Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce

Jan Jařab Šíleně pomalá revoluce

Neztrácím naději, že i díky lidem, jako je Jan Jařab, se nad stavem společnosti zamyslí i další.

VÁCLAV HAVEL

fra/torst

Jan Jařab Šíleně pomalá revoluce

fra/torst

fra/torst

2

Jan Jařab Šíleně pomalá revoluce

3

4

Jan Jařab Šíleně pomalá revoluce

fra/torst5

Fotografie Karel Cudlín

© Éditions Fra, 2006 Text © Jan Jařab, 2006 Foreword © Václav Havel, 2006 Photos © Karel Cudlín, 2006 ISBN 80-86603-14-8

6

Jana Jařaba znám mnoho let a sledoval jsem ho i ve funkci vládního zmocněnce pro lidská práva, kde si vedl velmi dobře. Tento soubor článků vypovídá nejen o množství a šíři témat, kterými se v posledních letech zaobíral, o jejich prolínání a přesahu, ale také – a především – o schopnosti vcítění se, zamyšlení a osobním příkladu. Neztrácím naději, že i díky lidem, jako je Jan Jařab, se nad stavem společnosti zamyslí i další.

Václav Havel

7

8

Malá lidskoprávní inventura Když mi dnes někdo položí otázku „jací jsme v lidských právech“, odpovídám: „V obecné rovině vcelku dobří, ale po dvanácti letech svobody by to přece jen mohlo být lepší.“ Anebo: do roku 1989 jsme měli vlastně jen jediný lidskoprávní problém, ale zato obrovský, totiž tehdejší represivní režim. Dnes nemáme, jak se na demokratickou zemi sluší, žádný „superproblém“, ale jen desítky dílčích problémů, často vzájemně neprovázaných. Mnohé z nich samozřejmě mají kořeny už v době předlistopadové, ale některé vznikly až v 90. letech.

Relativně nejlépe jsme na tom v oblasti občanských a politických práv. Při naší historické zkušenosti je pochopitelné, že jim česká veřejnost věnuje nejvíce pozornosti – až se někdy zdá, jako by jedinými lidskými právy byly právě politické svobody. Ostražitost vůči omezením je samozřejmě v pořádku, ale přesto je trochu na pováženou, když si mnozí Češi pod pojmem lidská práva představí jen vlastní individuální svobodu, pokud možno ničím neomezenou. Přitom u nás paradoxně přetrvává, ba dokonce se utěšeně rozvíjí, i snaha kriminalizovat ty druhé lacinými trestními oznámeními na kohokoli za cokoli. Absolutní svobodu, prosím, ale jen pro mne.

V diskusích o hranicích svobody projevu se přitom často směšují dvě věci. Některé verbální trestné činy obsažené v trestním zákoně jsou samy o sobě sporné, například trestný čin pomluvy. U jiných je zákon nepochybně v pořádku a jde jen o snadné zneužívání trestního oznámení, například u šíření poplašné zprávy. I na mne už bylo podáno absurdní trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy, kterého jsem se měl dopustit jedním zdvořile kritickým výrokem o našem soudnictví.

9

Na druhé straně se často mluví a píše o porušování údajného absolutního práva na svobodu projevu (včetně výroků typu „Židi do plynu!“), přestože takové právo ze žádné mezinárodní smlouvy o lidských právech nevyplývá, ba právě naopak. I tady lze jistě s mezinárodním řádem lidských práv polemizovat, ale ne z piedestalu samozřejmé pravdy. To je ovšem další typický rys dnešní doby: považovat za měřítko lidských práv svůj vlastní politický názor namísto Listiny základních práv a svobod či mezinárodních smluv o lidských právech, které jsou podle článku 10 naší Ústavy nadřazeny zákonům. A tak se o údajném „právu“ hlásat rasovou nenávist diskutuje přibližně stokrát více než o tom, v čem Česká republika své závazky skutečně porušuje.

I v oblasti občanských a politických práv se přitom objevují problémy, o kterých by stálo za to diskutovat, neboť za ně býváme kritizováni. Zejména proto, že Mezinárodní pakt o občanských a politických právech se zabývá i právy zadržených či účastníků trestních řízení. V červenci 2001 se před Výborem pro lidská práva v Ženevě, který bdí nad dodržováním tohoto paktu, projednávala úvodní zpráva České republiky o plnění našich závazků. Jako vedoucí české delegace jsem musel čelit tvrdé a kompetentní kritice za to, že nemáme nezávislý systém kontroly policie; že osoba zadržená policií nemá nárok na advokáta od okamžiku zadržení ani možnost se ihned spojit s osobou blízkou a de facto ani právo na přítomnost lékaře dle vlastní volby; a za řadu nedostatků v oblasti trestní justice.

Na domácí scéně se přitom jen zřídka poukazuje třeba na skličující skutečnost, že u nás doba vyšetřovací vazby trvá v průměru 160 dnů (a tedy v mnoha případech mnohem déle). Nadměrné užívání vazby vzbudí pozornost většinou jen tehdy, když se v ní sho10

dou okolností ocitne nějaký prominent. Jinak se u nás na zadržené či obviněné ve vazbě hledí spíše v duchu Cimrmanova inspektora Trachty, totiž jako na sprosté podezřelé, kteří veškerá práva ztratili. „Skončil za mřížemi,“ hlásají radostně titulky, jako by samo umístění do vazby předjímalo výrok o vině.

Nedostatek pozornosti věnují veřejnost i sdělovací prostředky také problematice rozhodování ve správním řízení, která je na první pohled málo přitažlivá či těžko srozumitelná. Přitom správní úřady často rozhodují nejen o povinnostech, ale i o právech, a jejich rozhodnutí mnohdy nerespektují ani ty náležitosti, které jim výslovně ukládá zákon. Naštěstí v této oblasti může dnes k nápravě účinně přispět ombudsman. Špatné jméno mají v českých zemích práva „druhého typu“, která plynou z Mezinárodního paktu o právech sociálních, hospodářských a kulturních. I to je do jisté míry logické, protože režim reálného socialismu se je pokoušel nabízet jako univerzální šidítko místo práv politických. Snad už by bylo načase přestat v této věci ideologizovat, protože třeba takové právo na vzdělání je neméně důležité než kterékoli z práv politických. (Však také minulý režim právě omezování tohoto práva – vaše děti nenecháme studovat!

– používal jako jedné z nejúčinnějších forem nátlaku.) A zrovna v této oblasti nemůžeme být příliš hrdí na současný stav, od romských dětí odesílaných na vedlejší kolej zvláštních škol až po adepty studia na vysokých školách, kteří se marně tísní před jejich branami.

Největší dluh však má česká společnost v oblasti práv „zvláštních“, tedy právní ochrany oslabených skupin, jež jsou upravena specifickými úmluvami o právech dítěte, o odstranění diskriminace žen, o odstranění rasové diskriminace. Některé z těchto skupin mají alespoň hlas a mohou se ozvat: například ženy, 11

etnické menšiny nebo zdravotně postižení. Pokud jde o diskriminaci etnických menšin, žen či osob odlišné sexuální orientace, postrádáme dosud účinnou zákonnou ochranu, kterou ovšem v souvislosti se vstupem do EU budeme muset přijmout. Naštěstí. Horší vyhlídky mají vězni, protože i sama diskuse o případné novelizaci zákona o výkonu trestu je u nás pod tlakem bulvárního populismu velmi omezena. Na svůj pobyt za mřížemi tak nadále musejí přispívat i ti, kteří chtějí pracovat a kterým vězeňská služba nezajistí práci – a splácení je po nich vyžadováno i po propuštění, což maří snahu o jejich zařazení do řádného života, tlačí je k nelegálnímu způsobu obživy a recidivě.

Jiné skupiny se ani samy ozvat nemohou: děti, dementní starci, mentálně postižení či duševně nemocní. Zájem o práva těchto skupin oslabených není v západní Evropě a Spojených státech pouze výsadou liberální levice, ale často v této oblasti hrají prim liberálové pravicoví, jimž jde o ochranu lidské důstojnosti a sebeurčení jedince před omezováním ze strany institucí státních i nestátních. Například v Anglii bylo v minulých letech odhaleno porušování práv mentálně postižených v soukromých zařízeních. Ve vyspělých zemích je ochrana těchto oslabených skupin stále více považována za jednu z klíčových oblastí lidských práv. U nás se běžně setkávám s kritikou, proč se tak „marginálními“ skupinami lidí vůbec zabýváme. Mohu těmto tazatelům říci, že i oni či jejich příbuzní se mohou snadno ocitnout v některé z těchto kategorií.

Tomu, kdo potřebuje práva těch druhých vztahovat k vlastnímu osudu, však asi nic nevysvětlím.

Nedávný případ z ústavu sociální péče v Rábech, kde se uplatňovala drastická omezení kontaktu chovanců s rodinami, byl zjevně jen špičkou ledovce.

Nejde totiž jen o praxi; nevhodně paternalistická je v této oblasti i sama legislativa. Například duševně 12

nemocní či mentálně postižení u nás mají krajně omezená procesní práva v řízeních o zbavení způsobilosti nebo o přípustnosti nedobrovolné hospitalizace, což se Rada pro lidská práva už více než rok pokouší změnit.

A nemůžeme se utěšovat ani tím, že by se problém týkal jen starých, přežívajících zákonů. Vždyť právě přijímaný zákon o ústavní a ochranné výchově upravil možnost trestat dítě „samotkou“ nebo i zákazem styku s rodiči, což odporuje Úmluvě o právech dítěte. Ukazuje se proto, že se asi neobejdeme bez nezávislého orgánu, který by sledoval podmínky v ústavních zařízeních všeho druhu, od dětských domovů přes psychiatrické léčebny až po věznice, a iniciativně navrhoval změny jejich vnitřních řádů. Do této oblasti našeho života bychom měli konečně vnést trochu čerstvého vzduchu.

2001, psáno na objednávku Mladé fronty Dnes, nakonec nepublikováno.

13

Co nám vyprávěla Půlnoční bouře Svého času mnohé z nás zaujal případ novorozeného děvčátka, které bylo umístěno do kojeneckého ústavu, protože jeho rodiče neplnili své povinnosti. Ne, nezanedbávali dítě, ani je netýrali; nesplnili však některé své povinnosti směrem k úřadům. Sociální pracovnice reagovaly tím, že potrestaly celou rodinu včetně dítěte. A to je v každém případě špatně.

Aby mi bylo rozuměno: netvrdím, že ti lidé měli „právo“ tu či onu povinnost neplnit. Trest za nesplnění nějaké úřední povinnosti by ale měl být přiměřený – a především by neměl poškodit samo dítě, o jehož dobro má jít na první místě.

Případ holčičky s poetickým jménem Půlnoční bouře byl ve sdělovacích prostředcích právem (a téměř jednomyslně) kritizován. Často však tato kritika vycházela z prostoduchého, téměř instinktivního libertariánství: zlý stát a jeho sociální pracovníci omezují svobodu jedinců. A proto: méně státu! Méně sociálních pracovníků! Nechme lidi dělat se svými dětmi, co chtějí!

Skutečnost je ovšem složitější. Aby stát dodržel své mezinárodní závazky v oblasti lidských práv, nestačí, když je sám nebude aktivně porušovat, ale musí také zajistit ochranu oslabených skupin ve společnosti – dětí, postižených, nemocných, etnických menšin. Za určitých okolností musí chránit děti i před jejich rodiči a příbuznými, například pokud jde o týrání nebo zneužívání. A paradoxní je, že právě v takových případech náš stát často selhává. Pokud ti, kdo dítě týrají nebo zneužívají, navenek plní své úřední povinnosti, hrozí jim zásah státní moci méně než nevinně excentrickým rodičům Půlnoční bouře.

V mnoha případech je zásah státní moci potřebný a přístup laissez faire by vedl jen ke zhoršení situace dí14

těte. Často však vhodnou formou zásahu není represe, nýbrž pomoc ohrožené rodině. U nás se ale stále ještě zdá, jako by státní moc dokázala vybírat jen ze dvou alternativ. Buď problém prostě ignorovat, případně skrývat alibismus za rádoby liberální argumenty, anebo přistoupit k represi, často téměř hned v té nejtvrdší podobě, jakou je odebrání dítěte a umístění do ústavu. A to se děje třeba i proto, že se zhoršily majetkové poměry sociálně slabých rodičů, kteří ztratili střechu nad hlavou.

Potřebujeme ovšem nejen rozvoj alternativ ústavní péče o děti, ale i koncepční transformaci sociální práce. Měli bychom se posunout od zažitého pojetí sociálního pracovníka jako prodloužené ruky autoritářského státu, jež rozděluje dávky a trestá projevy nepořádnosti či nonkonformity. Namísto tupého formalismu a potírání odlišnosti by měl přijít aktivní přístup k odlišnosti, pochopení perspektivy klienta, důraz na mediaci mezi ním a jeho okolím.

Zkusme se však posunout ještě o jednu úroveň obecnosti výše. Vždyť nejde jen o jednu profesi, totiž sociální práci. I v jiných sférách společnosti přece potřebujeme obrat od byrokratického formalismu, který jsme zdědili po předlistopadovém režimu, k humanismu, soudnosti a důrazu na obsah. Podívejme se například na takřka kafkovský formalismus v soudnictví. Když soud někomu ustanoví advokáta ex offo a ten se nezúčastní jediného výslechu, jsou stížnosti obviněného považovány za bezpředmětné, protože formálně vzato obhájce měl. A naopak, když v jednom případě soudce udělal překlep v datu ustanovení obhájce, muselo se celé řízení po několika letech zrušit a zahájit znova, přestože obviněný při všech úkonech fakticky obhájce měl!

Tupý formalismus vede ovšem také k tomu, že se 15

„erár“ zabývá nicotnými drobnostmi, zatímco vše zásadní mu uniká; pro les nevidí stromy. Vezměme si finanční úřad: každý rok mi přepočítávají má nicotná čísla a občas mě opraví o pár desítek korun. Letos mi našli přeplatek ve výši 31,– Kč. To pak těžko mohou zbývat síly na věcnou analýzu toho, co předkládají velkopodnikatelé, kteří sedm let za sebou neplatí nic a hlásí nápadnou ztrátu!

Je však velkou chybou vyvozovat z tohoto stavu ponaučení, že by bylo lepší společnost „privatizovat“ a zavést minimální stát či rovnou rozehnat úředníky, sociální pracovníky a soudce, jak často navrhují naši novináři. Předhánějí se ve vtipných návrzích, jak by úřední práci mohlo dělat méně lidí a ještě za menší platy (například Jiří X. Doležal hlásá, že by v době státního dluhu měl stát svým zaměstnancům zkrátit platy na polovinu stejně jako neprosperující soukromý podnik). Veřejnoprávní televize své diváky přesvědčuje – a prezentuje to jako fakt, ne jako žertovnou interpretaci skutečnosti –, že v půlce roku máme „den daňových prázdnin“, protože vše, co jsme do té doby vydělali, projedli úředníci…

Tento hloupý populismus nabývá podob, které jsou chvílemi až bizarní. Lidem z civilizovaných zemí například těžko vysvětlíte, jak je možné, že jeden český starosta furiantsky zakázal úředníkům státu vstup na území své obce. Ještě hůře jim vysvětlíte, že dotyčný nebyl odeslán k psychiatrovi, nýbrž vynášen sdělovacími prostředky – včetně veřejnoprávních – jako náramný pašák. Bojuje přece s byrokracií!

Při těchto absurditách se dere na mysl polský kreslený vtip Andrzeje Mleczka: přihlouple vyhlížející chlapík předává jinému podobnému sekyru a říká mu: „Vezměte si tohle a zlikvidujte byrokracii v našem podniku.“ A je vystaráno, byrokracie odstraněna. Jen mě přitom napadá, jak tato zášť vůči neužitečným 16

úředníkům navazuje na předlistopadový předsudek vůči intelektuálům, které „živí“ pracující lid; jak hluboko je u nás zakořeněna představa, že hodnoty vznikají pouze v ekonomické sféře.

Tupit pracovníky veřejné správy a nutit je, aby konali více práce za méně peněz (což se po zavedení nových platových tříd skutečně děje!), je ovšem neuvěřitelně hloupé a krátkozraké. Nejen proto, že ve srovnání se staršími zeměmi Evropské unie u nás vykonává v celé řadě oborů stejný objem práce menší počet lidí, navíc podstatně hůře placených a mnohdy i nedostatečně kvalifikovaných, ale především proto, že učiníme-li práci ve veřejné správě ještě méně atraktivní co do financí i prestiže, můžeme si být jisti, že mladí talentovaní lidé si tuto dráhu nebudou dobrovolně vybírat a ti lepší a mladší ze současných pracovníků budou odcházet. Pak se karikatura „úředníka“ jako šedivě průměrného pijáka kávy, jenž by se nikde jinde než ve veřejné správě neuplatnil, stane téměř bezvýjimečným pravidlem, sebe sama naplňujícím proroctvím.

Ve skutečnosti potřebujeme pravý opak: dostat do veřejné správy kvalitní profesionály „západního“ střihu; změnit institucionální kulturu naší byrokracie od tupého formalismu směrem k efektivnosti, k důrazu na smysl a obsah; a ovšem také prosadit posun od vrchnostenského pojetí k etice služby veřejnosti. K tomu by měly přispět nejen lepší podmínky pro práci úředníků, včetně možností profesní přípravy v zahraničí, ale také trvalé působení tlaku občanské společnosti a sdělovacích prostředků.

2003, původní verze psána pro Mladou frontu Dnes.

17

Lidská práva v proudu „tekuté modernity“ Když se řekne „lidská práva“, většinou nám na mysli vytane nejdříve to základní: svoboda versus útlak, demokracie versus diktatura. Lidská práva však nejsou samozřejmá a jejich výklad není jednoznačný ani ve společnosti svobodné.

Diskuse o lidských právech je v české společnosti stále ještě zatížena břemenem ideologických klišé a účelových zjednodušení. Především se stále ozývají hlasy, které napadají sám koncept lidských práv jako „levičácký“, „elitářský“ a podobně. Přitom odmítají vzít na vědomí, že Listina základních práv a svobod i mezinárodní smlouvy o lidských právech jsou základními pilíři našeho demokratického právního řádu a mají podle Ústavy přednost před zákonem. Autoři takových tvrzení s Václavem Klausem v čele sugerují veřejnosti představu, že se katalog lidských práv plíživě rozrůstá o stále další práva pozitivní, sociální, ačkoli tomu tak není.

Vždyť už od roku 1990 je u nás důraz kladen především na práva občanská a politická a dále pak na ochranu před diskriminací či špatným zacházením. Jde tedy v naprosté většině o práva negativní, tj. o to, co se jedinci dělat nemá a nesmí, nikoli o nová práva pozitivní, tedy o nějaké nároky, co jedinec od státu dostat musí.

V této souvislosti můžeme vzpomenout, jak nás propagandisticky zpracovával předlistopadový režim.

Vzpomeňme na plakáty nadepsané JEJICH A NAŠE LIDSKÁ PRÁVA, kde tehdejší mocní stavěli do kontrastu své oblíbené sociální „výdobytky“ s právem na práci v čele a zesměšňovali západní pojetí lidských práv a svobod. Je tedy téměř groteskní, že někteří naši údajně pravicoví kritikové si pod pojmem „lidská práva“ představují totéž, co tehdejší komunisté – jen s tím rozdílem, že takto karikovaným lidským právům dávají opačné znaménko.

18

Setkáváme se i s vysloveně podezřívavým viděním, podle něhož jsou ochránci lidských práv podvratnými živly, protože se profilují „proti většině“ jako zastánci těch druhých, tj. nebezpečných a nesympatických menšin (etnických, sexuálních a jiných, uprchlíků, migrantů, vězňů). Tento populistický názor pramení z hlubokého nepochopení liberální demokracie, redukované na pouhou vetšinovládu.

V pozadí mnoha útoků proti konceptu lidských práv a jeho obhájcům je snaha co nejvíce omezit rozsah veřejné sféry. Přitom mnohé nasvědčuje tomu, že demokratické země Evropy 21. století už jsou jen velmi málo ohroženy včerejším nebezpečím, totiž nadměrnou expanzí státu. Naopak, jak to přesně vyjádřil přední německý a evropský myslitel Jürgen Habermas, dnes nás stále mocnějšími soukromými zájmy ohrožuje postupující kolonizace veřejné sféry.

Navíc státy mohou v ochraně lidských práv selhávat nejen tím, že je aktivně porušují, ale také tím, že neposkytují slabým dostatečnou ochranu před porušováním jejich práv ze strany silných. Kdyby platilo, že lidská práva jsou na tom tím lépe, čím je slabší stát a veřejná sféra, pak by nejhorší úroveň lidských práv byla ve Skandinávii a nejlepší ve zhroucených státech, jako je Bosna nebo Afghánistán. Jak dobře víme, opak je pravdou.

Na druhé straně však také představy o lidských právech, sdílené jejich proklamovanými zastánci, bývají někdy zjednodušené či přímo naivní. Jde především o mechanické ztotožňování pojmu lidských práv se vším, na co mají lidé právo (podle toho či onoho zákona), nebo dokonce se vším, na co si podle vlastních subjektivních kritérií činí nárok.

K určitému myšlenkovému zmatku u nás přispívají politici a novináři také tím, jak suverénně hlásají růz19

ná pojetí „přirozených práv“, tu s odkazem na americké otce zakladatele, tu s odkazem na vlastní neomylné rozpoznání přirozených práv od údajného dobového balastu. Nemohou se však ani mezi sebou shodnout, co vlastně mezi přirozená práva patří a co nikoli. Je například rovnoprávnost žen součástí přirozených práv stejně jako svoboda projevu, přestože ženy dostaly volební právo až v průběhu 20. století? Suverénně hlásané teze o přirozených právech se tak rozpadají do několika vzájemně soupeřících verzí. Už z tohoto důvodu se jeví jako praktičtější vycházet z perspektivy pozitivního práva – tedy z toho, co je obsaženo v jednotlivých mezinárodních smlouvách, jež jsou pro nás závazné.

Přístup z hlediska pozitivního práva, totiž konkrétních úmluv vzniklých v konkrétním historickém kontextu, má ovšem své důsledky. Implikuje, že koncept lidských práv používaný v dnešním světě je historicky podmíněný, nikoli transcendentní, a že je poměrně specifickým produktem moderního západního myšlení. Ne snad že by nebylo možné pátrat po jeho kořenech v renesanci, raném křesťanství či antice a hledat analogie s humanistickými principy v jiných než západních kulturách. Nacházet takové styčné body v obecně lidských hodnotách má jistě smysl, už jen pro usnadnění komunikace s „těmi druhými“. Bylo by však pošetilé přitom zastírat, že moderní koncept lidských práv není žádnou kulturní univerzálií, nýbrž vyjádřením západního individualistického pojetí lidského údělu, a že se nekryje s tím, co bychom mohli považovat za „obecně lidské“.

Vnímání lidských práv z perspektivy konkrétních právních závazků může na druhé straně svádět k poměrně jednorozměrnému vidění, které se redukuje na známkování jednotlivých států podle toho, jak své povinnosti plní. Známkujícími jsou na úrovni soudní 20

třeba Evropský soud pro lidská práva, na úrovni expertní pak jednotlivé monitorovací výbory smluv OSN nebo Amnesty International. Pozitivní názor pak přijímá kritiku takových hodnotitelů jako legitimní, negativní je považuje za zaujatou, nepřátelskou propagandu (jak to vidí většina nacionalistů a populistů).

Můžeme však jednotlivé závazky považovat za fixní, jednou provždy stanovené cíle? Domnívám se, že ne.

Obsah pojmu lidských práv se totiž postupně mění, a to především v důsledku posunů ve vnímání veřejnosti. Například úmluvy OSN i Rady Evropy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení používají pojem „lidská důstojnost“, aniž specifikují, co je ještě lidsky důstojné a co už je ponižující. Nedočteme se v nich, kolik musí být přítomno kuliček, aby šlo o lidsky nedůstojné klečení na hrachu. Před pár desetiletími byl i na Západě v tomto smyslu kladen důraz zejména na hmotné zajištění důstojných podmínek, dnes spíše na roli jedince jako aktivního subjektu, na právo vyjádřit vlastní názor, na respekt k jeho soukromí.

Pozornost se ve vyspělých zemích stále více zaměřuje na práva těch nejslabších kategorií osob – na děti, mentálně postižené, duševně nemocné a staré lidi v ústavní péči. Nejde přitom o vytváření jakýchsi „nadstandardních“ práv oproti ostatním skupinám. Jde o hledání prostředků, jimiž by mohlo být alespoň částečně kompenzováno jejich objektivní znevýhodnění v přístupu k obecným právům, jež jsou dána všem.

V našich zeměpisných šířkách převládá i mezi těmi, kdo uznávají význam lidských práv, poněkud statické vidění. Mnozí zastávají názor, že Česká republika po roce 1989 v této oblasti již v podstatě dohnala všechno, co ji dělilo od vyspělých demokracií. Druzí soudí, že 21

Jan Jařab Šíleně pomalá revoluce S autorem k vydání připravil a poznámku napsal Jan Šulc Fotografie Karel Cudlín Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, www.fra.cz, roku 2006 jako svou 25. publikaci ve spolupráci s nakladatelstvím Torst Vytiskla tiskárna Akcent Vimperk s. r. o.

Vydání první ISBN 80-86603-14-8

224

www.fra.cz

9 788086 603148

Obálka: Karel Cudlín, 1984

Jan Jařab se narodil roku 1965 v Hranicích. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě (1990) a antropologii na University College v Londýně (1998). V letech 1990–97 pracoval jako lékař v oboru vnitřního lékařství a geriatrie; vedle toho se již od revoluce podílel na aktivitách nevládního sektoru v oblasti ochrany lidských práv. Od ledna 1999 byl pracovníkem vládního odboru pro lidská práva, od března 2001 do října 2004 vládním zmocněncem pro lidská práva. Kromě množství článků v Literárních novinách, Listech a hlavních denících publikoval řadu překladů z angličtiny – moderní americkou prózu (Faktótum Charlese Bukowského, Potrat Richarda Brautigana), imaginativní dětskou literaturu (Maurice Sendak, Roald Dahl aj.) i non-fiction (Sociologie Anthonyho Giddense, Země na misce vah Ala Gora). Od listopadu 2004 pracuje v Evropské komisi v Bruselu jako člen kabinetu komisaře Vladimíra Špidly.

Novinky Jurij Odarčenko, Verše do alba Petr Král, Arco a jiné prózy Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol.

Guillermo Rosales, Boarding Home Muhammad Šukrí, Nahý chléb Malířské rozpravy mnicha Okurky Ludvík Aškenazy, Praštěné pohádky Karel Milota, Hora Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Yasmina Reza, Zoufalost

Obálka: Karel Cudlín, 1984

Jan Jařab se narodil roku 1965 v Hranicích. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě (1990) a antropologii na University College v Londýně (1998). V letech 1990–97 pracoval jako lékař v oboru vnitřního lékařství a geriatrie; vedle toho se již od revoluce podílel na aktivitách nevládního sektoru v oblasti ochrany lidských práv. Od ledna 1999 byl pracovníkem vládního odboru pro lidská práva, od března 2001 do října 2004 vládním zmocněncem pro lidská práva. Kromě množství článků v Literárních novinách, Listech a hlavních denících publikoval řadu překladů z angličtiny – moderní americkou prózu (Faktótum Charlese Bukowského, Potrat Richarda Brautigana), imaginativní dětskou literaturu (Maurice Sendak, Roald Dahl aj.) i non-fiction (Sociologie Anthonyho Giddense, Země na misce vah Ala Gora). Od listopadu 2004 pracuje v Evropské komisi v Bruselu jako člen kabinetu komisaře Vladimíra Špidly.

fra

www.fra.cz

9 788086 603148