl.“ 4 Přemýšlím, na základě čeho o ní mohu takto hovořit. Říká: „Jsem zrcadlem.“ A co není? Neobsahuje v sobě tato věta předpoklad jednostranně propustného zrcadla, za nímž stojí ONA?

40

Photo © Viktor Kopasz, 2010

9 788086 603872

fra.cz

Cover © Martin Kubát, 2010

Plno slov, jistě. Samá slova. Co jste čekali? Tady se hledá domov, tady se staví dům z jazyka. Tady se hledá víra, buduje chrám. Vysoké se mísí s nízkým, banalita s filosofií, generační výpověď se sebestředností, mikropříběhy s neologismy. Motivy se prolínají, ale nejde o radostnou hru imaginace ani o automatické psaní. Realita je všudypřítomná a rozpíjí se do amalgamu viděného, slyšeného a tušeného.

Ladislav Šerý