Vítr z Narragansettu. Poezie Nové Anglie

Světová poezie

Vítr z Narragansettu

J. Ferro, D. Adams, J. Laughlin, J. Merrill, S. Kunitz, A. Dugan, M. Espada, L. Glücková, H. Carruth, D. Hall, J. Kenyonová, Ch. Simic, K. Lignellová, C. Huntingová, S. Pollet, M. Sartonová, T. Hunter, C. F. Terrell, M. Fournier, B. Hatlen

fra

Světová poezie

Vítr z Narragansettu

fra

fra1

2

VĂ­tr z Narragansettu

3

Vítr z Narragansettu Poezie Nové Anglie Přeložil Petr Mikeš

fra5

Kniha vychází s podporou Velvyslanectví Spojených států amerických v ČR a Ministerstva kultury ČR.

Světová poezie Vítr z Narragansettu Poezie Nové Anglie Z anglických originálů vybral, přeložil a poznámky o autorech napsal Petr Mikeš Doslov Matthew Sweney Kresby Stanislav Kolíbal Vydalo Fra, V Olšinách 70, 10000 Praha 10, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2002 jako svou 4. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk Vydání první. Náklad 650 výtisků Překlady básní jsou publikovány se svolením autorů či držitelů autorských práv. © Fra, 2002 Translation & selection © Petr Mikeš, 2002 Epilogue © Matthew Sweney, 2002 Drawings © Stanislav Kolíbal, 2002 ISBN 80-86603-02-4

6

Rhode Island

7

8

Jeanpaul Ferro (1952) se narodil v Providence a pracoval jako redaktor pro celou řadu společností a nakladatelství Nové Anglie, např. Rhode Island Poetry Journal a American Arts Publishers. Hodně cestoval a pobýval v západní Evropě, Brazílii, Argentině a v Key West na Floridě. Vydal několik románů a sbírek poezie, z nichž pozoruhodný je zejména román Like the Rivers (1995). Spolupracuje také s řadou avantgardních časopisů (např. Nexus).

9

Tajemství smrti v Loggerhead Na Tortugách nemáš, čeho by ses chytil, nejsou tam čluny a škunery, které se kolébají u mola, snad nějací lidé, oceánolog, snící o cestách do Afriky, na Pobřeží slonoviny, sloni kráčejí z písečných dun k oáze, běží ke sněžným vrcholkům Mount Kibo, prchají před lovci z Ruwenzori, kteří nechávají obry umřít v savaně, když předtím zničili jejich pýchu.

A všichni toneme v bouři, sladké bakchanálie příboje, tělo přes tělo, bílé vlny se valí nad otevřenými ústy moře, skrývají před námi svůj svět, oči v laboratoři, setmění obrazovky počítače, myšlenka Whitmanova hlasu oživuje proces utopení, nebude psát pravdu, dokud těla slonů v soumraku nevychladnou.

10

Prostý oheň Ve stáří sníme o tom, že poplujeme nad jemnými listy stromů, že budeme čeřit ploutvemi zlatou vodu omývající naše duše: éterické sylfy a gnómy Paracelsa, purpurová mlha bude stoupat nad fyzickým světem čtyř elementů.

Ale v soumraku se vracíme kolem zpustošené Queen Anne na Caroline Street, sedíme na zápraží, unavení, pijeme černou kávu a posloucháme, jak kytara Ottmara Lieberta pláče, díváme se na auta, jak jedou kolem, šedá, pak hnědá, a zase šedá.

11

Na Rhode Island V jejích pažích hluboko ve vodě, srdce boha bije ve vlnách, běloba luny hřmí z oblohy, padá na korálové útesy, tmavá voda se barví domodra, má duše splývá s jejím hlasem, tento ostrov je příbytek duchů, duší jen zpola živých, zpola dýchajících, kráčejících po opuštěných cestách, pronásledujících světlo, jež mizí za Růžovým ostrovem, ano… láska nám umí dát hořkosladké sbohem, ale nikdy ne úplně a docela.

12

Park Waterplace Má duše je úplně nešťastná, je ve mně Freud a v něm jeho otec, a nemůžeme změnit minulost.

A kam odešel sám sen?

Všechna ta spravedlivost ve slovech kázání, která nám podávají v tisíci letech katolictví.

Možná, jestli se všichni obrátíme do sebe, ošálíme se tím starým „to bude všechno v pořádku“, Rwanda a Bosna jsou koneckonců jen v televizi, už nebude žádný holocaust, chci říct, není to reálné… správně?

Nic není reálné, a co vlastně vůbec víme?

Satan a Ježíš jsou v nás oba současně.

13

Jeď sto mil Když nás nesly vlny z ostrova Skye, dva ztracené stíny radostně vyvržené na pobřeží, teplý vítr vlnil obilí za sady broskvoní a hrušní, dráty vysokého napětí se zvedaly a nikam nemířily, ticho se ozvěnou vracelo z pláží až do hor, snil jsem o tobě, když jsi něžně spočinula v mých pažích, konec léta byl tichý a mírný, tak jak má být, snil jsem o hradech, když jsme kráčeli po březích rybníků, zdálo se, že to potrvá věčně, na pevnině u pobřeží, světlo bylo nízko v oblacích a vypadalo to jako v zimě.

14

Lugano Ořešáky a chladný stín nad námi, ne tichá Paříž, ani ty jsi ještě tehdy nebyla. Způsob, jakým na mě hleděla striptérka v londýnském baru, myslelas, že je to lesbička, podle pohybu, jakým pohnula jemně rukou, hladkou a bílou, ve vzduchu, kyprou jak jilm, jako cedr, teplé, rumělkové světlo tvé vlastní ženské impotence.

(Bazilika)

15

Listy písně Říká, že chce někoho, kdo je dokonalý, moldavská freska na zdi její ložnice, bohatá, hluboká bída jejího peršanu, zlaté a rudé barvy, muslim, složený z lidských postav.

Vždycky se ve mně snaží vidět něco, co nejsem. Říká mi: „Kristus nezemřel na kříži.“ „Nic není dokonalé,“ říkám já.

16

79 procentní pravděpodobnost ztráty Jak krásná je smrt v Madonna di Campiglio: tančící vesničané, zamrzlí v ledu, rakouské kopce, dnes je to Itálie, další místo, kam musíš jít, ještě jeden sen, kterému věříš, ale nemůžeš doufat, že to uděláš znovu, plaveš ve světle a tam, kde se ponoříš, jsou stíny, arabská guma a zeleň těkají z valle Verzasca – řeka, v níž jsi viděl potápěče, jak jde potřetí pod vodu, cítíš, jak držíš jeho přítelkyni, ledovcová řeka, jedinečná a s ničím nesrovnatelná, krystalická, jeho zachované tělo, ruský experiment v kamenných domech Sonogna, bolest v mém těle, když se tvé prsy dotknou mých úst, tvé nohy se prohnou, extáze tvé bolesti, v bílé, pod tvojí kůží, ve tvých kostech, riziko, nůž tvojí páteře, vše beru, hnětu a tvaruji a tělo se pohybuje, celého mne pohltí, a ty dáváš a jakoby umíráš, zde v dolomitském chladu, píšu při světle svíčky, koupelna je až vzadu v chodbě, a ty tančíš bez hudby, zvuk tvých rukou na piánu, už zase tady, doma ve Státech…

17

Pařížské líbánky Jak tě mám raději tady, v Nové Anglii, v ponurých dnech, kdy zimní slunce mizí už ve čtyři hodiny odpoledne, jako Ježíš do paží anděla v dnech před zmrtvýchvstáním, javorová šťáva, zlatá, náhrobní kameny v poli, v těch posledních hodinách, kdy mi zbývá jen tvé jméno, nemám ani fotografii, abych si tě vybavil, jen tvou duši, noty v písních, klávesy klavíru, které se chvějí v mých prstech tak jako tvé tělo, ale už nikdy nepocítíme to, co tehdy v Paříži, v Bois de Boulogne a v Rue Monsieur-le-Prince, kde ráno páchla moč, seno a šminky, chlad, ticho a slunce zoufale bušící do našich prsou, skryli jsme se za modrými maskami, tvým županem, tvou bolestí, a teď si mohu jen povzdechnout, tak jako na začátku, sen, život, má duše bez tebe, bez tvých medově žlutých vlasů.

18

Rocciamelone Tam, kde travnatá cesta žloutne, nahoře u hory Bré, na hranici sněhu a bílých bříz, je restaurace na via alla vetta, krajina kypí barvami zimy, červeně hnědá a smaragdově zelená zničených listů, štuková žluť zdí, ty a já tvoříme celek, hluboký smysl obnovené možnosti, místo našich duší, promáčená těla, zvířecí víření, přátelé nespěchají, vždy jen pár kroků, pár kroků zpátky, kde není bolest, zuřivá chudoba touhy po tobě, čerň dvou tisíc mil kovového drátu, ve světě, v němž chceme být volní, děti to vždycky chtějí, když vyrůstají, božská nehybnost – Mischabel, Rocciamelone, Alphubel, Lago di Lugano tam dole v proláklinách, sluneční prach pokrývá zemi, když tě někdo opouští, když umíráš v mých pažích, když se probudíš ze sna a on trvá dál a ještě silněji, jak se tvůj hlas chvěje, jak víš, že umřeš, jestliže nepůjdeš dál, a nevíš-li, jak ji opustit, vyřízni své vlastní tepající srdce.

19

20

fra.cz

Cover © Stanislav Kolíbal, 2002

Jak říká v doslovu k této knize Novoangličan Matthew Sweney, Nová Anglie je Mekkou básníků, kteří chtějí v tichu psát poezii… Antologie poezie Nové Anglie představuje dvacet básníků a básnířek a jsou v ní zastoupeni autoři jak známí a respektovaní (James Merrill, May Sartonová, Hayden Carruth, Alan Dugan), tak ti, kteří si reputaci teprve získávají (Kathleen Lignell Ellisová, Michael Fournier, David Adams, Jeanpaul Ferro). Někteří z nich již do naší země zavítali a četli zde svoje verše (Sylvester Pollet, Burton Hatlen), jiní se sem teprve chystají.

Jak říká v doslovu k této knize Novoangličan Matthew Sweney, Nová Anglie je Mekkou básníků, kteří chtějí v tichu psát poezii… Antologie poezie Nové Anglie představuje dvacet básníků a básnířek a jsou v ní zastoupeni autoři jak známí a respektovaní (James Merrill, May Sartonová, Hayden Carruth, Alan Dugan), tak ti, kteří si reputaci teprve získávají (Kathleen Lignell Ellisová, Michael Fournier, David Adams, Jeanpaul Ferro). Někteří z nich již do naší země zavítali a četli zde svoje verše (Sylvester Pollet, Burton Hatlen), jiní se sem teprve chystají.

již vyšlo

Thomas Ernest Hulme, Modlitba za úsměv luny Imagisté. Antologie imagistické poezie Richard Caddel, Slova straky/Magpie Words E. F. Fenollosa, E. Pound, Čínský znak/Chinese Character Vladimír Sadek, Židovská mystika Paul Celan, Básně Joyce Mansourová, Výkřiky José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Robert Lax, Cirkus dní a nocí Ludvík Aškenazy, Praštěné pohádky

Cover © Stanislav Kolíbal, 2002

připravujeme

fra

fra.cz