Fernando Vallejo, Madona zabijáků by Éditions Fra

Fernando Vallejo Madona zabijáků Přeložil Petr Zavadil

Černá báseň v próze

Světová próza

fra

Fernando Vallejo Madona zabijáků Přeložil Petr Zavadil

Světová próza

fra

Fernando Vallejo (1942) je kolumbijský spisovatel a filmový režisér. Narodil se a vyrostl v Medellínu, režii studoval v Itálii. Od roku 1971 žije v Mexiku. I když strávil spoustu času mimo svou vlast, hlavně v Evropě a v USA, všechny jeho romány se odehrávají v Kolumbii. Hlavními tématy jsou násilí, pederastie, dospívání, drogy, smrt a každodenní život ve státech Antioquia a Medellín. Jeho knihy jsou napůl autobiografické. Roku 2003 obdržel Fernando Vallejo cenu Rómula Gallegose, jednu z nejvýznamnějších literárních cen hispánského světa.

fra1

Fernando Vallejo Madona zabijĂĄkĹŻ

Fernando Vallejo Madona zabijáků Přeložil Petr Zavadil

fra5

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Světová próza

Fernando Vallejo Madona zabijáků Ze španělského originálu La virgen de los sicarios (Alfaguara, Bogotá 1994) přeložil Petr Zavadil Redakce Anežka Charvátová Fotografie na obálce Monsieur Dedalus Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, www.fra.cz, roku 2019 jako svou 100. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2019 Text © Fernando Vallejo, 2007 Cover photo © Monsieur Dedalus, 2011 Author photo © Jairo Ruiz Sanabria, 2014 ISBN 978-80-7521-070-8

6 BB027

Kousek za Medellínem ležela tichá a poklidná vesnice jménem Sabaneta. Znal jsem ji dobře, protože nedaleko, stranou od silnice vedoucí z další vesnice Envigado, na půli cesty mezi oběma, po levé straně, když se přijíždělo, jsem na statku Santa Anita, který patřil mým prarodičům, strávil dětství. Ovšemže jsem ji znal. Ležela na konci té silnice, na konci světa. Za ní už nebylo nic, tam se svět začínal svažovat, zaoblovat, točit se. A na to jsem přišel tehdy odpoledne, když jsme vypustili největší lampion, jaký kdy viděla nebesa v Antioquii, obrovský kosočtverec se sto dvaceti záhyby, rudý, rudý, rudý, aby vynikal na modrém nebi. Tu jeho velikost mi asi neuvěříte, ale co vy víte o lampionech! Víte vy vůbec, co to je? Jsou to kosočtverce nebo kříže nebo koule z křehkého hedvábného papíru a uvnitř hoří lampička, která je naplňuje kouřem, aby se vznášely. Dalo by se říct, že kouř je jejich duše a lampička srdce. Když se naplní kouřem a začnou cukat, ti, kdo je drží, je pustí, pouštíme je a lampion stoupá, stoupá do nebe s hořícím, tlukoucím srdcem jako Srdce Ježíšovo. Víte, kdo to je? My jsme jednoho měli v obývacím pokoji; v obývacím pokoji v domě v Peruánské ulici ve městě Medellín, metropoli Antioquie; v domě, kde jsem se narodil, v obývacím pokoji, kde ho kdysi intronizoval neboli (vím, že tohle znát nebudete) 7

vysvětil jakýsi kněz. Jemu je zasvěcena Kolumbie, má vlast. Je to Ježíš a ukazuje si prstem na hruď a v probodnuté hrudi na krvácející srdce: kapičky krve, krvavě rudé, rozpálené doruda jako lampička v lampionu: to je krev, kterou prolije Kolumbie, teď a navždycky, na věky věků amen. Ale co jsem vám to vlastně říkal o lampionu, o Sabanetě? Ach ano, že lampion stoupal a stoupal, hnán větrem, za sebou a pod sebou nechával supy a mířil k Sabanetě. A my hned běžíme k autu a vrrrum!, už startujeme a ženeme se po silnici za ním v dědečkově hudsonu. Ach ne, nebylo to v dědečkově hudsonu, bylo to v tátově rachotině. Vlastně ano, ano, bylo to v hudsonu. Už ani nevím, je to tak dlouho, nevzpomínám si… Vzpomínám si, že jsme na té rozbité silničce vymetali jednu díru za druhou, bum! bum! bum!, a auto se řítilo a padaly z něho kusy, rozpadávalo se, jako se nám později rozpadla Kolumbie, nebo spíš jako se „jim“ rozpadla, protože mně ne, já jsem tady nebyl, já se vrátil potom, po dlouhých letech, po desetiletích, už jako stařec, abych tady umřel. Když lampion doletěl do Sabanety, zahnul na druhou stranu země a zmizel. Kdo ví, kde skončil, v Číně nebo na Marsu, nebo možná shořel: jeho jemný, křehký papír snadno vzplanul, stačila jiskra z lampičky, podobně jako stačila jiskra, aby nám později vzplála Kolumbie, aby „jim“ vzplála, jiskra, o které už nikdo neví, odkud přeskočila. Ale proč mě vůbec zajímá Kolumbie, když už není moje, je cizí? 8

Po návratu do Kolumbie jsem se do Sabanety vrátil s Alexisem, doprovodil jsem ho jako poutník. Aha, Alexis, tak se jmenuje. Je to hezké jméno, ale nedal jsem mu je já, to jeho máma. Chudáky totiž popadla mánie dávat dětem extravagantní, cizí jména boháčů: třeba Tayson Alexander nebo Fáber nebo Eder nebo Wílfer nebo Rommel nebo Yeison nebo co já vím. Netuším, odkud je berou nebo jak si je vymýšlejí. To jediné můžou svým dětem dát do vínku v tomhle bídném životě, domýšlivé, pošetilé cizí nebo vymyšlené jméno, směšné pozlátko. No, aspoň jsem si myslel, že jsou směšná, když jsem je začal slýchat, teď už si to nemyslím. Jsou to jména zabijáků potřísněných krví. Pádnější než výstřel nabitý nenávistí. Vám určitě nemusím vysvětlovat, co je to zabiják. Dědečkovi bych patrně musel, jenže dědeček umřel před mnoha a mnoha lety. Můj ubohý dědeček umřel, aniž poznal nadzemní dráhu nebo zabijáky, a kouřil přitom cigarety Victoria, o kterých jste určitě nikdy v životě neslyšel, na to si vsadím. Viktorky byly pro staré lidi něco jako crack a crack je nečistý kokain, který se kouří, který dnes kouří mladí lidé, aby viděli už tak dost pokřivenou skutečnost ještě pokřivenější, nebo snad ne? Opravte mě, jestli se mýlím. Dědečku, pokud mě můžeš slyšet z druhé strany věčnosti, řeknu ti, co je to zabiják: chlapec, často ještě dítě, který zabíjí na zakázku. A co muži? Muži obecně ne, tady jsou zabijáci děti nebo chlapci, dvanácti, patnácti, sedmnáctiletí, jako Alexis, moje láska: měl ze9

lené oči, hluboké, čisté, tak zelené, že strčily do kapsy celou savanu. Ale i když měl Alexis v očích čistotu, srdce měl zmrzačené. A jednoho dne, když jsem ho nejvíc miloval, když jsem to nejméně očekával, tak ho zabili, jako nás zabijí všechny. Míříme do stejné jámy s popelem na stejném hřbitově. Sabanetská Madona je dnes Panna Marie Pomocná, to za mého dětství nebývala: jmenovala se Panna Marie Karmelská a farnost Santa Ana. Nakolik se v těchto věcech vyznám (což není moc), Panna Marie Pomocná patří sale siánům a sabanetská farnost zase laickým kněžím. Jak se tam dostala Panna Marie Pomocná? Nevím. Když jsem se vrátil do Kolumbie, našel jsem ji tam na trůnu, jak dominuje kostelu z levého oltáře a koná zázraky. Každé úterý přicházel za Bohorodičkou do Sabanety dav ze všech čtvrtí a stran Medellínu, aby žadonil, prosil, prosil a prosil, což chudí lidé umějí dělat ze všeho nejlíp, kromě dětí. A uprostřed toho bouřlivého procesí chlapci z rajónu, zabijáci. Tou dobou už Sabaneta přestala být vesnicí a stala se z ní další medellínská čtvrť, město se dostalo až k ní, pohltilo ji; a Kolumbie se nám mezitím vymkla z rukou. Byli jsme zdaleka nejzločinnější země na světě a Medellín hlavní město nenávisti. Ale tyhle věci se neříkají, ty se prostě vědí. S prominutím. Kvůli Alexisovi jsem se tedy vrátil do Sabanety, doprovodil jsem ho tam ráno po tom večeru, kdy jsme se seznámili. Jelikož poutě se konají v úterý, museli jsme se seznámit v pondělí: 10

v bytě mého vzdáleného přítele Josého Antonia Vásqueze, který přežíval z dob předpotopního Medellínu, zbořeného kvůli rozšiřování města, a jehož jméno bych tady měl vynechat, ale nevynechávám je z toho prostého důvodu, že příběhy bez jmen se nedají vyprávět. A bez příjmení? Bez příjmení by si tě mohli splést s někým jiným a na jeho konto tě zabít. „Tady ti daruju tuhle nádheru,“ řekl mi José Antonio, když mi představoval Alexise, „už má na krku asi deset mrtvých.“ Alexis se zasmál a já taky a samozřejmě jsem mu nevěřil nebo vlastně spíš ano. Potom chlapci řekl: „Vezměte tady toho do motýlího pokoje.“ „Tady ten“ jsem byl já a „motýlí pokoj“ cimra na zadním konci bytu, který vám s vaším dovolením popíšu, zběžně, narychlo, cestou do pokoje, bez balzacovských kudrlinek: tak plný starožitného nábytku a hodin, že se o tom Balzacovi ani nesnilo: hodiny, hodiny a hodiny, starožitné a ještě starší, nástěnné, stolní, po tuctech, po veletuctech, všechny zastavené v odlišnou dobu, jako by se vysmívaly věčnosti, popíraly čas. Ty hodiny byly v ještě větším nesouladu než obyvatelé Medellínu. Odkud se brala tahle přítelova posedlost hodinami? Bůh ví. Zato z posedlosti chlapci ho léta vyléčila: procházeli jeho bytem i jeho životem a ani se jich nedotkl. Dokonalost, k níž jsem ještě nedospěl, ale ke které už mám blízko: tak blízko jako mám ke smrti a jejím červům. Zkrátka tím bytem Josého Antonia, mezi jeho hodinami zastavenými jako data na náhrobních deskách, procházelo nekonečné 11

množství živých chlapců. Chci tím říct, že dnes jsou živí a zítra budou mrtví, což je zákon světa, jenže tihle budou zavražděni: mladí zavraždění vrazi, zproštění ohavnosti stáří hanebným nožem nebo soucitnou kulkou. Co tam chodili dělat? Většinou nic: chodili se nudit dovnitř, aby se nenudili venku. V tom bytě se nikdy nepilo ani nekouřilo: ani marihuana ani crack ani nic jiného. Byl to chrám. A vlastně houby: zajděte si do Metropolitní katedrály nebo baziliky a uvidíte tam lotry, jak v zadních lavicích kouří marihuanu. Pořádně vnímejte vůni toho kouře, ať se vám neplete s kadidlem. Ovšem mezi mlčícími hodinami hřímala vzteklá televize, která přenášela telenovely a mezi dvěma telenovelami vzrušující zprávy: že dnes zabili toho a toho a v noci spoustu dalších. Že toho a toho zabili dva nájemní vrazi. A zabijáci v bytě jakoby nic, strašně vážní. To je teda zpráva! Ty televizní noviny jsou pěkně pozadu! Jeden zákon světa totiž platit nepřestane: smrt je vždycky rychlejší než informace. A co měl José Antonio z toho, že k němu domů pořád chodili chlapci, zločinci? Že ho okradou? Že ho zabijou? Nebo snad byl jeho byt nějaký bordel? Chraň bůh. José Antonio byl nejštědřejší postava, jakou jsem kdy poznal. A říkám postava, a ne člověk nebo lidská bytost, protože právě tohle teď je, postava jakoby vytržená z románu, a ne nalezená ve skutečnosti, protože kdo jiný než on by daroval chlapce, to nejvzácnější, co máme? „Chlapci nepatří nikomu,“ říká vždycky, „patří tomu, kdo je po12

třebuje.“ Takhle to zní jako komunismus; ale jelikož to uváděl v praxi, bylo to dílo milosrdenství, patnácté, které v katechismu chybí, to největší a nejšlechetnější, víc než dát napít žíznivému a pomoci umírajícímu dobře umřít. „Vezměte tady toho do motýlího pokoje,“ řekl Alexisovi a Alexis mě se smíchem odvedl. Ten pokoj je maličká cimra se záchodem a postelí mezi čtyřmi stěnami, které bez pohnutí viděly věci, jaké jsem já neviděl na cestách po celém světě. Zato tyhle čtyři stěny určitě nikdy neviděly motýly, protože v pokoji, který se po nich jmenuje, žádní nejsou. Alexis mě začal svlékat a já jeho; on s bezelstnou spontánností, jako by mě znal odjakživa, jako by to byl můj anděl strážný. Ušetřím vás všech pornografických popisů a pokračujme. Pokračujme do Sabanety v taxíku, kterým jsme jeli po stejné rozbité silničce, která tam vede už sto let, od jedné díry k druhé: protože Kolumbie se mění, ale je pořád stejná, jsou to nové podoby staré katastrofy. Copak ty prasata ve vládě nedokážou vyasfaltovat tak podstatnou silnici, která dělí můj život na dvě poloviny? Syflové! (Syfl je největší urážka ve všech čtvrtích v rajónech a rajóny, to vám vysvětlím později.) Na silnici jsem si všiml něčeho neobvyklého: že mezi novými jednotvárnými sídlišti stojí některé staré venkovské domky z mého dětství, pořád stejné, včetně nejkouzelnějšího místa ve vesmíru, kantýny Bombay vedle čerpací stanice neboli benzinky. Pumpa už tam nestála, ale kantýna ano, se stejnou trámovou střechou 13

a se stejnými stěnami z nabílených vepřovic. Vybavení bylo současné, ale co na tom, pořád v sobě mělo stejnou duši a porovnal jsem ji se svou vzpomínkou a zůstala stejná, byla to ta samá Bombay, jako jsem já byl pořád já: dítě, mladík, muž, stařec, stejná unavená zášť zapomínající na všechny ústrky, protože je líná něco si pamatovat. Nevím, jestli mezi těmi zbylými venkovskými domky zůstal i ten s jesličkami, chci říct s těmi nejkrásnějšími jesličkami, jaké lidé stvořili od chvíle, kdy se zavedl zvyk stavět v prosinci betlémy, aby se tím připomínal příchod božího dítka na tuhle bídnou zemi, do stáje, do chléva. Když jsme šli ze Santa Anity do Sabanety, všechny venkovské domky u silnice měly jesličky a otevřená okna do pokojů vedoucích na verandu, abychom je všichni viděli. Ale žádné jesličky nebyly tak krásné jako ty, o kterých mluvím: zabíraly dva pokoje, přední a zadní, prostě nádhera: jezírka s kachnami, stáda, pastýři, kravičky, domky, silničky, byl tam i tygr a nahoře na kopci, úplně nejvýš, chlév, kde se čtyřiadvacátého prosince mělo narodit Jezulátko. Jenže teď sotva táhlo na šestnáctého, začínala novéna a vyráběli jsme jesličky a do toho nejšťastnějšího dne, noci, zbývalo osm dní. Osm dní čekání na neutuchající štěstí. Poslyš, Alexisi, ty máš nade mnou jednu výhodu, a to je skutečnost, že jsi mladý, kdežto já už brzy umřu, ale bohužel pro tebe nikdy nezažiješ takové štěstí, jaké jsem zažil já. V tomhle tvém světě televizí a kazet a pankáčů a rockerů a fot14

balových zápasů štěstí nemůže existovat. Když si lidstvo sedá na prdel před televizi, aby se dívalo na dvaadvacet infantilních dospělých, jak kopou do míče, není žádná naděje. Člověka to mrzí, je mu to líto, má chuť nakopat lidstvo do prdele a svrhnout je ze srázu věčnosti, ať vyklidí zemi a už se nikdy nevrací. Ale neber mě vážně, vždyť ti vykládám o krásných věcech, o prosinci, o Santa Anitě, o jesličkách, o Sabanetě. Jesličky v tom domku, jak jsem ti vykládal, byly obrovské, pohled se ztrácel v tisících drobností a nevěděl, odkud začít, kudy pokračovat, kde skončit. Domky podél silnice v jesličkách byly jako domky podél silnice do Sabanety, venkovské domky s taškovou střechou a verandou. Prostě jako by skutečnost tam uvnitř obsahovala skutečnost zvenku, a ne naopak, protože u silnice do Sabanety stál domek s jesličkami, kde vedla další silnice do Sabanety. Přecházet z jedné skutečnosti do druhé bylo nekonečně přeludnější než jakýkoli sen vyvolaný crackem. Crack otupuje duši, ničemu ji neotvírá. Z cracku se blbne. Poslyš Alexisi: bylo mi osm let, a jak jsem tak stál na verandě toho domku před zamřížovaným oknem a díval se na jesličky, náhle jsem spatřil sám sebe ve stáří a spatřil jsem celý svůj život. A tolik mě to vyděsilo, že jsem potřásl hlavou a vzdálil se. Nemohl jsem takhle zničehonic, naráz, snést pád do propasti. Ale nechme toho, pokračujme v té noční procházce do Sabanety. Šli jsme všichni, rodiče, strýcové, bratranci, sourozenci, a noc byla teplá a v teple 15

noci blikaly nevěřící hvězdy: ani nemohly věřit tomu, co viděly, že tady dole, na takové obyčejné silnici, může být tolik štěstí. Taxík projel kolem Bombaye, vyhnul se díře, další, další a dorazil do Sabanety. Ve vesnici se strkal dav, všude samý shon. Byla to úterní pouť, pobožná, nezáživná, prolhaná. Přicházeli prosit. Proč tahle věčná prosící mánie? Já nejsem odsud. Stydím se za tohle almužnické plémě. V příboji davu, mezi prskáním svící a šeptanými modlitbami jsme vešli do chrámu. K nebi stoupal šum modlení jako bzukot v úlu. Zvenčí pronikalo vitrážemi světlo, aby nám mohlo v barevných obrázcích nabídnout perverzní pašijové představení: bičovaný Kristus, padající Kristus, ukřižovaný Kristus. V nevýrazném davu starců a stařen jsem hledal chlapce, zabijáky, a skutečně se to tam jimi jen hemžilo. A to jsem si myslel, že církev je na huntě víc než komunismus… Kdepak, je pořád živá, dýchá. Lidstvo pro život potřebuje mýty a lži. Když někdo zahlédne holou pravdu, hned se zastřelí. Proto, Alexisi, nezvednu revolver, který ti vypadl, když ses svlékal, když sis sundával kalhoty. Pokud ho zvednu, namířím si na srdce a vystřelím. Zapalme Panně Marii tuhle svíci a modleme se, prosme, vždyť proto jsme přišli: „Panenko Marie Pomocná, kterou znám od dětství, od salesiánské koleje, kde jsem studoval; která jsi moje víc než tohohle náruživého davu, udělej mi laskavost: ať je tenhle chlapec, kterého vidíš, jak se k tobě modlí, před tebou, vedle mě, moje poslední a definitivní láska; ať 16

ho nezradím, ať on nezradí mě, amen.“ O co asi tak prosil Pannu Marii Alexis? Sociologové říkají, že zabijáci prosí Pannu Marii Pomocnou, aby je nezklamala, aby jim zaostřila mušku, až budou střílet, a aby jim vyšly obchody. A jak to zjistili? Copak jsou Dostojevskij nebo Bůh Otec, že vidí ostatním do hlavy? Jeden ani neví, co si myslí sám, zato ví, co si myslí ostatní! V sabanetském kostelíku leží u vchodu socha padajícího Ježíše; na hlavním oltáři je svatá Anna a svatý Jáchym a Panenka Marie jako dítě; a na pravém Panna Marie Karmelská, bývalá královna farnosti. Ale všechny květiny, všechny modlitby, všechny svíce, všechny prosby, všechny pohledy, všechna srdce směřují k levému oltáři, k oltáři Panny Marie Pomocné, která ji vystřídala. Jejím dílem a milostí je dnes tenhle kdysi mdlý sabanetský kostelík radostný a kvete květinami i zázraky. Koná je Panna Marie Pomocná, moje panna, panna mého dětství, ta, kterou nejvíc miluji. „Panenko, která mě znáš už takovou dobu: ať můj život skončí tak, jak začal, plný nevědomého štěstí.“ V šeptání rozličných hlasů unikala moje duše vzhůru jako rozsvícený lampion, bez kotevních lan, stoupala, stoupala do božího nekonečna, daleko od téhle bídné země. Svlékl jsem mu košili, on si zul boty, svlékl jsem mu kalhoty, on si sundal ponožky a slipy a stál tam nahý, se třemi škapulíři, jaké nosívají zabijáci: jeden na krku, druhý na předloktí, další na kotníku, slouží k tomu, aby se jim hrnuly kšefty, aby jim neselhala muška a aby do17

stali zaplaceno. Aspoň podle sociologů, kteří to zkoumají. Já se neptám. Vím, co vidím, a zapomínám. Zapomenout ale nemůžu na jeho zelené oči, za nimiž jsem se snažil uhádnout jeho duši. „Tumáš,“ řekl jsem mu, když jsme skončili, a dal jsem mu bankovku. Přijal ji, uložil a dál se oblékal. Vyšel jsem z pokoje a nechal jsem ho, ať se oblékne, a taky jsem nechal peněženku v saku a sako na posteli, aby si vzal, co bude chtít: „Všechno, co je moje, je tvoje, miláčku,“ pomyslel jsem si. „Dokonce moje průkazy totožnosti.“ Potom, později, jsem si spočítal bankovky a zůstaly tam všechny, co jsem měl. Tehdy jsem pochopil, že se Alexis neřídí zákony tohoto světa; a já, který jsem už dávno nevěřil v Boha, jsem přestal věřit v zákon přitažlivosti. Druhého dne jsme jeli do Sabanety a potom už zůstal se mnou až do konce. A na konci opustil hrůzu života, aby vešel do hrůzy smrti. „Na šlusu“, jak se říká v rajónech. Všimli jste si, že mi osud na konci daroval to, co mi upíral v mládí, není to praštěné? Alexis měl za mnou přijít, když mi bylo dvacet, a ne teď: v mé daleké minulosti. Ale bylo naprogramováno, že se potkáme až tam v tom bytě mezi klidnými hodinami, té noci, o tolik let později. Chci říct později, než se mělo. Zápletka mého života je zápletka absurdní knihy, ve které to, co mělo přijít na řadu nejdřív, se děje později. Jenže já jsem tuhle knihu nenapsal, už byla napsaná: prostě jsem ji stránku za stránkou naplňoval a o ničem nerozhodoval. Sním o tom, že 18

napíšu aspoň tu poslední, výstřelem, vlastní rukou, jenže sny jsou sny a možná ani to ne. Tenhle můj byt je obklíčený terasami a balkony. Terasy a balkony na všech čtyřech stranách, ale uvnitř nic kromě postele, pár židlí a stolu, u kterého vám píšu. „Cože!“ prohlásil Alexis, když to uviděl. „Tady není žádná hudba?“ Koupil jsem mu kazeťák a on si nakoupil kazety. Vydržel jsem ten randál hodinu. „A těmhle sračkám říkáš hudba?“ Odpojil jsem kazeťák, popadl ho, šel s ním na balkon a z balkonu ho vyhodil. O pět pater níž se na dlažbě roztříštil, odmlčel. Alexisovi připadal ten zločin tak nehorázný, že se rozesmál a řekl, že jsem blázen. Že bez hudby se nedá žít, a na to já, že dá a že tohle navíc žádná hudba není. Pro něj to byla „romantická“ hudba a mě napadlo: jestli tohle je romantické, tak nám tímhle tempem bude za chvíli připadat romantický Schönberg. „Není to hudba ani nic jiného, hošánku. Nauč se civět na bílou zeď a poslouchat ticho.“ Jenže on nemohl žít bez rámusu, bez „hudby“, a já bez něho. Takže jsem mu druhého dne koupil další kazeťák a vydržel jsem další hodinu randálu, než jsem vybuchnul a šel tu stvůru odpojit, abych ji vyhodil z balkonu. „Ne!“ křičel Alexis a rozpřahoval paže do kříže jako Kristus, aby mě zastavil. „Hochu, takhle žít nemůžeme, já tohle nesnesu. To snad budu radši, když budeš kouřit crack, ale v tichosti, bez řečí.“ A on, že ne, že crack nikdy nekouřil. A já: „Já nemám žádné předsudky. Akorát mě bolí uši.“ Udivilo ho, jak nesmyslně se chovám, a v tu 19

chvíli se mě zeptal, jestli se mi líbí ženy. Odpověděl jsem mu, že ano i ne, že přijde na to. „Na co?“ „Jaké mají bratry.“ Zasmál se a poprosil mě, ať mluvím vážně. Vážně jsem mu vysvětlil, že co se fyziologie týče, ty jediné dvě, s kterými jsem spal, se mi líbily, to ano, ale tím to také skončilo, dál už nebylo nic, protože pro mě ženy nemají duši. Prázdné skořápky. A že proto je láska s nimi nemožná. „Já jsem totiž studoval u salesiánských kněžourků na koleji Boží pomoci. U nich jsem se naučil, že tělesné obcování se ženami je hřích bestiality, což nastává tehdy, když se zkříží jedno plemeno s druhým, třeba osel s krávou. Jasné?“ Potom, jelikož jsem věděl, že mi odpoví ano, jsem mu otázku vrátil a zeptal se ho, jestli jemu se ženy líbí. „Ne,“ odpověděl a jeho „ne“ bylo tak rozhodné, tak nečekané, že mě úplně zarazilo. A bylo to „ne“ navždycky: na přítomnost, na minulost, na budoucnost i na celou boží věčnost: s žádnou nikdy nespal a ani to neměl v úmyslu. Alexis byl nepředvídatelný a nabyl jsem dojmu, že zachází do ještě větších krajností než já. Takže tohle se ukrývalo za těma zelenýma očima, čistota nenakažená ženami. A ta nejabsolutnější pravda, bez polehčujících okolností a bez toho, že by mu za mák záleželo na tom, co si o tom myslíte, což tvrdím já. Právě do toho jsem se zamiloval. Do jeho pravdy. Velmi přesně si vybavuji události ze svých prvních dní s Alexisem. Třeba to ráno, kdy jsem šel ven do lékárny koupit si špunty do uší a nechal jsem ho v bytě s tím jeho rámu20

Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba

049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela

002

050 051 052 053 054 055 056 057 058

003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047 048

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky /The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne /Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě /Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Orhan Pamuk, Nový život

059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 100 101 102 103 104 105 106

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit /Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým nemluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Fernando Vallejo, Madona zabijáků Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor

107 Antologie současné polské poezie 108 Jean-Claude Izzo, Chourmo 109 Frédéric Beigbeder, Povídky psané

pod vlivem extáze

110 Viola Fischerová, Hrana 111 Ahmel Echevarría, Días de 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142

Entrenamiento Ondřej Horák, Mrtvá schránka Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Martha Acosta Alvarez, La periferia Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof/Môj dom bude mať strechu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Frank Correa, Larga es la noche Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 181

Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Nonardo Perea, Los amores ejemplares Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Adéla Knapová, Slabikář Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof Kamil Bouška, Inventura Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě Alexej Cvetkov, Král utopenců Tamás Jónás, Tatitatitati

facebook.com/editionsfra www.fra.cz

fra.cz

DPC 219 Kč

Dnes již legendární výpověď o temných letech drogových válek v ulicích kolumbijského Medellínu. Černá báseň v próze, kde smrt je nejen každodenním chlebem, ale i vytouženou potravou, vysvobozením. Fernando Vallejo (1942) patří mezi nejvýraznější spisovatele Latinské Ameriky. Madona zabijáků, zalykavá obžaloba života a drastický zpěv o lásce v dešti kulek, je jeho nejznámější text.

Připravujeme

Alexej Cvetkov, Král utopenců Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat

fra.cz

Již vyšlo

Tamás Jónás, Tatitatitati Ondřej Horák, Mrtvá schránka Nicanor Parra, Jiné básně Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Adéla Knapová, Slabikář Bernard Noël, Výřezy z těla Petr Borkovec, Lido di Dante

fra DPC 219 Kč