Jerzy Pilch, U strážnýho anděla

Světová próza

Jerzy Pilch U strážnýho anděla

Jerzy Pilch „Propil jsem všechny pračky světa.“

fra.cz

fra

Světová próza

Jerzy Pilch U strážnýho anděla

fra

fra1

2

Jerzy Pilch U strážnýho anděla

3

4

Jerzy Pilch U strážnýho anděla Přeložila Barbora Gregorová

fra5

S podporou programu Evropské unie Culture 2000.

With the support of the Culture 2000 programme.

Světová próza Jerzy Pilch U strážnýho anděla Z polského originálu Pod Mocnym Aniołem (Wydawnictwo Literackie, Kraków 2000) přeložila Barbora Gregorová Doslov Václav Burian Fotografie na obálce Radeq Brousil Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2007 jako svou 44. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 1000 výtisků Czech edition © Agite/Fra, 2007 Text © Jerzy Pilch, 2007 Translation © Barbora Gregorová, 2007 Afterword © Václav Burian, 2007 Cover photo © Radeq Brousil, 2007 ISBN 978-80-86603-53-7

6

Evě -Evelině

7

8

1. Žluté šaty Dříve než se v mém bytě objevila mafie za doprovodu snědolící básnířky Alberty Hají, dříve než mě vytrhli z opileckého snu a dříve než po mně začali požadovat (nejprve pomocí falešných proseb a následně nekompromisními výhružkami), abych Albertě Hají zařídil uveřejnění její poezie na stranách Tygodnika Powszechného, dříve než se odehrály bouřlivé události, o kterých zde chci vyprávět, konala se jejich předehra, nastalo jitro a večer předchozího dne, a já jsem od časného rána do večera popíjel broskvovou. Přesně tak, pil jsem broskvovou, neskutečně se mi zastesklo po poslední, předsmrtné lásce a byl jsem až po uši ponořen do prostopášného života.

Dopoledne se ještě nic nedělo, v bytě zavládla zdrženlivost, či dokonce mírná askeze. Dopoledne jsem se povaloval na kanapi, četl jsem noviny a poslouchal desky s nahrávkami českého tenorsaxofonisty Felixe Slováčka. Kolem poledne mi však z celé řady melodií v jeho provedení uvízl v podvědomí pouze jeden jediný kousek, skladba Karla Svobody nazvaná Where’ve you got your nest, little bird? Poslouchal jsem ji a přemýšlel, jak asi zní název v českém originále: „Kde je tvoje hnízdo, ptáčátko?“ A nebo: „Kde je tvoje hnízdo, ptáčku?“ Nemohl jsem se však rozhodnout, která ze zdrobnělin zní lépe a adekvátněji, jestli slabší – ptáčku, nebo silnější – ptáčátko, nemohl za to však pouze pocit lingvistické bezradnosti (přestože jsem byl problémem stále zaujatý), že jsem každou chvíli vstával z kanape, chodil k zesilovači a pouštěl si dokola skladbu, která mě tak silně oslovila.

Byl pěkný červencový den, ze dvanáctého patra bylo vidět výrazné kontury pohoří, jež obklopovalo 9

město, dále se rozprostíraly nížiny, pole, telegrafní dráty, železniční trať, poklidná průzračná řeka, hory na obzoru, na dně úzkého údolí jsem viděl jako bílý kamínek Vislu, hospodu „Piast“ a sousední zahradu, která voněla čerstvě pokosenou trávou, a také roje včel a motýlů nad půllitry. Prošedivělý vlčák doktora Svobodánka pije svůj příděl z plechové misky – doktor je rok po smrti, pes si však zvykl chodit do hospody každý den, a ti, kteří jsou ještě naživu, mu plní misku točeným Žywcem, který spravedlivě odlévají ze svých půllitrů.

Vše bylo výrazné, jako bych tam byl, a na místě, kde jsem stál, jsem také všechno viděl: domovní okna byla dokořán, tu a tam si to po ulici šinula auta starodávných aerodynamických tvarů a u bankomatu stála žena ve žlutých šatech na ramínka. Z výšky mi připadala chytrá a slušelo jí to. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že právě ona je mou skutečnou životní láskou. Byl jsem si tím stoprocentně jistý, a nebylo si jisté pouze mé opilé Já, vypadalo to, že si bylo jisté i mé střízlivé Já, stejně jako veškeré další blíže nespecifikované, a co se střízlivosti týče, také nevyzpytatelné části mé duše. Měl bych se tedy bleskurychle obléknout, navonět se kolínskou, nečekat na výtah, seběhnout dolů a vydat se za ní. Nějakou chvíli jsem docela vážně uvažoval, nemám-li to udělat, avšak ten bankomat, bankomat mi mé plány kazil. Kdybych totiž skutečně seběhl dolů a vydal se za ní, udělal bych to co pokaždé: šel bych za ní svižným a sebejistým krokem masového vraha, šel bych za ní rafinovaně a vytrvale, šel bych tak dlouho, dokud by mě nezaregistrovala, dokud bych ji nevyplašil natolik, že by si byla jistá, že ji někdo systematicky pronásleduje. Jakmile už by mne zaregistrovala, jakmile by si mne všimla, ještě nějaký čas bych, v zoufalství odhaleného zločince, pokračoval v pouliční honičce do té doby, než by se její ne10

klid, strach a zvědavost začaly směšovat do výbušné látky… V tu chvíli, aniž bych připustil explozi, bych zrychlil, vyrovnal naše tempo, šaramantně bych se uklonil a živočišně nízkým hlasem bych pronesl: „Velice se vám omlouvám, promiňte mi mou opovážlivost, ale už dlouho (tady by se můj živočišně nízký tón, jakože nesmělostí, zadrhl), už dlouho, tak dlouho vás pronásleduji, že jsem se rozhodl jít s pravdou ven…“ Ona by v tu chvíli nepochybně vyprskla zvonivým smíchem, v němž by se propojovala samičí sytost a úleva, že ten, kdo ji sleduje, není žádný nebezpečný maniak, který se chce sebeukájet, ale že jde o zkušeného labužníka, který ji obtěžuje kvůli její kráse. „A z jakéhopak důvodu, ach, a z jakéhopak důvodu za mnou tak uháníte?“ zeptala by se a kouzelně by se usmívala, přestože v jejím hlase by byly ještě znát stopy nervozity. „Vskutku, vskutku, cožpak to stále nechápete?“ odvětil bych s vervou a urputně bych k ní začal promlouvat, můj proslov by zněl jako milostná poéma, která nepostrádá hypnotizující sílu rytmu a metafor, zpíval bych jí líbeznou píseň a už po několika slokách, po nichž bych ji doopravdy přesvědčil, a ona by si byla jistá, byla by připravená, poddajná, navěky zamilovaná, tedy má, navždy má, a já bych si ji odváděl po světlé cestě našeho společného života.

Bohužel jsem to ale nemohl udělat, nemohl jsem v té chvíli klasickou sestavu triků použít. Jak bych mohl jít po stopách ženy, která si právě vyzvedla hotovost z bankomatu? Jak bych potom policii, kterou by zavolala, vysvětloval, že k mému počínání mě nevedla touha po lupu a penězích, ale láska na první pohled? Škoda mluvit a marná snaha, mávl jsem rukou a rezignoval a z dvanáctého patra posmutněle sledoval, jak žena, která by se měla stát mou manželkou a mat11

kou mých dětí, odchází. S velkou lítostí jsem sledoval, jak má poslední životní láska odchází od bankomatu, ještě kousek kráčí po ulici Jana Pavla a potom navěky, navěky zahýbá do Panské. Další případ v dějinách, kdy peníze zvítězily nad hlubokými city. Najednou mě popadla neskutečná zlost, měl jsem vztek na bankomaty, které ještě před pár lety neexistovaly. Popadla mě zuřivost, vzpomněl jsem si na pád berlínské zdi, se kterým jsem nesouhlasil, všichni nadšenci rozbíjeli zednářskými kladivy berlínskou zeď a brali mi brunetku ve žlutých šatech, nesouhlasil jsem se Solidaritou, protože Solidarita mi také brala brunetku ve žlutých šatech, Lech Walesa mi také bral brunetku ve žlutých šatech, a Jan Pavel II., jenž pronesl: Sestup, Duchu svatý, mi také bral brunetku ve žlutých šatech, Duch svatý, jenž sestoupil na zemi a proměňoval její podobu, mi odváděl brunetku ve žlutých šatech. Bože můj, Duchu svatý, napadlo mě, kdyby vše zůstalo při starém, kdyby nedošlo k pádu komunismu, kdyby neexistoval svobodný trh, kdyby v oné části Evropy, kde jsem se narodil, nedošlo k mnohým změnám, neměli bychom tu teď bankomaty, a jestliže by neexistovaly bankomaty, mezi mnou a tmavovlasou kráskou ve žlutých šatech by se stalo to, co nám bylo souzeno.

Nikdo ovšem, dokonce ani Duch svatý, nenavrátí chod dějin, nikdo a nic mi nevrátí brunetku, která už je nejspíš na rohu Panské a Železné – zbývá pouhé utrpení, bolest a hořkost nad ztrátou snědého těla zahaleného do žlutých šatů. Nemohl jsem však nezaregistrovat, že splín a hořkost nad ztrátou znásobovaly okolní krásu. Saxofon Felixe Slováčka zněl nadále bolestně a dojemně, a nyní dokonce ještě bolestněji a dojemněji. Zvedl jsem zrak, tramvaj projížděla trávou natolik vysokou, že by se v ní ukryl kůň společně s jezdcem, v impozantních kancelářích, které obkružují Náměstí OSN, chodila od jedné místnosti ke dru12

hé uniformovaná ochranka, dvojice v nich rozsvěcela a zhasínala a dívala se na mě skrz kouřová skla, nad střechami a anténami se povaloval světlý mrak, byl velký den uprostřed léta. Byl den, na který člověk čeká celý rok, nebo dokonce hezkou řádku let, byl den, kdy člověk může každým okamžikem přestat pít.

Poodešel jsem od okna a rozhlédl se po pokoji, který vyplňovaly tóny saxofonu, na stole stála skoro plná flaška broskvové, přistoupil jsem k ní, nalil si, vypil ji do dna a dosáhl osvícení. Bože můj, jakého osvícení jsem dosáhl a jak zapadalo do tak výjimečného dne!

Mé vnitřnosti se rozzářily jednolitým a přátelským světlem, myšlenky se proměňovaly do smysluplných vět a mé pohyby byly rázné. Dal jsem si sprchu, oblékl se, navoněl se kolínskou, seběhl dolů, aniž bych počkal na výtah, vydal jsem se za pěknou a chytrou brunetkou ve žlutých šatech na ramínka. Byl jsem připraven projít Panskou, Železnou, Zlatou či Sennou ulici, i všechny jiné, byl jsem schopen prohledat celé město, nahlédnout do všech vrat, zvonit u všech bytů – věděl jsem, že ji najdu. Věděl jsem, že ji nenajdu v nebi, ale tady na zemi, ne až po smrti, ale už během života, ne ve snu, leč ve skutečnosti.

13

2. Bojovník tmavé pleti Zdálo se mi, že hledám předměty na dně oceánu, zdálo se mi, že mi bojovník tmavé pleti k pobavení davu čumilů bere před nosem plný půllitr piva, ve snu jsem nevěděl, že je to bojovník a chtěl jsem ho dostat, leč marně, marně, to on mě dostal, byl jsem znemožněn nejen v přerušeném snu, ale i ve stále nezapočaté realitě. Opilcovy sny dělí od skutečnosti lepenková stěna, v noci se vám zdá, co jste prožili během dne, respektive v noci se opilcovi zjevují jeho denní vidiny. Brodil jsem se, plaval jsem a topil se v moři pětačtyřicetiprocentního alkoholu, budil jsem se totálně, skrz naskrz propocený a díval se na hodinky – byly čtyři hodiny ráno a ciferník byl orosen žaludečním likérem.

V protialkoholní léčebně jsem byl osmnáctkrát, až mi nakonec doktor Granada v rámci svých pravomocí a sportovního ducha vydal doporučení, aby mě tam vícekrát nepřijímali. Byl jsem nevyléčitelný – hloupost, nikdo přece není nevyléčitelný (především zdraví lidé jsou nevyléčitelní), já jsem s ním však nepolemizoval, k léčbě jsem neměl motivaci, nechtěl jsem s pitím přestat. Z testů, které byly obtížné asi jako kvantová fyzika a jež nás, rozklepané pacienty, nutily vyplňovat duševně i fyzicky vyrovnané a odolné sestry, vyplývalo, že trpím sebevražednými sklony. „Vy se chcete upít k smrti?“ zeptal se mě doktor Granada. „To nepopírám, zároveň to však netvrdím,“ odvětil jsem, v žádné situaci jsem si totiž nemohl odpustit dvojsmyslnou odpověď. A až příliš pozdě jsem pochopil, že to není dar, leč prokletí. Jakýkoli telefonní hovor jsem přetvářel na románový dialog, z každého pozdravu činil jsem básnický aforismus, veškeré dota14

zy typu „kolik je hodin“ jsem převáděl do divadelního žánru. Můj jazyk, který prahl po vytříbenosti stylu, ne-li dokonce nesmrtelnosti, mě ovládal. Byl jsem v zajetí jazyka, byl jsem v zajetí žen, byl jsem v zajetí alkoholu. „Jestliže se chcete upít k smrti, pročpak nás potom obtěžujete svým zdánlivě zoufalým vzezřením? Pročpak otravujete mé spolupracovníky? Pročpak chodíte na přednášky a semináře? Pročpak píšete alkoholické reflexe a vedete si Prožitkový deník? Pročpak vám potom, krucifix, sestra Viola rozpíchává vaše komáří žíly? Z jakého důvodu vaším přecitlivělým tělem necháváme proudit hektolitry životadárných kapaček, když máte evidentně v úmyslu se všeho, co je životadárné, vzdát?“ „Já ale nechci umřít.“ „Podívejte se, pane J., to zní najednou až příliš ambiciózně.“ „Já se ale nechci upít k smrti, nebo aspoň ne teď.

Upřímně řečeno, nejradši bych se upil k smrti po dlouhém a šťastném životě.“ „Uvažujete jako malé dítě, a to navíc dítě dosti zaostalé.“ „Ale pane doktore, já vím, já přece moc dobře vím, že to nejde, a zvlášť potom v mém případě že to není možné, abych pil a žil dlouho a šťastně. Jak ale může člověk žít dlouho a šťastně bez alkoholu?“ Rozhovory s doktorem Granadou jsem měl svým způsobem rád, přestože se občas stáčely k formálním banalitám. Nejbolestivějším stavem reality jsou nic neříkající lži. Doktor Granada měl rozumné, jasné a zdánlivě přesvědčivé argumenty, jaké by měl primář protialkoholního oddělení mít. Já jsem urychleně vymýšlel vulgární paradoxy, jako bych ho chtěl viditelně přesvědčit o tom, že část mých mozkových buněk odumřela a jejich místo vyplňuje nefunkční pojivová 15

tkáň, tzv. gliová. Nikdy jsme se nedostali k pravé příčině problému, oba jsme moc dobře věděli, že k ní nesměřujeme, a byli jsme neuchopitelností původu mého problému vyčerpáni. Nejen alkoholik, ale i jeho lékař, který chce příčinu problému pojmenovat, se však nachází v zapeklité situaci. Shakespeare naráží na podstatu problému, Newton naráží na podstatu problému, Tolstoj naráží na podstatu problému, Einstein naráží na podstatu problému. A opilec? Ten to má vždycky těžší. „Jak může člověk žít tak dlouho a šťastně bez alkoholu?“ pronesl jsem onu větu plnou výčepní ležérnosti, nasadil šprýmařský výraz a v tu chvíli jsem zatoužil plivnout si přímo do středu vlastní duše, kterou právě ovládala kořalka. Samozřejmě že jsem moc dobře věděl, že to je možné, ano, možné, že bez alkoholu je možné žít dlouho a šťastně. Sám jsem znal lidi, kteří bez alkoholu žili dlouho a šťastně. A pokud jsem je neznal osobně (protože nikoho doopravdy šťastného jsem osobně neznal a nejspíš ani znát nechtěl, jakmile jsem slyšel, že někdo o někom říká: ten má ale štěstí, tomu se teda daří, ten ale vede spokojený život, utíkal jsem před těmito „štístkaři“, utíkal jsem před nimi jako před infekcí), a i když jsem je neznal osobně, znali je jiní, a pokud je ani ti neznali, „štístkaři“ přesto existovali. Existovali a existovat budou. Ostatně moc to s těmi alkoholiky nepřehánějme, alkoholici reprezentují vcelku zanedbatelné procento, převážná většina lidí nepije. I když vlastně moc netuším proč. Proč převážná většina lidí nepije? Jaké k tomu mají důvody? Vida, jedna z elementárních kvestií.

Kvestií – bestií. Chlastání vodky je natolik kreativní téma, že z něj každou chvíli může vzniknout nějaká elementární kvestie. Kamkoli odvrátíš svůj zrak, kteroukoli z cest, jež vede přes močály, si vybereš, všude tam můžeš narazit na anděla s ohnivým mečem, jenž 16

tě osloví (a jeho hlas bude jako hlas mnoha vod) a zeptá se tě: pročpak nepiješ, bratře můj? A jestliže mu, bratře můj, odvětíš, že nepiješ, protože nemáš potřebu pít, nebo že nepiješ, protože ti vodka nechutná, nebo, nedej Bože, odpovíš, že nepiješ, protože nepotřebuješ žádné umělé substráty, anebo řekneš něco stejně tak hloupého, například to, že nepiješ, protože si dokážeš skvěle poradit i bez alkoholu, jestliže ty, hříšný člověče, ve své naivitě či drzosti něco takového proneseš, potom věz: krutý trest tě nemine. A jak v Písmu stojí: trestem za hřích je smrt.

V protialkoholní léčebně jsem byl osmnáctkrát, mé tělo zdobí subtilní jizvičky po stezích stejně jako jehličí zdobí jehličnany, má játra jsou nacucána neopakovatelným zápachem směsi parfémů, kolínských vod a roztoku ze salicylu, přesto však existovalo v mém životě jisté blíže nespecifikované období, kdy jsem i já tvrdil, že abstinuji, kdy má játra nezapáchala parfémy a kdy jsem měl i já hladkou pleť. „Pročpak nepiješ, bratře náš?“ ptali se mí rozhněvaní bratři, kteří seděli u výčepu, nad jejich hlavami se vznášel duch Venedikta Jerofejeva a oni automaticky opakovali některé jeho hlášky, i já jsem si zapsal několik řádek pod jeho vlivem, načež jsem mu dal sbohem, čímž jsem se vymanil z jeho vlivu. Dokonce ani mezi sebeobratnější literaturou a živelnou jednoduchostí vlastních pochybností si totiž člověk nevybere. „Pročpak nepiješ, bratře náš?“ ptali se přísedící u výčepu. „Nepiju,“ odpovídal jsem, „protože nemám náladu, protože mi to nechutná, protože nepotřebuju žádné umělé substráty, protože si dokážu skvěle poradit i bez alkoholu.“ Tohle jsem jim říkával a byla to pravda, bohužel však pouze dočasná. Do té doby, než nadešel čas rozhodující pitky. Do té doby, než jsem nahlédl do útrob osudové flašky. Zmíním se o tom, až přijde čas na vyprá17

vění o rozhodující pitce, osudové flašce a nedopité sklence nápoje těžkého jako víko od rakve. Na klidné hladině krouží malý černý deštníček zapíchnutý do plátku citronu.

18

3. Doktor Granada „Podívejte se, pane J., jsem si stoprocentně jistý, že ani jeden z těch několika desítek orlů, kteří teď leží na mém oddělení, a ani jedna z několika orlic už nevzlétnou do vzduchu. Nikdo z vás se nevyléčí, nikdo z vás nepřestane pít. Ani váš spolubydlící Kryštof Kolumbus Objevitel, ani Šimon Dobrotivý, ani Don Juan Žobro, ani Třtinový král, ani Hrdina socialistické práce, jehož živá mrtvola právě včera opět zavítala za náš práh, ani Nejhledanější světový terorista, ani Královna Kentská, ani Fanny Kapelmeisterová, ani Joanna, ani Marianna, jsem přesvědčen, že nikdo z vás nepřestane pít. Ostatně o areopagu, který jsem právě vyjmenoval, škoda času vůbec mluvit. Jenže ani debutanti tu nemají šanci, protože ani ti, kteří se sem ke mně dostali poprvé, už žádnými nováčky nejsou, převážně jde o autory velice pokročilé. Opravdové začátečníky, kteří teď na sídlištním plácku otevírají první láhev, by ani ve snu nenapadlo, že se z nich jednou stanou proslulí klasici.“ Doktor Granada se díval na svět jedním okem, to druhé (A možná že první? Které oko je první a které druhé? Vida, zde máme klasický příklad opilecké kvestie, u níž je možné popíjet a dojít přitom k všemožným nesmírně podrobným detailům), druhé oko, ale možná že to bylo první, měl doktor potažené bělmem. To však k oku přiléhalo spíše povrchově a jeho odstranění by bylo pro kolegu chirurga snadným zákrokem, doktorovo rozhodnutí jednookost nezlikvidovat, leč ji kultivovat, však bylo správné. Dodávala mu vůdcovského charismatu, v našich děravých hlavách ožívaly vzpomínky na dětské knihy o pirátech a sestřičky na primářovu kyklopii také zabíraly. Už před lety jsem si všiml, že nápadná asymetrie mužské 19

anatomie vzbuzuje u ženy výrazné sympatie, uzel této perverze však nelze rozmotat bez alkoholických hypotéz, prozatím ho tedy nechávám stranou.

Doktor Granada mi připomínal doktora Svobodánka z Visly, identická vůně vyčpělé kolínské, podobný vzhled, geniální analogie bravurních příjmení, podobný odstup od druhých („mluvím k vám zvysoka“), podobný, ne-li přímo totožný zvučný hlas, podobná tendence ke květnatým a zároveň výrazným paradoxům, bratrská jednookost. Tenhle má levé oko porostlé oddenkem, ten druhý nosil v pravém očním důlku skleněnou protézu. Mám vidiny, i když nevím, co to obnáší. Mám horečku, ležím v posteli svých rodičů, která je obrovská jako zaoceánská loď, noční lampička střídavě bliká a nade mnou se sklání jednooký doktor. „Ale je v nich jistý přelud, aspoň někteří zcela podléhají intenzitě vlastních vidin.“ Modř v jednom oku doktora Granady houstne jako dobře vychlazená Absolutka. „Přestože si nyní myslí, že už nikdy nebudou pít, přestože jsou maximálně přesvědčeni o tom, že už nikdy v životě nevypijí ani jednu skleničku, svatosvatě si to slibují. Je však jasné, že si nedokážou poradit, chapadla jejich návyku jim dříve či později omotají vyschlá hrdla, teď po detoxikaci jsou z nich abstinenti, respektive kvazi-abstinenti, moc dobře totiž vědí, že nemají pít, a jakmile se znova ožerou a hned napoprvé neumřou, budou aspoň nějakou dobu na nemocniční nebo dokonce lehce post nemocniční střízlivost vzpomínat. Budou v neustálém rozporu, budou se marně zmítat mezi pitím a abstinencí, a i ten jejich marný boj bude znamenat jistou válku, přestože předem prohranou, a jejich nerozhodnost bude signálem určitého pohybu. Dostanou výprask, ale půjdou do boje. A vy, pane J., vy už do boje nechodíte. Vy jste paralyzovaný, uvízl jste v láhvi jako hmyz v jantaru. Jste 20

www.fra.cz

9 788086 603537

.pdf ekniha na www.fra.cz Cover © Radeq Brousil, 2007

Jerzy Pilch (1952) je fenoménem současné polské literatury. Dal by se přirovnat k našemu o několik kategorií lepšímu Vieweghovi, neboť ho čtou jak obyčejní a v literatuře nezainteresovaní lidé, tak i odborníci a intelektuálové. Největší komerční úspěch měla právě kniha U strážnýho anděla. Přestože chvílemi vyznívá jako strojená a dobře narafičená fikce na čtenáře, kterého nezajímají filozofická moudra, ale který chce slyšet především šokující výpověď bohéma-pijáka, z koketérie s upřímností vychází nakonec ona „druhá dáma“ vítězně. Pilchovi nechybí sebekritický odstup ani vtip a teplo lidské nedokonalosti, stejně jako vědomí vlastních proher a chyb. Kniha dostala nejprestižnější polskou cenu Nike a dočkala se devíti dotisků.

.pdf ekniha na www.fra.cz Cover © Radeq Brousil, 2007

Jerzy Pilch (1952) je fenoménem současné polské literatury. Dal by se přirovnat k našemu o několik kategorií lepšímu Vieweghovi, neboť ho čtou jak obyčejní a v literatuře nezainteresovaní lidé, tak i odborníci a intelektuálové. Největší komerční úspřipravujeme pěch měla právě kniha U strážnýho anděla. PřestoOrhan Pamuk, Nový život že chvílemi vyznívá jako strojená a dobře narafičeYasmina Reza, Zoufalství ná fikce na čtenáře, kterého nezajímají filozofická Michał Witkowski, Chlípnice moudra, ale který chce slyšet především šokující Polona Glavanová, Noc v Evropě výpověď bohéma-pijáka, z koketérie s upřímností Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský vychází nakonec ona „druhá dáma“ vítězně. PilchoYasmina Reza,sebekritický Adam Haberberg vi nechybí odstup ani vtip a teplo lidJean-Claude Izzo, Totální chaos ské nedokonalosti, stejně jako vědomí vlastních Richard Caddel, Psaní v temnotě/Writing in the polDark proher a chyb. Kniha dostala nejprestižnější Bytosti schopné zemřít.

Francouzští prokletí básníci 20. stol. skou cenu Nike a dočkala se devíti dotisků.

Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Erich Fried, Milostné básně

fra

www.fra.cz

9 788086 603537

vnitřně naprosto vyhaslý. Jsou ve vás trosky, které zamrzly. Požár, který nadobro uhasl po blahodárném dešti. Fyzicky jste přítomen v mé ordinaci, jako byste něco říkal, chvílemi by se člověk mohl mylně domnívat, že mluvíte smysluplně, jenže i přesto, že na sobě ještě máte nemocniční pyžamo, ve skutečnosti už tu nejste, vy už jste si, pane J., oblékl elegantní vycházkový oblek, sedíte na barové stoličce… A pijete. Koncem týdne odtud odejdete ve znamenité formě, nadopovaný vitamíny a i hořčík budete mít víceméně v normě, budete podpořen povzbuzujícími prostředky a zklidněný sedativy, půjdete odsud po svých, protože jsme vás na ně bůhví pokolikáté postavili, a kam povedou vaše neomylné kroky? Cožpak se musím ptát? Cožpak musím svůj hlas namáhat stoupavou intonací? Vydáte se do nejbližší hospody anebo do nejbližšího obchodu s alkoholem.“ Doktor Granada měl naprostou pravdu. Kdykoli jsem odcházel z protialkoholního oddělení, mé kroky vedly do nejbližší hospody nebo do nejbližšího obchodu s alkoholem. Přesněji řečeno, nejprve jsem zašel do hospody, a pokud mám být ještě konkrétnější, nebyla to nejbližší hospoda, respektive byla, ale nejbližší od bytu na Kruhovém náměstí OSN, který tam zanechala má žena. Ano, vyšel jsem z protialkoholního oddělení, zamířil na nejbližší zastávku taxi a odtud jsem jel do bezprostředního sousedství mého paneláku, v domácím prostředí jsem se cítil jistější, všude dobře, doma nejlíp. Potom jsem vždy zašel do hospody „U strážnýho anděla“ a dal si čtyři velké panáky, abych si uspořádal dojmy. Potom jsem si v nedalekém obchodu koupil láhev vodky a vydal se vstříc chaosu předmětů.

Nepořádek, který se v bytě zpustlém po odchodu mé ženy neustále rozrůstal, jsem totiž nebyl schopen akceptovat střízlivý, což jsem také striktně dodržoval, neboť jsem člověk extrémně pedantické povahy.

23

4. Padesát zlotých Na protialkoholním oddělení vypukl spor o rukopis.

Budu-li upřímný, když jsem se tam ocitl poprvé, neměl jsem sebemenší ponětí, že vstupuji na půdu domu kreativní tvorby, že se dostávám do okruhu literátů a spisovatelů, kteří neustále vytvářejí delirické autobiografie, kteří do laciných šedesátistránkových sešitů nazvaných Prožitkový deník sepisují své nejniternější pocity a potí ze sebe své alkoholické reflexe.

Ráno a dopoledne pacienti psávali nebo celé hodiny v očekávání inspirace, s deskami v podpaží (jejich tloušťka závisela na délce pobytu) korzovali po chodbách, odpoledne se konala skupinová sezení s terapeutkami, doktorem Granadou nebo s terapeutem Mojžíšem zvaným Já, alkohol. Pacienti poslouchali přednášky a účastnili se seminářů, po večerech mívali komunikativní setkání, po kterých se rozpoutávaly vášnivé diskuze. Během jedné z takových debat napadla početná skupina přítomných pacientku Mariannu, že alkoholická reflexe, kterou právě před svými kolegy prezentovala, je až nápadně podobná výpovědi pacientky Joanny, kterou měli posluchači možnost slyšet před týdnem. Poněvadž se obě strany bránily vzájemným osočováním, nebylo na otázku, zdali Marianna opsala vizi své pijácké noci od Joanny, nebo bylo-li tomu naopak, vůbec snadné odpovědět.

Celá skupina se jednohlasně dožadovala toho, aby se pozítří odehrála konfrontace, aby obě přečetly své práce, načež měla následovat diskuze, hlasování a konečný verdikt.

Mariannin text zněl přibližně takto: „Stalo se to 21. prosince roku 1985. Vzbudila jsem se uprostřed noci.

Měla jsem děsnou kocovinu, potila jsem se a měla 24