Polona Glavanová, Noc v Evropě by Éditions Fra

Polona Glavanová Noc v Evropě

Jim Jarmusch v sukních a na papíře fra

Polona Glavanová Noc v Evropě

fra

fra1

Polona Glavanová Noc v Evropě

fra5

Přeložil Aleš Kozár

S podporou programu Evropské unie Culture 2000. With the support of the Culture 2000 programme.

Děkuji rodičům za bezmeznou podporu, Andreji Blatnikovi za všechny rady a povzbuzování, evropským železnicím s přáním, aby nikdy nezrušili síťové jízdenky.

Příběh první

Ve středu, rozhodla se v duchu Andrinne. Až zemřu, bude to ve středu. Byla středa a nic nebylo tak, jak má být. Zdrželi se v kempu. Autobus měl zpoždění. Metro mělo zpoždění. Všechno mělo zpoždění a oni dva museli dorazit včas. Musela utíkat. Nerada běhala. „Kde jsme?“ zasípala do tichého, hřejivého srpnového večera. „Blízko,“ hučel Christian a ani se neohlédl. Navzdory tmě, která se na ni snesla, voněla Paříž z každé škvíry v asfaltu. Lidé se pohybovali pomalu, nebo to tak alespoň vypadalo z pohledu v udýchaném běhu. Andrinne zaťala zuby a chytila se polstrovaných řemenů batohu. Pot se jí lil z čela a obočím protékal dolů k víčkům. Vyplázla jazyk. Vzduch měl slanou, svíravou příchuť. „Jak daleko ještě?“ funěla a napadlo ji, sakra, jestli zase řekne za příštím rohem, už se nepohnu ani o krok. Tenisky měla mokré, cítila na nohou puchýře, které si pak v Amsterdamu spočítá. V Amsterdamu. Jestli vůbec. Christian neřekl nic. Jeho záda se rytmicky pohupovala před ní. Byla jen o dva metry za ním, ale zdálo se, že ho nikdy nedokáže dohonit. „Krucinál, jak daleko ještě?“ zasténala. „Mohl bys mi to prosím říct?“ „Už jsme tam, řekl bych,“ odpověděl Christian. „Minutku, dvě. Jestli chceš nadávat, tak to tutově nestihnem.“ Andrinne suše polkla. „A musíme vůbec do toho pitomého Amsterdamu?“ ječela. „Klidně bychom mohli zůstat ještě tady. Tak jako tak máme čas.“ Christian se krátce ohlédl přes rameno. „Tak jako tak jsme byli v tomhle blbým městě moc 10

dlouho,“ zařval. „O dva dni víc, než jsme plánovali, jestli si vzpomínáš. A to na tvé exkluzivní přání. Myslím…“ Snažil se popadnout dech. Domy pomalu ubíhaly kolem. Příliš pomalu. „Co na tom městě vlastně lidi viděj? Předraženo, moc vedro a děsně lidí. Japonců jak naseto. Arogantní domorodci, pivo bez chuti, kemp nic moc. Fakt super.“ Andrinne se mu pochechtávala za zády. „Díky bohu, že tu nejsou místo Japonců Norové,“ procedila z posledních sil. „V tom případě bych opravdu s chutí odjela jinam.“ Christian to s obtížemi přešel a podíval se na hodinky. Ještě dvě minuty do odjezdu. „Kde je to tvoje nádraží?“ zakřičela Andrinne. „Už celou věčnost je za nejbližším rohem.“ „Hele, nech toho a zavři zobák!“ vyjel Christian. „Můžu za to, že má metro zpoždění? Stěžuj si Chiracovi a ne mně, drahoušku.“ Andrinne otevřela ústa, ale vedro jí přilepilo jazyk kamsi k obloze. Na to bude ještě dost času. Celou noc, ať už ji stráví kdekoli. Jestli dřív nevypustím duši, pomyslela si. Vlastně ji udivilo, že to vydržela až sem. Pak se konečně ukázalo Gare du Nord. Tiše vyplulo zpoza domů, šedivé, obrovské, završené mohutnou skleněnou kupolí, v níž se odrážela světla pouličních lamp. Christian popadl Andrinne za ruku a proběhli kolem namačkaných automobilů, žebráků, kteří se motali kolem, a muslimek, které vozily malé černooké děti ve vozíčcích na zavazadla. Vlak stál na peronu a nastupovali do něj poslední cestující v kraťasech a teniskách, takřka bez výjimky obtěžkaní obrovskými ruksaky. Utíkali podél ještě půl minuty, patnáct vteřin. Andrinne se podlamovaly nohy, po zádech jí stékal 11

pot a její kotníky připomínaly kuličková ložiska, která na pokraji svých možností rytmicky opakují vydrž, vydrž, vydrž. Nenávidím Amsterdam, stihla si ještě pomyslet, a pak už byli tam. Naštěstí. Christian ji postrčil do vlaku, který se už začal rozjíždět, a v poslední chvíli se zachytil madla u schůdků. Andrinne se zhroutila u dveří na zem a usilovně se snažila popadnout dech. Plíce, napadlo ji, kde jsem probůh nechala plíce. Srdce jí bušilo do žeber, jako by je chtělo rozlámat a roztrhat a vylétnout chodbičkou mezi kupé. Ukradnou mi ho, pomyslela si a pousmála se tomu. Od chodidel jí ke kotníkům vystřelovala bodavá bolest. Christian se posadil a s předpaženýma rukama a chodidly uvězněnými v ušmudlaných bílých čínách klesl na batoh. Láhev, uvědomila si, ztratil láhev. V panice se jí roztřásly ruce. Určitě ztratil láhev, v jednu chvíli mu v běhu vypadla z boční kapsy a skutálela se mezi nedopalky cigaret vedle obrubníku a napůl vyprchaná voda zůstala tam, a oni dva umřou žízní za jízdy do pitomého Amsterdamu. Podívala se na Christiana. „Láhev,“ hlesla chraplavě. „Voda.“ Christian napůl pozvedl hlavu. Přikývl. Nahmatal boční kapsu batohu, rozepnul zip a vytáhl z ní skoro plnou láhev minerálky Evian. Andrinne mu ji vyškubla z ruky a sama pro sebe se úlevně pousmála. Pila v krátkých, ještě udýchaných locích. Voda jí kapala z brady a pokapala tričko na prsou. Odtrhla láhev od úst a podala ji Christianovi. „Vodu máme,“ řekla a pokusila se o úsměv. „A zbytek už nějak zvládnem, ne?“ Giordano opřel lokty o sklo a čelo položil na předloktí, takže se měkce dotýkalo povrchu opatlaného doteky prstů. Vlak z Marseille byl zaprášený a upocený, jako by vymoženost klimatizace nedorazila tam, 12

kde je nejpotřebnější, do zatuchlého vzduchu, těžkého oddechování batůžkářů, obtloustlých propocených staříků a jejich vrásčitých žen, které ke svým nohám plaše tiskly igelitky. Tady to bylo naštěstí jiné. Pařížská předměstí ubíhala a osvětlovala vlahé přítmí a dálka naznačovala, že co nevidět opět začne probouzet naděje. To byl nakonec její jediný úkol. Naděje. Ještě před pár hodinami tu namísto ní leželo zoufalství, nehybnost tupého vedra, které za domy, kde se ztrácela železniční trať, vytvářelo zeď, kterou se nejspíš nikdy nikomu nepodaří rozbít. Tam zavřel Giordano oči a sklonil hlavu před zdí, což byl první krok k nucenému zapomnění. Bylo v tom něco rituálního, v temnotě, kterou si navzdory bílému, bezbarvému slunci snažil vyvolat před očima a z níž skoro hravě, bezmála dětsky vystoupily štíhlé kotníky Azry. Azra s úzkými kotníky a snědými rameny. Za zdí. Někde tam. Azurová, jak si ji sám pro sebe přejmenoval, nedozírná jako jižní obloha a tajemná jako sibiřské pláně, ačkoli o ní něco věděl, aspoň to hlavní. Nesmíš, Gio. Nesmíme. Tehdy byla Marseille obrovská, palčivá skutečnost, za níž už nebylo nic, skutečnost politá špinavým asfaltem, po němž se procházeli námořníci a s navyklou prudkostí se ohlíželi po dívkách. Gio. Nesmíme. Když to řekla, v hloubi jejího hlasu se zachvěla bolest, pokradmu se rozhlédla kolem sebe, kolem nich, bolest, již si nejspíš přinesla už z domova, z malé vesnice v bosenských kopcích, která už tři roky neexistovala. Za oknem už šero přecházelo v jasně modrou tmu. Pařížská modř, napadlo Giordana, to je nejspíš tohle. Zamlklé odlesky severu, který se snaží rozvážností přemoci živost jihu, vůně, barvy, azur. Azur. Zavrtěl hlavou. Kdyby se jen slůvkem zmínil, Diego by si zaťukal na čelo a na Simonově tváři by se objevil ten výmluvně nevěřícný výraz. Láska… počkej moment, platonická? Z jaké doby ses tu vyloupnul, 13

kámo, ze středověku? V Amsterdamu si ti dva užívají jako o život, dovedl si je představit, z postele se přesunou přímo do nejbližšího coffeeshopu a odtamtud do Red Light Districtu tisknout nosy na tlusté výlohy, kterékoli, Diego určitě sbalil polovičku všech ženských v hostelu a Simone se šel z povinnosti podívat na dům Anny Frankové, protože jeho dědeček byl Žid. A ty, Gio, co jsi dělal? Nic, pozoroval jsem lodě. Jo tak, lodě. Vždycky jsi byl trochu divnej, kámo. A Azra by se zasmála, svým smutným, klikatým jazykem by se chytila za ramena, snědá ramena, postavila by před něj sedmé café au lait a on by jí žertem nakoukl do výstřihu a ona by se zasmála rameny jako tehdy, když jí pak řekl, vlastně jsem tady zabil celé odpoledne jen proto, abych si s tebou mohl trochu popovídat. Probudil ho zvuk posuvných dveří, které udeřily do veřejí. Giordano se překvapeně ohlédl, jako by ho přistihli při něčem zakázaném. Jako by ho přistihl on, stihl si ještě pomyslet. Pak pod nohama ucítil skutečnost. Byl za zdí, ve vlaku do Amsterdamu. Dostal společnost. Aspoň to tak vypadalo. Ve dveřích stál blonďatý pár, oba nakrátko ostříhaní. Byli propocení, na nohou měli sandály a červené tváře ukazovaly, že nejsou uvyklé slunci. Odněkud shora, odhadoval Giordano. I kdyby neměli batohy, nevypadali by jinak než jako studenti s několika cestovními šeky a síťovou jízdenkou v kapse. „Máte tu volno?“ zeptala se s ostrým přízvukem dívka. Byla vytáhlá a kostnatá. Bílé tričko se jí lepilo na ramena. Giordano se podíval na batoh, který ležel na polici nad jeho hlavou. Přikývl. Dívka se usmála a v jejích průzračně modrých očích se objevil unavený záblesk. Mladík pokynul Giordanovi a shodil batoh ze zad. Giordano znovu přikývl, nahmatal v kapse cigarety a vyšel do uličky. 14

Andrinne si spokojeně povzdechla a roztáhla se na sedadle. Vlak už plnou rychlostí uháněl rovinou ponořenou do tmy a jeho pohyb přinášel bezpečný, ukolébávající pocit pohodlí. Vyhlédla dveřmi kupé na chodbičku. Nikdo tam nebyl, jen ticho. Hlasité americké žvanění a široká, chraplavá španělská píseň zůstaly za zavřenými dveřmi dalších kupé. Andrinne shodila sandály z nohou a protáhla si záda. Podívala se na Christiana, který důkladně rovnal svůj batoh na polici. Jeho svaly pod okrajem krátkých kalhot byly napjaté jako struna. Andrinne pocítila záblesk pýchy, snad až jakéhosi obdivu, který jí roztáhl rty do úsměvu. „Nech toho,“ řekla. „Vždyť nespadne.“ „Bezpečnostní opatření,“ vysvětloval Christian, aniž by uhnul pohledem z batohu. „Vždyť víš, jak to chodí. Noční vlaky a tak.“ „Co by ti kdo krad tvůj ošoupanej batoh,“ poznamenala Andrinne. „Komu by se tu chtělo s něčím takovým vláčet. Peněženku si nech za pasem a je to.“ „Tady je to něco jiného,“ odvětil Christian. „Kradou, co se hýbe. Vzpomeň si, jak to bylo s Kjetilem.“ „Kjetil je debil,“ namítla Andrinne. „Slepý jako krtek. Podle mě mu tu pitomou věc sundali z ramen a on si toho všiml až druhý den ráno.“ „Lepší předcházet než pak léčit,“ pravil Christian, aniž by na chvíli přestal se svou prací. „A to taky říkal Kjetil?“ „Ne, Hippokratés. Nebo kdo to vlastně byl.“ Andrinne se pousmála. „Vždyť jsme dva,“ připomněla mu. „Nějak to zvládnem. Když ti ukradnou batoh, budeš chodit v mém oblečení. V Amsterdamu to není nic zvláštního, ne?“ Christian se usmál, poprvé od té doby, co opustili kemp v Bouloňském lesíku. Úkosem pohlédl na Andrinne. 15

„Tu puntíkovanou sukni ti sice rád svlékám, ale to neznamená, že bych si ji stejně nadšeně chtěl oblékat,“ protestoval. Andrinne se perlivě zasmála. „Ty bys mi to nepřál? Abych ti ji mohla sama jednou sundat?“ Christian nechal batoh batohem, otřel si dlaně do kalhot a posadil se vedle ní. Objal ji kolem ramen. Za okny se nehybně přelévala noc. „Kdy budeme v Amsterdamu?“ zeptal se. „V šest, v půl sedmé?“ „Trochu později,“ odpověděla Andrinne. „Myslím, že kolem sedmé.“ „Devět hodin,“ zamumlal Christian. „To je dost. Třeba se budeme moci i trochu vyspat.“ Andrinne si poposedla. Hřbetem ruky pohladila Christiana po tváři. „Vždyť Paříž nebyla tak špatná, že ne?“ řekla tišším hlasem. „Koneckonců jsme se měli moc fajn.“ Naděje jí na konci trochu pozvedla hlas. Christian pomalu přikývl. „Louvre byl hrozně drahý a Eiffelovka není nic moc. Latinská čtvrť je skrz naskrz samá komerce. Ale jinak to bylo OK,“ provedl stručné zhodnocení. „Hlavně když to bylo OK,“ povzdechla si Andrinne. „A jinak, co budeme dělat v Amsterdamu?“ „Najdeme si nocleh,“ navrhl Christian. „To bude ze všeho nejtěžší.“ „Ale jo, to nemyslím,“ mávla rukou Andrinne. „Technické věci nepočítám. Myslím pak – až budeme tam, opravdu tam.“ „Najdeme obchod a koupíme si něco k snídani,“ řekl Christian. „Budu mít hlad jako vlk. Možná že bychom mohli do nejbližšího McDonaldu, co říkáš? Na každém nádraží nějaký je.“ „Neštvi mě,“ odpověděla Andrinne podrážděně. 16

„Copak se trmácíš do Amsterdamu proto, aby ses najedl?“ Dveře kupé zaskřípaly. Giordano vstoupil váhavě, skoro plaše. Andrinne a Christian se zároveň ohlédli směrem k němu. Andrinne se podvědomě usmála. Giordano jí úsměv oplatil. Pozoroval je koutkem oka, jak seděli vzpřímeně jeden vedle druhého. Plachost a rozpaky při příchodu třetího, to by pochopil každý, i kdyby nikdy nestudoval psychologii. Skandinávci, určitě to jsou Skandinávci. Švédi, Dánové, Norové. Jejich legrační přerývanou mluvu stejně nerozlišoval. Ale vždyť tam na severu ani nemluví, řekla jednou Lucia někde před fakultou nebo katedrálou nebo kde to bylo, předchozí léto strávila ve Švédsku a neustále o tom mluvila, nemluví, Gio, dokážeš si to představit, jenom chodí kolem sebe, její ruka s cigaretou v té chvíli opsala ve vzduchu kruh a někde blízko zaječela siréna, to ráno už pošesté, filozofka Lucia se svěšenými prsy, dvourozměrná jako dětská kresba, dokázal bys to vydržet, Gio, vydržel bys to, úkosem, odspodu mu dost svůdně pohlédla do tváře a on přemýšlel, jak by se jí zbavil. Podíval se na dvojici, která svorně hleděla z okna. Opravdu nemluví, Lucio. Aspoň jednou ti musím dát za pravdu. Poprvé si na ni vzpomněl, poprvé od Marseille, jestli ne už od Milána. Neřekl jí, že jede, a proč taky. Vždyť ona chtěla mermomocí tu noc u Marca proměnit v něco víc. Řekl jí někdy rovnou, že to nemá cenu, ať si najde lepšího, že by chtěl být aspoň trochu sám? Zalovil v paměti, ale nedovedl si tu situaci, jestli vůbec nastala, nějak vybavit. Povzdechl si sám pro sebe: Jsi parchant, Gio, parchant. No jasně, ještě nějaké novinky? Sklonil se k malému batůžku, v němž nosil příruční věci, nahmatal láhev fanty a několik párů ponožek, které se tam vzaly bůhví odkud, a vytáhl bílý, do ru17

ličky smotaný sešit. Desky byly trochu ušpiněné. Bylo na nich napsáno Cestovní deník a o kousek níž: Jestli jsi právě ty šťastným nálezcem, prosím, vrať mě tomu a tomu na uvedenou adresu, čistě z citových důvodů. Jedno pivo za každou stránku, slibuju. To dolní připsal Diego, večer před odjezdem šli všichni tři společně na pivo a Giordano mu na poslední chvíli zabránil, aby nepřipsal ještě: Jesli seš holka, ozvi se rači mně, nabízím víc. Připadalo mu, že to bylo dávno pryč, ale první datum sahalo sotva dva týdny zpátky. Ventimiglia tam stálo a taky: Giordano jede do světa. Potom tam byl den v Nice, pak Lyon a pár dní v Avignonu, kde zrovna stihl festival. Než obrátil stránku, úzkostně se mu zastavila ruka pod jejím okrajem. Nechtěl znovu spatřit to jméno, spatřit ho tak, jak ho viděl poprvé. Marseille, velikými tiskacími písmeny, mírně nakloněnými doleva. Jedenáct padesát pět. Rozpálená žulová kostka, lehká jako pírko bylo první a bezmála jediné, co napsal. Patetické až hrůza. Ale v té chvíli asi to nejlepší, co ho napadlo. Následovalo pár klasických řádek o tom, jak jsou středozemské uličky spletité, hostel jako naschvál v té stinné, nejvíc v ústraní. A na konci: Dost filozofie, jdu pozorovat lodě. Pak už bílé linkované stránky zely prázdnotou a prázdnotou zely i světle natřené stolky nedaleko přístavu, nebyla na nich ani skvrnka, ani smítko, jenom bílé slunce, které se svátečně odráželo od lodních trupů nad okrajem nábřeží. Z té běli pak vystoupila ona, viděl její boky, jak se kolébavě přiblížily až k němu, tak svůdně přiblížily, ale přitom nestavěly na odiv zvyk, až když se přes stůl naklonila k němu, podíval se jí do tváře, do úsměvu, typického pro číšnice v levných hospůdkách, ten úsměv, který říkal Dobrej, tak co to bude? a odhalil řadu bílých zubů. Tehdy nebyl nic zvláštního. Až po hodinách a dnech se v něm začal stále jasněji zračit svět. Jeho spolucestující naproti se zabrali do tlumeného 18

rozhovoru. Jejich slova pronikala přes uličku jen v náznacích. Giordano podvědomě povytáhl oči zpoza sešitu. Dívka se opírala o ruku, naklonila se k mladíkovi a něco mu povídala. Mladík se podíval na Giordana a pak zpátky na ni. Bezděky, věděl Giordano. Vrátil pohled mezi stránky. Mělo by tu být něco napsáno? Ciao, tady je Giordano. Hlásím se z nočního rychlíku Paříž–Amsterdam, počasí je dobré, brzo budeme v Belgii. No, vlastně vůbec nemám páru, kde to jsme. Zavrtěl hlavou. Možná by měl začít tam, kde naposledy přestal, přetvařovat se, že během té doby neuplynula už celá věčnost, namačkaná do pěti dnů. Lidi jsou fajn a lodě taky. Někoho jsem potkal. Jmenuje se Azra a před třemi lety přijela z Bosny. Je zajímavá. Ne krásná, zajímavá. To byl pozůstatek z doby, kdy se přátelil s lidmi, kteří mluvili o velkých věcech a obraceli oči tu k nebi, jindy k zemi, nikdy někam mezi. Na večeři chodili do hospod u fakulty a debatovali o Camusovi a nezkaženosti třetího světa, jako by se do ní někdy troufali vrátit. Pro ně byly ženy zajímavé. Krása jako by neexistovala, tak nějak ji vyloučili jako Kundera. Absolutnost, Giordano. Zatoužil, aby se jich zbavil dřív, než po nějakých dvou letech, kdy si začal odsedávat a rozhodl se, že dospěje, dospěje sám pro sebe, bez přináležitosti, dospěje spolu s dítětem, které v něm někde ještě dřímalo, a říkal krásná tvář, krásná prsa, krásné kotníky, krásné, krásné, krásné, ošklivé nebe, zadumaný strom, směšná slova. A potom co? Datum dalšího dne a ještě dalšího, Azra říká, že nesmíme. Má někoho a ten se o ni stará. Azra říká, že pracuje jen přes léto a kdo prý ji bude živit potom. Její rodiče nežijí. Říká Azra. Tak krásné kotníky má a jsou jí vidět pod lemem šatů. Její myšlenky jsou čistě azurové a moje ubíhají do bíla. Do bíla. I tehdy, když na ni poprvé čekal až do noci, kapala z nebe běloba. Tlustá, zlomyslná třicátnice, která pracovala v téže směně jako Azra, udýchaná od zvedání stolků, jež překládala 19

jeden na druhý, zavřela dveře a zkoumavým pohledem si ho prohlédla. Azra se vynořila zpoza rohu, bílého rohu, a utírala si ruce do lemu sukně, bílé ruce do bílého lemu bílé sukně, její oči byly tmavé a ramena jí poskočila, když ho zahlédla na nízké zídce opodál. Když ji pozval ven, jen tak, aniž by něco zamýšlel, podívala se nervózně na hodinky, pak se podívala na něj a zase na hodinky, nad hlavou jí vycházel bílý měsíc podobný hliníkové placce, bylo něco po desáté a řekla, že na ni čekají. Přikývl a nabídl jí, že ji kus cesty doprovodí. Vymýšlel si, že taky bydlí někde tím směrem, kam ona mávla rukou. Kráčeli jsme tichem města, které nikdy neztichne. Vyprávěla mi o vesnicích, které už neexistují. Nevím, jak jsem se dostal zpátky. Azra říká, že zítra bude mít možná čas. Když odemkla dveře, ohlédla se zpátky k němu, stál na chodníku a zvedl pravou ruku na pozdrav a v jejím pohledu visel úsměv, poťouchlý úsměv, první známka sympatie, které si u ní vůbec všiml. Věděl, že tam bude ráno, že tam bude večer, že vždycky bude chtít být tam, kde je ona. Asfalt se ještě nikdy neleskl tak nevinně jako dnes. Spolucestující si povídali s čím dál větším zaujetím. Dívka si poposedla naproti oknu a ruce složila do klína. Bylo vidět, že má zlost. Mladík něco řekl a ona štěkla zpátky, už skoro nahlas. Ruměnec v jejím obličeji se začal mísit s tím, který jí do kůže vtisklo slunce. Bylo vidět, že každou chvíli vykřikne. „Francie je nudná,“ ozval se jako první Christian. Pak se nějakou chvíli dívali do tmy. „Samá rovina. A domy všude stejné.“ „Tohle přeci nemůžeš říct,“ oponovala mu Andrinne. „Viděli jsme sotva setinu celé země.“ Christian se na chvíli odmlčel. Očima sledoval světla, která se míhala kolem vlaku. „No já nevím,“ řekl. „Jako by to bylo všude úplně 20

Jedna noc v Evropě Na otázku, zda lze napsat v době superrychlých aut a velkolepých letadel příběhy, jejichž společným jmenovatelem je něco tak nemoderního, jako je železnice, musíme po přečtení knihy Polony Glavanové odpovědět s nadšením, že ano. Vždyť právě ve vlakovém kupé lidé vytvářejí společenství, které je alespoň po dobu jízdy spojuje dohromady, a právě vlak umožňuje protínání jejich životů, a tedy komunikaci a reflexi. Alespoň tak – pro čtenáře odkojeného postmodernou nejspíš staromilsky – jsou rozplétány životní příběhy postav knihy Noc v Evropě. Prostřednictvím tohoto dočasného doteku, kdy jen vřelé, milé, křehké slovo či prchavý pocit často rozhodují o trvání takového setkání. Cesta z Paříže do Amsterdamu je pozadím pro odvíjení co nejvzdálenějších příběhů – zeměpisně, niterně i zkušenostně. Postavy románu slovinské spisovatelky pocházejí z různých koutů světa a nesou si s sebou také mýty o jednotlivých národech a zemích, s nimiž se identifikují nebo je přehodnocují. Každá z nich v sobě skrývá jiný příběh, jinou životní zkušenost a sleduje jiný cíl – otrlí američtí studenti, bažící po zážitcích ve smyslu hesla sex, drogy, rokenrol, dívka, která ve válce přišla o rodinu, dívka, jež svůj svět a sebe sama teprve hledá atd. Některé postavy pátrají po cestě z vnitřního osamění ke společnému porozumění, jiné před tímtéž utíkají, některé chtějí najít cíl a smysl svého hledání, jiné jsou vystavovány prolamování svého pragmatismu a cynismu. Všichni pak touží po zážitku, který má pro každého jinou podstatu, jednou je emotivní, jindy vnějškový, jednou jde o reflexi, jindy o kontrastivní konfrontaci. Rozmanitost celé „společnosti“ také spojují nejjed197

nodušší a nejprostší věci, jež se pod pestrobarevným povrchem skrývají – bolest a úzkost, láska, puzení hledat sebe sama v neuchopitelné jinakosti. Pestrobarevnost osob a jejich osudů se také promítá do formální rozrůzněnosti knihy. Příběhy mají svou vlastní slovesnou podstatu, jsou příběhy milostnými, zasvěcovacími, ironickými, melodramatickými i nostalgickými. Současně se vzájemně proplétají a dotýkají, jeden s druhým koexistují a otvírají se jeden pro druhý, jako se otvírají fragmenty minulosti postav v dočasném setkání s intimnem jiných postav. Polona Glavanová (1974, Lublaň) zaznamenala se svou prvotinou Noč v Evropi (Noc v Evropě, 2001), volně inspirovanou filmem Noc na zemi Jima Jarmusche, nečekaný čtenářský úspěch, avšak ani kritiku nenechala její železniční road-movie chladnou, což jí vyneslo nominaci na prestižní literární ocenění Kresnik, udělované za nejlepší román předcházejícího roku. Ale její povídkové texty znali čtenáři z časopisů už celá 90. léta, kdy ve Slovinsku rostla velká obliba tohoto žánru. Její texty byly zařazeny do obou nejvýznamnějších antologií slovinské povídky posledních let, a sice Čas kratke zgodbe (Čas povídky, 1999) a O čem govorimo (O čem mluvíme, 2004). Po úspěchu debutové knížky jí vyšel povídkový soubor Gverilci (Partyzáni, 2004), za nějž získala cenu Zlata ptica, udělovanou mladým tvůrcům. Její dílo doplňuje řada překladů z angličtiny, např. F. O’Connorové, H. Arendtové nebo B. MacLavertyho. Nocí v Evropě jako by ve slovinské literatuře vrcholila vlna zájmu o cizí prostředí a postavy a hledání jejich vazby se slovinským světem a člověkem. Vyjadřuje radost nad tím, že tato setkávání možná jsou a že jsou také Slovinci součástí jednoho času a jednoho světa. Aleš Kozár 198

Obsah Příběh první 9 Příběh druhý 43 Příběh třetí 73 Příběh čtvrtý 109 Příběh pátý 157 Epilog 193 Jedna noc v Evropě (Aleš Kozár) 197

199

Polona Glavanová Noc v Evropě Ze slovinského originálu Noč v Evropi (Študentska založba, Ljubljana 2001) přeložil a doslov napsal Aleš Kozár Fotografie na obálce Radeq Brousil Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15 120 00 Praha 2, www.fra.cz roku 2007 jako svou 41. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 1000 výtisků ISBN 978-80-86603-54-4

200

www.fra.cz

9 788086 603544

.pdf ekniha na www.fra.cz

Rámec této knihy vyplývá už z jejího názvu. Vize Jarmuschova filmu Noc na zemi se v textu Polony Glavanové (1974) posouvá od taxíků světových velkoměst k mezinárodnímu nočnímu expresu Paříž–Amsterdam v rozpětí deseti hodin. Postavy ze všech koutů světa, které se nacházejí ve vlaku, spojuje vlastnictví Interrail jízdenek, láhev vody, mládí, které už není naivní, dospělost, která ještě není konečná, léto, jehož bezčasí a území nikoho nahrává možnosti přehodnotit staré a nalézt nové lásky, a samozřejmě zmatek, který se odehrává v hlavách postav, v nichž Polona Glavanová pátrá jako v tichých příbytcích vlakových kupé. Kniha byla oceněna mnoha evropskými literárními cenami a vzbudila velký ohlas u čtenářů.

Orhan Pamuk, Nový život Yasmina Reza, Zoufalství Michał Witkowski, Chlípnice Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Yasmina Reza, Adam Haberberg Jean-Claude Izzo, Totální chaos Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol. Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Erich Fried, Milostné básně

www.fra.cz

9 788086 603544

Novinky

.pdf ekniha na www.fra.cz

fra