tento chléb přežvykovat, psacími písmeny by Éditions Fra

tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Přeložil Petr Zavadil

Maurizio Medo Ernesto Carrión J. C. Yrigoyen Současná jihoamerická poezie

Světová poezie

fra

tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Přeložil Petr Zavadil

Světová poezie

fra

Poezie jako skládka. Ohořelá políčka špatných filmů, prasklé záchodové mísy antických bájí, přetržené dráty od mikrofonů pokleslých popových hvězdiček, zažloutlé stránky ze slovníků polité omáčkou seškrábanou z talířů. Místy se z toho všeho ještě kouří, sem tam jedovatě plápolají zbytky cizích životů jako po nějaké katastrofě. V té hromadě trosek 20. století se přehrabují tři jihoameričtí bezdomovci: Maurizio Medo, Ernesto Carrión a José Carlos Yrigoyen. A s pomocí jazyka z toho slepují básně, které nám všem něco připomínají.

fra

tento chléb přežvykovat, psacími písmeny

Maurizio Medo, Ernesto CarriĂłn, JosĂŠ Carlos Yrigoyen

tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Vybral a přeložil Petr Zavadil

fra

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Světová poezie

tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Maurizio Medo Ernesto Carrión José Carlos Yrigoyen Ze španělských originálů vybral, přeložil a doslov napsal Petr Zavadil Fotografie na obálce Jerry Lake, 2013 Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, www.fra.cz, roku 2019 jako svou 127. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk Vydání první © Éditions Fra, 2019 Text © Maurizio Medo, Ernesto Carrión, José Carlos Yrigoyen, 2019 Translation, selection & afterword © Petr Zavadil, 2019 Cover photo © Jerry Lake, 2013 ISBN 978-80-7521-071-5

AB019

Obsah

Maurizio Medo Sparagmos Limbus pro Sofii 13 Suita o Neuróze 22 Křídové srdce 23 Imigranti 26 Rodinný oběd 28 Krasavice Lucie 30 Masa 31 Návyk 34 Astrální nepřítel 41 Arkán XVII 42 Rutina 44 Etumina 45 Sparagmos, sparagmos 46 Gilda 47 Falešný Ginsberg 49 Carroll 52 Dante 53 Alenka a zrcadlo 54 Alenka a zrcadlo (II) 56 Sedativní účinek… 57 Rimbaud & Verlaine 58 Plevel 60 A dny prchají… 62 Tempus 63 Francesca plakala… 65 Vergilius 66 Zrcadlo 68 Mandril, smrt a šílenství 69 Trans 71 Ošetřovna 73 Francesca 75 Théseova schovka 77

Zpověď před Komorou aiodů 78 Rimbaudův syndrom 80 Nejstarší se zasmál 81 Tehdy prohlásil klon 82 Zasmál se Méndez 83 A spatřil odsouzenec Lžiksichta 84 Skutečnost 86 Zátiší (II) 87 Přerušila Gilda 88 Sbory 89 Mηδο dává sbohem 90 Dí end 92 Errata 93 Daně z prodeje a oběžné dráhy 94 Fragmenty pro nemožný komiks 97 Věže 106 Připlutí 107 Ernesto Carrión Demonia Factory Větší než Ježíš 129 Biografie těla: Popis stroje 146 Jejich hlavy leží zavázané na těchto plážích 165 Původ zla 177 Vznik zeměkoule 178 Mémoire de la machine 180 I Nanú Burukú: Lekce slzy 181 II Nanú Burukú: Lekce gumovníku 183 III Nanú Burukú: Lekce budoucnosti 185 Marathón INRIů 187 Rumiñahui 189 Kanibal ticha 191 Milenaristický dekret 193 Razzia 194 : 1492 : 196 Cesta s dírou uvnitř 199

José Carlos Yrigoyen Lesley Gore v pekle Kniha znamení 209 Anděl zkázy 247 Do ticha je ponořené… 248 Jména těch… 249 Byly skoro dvě odpoledne… 250 Catullus, L 251 Hotel v Arequipě 252 Mé sliby, že se změním… 253 Motorkáři 254 Tonymu a Miguelovi 255 Celé to už není tak literární… 256 Hymnus pro Lesley Gore 257 Autoportrét 259 Rodinné album 260 Dobrý den, smutku 262 Lesley Gore v pekle 264 Nezvratné nervové poškození 266 Znovu slunce 267 Hotel Amazonka 269 Rozhovor s Lesley Gore 272 Sarduy 274 Lesley Gore a psychedelie 276 Horoskop 278 Pro R.C.A., k třicátinám 279 Dnes ráno s Beatriz Eguren 281 Poznámka k básni o manželství 283 Mnohem větší než velký člověk 285 Kluci z ulice Torre Ugarte 286 Bambang Pamungkas píše z Amsterdamu… 288 Jeden den v životě Bonnie Consolo 292 Poetika a zpověď 296 Poezie dokořán (Petr Zavadil) 301

Maurizio Medo Sparagmos

Limbus pro Sofii

Tolik jsem o tobě snil, že přestáváš být skutečná Robert Desnos 1

Slovo nebo jeho vypelichaný rub. Čarodějnické slunce nad nočními kletbami nebo fikce, kterou zahánějí bludičky. Básně nejsou krádeže toho světla. V bílé vrhají stín (duch nebo hmota), aby zářily a pokradmu číhaly na krásu. Venku trn ohýbá stonek růžového keře. Pozoruješ ho, jako by v tvém pohledu bolel. Ale já (vracím se k růži) nemám co riskovat (v tichu) Ne, nepřestaň milovat mé prosby (v nich se soustředí tresti) Má báseň by mohla být prásknutím biče v tvé ráně. Ale taky její bolestí.

Hodování dvou těl (stínů navzdory), i kdybychom jim upřeli oduševnění, jsou tušením krásy jako něčeho nehmotného. Musím v ní ztroskotat, lani, až si lehneš, abys pila z mé mízy. Nebo myslet (Podepři dlaní bradu a vytvaruj zápěstí) Nebo myslet, pravím, na rozkoš, která se tříští o nerostné povrchy, a vodními dláty vytesá vzduch, abychom se mohli poznat, i když už nebudeme znát naše jména.

Říct: tady bydlím, v lásce vklíněné do zášti, která tančí (na němý flašinet) – Ach jazyk – Právě on dělá z básně nádhernou lež. Jako by nesl paranoidní tíhu zanícení nevěsty zchvácené iluzí nebo zanícení ještě karátovější: umírajícího, který vzlétl sám ke slunci (ještě před Ikarem & bratry Wrighty) a zřítil se (tělem dolů) a nechtěl se zastavit v pádu. Jeho podlitá tvář by mohla zadusit to, co je živoucí ve střídmosti básně: otáčivý horoskop tušící poezii na nebeských klenbách, 15

zatímco zírá, jak „Synové Bohů se spojili s Dcerami Lidí a počali v nich hrdiny“ Vždyť víme, z mýtů jen kočka. Zívám (s námahou) v téhle vile (třikrát korunované) raněný tvojí krásou (jako kdysi) i když to teď popírám tvou dvojnicí: Nemohoucím uměním této básně.

Má báseň – říkal jsem – může… Ale je to jen tamhleto nebe bezvýznamné jako vráska na tvém kapesníku. Jestli si myslíš, že její vrchol, vysoko, v nebeských klenbách, hledí sem dolů, panenko: uvidíš, že ti nesahá ani po pupík. Ale pozor, krásko: nikdy to nebude zbytek ztroskotání, noční vláha hodin nebo světská hostina pro larvy a červy.

Co bys řekla, panenko, když doznám: Zpitoměle nad papírem přivírám oči rozkoší, že nehnu ani prstem, zatímco slepě tápu ve snách. Tady jsem, jak jeho stopa, a látám slovu jeho skvělý lesk. Nikdy jeho okázalost. V básních jeho průsvitný stín zlehka klesá, v extázi, že ho někdo pozoruje.

Pomalu (pomaličku) ať tě nezchvátí úžas. Dotkni se mě, nekoktám (ani nevynikám) Já se nenapravím. Nejsem svatý Jan (ani jiný vzor mystika) Sám (za pološera) chytám prchavost v hlubinách své propasti.

Vydrž – řekla Sofie – obrať její stín v báseň.

Ernesto Carriรณn Demonia Factory

Větší než Ježís NIKDO NEMĚL TAK JAKO TY VĚČNÉ POHŘBY PROSTĚRADLO ZMAČKANÉ JAKO NEBE A LEPENKU Z HVĚZD SYNU: NEMÁŠ NÁHROBNÍ KÁMEN JEŠTĚ TI MOHU POSÍLAT KVĚTINY NOC CO NOC PO JAKÉKOLI ŘECE

oranžová nebesa která přilnou jako film na obrácené plátno zornic zatímco můj úd krvácí vertikální jako mladý Ježíš na kříži tvých nohou místo kde se slova plazí přimykají se k vlastní devastaci a zvedají přitom prach našich těl Protože když světlo přijde o erekci Znesvěcuje vychovaní – nicméně – k opečovávání prasat K tomu abychom nechali záda v plamenech když neřest krvácí v oku aby založila rodiny Aby nás shnila věším chválu tvého těla na zářivý hák svého nemocného který se každé odpoledne vrací přibitý k zemětřesení trvalosti choulíme se do odpočinku aniž poskvrníme jídlo aniž rozdrtíme objetí dokud se nezačnou mouchy koupat v tvém potu a zápach nezkysne natolik že musíme odejít pryč a hrom tvých prstů mi luská nad koleny tehdy už lidé začali tančit v tvé panenské zahradě se zuřivostí prázdnoty Hnali skok do ještě větší výše

129

odeslal tuny mýdlových bomb na tvé rozlámané nohy Bez užitku Vypálil – vím to – ohromné kláštery Paměti Popletl sloku bez poct která ti patří ALE TY SE PLÉST NESMÍŠ

nemysli si že jsem přišel ukončit příměřím tuhle válku Přišel jsem na tenhle svět abych někoho vychoval přišel jsem abych slyšel zpěv odsouzených Abych spojil nerost a vzdálenost Abych nastrčil ránu místo slova Abych odřízl člověka od člověka Člověka od jeho snů Člověka od slov nepřítel člověka a světa ten kdo v tvém těle zůstane MATOUŠ 10: 36, 55

130

Uvedení zpěvu odsouzených I

řecký mistr – říká mi – nikdy nebuď shovívavý k ženě ani jí v úplnosti nezjevuj své myšlenky Až budeš přirážet k rodné zemi udělej to pokoutně Neboť už nelze důvěřovat ženám… II

římský mistr – říká mi – jsi bez ženy? Neusiluj o sňatek Jelikož nic jiného než soužení tělo nepřináší… III

židovský mistr – říká mi – střez se jakékoli ženy Mají snad jen dva krásné okamžiky: a) když spí b) když je mrtvá (neuspěchej svou volbu Dej si na čas) IV

bulharský mistr – říká mi – každá žena žije a umírá pro svou velikou vášeň: přepych… V

italský mistr – říká mi – muže odlišuje od chlapce to že dokáže ovládnout ženu Ženu odlišuje od dívky to že dokáže využít muže…

131

francouzský mistr – říká mi – pohleď na toho ubožáka který leží vedle své smutné manželky… VII

německý mistr – říká mi – žena v sobě skrývala tyrana i otroka Proto není schopná přátelství… VIII

uruguayský mistr – říká mi – lhát je pro ženu stejné jako milovat se: nejdřív cítí bolest Potom v tom najde zalíbení… IX

dánský mistr – říká mi – copak je naše objetí nějaká bitva? Teď když už je žena tvoje nemá sloužit k té zatracené věci Být bohem učinil bys s ní totéž co Neptun učinil s jednou nymfou: proměnil bys ji v muže…

132

ZDE TI NABÍZÍM NALÉHAVÝ ZPĚV ODSOUZENÝCH // BITVU MILENCŮ KTEŘÍ PO TISÍCILETÍ KRVÁCELI POD PÍSEČNÝMI DÓMY // STÁHNI TY NAŠI VLAJKU NA PŮL ŽERDI NA NEKONEČNÉM SMETIŠTI NEVINNOSTI

133

NIKDO NEMĚL TAK JAKO TY VĚČNÉ POHŘBY PROSTĚRADLO ZMAČKANÉ JAKO NEBE A LEPENKU Z HVĚZD SYNU: NEMÁŠ NÁHROBNÍ KÁMEN JEŠTĚ TI MOHU POSÍLAT KVĚTINY NOC CO NOC PO JAKÉKOLI ŘECE

Baragan Oba jsme pili krev z tvé páteře a dívali jsme se přitom na svoje ruce protože když jsou naše země ve válce jsme z toho rozčilení Rozvedení Živí viděli jsme jak vedle nás roste křoví mrtvých na řasách lidí kteří přísahali že nás zbožňují Kteří lžou máš tak obratné prsty tak obratný jazyk že já coby řezník: zbytečný zmožený alkoholem předem mrtvý nakonec sleduji divadlo vlastního těla: jenom cíp krajiny tvého těla Jako zázrakem jsem tě tehdy miloval nehty miloval jsem tě nemocí tady na studené hrudi své mrtvé matky Miloval jsem tě prázdnými důlky dávno spálenými knihami a svaly smrdícími častou námahou miloval jsem tě zplesnivělými vazy a zuhelnatělým mozkem neschopným vzplanout Miloval jsem tě jako neklidný přelud přimknutý k tomuhle slunci a k dalšímu a k dalšímu a mé zrezivělé tělo bylo srdcem téhle vlasti – rozvrácené chátrou – teď dojaté prchá do chiapaských údolí 134

a mé sny – ryby v plamenech – byly hlasem téhle vlasti – rozvrácené chátrou – teď dojaté prchají do chiapaských údolí a můj dech už rozpoutal válku v chiapaských údolích a zjistil že prázdnota taky vyrábí své sny své světlíky Že zničený člověk někdy může přijít na svou oslavu aby rozfoukal popel Aby se zasvětil už bych se nevrátil do zbořeného domu kde mrtvoly mých rodičů požívaly práv mrtvol musel jsem se připoutat řetězem k jakémukoli domu na světě k jakémukoli sporu Zapomenout na nikdy nenapsané knihy Na svůj nekonečný smutek po souloži Na tvého mladého Ježíše projíždějícího jako masitý a namalovaný prst četbami o lásce po spoustě kafe Po cigaretách na tvou křestnou vodu kterou jsme oba začernili abychom se ztratili ze světla Abychom unikli z téhle ruky která nás dnes dokáže děsivě spojit a já teď věřím – říkal jsem ti – řeky zbarvují obzor a existuje temný pokoj píseň houstnoucí v bledém přílivu našeho strachu V rozkvětu mládí A za okny které svými nehty zapíná dubový háj já teď věřím – říkal jsem ti – pomoz své nedůvěře ty sama protože lidé kteří mají víru procházejí jinými lidmi a nenavštěvují jejich nejrudější rány Nenalézají nás já teď věřím – říkal jsem ti – za revolvery je ještě jeden požár prznící mrtvé kůže 135

já teď věřím – říkal jsem ti – oko boha kterého miluješ a který dřív pobíhal všude kolem a odbarvoval pergameny – na ženský způsob – je teď v člověku který se s požitkem prohlíží v zrcadle Rozešli prosím vzkazy neprahnoucí po konci Tvoji svatí vystavení jako plátno v dlouhých filmech Hrozen stařen oškrabujících si národní špínu v tureckých lázních Postel s jejím plazím pohledem s nohou zabořenou do plíce oceánu Hranice nekonečného smutku po souloži Ta dílna světa který čile vniká do tvé země bez viny do tvé země mrtvých Tohle čím jsi byla Tohle čím jsme POMOZ SVÉ NEDŮVĚŘE TY SAMA A SPAS SE MAREK IX: 23, 50

136

José Carlos Yrigoyen Lesley Gore v pekle

207

208

Kniha znamení 1

Můj otec je bílé znamení které jsem rozdrobil v srpnové noci nad Santiagovými zády. Bílé znamení, které září nad Santiagovými zády jako jazyk úsvitu nad skromnými tvory. Je to noc, kdy vane prudký vichr okna v restauraci se tak třesou že není možné se pořádně slyšet, odlišit ano od ne a to je problém, když chceš právě nadhodit temnou a trnitou záležitost: „Je to problém, neboť se ještě chvěješ divokým nočním bušením toho židovského kováře z prvního patra a pořád sis nezvykl na dotek špinavého peří které nosím pod zády. Je to problém, neboť se bezesně válíš v mé posteli jako pasák, který za časného svítání vestoje hlídá stádo vepřů na okraji propasti. 209

A já jsem si jen radši dnes v noci nevšímal svých zlých úmyslů které dřív nebo později přicházejí, aniž lze někdy určit jestli zítra bude dobrý den, či ne. Chovám se tak jako kdysi Atreovci: pletu si rozmary přírody se svými vlastními. Tak jsem dospěl až sem všechno jsem poztrácel, když jsem zvířil poklidný vzduch na ulici.“ Pohlédls na mě zmateně: vůbec poprvé jsem ti navrhl něco co rozhodně nebylo známkou nevinnosti. Je pravda, že než jsem přišel já nedůvěřoval jsi nevinným lidem, protože zatloukali dveře a okna prkny a stavěli na ulicích barikády z kusů nábytku které můj otec a tvůj s takovou námahou sháněli. A k čemu to všechno? Heslem dne bylo nenechat projít Historii která oznamovala svůj příchod vířením bubnů v určenou hodinu. 210

A ty nenávidíš, když městem začne dunět jejich bubnování protože vcházejí do restaurace vyděšení a plánují tam nové strategie

a ty jim celou noc (naši noc) roznášíš kafe. Je načase, abys to pochopil: každé zvíře zchvátí žravost když ho zaženou do úzkých roztodivné tvary smrti. Ty sám si vzpomínáš, když jsi bloumal hlavními městy, jak tě přepadala chuť prodat se za jakoukoli cenu, dřív než ti majitel tvého pokoje s křikem a výhružkami vyrazí dveře – „Evropani jsou strašně chladní“ – říkal jsi mi. A přesto si vybavuješ, jak se ti rozpálily tváře, když jsi vešel do té noclehárny v Amsterdamu, kde spali velmi bílí kluci zaboření hluboko do svých lehátek a té noci tě zchvátila žravost jako anděla, který se jde projít po městě a zapomíná pečovat o své nemocné. (a navzdory tomu jsi neztratil smysl pro povinnost k jiným tvorům: teď říkáš, že nenávidíš básníky protože podle tebe žijí obnažení jako zvířata. V jejich textech jsou vždycky postavy porostlé kůží nebo peřím které ztělesňují hrdinství a pokrok nebo alespoň pověstnou eleganci. Netušíš ale, že v každé básni i když se to neříká nahlas existuje taky kozel, který každé ráno zpívá 211

porostlý lidským masem aby probudil všechny obyvatele města)

O to se postarala Historie při průchodu ulicemi a vzduchem: o to, že neseme všichni stejnou vinu. Takže za pár let budou badatelé usilovat jen o cesty do cizích zemí, aby nalezli bohatství a luštěním nedokončených rukopisů budou určovat svlečená těla jež najdou rozptýlená v zakřivené tůni zrcadla. A o nás dvou neřekne nikdo nic protože jsme ty černé roky strávili v téhle žluté restauraci pečlivě skrytí před cizími pohledy a trpělivě jsme spřádali příběh který nikdy nikdo nenatočí. Nikdy nehledáme pravou udatnost protože osud hrdinů se vždycky vejde do jedné dlaně; ani nemámíme halíř ze čtyř období jako jiní v naší době falešný jako náhrdelník visící na krku servírky. Ale vím, že tě to pramálo zajímá. Není snad Historie ukvapené zobrazení básníka, který věděl příliš? Problém nastává, když vzdálenost která nás dělí od prozíravosti

212

patří rozkoši: v takovém případě se radši ani nepokoušej o návrat. Radši se poslepu veďme jídelnou a kuchyní bez obav šlapejme po diskrétních a drobných zvířatech, jež cestují tmou až z ní udělají legendu aby nás konečně stvořili z krásy toho všeho čemu nerozumíme. Víme, že to celé vypadá jak píseň podvodníka: znamení a tvary. Jenže každé tělo, jež opouštíš na dlouhou dobu vyžaduje nějakou teorii pokud je chceš získat zpátky.

213

Hebrejci se dopustili vážného omylu, když ujišťovali, že nejlepším okamžikem dne na přehodnocení obrazů je tenhle okamžik Excesu, a teď ráno, zatímco courám prázdným bytem a cítím, že něco zahnívá ve vaně, nemůžu na ně přestat myslet: jak je zobrazím ve své příští básni? jako dívku, která nedokáže usnout, neboť váhá, čí byla ta hlava, kterou líbala ve tmě? jako mloka prchajícího z plamenů, aby skončil v indigovém břiše psa? jako ovci dokořán mezi keři, netečnou k rudému soukolí skřípajícímu na nebi? dokonce ani nezaznamenávám své myšlenky v tomhle dopise: ze všeho, co teď napíšu, zůstane zítra jen popel a nebude na mě patrná žádná známka žalu: lituji pouze vzpomínky na židovské chlapce, jak nespící píšou verše v nájemních pokojích, poslouchají za nocí cvrkot na tržišti 214

a odmítají opravit, ba i jen přehodnotit. protože v excesu se počítají jen prvotní úmysly. a já, jako málokdo, uznávám svoje excesy, když Santiagův stín prochází kuchyňskou zdí a chce po mně trochu rozvahy: strávil jsem celé ráno přehrabováním šuplíků a knih a hledal jsem pod pelechem a pod mrtvými, kteří se kupí na dně každého valčíku, hledal jsem krabici, kam si schovávám zažloutlé dopisy od chlapce, který mi vždycky psal v době války, když jsem byl zpravodaj a spal jsem mezi batalióny a stany a opevněnými nemocnicemi pro souchotináře, se zazděnými okny a dveřmi, nemocnicemi nevepsanými do kola času, jako by nemocní zničehonic zapomněli, že dny se čas od času opakují. a znovu ti tady píšu a dýchám přitom pomalu jako jizva, vsedě a obklopený skrytými a prázdnými rytíři, kteří se v noci vodí za ruku chodbami mého rumunského bytu nevím, jestli si na mě vzpomínáš na plážích podél cesty do san miguelu mezi barikádami 215

strážními věžemi a drátěnými zátarasy ulicemi pokrytými mrtvolami ty jsi byl hrozně lehký a proto jsi mi připomínal krev

každým tvým krokem mizela jedna rasa a já jsem tě prosil jdi dál jdi dál a tvé jméno zůstalo vyryté na mojí hlavě jako kov v ohništi:

antonio roblesi: nečekáš, po takhle dlouhé době, na chlapa, co by tě sodomizoval na lavičce autobusového nádraží?

je pravda, že ses prodal za prošlé plody moře starému námořníkovi, když jsi mrtvý hlady dorazil do noclehárny v lausanne?

nebo už mi ani neodpovídáš, protože jsi dal na ty, co ti říkají, že nejsem čestný básník, protože rád píšu vlastní jména? jsem ten katalánský básník proměněný v mýtus kolem roku 1973 než jsem se zabil dexedrinem kdy jsem zanechal pár slok příležitostným milencům a pár popelavých kroků cestou do koupelny napsal jsem ti v baru několik sonetů kde jsem slíbil věčnost tomu kdo se dotkne mého těla a podívej jak jsem to splnil 216

Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba

049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela

002

050 051 052 053 054 055 056 057 058

003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047 048

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky /The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne /Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě /Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Orhan Pamuk, Nový život

059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 100 101 102 103 104 105 106

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit /Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým nemluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Fernando Vallejo, Madona zabijáků Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor

107 Antologie současné polské poezie 108 Jean-Claude Izzo, Chourmo 109 Frédéric Beigbeder, Povídky psané

pod vlivem extáze

110 Viola Fischerová, Hrana 111 Ahmel Echevarría, Días de 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142

Entrenamiento Ondřej Horák, Mrtvá schránka Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Martha Acosta Alvarez, La periferia Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof/Môj dom bude mať strechu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Frank Correa, Larga es la noche Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 181

Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Nonardo Perea, Los amores ejemplares Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Adéla Knapová, Slabikář Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof Kamil Bouška, Inventura Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě Alexej Cvetkov, Král utopenců Tamás Jónás, Tatitatitati

facebook.com/editionsfra www.fra.cz

Proto my, básníci mé generace, píšeme uprostřed mrtvol. EC Nicméně literatura nemůže změnit svět… Ale jsou knihy, které skutečně podpalují naše vnímání skutečnosti. JCY Každý, kdo si tu knihu přečte, určitě si všimne, že se ten záměr dost nevydařil. MM

fra.cz

DPC 299 Kč

Nesouvislý rozhovor tří jihoamerických básníků. Jazyk zborcený hrůzami dvacátého století. Latinská Amerika jako Babylon, kde básníci dávno nemluví stejnou řečí, ale jediným domovem je právě řeč. A v těch rozvalinách zázrak ironie.

Novinky

Kamil Bouška, Inventura Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Váno Krueger, Poslední Leninův polibek Nicanor Parra, Jiné básně nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Bernard Noël, Výřezy z těla Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Připravujeme

fra.cz

DPC 299 Kč

fra

Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě