Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária

Kang Čchol-hwan Pierre Rigoulot Pchjongjangská akvária

Deset let v severokorejském gulagu fra

Kang Čchol-hwan Pierre Rigoulot Pchjongjangská akvária

fra

Kang Čchol-hwan žije od svého útěku ze Severní Koreje v roce 1992 v jihokorejské metropoli Soulu. Pracuje jako redaktor předního měsíčníku Čoson a aktivně bojuje za lidská práva a organizuje pomoc Severní Koreji. V roce 2002 navštívil na pozvání Společnosti Člověk v tísni také Českou republiku.

Pierre Rigoulot je významný francouzský novinář a politolog, šéfredaktor Cahiers d’histoire sociale. Spolupracoval i na Černé knize komunismu (Robert Laffont 1997, česky Paseka 1999). Jeho hlavním tématem je Severní Korea. Mezi nejznámější díla patří například kniha Un pavé dans l’histoire (Robert Laffont 1998), Le Siècle des camps (Lattès 2000) nebo Corée du Nord, État voyou (Buchet/Chastel 2003). Žije v Paříži.

fra

2

Kang Čchol-hwan, Pierre Rigoulot Pchjongjangská akvária

3

4

Kang Čchol-hwan Pierre Rigoulot Pchjongjangská akvária Přeložili Anna a Erik Lukavští

fra

Kniha vychází s podporou Velvyslanectví Spojených států amerických v ČR, Nadace Open Society Fund Praha, Nadace Český literární fond a Nadace Arbor vitae.

Edice lidská práva a literatura Kang Čchol-hwan Pierre Rigoulot Pchjongjangská akvária Z francouzského originálu Les Aquariums de Pyongyang (Éditions Robert Laffont, Paris 2000) přeložili Anna a Erik Lukavští Doslov Marek Švehla Odborná spolupráce Miriam Löwensteinová Fotografie na obálce Jaromír Chlada, 2003 Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, www.fra.cz, roku 2003 jako svou 7. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první, dotisk Czech edition © Éditions Fra, 2003 © Éditions Robert Laffont, 2000 Translation © Anna a Erik Lukavští, 2003 Epilogue © Marek Švehla, 2003 Author photo © Kang Čchol-hwan, 2003 Cover photo © Jaromír Chlada, 2003 ISBN 978-80-86603-92-6

6 BC001

Obsah Šťastné dětství v Pchjongjangu 9 Peníze a revoluce spolu mohou jít ruku v ruce 17 Příští rok v Pchjongjangu! 25 V devíti letech v táboře 37 Pracovní skupina č. 10 48 Dobytek, brutální učitel 61 Smrt černého šampiona 70 Kukuřice, švábi a hadovka 77 Smrt v Jodoku 90 Velmi dychtiví králíci 97 Vězně obchází šílenství 109 Dvakrát týdně schůze kritiky a sebekritiky 114 Veřejné popravy a kamenování post-mortem 124 Láska v Jodoku 130 Pobyt na horách 133 Deset let v lágru: díky, Kim Ir-sene! 137 Severokorejský ráj 146 Nová hrozba tábora 160 Útěk do Číny 168 Malá prostituce a velké pašeráctví v Ta-lienu 180 Příjezd do Jižní Koreje 186 Přizpůsobování se kapitalistickému světu 192 Epilog: Dál pomáhat Severní Koreji 200 Pomáhat uprchlíkům a nemlčet (Marek Švehla) 203

7

8

Šťastné dětství v Pchjongjangu V šedesátých letech se krach severokorejské ekonomiky nedal předvídat. Severní Korea se mohla měřit s Jižní Koreou, alespoň co se týče ekonomických výsledků. Zejména Pchjongjang, privilegovaná výkladní skříň režimu, poskytoval svým obyvatelům iluzi, že triumfální a velkohubé projevy vedoucích stranických představitelů odrážejí pravdivě realitu země. Vím, o čem mluvím: narodil jsem se v Pchjongjangu a vyrostl jsem tam. A bohužel pro milovníky černobílých filmů, prožil jsem tu i šťastné roky ve všudypřítomném stínu Kim Ir-sena, našeho „velkého vůdce“, a Kim Čong-ila, jeho syna, našeho „drahého vůdce“.

Pro dítě, jako jsem byl já, byl prezident Kim Ir-sen trochu jako Děda Mráz. Každý rok jsem na jeho narozeniny dostával jako všechny ostatní děti balíčky sušenek a bonbonů. Pozorně a laskavě je vybíral sám miláček číslo jedna, samozřejmě že byly výborné. Každé tři roky jsme měli dokonce právo – další z jeho dárků – na školní uniformu, čepici a pár bot.

Naše matky říkaly, že tyhle uniformy ze syntetických vláken jsou spolehlivé, snadno se perou a nemusí se ani žehlit. Co se bot týče, při jejich nošení se ukázalo, že jsou velmi kvalitní. Rozdávali je s okázalou pompou ve velkém sále vedle školy, který byl při téhle příležitosti vyzdoben hesly a plakáty. Rodiče, kteří se toho účastnili, tleskali projevu ředitele školy a představitelů strany. Potom vystoupili na pódium zástupci žáků, velmi dobře si vzpomínám na ty slabé dětské hlásky děkující straně, slibující věrnost vidoucímu, proklínající nepřátele, na prvním místě americký imperialismus, který „stále drží ve svých spárech část naší drahé vlasti“. Naši zástupci pak dostali hodnotné dary 9

a měli za úkol rozdělit je hned druhý den mezi ostatní žáky.

Ve skutečnosti byl Kim Ir-sen lepší než Děda Mráz, protože vypadal stále mladě a vševědoucně. Stejně jako jeho syn Kim Čong-il, o němž se stále častěji říkalo, že jednou nastoupí na místo svého otce, byl pro nás spíš bohem než Dědou Mrázem. Noviny, rádio, plakáty, naše učebnice, naši učitelé, všichni nás v tom utvrzovali: tihle dva géniové, které nám záviděl celý svět, pro nás budovali rajský socialistický stát tím, že spojili komunistickou revoluci s korejským duchem. Nedokázala už snad Kim Ir-senova politická jasnozřivost a nedostižná bystrost jeho mysli divy proti krutým americkým uchvatitelům, neuštědřila jim snad drtivou porážku? Až o hodně později jsem se dozvěděl o pravých okolnostech zahájení války a o jejím ukončení. Stejně jako miliony severokorejských dětí mě naučili, že naše udatná lidová armáda porazila Ameriku na hlavu hlavně díky vojenskému géniu našeho velkého vůdce a trochu díky mezinárodní pomoci Číny, se kterou jsme byli spojeni jako „rty a zuby“. Kim Ir-sen, nazývaný světlo lidského rodu, nepřekonaný génius nebo Polárka lidu, byl předmětem kultu, jehož přemrštěnost nezůstávala nic dlužná kultu Stalina nebo Mao Ce-tunga. Kult stále trvá, neboť v roce 1998 Nejvyšší lidové shromáždění šokujícím rozhodnutím jmenovalo Kim Ir-sena prezidentem „na věčné časy“… čtyři roky po smrti!

V očích malého chlapce, jako jsem byl já, stejně jako v očích všech mých přátel byli Kim Ir-sen a Kim Čong-il dokonalé bytosti, které nemohlo poskvrnit nic nízkého. Všichni jsme byli přesvědčení, že ani jeden z nich nemočí ani nekadí! Může si snad člověk představovat něco takového u bohů? Když jsem se díval na jejich portréty, cítil jsem se díky těm otcovským a zároveň ochranitelským, laskavým a sebejistým tvářím v bezpečí.

10

Stejně jako ostatní děti jsem šel na základní školu v sedmi letech – což odpovídá šesti letům na Západě, protože v Koreji je zvyk počítat věk od početí; a protože máme každého prvního ledna o rok víc, může nám být i o dva roky víc, než kdyby se to počítalo po západním způsobu! Severní Korea, která si obvykle bedlivě chrání své tradice, se tohoto zvyku oficiálně vzdala, ale řada jejích obyvatel jej stále udržuje.

Chodil jsem do ústavu, kterému se říkalo škola lidu.

Kdysi ji poctil svou návštěvou Kim Ir-sen, což bylo zcela výjimečné, takže získala u rodičů velkou prestiž. Na tohle místo mám také hezké vzpomínky. Nejvíc ze všeho vzpomínám na paní Ro Čong-gju, velmi milou a šikovnou učitelku, která věděla, jak na mě, a trpělivě mě povzbuzovala. Učitelé a učitelky byli docela pozorní a měli se svými žáky trpělivost, i když používali metody komunistické výchovy. Museli jsme třeba chodit na hodiny kritiky a sebekritiky. Ti, kteří nepoznali tenhle systém zevnitř, budou asi šokováni, když si představí, jak malé děti napodobují zpolitizované dospělé, jak se vzájemně obviňují, a dokonce obviňují i samy sebe z nedostatku revoluční obezřetnosti a přiznávají, že si nezaslouží důvěru, kterou jim projevil velký vůdce tím, že se na ně přišel podívat. Tyhle schůze však končívaly spíš povzbuzením, jak něco udělat líp, než důtkou. Nemyslím, že by tím někdo trpěl.

Severokorejský komunismus je hodně militaristický, a abychom se na to připravili, udělovali nám hodnosti. Ani ne sedmiletí jsme nosili na školní uniformě jednu, dvě nebo tři hvězdičky podle hodnosti. Ve třídě nás vedl „politický vůdce“, hned pod ním byl delegát, jehož jmenoval učitel a odsouhlasili žáci. Můžete mi věřit, že vojenská disciplína mě moc nebrala: jednou jsem zatáhl asi patnáct spolužáků do zoo místo do školy. Patnácti chybějících žáků si každý rychle všimne 11

a událost vyvolala velký rozruch. Byl jsem veřejně degradován z delegáta a musel jsem provést sebekritiku správnou a předepsanou formou.

Taky v osnovách mělo přednost před jinými předměty školení malých vojáků Revoluce. Samozřejmě, učili jsme se číst a psát tak, abychom dělali co nejméně chyb, jako všichni školáci na světě. Kromě korejštiny jsme měli matematiku, kreslení, hudební výchovu a tělocvik. Osvojovali jsme si také komunistickou morálku a učili nás dějiny Kim Ir-senovy a Kim Čong-ilovy Revoluce. Tenhle poslední předmět byl nejdůležitější: Který den, a dokonce v kterou hodinu se narodil Kim Ir-sen? Jaké hrdinské činy vykonal v boji proti Japoncům? Jaký projev řekl na té a té konferenci a kdy? Samozřejmě jsme se to museli naučit nazpaměť. Ale jako všem ostatním žákům mi připadalo přirozené cpát si do hlavy tolik důležitých událostí, a dokonce mě to bavilo. Výsledkem takové výchovy bylo, že jsme bezmezně obdivovali a uznávali naše vůdce a byli jsme připraveni obětovat se pro ně a pro socialistickou vlast, kterou vybudovali. To na nás byl pohled, když jsme pochodovali s falešnými samopaly přes rameno! S celou svou třídou jsem vstoupil do „Rudé armády školáků“. Učili jsme se hlavně pořadová cvičení a pochodovat se zpěvem. Tahle cvičení jsme měli rádi, nemuseli nás zrovna dvakrát pobízet, abychom zaujali vojenský postoj!

Rázem z nás byli malí Kim Ir-senovi vojáci. Nechtěli po nás nic těžkého. Cvičení bylo přizpůsobeno našemu věku a nám stačilo ke štěstí, že jsme několikrát obešli školní dvůr anebo občas pochodovali kolem bloku domů. Museli jsme vydržet až do předposledního ročníku střední školy, kdy jsme přešli na serióznější a obtížnější cvičení: studenti vyšší střední školy chodili po horách a učili se, co dělat v případě leteckého útoku, jak se schovat, jak se ukrýt před nepřátelskými letadly a jak dovést lidi do nejbližších úkrytů.

12

Ale nechodil jsem jen do školy. Rád jsem si hrával s dětmi ze sousedství, nejradši jsem se s nimi scházel pod smutečními vrbami, které rostly kolem nedaleké řeky Tedonggang. Znali jsme to tam velmi dobře a cítili jsme se tam úplně v bezpečí. Kousek odtamtud jsme pravidelně slýchávali zvonit zvon. Jeho vyzvánění pro mě bylo nedílnou součástí krajiny. V létě jsme se brodili v řece, chytali jsme vážky a jiný hmyz. Zima byla také nádherná, se sváteční atmosférou na konci prosince, světly u nohou Kim Ir-senových soch a praporky, které nám přály šťastný nový rok! Měli jsme prázdniny od 31. prosince až do poloviny února, a když jsme se zrovna nekoulovali, chodili jsme k naší drahé řece, kde jsme bruslili nebo hráli hokej.

Nebylo by ode mě hezké, kdybych nepřiznal, že jsem měl šťastné dětství. Musím říct, že má rodina byla velmi zámožná a bydlela v Kjongnim-dong, nové, velmi klidné a čisté čtvrti plné zeleně. Nacházela se u hlavního nádraží, možná nebyla tak hezká jako ta, kde bydleli straničtí funkcionáři, ale byla rozhodně hned po ní. V mých vzpomínkách to byl spíš park než městská čtvrť. Náš byt byl velký a luxusně zařízený.

Pohodlně se nás tam vešlo sedm: moji rodiče, má sestra Mi-ho – což se může přeložit jako Krásné jezero –, která byla o dva roky mladší, prarodiče z otcovy strany, jeden strýc – měl bych říct třetí strýc, protože v Severní Koreji rozlišujeme strýce a tety podle věku – a já. Žili jsme v přepychu, jaký neznala většina ostatních domácností v Severní Koreji ani v Pchjongjangu: měli jsme ledničku, pračku, lux a dokonce, což byl neslýchaný luxus, barevnou televizi, kde v té době běžel náš oblíbený rumunský politicko-detektivní seriál Čisté ruce. I naše oblečení vypadalo draze vedle oblečení, které nosili naši sousedé, a babička je občas rozdávala známým.

Ale bída nebyla, ani v naší čtvrti, ani nikde jinde, as13

poň ve velkých městech ne. V té době Severní Korea ještě neznala hladomor nebo nedostatek elektrické energie. Přídělový systém fungoval dobře. Každá rodina dostávala měsíčně lístky, za které nakupovala potraviny nebo topný olej. My jsme na tom byli ještě lépe: dědeček, který pracoval na vedoucím místě v zásobování státních obchodů, mohl kromě jiného přijít ke spoustě masa. Privilegovaní, kteří měli to štěstí, že znali tak důležitou osobu, ho potají navštěvovali a na odchodu měli na dně tašky dost, aby si přilepšili k přídělu.

Vzpomínám si i na další věci z té doby. Bydleli jsme pár kroků od ambasády Sovětského svazu a děti diplomatického personálu se někdy odvážily do míst, která jsme mí přátelé a já považovali za své území. Nepřátelsky a přitom zvědavě jsme se dívali, jak kolem nás prochází ta skupina malých blonďáků, jejichž řeči jsme nerozuměli. Pronásledovali jsme je, snažili jsme se zatahat je za vlasy, oni nás odstrkovali a utíkali, ale přesto nás tyhle nešikovné pokusy o sblížení nedovedly nikdy až k úplné rvačce. Rvát se mezi sebou jsme si ale neodpírali. Byl jsem problémové dítě, tvrdohlavé a pomstychtivé, a příležitostí k tomu, abych se změřil s protivníkem, bylo hodně. Můj dědeček, který mě zbožňoval, občas zasáhl: odtrhl nás od sebe a nadával nám do uličníků, když jsem prohrával… ale nechal nás, když s hrdostí viděl, že mám navrch!

Chlapci v mém věku si pěstovali soutěživého ducha: jednu dobu jsme si v třídách rozdávali čísla podle toho, jak byl kdo silný. A každá třída horlivě organizovala boje, ve kterých měřila svého nejlepšího šampiona s šampionem protivníků. Korejci mohou být násilničtí, ale jsou to také citlivky, které brečí při poslechu nějakého slaďáku nebo při četbě červené knihovny. A tak mi snad bude prominuto, že jsem si z této doby, bylo mi sedm, uchoval vzpomínku na malou, 14

asi šestiletou dívku. Byla krásná, dokonce tak krásná, že si jí všiml jeden filmový režisér a obsadil ji do filmu.

Asi jsem se jí líbil stejně, jako se ona líbila mně, neboť jsme jeden bez druhého nedali ani ránu. „Později,“ prohlásila jednou moje babička s úsměvem, „vás spolu oženíme.“ Vzpomínám si, že té malé holce se taková vyhlídka líbila, zatímco já jsem se hrozně rozčílil. Co mě tak rozzlobilo? Babička se nevědomky trefila do černého?

Sexualita byla v severokorejské výchově tabu. Chtěl jsem svým hněvem zamaskovat rozpaky? Ať to bylo jakkoli, byla tahle první láska velmi silná pro nás pro oba: o několik let později, když byla na střední škole a já uvězněný v táboře, se odvážila na mě zeptat. Když mě propustili, šel jsem za ní. Ale bylo už moc pozdě.

Ku Pon-ok – to jméno se k ní hodilo, protože Pon-ok znamená pravý klenot – se provdala a odstěhovala se pryč. Nikdy se mi nepodařilo zjistit kam.

V dětství jsem měl ještě jednu vášeň: akvarijní rybky. Mezi mými kamarády bylo chvíli v módě chovat holuby. Ale nevzpomínám si, že by se mě tahle vlna nějak dotkla. Pro mě nebylo nic důležitějšího než mé rybičky. I když jsem poslouchal učitele nebo učitelku ve škole, myslel jsem na ně! Byl jsem nervózní a říkal jsem si, jestli se beze mě nenudí, jestli má jejich voda správnou teplotu, jestli se k nim nedostal někdo, kdo by jim chtěl ublížit. Akvárium mělo skoro každé dítě, ale já, protože jsem byl z bohaté rodiny, jsem jich měl skoro deset, byl jich plný pokoj. Naštěstí byl blízko nás obchod s chovatelskými potřebami, kde jsem mohl kupovat rostliny, různobarevné kamínky a další doplňky, kterými jsem je vyzdobil. Abych měl jistotu, že získám nejoriginálnější rybičky, vstával jsem brzo ráno a přicházel do obchodu jako první. Prodavačka měla toho neúnavného mladého zákazníka moc ráda. Zeširoka se na mě usmívala, když jsem s povýšeností 15

svých devíti let a s nejvážnějším výrazem na světě požadoval, aby mi rezervovala ten a ten druh, jakmile ho dostane.

Chtěl jsem mít nejkrásnější nebo nejtlustší nebo nejzvláštnější ryby ve čtvrti. Jednou jsem dostal skvělý nápad přidat ke své sbírce pár kousků z řeky. To ještě nikoho nenapadlo! Několik jsem jich nachytal a dal je do akvária a potom jsem došel pro kamarády, aby mohli obdivovat mé poslední přírůstky. Bohužel. Než přišli, všichni moji noví chovanci se odebrali na věčnost.

Soutěžení v akvaristice bylo stejně kruté jako rvačky.

Sžírala nás žárlivost, když jsme viděli, že jeden z nás našel krásnější rybu než ti ostatní. Jednou nás jeden kluk pozval, abychom přišli obdivovat jeho nový exotický přírůstek s vypoulenýma očima, který právě dostal a na který byl náležitě hrdý. Sotva na chvíli odešel, jeden z přihlížejících vyškrábl rybě oko. Byla příliš krásná na to, aby si plavala v cizím akváriu.

16

Peníze a revoluce spolu mohou jít ruku v ruce Zámožnost mé rodiny nevyplývala jen ze společenského postavení mých prarodičů z otcovy strany, ale i z toho, že oba dva kdysi emigrovali do Japonska, kde několik let žili. Babička odešla do exilu jako první. Pocházela z ostrova Čedžudo, který leží na jih od Korejského poloostrova a je známý prudkým větrem, stády koní a houževnatostí žen. Ještě dnes je můžeme občas vidět v televizi, jak se v neoprenech noří do moře a hledají mušle. Muži se mezitím starají o děti.

Na starých mapách najdeme ostrov pod jménem Quelpart. Francouzský původ je zřejmý: tenhle termín znamená kdesi a označuje blíže neurčitelné místo.

Quelpart nebo Čedžudo, největší z ostrovů, které jsou rozesety u korejského pobřeží, se v posledních letech rozvinul hlavně díky turistice. Je to nejoblíbenější místo tisíců mladých novomanželů ze Soulu, Pusanu a celé Jižní Koreje, kteří sem jezdí strávit svatební noc.

Ve třicátých letech tu byl život těžký a část populace emigrovala, odešla za prací do velkých měst Japonska, metropole koloniálního císařství, jehož součástí byla Korea od roku 1910. Babička byla třetí dcerou v chudé rodině, kde se jedly nejčastěji sladké brambory, občas zpestřené rybou. Opustila svůj ostrov ve třinácti letech: stejně jako některé jiné holky z vesnice odešla do Japonska za trochu lepším životem. Byla to asi inteligentní dívka. Se smíchem nám vyprávěla, že když byla dítě, otec jí stále říkal: „Ach! Kdybys byla chlapec, byla bys někdo!“ Odešla sama a ucházela se o místo v textilní továrně v Kjótu. Ale k tomu, aby ji zaměstnali, jí chybělo několik centimetrů: mladé dívky totiž podváděly a snažily se vypadat starší – zaměstnavatelé neměli právo je 17

zaměstnat dřív, než jim bylo třináct –, a protože neměly občanský průkaz, odhadoval se jejich věk podle výšky. Zkrátka ji odmítli a navrhli jí, aby se vrátila, až vyroste. Ona se ale přesto nechtěla vrátit do Koreje. Žebrala na ulici a tajně přespávala v tovární ubytovně, kde se o ni staralo několik dělnic pocházejících z Čedžuda. Vyprávěla mi, že se živila hlavně kuřecími hlavami. Trhovci s drůbeží jí dávali, co jejich zákazníci nechtěli. Jak jsme ji tak poslouchali, nebyla to její nejhorší vzpomínka. Takhle žila celý rok. Pak, protože vyrostla o několik centimetrů, ji zaměstnali. Práce byla těžká, ale bavila ji. Hrdě dostala svůj první plat, vrátila peníze dívkám, které jí pomáhaly, a poslala trochu peněz domů.

Japonsko tehdy začínal ovlivňovat socialismus. Hlavně učitele. Babičku s ním seznámili profesoři ve večerní škole, kam chodila. Musím říct, že to byla chytrá žákyně. Naučila se rychle číst a psát. Někteří její učitelé se k ní dost upnuli, diskutovali s ní, a tak se tahle mladá spravedlivá dívka, horlivě toužící po sociální spravedlnosti, přimkla k socialismu.

Ve dvaceti letech vstoupila do Komunistické strany Japonska. V té době také poznala svého budoucího manžela, který pocházel stejně jako ona z Čedžuda.

Byl nejstarší ze tří dětí a odjel do Japonska potom, co se dost nerozvážně oženil. Tehdy vybírali svým synům ženy rodiče. Můj budoucí dědeček musel poslechnout a oženit se – v patnácti letech! – s ženou, kterou mu vybrala rodina. Vůbec ji nemiloval a manželství bylo od první chvíle nešťastné. Rozhodl se tedy utéct a nechal manželku v domě svých rodičů. V konfuciánské tradici, která je v Koreji velmi silná, se žena stává členem manželovy rodiny. To se nikdy nezmění, je to vlastně takové dědictví. I v případě rozvodu nebo rozchodu tu musí strávit zbytek života, neboť její vlastní rodiče by ji už nechtěli, i kdyby se snažila k nim vrátit.

18

Je jasné, že už od prvních dnů v Japonsku byl na tom dědeček líp než babička. Vyučil se nejprve klenotníkem, jeho specializací byla technika pozlacování. Šlo mu to tak dobře, že si nakonec otevřel vlastní dílnu na výrobu šperků. V té době potkal babičku.

Muž, který chtěl zbohatnout, a žena, která chtěla dělat revoluci, se do sebe zamilovali. Brzo se vzali. Narodil se jim první syn, můj otec. V roce 1934 se oba vrátili na ostrov Čedžudo, čímž se ocitli v situaci, která by většinu lidí ze Západu šokovala, ale v Koreji není nijak výjimečná: první žena musela bez řečí skousnout přítomnost nové manželky pod svou střechou.

Tenhle návrat ke kořenům netrval moc dlouho. Moji prarodiče se vrátili do Japonska. Babička ale mezitím neztrácela čas: navázala další kontakty, organizovala hodně diskusí a schůzí propagujících myšlenky komunismu. Dědeček se o šíření revolučních myšlenek moc nezajímal. Ve skutečnosti je přijímal jen proto, že byl zamilovaný. V jejím zanícení nacházel něco ze své vlastní vášně, z neustálého hledání nových finančních úspěchů. Každý svým způsobem hledal absolutno. Žít pasivně, bez vášně, bez plánů, bez boje jim nic neříkalo. Proto také dědeček babičku miloval. Když říkala „revoluce“, slyšel „vášeň“. Cítil, že je mu tak blízko, jako ještě nikdo předtím. Nadšení, s nímž se do všeho pouštěla, znamenalo v jeho očích víc než samotný podnik. A protože dávala hodně energie a přesvědčení do téhle komunistické revoluce, o kterou se moc nezajímal, nechal ji mluvit a jednat a cítil se šťastný. Peníze, které vydělával, z něho neudělaly sobce. Byl štědrý k těm, kteří strádali, a dobíral si někdy svou ženu tím, že jí říkal, že on dnes dělá pro sociální spravedlnost možná víc, než bude moci kdy vykonat ona. Dával hodně peněz tchyni a tchánovi, kteří byli chudí.

Dědeček pokračoval ve svém společenském vzestupu, bohatl víc a víc, a když vypukla válka, opustil kle19

notnictví a začal obchodovat s rýží, což bylo vzhledem k okolnostem výnosnější. Potom otevřel obchod s hračkami u kjótského nádraží. Myšlenka to byla výborná a podnik měl záhy hodně zákazníků. Jeho úspěch byl dokonce takový, že si nakonec otevřel ještě druhý a pak třetí obchod, které byly také velmi populární.

Během války se počet emigrantů neuvěřitelně zvýšil.

V Japonsku jich bylo brzo kolem dvou milionů: kromě těch z minulých let, jako byli moji prarodiče, sem byly během konfliktu poslány dobrovolně nebo násilím statisíce mužů a žen, aby nahradily chybějící pracovní síly. Po skončení války se ne všichni vrátili do vlasti a vytvoření dvou korejských států, a ještě více válka z let 1950–1953 je rozdělily. Vznikly dva velmi rozdílné ideologické spolky korejských emigrantů v Japonsku, jeden nakloněný Jižní Koreji, nazývaný stručně Mindan nebo Demokratický spolek, a druhý nakloněný Severní Koreji, který se dodnes jmenuje Čósen soren v japonštině a Čočchongrjon v korejštině: Generální liga Korejců žijících v Japonsku. Ten měl na korejské přistěhovalce největší vliv. Zdálo se totiž, že Jih promeškal ekonomický rozjezd. Přijímal také všechny známé zaryté reakcionáře a stát chránil řadu bývalých projaponských kolaborantů. Sever naproti tomu hlásal trvalý nárůst hospodářských výsledků a dával zřetelně najevo svůj upjatý nacionalismus.

Moji prarodiče nevěděli, že se kvůli nacionalismu dostalo k moci politické vedení podřízené Moskvě a že komunističtí funkcionáři, kteří bojovali přímo uvnitř země proti cizí okupaci, byli stejně jako v evropských lidových demokraciích systematicky vylučováni.

Nevěděli také, že zfalšované statistiky udělaly z celkem ucházející ekonomické situace mimořádný úspěch.

Dědeček tedy stejně jako ostatní korejští komunisté vstoupil do tohohle spolku sympatizujícího se Seve20

Pomáhat uprchlíkům a nemlčet Dnes se zdá neuvěřitelné, co všechno se Češi a Slováci o poměrech v Severní Koreji dozvídali (či spíše nedozvídali) ještě koncem osmdesátých let. Tehdy se konal v Pchjongjangu Světový festival mládeže a studentstva, jedna z komunistických propagandistických akcí, kam odjeli i zdejší svazáci. Severní Korea v jejich podání byla zemí usměvavých, šťastných lidí, blahobytu a spokojeného života. Co také jiného. Komunistické Československo udržovalo se státem prezidenta Kim Ir-sena ty nejlepší vztahy a zdejší režimní encyklopedie například tvrdila, že korejskou válku zahájila vojska Jihu útokem na mírumilovný Sever. (Samozřejmě přesný opak je pravdou.)

Za posledních třináct let jsme se ale naštěstí stačili dozvědět, že tento tajemný, děsivý stát je mnohem víc peklem než rájem. Všechny informace zevnitř severokorejských hranic byly a v mnoha ohledech stále jsou velmi útržkovité. Svět sice tuší, že severokorejští vládcové disponují atomovými zbraněmi, o životě konkrétních lidí ale mnoho informací neexistuje. Pokud režim pustí do Severní Koreje cizí novináře, má je pevně pod dohledem a nedovolí jim spatřit víc než pečlivě narežírovanou Potěmkinovu vesnici. Za veškeré znalosti severokorejského života proto vděčíme lidem, kterým se odtamtud podařilo uprchnout. Jedno takové svědectví přináší i tato jedinečná kniha.

Její autor Kang Čchol-hwan se do soukolí severokorejského gulagu dostal už jako dítě a prožil v něm deset let. Když mu pak hrozilo další zatčení, rozhodl se raději podstoupit smrtelné nebezpečí při pokusu o útěk. Mezitím dostává čtenář příležitost učinit si dobrý obrázek o tom, jak se v Severní Koreji žije. Jak 203

snadno se může člověk (dokonce dítě) ocitnout v největším koncentračním táboře Jodok, o likvidačních poměrech v něm, o těžkém životě po propuštění na „svobodu“ a posléze dramatickém útěku za hranice.

Díky svědectví, které přináší tato kniha, jsme dnes v přístupu k Severní Koreji chytřejší a nikdo se zdravým rozumem si nedovolí poměry v této zemi vychvalovat. Spíše slýcháme jakousi relativizaci tamního stalinismu, kdy například někteří lidé zcela absurdně stavějí na druhou misku vah amerikanizaci Jižní Koreje. „Někdo by mohl namítnout, že severokorejský komunismus je pouhou karikaturou komunismu, stejně jako byl komunismus Rudých Khmérů. Jakousi prastalinskou výjimkou. Možná, nicméně toto muzeum komunismu, toto asijské Muzeum madame Tussaudové stále ještě existuje…,“ píše například Pierre Rigoulot v Černé knize komunismu.

Právě vzhledem k neměnnosti severokorejských poměrů si kniha i dnes uchovává velkou výpovědní sílu.

Není jen pouhým vzpomínáním na drsnou minulost.

Dramatický osud Korejců pokračuje tak, jak je v knize zaznamenán, navíc stále bez jasnější naděje na změnu k lepšímu.

Naopak realita je dnes v mnohém ještě horší. V polovině devadesátých let vypukl hladomor, jemuž podle hrubých odhadů padly za oběť dva miliony lidí.

Hlad trvá i v čase vydání českého překladu této knihy, kdy je Severní Korea stále odkázána na potravinovou pomoc. Svědkové navíc vypovídají, že režim využívá řízený hladomor jako jeden z nástrojů proti „nepoddajným“ regionům, v nichž lidé projevují méně slepé horlivosti a bezmezné poslušnosti vůči komunistické linii. V posledním roce navíc režim Kim Čong-ila kromě svých obyvatel začíná vážně ohrožovat i okolí. Pokračuje v jaderném programu, disponuje raketami 204

s doletem daleko za Japonsko a pravděpodobně už také vlastní dostatek štěpného materiálu pro výrobu atomové zbraně. Kvůli tomu musí svět se severokorejskými tyrany vyjednávat kompromisy, místo aby na ně vyvinul maximální tlak, nebo je dokonce pomohl odstranil tak, jak jsme toho byli svědky v Iráku.

Z četby knihy si proto mnozí čtenáři odnesou jednu zcela neodbytnou otázku: Je vůbec možné lidem žijícím v tak hrozném režimu pomoci? A pokud ano, jak?

A co pro to může udělat člověk například v Čechách?

Zprávy o hladomoru vynášené především emigranty i u nás rozvířily debatu o účinnosti či neúčinnosti humanitární pomoci. Tu vidí znalci jako velmi problematickou a mnozí se vyslovují proti ní. Například ředitel organizace Člověk v tísni Tomáš Pojar vysvětlil svůj skeptický pohled v létě 2003 v týdeníku Respekt slovy: „Humanitární pracovníci mohou v Severní Koreji jen tam, kam jim režim dovolí, a žádná organizace nemůže garantovat, že se potraviny dostanou k hladovějícím. Osobně si nemyslím, že by měl svět krmit severokorejský režim ve chvíli, kdy hrozí svým jaderným programem. Posílat potraviny má smysl pouze tehdy, když Kim Čong-il povolí kontrolu nad jejich distribucí. To se však nikdy nestane. Jedinou nadějí tedy je, že se režim zhroutí.“ Jeden z největších znalců dnešní severokorejské mizérie – německý lékař Norbert Vollersten, který uvnitř Severní Koreji pracoval, pak byl kvůli kritice režimu vyhoštěn a dnes pomáhá uprchlíkům, má stejný názor a vybízí k přímé podpoře uprchlíků. Například stavbou uprchlických táborů v Mongolsku nebo tlakem na Čínu, aby změnila svůj stále velice nevstřícný přístup k severokorejským běžencům: Čína uprchlíky chytá – podle dohody s KLDR z poloviny 80. let – a posílá zpět na jistou smrt. „O situaci v Severní Koreji se prostě musí mluvit. Když budeme mlčet, ukáže205

me, že jsme se z vlastní historie nic nenaučili. Nebo že jsme zbabělci,“ prohlásil Vollersten v roce 2002.

Nutno dodat, že Česká republika má pro své „nemlčení“ v jistém směru lepší pozici než jiné země. Na rozdíl od řady západních států či Japonska a Jižní Koreji jsme nikdy s Pchjongjangem nepřerušili diplomatické vztahy. Proto také japonský premiér v září 2003 při své návštěvě v Praze pobídl českou vládu k roli jakéhosi zprostředkovatele při jednání se severokorejskými komunisty.

Teoreticky vzato by nemělo českému angažmá nic bránit. Češi mají vlastní špatnou zkušenost s komunismem. Navíc ministerstvo zahraničí nedávno deklarovalo jako jednu z priorit české zahraniční politiky podporu demokracie v diktátorských režimech. Vše bude tedy záležet na chuti, odvaze a obratnosti lidí, kteří budou tuto linii v daleké Koreji naplňovat. Četba Pchjongjangských akvárií by jim mohla posloužit jako jedna z důležitých motivací.

Marek Švehla

206

Kniha Pchjongjangská akvária Kang Čchol-hwana (spolupracoval Pierre Rigoulot) je prvním osobním a literárně zpracovaným svědectvím o životě v Severní Koreji, které bylo na Západě publikováno, a nepokrytě ukazuje absurdní a vylhané kulisy této poslední bašty stalinismu. Její autor sugestivně vypráví vlastní životní příběh od návratu rodiny z japonské emigrace v polovině šedesátých let, několikaletého pobytu v prominentní pchjongjangské čtvrti přes desetileté uvěznění celé rodiny v koncentračním táboře Jodok až k propuštění a úspěšnému útěku přes Čínu do Jižní Koreje. Kniha Pchjongjangská akvária byla již přeložena do mnoha jazyků a vzbudila nebývalý ohlas.

www.fra.cz

9 788086 603926

Cover © Jaromír Chlada, 2003

Kang Čchol-hwan (vpravo) s příbuznými rok po propuštění z tábora Jodok. Zleva: třetí strýc, sestra Mi-ho, babička, třetí teta.

Kniha Pchjongjangská akvária Kang Čchol-hwana (spolupracoval Pierre Rigoulot) je prvním osobním a literárně zpracovaným svědectvím o životě v Severní Koreji, které bylo na Západě publikováno, a nepokrytě Novinky ukazuje absurdní a vylhané kulisy této poslední bašty Vladimír Sadek, Židovská mystika stalinismu.

Její autorromance sugestivně Ladislav Šerý, Laserová 2 vypráví vlastní životní od návratu rodiny z japonské v poPetrpříběh Borkovec, Berlínský sešit/Zápisky zeemigrace Saint-Nazaire lovině šedesátých let, několikaletého pobytu v promiJean-Claude Izzo, Totální chaos nentní pchjongjangské čtvrti přes desetileté uvěznění Jakub Řehák, Světla mezi prkny rodiny koncentračním táboře Jodok až k proGuycelé Viarre, Bílév předání puštění a Šukrí, úspěšnému Muhammad Nahý útěku chlebapřes Čínu do Jižní Koreje. Kniha Pchjongjangská akvária byla již přeložena do Bytosti schopné zemřít mnoha jazyků a Chlípnice vzbudila nebývalý ohlas.

Michal Witkowski, Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já

www.fra.cz

9 788086 603926

Cover © Jaromír Chlada, 2003

Kang Čchol-hwan (vpravo) s příbuznými rok po propuštění z tábora Jodok. Zleva: třetí strýc, sestra Mi-ho, babička, třetí teta.

fra