Krisztina Tóthová, Akvárium

Světová próza

Krisztina Tóthová Akvárium

Krisztina Tóthová Tísnivá atmosféra (nejen) padesátých let

fra

Světová próza

Krisztina Tóthová Akvárium

fra

Krisztina Tóthová (1967), básnířka, prozaička a překladatelka, patří již několik let k nejznámějším autorkám současné maďarské literatury. Debutovala v roce 1989 básnickou sbírkou Őszi kabátlobogás (Podzimní vlání kabátu). Za výbor ze své dosavadní básnické tvorby nazvaný Porhó (Prašan, 2001) získala prestižní cenu Palládium. Prozaická prvotina, sbírka povídek Vonalkód (Čárový kód), se od svého vydání v roce 2006 dočkala překladů do několika jazyků včetně češtiny. Následovaly prózy Hazaviszlek, jó? (Pojď, já tě vezmu domů, 2009), Pixel (2011) a v loňském roce také první román s názvem Akvárium.

fra1

2

Krisztina Tรณthovรก Akvรกrium

3

Od téže autorky ve Fra

Čárový kód (patnáct příběhů), 2011

4

Krisztina Tóthová Akvárium Přeložil Jiří Zeman

fra5

Světová próza

Krisztina Tóthová Akvárium Z maďarského originálu Akvárium (Magvető, Budapest 2013) přeložil Jiří Zeman Reprodukce na obálce Magdalena Rutová Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2014 jako svou 144. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2014 Text © Tóth Krisztina, 2013 Translation © Jiří Zeman, 2014 Cover artwork © Magdalena Rutová, 2014 Author photo © László Emmer, 2013 ISBN 978-80-87429-57-0

6 BB029

1

7

8

Propínací svetry kradla mami Klára v čím dál větším množství. Z Pletařských závodů je pašovala domů dokonce už i smotané do ruličky v hliníkových kastrůlcích. Chudák Vica, její vnučka, se v těch háčkovaných svršcích, jež jí byly vždycky příliš volné, musela ve škole pěkně stydět. Po nějaké době jimi mami Klára zásobovala už nejen rodinu, ale i sousedy, ovšem jelikož bylo dosti nevyzpytatelné, kdy se jí podaří ukradnout jaký model, rozvinuly se na lavičce před dvoupatrovým domem rozsáhlé výměnné akce. Dříve či později si každý našel odpovídající kousek a ona za ně dostávala sirky, kelímky zakysané smetany, střihy z Burdy a vyšívací bavlnky.

Vůbec nebyla jako normální babička: malovala si pusu, oblékala se přímo s nervy drásajícím nevkusem a neustále si vymýšlela. Věra, její dcera, se za ni hrozně styděla, hlavně kvůli tomu lhaní. Při svých nočních výpravách po popelnicích v okolí našla spoustu starých fotografií, které pak v doprovodu vymyšlených historek ukazovala sousedům. Jednou zahrnula mezi příbuzenstvo dokonce i samotnou Romy Schnei­ derovou, informovala však také o narození celé řady dětí, aby vzápětí zapomněla, jak se všechna ta dítka vlastně jmenují a kolik je jim let. Když se u ní Věra jednou za čas objevila a sousedi se jí horlivě vyptávali na narození malého Šándor9

ka či Šárinky, začala se matka s nevinným výrazem vykrucovat, že půjde nejspíš o nějaké nedorozumění, vždyť je to tu samá senilní bába a ona je pomalu jediná, kdo má v celým baráku rozum. V takových chvílích Věra beze slova zavřela dveře, zevnitř se o ně opřela a chladným tónem jí poručila, ať se vykoupe.

Mami Klára prožívala tyto návštěvy, ke kterým docházelo jednou za měsíc, jako omezování osobní svobody. Bědovala a s nářkem vzpomínala na srdceryvné příběhy z dceřina dětství, kdy se dalo mýdlo sehnat jen za cenu neuvěřitelných obtíží, načež se uraženě odebrala do malé, závěsem oddělené koupelny s fleky na zdi a dřepla si do vany, z níž bylo nejdřív třeba vyházet tašky plné odpadků a pořádně ji vydrhnout.

Na příbězích z Věřina dětství nebylo jinak ani slovo pravdy, nicméně podávala je tak přesvědčivě, že jí na to malá Vica vždycky skočila a nerozumně se vyptávala na další a další podrobnosti.

Pokud si mami Klára nepamatovala, co přesně jí namluvila posledně, začala koulet očima, zadumaně svedla řeč na něco jiného a přednesla nějakou další vymyšlenou historku, ve které stejně jako ve všech předchozích bojovala za dítě coby hotový vzor hrdinství a mučednictví. Ve skutečnosti bylo přitom všechno úplně jinak.

Mami Klára neprorazila frontovou linii, neprosila o jídlo pro malou vojáky a nenabízela za něj sovětským osvoboditelům svoje zlaté hodinky, jelikož nikdy žádné neměla, a i kdyby je měla, soudruzi by na její nabídku nejspíš nečekali, poněvadž její dcera nebyla tou dobou ještě 10

ani na cestě. Z krátkého protokolu pořízeného v dětském domově vyplynulo, že předtím, než byla Věra ve dvou letech umístěna do ústavní péče, jí už celé týdny téměř nedávala jíst. Když jí soused přinesl živé kuře, pustila ho v parku a jen si dál prozpěvovala nebo si na malém stolku, který byl věčně plný krámů, vykládala karty. Potkany, které považovala za inteligentní a ochočitelné živočichy, naučila až do pokoje a do roztrhání těla zapírala, že by dítěti ukousli prstík na noze: jak by to taky mohli udělat, vždyť jsou to tak hodná zvířátka, stačí se jim kouknout do očí. Na tom, že její byt možná není alespoň dočasně pro holčičku tím nejvhodnějším místem, už se však s úředníky shodla, a tak nakonec s fňukáním souhlasila, že odvezou dítě na zdravý vzduch, aby se malinko zotavilo, přičemž přítomné jeptišky ujistila, že jakmile to jen půjde, tak si pro něj zas přijde.

Budova bývalého zámku byla sice beznadějně plná válečných sirotků, i tak však jeptišky doufaly, že svůj slib nikdy nedodrží.

Její vnučka Vica o ničem z toho nevěděla.

Vlastně brala mami Kláru takovou, jaká je, přestože období, kdy pracovala v Pletařských závodech, bylo dost těžké i pro Vicu. Naštěstí ovšem netrvalo dlouho, jelikož na všech pracovištích mami Kláry, která se dost rychle střídala, začali mít po nějakém čase pokaždé dost všech jejích zpoždění, katastrof a smrtelných onemocnění, které jí bránily v pravidelné docházce. Éře Pletařských závodů učinilo konec ono dopoledne, kdy si to mami Klára v poledne přihasila roze11

vlátým krokem mladice a neodvolávala se na zaspání ani na lékaře, nýbrž na to, že se zřítil Markétin most. Vedoucí ji jako obvykle trpělivě vyslechl, načež jí vrátil orazítkovanou pracovní knížku, vázanou v hnědé kožence, a požádal soudružku, aby se pokud možno bez skandálu vzdálila.

Mami Klára to však nenechala jenom tak, ječela a přitom šermovala stranickou legitimací, až nakonec proklela i chudáka vrátného ve zdravotních botách. Ráda totiž vyhrožovala tím, že všechno požene výš po stranické linii a soudruzi budou ještě na kolenou prosit o odpuštění, jen k tomu nikdy, ani dodatečně nedošlo. Po stranické linii nedokázala zařídit nic, dokonce ani to, aby místo té staré sklepní díry, ve které bydlela už dvacet let, dostala aspoň pokoj s kuchyní někde v prvním patře. Přestože si do členského průkazu svědomitě vlepovala známečky, její politická aktivita se povětšinou vyčerpávala už v tom, že chodila k volbám a svému zeti říkala s posměšně ohrnutými rty jen „ten soukromník“.

Sklepní byt měla Vica jinak vyloženě ráda.

Jedna ze spojených vybílených sklepních kójí sloužila jako kout na spaní, který byl ušmudlaným přehozem, pověšeným na garnýži, oddělen od přední místnosti, jež byla zároveň kuchyní, obývákem i vstupním prostorem. Dvě úzká okna směřovala na chodník, ale z místnosti bylo vidět jenom boty kolemjdoucích. Když se v okně objevily boty malé Květušky, utíkalo děvče k oknu, zatímco Květuška si venku při12

dřepla a přilepená na sklo se jí ptala, jestli si jde hrát.

Tahle holčička ze sousedství jménem Květuška byla ve dnech, které trávila Vica u babičky, její jedinou kamarádkou. Bydlela ve sklepě ve vedlejším vchodě, ovšem jejich domácnost sestávala z mnohem více kójí než byt mami Kláry. Bylo to opravdové království a děti přímo fascinovalo, když se Květuščina maminka odebrala do podlouhlých zadních místností, kde ve tmě rozsvěcela pořád další a další žárovky, aby z těch hlubin nakonec přinesla třeba brambory nebo dříví na otop. I oni používali jako obývák první místnost s okny, jen to u nich tak zatuchle nepáchlo a nebyla tam špína. Teta Terka neustále všechno otírala mokrým hadříkem a Květušce dělávala dokonalé, pevné copy. Mami Kláře nemohla přijít na jméno, a když si k nim Květuška měla jít hrát, pokaždé jenom přísně zvedala oči od vaření, i když je pravda, že ani mami Klára nemluvila o Terce jinak než jako o tý blbý kurvě, ačkoliv to v podstatě nic neznamenalo, protože byla beztak skoro s každým na kordy.

Květuščin otec nikdy nebyl doma. Údajně byl lodníkem u flotily, a tak si Vica pokaždé, když jí o něm kamarádka vyprávěla, představovala vousatého pána se vzhledem námořníka.

Květuška jí sice jednou ukázala černobílou fotografii, na které byl hubený muž s cigaretou, ale že by byl zrovna tohle její tatínek lodník a manžel tety Terky, to se zdálo přinejmenším stejně nepravděpodobné jako v případě příbuz13

ných, jimiž se chlubívala mami Klára a o kterých po čase už nikdo nepředpokládal, že skutečně existují.

V létě si holky vzaly deku na trávu a přinesly si panenky, v zimě si hrály v uzounkém prostoru mezi dvěma domy, kterému všichni říkali jen škvíra a za který už nesměly, leda že je doma poslali pro něco do obchodu.

Když už měly v zimě úplně zkřehlé ruce a promrzlé prsty u nohou, šly se ohřát k Vice nebo ke Květušce domů. U mami Kláry si nemusely zouvat zablácené boty jako u Květušky, nějaká ta břečka jí byla ukradená. Postavila vařit vodu v hliníkové konvici, kterou v životě nevydrbala a která už měla od té spousty čajů tmavohnědý vnitřek.

Pod dvojitým oknem směřujícím na chodník stálo obrovské akvárium. Jakmile se voda vařila, popadla mami Klára sítko, položené přes roh akvária, které měla na lovení mrtvých rybiček, a čaj přecedila. Když byl čaj hotový, tak sítko vyklepala a ležérně ho mrskla zpátky na akvárium.

Květuška vypila čaj a pak na stolek položila pletenou čepici, kterou jí mami Klára minule věnovala z poslední donášky. Poděkovala za pohoštění a bez čepice vyrazila ke schodům, když na ni stařena zavolala. Květuška jen zaraženě odvětila, že jí maminka nařídila, aby čepici vrátila a příště si od cizích lidí už nic nebrala. Mami Klára Květušce navzdory Vicinu prosebnému výrazu sdělila, ať řekne Terce, že jí může políbit prdel, načež si navrácenou čepici narazi14

la na hlavu, hodila nohy v tlustých ponožkách a pantoflích na stůl a zapnula rádio.

Nejradši měla maďarskou cimbálovku. Při ní interprety doprovázela svým zpěvem, přičemž se jí v puse sem tam blýsknul zlatý zub. Po skončení pořadu vsedě usnula a s padající hlavou chrápala.

V takových případech se Vica dlouhé hodiny nudila. Nízko stojící odpolední slunce už se do pokoje nedostalo, takže se brzy stmívalo. Obrovské akvárium se podobalo podvodnímu městu, které bylo zahalené mlhou, a za sklem potaženým řasami se proháněly sem tam živorodky.

Na skle byli přilepení šnečci řasožrouti, kteří zblízka vypadali jako nějaké příšery. Vodu nikdy nikdo neměnil, mezi rybami se vytvořila jakási zvláštní rovnováha, jako by se ani nejednalo o akvárium. Když si Vica stoupla na špičky a sypala rybám dafnie, hned přispěchaly, kroužily a mačkaly se. Byly mezi nimi malé a vždycky se tam vznášelo alespoň jedno potrhané, rozmáčené mrtvé tělíčko, které okolo proplouvající rybky jemně oďobávaly.

Když se pavím očkům udělal hrb na hřbetě, říkávala mami Klára: – Zasejc ňákej srab, to mají za to – a kroutila hlavou. To, jak se mají rybičky, jí dělalo mnohem větší starosti než stav dítěte, protože jak prohlásila, taková ryba, ta si neřekne a nezajde si do vobchodu, kdežto dítě má pusu, aby si řeklo, pokuď něco chce. Říkat si by bylo zbytečné, což taky Vica brzy pochopila. Většinou doma nebylo nic k jídlu, jen pokud něco jedla mami Klára a trochu jí 15

nechala. Když dostala hlad, dala si tvaroh, který vyjídala lžící z hrnku a zapíjela pálenkou, ovšem když dostala chuť, tak uvařila velký hrnec těstovin, které potom stály několik dní v lednici, až úplně oslizly a zasmrádly.

Někdy chodila taky do parku na moruše, ale sbírala jen ty, na které dosáhla anebo ty ze země, takže v nich bylo plno smetí a sem tam se v nich našla mrtvá vosa nebo mravenec.

Na rybičky ale nikdy nezapomínala: ať už ji večer zastihl kdekoliv, po nějaké době vždycky vyskočila a prohlásila, že už musí jít, páč eště nedostaly ryby. Mnozí si mysleli, že je to jen taková výmluva, protože nevěděli, že akvárium doopravdy existuje.

Vice vysvětlovala, a přitom se s gustem drbala, že rybičky jsou duše zemřelých a ve vodě plavou proto, aby to měly lehčí. Jindy jí zase vykládala, že vrak lodi na dně akvária je zmenšenou kopií Titaniku, zatímco ten kousek skály pochází z jednoho vulkánu, do kterýho jednou slítnul jeden chlap, kterej se pak vrátil jako úplně černý strašidlo a pokaždý, když votevřel pusu a chtěl něco říct, tak mu z ní vylít’ jen mrak popela. A že ten, kdo spolkne živý paví očko, tak bude mít duhovou a strašně hebkou kůži, jenomže zas brzy umře. Takhle mluvila, zatímco do vody sypala dafnie a s přimhouřenýma očima zkoumala rybičky vyrážející v hejnech z útrob vraku.

Když se kvůli vnučce vydala na nějakou slavnost do mateřské školky, zpravidla i v těchto případech odcházela dřív a loučila se s odvolá16

ním na rybičky. Vicini rodiče po nějaké době už litovali, že tam vůbec přišla, jenže příště jim jí zase bylo líto a pozvali ji znovu.

Například na Den matek nebo na zakončení školního roku chodila vždycky. Pěkně se na to vyfikla, což spočívalo v tom, že se jí na svetru pohupoval přívěšek s lisovanou Nefertiti, do uší si dala kruhy a na špinavé nohy si natáhla punčochy. Sešmajdané pantofle si ovšem nepřezula ani tentokrát, a tak bylo vidět, jak jí přerostlé nehty na nohou div neprotrhnou punčocháče.

Když se ve fialovo-žlutém nebo růžovo-zeleném modelu a s namalovanou pusou blížila ulicí k plotu mateřské školky, její dcera Věra klopila oči a v duchu se zapřísahala, že už ji víckrát nikam mezi lidi nepozve.

Mami Klára opravdu neměla ani ponětí, jak se na takové slavnosti chovat. Například když viděla, že ostatní babičky a maminky cosi dojalo, začala také popotahovat a s gesty hrdinky němého filmu zabořila tvář do slepeného pánského kapesníku. Nebo vestoje tleskala. Culila se, na zubech měla rozmazanou rtěnku a pusinkovala dokonce i cizí děti, přestože se odtahovaly před jejím pichlavým knírkem. Jakmile ji celé tohle divadlo přestalo bavit, oznámila, že už musí domů za rybičkami, a zmizela.

Jednou, to bylo na slavnostním zakončení školního roku, když Vica vychodila první třídu, se naklonila k Věře a diskrétně se jí zeptala, odkud ty děti vlastně vědí, jaké známky kdo dostal.

Dcera se na ni zaraženě podívala a odpověděla, že z vysvědčení, na což začala mami Klára se 17

svraštěným obočím pokyvovat hlavou, i když bylo vidět, že to vůbec nechápe.

Věra měla takové nepříjemné podezření, že vlastně ani nezná hodiny. Tomu ostatně nasvědčovaly i její zvyky týkající se pracovní docházky: když se rozednilo, vstala, a když se setmělo, šla spát. Měla-li jet někam vlakem, jela tím, jenž právě odjížděl. Pokud zrovna žádný neodjížděl, zeptala se, v kolik jede, a za neustálého popotahování stála na nástupišti, dokud něco nepřijelo. Jakýmsi záhadným způsobem se přesto vždycky dostala tam, kam potřebovala, mimo jiné i na onu rekreaci v Hévízu, před kterou ji dcera přes veškeré odmlouvání vykoupala a poučila o pravidlech, jež je třeba dodržovat v podnikových zotavovnách.

Mami Klára ji s opovržením poslouchala asi jako někdo, kdo jezdil do lázní, řekněme třeba na Jadran, už v době, kdy její dcera ještě ani nevěděla, co jsou to dvojdílné plavky, načež si nacpala do kufru roztrhaný hedvábný, černobíle puntíkovaný župánek, který vzala bůhví kde. Župánek udělal dojem a stařena se z lázní vrátila s osmahlým boxerem, se kterým se do sebe, jak tvrdila, na první pohled zamilovali.

Muži se ve sklepním bytě čas od času objevovali už předtím, ovšem před Vicou k tomu vždy jen poznamenala, že je zná ještě z komunistického hnutí, přičemž se pokaždé tak významně uculovala, že si dítě představovalo komunistické hnutí jako nějakou nespoutanou orgii kolem táboráku.

Boxer byl od té doby u mami Kláry pravidel18

ným hostem. Měl takový zvláštní, u kořene rozplácnutý, křivý nos a chraplavý hlas. Pokaždé, když přišel, začal Vicu, a pokud tam byla, tak i Květušku, vyhazovat do vzduchu a přitom hulákal, že musej’ jíst hodně knedlíků, aby měly pořádný cecky. Tomu se pak dlouho smál. Potom jim strašně silně zmáčknul nos, jako kdyby chtěl, aby ho měly taky tak rozplácnutý a křivý jako on. Vica s hrůzou sledovala, jak se Květušce po stranách kolem zmáčknutého nosíku objevili drobní bílí červíci. Květuška jí důležitě prozradila, že to jsou komedony. Tatínek jí vysvětlil, že to jsou takoví hrozně malí červíci, kteří jedí lidi, a důvodem, proč jsou větší holčičky tak hubené, může být i to, že jim ta spousta malých žížalek vysává všechny živiny. Vica zděšeně poslouchala, poněvadž o tom, že by někoho zaživa spořádali červi, ještě nikdy neslyšela. Poradila Květušce, ať je klidně hodí do akvária, babička jim je občas taky dává a rybičky je maj’ moc rády. Červíky dostávaly živorodky jenom výjimečně, byla to opravdová lahůdka. Nitěnky nosívala mami Klára domů v zavařovačce a jejich místo bylo vedle záchodové mísy. Když je rybičkám odměřovala pinzetou, s našpulenou pusou přitom cukrovala: nááá, nitě, nitě, nitě, nitěnky, jako by vábila holuby. Sklenice během pár dnů zasmrádla, a tak zbytek vždycky spláchla do zčernalého záchodu.

Boxer prohlásil, že má ryby rád – ovšem jen na talíři, čemuž se taky pokaždé hlasitě zasmál.

Z cukrárny Zlatá lípa nosíval často zákusky, ob19

vykle dobošky, ty měl nejradši. Sousedé sice věděli, za kým jde, ovšem jeho přesto zdravili: v domě byl s každým zadobře a vždycky, když vyšel ze vrat nějaký mladší muž, vyzval ho, ať mu jednu vrazí. Potkal-li pošťáka, jak jde se synem na procházku, nikdy ho neopomněl počastovat tím, že mu to dítě ale vůbec není podobný. Když kolem něho přešli, ještě se zeptal, kdo vám toho kluka dělal, snad ne pošťák? – a z legrace dal muži na rozloučenou herdu do zad.

Jednou, když si holky šly hrát ven, přemluvil mami Kláru, že by se mohli nějak přestrojit.

Převlékli se za nevěstu a za ženicha a zavolali pošťáka z prvního patra, aby je přišel vyfotit.

Při pohledu na zažloutlé svatební šaty odněkud z popelnice si pošťák myslel svoje, avšak po několika sklínkách pálenky už se neváhal sám postavit do skupinky domorodců, kterou měl zvěčnit další snímek. Venku se spustil déšť, a tak na kost promoklá děvčata dorazila domů zrovna ve chvíli, kdy se uprostřed pokoje klátila stařena v květované zácloně a zlatých pantoflíčkách, zatímco rukama šermující boxer instruoval jako vzrušený režisér vrávorajícího pošťáka, pomazaného krémem na boty, ať si stoupne doleva, jako že je milenec tý černošky.

Idylické měsíce strávené po boku boxera začaly cestou vlakem a cestou vlakem vlastně také skončily. Přesněji řečeno ještě před samotnou cestou na nástupišti. Boxer měl jet do Ercsi na nějaký pohřeb a poprosil mami Kláru, aby jela s ním. Důvod jejich rozchodu byl poněkud nejasný, podle pozdější babiččiny verze se muž 20

Všichni v tomto románu jsou sami. Malá holčička adoptovaná na konci čtyřicátých let, její pěstouni a později i její vlastní dítě, manžel a všichni příbuzní i známí: nedostatek lásky považuje každý bez výjimky za neměnný a jediný možný stav bytí. Životem se tito lidé protloukají na omšelé pavlači s oprýskanou omítkou a zápachem zeleninové kaše, na dosah ruky od bídy, na hony daleko od pomyslné normální existence. Potlačované pocity a vášně ovšem i tak občas pronikají na povrch a přinášejí osudové zvraty. Tento tísnivý a omezený, zároveň však průzračný svět je jako samo akvárium.

fra.cz

Cover © Magdalena Ruthová, 2014

Photo © László Emmer, 2013

Všichni v tomto románu jsou sami. Malá holčička adoptovaná na konci čtyřicátých let, její pěstouni a později i její vlastní dítě, manžel a všichni příbuzní i známí: nedostatek lásky poNovinky važuje každý bez výjimky za neměnný a jediný Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen možný stav bytí. Životem se tito lidé protloukaSamanta Schweblin, Ptáci v ústech jí na omšelé pavlači s oprýskanou omítkou Jean-Claude Izzo, Chourmo a zápachem zeleninové kaše, na dosah ruky Jana Šrámková, Zázemí od bídy, na hony dalekoEufrat od pomyslné normálVeronika Bendová, Nonstop ní existence.

Potlačované pocity a vášně ovšem Ivana Myšková, Nícení i tak občas pronikají na povrch a přinášejí osuJean-Philippe Toussaint, Koupelna dové zvraty.

Tento tísnivý a omezený, zároveň Michał Witkowski, Královna Barbara však průzračný svět je jako samo akvárium.

Roland Barthes, Říše znaků Připravujeme

Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři

fra.cz

Cover © Magdalena Ruthová, 2014

Photo © László Emmer, 2013

fra