Jean-Claude Izzo, Chourmo

Světová próza

Jean-Claude Izzo Chourmo

Jean-Claude Izzo

Druhý díl legendární Marseilleské trilogie

fra

Světová próza

Jean-Claude Izzo Chourmo

fra

Jean-Claude Izzo (1945–2000) byl francouzský básník, scenárista, novinář a spisovatel. Proslavil se až v polovině devadesátých let dvacátého století, kdy vyšly tři zásadní detektivní romány Totální chaos, Chourmo a Solea z prostředí Izzovy rodné Marseille. Jako básník zůstal nedoceněn.

fra

Jean-Claude Izzo Chourmo

Od téhož autora ve Fra

Totální chaos, 2008

Jean-Claude Izzo Chourmo Přeložila Milena Fučíková

fra

Světová próza

Jean-Claude Izzo Chourmo Z francouzského originálu Chourmo (Éditions Gallimard, Paris 1996) přeložila Milena Fučíková Fotografie na obálce Radek Brousil Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2013 jako svou 108. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2013 Text © Éditions Gallimard, 1996 Translation © Milena Fučíková, 2013 Cover photo © Radek Brousil, 2013 ISBN 978-80-87429-16-7

BB020

Obsah Prolog Konečná, Marseille, nádraží Saint-Charles 15 1 Kde při pohledu na moře je štěstí snadná věc 21 2 Kde když se člověk dá do řeči, tak toho vždycky moc napovídá 31 3 Kde je vztek, je taky život 41 4 Kde je zásadní, aby se lidi potkali 52 5 Kde trocha pravdy nikomu neuškodí 62 6 Kde volba v životě neurčuje všechno 74 7 Kde se dá oddělit bílá nit od černý 84 8 Kde osud neutvářej jenom dějiny 94 9 Kde žádná lež není nevinná 105 10 Kde se těžko věří souhře okolností 116 11 Kde se neděje nic moc hezkýho 126 12 Kde nocí brázdí přízračný lodě 137 13 Kde všichni někdy snili, že si budou žít jako princové 150 14 Kde není jistý, že by to jinde mohlo bejt lepší 160 15 Kde i lítost patří ke štěstí 171 16 Kde se setkáváme se studeným popelem neštěstí 182 17 Kde čím míň se toho vysvětluje, tím je to někdy lepší 190 18 Kde pravdu nemůžeme nutit, aby se projevila 198 19 Kde je vždycky moc pozdě, když je tady smrt 208 20 Kde se nabízí omezenej pohled na svět 219 21 Kde se plive do prázdna, zhnuseně a znaveně 230 Epilog Noc se nezměnila a stín ve vodě odráží opotřebovanýho chlapa 241

7

8

Poznámka autora

Nic, o čem teď budete číst, nikdy neexistovalo. Až na to, co je skutečné. A to, co bylo v novinách nebo v televizi. Ale toho je zas docela málo. A já upřímně doufám, že příběh, o kterém se tady vypráví, zůstane na svém místě: totiž na stránkách této knihy. Jenom Marseille je nefalšovaně skutečná. Tak skutečná, že bych byl velmi rád, kdyby nikdo nehledal podobnost s žijícími lidmi. Ani s hlavním hrdinou ne. To, co říkám o Marseille, svém městu, jsou zkrátka a dobře ozvěny a vzpomínky. Prostě to, co se vyčte mezi řádky.

9

Isabelle a Gennarovi, mámě a tátovi.

Je to hnusná doba, toť vše.

Rudolph Wurlitzer

Na paměť Ibrahima Aliho, kterého 24. února 1995 zastřelili vylepovači billboardů Národní fronty v severních čtvrtích Marseille.

Konečná, Marseille, nádraží Saint-Charles

Prolog Guitou – jak mu ještě pořád říkala máma – se díval ze schodiště nádraží Saint-Charles na Marseille. „Velký město“. Jeho matka se tady narodila, ale nikdy ho sem s sebou nevzala. Přes všechny svý sliby. Teď tady je. Sám. Jako velkej kluk.

A za dvě hodiny má sraz s Naïmou.

To kvůli ní sem přijel.

Pomalu začal scházet schody s rukama v kapsách džín a s kamelkou v puse. Tváří k městu. „Dole pod schodama,“ řekla mu Naïma, „je bulvár D’Athènes. Sejdi po něm na Canebière. Pak doprava. Směrem do Starýho přístavu. Až dojdeš dolu do přístavu, tak se dáš doprava a po dvou stech metrech uvidíš na rohu velkej bar. Jmenuje se La Samaritaine. Tam se sejdem. V šest. To nemůžeš minout.“ Uklidňovalo ho, že má před sebou ještě dvě hodiny. Bude mít čas si ten bar okouknout. Přijít přesně včas. Nechtěl, aby na něj Naïma čekala. Těšil se, až ji uvidí. Až ji vezme za ruku, obejme, políbí. Dneska v noci spolu budou spát. Poprvý. Mathias, jeden kámoš z Naïmina gymplu, jim půjčí garsonku. Budou jenom sami dva. Konečně.

Při tom pomyšlení se pousmál. Nesmělým usměvem, jako když potkal Naïmu.

Pak se ale zašklebil, když si vzpomněl na matku.

Bylo mu jasný, že si to po návratu slízne. Vzal roha bez dovolení tři dny před koncem prázdnin, a ještě k tomu sebral tisíc franků z pokladny v obchodě.

Z prodejny konfekce pro elegatní slušňáky v centru Gapu.

15

Pokrčil rameny. Kvůli tisícovce se rodinnej obchod nezhroutí. Matka to nějak vyřeší. Jako vždycky. Z ní strach nemá. Ale z toho kreténa, co si hraje na jeho otce. Co ho už jednou zmlátil. Kvůli Naïmě.

Když přecházel alejí De Meilhan, všimnul si telefonní budky. Řekl si, že matce přece jenom zavolá.

Aby se o něj nebála.

Sundal si batoh a sáhnul si do zadní kapsy. Do prdele! Peněženka nikde! Prohledal druhou kapsu a potom i kapsu od bundy, ale tam si ji nikdy nedával. Nic. Kde ji tak mohl ztratit? Když odcházel z nádraží, ještě ji měl. Zastrkával si do ní jízdenku.

Pak se mu to vybavilo. Jak scházel po schodišti od nádraží, nějakej Arab ho požádal o oheň. Vytáhnul zip­po. V tu chvíli do něj zezadu strčil další Arab, co utíkal ze schodů, div ho neporazil. Jako nějakej zloděj, pomyslel si. Jak stál na těch schodech, málem ztratil balanc a spadnul tomu prvnímu rovnou do náruče. Nádherně ho přesrali. Úplně se mu zatočila hlava. Vztekem a rozčilením.

Bez občanky, bez karty, bez jízdenky na vlak a hlavně skoro bez peněz. Zbylo mu jenom pár drobnejch z vlaku a krabička kamelek. Tři sta deset franků. „Do prdele!“ ulevil si nahlas. „Jste v pořádku?“ zeptala se ho nějaká stará paní. „Ukradli mi peněženku.“ „Ach, božínku. To se nedá nic dělat. A takový věci se tady stávaj denně. (Soucitně se něj podívala.) No, na policii nechoďte. To ne! Ani nápad. Ti vám nadělaj ještě víc starostí!“ A šla dál s kabelkou pevně přitisknutou na prsa.

Guitou se za ní díval. Ztratila se mu v barevném davu převážně černochů a Arabů.

To mu to v Marseille pěkně začíná!

Na zahnání smůly políbil zlatej medailonek Panenky Marie, co mu visel na hrudi, pěkně opálený z léta 16

strávenýho na horách. Dostal ho od mámy k prvnímu přijímání. Ráno toho dne si ho sundala a pověsila mu ho na krk. „Je z velký dálky. Bude tě ochraňovat.“ V Boha nevěřil, ale jako každej správnej italskej synek byl pověrčivej. A políbit Panenku Marii bylo jako políbit vlastní mámu. Když byl malej a máma ho ukládala, dávala mu každej večer pusu na čelo. Přitom se mu ten medailonek, jak ho nadnášela její velký prsa, vždycky zhoupnul ke rtům.

Zahnal ten obraz, kterej ho ještě pořád vzrušoval.

Myslel na Naïmu. Její prsa, o něco menší, byly stejně krásný jako máminý. Stejně temný. Jednou večer za Reboulovým barákem sáhnul Naïmě při líbání pod svetr. Nechala ho, aby jí je pohladil. Pomalu jí vyhrnul svetr a podíval se na ně. Třásly se mu ruce. „Líbí se ti?“ zeptala se potichu. Neodpověděl, jen rozevřel rty a vzal je jedno po druhým do pusy. Začal mu tvrdnout. Přijel sem za Naïmou, na ničem jiným nezáleží.

Nějak to vyřeší.

Naïmu něco vytrhlo ze spaní. Nějakej hluk o patro vejš. Divnej hluk. Tlumenej. Silně se jí rozbušilo srdce. Nastražila uši a zadržela dech. Nic. Ticho. Přes okenice dovnitř pronikalo slabý světlo. Kolik tak může bejt? Neměla hodinky. Guitou klidně spal. Na břiše. S obličejem obráceným k ní. Potichu oddychoval.

Ten jeho pravidelnej dech ji uklidnil. Znova si lehla a s otevřenýma očima se k němu přitiskla. Ráda by si dala cigáro na uklidnění. Na spaní.

Jemně se dotkla Guitouových ramen a pak ho dlouze pohladila po zádech. Měl hedvábnou pleť.

Jemnou. Stejnou jako jeho oči, úsměv, hlas a slova, co jí říkal. A ruce, když ji hladil. To tahle něha ji k němu přitáhla. Skoro ženská. Všichni kluci, co zna17

la, včetně Mathiase, se kterým flirtovala, byli drsnější. Ale jak se na ni usmál Guitou, hned zatoužila celá se schoulit v jeho náručí.

Chtěla ho probudit. Aby ji laskal jako před chvílí.

Líbilo se jí, když se jí dotýkal, a taky ten pocit, že když se na ni dívá, je krásná. A zamilovaná. Milování jí přišlo jako ta nejpřirozenější věc na světě. To se jí taky líbilo. Bude to i podruhý zase tak hezký?

Bude to pořád takový? Při vzpomínce jí přeběhnul mráz po těle. Usmála se, políbila Guitoua na rameno a ještě víc se k němu přitiskla. Hřál ji.

Pohnul se. Vklouznul nohou mezi její. Otevřel oči. „Ty seš vzhůru?“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. „Hluk. Zaslechla sem ňákej hluk.“ „Máš strach?“ Ke strachu nebyl žádnej důvod.

O poschodí vejš spal Hocine. Předtím se s ním trochu bavili. Stavovali se u něho pro klíče, než šli na pizzu. Byl to alžírskej historik. Historik starověku. Zajímal se o marseilleský archeologický vykopávky. „Neuvěřitelně bohaté,“ začal hned vysvětlovat.

Vypadalo to hodně zajímavě. Jenže ty dva ho poslouchali dost roztržitě. Strašně pospíchali, aby už byli sami. Aby si mohli říct, že se milujou. A pak aby se mohli milovat.

Hocine bydlel už přes měsíc u Mathiasových rodičů. Odjeli teď na víkend do svojí vily v Sanary ve Varu. A Mathias jim tak mohl půjčit svou garsonku v přízemí.

Byl to jeden z krásně zrekonstruovaných domů ve starý čtvrti Panier na rohu ulic Belles-Écuelles a ­Puits Saint-Antoine, kousek od náměstí Lorette.

Mathiasův otec, architekt, navrhnul novej interiér.

Ve třech poschodích. A taky terasu, à l’italienne, odkud byl výhled na celej záliv, z Estaque až do Ma­ drague de Montredon. Nádhera!

18

„Udělam vám rychle bruschettu, jesli chcete.“ „Nechte to bejt, Honorine. Mam hlavně chuť na skleničku. Dojdu si pro flašku.“ „Ne, ne,“ řekla. „To je všechny probudíte, to ne.

Proto sme vás s Fonfonem vyhlíželi.“ „Koho všechny?“ „No… Ve vaší posteli leží Gélou, Naïma a… no… ta, jak ona se menuje, no, ta vietnamská pani.“ „Cûc.“ „Jo. Na kanapi máte Mathiase. A v rohu na malý matraci, co sem našla doma, si ustlal Naïmin brácha.

Mourad, že jo?“ „Jo. A co tady dělaj?“ „Nevim. Asi si mysleli, že jim tady bude líp než jinde, ne? Co vy na to, Fonfone?“ „No jo, dobře udělali. Chceš spát u mě?“ „Dík. Seš hodnej. Ale já teď stejně neusnu. Projedu se po moři. Myslim, že je na to dobrá noc.“ Rozloučil jsem se.

Vlezl jsem domů jako zloděj. V kuchyni jsem po­ padl novou flašku lagavulinu a ve skříni bundu a teplou deku. Nasadil jsem si rybářskou kšiltovku a sešel dolů k lodi.

Moje věrná přítelkyně.

Ve vodě jsem uviděl svůj stín. Stín opotřebovanýho chlapa.

Vyvesloval jsem, abych nenadělal rambajs.

Měl jsem dojem, že vidím, jak se na terase Honorine a Fonfon objímají.

A konečně jsem se rozbrečel.

Sakra, to mi ale dělalo dobře.

242