Bernard Noël, Výřezy z těla by Éditions Fra

Bernard Noël Výřezy z těla

Světová poezie

Nemůžu zavřít oči. Nemůžu. cucám bílou Oko. Lalok. Lalok. Nerv. Kost. Vzduch. Studna ve mně, ze mě, proti mně. cpeš si oči do němých úst

fra

Bernard Noël Výřezy z těla

Světová poezie

fra

Bernard Noël (1930 v Sainte-Geneviève-sur-Argence) je významný francouzský básník, romanopisec a kritik umění. Po první sbírce se téměř na deset let odmlčel pod tíhou hrůz nejenom alžírské války. Kritické politické postoje, především vůči všem formám cenzury, od té doby jeho dílo provázejí neustále. V roce 1973 byl souzen za urážku dobrých mravů kvůli románu Hrad oběti, který napsal pod pseudonymem Urbain d’Orlhac. Často spolupracuje s výtvarnými umělci, kterým věnuje monografické eseje. V posledních letech pořádá své spisy pro nakladatelství P.O.L. a píše nikdy nekončící báseň Inkoustová cesta.

fra1

Bernard Noël Výřezy z těla

Bernard Noël Výřezy z těla Vybral a přeložil Petr Zavadil

fra5

Světová poezie

Bernard Noël Výřezy z těla Z francouzských originálů vybral, přeložil a doslov napsal Petr Zavadil Fotografie na obálce Jiří Thýn Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, www.fra.cz, roku 2017 jako svou 169. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2017 Copyright © P.O.L éditeur, 2017 Selection, translation & arterword © Petr Zavadil, 2017 Cover photo © Jiří Thýn, 2010 Author photo © David Maugendre, 2010 ISBN 978-80-7521-038-8

6 AB023

Obsah Výřezy z těla 9 Dopis Renatě a Jeanovi de S. Křídový pták 69 Velký bílý strom 85 Do Daivelandu 91 Londýnská noc 99 Stín dvojníka 103 Léto mrtvý jazyk 147 Sedlo úst 169 Zbytek básně 181 Akt poezie 215 Sonety smrti 221

Výřez z Bernarda Noëla (Petr Zavadil)

233

Výřezy z těla

Robertu Maguireovi

. . . . . . . . . . . . . . slova mi praskají na kůži. Pohled se upírá. Trup je shluk pohyblivých prvků a nepohyblivých prvků. Gesta se nahánějí uvnitř hrudi jako kruhy na vodě. A krk se táhne hluboko do těla. Ze žaludku vyrostl strom, který mi nabodnul krk. Stoupá až do mého chřípí. Zkrat přerušuje proud nervů v šíji. Má hlava se naklání nad ploché stříbrné jezero, které se náhle tříští do prostoru jako kádinka rtuti. Trepanují mě, zatímco nohy se mi dlouží, dlouží se, až prorážejí mraky. Na jednu stranu je zle; na druhou je noc. Mezi oběma se v břiše točí vrtule a vzduch mi proudí zpět do úst. . . . . Mám hrdlo plné peří. Vyplivuji buňky. . . . . . . . . . .

Země se hroutí v mém těle. Jsem země i zhroucení země. Jícen je nehybný střed toho sesuvu. Už není žádná kostra ani nervy. Vidím bez vidění. Utrpení vázne v trhlinách, které se táhnou napříč tím pomalým sesouváním, ale neubližuje.

Pobřišnice praská. Plním se vzdušnými dírami. Každé úsilí oka mi komicky stahuje hrdlo… Někdo jiný se mi vynoří v břiše, aniž přišel zvenčí.

Měkký sníh. Sníh něžný. Ještě sníh. A kůže ve vločkách jemně a pomalu propadává tělem. A tělo ve vločkách propadává žebry. A ještě dál obratle tyčí uprostřed těla potřebu vertikálnosti. A předkové míjejí. Jistě, tenhle čas se miluje se mnou a já ho zažívám donekonečna. Kde je venku? Kde je teď?

Kost bělá a tvář se sesouvá z děravé lebky. Nervy vibrují na ostnech kostí. Za zavřenými víčky oko viklá pohledem podél míchy, zatímco gumy švihají játra a žaludek. Zuby chtějí lynčovat jazyk. Mozek se chce vystěhovat, neboť je znavený těstem srdce. Střevo lopotí otřes. Jaká strašlivá bouře se chystá mezi vnějšími orgány? Prostor je černý. Kosti potí pohled, který z nich strhává maso. Oči hledají své důlky. Později se hruď znovu postaví okolo proudu vzduchu. Zase smích, jenže bez smíchu. A tíha nohou chycených jedna za druhou a stoupající krev, která pře-dělá tělo.

Občas se maso z hrudního koše vypaří. Rád bych uvěřil, že vklouzlo do břicha, ale ruce se nechtějí jít podívat. Nebo spíš ztrácím čas tím, že hledám své ruce s pocitem bolestné naléhavosti, jako by někdo měl využít toho, že jsem tady tak odhalený. Později, strašlivě pomalu, pohrudnice vyměšuje vápenitou kaši, která ucpe mezery mezi žebry. V tu chvíli se páteř vylomí podél celé stavby jak komín. A vidím svoje záda: bělavou masu, kde se drolí krystalky sanytru. Pokouším se smát, ale zevnitř nic nevychází. Skořápka je prázdná.

Jsou vjemy nervové, kosterní i masné. Procházím z jednoho do druhého jako skrz různá pásma spektra. Stává se taky, že nějaký vjem znehybní podél celého těla, očima počínaje. Pak se z něj stává cesta tělísek, jež mi prolézají kostmi, masem, jež mi škrábají nervy. Ještě častěji je to vlákno napnuté ve vlákně nervu. Stává se to hlavně v míše, kde mimochodem má počátek všechno, co se týká břicha. Mou nejnedostupnější částí je i nadále hruď. Textura plic. Dokonce mezi pravým podpažím a játry zeje prostor, který připomíná poušť. V poměru ke zbytku těla je to vypouklá díra. Cosi jako sídlo chladu umístěné blízko živého tepla orgánů.

Krční límec bolesti. Všude paralýza. Nos šustí. Náhle ztěžklá varlata pod pohlavím. Víry. Zákruty. Prázdno. Prázdno. Klenba ramen ozařuje vnitřní erozi. Všechno se mnou sype jako hrdlem přesýpacích hodin. Žádné gesto není myslitelné: okamžitě by zmrzlo na kůži nebo zvětšilo objem padajícího písku. Prázdno. Prázdno. Spraš masa. Ale stopy? Kde jsou stopy? Nemůže ve mně veškeré neznámo nepřetržitě slinit a nezanechat přitom žádné stopy. A jelikož celý problém teď spočívá v tom, že musím vyslinit sebe v sobě, dokud se nevysráží niterný stalaktit, proč nejít po té stopě. Koho? Čeho? Co je já a jiný a jiný? Kůže, jistě, a přivázané orgány, nervy, kosti. Uspořádání. Tíha slunce drží zemi, jejíž tíha drží Ústa se nechtějí vykasat až k řiti. Oko nechce vklouznout do pohlaví, a tak se každý snaží o nemožné, aby si o samotě užil a necivěl do prázdna Uvnitř pád pokračuje.

Ta bělost, která mi, občas, vyprskne z míchy, je zbraň podobná smíchu. Zmrazuje to, co by mě mohlo obměkčit. Žádný sentiment. Jen rychlé pulsace průzračnosti, kudy trhaně cáká krev ze srdce. Těleso, zbavené svalů, je čiré. Kosti se mi řadí podél boků jako křemenitá znamení. Klouby byly zaklíněny, ucpány. Jsem rovný. Nahoře se můj jazyk třepetá ve větru.

Má ústa jsou tahle poklidná vyhloubenina obklopená spletitými hlasy. Libovolně nepropustná, jsou sama o sobě jediný dutý prostor, kudy cizinec může přijít, aby se ve mně zabydlel nebo se mnou prosmýkl. Jsou brána do jedné části těla. Nos naopak otvírá a zavírá koloběh cest. Nezdařilo se mi rozpojit to, co ve mně závisí na ústech, a to, co závisí na nosu. Zapomněl jsem, že úplně všechno začalo právě tím: zdvojeným vnímáním průvanu.

Rovnováha se bortí někde na trase nervů. Zmatek vítězí tak rychle, že už ani nemůžu tušit, kde začal. Stoupá bublina. Zapraská zkrat na hrotu srdce, pak se nafoukne prázdno – prázdno, na němž visí můj bolavý žaludek. Spodní část mého žaludku. Ta druhá se mi přimáčkla pod ramena. Jako by se mi převrátila na břicho bílá pyramida, aby je nabodla. Hrdlo tvrdne. Rozčiluje se na úrovni čípku a v celém těle nastává veliký ústup. Jakási panika, která pod rameny kupí zvláštní dušnost. Možná v reakci na to se z míchy znovu stává světelný paprsek, který fascinuje mé oko.

fra.cz 9 788075 210388

Co udělá tělo, když jím prošlehne ničivý milostný cit? A co udělá, když jím proběhne elektrický výboj při mučení? Zkroutí se do oblouku, který se klene mezi první a jednou z posledních sbírek Bernarda Noëla (1930). Od Výřezů z těla po Sonety smrti vystavuje tělo i slovo krajním situacím, ohledává, zbavuje podstaty. Mezi elektrickými póly jiskří básnická řeč, zařezává se do kůže a její světlo je někdy bolestivě oslepující. Kdo udrží oči otevřené, zvykne si na tu násilnou záři a dočte až do konce, pozná, že Noëlova poezie je především navýsost lidská.

Co udělá tělo, když jím prošlehne ničivý milostný cit? A co udělá, když jím proběhne elektrický výboj při mučení? Zkroutí se do oblouku, který se klene mezi první a jednou Novinky z posledních sbírek Bernarda Noëla (1930). Alda se ke mně, OdMerini, VýřezůNepřibližuj z těla po Sonety smrtipoezie vystavuje tělo Hroby v povětří. Poezie Bukoviny i slovo krajním situacím, ohledává, zbavuje Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami podstaty. Mezi elektrickými póly jiskří básnická Jakub Řehák, Dny plné usínání řeč, zařezává do kůže a její světlo je někdy Miloslav Topinka, se Probouzení bolestivě oslepující. Zuzana Lazarová, Železná Kdo košileudrží oči otevřené, zvykne si na tu násilnou záři a dočte až do Petr Borkovec, Wernisch konce, pozná, že Noëlova poezie je především Kristina Láníková, Pomlčka v těle navýsost lidská. Připravujeme

fra.cz 9 788075 210388

fra

tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Nicanor Parra, Jiné básně