Michał Witkowski, Chlípnice

Světová próza

Michał Witkowski Chlípnice

Michał Witkowski Literární událost roku 2005 v Polsku

fra.cz

fra

Světová próza

Michał Witkowski Chlípnice

fra

fra1

2

Michał Witkowski Chlípnice

3

4

Michał Witkowski Chlípnice Přeložil Jan Jeništa

fra5

Světová próza Michał Witkowski Chlípnice Z polského originálu Lubiewo (Korporacja Ha!art, Kraków 2006) přeložil Jan Jeništa Doslov Barbora Gregorová Fotografie na obálce Radeq Brousil Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2007 jako svou 43. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 1000 výtisků Czech edition © Agite/Fra, 2007 Text © Michał Witkowski, 2007 Translation © Jan Jeništa, 2007 Afterword © Barbora Gregorová, 2007 Cover photo © Radeq Brousil, 2007 Author photo © Rafał Milach, 2007 ISBN 978-80-86603-56-8

6

1. Kniha ulice

7

Čtvrté patro, v domovním telefonu slyším jakési pištění a jekot, óch, ách.

Vím, že jsem tu správně, směle vcházím do špinavých vrat.

Patricie a Lukrécie jsou už staří chlapi a v jejich životě všechno dávno skončilo. Konkrétně v devadesátém druhém roce. Patricie: obtloustlý, sešlý muž s velkou pleší a nervózně těkajícím křovinatým obočím.

Lukrécie – padesát let, hladce oholená tvář, cynický a také tlustý. Černé nehty sežrané plesnivinou. Jejich fóry, jejich znuděné grimasy. Jejich životní hesla. „Jak má maturitu, tak už to není chlap!“ Jejich povolání, životní i ta pro život: ošetřovatelka, uklízečka ve špitále, šatnářka. Jen když člověk nějak žije a může se věnovat tomu, co je hlavní.

Vyjíždím teď rozviklaným výtahem do čtvrtého patra smutného gomułkovského paneláku. Je načichlý močí. Na dvoře hulákají výrostci. Prohlížím si rozteklá tlačítka seškvařená od cigaret, čtu nápisy fandící fotbalovým klubům, někdo někoho posílá do plynu.

Krátce zvoním, hned mi otvírá Lukrécie, Patricie v kuchyni zalévá čaj – obě jsou vzrušené tím, že přišel „pán od novin“, chovají se jako opravdové hvězdy. Prozatím žijí z důchodu a peníze dělí tak, že sotva vyjdou. Nemají ani zahrádku, kde by mohly dělit něco jiného – alespoň řádky zeleniny – nebo se podělit o vzpomínky se sousedkou za plotem. Ne, jejich vzpomínky nelze vyprávět cizím lidem. Právě proto je vyprávějí mně.

Lukrécie byl kdysi germanistou, ale nikde dlouho nepobyl, stále dělal problémy, sváděl studenty, nakonec ho živily jen soukromé hodiny. Do Wrocławi přijel z Bydhoště v sedmdesátých letech. Tady poznal Patricii, v teploušském parku na špinavých záchodcích.

Opilý Patricie ležel s hlavou ve chcankách a myslel si, 8

že už se z toho nedostane. Ale Lukrécie té děvce Patricii pomohl, našla se pro něj práce šatnáře v jednom z dělnických kulturních domů. Od té doby měl Patricie za úkol vydávat pingpongové míčky mladým svazákům, kteří si chodili zahrát do místní klubovny. Jednoduchá práce placená jako každá jiná, celý den Patricie popíjela kávu ze sklenky od hořčice, tlachala se správcovou a žila představou nastávající noci. Občas zůstávala přes noc na vrátnici v roli nočního hlídače.

Tehdy si představovala, že je barokní dámou, má velkou krinolínu, vysokou paruku a jede kočárem k milenci. Že se jmenuje tak, že to ani nejde vyslovit, a že schovává tvář za veliký vějíř. Ze stropu kapalo do kbelíku, za oknem skučel vítr a ona vstávala, varnou spirálou si dělala ve sklence střídavě kafe a čaj, dolévala vodkou a vracela se ke svému kočáru, do Versailles, k šatům tak velkým, že se pod jejich vrstvy vešlo hned několik milenců i lahvička s jedem. Zapálila si wiarusku a šla na obchůzku, a než se vrátila, měla už promyšlené další dějství. Musela si dávat špunty do uší, poněvadž v noci býval rámus, hlídací psi naháněli kočky. Svítání ji probralo, jako by ji polili studenou vodou.

Bylo potřeba podepsat výkazy, vrátit se do reality, zase po ní někdo něco chtěl a zase byla líná a paličatá.

Ale kde jsou ty časy, kdy měli dělníci z Hydralu a Stolbudu po práci ještě sílu na zájmové kroužky baletu… Kdy neexistovaly výrazy jako „sexuální obtěžování“ a noviny nestrkaly nos do cizích věcí. Na nočních služebnách ještě nebyly televize, takže fantazie pracovala naplno, aby člověk nechcípl nudou.

Dnes v Patriciině domě kultury zabírá každou místnost jiná firma, fasáda je pokrytá tabulkami, co informují, ve kterém patře je zastavárna, směnárna, biliárový klub nebo velkoobchod se svíčkami. Tam, kde dřív neohrabaně tancovali dělníci, je dnes sklad s romantickým názvem „vše za 5 zlotých“. Patricii tady ni9

kdo nezaměstná, každý si hlídá to svoje a ostrahu budovy zajišťuje speciální firma. Doba je zlá, místo recitačních soutěží, rytmiky pro děvčata, baletu a cvičení kalanetiky se objevila polomafiánská doupata, kde se kšeftuje s mobily vyšlými z módy, a jako by toho bylo málo, nedají se nikde sehnat špunty do uší – pomyslela si Patricie a bez lítosti odešla do zaslouženého důchodu.

Domů si kapitalismus nikdy nepustila.

Mluví o sobě v ženském rodě, napodobují ženy, donedávna sváděli chlapy v parku, u opery, na nádraží.

Není jasné, co z toho je pravda, co je svérázný folklór a co obyčejný žert. Jedno je jisté – patří do nemalé skupiny lidí závislých na sexu. Mají v balení praxi! Dokonce i teď v důchodu, se svými břichy, by zmákli ledacos. Nikdo z nich netušil, že existují plastické operace ani že je možné změnit pohlaví. Stačilo mávat obyčejnou černou kabelou a říkat jí „kabelka“. Oblékají si to, co je – extrakt z průměrnosti Polské lidové republiky. Stačí jinak držet cigaretu, hladce se oholit, používat všechna ta slovíčka. Ve slovech tkví jejich síla. Nic nemají, všechno si musí vymyslet, vylhat, vybásnit. Dneska se za peníze dá změnit všechno: pohlaví, barva očí, vlasů… Pro fantazii už není místo. Proto jsou raději chudé, ale „hravé“: – Ale prosim tebe, moje drahá! – říká Patricie vykrouceným hlasem a podává čaj v omlácené sklence.

Ano, ve staré, obskurní sklenici, ovšem na podšálku a s ubrouskem. Způsoby, způsoby jsou nejdůležitější.

A slova.

– Ale prosim tebe! Ty roky jsou pryč, prdelka povadlá, kde ty loňský sněhy jsou? Bože, ženská bláznivá, nech mě! Jak správně říkal starej Villon: Ber jenom mladý kluky! A tak jsme braly.

10

„Vykroucenost“ je napodobování žen – tak jak si je představují – pózy rukou, pištění, výrazy jako „ale prosim tebe“ a „bože, božínku“. Anebo takhle přijít ke klukovi, rukou mu zvednout bradu a říct: – Zvedni hlavinku, zajdo, když se mnou mluvíš.

Vůbec nechtějí být ženami, chtějí být vykroucenými muži. Je jim tak dobře, je to jejich způsob života. Hrát si na holky. Být opravdovou ženou – to už není ono, hra je vzrušující, ale uskutečnění – pokud to tak lze nazvat… V jejich jazyce totiž uskutečnění neexistují.

Zato dobře znají výrazy jako „hlad“, „nenaplnění“, „chladný večer“, „vítr“ a „pojď!“. Trvalý pobyt ve vyšších sférách dna, mezi nádražím, mizernou prací a parkem se záchodky. Dalo by se dokonce říct, že to byl jejich „zasranej střed světa“. Skoro se zdá, jako by jim to dno někdo schválně vyložil pilinami a starými hadry. Docela pohodlně. Člověk měl vždycky aspoň na tu polívku v zavařovačce a brambory, socialismus jim přál, bylo co jíst a kde spát, ženské stačí málo. Teď v tom jejich parku staví velkou Nákupní galerii, rozkopali jim celou minulost, však se proti tomu Patricie hodlá odvolávat.

Ale to jsou jen takové fóry. Čím dál hořčí a smutnější, poněvadž: – Co, co já, dědouš stará, nadělám? S žebráckou holí proti Velkýmu kapitálu? Kabelkou po hlavě? A co jim řeknu, že je to památný místo? Běž už radši, Lukrécie, běž pro popelník, pán nemá kam strčit (chi chi!) strčit cígááááárko!

Patricie si náhle uvědomuje, že se nazvala „dědouš stará“, a má radost z nového fóru. Ve kterém je někde na dně kapička ponížení. Patricie ji zrovna hodlá vypít, vylízat ji jako kapku ajrkoňaku ze dna štamprle.

Dnes večer.

– Jdu si takhle elegantně do parku, už celý léta kupuju nejdřív v trafice cigarety, je to fajn a mně to zdra11

ví nehuntuje. A potkám ti starýho známýho, co se vypracoval, dělá veliký kšefty. No nic. A on na mě kouká jak na tu poslední kurvu, jak kdybych chodila na Gwarnou k nádraží. Což o to – taky tam chodím. Ale já nejsem jen tak ňáká kurva… A tak poslouchám, co to mele, ale nějak mi to jde jedním uchem dovnitř, druhým ven, copak nějaký splátky, prosim tebe! Co se splátkama, bez práce? Říkám si, to by mi tak ještě chybělo ke štěstí, splátky! A to mi vnuklo takový filozofický myšlenky a Kornélie Lázeňská mi to potvrdila, když jsem se jí s tím svěřila. Že my si tady žijeme v těch vyšších sférách dna jako v ráji. Nic nám už nehrozí – Lukrécie se líně protahuje – a takovej máš ten smysl života! – chlípně se olizuje.

Sedím u vratkého stolečku v jejich starém bytě, v kuchyni. Od dob komunismu se tu nic nezměnilo, všude zlaté tchajwanské hodiny z tržnice, barometry z tržnice, blyštivé figurky z tržnice, všechno od Rusů. I to jejich vyjadřování je plné rusismů: – U něho němnóga v kalhotách…

Bída bije do očí, na šňůře nad plotnou se suší prádlo. Pánské slipy, ovšem černé, nejlevnější, štupované ponožky, taky černé; černé, neboť zaprvé jsou výstřední, zadruhé – v tomto domě panuje smutek. Už víc něž deset let.

Lukrécie zaujala pózu staré hraběnky, které válečná smršť sebrala všechen majetek, dává nožku přes nožku (mezi ponožkou a hnědou nohavicí s pukem čouhá bledé lýtko potetované křečáky), zapaluje si cigaretu, na chvíli zadrží kouř, nakonec ho vyfoukne jako dáma, daleko před sebe, v jímavém zamyšlení. Pouštějí oblíbenou Annu German. Gramodeska se pomalu otáčí: V kavárničce na rohu je koncert každé noci Zastavte se na prahu Eurydiky tančící Dřív než úsvit vrhne první proud svůj na stěny 12

Ať vás Orfeové opilí objímají rameny…

Podávají vystydlý přeslazený čaj. Byt je zařízen jako čekárna u doktora – je vidět, jak málo stačí lidem k životu, když „žijí“ jinými zájmy, když je jejich byt jen čekárnou, ve které se tráví čas mezi nočními lovy.

Zanedbaný, jak už tak byty (sexuálních) narkomanů bývají. Stěny jsou do půlky vymalovány žlutou olejovkou, od půlky nahoru – špinavé, na parapetu bílé umělohmotné květináče s banálními stébly, poněkud přeschlými, a jantarové stromečky pro štěstí. Čekám, až se obě (oba?) konečně usadí k čaji a k cigaretě. Až přestanou poletovat. Ale když už jeden sedí, druhý pociťuje náhlou potřebu stříknout si trochu deodorantu do podpaží a přičísnout se u prasklého zrcátka.

A ještě k tomu se něco vaří na sporáku a Lukrécie se s lahví od mléka pustila do zalívání květin. Kde jen tu láhev vyhrabaly? A každou chvilku se poupraví, přičísnou. Koneckonců v tomhle domě smutku se návštěva objeví jen zřídka.

– Mohli byste mi nejdřív říct něco o teploušským životě tehdejší Wrocławi? – pokládám na stůl diktafon, ale ihned mě přerušuje jejich hlasitý pištivý smích.

– A to se ptá kdo? Svatá Panna Neposkvrněná? To mě podrž, Patricie! Koukni na tu čurinu! A jakže to panu novináři říkali v Orbisu a u opery? Ne náhodou Sněhurka? Sněhurka, protože byla celá bílá od… sněhu, chi chi! Dobře, to si pak vystřihneš, nemusíš přece přepisovat všechno… Tak tedy, pane novináři, park se nazývá „holanda“. Chození po něm je špacír. Holanda slouží k dovádění. Teda tím jakože myslím svádění. A cílem je kuřba. Nebo lomcovačka. Parky tu jsou odjakživa, od té doby, co žiju a kouřím ptáky, čili ještě zpřed války. Kdysi se holanda táhla přes celý město, a právě tak by měl začínat ten tvůj román o nás.

13

„Hraběnka vyšla z domu o půl desáté“ a zamířila do parku, poněvadž zrovna desátá večer je ten nejlepší čas na sladký lízátko. Pamatuješ se na Hraběnku, Patricie? Zabili ji asi v osmdesátým osmým, chuděru.

Kde ona vlastně dělala?

– Seš pitomá, v osmdesátým osmým zabili Koru, protože si domů vodila vošousty a doplatila na to. Vošoust ji zabil jejím vlastním kuchyňským nožem, zapíchl ji kvůli blbýmu rádiu Narev, nic jinýho se tam u ní ukrást nedalo. Na pohřbu pochodovala půlka wrocławský holandy, dokonce někteří, hm… kněží (mů… můžu o tom mluvit? Není to do nějakých katolických novin?), no prostě kněží. A já za nima křičela: – A breviář jsi už odříkala, že lezeš na holandu? – ale ony jenom přidaly do kroku.

– Ony věří v Boha?

– Copak buzny můžou nevěřit v Boha? Dokonce ve spoustu bohů. Každou chvíli na ulici vyjde zpoza rohu nějakej mladej bůh.

Ale co jsem to chtěla říct? Aha, Hraběnku zabili mnohem dřív, v sedmdesátým devátým, a víš, kde dělala? V podchodu dělala hajzlbábu. No vlastně dědka.

Koneckonců spíš tu bábu. Bydlela v suterénu, ale zato hned u parku, takže měla všude blízko. Jó, všechny buzny bydlely blízko parku. Schválně si tak pronajaly byty a léta tam chodily, ale teď litujou, protože mají pod oknama staveniště s jeřábama.

– Kdo to jsou „vošousti“? – mou otázku přehlušuje divoký řehot.

– Kdo to jsou vošousti. Bože, božínku, vošousti jsou kdo?! No dobrá, řekněme, že nevíš. Vošoust, to je smysl našeho života, vošoust je bejček, opilej bejček, chlapská verbež, píchač, brouček, chlapík, co se náhodou vrací přes park nebo opilej leží v příkopě, na lavičce na nádraží nebo na naprosto nečekaným místě. Naši opilí Orfeové! No přeci se buzna nebude les14

bičit s jinou buznou! My nejsme lesby, potřebujeme heterácký maso! Vošoust může bejt taky teplej, ale jenom aby byl prostej jak pařez, neučenej, poněvadž jak má maturitu, tak už to není chlap, ale nějakej inteligent. Nesmí dělat žádný pózy, musí mít držku jak poleno, prostě drsňák potáhlej kůží! Žádný zbytečný city! Jenže takovýhle v buzinci nenajdeš. Jsou známý desítky případů, že jdou heterácký vošousti s buznou po dobrým, v posteli dělaj teplý, a když je po všem, dostanou záchvat agresivity, kradou, vražděj, zboží někde střelej… Kolikrát už jsou na schodech, už jdou domů. Zavoláš, na něco se zeptáš – vrátěj se a daj ti přes držku. Jakoby vzteklí sami na sebe.

Ale toho se buzna nezalekne. Tím myslím opravdová, taková jak my. Ne ty fifleny v klubu. Každá jenom sní, že sbalí takovýho opilýho Orfea, co si za celou dobu nevšimne, že nemá co dočinění s holkou. Právě aby si v tom opileckým poblouznění myslel, že je s holkou. Ale to musí bejt hodně opilej, nebo… Protože nejlepší vošousti jsou hetero a takovýho dostat, to je potřeba ho buď úplně ožrat, nebo…

– Nebo?

– Ale abych se vrátila k Hraběnce – Patricie nechce odpovědět na mou otázku – teď jsem byla tak nějak, prosim vás, v jedenáct v noci, ještě než nám to ty jeřáby všechno rozkopaly, i pahorek a rozvaliny a náš strom s nápisama, byla jsem tam v noci zavzpomínat, poněvadž byl svátek Všech svatých, zvanej dziady podle Mickiewicze. Jdu, koukám… vošoust. Pomyslím si, to jde asi opilej vošoust, co jinýho, takže jdu za ním, ale on frnk, mizí mi z očí. Říkám to v přítomným čase, abys to tak zapsal, schválně to tak říkám, aby se to jakože dělo před očima čtenáře. No a ty lampy, každá druhá vyhořelá, není vidět, ale oči jsou za ty léta na tmu zvyklý. No a mně je hned jasný, že on šel do rozvalin, tam za pahorek. Já tam znám přece každej vý15

mol a zákoutí. Scházím tam, vidím – mihl se a zase zmizel, už vím, že jde do toho kráteru po bombě, co tam je zarostlej křovím, víš, tam jak jsme tehdy měly toho, no Arciptáka…

– Aha, aha! – Lukrécie si přesně vybavuje, o koho jde.

– No a vošoust přelezl přes tu ohradu s tabulkou, že tam jsou výkopy, já si vyhrnula spodničku a hop! – znám přece tu uvolněnou laťku tam v plotě. Jdu, už si pod podprsenkou dlachním bradavky, už jsou ze mě jedny velký otevřený ústa, jdu dolů, do toho kráteru, a vidím, že se – podle očekávání – vošoust zastavil v tom temným rygólu, otáčí se…

– A co? A co?!

– Koukám, a je to Hraběnka!

– Duch?

– Straší, čúza. Takový od ní šlo světlo, z očí, z držky, z uší, jako by uvnitř měla danou svíčku. Měla na sobě tu svoji zelenkavou bundu z burzy, ale takovou nějakou zablácenou, zaschlá hlína, jako by se jí to v tom hrobě všechno pomíchalo s deštěm, s blátem. Já se pokřižovala, ale ona mi říká: – Za vošoustem jsem šla, za svatou kládou jsem šla, přes ty výmoly, ještě po smrti! Dnes světíme mrtvé, dziady, dej trochu sperma, dej a udělím ti morální ponaučení, že kdo nikdy neokusil…

– Rouhání! Ještě po smrti si z národního díla utahuje, čúza!

– Čúza to teda byla vždycky nevídaná. A ještě se vysmívá dál, říká: – Jmenuju se Milijón! Jmenuju se Milijón, říká, neboť mě Milijón vošoustů mělo!

– Ježiš!

Já na ni taky jak Mickiewicz: Kša, kša, leť si již, zjeve nečistej! Ale ona dál mele to svoje, že ni jídla, ni pití nechce, tak nějak se vyjádřila, že jenom kapku vošou16

stovskýho sperma. A nic jinýho, jenom sperma a sperma. Aha, a ještě si z Bible utahuje, že jako, víš co, prorokuje, s vizema jak nějaká Pýthie nebo Kasandra, že „budete stát, tety, u bran poklopce vošousta a nebude vám otevřeno“. A natahuje ke mně tu svou křivou hnátu a říká mi „pojď!“. No. – Teď se na sebe dívají, vzdychají. – Bylo to děsivý, poněvadž jí už pod vlasama prosvítala lebka, ale poznala jsem ji, protože ve vzduchu byl takovej jemnej smrádek, jakoby z těch záchodků v podchodu, co na nich dělala, celej život z ní táhla ta borovicová kulička, co se věší na mísu, takže jsem vždycky potmě poznala, kdy sedí v křáku Hraběnka a kdy vošoust. No a taky jsem ji poznala, protože mluvila stejně jako za života s takovým vesnickým přízvukem. Stála jsem tam jak zhypnotizovaná. Cítila jsem, že se musím napít, že jestli se hned nenapiju, tak to nevydržím. Nakonec jsem vylovila z kapsy nějaký pomačkaný cigáro, ruce se mi takhle klepaly.

Patricie má hubené ruce, pokryté hnědými jaterními skvrnami, dlouhé nehty, kovový náramek s vyrytým nápisem LOVE, jaký se prodává u moře ve stáncích se suvenýry. Těma rukama teď ukazuje, jak se jí klepaly.

Náramek se třese a naráží do velkých zlatých rusáckých hodinek.

– Nakonec jsem si nějak zapálila, mám dojem, že dokonce filtrem naoborot, a snažím se ji přimět k troše soudnosti, a tak jí jakoby s klidem (ale uvnitř se celá klepu) říkám: – Prober se, holka, byly jsme za života nejlepší kamarádky, už ti to sperma vlezlo na mozek, že po smrti nepoznáš kámošku, se kterous objela tolik vošoustů, se kterous chodila za Rusákama ke kasárnám, prolilas tolik sperma, že kdyby se to tak slilo do jedné vany všechno dohromady, tak by se v tom koupat dalo, a kdyby tam vlezla taková tlustá jak ty, tak by to přeteklo?! Kyrie Elejson a kša! Nevidíš, že nejsem žádnej 17

vošoust, že jsem Patricie, stará Patricie z města? – Ona ti měla takový skelný oči, bylo vidět, že i po smrti dál v záhrobí chlastala jak za života. Vypadalo to, že mě začíná poznávat a zmateně blekotá: – Paticije? (a neříká „Patricie“, ale tak divně „Paticije“, „ticije“, jako by měla v držce horkej brambor, ale možná že to tak po smrti bejvá). A já: No. Ona něco zabručela, zamumlala a šla si po svým, hledat dál, na pahorek. Ani dobrý den, ani nashledanou, odtáhla do hajzlu, a přitom jsme se neviděly dobrých patnáct let a bylo by o čem pokecat. A – Patricie vyprskla smíchy – jak ji zahlídla jedna taková fuchtle (víš která – mrká na Lukrécii – Sova), že se vrací z rozvalin, hned za ní šla na ten pahorek. Za Hraběnkou, to bude překvápko. A to si ještě představ, že jsem už prve viděla, jak na ten vršek směrem od Odry jde takovej hlouček jakoby skinů, no každopádně nepřátelsky naladěnej. Já ji chtěla varovat, ale říkám si, co jí udělaj, když je duch?

Měla jsem co dělat, abych se sama strachy nepodělala, zaprvé kvůli tomu duchovi a taky se z vršku rozléhal řev, jak kdyby tam někoho vraždili, ale… Ale nebyla jsem zas tak vyděšená, abych ještě ne… chápeš, zrovna se tam objevil ten Kníratej Zbyšek. Co má vždycky s sebou kolo.

Patricie chápe. Lukrécie vstává a upravuje si šedivé zbytky vlasů. Obrací gramodesku. Na své vypouklé břicho natahuje laciný vzorovaný svetr. Je šeredná, má lupy, a přitom skoro žádné vlasy. Zlomyslně se zašklebí a povýšeně pronáší: – No ona Hraběnka byla přece bláznivá už za života a kdo ví, jak na ni zapůsobilo něco tak otřesnýho jako vlastní smrt? Pamatujete, jak jsme s ní chodily ke kasárnám za Rusákama?

Dva staroušci ožili, Patricie jde k nábytkové stěně („vysoký lesk“) a něco z ní nábožně vytahuje. Za chvíli už vykládá na stůl hermeticky uzavřené igelitové sáč18

ky, v nichž je něco hnědého. Chci jeden sáček otevřít, ale obě se na mě vrhají.

– Vůně, vůně, vyprchá vůně! Chraň bůh, neotvírat!

Jenom na výročí. – Uvnitř mají své zavšivené relikvie: vojenské pásky, nože, onuce, různé zahnědlé nebo černobílé fotografie vyrvané z legitimací, s fialovými půlměsíci velkých neaktuálních razítek. Na nich ruské tlamy dvacetiletých hromotluků, bramborové nosy, držky zlostné i dobrácké. Anebo zlé, křivé čumáky. Česané na patku. Zezadu věnování v azbuce. Nad kuchyňskými dveřmi, místo svatého obrázku, visí na hřebíčku kus rezavého ostnatého drátu. Urvaly si ho teď, nedávno, šlo to lehce, zakroutily vlevo, vpravo a hotovo. Nacpaly si tím drátem všechny kapsy, aby bylo dost i pro Prcinu a pro ostatní, na potom, až tady nic nezbude.

Ukazují taky snímky zničených kasáren, nápisy okolo oken, nadrápané na nedostupných místech, vyškrábané, např. ранск 100 Netuším, o co jde.

– Číslice 100 – vysvětlují zasvěceně – označuje 100 dní do transportu a Bransk je samozřejmě město, do kterýho se za těch 100 dní vrátí. A proč zrovna 100?

Poněvadž jim přesně sto dní před transportem stříhali vlasy dohola. Aby venku neroznesli vši. To byl ohromnej svátek. Dodneška se tam takovýhle nápisy zachovaly. Jenomže ty stěny, co jsou dneska vepředu, na normálně přístupný ulici, byly kdysi až tam, za zdí, nepřístupný.

– Ovšem jak pro koho! Tady – Lukrécie ukazuje na fotografii – na téhle vnitřní cestě (ach, dneska už vnější…), tady bylo křoví a tady Patricie nastavovala zadek.

Ty kasárny na Kasárenské, to se jmenovalo komandantura. Říkalo se: – Jdem na komandu. No protože byly ještě jiný kasárny, na Krzykách…

19

Lukrécie pláče. Patricii selhává hlas. Tohle nevydržím, omluvte mě, dámy, odkládám cigaretu do popelníku (velká luxfera, co má představovat křišťál, ve skutečnosti někde vybouraná ze zdi) a jdu na záchod.

Je to nechutné. Nechutné a zajímavé zároveň. Tohle přece nemůžu publikovat. Jak taky? Jak s tímhle naložit? Reportáž pro Politiku? „Na vlastní oči“? Jak? Dá se psát o tirácích, o zlodějích, o podvodníčcích, o vrazích, o práskačích, jenom o tomhle to nějak nejde. Přestože tady nikdo nikomu neubližuje. Jaký zvolit jazyk? Jedině tak „prdel“, „čurák“, „kouřit ptáka“, „vošoust“… Opakovat ta slova tak dlouho, až tu svou kasárenskou lepkavost ztratí. Jako slovo „pochva“ v Monolozích vagíny. Nedivím se, že o tom reportáž nikdy nikdo nenapsal!

O tomhle přemýšlím, když čurám v té jejich koupelně. Rozhlížím se kolem sebe. Tak především přímo nad mísou mám ve výšce očí fotku vošousta, pečlivě vystřiženou z novin. Vošoust, kterého odvádějí v poutech dva policajti, taky vošoustovští. Možná je to někdo známý, každopádně násilně zbavený svéprávnosti, ovšem zvrhlost je v tom, že je člověk nucený na to koukat, když čurá.

A dále: pračka – ne automatická, ale staré hlučné romo –, z kohoutku kape, květináče s kapradím a banálním rostlinstvem, co zkrášluje parapety na každém oddělení Ústavu národního zdraví. Prohlížím si ty jejich ubohoučké kosmetické přípravky na zažloutlé neobezděné vaně, otevřený šampón „tři druhy bylin“, zaprášená štětka na holení, nejlacinější krémy, pleťová voda, kartáček na zuby v posledním stadiu rozpadu – žluté štětiny odstávají na všechny strany. Pavučina v kelímku na kloktání. Turpismus – tak bych to definoval, kdybych chtěl riskovat, že mi zase budou nadávat do filologů. Je tu dokonce samoopalovací krém, důkaz předem prohraného boje o vlastní atraktivitu.

20

Román Chlípnice wrocławského prozaika Michała Witkowského (1975) byl jednou z hlavních literárních událostí roku 2005 v Polsku. Především díky tématu, které autor zvolil: zaniklý svět nočních parků 70. a 80. let, ruských kasáren, špinavých nádraží a páchnoucích veřejných záchodků, portréty zženštilých, „vykroucených“ homosexuálů, žijících sexem a pro sex. Mizející „vyšší sféry dna“, viděné očima dvou starých břichatých „tetek“, oslovujících se ženskými jmény Patricie a Lukrécie. Jejich nostalgické vzpomínky na doby socialismu, kdy „každý měl co jíst a kde spát“, jejich ztracenost v dnešním světě, kterému nerozumějí. Witkowski má neobyčejnou schopnost vyprávět, portrétovat, napínat, ošklivit, bavit i dojímat, ovšem budí také rozpaky konzervativní většiny. Witkowski výborně a přesvědčivě naplňuje marnou snahu našich autorů zpodobit tvář života v postkomunistické zemi.

www.fra.cz

9 788086 603568

Cover © Radeq Brousil, 2007

Photo © Rafał Milach, 2007

Román Chlípnice wrocławského prozaika Michała Witkowského (1975) byl jednou z hlavních literárních událostí roku 2005 v Polsku. Především díky tématu, které autor zvolil: zaniklý svět nočních parků 70. a 80. let, ruských kasáren, špinavých nádrapřipravujeme ží aPamuk, páchnoucích veřejných záchodků, portréty Orhan Nový život zženštilých, „vykroucených“ homosexuálů, žijících Yasmina Reza, Zoufalství sexem a pro sex.Noc Mizející „vyšší sféry dna“, viděné Polona Glavanová, v Evropě očima dvou starých břichatých „tetek“, oslovujících Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský sePilch, ženskými jmény Patricie Jerzy U strážnýho anděla a Lukrécie. Jejich nostalgické na doby socialismu, kdy „kažYasmina Reza,vzpomínky Adam Haberberg dý měl coIzzo, jíst aTotální kde spát“, Jean-Claude chaosjejich ztracenost v dnešním schopné světě, kterému nerozumějí.prokletí Witkowski má 20. stol.

Bytosti zemřít. Francouzští básníci neobyčejnou schopnostV vyprávět, Andrés Sánchez Robayna, těle světa portrétovat, napínat, ošklivit, bavit i dojímat, ovšem budí také Erich Fried, Milostné básně rozpaky konzervativní většiny. Witkowski výborně a přesvědčivě naplňuje marnou snahu našich autorů zpodobit tvář života v postkomunistické zemi.

Cover © Radeq Brousil, 2007

Photo © Rafał Milach, 2007

fra

www.fra.cz

9 788086 603568