Tamás Jónás, Tatitatitati

Tamás Jónás Tatitatitati Přeložila Adéla Gálová

mami

Světová próza

fra

Tamás Jónás Tatitatitati Přeložila Adéla Gálová

Světová próza

fra

Tamás Jónás (1973) je maďarský básník a spisovatel romského původu. Dětství prožil v mimořádně těžkých sociálních podmínkách. Přesto vychodil gymnázium a následně studoval informatiku na Vysoké škole technické Istvána Széchenyiho v Győru, obor maďarština na filozofické fakultě budapešťské univerzity ELTE a filozofii na Buddhistické vysoké škole v Budapešti. Delší dobu pracoval jako programátor.

Je zakladatelem a redaktorem literárního portálu dokk.hu.

Redigoval několik knih. Byl spolupracovníkem rozhlasových stanic Amaro Drom a Rádió C. Básně publikuje od svých šestnácti let. Vyšlo mu několik samostatných básnických sbírek, čtyři prozaické svazky, přispíval do mnoha antologií.

Dvě sbírky povídek vyšly v němčině. Je držitelem několika prestižních literárních cen (např. cena Aegon – kniha roku 2009). Na doporučení Pétera Esterházyho získal v roce 2002 Herderovo stipendium a strávil rok ve Vídni. Je členem maďarské Společnosti spisovatelů (Szépírók Társasága).

fra1

2

Tamรกs Jรณnรกs Tatitatitati

3

4

Tamás Jónás Tatitatitati mami

Přeložila Adéla Gálová

fra5

Světová próza

Tamás Jónás Tatitatitati Z maďarského originálu Apuapuapu (Irodalmi Jelen Könyvek, Arad 2013) přeložila Adéla Gálová Doslov Evžen Gál Redakce Olga Stehlíková Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, www.fra.cz, roku 2019 jako svou 181. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2019 Text © Tamás Jónás, 2013 Afterword © Evžen Gál, 2019 Cover photo © Author’s archive Author photo © János Hegedűs, 2010 ISBN 978-80-7521-072-2

6 BB034

Občas mi běží hlavou, jak důstojná, čistá je budova parlamentu. Přes všechnu špínu, co se v ní odnepaměti odehrává. Podobně vidím i své srdce, nyní, když vzpomínám.

S

nímky, které pořídila moje paměť, v sobě nosím po kouscích. Jednou jsou nehybné, téměř nezměnitelné, jindy zas živoucí; spíš než fotky jsou to filmy. Některé díly téhle paměťové stopy lze obejít ze všech stran, hovořit s nimi; jejich reakce jim pak umožňují se dotvářet. Jiné části jsou tvrdošíjné, kdybych chtěl nahlédnout za ně, otočí se spolu se mnou tak, aby mi ukazovaly vždycky tutéž tvář, jako Země Měsíci. Další části jsou nestálé. Obměňují se, přetvářejí. Barva očí tvé lásky, tvoje láska sama. Významný snad není ani tak jejich obsah, jako spíš místo. A jsou tu pochopitelně i takové, u kterých je právě vřazení nepodstatné; mini-mozaika (která může být opět neživým obrázkem i pohyblivým filmem) klouže obrazem sem a tam, chce být neustále na očích; neboli na paměti. Takové jsou mé vzpomínky na smutek nebo na sliby, které jsem porušil.

Někdy je možné vzpomínky sloučit: občas se stane, že se mi v pozlaceném rámu zjeví celé jedno léto. Anebo přátelství. Každý jeho díl lze zvětšit, rozmlžit, zničit, přiblížit do bolestné zřetelnosti. Ať chceš nebo ne, jednoho dne pustí paměťová momentka svoje díly na volno, a ony se ti vpijí do kůže a usadí na tváři podobně, jako ty sám sedáš na břeh řeky či jezera, a hlásají tvůj život. Některé tiše, jiné křikla9

vě. Zamiluje-li si někdo tuto tvou tvář, je to milost pocházející od Boha.

N

eví se, jak se můj otec miloval. Jestli se vůbec kdy miloval. Občas jsem ho z prahu pozoroval při jídle. Bylo to strategické místo. Fakt, že mi dovolili hrát si právě tam, kde jsem zacláněl příchozím i odcházejícím, byl znakem takřka nejryzejší lásky. Propadlý dřevěný práh plný třísek. Jak protahuje krk dopředu, jak se sklání nad talířem, vlasy i ramena od barvy. Pokoušel jsem se z toho odhadnout, jak se chová při milování. Večer předtím se zlískal, máma pila s ním, to se nikdy dřív nestalo. Ale snad to tak ani nebylo, možná si to chci jen takhle pamatovat, abych opatřil máminu noční větu časem, prostorem, příběhem.

– Proč přestáváš? Teď to zrovna nebolí.

– Člověk tě trochu nakrmí pérem, a hnedkonc se ti otvírá huba.

Nad tou hubou jsem dlouho přemýšlel už tu noc; nemohl a nechtěl jsem usnout. Toužil jsem vyslechnout celé to martyrium, každičké heknutí i zafunění. Hnedkonc. To jsem měl tehdy říct svému ožralému otci.

Maso pojídal vybraně. Už byl u druhého kousku. Používal příbor. Věnoval se výhradně konzumaci. Mocně se zakusoval, dlouze žvýkal, svaly v sanici mu jen hrály.

Zmerčil mě. V očích měl prázdno, ale opravdu se koukal na mě. Poslušně jsem jeho po-

10

hled opětoval, ve větší vážnosti a mlčenlivosti, než jaká provází slunečné nedělní poledne.

– Máš hlad?

Kývl jsem. Došlo mi, že mám vážně děsný hlad.

S obědem jsme čekali na tátu. Než přišel, byla už sedmá pryč.

V

kabinetu si mámu podávala ředitelka. Ponižující věty bylo slyšet i přes zavřené, vypolstrované dveře. Předchozí den táta mámu hrozně zmlátil. Zatlačil ji do rohu, nejdřív jí vylil na hlavu s námahou vyžebraný perkelt, ze kterého jsme nesměli jíst, dokud otec nedorazil domů. Nahnědlá omáčka pomalu stékala mámě po tváři, po krku, až na prsa. Plakala, bezmocně, pohled upřený do země. Neřekla ani slovo. Jako by byla u výslechu.

– Co jste to za matku?! Kluk má v galoších díru, že by mu takovou člověk nenechal ani na košili. Ten váš snad chodí do práce, nebo ne?!

– Chodí.

Seděl jsem na sekretariátu a tu a tam loupl pohledem po sekretářce. Koukala na mě zlobně; já si přitom myslel, že se mnou cítí. Vždyť je dospělá.

Máma tátu vydírala, co si jen pamatuju.

Sexem. Byla to pěkná, hubená ženská, s kůží nepravděpodobně světlou, ačkoli její tvář měla standardní kreolské rysy. Nikdy nebývala nemocná. Jen jednou. Jednou ano. Taky na to tehdy umřela. Snad ani ne na nemoc, jako spíš 11

na vleklý stud z přesvědčení, že kdo není schopen žebrat pro své děti, ten je k ničemu. Peníze jsme neměli nikdy, ani jsme jim nepřikládali žádnou váhu.

– Vyhrává matematické olympiády, tak nadaného kluka jsem tu ještě neměla. Jestli se o něj nebudete řádně starat, je mou povinností uvědomit OSPOD. Ne proto, že jste cikáni. Tohle je zanedbání péče.

Kdepak zanedbání péče. My přece nejedli, neměli jsme záchod, koupelnu. Co mohla rozežraná, uječená ředitelka vědět o tom, co je to nedostatek? Táta byl v práci od pondělí do neděle. Sotva se napil, přitom to byl alkoholik.

Máma chodila po známých, vyptat si kus chleba, kafe, cigarety, zeleninu, maso. Občas dokonce zašla i do rodin Árpiho lásek, aby si na naši chudobu postěžovala jejich rodičům. Nenáviděl jsem ředitelku! Když ubližuje mámě, ubližuje mně. A ještě mě tu nechá dřepět, na doslech celé té nespravedlnosti. Červený šátek!

Vzteky jsem se třásl a mačkal v ruce nenáviděnou tkaninu. Schválně, vzpurně jsem rozvázal uzel, aby sekretářka viděla, jak jsem neposlušný, jak jsem cikán, chytřejší než ona, tlustá chrapounka.

Máma se z ředitelny vrátila bledá jako stěna, beze slova mě čapla za ruku a až domů jsme šli mlčky. Dvakrát nebo třikrát jsem jí pohlédl do tváře, byla bez výrazu.

Když jsem se nazítří vrátil ze školy, musel jsem si dřepnout na zem, tak moc jsem byl zklamaný, vystrašený. Opustila mě veškerá na12

děje. Tohle nejsou moji rodiče, pomyslel jsem si. Máma vytáhla ze skříně džíny a nové galoše.

– Za co jsi je koupila? – zeptal jsem se skoro plačky, i tehdy jsme už celé dny nejedli.

Rozbrečel jsem se. Že by mě máma vážně zanedbávala? Stará se snad jen proto, že se pohádala s ředitelkou? Nevím, co se tehdy stalo.

Máma se taky rozbrečela.

K

dyž ti někdo dá nebo rychle půjčí love, vezmi si je, ale člověk, který tě obdaruje jen tak, ten má něco za lubem, na toho si dávej pozor. S takovým se radši nestýkej, něco po tobě chce, dřív nebo později ti ublíží. Když nám někdo půjčí, jsme jeho sluhové a musíme si ho předcházet.

Máminy lekce.

Celé hodiny dělala pracháčům vrbu, pobízela je do řeči. Prachatý byl prakticky každý. Našli se i vlastníci naprostých zbytečností, a pak existovali hloupí boháči, kteří měli nazbyt dokonce přímo peníze. Se sourozenci jsme se smáli tomu, že jsou paní, co si šetří peníze na hroby – tolik peněz, že by se z nich dalo vyžít i půl roku.

– Našel jsem na smeťáku pornočasák.

Chodili jsme na skládku, hledali rádio, boty.

Měl jsem pokaždé strach, v dálce bylo slyšet obrovité stroje hrnoucí haldy smetí, a když si člověk nedal pozor, mohl šlápnout do bažiny, která ho začala vtahovat.

– Árpi, Árpi, vytáhni mě!

13

Árpi ke mně běžel z opačné strany smetiště, podával mi ruku zkušeně, pevně, bez zachvění.

To už jsem vězel v nechutné, mazlavé břečce po pás.

Přišli k nám hosti, přinesli dárky. Někdo z máminých pešťských příbuzných. Přijel v obřím meďáku, vjezd před brankou mu sotva stačil, sousedovic rodina Királyova vlastnila oranžovou škodovku. Máma měla hroznou radost, vrhla se tomu chlapovi kolem krku, a usmí­ vala se i jeho načančaná manželka, ta ovšem strojeně.

– My tu budem spát, Bélo?

– Tohle je pro tebe, slyšel jsem, jakej seš talent, podal mi náramkové hodinky.

Každý větřil zlato. Jak se později ukázalo, byla to pravda. Schoval jsem si je pod polštář, na zápěstí mi ještě kloktaly. Usínal jsem s rukou pod polštářem, svíral jsem tikající dárek.

– Děkuji mnohokrát!

– Vždyť to říkám, bystrý, vychovaný.

Tátovi koňak, mámě bonboniéru, Marice šaty. Spousta, spousta dárků.

V noci jsem se vzbudil, všichni už spali. Hosti se krčili v posteli našich, ti zase ve sražených křeslech. Všude kolem prázdné lahve. Se zděšením jsem zaznamenal, že moje hodinky pod polštářem nejsou. Opatrně, abych nikoho nevzbudil, jsem prohledal celou postel. Spali jsme v ní po čtyřech, vždycky po dvou nohama proti sobě. Hodinky nikde! Zlatý poklad zmizel. Hleděl jsem na hosty vraždeným pohledem. Máma měla pravdu, kdo nosí dárky, je 14

zloduch. Nenašel jsem sice logické vysvětlení, proč by těmi zloději měli být zrovna oni, i tak mi ale bylo jasné, že si je nějak ukradli zpátky, anebo mi přinesli hodinky falešné, takové, co se v teple polštáře a snů vypaří. Nic než čáry.

Celý ten dárek je falešný!

– Co tam furt štracháš? – máma měla lehké spaní.

– Musím čurat.

Vyšel jsem na dvůr s velkým nožem a po zdlouhavém, úmorném úsilí proděravěl pneumatiky mercedesu našich hostí. Za kadibudkou jsem si za ne zrovna magického měsíčního svitu prohlížel pornočasopis nalezený na smeťáku. Už jsem necítil zklamání ani vztek.

J

á se vždycky považoval za škaredého. Do tváře mi to sice nikdy nikdo nevmetal, přesto jsem vnímal jistou odtažitost, jako by se holky, které jsem si vyhlídl, nedokázaly rozhodnout, jestli jsem přijatelný nebo ne. Otec byl nádherný mužský. Když jsme přijeli domů na návštěvu, stařeny z dědiny ho po cestě hladily: ty seš ale krásnej chlap, Árpi, ještě pořád. Holky z vesnice pásly i po mně, šuškaly si za mými zády. Později, když mě kvůli básním a prózám tu a tam pozvali do zahraničí, cítil jsem občas, že se najdou takové, kterým se na mně něco líbí. Některé mi chválily bradu, jiné široké čelo.

– Nejsem tím, na koho vypadám.

– Jak to myslíš?

15

– Tohle tělo neukazuje mě.

– Ale koho?

Koho? Co já věděl. Někoho, kdo se vyzná v lese, kdo je spíš zakrslý, ale přemůže i nejsilnějšího, jenže nejhloupějšího kluka ze školy, kdo ve Slovinsku vyběhne dvoutisícovku, a hnedka z ní zase seběhne, kdo přeskočí nejširší příkop, koho nikdy nedostihnete, kdo má myšlenky rychlé jako vítr. Kdo je přes to všechno citlivka, ale krutý. Nedávno mi psal János Marnó, že se nikdy nespokojil se svým obličejem ani hlasem, ale že když se pak za pět deset let ohlédl zpátky, shledal toho polovičního cizince vcelku pohledným. Platí to i o mně.

Ale naučil jsem se rozeznat, komu se nelíbím, a takovým jsem se ani líbit nechtěl. Starším holkám a ženským jsem se pochopitelně líbil vždycky.

Nadbíhaly mi, zajímaly se o mě. Popuzeně, ale slušně jsem odmítal jejich pokusy o sblížení. Já jsem chlap! Cítil jsem se tak už jako šestiletý. Nejen proto, že už ve čtyřech jsem byl amantem jednoho cikánskýho kluka z děcáku, který mě za chladných, ukázněných ústavních nocí otáčel na břicho a bral si mě, zatímco mi šeptal do ucha, ale i proto, že jsem v sobě cítil touhu po ženském těle.

Já se chtěl milovat pořád. Šukat, píchat, mrdat – ty výrazy znám, praxi ne. Těla jsem dokázal mapovat jen s citem a zapálením, líbat jenom s opojnou odevzdaností. A to všechno mám dělat úplně sám! Tomu, že mě lze milovat, jsem nevěřil. To se snad dokonce ani ne16

smí. Člověku jako já tenhle svět nepatří. V cikánských osadách v Indii jsem cítil, že by byly k mání i úplně malé holčičky a čerstvé matky, já byl ale princ – což mi ráčila sdělit máma, když jí jedné studené zimní noci, kdy jsme zrovna bydleli v nejvyšším poschodí desetipatrového paneláku, se zděšením došlo, že mě nemiluje. Ve svém úleku to i vyslovila. Já vás nemám ráda – bylo nás šest sourozenců – mám ráda jenom Árpiho. Přijali jsme to. Svět je nespravedlivý. Ale ani v tom vědomí nebyla stížnost, byl to pouhý fakt, podobně jako že csernelyské louky voní a bzučí životem. Když není možné milovat mě, budu milovat já. A to bylo hezčí a důstojnější poslání než lenost nějakých láskou rozmazlených chlapečků.

Milování. Co že to má vlastně být? Hra? Ne. Milování je vážná věc, zatímco ve hře je vždycky kus škádlení, a ta psychologická teze, že hra je to, co způsobuje rozkoš pro rozkoš samu, je nesmysl. Hra je šibalství. Láska ne. A milování už vůbec. Milování je práce; o to těžší, že si ji musíš užívat i ty. Švindlování do ní nepatří.

Vypnout pozornost a zas ji napnout, aktivní, kontrolovaná střízlivost v celém tom pomatení smyslů. Prsa se nemají líbat technikou, ale s žádostí, potřebou. Krk se nemá sát divoce, ale s barbarskou touhou otisknout svou pečeť.

Dobré milování je nahodilé a fatální.

Pod námi bydlela jedna baculatá holka, krev a mlíko, která nezvládala vlastní tužby. Chodila s hubeným, obrýleným klukem a často jsme poslouchali její vášnivý křik a hádky o pravi17

delný sex. Jednou ráno mě máma vyslala do obchodu. Šel jsem dolů po svých, běh byl rychlejší než výtah. Holka stála v otevřených dveřích v krajkových kalhotkách a povolené podprsence a celá bez sebe ječela na svého milence, že už to nevydrží. Rozeběhla se, mihla se kolem mě na schodišti, ani se na mě nepodívala. Jak běžela, shrnuly se jí na plném, oblém zadku rajcovně malé kalhotky, a na vteřinu daly nahlédnout upravený, ale hustě ochlupený klín.

Stydlivě jsem odvrátil zrak, v ruce šustící, dosud prázdnou igelitku.

Večer u nás rozrušeně zazvonil jeden můj kámoš ze sídliště, mohlo nám být tak patnáct.

– Pojď se mnou hnedka do kočárkárny, porada!

Porada byla svatá. Měli jsme fotbalové družstvo, chystali se na městský přebor, který jsme, jak jinak, později vyhráli. Jenže o poradu vůbec nešlo. Macatá dívka z bytu pod námi stála před nastoupenými puberťáky a vysvětlovala jim, co by ráda. Dorazil jsem pozdě; kluci už přikyvovali, přistoupili na její podmínky i požadavky.

Mohlo nás být tak dvacet, možná o jednoho nebo dva méně. Posunuli jsme se do další místnosti, tmavé a bez oken, víc než čtyři až pět lidí se sem nevměstnalo. Neměl jsem páru, která bije. Dřepěl jsem před zavřenými železnými vraty, zevnitř se linuly jen zvuky. Kluk, co stál vedle mě, snad ještě mladší než já, se štípl do obou tváří a pak se i propleskl. I zevnitř se ozývalo mlaskání. Zmocnil se mě odpor.

18

Na holce se prostřídali všichni, hodně z nich víckrát. Já, princ, nikoli.

S masturbací jsem začal jako čtrnáctiletý. Bolelo to, celé měsíce jsem nedokázal dosáhnout orgasmu. Ani když jsme se milovali s mou první láskou, pozdější manželkou, nedařilo se mi dlouho vyvrcholit, snad studem nebo bolestí.

Překypoval jsem láskou, pocity, chlapstvím. Začal jsem se stydět za to, že nedokážu dospět až k vrcholu, každá naše tajná rozkoš odbavená v parku nebo v autě se zdála jako věčná předehra.

Při jedné takové příležitosti mi pak nečekaně, jako když se v pokoji zjeví kulový blesk, vytanula na mysl macatá sousedka a její prosvítající klín, a v ten moment jsem se udělal do své nastávající ženy.

Můj stud trval vteřinu či dvě, ale cítil jsem se v bezpečí; vždyť nemůže vědět, na co jsem myslel. Pocítil jsem hrdost. Celou hodinu jsem se pak cítil hezký, aniž bych na sebe musel pohlížet s odstupem času. Jako pěkný chlap a jako něčí dar.

J

ednou, když jsem se zrovna utíral, otevřel táta dveře do koupelny. Byl to barbar. Osvojit si něco tak sofistikovaného, jako je klepání, si netroufal. Otevíral ale přeci jen pomalu.

Zapomněl uvnitř jednu z mých knih, kterou měl předtím rozečtenou – koupával se přede mnou. I tak mě spatřil nahatého.

– Tati, prosím tě, příště zaklepej!

19

To byla úplná rebelie, až do šesti sedmi let jsem ho zdravil „rukulíbám“.

– No dobře!

V jeho případě to platilo za tu nejjemnější známku přijetí.

– A příště si laskavě nečti moje knížky v koupelně. Namočí se!

Mlčel, nesouhlasně.

Slyšel jsem, jak venku říká mámě, nejkrotším ze svých tónů: Ten kluk je děsně pupkatej.

Když jsem vyšel, už oblečený, řekla mi máma s úsměvem: – Táta tvrdí, že máš bříško. Mně se to nezdá, jsi krásnej kluk.

Nevzrušeně jsem jí odpověděl: – Jo, tak mám bříško.

Neměl jsem žádné.

Jednou jsem je přistihl já. Mladší bráška už hodinu bulel. Klepal jsem, čekal, žádná reakce.

Otevřel jsem dveře. Máma byla přikrytá, viděl jsem jen její hlavu, táta pod peřinou.

– Mazej ven!

– Omlouvám se! Péťa nejde utišit! – zrovna si odžíval oidipovský komplex, jeho žalu jsem rozuměl, ale utěšit jsem ho nedokázal.

Nazítří mě máma čekala v kuchyni, kouřila se zkříženýma nohama.

– Jsou věci, do kterých ti nic není.

– Promiň.

Mlčeli jsme, hledal jsem v lednici jídlo, nebylo.

– Roztáhla jsem mu nohy, je to chlap.

– Mami, mně nedlužíš vysvětlení.

20

Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba

049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela

002

050 051 052 053 054 055 056 057 058

003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047 048

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky /The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne /Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě /Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Orhan Pamuk, Nový život

059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 100 101 102 103 104 105 106

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit /Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta!

Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým ne­mluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Fernando Vallejo, Madona zabijáků Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor

107 Antologie současné polské poezie 108 Jean-Claude Izzo, Chourmo 109 Frédéric Beigbeder, Povídky psané

pod vlivem extáze

110 Viola Fischerová, Hrana 111 Ahmel Echevarría, Días de 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142

Entrenamiento Ondřej Horák, Mrtvá schránka Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Martha Acosta Alvarez, La periferia Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof/Môj dom bude mať strechu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Frank Correa, Larga es la noche Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 181

Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Nonardo Perea, Los amores ejemplares Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Adéla Knapová, Slabikář Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof Kamil Bouška, Inventura Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě Alexej Cvetkov, Král utopenců Tamás Jónás, Tatitatitati

facebook.com/editionsfra www.fra.cz

Otec nakopne Zuzku, naposledy, už ani ona se nehýbe. Árpi sedí v rohu, chytá do dlaní stékající krev. Teď se táta obrátí ke mně. Je mi osm. Od mých čtyř do šesti let mě mučili pěstouni, mlátili mě bičem, dodnes mám stopy na zádech. Nechali mě žrát slepičí hovna, nechali mě chodit nahého, dřít, nesměl jsem spát, hodili mě do studně, ale i odtud mě vylovili, vytrhali mi vlasy. Jako šestiletému mi z celé té džungle zbyly už jen dva vrkoče, doteď je mám na hlavě. s. 33

fra.cz

DPC 169 Kč

Cover photo © Author’s archive

Photo © János Hegedűs, 2010

Otec nakopne Zuzku, naposledy, už ani ona se nehýbe. Árpi sedí v rohu, chytá do dlaní stékající krev. Teď se táta obrátí ke mně. Je mi osm. Od mých čtyř do šesti let Již vyšlo mě mučili pěstouni, mlátili mě bičem, doFernando Vallejo, Madona zabijáků dnes mám stopy na zádech.

Nechali mě tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Ondřej schránka žrát Horák, slepičíMrtvá hovna, nechali mě chodit nahéNicanor Parra, Jiné básně ho, dřít, nesměl jsem spát, hodili mě do Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu studně, ale i odtud mě vylovili, vytrhali mi Adéla Knapová, Slabikář vlasy.Noël, JakoVýřezy šestiletému Bernard z těla mi z celé té džungle zbyly už jen dva Petr Borkovec, Lido di vrkoče, Dante doteď je mám na Připravujeme hlavě.

Alexej s. 33Cvetkov, Král utopenců Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat

fra.cz

DPC 169 Kč

Cover photo © Author’s archive

Photo © János Hegedűs, 2010

fra