Jan Vičar by grodl

— Jan Vičar — Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká • I wanted to be a general but the war was too short • Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz

Jan V. : „Co jste dělal před válkou?“ Josef. K.: „Ve Varnsdorfu jsem se vyučil, pak jsem pracoval ve fabrice. Jednou jsem mému otci řekl, že musím v sobotu do práce. Ve fabrice jsem se také vymluvil. Odjel jsem do německé Žitavy, kde jsem se chtěl přihlásit do školy pro oficíry. Tato škola byla právě tam. Zjistil jsem ale, že potřebuji souhlas otce. On mi to nedovolil a přihlášku nepodepsal.“ Josef K.: „Kopf hoch, Brust raus, Finger lang.“ (Hlavu vzhůru, prsa vypnout, prsty narovnat.)

Jan V.: “What did you do before the war?” Josef K.: “I got trained for a trade in Varnsdorf, then I took up a factory job. Once, on a Saturday, I told my father I had to go to work. And at the workshop, I also invented an excuse. I left for Zittau, in Germany, where I intended to sign up for a course in the academy for military officers. The school was then based there. But I found out I needed my father´s consent. He wouldn´t let me go, and refused to sign my application.” Josef K.: “Kopf hoch, Brust raus, Finger lang.” (“Head up, stick out your chest, jut out your fingers.”)

Jan V. : »Was haben Sie vor dem Krieg gemacht?« Josef. K.: »In Warnsdorf hatte ich ausgelernt, und dann in einer Fabrik gearbeitet. Einmal habe ich meinem Vater gesagt, dass ich am Samstag zu Arbeit müsste. Auch in der Fabrik habe ich mich entschuldigt. Ich bin dann nach Zittau in Deutschland gefahren, wo ich mich bei einer Offiziersschule anmelden wollte. Dort war so eine Schule. Da habe ich dann festgestellt, dass ich eine Einwilligung meines Vaters brauche. Der hat es mir aber nicht erlaubt und die Anmeldung nicht unterschrieben.« Josef K.: »Kopf hoch, Brust raus, Finger lang.«

© Galerie hlavního města Prahy, www.GHMP.CZ, 2014 Text © Šárka Koudelová, Markéta Odehnalová, Jan Vičar, Radek Wohlmuth Design © pure-beauty.cz Photo © Pavel Petrov, Vojtěch Uxa, Jan Vičar & pure-beauty.cz ISBN 978-80-7010-103-2

Jan V.: „Střílel jste u Leningradu?“ Josef K.: „Nebyl jsem tam přeci na dovolené. Omrzly mi prsty u nohou a dostal jsem se do lazaretu. Očekával jsem služební postup. To se ale nestalo. U Leningradu jsme spali v dřevěných bunkrech. Celý čas ve sněhu, v lese. Polní kuchyně stála třicet kilometrů za frontou. S jídlem nejezdili každý den nebo také nic nepřivezli, protože je rusáci odstřelovali. Často jsme dostali pouze komisárek.“ Jan V.: „Jak to tam vypadalo?“ Josef K.: „Už první den bylo mnoho padlých. Za dva dny to byla polovina batalionu. Celý batalion měl kolem 700 vojáků. Ve věku 17–18ti let. U každé skupiny byl někdo starší se zkušenostmi. To nebylo to, co jsme si v tomto věku představovali.“ Jan V.: „A co jste si představovali?“ Josef K.: „Chtěli jsme zvítězit.“

Jan V.: “Did you get to shooting at Leningrad?” Josef K.: “I didn´t go there for a holiday trip, did I. I suffered frost bites on my toes, and I got to field hospital. I was expecting service promotion. But it never happened. At Leningrad, we slept in wooden bunkers. All the time under snow, in the woods. The field kitchen was set up thirty kilometres behind the frontline. They wouldn´t bring in meals every day, on some days they didn´t even come at all, as the Russkies sniped at them. Often we´d only get Kommissbrot.” Jan V.: “What did it look like there? ” Josef K.: “By the end of day one, many of us fell. Two days into it, our losses amounted to one-half of the battalion. The whole battalion had around 700 men. Aged between 17 and 18. Each company had a senior guy attached to it with enough experience. It wasn´t exactly what we, at our age, had imagined it to be.” Jan V.: “And what had you imagined?” Josef K.: “We wanted to win.”

Jan V.: »Haben Sie bei Leningrad geschossen?« Josef K.: »Ich war da ja nicht auf Urlaub. Ich hatte Erfrierungen an den Zehen und bin ins Lazarett gekommen. Ich hoffte befördert zu werden. Dazu ist es aber nicht gekommen. Vor Leningrad haben wir in Holzbunkern geschlafen. Die ganze Zeit über im Schnee, im Wald. Die Feldküche stand dreißig Kilometer hinter der Front. Das Essen kam nicht täglich, oder sie kamen nicht durch, weil sie von den Russen beschossen wurden. Oft bekamen wir nur Kommissbrot.« Jan V.: »Wie sah es dort aus?« Josef K.: »Schon am ersten Tag gab es viele Gefallene. In zwei Tagen das halbe Bataillon. Ein Bataillon hatte um die 700 Soldaten im Alter von 17 bis 18 Jahren. Bei jeder Gruppe war ein Älterer mit Erfahrung. Das war nicht das, was wir uns in dem Alter vorgestellt hatten.« Jan V.: »Und was hatten Sie sich vorgestellt?« Josef K.: »Wir wollten siegen.«

„Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká.“ Markéta Odehnalová

Tato slova říká v Deníku Jana Vičara „Opa“, česky děda, vlastním jménem Josef K., jinak bývalý příslušník SS policie, který dnes žije se svou dcerou v Kostnici. Jan Vičar se o něj staral jako pečovatel v dubnu 2012. Z pobytu v Německu si umělec odnesl nejen zážitky, ale i deník se zápisky a kresbami, které přenesl do svého dalšího díla — monumentálních linorytů, inspirovaných životem Josefa K. Obsah linorytů je plný metafor a navazuje na Vičarovy starší práce. Tisk Chlapec s obrazem je inspirovaný lidovou písní Pasol Jano tri voly. Hlavní postavou je tu chlapec s bubínkem, který má ruce na skle a dívá se přes ně na obraz umírajícího Jana. Bubínek, symbol dětských her na vojáčky, provází chlapce i v dalších dvou velkoformátových linorytech: V Houpačce a Bubeníkovi. Houpačka chlapce vynáší mimo prostor a čas, umožňuje mu přechod z pevné země do prázdna a zároveň skok do vody pod sebou. Motiv přechodu z jednoho světa do druhého je pak naplno rozvinut v obraze Převozníci (Hotel Melencolia). U Převozníků se Vičar nechal inspirovat Dürerovou rytinou Melancholie I, která pomocí různých znaků a číslic odkazuje k planetě Saturn, symbolizující plynutí času, smrt a záhubu. Na Vičarově listu je vyobrazen žebřík, který nechybí ani u Dürera. Může to být Jákobův žebřík, přechod mezi nebem a zemí, brána k Bohu a cesta, po které v Jákobově snu sestupovali a zase stoupali Boží poslové. Z tohoto místa k Jákobovi promluvil Bůh.1 Převozníky obklopují ze všech stran kruhová tělesa připomínající černá slunce, která jsou spojována s árijskými kulty a rozvojem nacismu. Velký sluneční kotouč se však nachází i na hradě Wewelsburg, který nechal rekonstruovat šéf gestapa Heinrich Himmler. 31. 3. 1945 byla část hradu na Himmlerův příkaz zničena a sídlo se stalo na několik desetiletí symbolem zkázy.2 Dědovo jméno Josef K. může vyvolávat asociace s Kafkovým slavným románem Proces, jehož tísnivá atmosféra vyzařuje i z Vičarových zápisků z pobytu v Kost3

nici. Zatímco románový Josef K. byl souzen za zločin, který mu nebyl nikdy sdělen a jehož si nebyl vědom, ale byl za něj nakonec popraven, současný „Opa“ Josef K. se dobrovolně účastnil největšího vojenského konfliktu minulého století, svého jednání nikdy nelitoval a věří, že mu bude po smrti určeno místo v nebi. Jan Vičar však starce nesoudí; působí spíš jako svědek, zapisovatel jeho života a rodinných poměrů, jež transformuje do metafor grafik, navazujících na jeho předchozí práce. Figury na Vičarových tiscích jsou bohatě obestřeny ornamentem. Umělcův výtvarný přednes přesahuje hranice grafiky a vstupuje do oblasti malby, jak tomu bylo i v dřívější tvorbě. Vičarova praxe vychází z poučení, jemuž se mu dostalo za dob studií, kdy byl na AVU žákem Františka Hodonského a jeho ateliéru krajinomalby, poté však ještě navštěvoval ateliér grafiky Jiřího Lindovského. Obě média tak dokáže propojit a grafiku, obor většinou drobných formátů, paradoxně monumentalizovat i pomocí malířských technik. — Markéta Odehnalová, 2014.

1 – Gen 28, 10 — 22 2 – GOODRICK–CLARKE, Nicholas. Černé slunce: árijské kulty, esoterický neonacismus a politika identity, Praha 2006, s. 160, 161

„I wanted to be a general, but the war was too short.“ Markéta Odehnalová

These are words uttered in Jan Vičar´s Diary by “Opa”, or Grandpa, real name Josef K., an ex-SS police officer who now lives with his daughter in Konstanz, Germany. Jan Vičar looked after him while working as a health-care provider, in April 2012. Life experience was not all the artist brought back from his stay in Germany; whilst there he also kept a diary containing notes and drawings, which he has incorporated into his subsequent work: a series of monumental linocuts inspired by the life story of Josef K. The content of these linocuts, filled with metaphors, links to Vičar´s previous output. The print Boy with a Picture was inspired by the folk song Pasol Jano tri voly. The key figure here is a boy with a small drum, his hands pressed onto a glass pane through which he peers at a picture of Jan in his death throes. The small drum, symbolizing children playing soldiers, also accompanies the boy in two other large-scale linocuts, The Swing, and Drummer. Here the swing ejects the boy out of space and time, enabling him to pass from solid land into the void, whilst simultaneously to dive into the water below. The theme of transition from one world to another is developed still further in Ferrymen (Hotel Melencolia). For Ferrymen, Vičar drew inspiration from Dürer´s engraving Melancolia I, wherein various symbols and figures are employed with reference to the planet Saturn, symbolizing the flow of time, death and ruin. Vičar´s sheet features the depiction of a ladder, which is also present in Dürer´s print. It could be Jacob´s Ladder, marking the transition between Heaven and Earth, the gateway to God, and the staircase descended and ascended in Jacob´s dream by God´s messengers. It was from here that God spoke to Jacob.1 The ferrymen are surrounded on all sides by circular objects that resemble many black suns, symbols associated with Aryan cults and the upsurge of Nazism. In addition, a large sun-shaped disc can also be found at Wewelsburg Castle whose reconstruction was commissioned by head of the Gestapo, Heinrich Himmler. On March 31, 1945, a part of the castle was demolished on Himmler´s orders, the site became a symbol of destruction for several successive decades.2

The Grandfather´s name, Josef K., may evoke associations with Kafka´s famous novel The Trial, whose bleak atmosphere is likewise reflected in Vičar´s diary entries from the time of his stay in Konstanz. Whereas Josef K. of the novel stood trial for a crime which was never specific to him and which he was unaware of having committed he eventually ended up executed. The present-day “Opa,” Josef K., volunteered for service in the largest-scale military conflict of the past century, has never felt the least remorse about his acts, and believes he will be granted a place in heaven after death. Still, Jan Vičar refrains from passing any judgment on the old man; rather, he remains more than anything else a witness, a chronicler of the man´s life and family background, which he proceeds to transform into the metaphoric idiom of print maintaining links with his previous works. The figures in Vičar´s prints are copiously enshrouded in ornaments. The artist´s rendition reaches beyond the boundaries of printmaking, entering into the realm of painting, likewise in accord with his earlier output. Vičar´s practice is supported by the training he received as a student at the Prague Academy of Fine Arts, where his teachers were František Hodonský, head of the landscape painting studio, and subsequently Jiří Lindovský, head of the printmaking studio. He himself has achieved a symbiotic combination of the two media, somewhat ironically propelling printmaking, a method otherwise largely focused on smaller-scale formats, up to a monumental scale, with the use of, among other devices, painting techniques. — Markéta Odehnalová, 2014.

1 – Gen 28, 10 — 22 2 – GOODRICK-CLARKE, Nicholas. Black Sun: Aryan Cults, Esoteric Nazism and the Politics of Identity, Prague 2006, p. 160, 161

»Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz.« Markéta Odehnalová

Diese Worte sagt in Jan Vičars Tagebuch „Opa“ Josef K., ein ehemaliger Angehöriger der SS-Polizei-Division, der heute mit seiner Tochter in Konstanz am Bodensee lebt. Jan Vičar kümmerte sich um ihn im April 2012 als Betreuer. Von seinem Aufenthalt in Deutschland brachte der Künstler nicht nur Erlebnisse mit nach Hause, sondern auch ein Tagebuch mit Eintragungen und Skizzen, die er in sein Werk einfließen ließ – monumentale Linolschnitte, inspiriert vom Leben des Josef K. Die entstandenen Linolschnitte sind voller Metaphern und nehmen auch Bezug auf Vičars ältere Arbeiten. Der Druck Chlapec s obrazem (Junge mit Bild) ist vom slowakischen Volkslied Pasol Jano tri voly (Jano hütete drei Ochsen) inspiriert. Die Hauptgestalt ist hier ein Junge mit einer Trommel, der auf das Bild des sterbenden Jano schaut. Die Trommel, das Symbol für das Soldatenspielen kleiner Kinder, begleitet den Jungen auch auf zwei weiteren großformatigen Linolschnitten: in den Bildern Houpačka (Die Schaukel) und Bubeník (Der Trommler). Die Schaukel lässt den Jungen Raum und Zeit vergessen, ermöglicht ihm einen Übergang vom festen Boden ins Leere und zugleich einen Sprung ins Wasser unter sich. Das Motiv des Übergangs von einer Welt in eine andere entfaltet sich dann zur Gänze im Bild Převozníci (Hotel Melencolia) (Die Fährmänner (Hotel Melencolia)). Für die Fährmänner ließ sich Vičar von Dürers Stich Melencolia I inspirieren, der mittels verschiedener Zeichen und Ziffern auf den Planeten Saturn als ein Symbol für den Lauf der Zeit, für den Tod und die Vergänglichkeit verweist. Auf Vičars Blatt ist eine Leiter abgebildet, die auch bei Dürer nicht fehlt. Es könnte Jakobs Leiter sein, eine Verbindung zwischen Himmel und Erde, ein Kontakt zu Gott und der Weg, über den in Jakobs Traum die Engel auf- und niederstiegen. Von der Spitze der Leiter sprach auch der Herr zu Jakob.1 Die Fährmänner sind von allen Seiten von runden Körpern umgeben, die an schwarze Sonnen erinnern, welche auf Arierkulte und den Aufstieg des Nationalsozialismus verweisen könnten. 5

Eine große Sonnenscheibe befindet sich jedoch auch auf der Wewelsburg, die Gestapo-Chef Heinrich Himmler umbauen ließ. Am 31.3.1945 wurde ein Teil der Burg auf Himmlers Befehl hin zerstört, und die Wewelsburg wurde für mehrere Jahrzehnte zum Symbol des Verfalls.2 „Opas“ Name Josef K. kann Assoziationen mit Kafkas berühmtem Roman Der Process wecken, dessen drückende Atmosphäre auch Vičars Aufzeichnungen aus Konstanz ausstrahlen. Während der Romanheld Josef K. für ein Verbrechen vor Gericht steht, worüber ihm niemand Auskunft geben kann und dessen er sich nicht bewusst ist, für das er jedoch letztlich hingerichtet wird, nahm der zeitgenössische „Opa“ Josef K. freiwillig am größten militärischen Konflikt des vergangenen Jahrhunderts teil, ohne sein Handeln je bereut zu haben, und in der Überzeugung, dass ihm nach dem Tode ein Platz im Himmel bestimmt ist. Jan Vičar verurteilt den Alten jedoch nicht; er wirkt eher wie ein Zeuge, ein Chronist seines Lebens und seiner Familienverhältnisse, die er in grafische Metaphern transformiert, die wiederum an seine vorherigen Arbeiten anschließen. Die Figuren auf Vičars Drucken sind reich mit Ornamenten versehen. Der bildnerische Ausdruck des Künstlers überschreitet die Grenzen der Grafik und geht, wie auch in seinem früheren Schaffen, in den Bereich der Malerei über. Vičars Praxis geht von seinen in der Studienzeit erworbenen Fertigkeiten aus, als er an der Akademie der bildenden Künste ein Schüler František Hodonskýs und dessen Atelier für Landschaftsmalerei war und in der Folge auch das Atelier für Grafik von Jiří Lindovský besuchte. Beide Medien vermag er daher zu verbinden, und die Grafik, die meist in kleinen Formaten zum Ausdruck kommt, paradoxerweise zu monumentalisieren, auch mit den Techniken der Malerei. — Markéta Odehnalová, 2014.

1 – Gen 28, 10 — 22 2 – GOODRICK-CLARKE, Nicholas. Black Sun: Aryan Cults, Esoteric Nazism and the Politics of Identity, Prag 2006, s. 160, 161

Jan Vičar — převozník III. třídy Jan Vičar — ferryman of 3rd class Jan Vičar — Fährmann dritte Klasse

Licence of boat floating on the waterways in the Czechoslovak Socialist Repubic Lizenz für Schiffeführung auf den Wasserstraßen die Tschechische Sozialistische Republik

Převozníci (Hotel Melencolia) Ferrymen (Hotel Melencolia), detail Die Fährmänner (Hotel Melencolia), Detail

Převozníci (Hotel Melencolia), linoryt, 230 x 360 cm, 2014 Ferrymen (Hotel Melencolia), linocut Die Fährmänner (Hotel Melencolia), Linolschnitt

Chlapec a obraz, linoryt, 250 x 240 cm, 2013 Boy and Picture, linocut Junge und Bild, Linolschnitt

Josef K.: „Zůstal ještě někdo naživu po Himmlerovi a Göringovi?“ Josef K.: “After Himmler and Göring, had anyone stayed alive?” Josef K.: »Ist nach Himmler und Göring noch jemand übrig geblieben?«

BubenĂk, linoryt, 200 x 246 cm, 2013 Drummer, linocut Der Trommler, Linolschnitt

Bubeník, linoryt, detail Drummer, linocut, detail Der Trommler, Linolschnitt, Detail

Josef K.: „První rok po válce jsem strávil v koncentráku v České Kamenici. 146 lidí tam bylo tehdy zabito.“

Josef K.: “I spent the first year after the war in a concentration camp, in Böhmisch Kamnitz. 146 got killed there at that time.”

Josef K.: »Das erste Jahr nach dem Krieg verbrachte ich im KZ in Böhmisch Kamnitz, Česká Kamenice.146 Leute wurden dort damals umgebracht.« 13

Houpačka, dřevořez, 250 x 400 cm, 2014 Swing, woodcut Die Schaukel, Holzschnitt

HoupaÄ?ka, matrice Swing, matrix Die Schaukel, Matrize

El: “My father claimed of his own wife that she had Alzheimer´s. In that way, he wished to prevent her any contact with their grandson, S. When my mother lay dying, he wouldn´t see her. She herself told me, ‘Let him go...’”

El.: »Mein Vater hat über seine eigene Frau gesagt, dass sie Alzheimer hat. Er wollte so den Kontakt mit dem Enkel, S., verhindern. Als meine Mutter starb, wollte er sie nicht sehen. Sie selbst hat mir gesagt: Lass ihn gehen...«

Houpačka, dřevořez, detail Swing, woodcut, detail Die Schaukel, Holzschnitt, Detail

El.: „Můj otec o vlastní ženě prohlašoval, že má Alzheimera. Chtěl takto zamezit styku s vnukem S. Když moje matka umírala, tak ji nechtěl vidět. Ona sama mi řekla: Nechej ho jít…“

Houpačka, dřevořez, detail Swing, woodcut, detail Die Schaukel, Holzschnitt, Detail

Dva andělé a dítě, linoryt, 180 x 288 cm, 2007 Two Angels and Child, linocut Zwei Engel und Kind, Linolschnitt

Jezdec, linoryt, 215 x 246 cm, 2014 Rider, linocut Der Reiter, Linolschnitt

Jan V.: She jumped up and down on the spot, her legs slightly spread, like a monkey, scratching her cunt. She accompanied her monkey jumps with rhythmic shouting, “That´s the only thing you´re good at, Czech pigs.” I couldn´t help bursting out in laughter.

Jan V.: Sie sprang wie ein Affe mit leicht auseinandergezogenen Beinen und kratzte sich dabei an der Möse. Im Rhythmus der Affensprünge brüllte sie: »Was anderes könnt ihr nicht, ihr tschechischen Schweine.« Ich musste laut loslachen.

Jezdec, matrice, detail Rider, matrix, detail Der Reiter, Matrize, Detail

Jan V.: Skákala snožmo s mírně roztaženýma nohama jako opice a přitom se škrábala na kundě. Do rytmu opičích poskoků řvala: ,,Tohle je to jediné, co umíte, vy česká prasata.“ Neubránil jsem se výbuchu smíchu.

Jezdec, matrice, detail Rider, matrix, detail Der Reiter, Matrize, Detail

Z denĂku, 2012 From Diary aus dem Tagesbuch

Z deníku, 2012 From Diary aus dem Tagesbuch

El.: „Ich hasse alle Männer.“ (Nenávidím všechny muže.) El: “Ich hasse alle Männer.” (“I hate all men.”) El.: »Ich hasse alle Männer.«

El: “Daddy, will you have herring filets? Someone should go and get the cheese daddy is fond of…”

Z deníku, 2012 From Diary aus dem Tagesbuch

El: „Budeš tatínku jíst filety z herinka? Musí se jít pro sýr, který má tatínek rád…“

El.: »Papa, möchtest du Heringsfilets? Und Käse müssen wir noch kaufen, den Papa mag…« 26

Ă&#x161;koly od El Jobs from El Aufgaben von El

„Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká.“ deník Jana Vičara

V lednu roku 2012 jsem byl takřka bez finančních prostředků. Za můj poslední honorář byla zakoupena nová střecha na mém lesním domě. První pracovní příležitost, kterou jsem tehdy objevil, byla práce lyžařského instruktora v Krkonoších. Tato nedlouhá zimní kariéra instruktora se mi líbila i přesto, že jsem měl na starosti korpulentní německé dámy s artrózou a malé děti. Další možnost byla práce pečovatele v německé Kostnici. Mým příjezdem do Kostnice v dubnu 2012 se daly věci do pohybu a já jsem v myšlenkách začal pracovat na novém cyklu obrazů. Z každodenních zápisů do skicáku vyplývá, co se v této „rodině“ dělo. — Jan Vičar , v lese pod Javořicí u Telče 27. 4. 2014 11. 4. Tak Opa je bývalý člen SS policie, jak mi řekla El. První týden byl poznamenán jeho nenávistí. Byl jsem opakovaně nazýván cikánem a čertem, který by se měl vrátit do koncentráku. Stěžoval jsem si jeho dceři El., že za daných okolností nebudu v práci pokračovat. El. mě prosila a plakala, že nikoho nemají a že vše dělám dobře, jen ať zůstanu. Souhlasil jsem. El. nemá žádný hezký vztah ke svému muži. Večer, když se potkají, ani se nepozdraví. Neustále si něco vyčítají. Do toho obvykle začne řvát Opa, aby ho vyhodili na ulici, že už nechce být na světě. El. kolem něho létá jako pilná včelka Mája, ráno čerstvý croissant, já pak vařím oběd. Vždy čerstvý, protože jídlo z minulého dne se nesmí jíst. Večer jsem byl s CH. (manžel El.) na koberečku. Velká šéfka si nás povolala. Byli jsme jako školáci před paní učitelkou. CH. se provinil, že dal Opovi starou rybu (stará nebyla) a já si prý zvykám často odcházet na procházku. Odvětil jsem, že jsem se vždy dovolil a že nejsem zvyklý být ve 40 stupních vedra. Všichni se tomu zasmáli, kromě El. 12. 4. Dnes jsem to Opovi zavařil, dal jsem mu na sní-

dani velikonočního beránka. Bohužel mu kousek zaskočil a on začal kuckat. Já ho přitom mlátil do zad. El. mě obvinila, že jsem způsobil dědečkovi kašel. Po akci s beránkem El. vyházela hystericky z lednice skoro všechny potraviny. Prý byly staré. Večer byla ještě scénka se záchodem, který jsem vydrhnul, pač byl od Opy pochcaný. Zapomněl jsem tam ale vodu se saponátem, kterým jsem záchod umýval. El. mě hned obvinila, že se toho napije kocour a že zdechne. Na můj komentář, že se kocour sám od sebe chemie nenapije, začala trousit ironické poznámky.

cal. Je to malá svině. Situace vygradovala u snídaně. CH. špatně nakrájel dědečkovi salám a El. ho proto vyhodila do dřezu. Nakrájela mu ho znovu. Ve 22.00 jsem šel na procházku, nemám povoleno déle, než do 23.00. Je to jediná chvilka klidu za celý den. Vykouřím za tu hodinu asi pět cigaret a procházím se v noci mezi zahradami. Po mém návratu se situace opět vyostřila v další řvaní. Opa má něco s okem a já jsem na vině. Arschloch – díra do prdele, je nejčastější slovo, které slyším. Kolem 11.30 jsem šel spát. Řvaní slyším ještě v 1.30 po půlnoci.

13. 4. ráno El. se nelíbilo, že jsem nechal po úklidu nádobí pootevřenou skříňku. Opa si stěžoval, že mu padají spoďáry. Až dodatečně, co visely na šnůře, El. zjistila, že mají prasklou gumu. Začala nadávat, že je třicet Euro v prdeli. Já na to, že mi to může strhnout z platu, že jsem to nepoznal. El. řekla, že tedy nemám vykonávat tuto práci, když nepoznám prasklou gumu. Dodal jsem, že jsem gumu nepřekousal a že klidně odejdu, jestli chce.

14. 4. ráno Opět řvaní, tentokrát jsem zapomněl při úklidu Jar na kuchyňské lince. Nechal jsem ho tam, protože práce nebyla ještě hotova. Mrskla nádobu pod dřez se slovy, kolikrát to bude ještě uklízet. Hovězí, co jsem včera uvařil s omáčkou, bylo vyhozeno do koše. Teprve večer jsem se takřka po týdnu dozvěděl, že s námi bydlí ještě dva psi. Už chápu, proč nesmím ani na krok do jejich bytu. Tam to musí vypadat. Ty psy jsem ještě neviděl, že by je někdo venčil. Jsou to podvraťáci, ale s takovou agresivní povahou. Hned začali cenit zuby a jeden mě poškrábal drápama. Je to trochu do krve, protože kvůli vedru nosím kraťasy. Nejmilejší je ale kocour Romeo, občas mu přilepším něčím z lednice. Je to rezavý kámoš.

13. 4. Večer přinesl opět něco, co jsem nečekal. El. se přivalila po šesté a udělala kravál, že Opa málo pil. Má vypít tři velké sklenice dopoledne a čtyři odpoledne. Poctivě jsem dělal čárky za vypité sklenice. Nedá se to do něho na sílu nacpat, tak těch sklenic bylo málo. Za to její štěkání budu dělat čárky i za nedopité sklenice. El. někam zmizela a dědeček se strašně potil. Zhasnul jsem tedy světla, co jsou nad ním a která mu zahřívají hlavu. Syn S. se poprvé osvědčil jako informátor. Pak jsem Opovi rozepnul košili a začal mu s ní pohybovat a takto ho ovívat. El. se dovalila a začala na mě řvát, že prochladne atd. Je tu stále 40 stupňů Celsia. Začala ječet o dalších věcech. Taky o tom, jak jsem dal Opovi toho beránka a že všichni chlapi jsou sráči. Já na to, že jsem slyšel, že to říkala už v noci. Dnes jsem kmital od 6.00 do 16.00, pak jsem si chvilku kreslil Opu, jak spí. S. to zase vyke-

15. 4. El. se přivalila ve 21.15. Všichni jsme čekali, až nachystá Opovi talíř. Už si nepamatuji proč, ale lapla svůj talíř s jejími oblíbenými majonézovými saláty a zmizela ve svém bytě. Vrátila se kolem 22.00, v době, kdy jsem chtěl jít na moji hodinovou procházku. El. mě začala úpěnlivě prosit, abych nikam nechodil, protože ve vedlejším bytě je na návštěvě pan B. (majitel domu) a mohl by mě potkat a vidět. Odpověděl jsem, že jsem čistě oblečen (i když bývám nazýván špinavým prasetem) a že absolutně nechápu, proč by mě B. nemohl vidět. Divil se tomu i její manžel CH. Začala štěkat potichu, aby to B. neslyšel. Použila 28

„Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká.“ deník Jana Vičara

termín Tschechei. Vysvětlil jsem jí, že to je hanlivé označení mojí rodné země, které má původ ve Třetí říši. Znovu řvaní, už nahlas, že jsem český nacionalista. Pak mě pomlouvala u Opy, že jsem alkoholik, protože piju víno. To neví, že mám v autě schovanou flašku slivovice. Vždy si před procházkou dám panáka, abych se trochu uklidnil. Šel jsem ven bez povolení a pana B. jsem nepotkal. Protože jsem neměl klíč, musel jsem zazvonit. Bestie už mě čekala na chodbě. Skákala snožmo s mírně roztaženýma nohama jako opice a přitom se škrábala na kundě. Do rytmu opičích poskoků řvala: „Tohle je to jediné, co umíte, vy česká prasata.“ Neubránil jsem se výbuchu smíchu. 16. 4. Neděle je můj jediný volný den. Jel jsem do Švýcarska do Schaffhausenu k přátelům. Konečně na pár hodin klid. Večer jsem se musel vrátit. CH. mi byl otevřít bránu na parkoviště. Na můj dotaz, jak se měli, odpověděl: „Sračky, jako vždycky.“ Přišel jsem nahoru a teprve při světle jsem uviděl, že má Opa monokl pod okem a CH. na krku. Nakonec z nich vylezlo, že se u oběda pomlátili. S. prý držel Opu a El. držela CH., prý by se jinak pozabíjeli. Úplně si to dokážu představit. Permanentně na všechny naštvaný CH., který nemůže nikdy nic říct ani rozhodnout, a starý harcovník Opa od Leningradu, kolem kterého létá pilná včelka Mája. Oko za oko, zub za zub, monokl za monokl. CH. v takových chvílích obvykle začne hajlovat, aby nasral Opu. To jsem zažil několikrát. 17. 4. Svině přijela a vše zase špatně. Večeři většinou chystal CH. s mojí pomocí. Čekal jsem do 20.00 a nic se stále nedělo. Tak jsem čekal až do 20.30. Poté mi dodatečně vytkli, že jsem to měl udělat. Řekl jsem jim, že při první příležitosti odejdu, že už toho mám plné zuby. Klíč, který nechávali ve dveřích bytu zevnitř, tam tuto noc nebyl. Jsem de facto zamknut. Okno použít nemohu, jak jsem si myslel, že se spus29

tím po natrhaném prostěradle. Jsou v něm mříže. Při usínání ještě slyším ironické poznámky o tom, jak na chatě v lese, kde bydlím, jím jen špek a zapíjím ho vínem. Ještě mi bylo řečeno, že roleta na okně v obýváku, kde Opa tráví celý den, musí být dole, protože pan B. (majitel domu) nemá rád, když je vytažena a je vidět dovnitř. Nechápu, jak může být vidět dovnitř, když je byt v patře. Rozčilil jsem ji poznámkou, že to tam je jako v bunkru. Stále pokračují ironické poznámky, jestli si pamatuji věci ze včerejška apod. Zakázala mi chodit na balkon, tak jsem si tam byl zakouřit. Večer zase vše špatně. Opa dával pochcaný papírek, kterým si utírá pinďoura, do hajzlu. Spadl mu totiž na rantl hajzlu. Zase poznámky, že to je moje práce uklízet pochcané papírky. Pak jsem vedl Opu do postele. Zase vše špatně, Opa se mohl praštit do hlavy, ale nepraštil. Znovu mi bylo zdůrazněno, že rolety musí zůstat dole, aby dovnitř nebylo vidět. Při večeři jsem podal špatně vodu nebo jsem použil špatnou sklenici na pivo. Další výtka, dveře na balkon nebyly zamčeny, jenom zaklapnuty. Zapomněl jsem na to. Už se ze mě stává blázen. To je asi smysl toho všeho. Dveře do koupelny jsem zase nechal otevřeny v době, kdy bylo stropní okno otevřeno a na Opu táhlo. Okno ale otevřela ona a zapomněla ho zavřít. El. mi řekla, že na procházku mohu až od 22.00. Už s nimi odmítám večeřet ty majonézové saláty všeho druhu. Řekl jsem jí, že jdu do svého pokoje a ať na mě zařve, když bude něco potřebovat. Ještě mě sjela, že jsem v poledne Opovi sežral oběd. Jídlo jsem mu nesežral, on ho nechtěl. Opa nejí nudle se sýrovou omáčkou. Má totiž rád pravou těžkou českou kuchyni – vepřo–knedlo–zelo. 18. 4. Gestapačka má volno. Ráno mi zasunula pod dveře papírek s úkoly, které mám vykonat. Vytkla mi, že nevytírám podlahu. Odpověděl jsem, že mi nikdo neřekl, jak často čím atd. Vždy jsem umyl hajzl a koupelnu. Tvrdila, že lžu, že mi CH. přístroj ukázal. Já na

to, že ne, a tak pořád dokola. Dotáhla červený vysavač, do kterého se dává nádobka s vodou. Zkoušela, jak jsem chytrý, jestli dokážu nádobku zasunout správným směrem. Netuší, že většina akademiků je technicky absolutně nepoznamenána. Já jsem ve zkoušce obstál. Vysavač je šunt, s hadrem a kýblem bych to měl dříve. Opovi jsem nepověsil v jeho místnosti spoďáry, páč jsem ho nechtěl rušit. Spal ještě. 10.20 Opa sám vstal a že chce na hajzl . Tak jsme vyrazili hlemýždím tempem 20 metrů za 20 minut. Nemůže chodit. Má berle. Já stojím za ním nebo před ním, kdyby náhodou padal. Během naší hajzlové procházky se přiřítila svině a že neměl vstávat, že bude mít špatné měření a že jsem lhář. Ječela tak, že z toho byl Opa celý rozrušený a jenom na mě pomrkával, že jako ví, o co jde. Pak jsem si musel vyslechnout ironické poznámky o tom, jestli poznám, až zapípá budík. Jak zapípá, mám odstavit maso, protože ona musí vařit. Já totiž všechno připálím. To se stalo minulou sobotu. Vařil CH. a jídlo připálil. Já jsem dodatečně s jídlem míchal, aby nebylo připáleno ještě více. S. opět všechno vykecal. Svině malá. Poledne – svině velká se dovalila, další ječení, že jsem neuklidil vysavač. Neuklidil jsem ho proto, že byla mokrá podlaha, kterou jsem nechtěl pošlapat. Problém s ručníky. Až po týdnu mi bylo vysvětleno, kde je jeho ručník a jak se vyměňují. Jednou jsem na to zapomněl. El. vzala ručník na pinďoura a dala mi ho na obličej, odstrčil jsem ji. Jestli si s tím chci utírat ksicht a abych to dělal pořádně, protože do ručníku, do kterého si on utírá penis, ona se utírat nebude. Řekl jsem jí, že já rozhodně také ne a navrhl jsem jednodušší systém výměny ručníků. Zuřila ještě více, když jsem podotkl, že nevím, jestli má penis, že jsem žádný neviděl nebo je tak malý, že ani vidět není. Zuřila. Jídlo jsem mu nedal, protože ho nechtěl a dodal jsem, že je zdravé na jaře dva dny nejíst. Ihned se to obrátilo proti mně. Nazvala mě sráčem. Já jsem se oblékl a šel na 15 minut ven během jejich oběda.

„Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká.“ deník Jana Vičara

Zakázala mi večer jít na hodinu ven. Odpoledne se bestie nějak změnila. Byla jako mílius, smála se, dokonce i na mě. 19. 4. Dnes ráno taky vše O.K. Hmmm. 15.30 přišel S. a hned volalo gestapo, kolik toho Opa vypil. Jsem opětovně nazván prasetem. Po snídani Opa vypráví o vesnici, kde se narodil, a o svém dětství. Už poněkolikáté rozhovor ukončí slovy: „Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká.“ Raději nic nedodávám a zapínám televizi, kde běží oblíbený seriál Richter Hold. To je také symbolické. Opův nejoblíbenější televizní hrdina je soudce Alexandr Hold. 20. 4. Ráno volala agentura, že gestapačka chce, abych u nich byl ještě 24. 4. Odepsal jsem, že za to chci 250 Euro. Tlustá svině opět řve, že jsem líné prase. Ted řve Opa z hajzlu na El.: „Du bist ein Schwein.“ Nadávky pokračují, situace graduje. Mám ale pevné nervy kupodivu, jinak bych ji už podřízl jako prase. Naše konverzace vypadá asi takto : „Vičááár, smradlavé české prase, nemáte co na práci?“ „Bechéééér, udělám to, až vypadnete.“ To je tedy ráno. Konečně vypadla. Řve ale zase dědek, který má vstávat přesně kvůli měření tlaku, cukru, kyseliny a tepu. Chce ještě spát. Dávám mu velkoryse 10 minut, náckovi jednomu. Vstává, šouráme se na hajzl, po cestě si ho někdy kreslím. Dávám ale na něj pozor. Nejdříve se umyje, vyčistí zuby někdy, převleče se. To děláme pořád, to převlékání. Opa se enormně potí, jako my všichni. Venku praží odpolední slunce a tady se topí naplno. Opa přeci jen trochu promrznul u toho Leningradu. Dám mu naslouchátka, taky je nechce. Při jeho mytí pozoruji někdy jizvy na zádech. To má z českého koncentráku. El. už mě stačila obvinit, že za to můžu. Pak vyrazíme na snídani. Někdy si povídáme u snídaně. Včera mě ale Opa překvapil. Zanotoval s dojetím a slzami v očích českou hymnu, samozřejmě v němčině.

21. 4. Ráno zase řev na všechny. Pak zmizela. Uklidil jsem nádobí, vypral, vyluxoval a vytřel podlahu. Nasnídal jsem se. Pak budím Opu, měřím tlak ještě v klidu, kapu nějakou sračku do očí, měřím kyselinu, cukr. Vše v normálu. Dědek sice nemůže chodit, ale kořínek má tuhý. Včera mi zakázala dávat mu tablety, protože jsem nezodpovědné prase. Dnes to má za úkol CH. nebo S. Jenže ti tu nejsou. Tablety musí včas do náckova břicha, ještě před snídaní. Dávám mu je. Vím přesně kolik a které. Opa sice protestuje, že na mě bude zase řvát, ale co na tom. Při čištění zubů Opa podotkne: „V nebi se mě nikdo nebude ptát, jestli jsem si čistil zuby nebo ne.“ To je fascinující, on si myslí, že se dostane do nebe. Volala svině, jestli tam je CH. nebo S. Odpovídám, že ne. Mile se mě ptá, jestli můžu dát tablety. Odpovídám, že sice nejsem odpovědný, ale že mu je dám. CH. a S. mají průser hahahaha. Večer dostávám novou přezdívku. Je pravda, že těch prasat už bylo hodně. Jsem nazván Scheisstipem. abych nezapomněl Scheisstipem proto, že si Opa ublinknul. Řekl jsem jí, že jedu v úterý, jak bylo domluveno, a jestli ne, že jdu na policii. Ona na to, že policajtům řekne, že jsem Opu zmlátil, protože má podlitiny na hrudníku. To tam má z minulého týdne, jak se pomlátil s CH. 22. 4. Konečně svoboda ve Švýcarsku. Nejdříve jsme s F. napsali stížnost, pak jsem jel do Steinu, kde jsem se seznámil s buddhistou Andym, mým budoucím zaměstnavatelem. Šli jsme na večeři a poté jsem dovezl L. do Schaffhausenu. Večer jsem měl pohovor s gestapačkou. Krotila se, ale stejně byla protivná. Pořád chce zaplatit andílky z Betlému. Betlém stál ještě v dubnu hned pod dotyčnou roletou, kterou jsem dvakrát aktivně vytáhl. Protože Opa chtěl vidět ven a já jsem nechtěl být ve dne po tmě. Před dvěma dny už byla roleta definitivně stažená, já sedím s Opou u televize, koukáme na soudce Holda a najednou prásk. Celá roleta sama od sebe spadla na Betlém. Rozbili

se čtyři andílci. Ve své naivitě jsem je slepil a o všem informoval El. Ta mě okamžitě obvinila, že to je moje vina, protože já jsem s roletou manipuloval. 23. 4. Pondělí. Byla vystavena faktura na 1 600 Euro. Jsem zvědav, co bude večer. Včera volali Bestii z agentury. Opa na ni řval do telefonu, že je jako v hrobě a že chce vytáhnout roletu. Pak sebou začal mrskat, že si to jako vytáhne sám. Gestapačka na něj řvala do telefonu. Večer jsem byl obviněn, že jsem Opovi rozsypal a nepodal léky. Bylo to proto, že S. našel nějaký prášek na posteli. Před odchodem (o 15 minut dříve), nechtěla mě pustit, tak jsem ji poslal do prdele. Jak jsem došel, vybalila na mě, že ukáže doktorce, jak jsem zmlátil Opu. 24. 4. Problém, technik chce dojet na ty uši pana K., ale svině tady není. Já ho mám odříci. Jsem zvědav, jak to dopadne. Naslouchátka Josefa K. jsou stále nevhodná, technik, co mu je upravuje, sem jede už počtvrté. Já jsem ovšem jedno naslouchadlo mimoděk upustil na zem. Kousek plastu se odštípl, tak to budu asi platit. Opa dělal pojišťováka ve Schwarzwaldu až po Kostnici. Diecéze Freiburg. Teď dojel na ty uši. Předtím jsem převlékal Opu, ale pomalu. Tak přiskočila, stáhla mu triko a mrskla mi ho do obličeje. Tak jsem jí ho taky mrsknul do obličeje. Řekla, že jestli ji udeřím, tak je Schluss. Řekl jsem jí, že jí takovou radost neudělám. Večer mi zakázala jít ven, tak jsem šel. 25. 4. ráno Asi budu potřebovat právníka. Malý Angeber (udavač) S. zůstal doma, bolí ho hlava chudáčka. Chtěl jsem si jít na balkon zakouřit, ještě že jsem nešel. S. by to hned nahlásil gestapu. Situace graduje večer. Opovi zaskočil kousek jídla – to si myslela El. Jenom zakašlal. Já jsem ale nazván hovnem. Zjistila, 30

„Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká.“ deník Jana Vičara

že jsem jí aktivně vysušil v sušičce halenku a rifle. To se asi všechno smrsklo, takže to neobleče. Jenže ona to v sušičce zapomněla. Mojí povinností není kontrolovat její prádlo, prostě to bylo v sušičce, tož jsem to vysušil na teplotu, co se suší generálovi spoďáry. Řve tady jako postřelená svině. Je nepříčetná, když jí řeknu, že má motivaci zhubnout. Kope do dveří a sprostě nadává. Prý mi odečte dalších 150 Euro. Strašně na sebe řvou s Opou. Nedají mu pokoj. Sedím s nimi po večeři. Svině už neví, jak se mi vysmát, tak ironizuje melodii Vltavy od Bedřicha Smetany. Přesně tu část, kde Smetana mistrovsky ztvárňuje zurčící pramen Vltavy. Svině dělá něco na způsob blu, blu, blu. Paroduje bublání vody. Mám chuť jí plivnout do ksichtu. Aspoň jí řeknu, že všechno neduní jako Wagner. Zase na mě vytahuje, jak jsem zmlátil Opu. Ptám se CH.: „CH., vy víte, jak to bylo s Opou a že jste ho zmlátil.“ Odpovídá : „Na nic si už nepamatuji.“ Ptám se ho, proč je s touto strašnou ženskou? CH. se směje poprvé od srdce. Hádáme se o penězích. Nechtějí mi zaplatit velikonoční svátky, za které je ze zákona dvojnásobná mzda. Tvrdí, že jsem nic nedělal. Já tvrdím, že jsem tam byl k dispozici a několikrát jsem se ptal, co mám dělat. Pamatuji si na to, že mi o svátcích říkali, že mohu jít na procházku atd. Nikdo ale jasně neřekl, že mám volno. Je to zbytečná argumentace. Večer probíhá další hádka, odmítám s ní komunikovat, na Opu už kašlu. Zítra odjíždím. Stále řve, kope mi do dveří. Otevírám dveře, snažím se být slušný, ale moc to nejde. Ona nadává, já jí také. Chci zavřít a zamknout dveře. Vecpala se ale svým tlustým tělem do dveří a tato funící zpocená bestie zapřená mezi futry mi přikládá ostrý pilník na břicho. Praštím ji do ruky, ona vykřikne a pustí dveře. Konečně mohu zamknout. 26. 4. Ráno je klid, svině je pryč. Je tu pouze S., ten mi má zaplatit mzdu. Z celkové částky 1 600 Euro jsou odečteni andílci, blůzka a rifle, oprava naslouchátka. Udavač S. mi vyplácí 1 130,68 Euro. Loučím se s Opou 31

a odcházím z bytu. V chodbě se ke mně přitočí kocour Romeo, kterého jsem měl z celého osazenstva nejraději a kterého jsem měl zakázáno hladit. Míjím fotografii usmívajících se El a S. Mám chuť na fotku plivnout, ale ovládnu se. Ještě krátce navštívím paní doktorku, která má ordinaci ve stejném domě. Dvakrát jsem ji potkal u „nás“. Náš rozhovor probíhá přibližně takto: Jan V.: „Dobrý den, paní doktorko, mohu s Vámi mluvit?“ Dr. O.: „Ano, co si přejete?“ Jan V.: „Pracoval jsem tady v domě u paní El. jako pečovatel. Paní El. mi říkala, že má od Vás doklad o pohmožděninách na těle Josefa K. El. mě také obvinila, že jsem Josefa K. zmlátil.“ Dr. O.: „Několikrát jsem Vás viděla a vím, že jste u paní El. pracoval. O této rodině víme a sledujeme, co se tam děje. Neděláte na mě dojem, že byste mohl zmlátit starého bezmocného muže. Vím, že jste to neudělal.“ Jan V.: „Děkuji Vám.“ Dr. O.: „Prosím a přeji Vám šťastnou cestu.“ Téměř na den přesně, kdy přepisuji deník z Kostnice do počítače, jsem před dvěma lety s rozporuplnými pocity opouštěl Josefa K. a jeho rodinu. Kdo byli tito zvláštní lidé? Manžel CH., zbabělec a zoufalec, který byl šťasten, když mohl odjet do práce a na pár hodin nevidět El. Člověk, který málokdy mohl něco říct. Člověk, který mi lhal do očí, když tvrdil, že jsem zmlátil generála Josefa K. Vnuk S. se stal za jeden měsíc nejpilnějším udavačem v Kostnici. Nejsilnější je ale vzpomínka na El., která nenáviděla všechny kolem sebe. Vidím ji živě v jejích volných domácích zelenkavých šatech, jak zpocená vedrem se s mohutnými prsy naklání nad hrncem s nějakým jelitem nebo vepřovou pečení pro Opu. Nikdy nezapnutá digestoř, málokdy otevřená okna, těžký vzduch, vedro

k zalknutí a hrubé urážky, to provází stále mé vzpomínky na tuto rodinu. Nenaplněné generálské sny Josefa K., jeho stesk po Sudetech, kde prožil svoje dětství, česko–německá vesnice, kde vyrůstal a hrál si jako dítě a kde také viděl první maršparády, bitva u Leningradu a následný český koncentrák v České Kamenici, to vše se v jednom měsíci roku 2012 odrazilo v mojí mysli. Stále mám před očima tohoto smutného generála a jeho touhu. Člověka, který slzel dojetím, když v televizi viděl mašírující německé vojáky v nějakém dokumentárním filmu z druhé světové války. Byl jsem tehdy rád, že odcházím z toho podivného černého domu, kde se nesměly vytahovat rolety v oknech. Pamatuji si, že svítilo slunce a já jsem odjížděl na jih do Švýcarska k buddhistům, kde jsem měl pracovat na stavbě jejich domu. To už je ale jiná historie. — v lese pod Javořicí u Telče, 27.4. 2014

“I wanted to be a general but the war was too short.” diary of Jan Vičar

In January 2012, I found myself virtually without money. My last previous royalties had paid for a new roof on my forest house. The first job offer I then chanced upon was for work as a skiing coach in the Giant Mountains. I quite enjoyed that short winter-season coaching career, notwithstanding the fact of my charges there being mostly rotund German ladies complaining of arthrosis, and small kids. The next offer was for a stint as a care provider in the German city of Konstanz. My arrival in Konstanz, in April 2012, set things in motion, and it was then that deep down in my thoughts I began to work on a new series of pictures. The diary entries in my sketchbook from there and then document the goings-on in that “family.” — Jan Vičar, in the woods under Javořice hill, near Telč, 27. 04. 2014. 11/04 So Opa is an ex-SS police officer, as El told me. The first week took its course under the sign of his hatred. I was repeatedly addressed as gipsy, or devil, and one who´d best go back to the concentration camp. I complained to his daughter, El, saying that under such circumstances I wouldn´t carry on with my work. El pleaded with me, tearfully, saying they had no one else and that I was doing my job well, that I should stay on. I agreed. El is not getting along too well with her husband. When they see each other in the evening, they don´t even say hello. They constantly blame each other for all kinds of things. These quarrels are usually interrupted by Opa hollering they ought to throw him out onto the street, that he no longer wants to live in this world. El keeps fretting around him, like a busy bee: a freshly baked croissant in the morning, then I prepare lunch. It always has to be freshly made, as yesterday´s leftovers are forbidden. In the evening, I and C. (El´s husband) were hauled over the coals. Summoned by the big chief herself. We were like schoolboys before the headmistress. C.´s fault was having served Opa a stale fish (which wasn´t actually stale), and I for my part was getting used to leaving for a walk all too often. To that I retorted that I´d always asked for a leave and

that I wasn´t used to staying in a place heated to 40 degrees centigrade. Everybody laughed at that, except El. 12/04 Today I got Opa into trouble: I gave him an Easter lamb cake for breakfast. Unfortunately, he choked on a bite and started to cough. I slapped him on the back. El accused me of having induced grandpa to cough. After the Easter lamb accident, El got hysterical and threw almost all foodstuffs out of the fridge. She said they were stale. In the evening there was yet another scene involving the toilet bowl I´d cleaned, as it was all pissed over by Opa. But I forgot to clear away the bucket of water with detergent I´d used in the cleaning. El instantly attacked me saying the cat would drink of it and die. To my objection that the cat would not drink chemically laced water on its own accord, she showered me with ironic remarks. 13/04, morning El didn´t like my having left a sideboard half-open after clearing the table. Opa complained about his underpants being loose. Only later on, after the underpants were safely hung on the washing line, El found out the elastic waistband had snapped. She started to curse, lamenting thirty euros having gone down the drain. To that I replied that she was free to detract it from my pay, that I hadn´t noticed. El told me I wasn´t the right person for the job, being unable to find out about a snapped waistband. I remarked I hadn´t bitten the waistband off, and that I´d gladly leave if she wished me to. 13/04 The evening once again brought something unexpected. El rolled in a while after six o´clock, and raised havoc about Opa not having had enough to drink. He was supposed to down three large glasses in the morning, and another four in the afternoon. I had conscientiously marked down the finished glasses. He wouldn´t have the liquid forced down his throat, so there hadn´t been enough glasses. As a result of her abuse, I´m going to mark down even unfinished glasses the next time out. El got lost somewhere, and grandpa began to sweat awfully hard. So I switched off

the lights above his head that serve to keep his head warm. His son, S., became useful as a source of information for the first time. Then I unbuttoned Opa´s shirt and flapped it around, thereby fanning him. El rolled back in and started to shout at me that he´d catch a chill, etc. The room temperature is constantly 40 degrees centigrade. She went on to shriek about other things. Also about my having served Opa the Easter lamb cake, and about all men being buggers. I retorted that I´d already heard that, that she´d already said so last night. Today I fretted around from 6 a.m. till 4 p.m., then spent a while drawing Opa in his sleep. Again, S. spilled the beans on me. He´s a little swine. The situation reached its climax at breakfast. C. did a poor job of cutting up grandpa´s sausage, wherefore El flushed it down the sink. She cut it up again, herself. At 10 p.m. I went out for a stroll, I´m not allowed to stay out later than 11 p.m. This is my only time of peace during the whole day. In the course of that hour I smoke about five cigarettes, taking a night-time walk along the neighbourhood gardens. After my return the situation once again exacerbated, ending up in another bout of screaming. There´s something wrong with Opa´s eye, and I´m to blame for it. Arschloch – asshole – happens to be the most frequented word I hear. Around 11.30 p.m. I went to bed. I still hear the hollering at 1:30 a.m. 14/04, morning Shouting again: this time it´s my having left the detergent on the sink board after washing up. I did leave it there, as I hadn´t yet been finished with the work. She hurled the bottle under the sink, snapping about how many times she´d yet have to put it in its proper place. The beef I´d cooked with sauce yesterday, ended up discarded in the dustbin. Only this evening, after nearly a week, did I learn that living together with us in the flat were also two dogs. Now I know why I´m not allowed to set foot in their apartment. What a scene it must be! I haven´t yet seen the dogs ever being walked. They are mongrels, but pretty aggressive too. They bared their teeth at me straight away, and one scratched me with its claws. There´s been some blood, as 32

“I wanted to be a general but the war was too short.” diary of Jan Vičar

owing to the heat I always wear shorts. The nicest of them all though is Romeo the cat, whom I pamper now and then with a bit of something or other from the fridge. He´s my redhaired mate. 15/04 El rolled in at 9.15 p.m. We all waited for her to get Opa´s plate ready. I no longer recall why she did so, but she snatched her own plate with her favourite mayonnaise salad, and disappeared in her flat. She came back around 10 p.m., at a time I was going to take my hour-long stroll. El started to beseech me not to go anywhere, as they were having a visitor in the next-door flat, Mr B. (the landlord), who might bump into me and see me. I replied that I was properly dressed (though I was usually referred to as the dirty pig), and I was completely at a loss to see why Mr B. couldn´t see me. Her husband, C., was equally baffled. She then proceeded to grumble under her breath, so B. wouldn´t hear. She used the word, Tschechei. I explained to her that this was a pejorative label for my home country, which had originated in the Third Reich. Shouts again, this time at full throttle, calling me a Czech nationalist. She then grassed on me to Opa, telling him I was an alcoholic since I drank wine. Were she to know I have a bottle of slivovitz stashed away in the car! I pour myself a drink every time before a walk, to calm myself down a bit. I went out without permission, and did not meet Mr B. As I didn´t have the key, I had to ring the doorbell. The beast was already there in the corridor, waiting for me. She jumped up and down on the spot, her legs slightly spread, like a monkey, scratching her cunt. She accompanied her monkey jumps with rhythmic shouting, “That´s the only thing you´re good at, Czech pigs.” I couldn´t help bursting out in laughter. 16/04 Sunday is my sole day off. I took a trip to Schaffhausen, Switzerland, to see some friends of mine. A couple of hours of peace and quiet, at long last. I had to be back by evening. C. was there to meet me, to unlock the parking lot gate. To my query of how they had been doing, he replied, 33

“Bullshit, as ever.” I went up, and only with the lights on did I notice that Opa had a blue eye and C. was bruised on the neck. Eventually, it transpired that they´d had a fight at lunch. S. reportedly held Opa back, and El did the same to C., otherwise they´d have done each other in. That I can easily imagine. C., permanently mad with everyone else, can never say anything, let alone decide, set against the old Leningrad hand, Opa, constantly circled by his busy bee. An eye for an eye, and a tooth for a tooth, and a blue eye for a bruise. In such situations, C. usually flashes into the Nazi salute, to drive Opa mad. I´ve gone through that several times by now. 17/04 The swine had arrived, and once again all was wrong. C. would usually get dinner ready, with my help. I´d waited till 8 p.m., and still nothing happened. So I kept waiting, until 8.30. Subsequently, they chastised me about not having done my job. I told them I would leave as soon as I got a chance, that I was fed up. The key, which they would usually leave in the inside keyhole of the door to the flat, was not there tonight. I am actually locked in. I can´t use the window, to rope down on a line made of torn bed sheets, as I pondered. The window is fitted with security bars. As I fall asleep, I can still hear fragments of ironic remarks about my life in the forest hut, on a diet of bacon flushed down by wine. I was also told that the screen on the window of the living room where Opa stays all day long, had to be drawn, as Mr B. (the landlord) didn´t like it to be lifted so everyone could peer inside. I can´t see how anyone could peek in, the flat being upstairs. I outraged her by remarking the place reminded me of a bunker. I still have to listen to ironic queries about whether I recall yesterday´s orders, and the like. She forbade me to walk out to the balcony, so I went there to light up. This evening, all is wrong again. Opa was going to throw a pisssoaked slip of paper he uses to wipe his dick on into the bowl on the john. It got stuck onto the rim of the bowl. Again, remarks about it being my job to discard the piss-soaked strips. Then I led Opa to bed. And once again, all was wrong. Opa could have bumped his head, only he didn´t. I was again reminded of the curtains having to remain drawn so nobody

could peek in. At dinner, I did something wrong passing on water, or I used the wrong beer glass. Another reproach: the balcony door was not locked but just closed. I forgot about that. I must be going crazy. Perhaps that might be the real purpose of it all. Again, I left the bathroom door open at a time when the ceiling window was open, and Opa was exposed to draft. In fact, it was she who had opened the window, and forgot to shut it. El told me I wasn´t free to go out for a walk until 10 p.m. By now I refuse to have all those mayonnaise salads with them for dinner. I told her I was going to my room, to shout me back when she needed something. She still managed to chide me about having eaten Opa´s lunch at midday. Actually I didn´t eat it, it was that he didn´t want it. Opa doesn´t like pasta with cheese sauce. What he really enjoys are the real heavy Czech-style meals, like pork with dumplings and cabbage. 18/04 The gestapo woman has a day off. In the morning she slipped a piece of paper underneath my door with a list of chores for me. She reproached me about not wiping the floor. I replied that nobody had told me how often I was supposed to do it, with what, etc. I´d always wiped the john and bathroom floors. She claimed I was lying, that C. had shown me the machine. I replied that he hadn´t, and so it went on and on. She dragged in a red hoover that comes with a water container. She tested my skill, if I was able to fit in the container in the right direction. She has no notion of most academics being totally unendowed with technical prowess. However, I stood the trial. The floor sweeper is a piece of trash, I´d have managed sooner with a bucket and floorcloth. I failed to hang Opa´s underpants on the line in his room, as I didn´t want to wake him. He was still asleep. 10.20 a.m. Opa got up on his own, saying he wanted to go to the john. So we set out, at a snail´s pace, doing 20 metres in 20 minutes. He is unable to walk. He uses crutches. I stand either behind him or in front of him, in case he should fall. In the middle of our john walk, the swine rushed in shouting he wasn´t supposed to get up, that he´d get wrong medical test results, and that I was a liar. She screamed so hard that

“I wanted to be a general but the war was too short.” diary of Jan Vičar

Opa got all confused and kept winking at me, as though signalling he knew what it was about. Then I had to listen to a catalogue of ironic remarks about whether I would know when the alarm clock peeped. As soon as it did, I was to remove the meat from the hotplate, as she had to do the cooking. I was known for burning everything. In fact, it did happen last Saturday. C. was doing the cooking, and he burnt the meal. I then stirred it a bit to avoid its getting burnt still further. Again, S. spilled the beans. The little swine. Midday: the big swine rolled in; more screaming about my not having cleared away the hoover. I didn´t, since the floor was wet and I didn´t want to step on it. A problem with towels. Not until one week into my stay was I shown where his towels are and how they were to be changed. Once I forgot to do it. El lifted up his dick towel and put it against my face, I pushed her away. She asked whether I wanted to use it to wipe my face with, and told me to do my job properly, as for her part she wouldn´t wipe her face with the towel he used to rub his penis on. I told her that nor would I either by any means, and suggested a simpler way of changing towels. She worked herself up to an even greater rage as I added that I wouldn´t even know whether he had a penis at all, at least I´d seen none, or it might be so small it escaped notice. She was mad. I hadn´t given him the meal because he hadn´t wanted it, I pointed out, adding it was good for one´s health in the spring season to abstain from eating for two days. This instantly turned against me. She called me a shitbag. I put my coat on and went out for 15 minutes while they were having lunch. She forbade me to go out for my evening hour of walking. In the afternoon, the beast underwent a peculiar sort of transformation. She was all saccharine sweetness, smiling even at me.

19/04 This morning, everything still o.k. Hummmm. 3.30 p.m. the arrival of S. whereupon the gestapo called asking about how much Opa had drunk. Once again, I´m being called a pig. After breakfast, Opa talks about the village where he was born, and about his childhood. Not for the first

time, he concludes by saying, “I wanted to be a general but the war was too short.” I choose not to comment, and turn on the telly showing the popular series, Richter Hold. That is likewise symbolic. Opa´s best-loved television hero is judge Alexander Hold. 20/04 In the morning there was a call from the agency telling me the gestapo woman wanted me to stay on still on 24th April. I replied in writing, saying I wanted 250 euros for that. The fat swine shouts me down again, calling me lazy pig. Right now Opa is calling out to El, from the john: “Du bist ein Schwein!” The insults continue to pile up, the situation rising up to a climax. Yet strangely, my nerves show a good deal of resilience, otherwise I´d already culled her as a pig. This is approximately how our conversation runs: “Vičááár, you filthy Czech pig, you´ve nothing to do?” “Becheeeer, I´ll go about it soon as you fuck off.” That´s for the morning. At last she´s off. By now though, it´s the old man hollering again, who´s supposed to get up on time for his blood pressure, sugar, acid and pulse to be measured. He wants to sleep on. Generously, I give the old Nazi wanker another ten minutes. He gets up, we drag on to the john, I sometimes make a drawing of him on the way. But I keep watch on him. First he washes, sometimes cleans his teeth, changes into day clothes. That´s something we do all the time, the changing. Opa sweats enormously, and so do all of us here. The afternoon sun does its best outside, and here the heating´s on to the max. As for Opa, he must have chilled down a bit at Leningrad at least. I pass him the hearing aid, he won´t have it either. While he does his washing, I sometimes observe his scarred back. That harks back to his term in the Czech camp. El had already managed to blame me for that. Then we start up for breakfast. Now and then, we talk while eating. Yesterday, however, Opa gave me a surprise. Evidently moved, with tears in his eyes, he intoned the Czech national anthem, in German naturally. 21/04 Morning, and shouting again, addressed to all. Then she got lost. I cleaned the table, did the washing, hoovered

the place, and wiped the floors. I had breakfast. Then I wake Opa, take his blood pressure while he´s still calm, drop some shit into his eyes, measure acid and sugar levels. Everything´s within the norm. The old man can´t walk properly but otherwise has a pretty tough root. Yesterday she forbade me to give him his pills, as I was an irresponsible pig. Today either C. or S. are in charge of that. Only they aren´t here. The Nazi has to get his pills down his throat early on, still before breakfast. I give them to him. I know exactly how many of them and which ones. Opa does protest, saying she´d shout at me again, but what the hell. While cleaning his teeth, Opa notes: “Up in heaven nobody will ask me whether or not I cleaned my teeth.” That´s fascinating: he believes he will get to heaven. The swine called, asking whether C. or S. were in. They aren´t I reply. She sweetly asks me if I would dispense the pills. I reply that though I´m not responsible enough, I will. So C. and S. are in trouble, ha-ha-ha. In the evening I get a fresh nickname. True, the pig has by now became somewhat overused. I´m now called Scheisstip. Not to forget: it´s Scheisstip, as Opa puked. I told her I was leaving on Tuesday, as had been agreed, and if I wasn´t allowed I was going to see the police. She replied she´d tell the police I´d beaten Opa up, since he has bruises on his chest. These date from his fight with C. last week. 22/04 At last, freedom in Switzerland. First F. and I sat down to write a letter of complaint, then I drove on to Stein, where I met the Buddhist, Andy, my future employer. We went to dinner together, then I drove L. to Schaffhausen. In the evening, I had a conversation with the gestapo woman. She tried to restrain herself but she was bothersome all the same. She still wants me to pay for the angels from the nativity scene. The nativity scene was displayed well into April right under the drawn curtain which in fact I willingly raised on two occasions. That was because Opa wanted to see the outdoors, and I didn´t want to spend the day in darkness. The day before yesterday, by when the curtain was already definitively drawn, Opa and I were sitting in front of the telly 34

“I wanted to be a general but the war was too short.” diary of Jan Vičar

watching judge Hold, and then all of a sudden, bang, and the whole curtain came down, falling on the nativity scene. Four angels got broken. Naive as I was, I glued them together, and told El about the accident. She instantly blamed me, as it was I who´d tampered with the curtain. 23/04 Monday. An invoice has been drawn up for 1,600 euros. I wonder what´s going to happen in the evening. Yesterday the Beast got a call from the agency. Opa shouted at her on the phone that he felt like being in the grave, and that he wanted the curtain to be raised. Then he started to twitch, protesting he´d raise it by himself. The gestapo woman shouted him down on the phone. Evening come, I was blamed for spilling Opa´s tablets and not letting him have them. This was owing to S.´s having scraped up a pill from under the bed. When I was about to leave (15 minutes earlier), she wouldn´t let me go, so I told her to get stuffed. As I was on my way, she tried to trump me saying she´d show the doctor how I mauled up Opa. 24/04 There´s a problem: a technician wants to come and see Mr K. about his ears, but the swine is not in. It´s up to me to turn him off. I wonder how this is going to end. Josef K.´s hearing aids are consistently inadequate, and this is already the fourth appointment for the technician who´s supposed to adjust it. In fact, I once unwittingly dropped one of the aids. A plastic piece got chipped off, so I may yet have to pay for it. Up till moving to Konstanz, Opa worked as an insurance agent in Schwarzwald. The Freiburg diocese. Now the hearing-aids guy has arrived. Before, I changed Opa´s clothes, taking my time. Finally, she jumped up, took off his under-vest and hurled it into my face. So I hurled it back at her. She threatened me that if I hit her, that was it. I told her I wasn´t going to make her happy doing that. In the evening, she forbade me to go out, so out I went. 25/04, morning I may be needing a lawyer yet. The little Angeber (informer), S., has stayed at home, has a headache, poor little thing. I wanted to walk out to the balco35

ny, to light up, then luckily had second thoughts on it. S. would promptly report it to the gestapo. The situation climaxes in the evening. Opa choked on a lump of his meal – at least El thought so. In fact, he just coughed. Still, I´m called shit. She found out I had been overactive and dried her blouse and jeans in the dryer. They´d probably shrunk as a result, so she wouldn´t be able to wear them again. In fact, though, she´d forgotten to take her things out of the dryer. It´s not my duty to look after her clothes, they just happened to be in the dryer, so I dried them putting on the temperature normally used for drying the general´s underpants. Now she´s shrieking like a shot sow. She´s all beside herself when I tell her that at least she has a valid reason now for slimming down. She kicks at the door and hurls out abuse. Says she´ll detract another 150 euros from my pay. She and Opa howl at each other in a monstrous way. They won´t let him be. I sit with them after dinner. The swine is at pains trying to find a new way of ridiculing me, so she sets about parodying the tune of the Vltava, by Bedřich Smetana. The very part where Smetana found a masterly way of recreating the gurgling voice of the river Vltava at its source. The swine emits a strange travesty of musical sounds, something in the manner of bloo– bloo– bloo–, lampooning the flow of water. I feel like spitting her in the face. At least I tell her that not everything is as deafening as Wagner. She once again unfolds her story about my mauling up Opa. I ask C: “C., you know how it happened with Opa, that it was you who beat him up.” He replies, “I no longer recall anything about that.” I ask him why he is staying on with this awful woman. For the first time, C. gives a hearty laugh. We squabble over money. They don´t want to pay me the Easter holiday wage, which is legally set at double the standard rate. They argue I didn´t do any work. I claim that I was at their disposal, and repeatedly inquired about work to do. I recall that during the holidays they told me I could go out for a walk, and the like. However, nobody explicitly told me I was off duty. My arguments turn out to be useless. The evening brings a new quarrel; I refuse to communicate with her, and I no longer give a damn about Opa. I´m

leaving tomorrow. She carries on shouting, kicking at my door. I open the door, trying to be polite, without really succeeding. She keeps cursing me, and I give as much as I get. I want to shut and lock the door. However, she has stuck her fat body into the doorway, a snoozing, sweaty beast obstructing the door frame, and now sticks up against my belly a sharp file. I slap her on the hand, she cries out and lets off the door. Finally, I´m able to lock it. 26/04 All is quiet in the morning, the swine being out. Only S. is at home, who is supposed to give me my pay. Detracted from the sum total of 1,600 euros are the angels, the blouse, and the jeans, plus repair of the hearing aid. The informer S. hands out to me 1,130.68 euros. I say goodbye to Opa and leave the flat. In the corridor I get a caressing brush-by from the cat, Romeo, my favourite member of the menagerie, whom I was forbidden to stroke. I pass by a photograph of El and S., smiling. I feel an urge to spit on the portrait, but I hold it back. I still pay a short call at the consulting room of the doctor, which is in the same house. I twice met her in “our” place. Our conversation runs roughly like this: Jan V.: “Good morning, doctor, may I talk to you?” Dr O.: “Yes, what can I do for you?” Jan V.: “I worked here in this house, at Mrs El´s, as a healthcare assistant. Mrs El told me she had a paper from you concerning bruises on the body of Josef K. El actually accused me of having beaten up Josef K.” Dr. O.: “I have seen you several times, and I know you´ve worked at Mrs. El´s. We know about that family, and we´ve been following the goings-on there. You don´t make the impression on me of a person capable of beating up a helpless old man. I am confident you haven´t done it.” Jan V.: “Thank you.” Dr. O.: “You´re welcome. Have a nice journey.” Almost exactly two years from the day I was taking leave of Josef K. and his family, here I am copying down my Konstanz diary.

“I wanted to be a general but the war was too short.” diary of Jan Vičar

Who were those strange people? The husband, C., a coward and a pathetic type who was happy to be able to leave home for work and spend a few hours without seeing El. An individual who was only rarely given the chance to say anything. A man who would look me in the eyes and lie, saying I´d beaten up General Josef K. The grandson, S., didn´t need more than one month to become the busiest informer in Konstanz. My strongest memories, though, are those of El, her who hated everyone around. I keep in my mind a vivid recollection of her, in her loose pale-green housewife garment, sweating profusely in the heat, her huge breasts drooping as she bends over a pot with a piece of black pudding or baked pork for Opa. The fume hood that was never on, the windows that were seldom open, the heavy air, the sultry heat, and the constant flow of abuse – those are my lasting memories of that family. Josef K.´s unfulfilled dreams, his nostalgic memories of the Sudeten of his childhood, the ethnically mixed Czech-German village where he grew up and played his children´s games, and where he also witnessed the first military parades, the siege of Leningrad, and the subsequent internment in the Czech concentration camp in Česká Kamenice; all of that came to be projected into my mind during a single month of 2012. I can still see the sorry figure of this wouldbe general, still recall his yearning. The man who was moved to tears by the sight on the tv screen of German soldiers marching past in a Second World War documentary. I was glad then to be leaving that strange, dark house where curtains had to be kept drawn. I recall it was a sunny day, and I was on my way to the south, to Switzerland, to a Buddhist community, to work on the construction of their house. But then, that´s already another story. — in the woods under Javořice hill, near Telč, 27. 04. 2014.

»Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz.« Tagebuch von Jan Vičar

Im Jahr 2012 war ich so gut wie ohne finanzielle Mittel. Für mein letztes Honorar kaufte ich ein neues Dach für mein Waldhaus. Die erste Arbeit, die mir damals angeboten wurde, war die eines Skilehrers im Riesengebirge. Ich mochte diese kurze Winterkarriere, obwohl ich mich um korpulente, arthrosegeplagte Damen aus Deutschland und kleine Kinder kümmern musste. Eine weitere Gelegenheit bot sich als Betreuer eines alten Mannes in Konstanz am Bodensee. Mit meiner Ankunft in Konstanz im April 2012 begannen sich die Dinge zu entwickeln und ich begann, in Gedanken an einem neuen Bilderzyklus zu arbeiten. In einem Notizblock habe ich in täglichen Aufzeichnungen festgehalten, was alles in dieser „Familie“ passierte. — Jan Vičar, im Wald am Berg Javořice nahe Telč am, 27. 4. 2014 11. 4. Opa ist also ehemaliges Mitglied der SS–Polizei-Division, wie mir El. erzählte. Die erste Wochestand im Zeichen seines Hasses. Ich wurde wiederholt als Zigeuner und Teufel bezeichnet, der ins Konzentrationslager zurückkehren solle. Ich sagte seiner Tochter El., dass ich unter den gegebenen Umständen die Arbeit nicht fortsetzen werde. El. bat mich und weinte, dass sie niemanden haben und dass ich alles gut machen werde und bleiben solle. Ich willigte ein. El. hat keine gute Beziehung zu ihrem Mann. Abends, wenn sie sich sehen, grüßen sie einander nicht. Die beiden werfen sich unentwegt etwas vor. Und dann fängt in der Regel Opa an zu brüllen, dass sie ihn rauswerfen sollten, dass er nicht mehr auf der Erde sein wolle. El. tut alles für ihn wie die fleißige Biene Maja, morgens stets ein frisches Croissant. Ich koche dann Mittagessen, immer frisch, da kein Essen vom Vortag auf den Tisch kommen darf. Heute Abend musste ich mit Ch. (dem Ehemann von El.) antreten. Die Chefin hatte uns gerufen. Wir standen vor ihr wie Schüler vor der Lehrerin. Ch. soll Opa einen al37

ten Fisch gegeben haben (der Fisch war nicht alt), und ich würde zu oft spazieren gehen. Ich antwortete, dass ich es mir erlaubt habe und ich nicht an 40 Grad Hitze gewöhnt sei. Alle lachten darüber, außer El. 12. 4. Heute habe ich Opa ein Stück vom Osterlamm zum Frühstück gegeben. Leider verschluckte er sich und begann zu husten. Ich schlug ihm daraufhin auf den Rücken. El. beschuldigte mich, dass ich Opa den Husten verursacht habe. Nach dem Vorfall mit dem Ostergebäck warf El. hysterisch alle Lebensmittel aus dem Kühlschrank, weil sie zu alt seien. Abends machte El. noch eine Szene wegen der Toilette, die ich gewischt hatte, da Opa daneben gepinkelt hatte. Ich hatte das Wasser mit dem Reinigungsmittel, mit dem ich die Toilette geputzt hatte, stehen lassen. El. fuhr mich sofort an, dass der Kater daraus trinken und verrecken werde. Auf meinen Kommentar hin, dass der Kater von sich aus keine Chemie anrühren würde, musste ich mir ironische Bemerkungen anhören. 13. 4. morgens El. missfiel, dass ich nach dem Saubermachen einen Schrank halb offen gelassen hatte. Opa beschwerte sich, dass ihm die Unterhosen rutschen. Erst als sie auf der Leine hingen, stellte El. fest, dass der Gummi gerissen war. Sie begann zu fluchen, dass dreißig Euro futsch seien. Ich sagte ihr, sie könne es mir vom Lohn abziehen, weil ich es nicht bemerkt habe. El. sagte, ich solle diese Arbeit nicht machen, wenn ich einen kaputten Gummi nicht bemerken würde. Ich antwortete, dass ich den Gummi nicht durchgebissen habe und gerne mit der Arbeit aufhöre, wenn sie dies wünsche. 13. 4. abends Wieder etwas, was ich nicht erwartet habe. El. kam nach sechs Uhr und machte Krawall, weil Opa zu wenig getrunken habe. Er soll drei große Gläser vormittags und vier nachmittags trinken. Ich machte Striche für ausgetrunkene Gläser. Aber er wollte nicht trinken und ich konnte ihn nicht zwingen, sodass es letztlich zu

wenige Gläser waren. Für ihr Geschrei werde ich nun Striche auch für nicht ausgetrunkene Gläser machen. El. verschwand irgendwohin und Opa begann schrecklich zu schwitzen. Ich löschte also die Lampe über ihm, die ihm auf den Kopf strahlte. S., der Sohn, erwies sich zum ersten Mal als Petze. Ich machte Opa das Hemd auf und begann ihm Luft zuzufächeln. El. kam hinzu und fing an zu schreien, dass er auskühlen werde etc. Wir haben immer noch 40 Grad Celsius. Sie fing an über andere Sachen zu schimpfen. Darüber, dass ich Opa diesen Osterkuchen gegeben hatte, und dass alle Kerle Scheiße seien. Ich sagte daraufhin, dass ich dies bereits in der Nacht von ihr gehört habe. Heute arbeitete ich von 6.00 bis 16.00 Uhr, und zeichnete dann ein wenig Opa, wie er schlief. S. erzählte es wieder weiter, der kleine Dreckskerl. Zum Frühstück spitzte sich die Lage zu. Ch. hatte dem Großvater die Wurst schlecht abgeschnitten und El. warf sie daher ins Spülbecken. Ich schnitt ihm dann Wurst ab. Um 22.00 Uhr ging ich spazieren, länger als bis 23.00 Uhr ist es mir nicht erlaubt. Es ist die einzige ruhige Stunde am Tag. Ich rauche in dieser einen Stunde ca. fünf Zigaretten und laufe zwischen den Gärten durch die Nacht. Nach meiner Rückkehr erwartete mich erneut Geschrei. Opa hatte etwas mit dem Auge und es war meine Schuld. Arschloch ist das Wort, das ich am häufigsten höre. Gegen 23.30 Uhr gehe ich schlafen. Noch um 1.30 Uhr nachts höre ich Gezeter. 14. 4. morgens Wieder Gebrüll. Dieses Mal hatte ich beim Saubermachen das Spülmittel auf der Küchenzeile vergessen. Ich hatte es stehen lassen, weil die Arbeit noch nicht fertig war. Sie schleuderte das Geschirr unter das Spülbecken mit den Worten, wie oft sie das hier denn noch aufräumen müsse. Der Rinderbraten mit Soße, den ich abends gekocht hatte, war im Abfalleimer. Abends, erst nach einer Woche, erfuhr ich, dass mit uns hier noch zwei Hunde leben. Ich verstehe, warum ich nicht einen Schritt in ihre Wohnung darf. Ich stelle mir vor, wie es dort aussehen muss – ich habe noch nicht ge-

»Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz.« Tagebuch von Jan Vičar

sehen, dass jemand mit den Hunden spazieren gegangen ist. Es sind Mischlinge, aber von aggressivem Naturell. Sie begannen gleich die Zähne zu fletschen, einer kratzte mich mit seinen Krallen. Es blutete ein wenig, weil ich wegen der Hitze kurze Hosen trage. Am liebsten ist mir aber Kater Romeo, ich füttere ihn manchmal mit Sachen aus dem Kühlschrank. Mein rostfarbener Freund. 15. 4. El. kam um 21.15 Uhr. Alle warteten, dass sie Opa den Teller fertig machen werde. Ich weiß nicht mehr warum, aber sie packte ihren Teller mit Mayonnaisesalaten voll und verschwand in ihrer Wohnung. Sie kam gegen 22.00 Uhr zurück, als ich auf meinen abendlichen Rundgang gehen wollte. El. bat mich nachdrücklich, nirgends hinzugehen, da Herr B. (der Hausbesitzer) in der Nachbarwohnung zu Besuch sei und er mich sehen könne. Ich sagte, dass ich sauber angezogen sei (auch wenn ich als Dreckschwein bezeichnet werde) und ich nicht verstehe, warum Herr B. mich nicht sehen dürfe. Auch ihr Ehemann, Ch., wunderte sich. Sie begann leise zu schimpfen, damit B. es nicht hören konnte. Sie benutzte den Begriff Tschechei. Ich erklärte ihr, dass dies eine abwertende Bezeichnung für mein Heimatland sei und ihren Ursprung im Dritten Reich habe. Sie schrie erneut, diesmal laut, dass ich ein tschechischer Nationalist sei. Opa erzählte sie dann, ich sei Alkoholiker, weil ich Bier trinke. Sie weiß nicht, dass ich eine Flasche Sliwowitz im Auto habe. Immer vor dem Spaziergang trinke ich einen Schluck, um ruhiger zu werden. Ich ging ohne Erlaubnis raus und habe Herrn B. nicht getroffen. Da ich keinen Schlüssel hatte, musste ich klingeln. Die Bestie wartete auf dem Gang auf mich. Sie sprang wie ein Affe mit leicht auseinandergezogenen Beinen und kratze sich dabei an der Möse. Im Rhythmus der Affensprünge brüllte sie: „Was anderes könnt ihr nicht, ihr tschechischen Schweine.“ Ich musste laut loslachen.

16. 4. Sonntag ist mein einziger freier Tag. Ich fuhr in die Schweiz, nach Schaffhausen, zu Freunden. Endlich ein paar Stunden Ruhe. Am Abend musste ich zurückkehren. Ch. öffnete mir das Tor am Parkplatz. Auf meine Frage, wie der Tag war, antwortete er: „Scheiße, wie immer.“ Ich kam nach oben und erst im Licht sah ich, dass Opa einen blauen Fleck unter dem Auge hatte und Ch. einen am Hals. Sie rückten damit heraus, dass sie sich beim Mittagessen geprügelt hatten. S. hielt angeblich Opa und El. hielt Ch., weil sie sich sonst umgebracht hätten. Ich kann es mir gut vorstellen. Ch., permanent wütend auf alle, der nie etwas sagt und sich nie entscheiden kann, und der Opa, der alte Schütze vor Leningrad, um den die fleißige Biene Maja schwirrt. Auge um Auge, Zahn um Zahn, blauer Fleck um blauen Fleck. Ch. fängt in solchen Momenten meist an Heil Hitler zu rufen, um Opa zu ärgern. Das habe ich mehr als einmal erlebt. 17. 4. Die Fuchtel kam und wieder war alles schlecht. Das Abendessen bereitete meist Ch. mit meiner Hilfe zu. Ich wartete bis 20.00 Uhr und nichts passierte. Also wartete ich bis 20.30 Uhr, bis sie mir vorwarfen, dass ich das Abendessen hätte machen sollen. Ich sagte ihnen, dass ich bei der ersten Gelegenheit gehen werde, dass ich die Nase voll habe. Der Schlüssel, der sonst von innen in der Tür steckte, fehlte in dieser Nacht. Ich war de facto eingeschlossen. Das Fenster konnte ich nicht benutzen, mich am Bettlaken abzuseilen war nicht möglich. Es sind Gitter am Fenster. Beim Einschlafen hörte ich noch boshafte Bemerkungen, dass ich in der Hütte im Wald, wo ich wohne, nur Speck esse und Wein dazu trinke. Mir wurde gesagt, dass das Fensterrollo im Wohnzimmer, wo Opa den ganzen Tag verbringt, heruntergelassen sein muss, da Herr B. (der Hausbesitzer) es nicht möge, wenn es oben ist und man hineinschauen kann. Ich verstehe nicht, wie jemand in die Wohnung schauen könnte, da sie im ersten Stock ist. Ich machte sie mit meiner Bemerkung, dass es hier wie in einem Bunker sei wütend. Sie sagte spöttisch, ob ich mich an Sachen von gestern erin-

nern könne etc. Sie verbot mir auf den Balkon zu gehen, ich ging zum Rauchen auf den Balkon. Der Abend verlief weiter schlecht. Opa warf ein vollgepinkeltes Stück Klopapier, mit dem er sich den Schwanz abgewischt hatte, in die Toilette. Das Papier fiel auf den Rand. Und wieder musste ich mir anhören, dass es meine Arbeit sei, vollgepinkeltes Papier wegzuräumen. Dann brachte ich Opa ins Bett. Und wieder alles falsch. Opa hätte sich am Kopf stoßen können, stieß sich aber nicht. Mir wurde erneut erklärt, dass die Rollos unten sein müssen, damit man nicht hinein schauen kann. Beim Abendessen habe ich das Wasser falsch gereicht oder ich habe ein falsches Bierglas genommen. Und wieder Vorwürfe – die Balkontür war nicht verriegelt, sie war nur zugeworfen. Ich hatte es vergessen. Ich werde langsam wahnsinnig. Das ist wahrscheinlich der Sinn des Ganzen. Ich habe die Badezimmertür offen stehen lassen, obwohl das Deckenfenster offen war und es Opa zog. Das Fenster hatte sie aufgemacht und vergessen, es zu schließen. El. sagte mir, ich könne erst ab 22.00 Uhr spazieren gehen. Ich weigerte mich mit ihnen zu Abend zu essen. Mayonnaisesalate aller Art. Ich sagte ihnen, ich würde in mein Zimmer gehen und sie solle rufen, wenn sie etwas braucht. Sie fuhr mich noch an, dass ich mittags Opa das Mittagessen weggegessen habe. Das Essen hatte ich nicht angerührt, und er wollte es nicht. Opa isst keine Nudeln in Käsesoße. Er mag nämlich gute böhmische Küche: Knödel mit Schweinsbraten und Sauerkraut. 18. 4. Die Gestapo-Aufseherin hat frei. Morgens hat sie mir einen Zettel mit Aufgaben für den Tag unter der Tür durchgeschoben. Sie warf mir vor, dass ich den Fußboden nicht wische. Ich antwortete, mir hätte niemand gesagt wie oft und womit usw. WC und Bad habe ich immer geputzt. Sie sagte, ich lüge, Ch. habe mir das Gerät gezeigt. Ich verneinte dies. So ging es die ganze Zeit. Sie holte einen roten Wasserstaubsauger, in den ein Einsatz mit Wasser gegeben wird. Sie prüfte, ob ich es zustande bringen werde, den Wasserfilter in die richtige Position einzusetzen. Sie 38

»Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz.« Tagebuch von Jan Vičar

glaubt zu wissen, dass die meisten Akademiker technisch absolut unbeschlagen sind. Ich bestand den Test. Der Staubsauger ist völlig überflüssig, mit Wischlappen und Eimer wäre ich schneller fertig. Opa wollte ich seine Unterhosen nicht in sein Zimmer hängen, da er noch schlief. Um 10.20 Uhr stand Opa von selbst auf und wollte aufs Klo. Und so gingen wir im Schneckentempo 20 Meter in 20 Minuten. Er kann nicht gehen. Er hat Krücken. Ich stehe vor ihm oder hinter ihm, damit er nicht hinfällt. Während unseres Klogangs kam sie angeschossen und bellte, dass er nicht hätte aufstehen sollen, dass er schlechte Messwerte haben werde und dass ich ein Lügner sei. Sie bellte in einer Weise, dass Opa nervös wurde. Aber er zwinkerte mir zu, als ob er wüsste, was hier vor sich geht. Dann musste ich mir eine Bemerkungen darüber anhören, ob ich erkennen würde, wenn ein Wecker klingelt. Sobald er klingelt, solle ich das Fleisch abstellen, weil sie ja kochen muss. Ich brenne ja alles an. Das war am vergangenen Samstag. Ch. kochte und ließ das Essen anbrennen. Ich versuchte noch so gut es ging etwas zu retten. S. hat es wieder sofort weiter erzählt, der kleine Dreckskerl. Mittags – die Aufseherin rollte heran und bellte, ich hätte das Sauggerät nicht weggeräumt. Ich hatte es stehen lassen, weil der Boden noch nass war und ich nicht darüber gehen wollte. Ein Problem mit den Handtüchern. Erst nach einer Woche wurde mir erklärt, wo Opas Handtücher sind und wie sie ausgetauscht werden. Einmal hatte ich es vergessen. El. nahm das Handtuch für Opas Schwanz und drückte es mir ins Gesicht, ich drückte sie weg. Ob ich mir damit das Gesicht abwischen wolle, ich solle es ordentlich machen, weil ein Handtuch, mit dem er sich den Penis abwischt, sie nicht verwenden würde. Ich antwortete, dass ich dies sicherlich auch nicht tun werde und schlug ein einfacheres System des Handtuchwechsels vor. Sie tobte noch mehr, als ich sagte, ich wisse nicht, ob er einen Penis hat, ich habe keinen gesehen oder er ist so klein, dass er nicht zu sehen ist. Sie tobte. Ich gab Opa kein Essen, da er keines wollte. Ich fügte hinzu, dass es gesund sei, im Frühjahr zwei Tage zu fas39

ten. Das wurde sofort gegen mich verwendet. Sie nannte mich einen Scheißer. Ich zog mich an und ging während ihres Mittagessens für 15 Minuten raus. Sie verbot mir meinen abendlichen Spaziergang. Nachmittags veränderte sich die Bestie. Sie war freundlich, sie lachte, sogar mir entgegen. 19. 4. Heute Morgen ist alles in Ordnung O.K. Hmmm. Um 15.30 Uhr kam S. und sofort rief die Gestapo an, wie viel Opa getrunken habe. Ich wurde wieder als Schwein bezeichnet. Nach dem Frühstück erzählte Opa über das Dorf, in dem er geboren wurde, über seine Kindheit. Wie schon mehrmals zuvor beendete er das Gespräch mit den Worten: „Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz.“ Ich fügte lieber nichts hinzu und schaltete den Fernseher ein, es lief seine Lieblingsserie, Richter Hold. Wie symbolisch. Opas TV-Liebling ist Richter Alexander Hold. 20. 4. Morgens rief die Agentur an — die Gestapo–Aufseherin wünschte, dass ich bis zum 24.4. bleibe. Ich antwortete, dass ich dafür 250 Euro wolle. Die fette Sau brüllt erneut, dass ich ein faules Schwein sei. Jetzt brüllte Opa vom Klo aus El. an: „Du bist ein Schwein.“ Die Beschimpfungen gingen weiter, die Situation spitzte sich zu. Ich hatte seltsamerweise gute Nerven, sonst hätte ich ihr … Unsere Konversation verläuft in etwa so: „Vičááár, du stinkendes Tschechenschwein, hast du nichts zu tun?“ „Bechéééér, ich mache das, wenn Sie weg sind.“ Was für ein Morgen. Endlich verschwand sie. Jetzt brüllt aber der Alte, der wegen der Messungen von Blutdruck, Zucker, Säure und Puls zu genau bestimmten Zeiten aufstehen soll. Er will noch schlafen. Ich gebe dem Nazi großzügig 10 Minuten. Er steht auf, wir schlurfen zum Klo, auf dem Weg dorthin zeichne ich ihn noch. Ich passe aber auf ihn auf. Zuerst wäscht er sich, manchmal putzt er sich die Zähne, zieht sich um. Umziehen ist eigentlich immer an der Tagesordnung. Opa schwitzt enorm, wie wir alle. Draußen brennt die Sonne und hier wird voll geheizt. Opa hatte ja diese

Erfrierungen vor Leningrad. Ich gebe ihm sein Hörgerät, er will es nicht. Beim Waschen sehe ich manchmal die Narben auf seinem Rücken. Die hat er aus dem tschechischen Konzentrationslager. El. hat mir schon vorgeworfen, dass dies meine Schuld sei. Dann geht es zum Frühstück. Gestern hat Opa mich dann doch überrascht: ergriffen und mit Tränen in den Augen sang er die tschechische Hymne, selbstverständlich in Deutsch. 21. 4. Morgens wieder Gebrüll. Dann verschwand sie. Ich räumte das Geschirr weg, wusch Wäsche, saugte, wischte den Fußboden und frühstückte. Danach weckte ich Opa, maß den Blutdruck noch in Ruhe, gab ihm Tropfen in die Augen, maß den Säurespiegel und den Zucker. Alles normal. Er kann zwar nicht gehen, aber er ist zäh. Gestern hatte sie mir verboten, ihm Tabletten zu geben, weil ich ein verantwortungsloses Schwein sei. Heute obliegt dies Ch. oder S., die aber nicht hier sind. Die Tabletten müssen rechtzeitig noch vor dem Frühstück in den Nazibauch. Ich gebe sie ihm. Ich weiß genau wie viel und welche. Opa protestiert zwar, aber egal. Beim Reinigen der Zähne betont Opa: „Im Himmel wird mich keiner danach fragen, ob ich Zähne geputzt habe oder nicht.“ Es ist faszinierend, er denkt, er käme in den Himmel. Die Aufseherin ruft an, ob Ch. oder S. da seien. Ich verneine. Sie fragt freundlich, ob ich die Tabletten geben könne. Ich antworte, es sei zwar nicht meine Aufgabe, aber ich würde sie ihm geben. Ch. und S. haben ein ernstes Problem, hahaha. Abends bekomme ich einen neuen Spitznamen. Die Schweinenamen sind ausgegangen, jetzt werde ich als Scheißtyp bezeichnet. Ich bin also ein Scheißtyp, weil sich Opa übergeben hat. Ich sage ihnen, dass ich am Dienstag fahren werde, wie vereinbart, und falls nicht, werde ich zur Polizei gehen. Sie antwortet, dass sie den Polizisten sagen werde, ich habe Opa geschlagen, schließlich hat er blaue Flecken auf der Brust. Die hat er seit vergangener Woche, als er sich mit Ch. prügelte.

»Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz.« Tagebuch von Jan Vičar

22. 4. Endlich Freiheit in der Schweiz. Zuerst schrieb ich mit F. eine Beschwerde, dann fuhr ich nach Stein, wo ich mich mit Andy, einem Buddhisten und meinem künftigen Arbeitgeber, bekannt machte. Wir gingen zum Abendessen, danach fuhr ich L. nach Schaffhausen. Abends hatte ich ein Gespräch mit der Gestapo-Aufseherin. Sie hielt sich zurück, war aber trotzdem unangenehm. Sie will immer noch die Engel aus der Krippe bezahlt haben. Die Krippe stand noch im April unter dem erwähnten Fensterrollo, das ich zwei Mal hochzog, weil Opa rausschauen und ich tagsüber nicht im Dunkeln sitzen wollte. Vor zwei Tagen war das Rollo heruntergelassen, ich saß mit Opa beim Fernsehen, wir schauten Richter Hold – und mit einem Mal fiel das Rollo von sich aus auf die Krippe. Vier Engel gingen zu Bruch. In meiner Naivität habe ich sie wieder zusammengeklebt und El. darüber informiert. Die beschuldigte mich umgehend, dass es meine Schuld sei, weil ich an dem Rollo gezogen hatte. 23. 4. Montag. Eine Rechnung über 1600 Euro wurde ausgestellt. Ich bin neugierig, was abends passiert. Gestern rief die Agentur bei der Bestie an. Opa brüllte ins Telefon, dass es hier wie im Grab sei und er das Rollo hochgezogen haben möchte. Er machte Anstalten, es selbst hochziehen zu wollen. Die Gestapo-Aufseherin schimpfte am Telefon. Abends wurde ich beschuldigt, Opas Medikamente verschüttet und ihm nicht gegeben zu haben - S. hatte eine Tablette im Bett gefunden. Als sie mich 15 Minuten vor Arbeitsschluss nicht gehen lassen wollte, ließ ich sie stehen. Als ich wieder kam, blaffte sie mich an, dass sie der Frau Doktor zeigen werde, wie ich Opa misshandelt habe. 24. 4. Ein Problem – der Techniker kommt heute wegen der Ohren von Herrn K., die Aufseherin ist aber nicht da. Ich soll ihm absagen. Ich bin gespannt, wie das ausgeht. Das Hörgerät von Josef K. passt immer noch nicht. Der Techniker, der es anpassen soll, kommt schon zum vier-

ten Mal. Ich habe aus Versehen ein Teil auf den Boden fallen lassen. Ein Stück Plastik ist abgesprungen, das werde ich wohl bezahlen müssen. Opa war Versicherungskaufmann vom Schwarzwald bis nach Konstanz. Diözese Freiburg. Jetzt kommt der Techniker. Zuvor hatte ich Opa umgezogen, langsam. Sie kam angesprungen, zog ihm das Hemd aus und warf es mir ins Gesicht. Ich warf es zurück. Sie sagte, wenn ich zuschlagen würde, wäre Schluss. Ich sagte, dass ich ihr diese Freude nicht machen werde. Abends verbot sie mir rauszugehen, aber ich ging. 25. 4. morgens Ich werde wohl einem Anwalt brauchen. Der kleine Denunziant ist zu Hause geblieben, er hat Kopfschmerzen, der Arme. Ich wollte auf den Balkon gehen, um zu rauchen, gut, dass ich nicht gegangen bin. S. würde es sofort der Gestapo melden. Abends eskaliert die Situation. Opa verschluckte sich am Essen – dachte El. Er hustete nur. Ich aber werde als Scheiße betitelt. Sie stellte fest, dass ich im Trockner eine Bluse und eine Jeans von ihr getrocknet habe. Die Sachen haben sich zusammengezogen, sodass sie sie nicht mehr anziehen kann. Nur hatte sie selbst die Sachen im Trockner vergessen. Es ist nicht meine Pflicht, ihre Sachen zu kontrollieren, sie waren einfach im Trockner und ich habe sie mit der Temperatur getrocknet, mit der die Unterhosen des Generals getrocknet werden. Sie brüllte wie eine angeschossene Sau. Sie wird unzurechnungsfähig, als ich ihr sage, sie hätte jetzt eine Motivation abzunehmen. Sie tritt an die Tür und flucht laut und droht mir weitere 150 Euro abzuziehen. Dann schreien sich die Aufseherin und Opa an. Er will seine Ruhe haben. Nach dem Abendessen sitze ich mit ihnen zusammen. Sie weiß nicht mehr, wie sie sich über mich lustig machen kann, so imitiert sie die Melodie der Sinfonie „Moldau“ von Bedřich Smetana. Genau den Teil, mit dem Smetana meisterhaft die gluckernde Quelle der Moldau verewigte. Sie macht etwas wie „blub, blub, blub“. Sie parodiert das Blubbern von Wasser. Ich habe Lust, ihr ins Gesicht zu spucken.

Ich sage nur, dass nicht alles wie Wagner dröhnen muss. Sie fängt wieder damit an, dass ich Opa geschlagen habe. Ich frage Ch.: „Ch., Sie wissen, wie das mit Opa war und dass Sie sich geprügelt haben.“ Er antwortet: „Ich erinnere mich an nichts.“ Ich frage ihn, warum er mit dieser schrecklichen Frau zusammen lebt. Ch. lacht zum ersten Mal aus vollem Herzen. Wir streiten uns um Geld. Sie wollen mir die Ostertage nicht bezahlen, für die laut Gesetz der doppelte Lohn gilt. Sie behaupten, ich habe eh nichts gemacht. Ich sage, dass ich zur Verfügung stand und mehrfach gefragt habe, was ich tun solle. Ich erinnere mich daran, dass sie mir an den Feiertagen sagten, ich könne spazieren gehen. Aber niemand hat klar gesagt, dass ich frei habe. Argumentieren ist zwecklos. Abends ein weiterer Streit, ich lehne es ab, mit ihnen weiter zu kommunizieren, Opa ist mir bereits egal. Morgen fahre ich. Sie brüllt noch immer, tritt gegen meine Tür. Ich öffne die Tür, versuche anständig aufzutreten. Es klappt aber nicht. Ich will die Tür schließen. Sie drückt ihren dicken Leib durch die Tür und diese schnaubende, verschwitzte Bestie im Türfutter hält mir eine spitze Feile auf die Brust. Ich schlage ihr auf den Arm, sie schreit auf und weicht zurück. Endlich kann ich die Tür schließen. 26. 4. Am Morgen ist Ruhe, die Aufseherin ist nicht im Haus. Nur S. ist da, der mir den Lohn auszahlen soll. Von insgesamt 1600 Euro werden die Engel, die Bluse, die Jeans und die Reparatur des Hörgerätes abgezogen. Denunziant S. zahlt mir 1130,68 Euro aus. Ich verabschiede mich von Opa und verlasse die Wohnung. Im Gang streicht Kater Romeo an mir vorbei, den ich im Haus als Einzigen mochte und den zu streicheln mir verboten war. Ich passiere eine Fotografie von El. und S., beide lächeln. Ich hätte Lust, auf das Foto zu spucken, aber ich beherrsche mich. Ich besuche noch kurz die Ärztin, die ihre Praxis im gleichen Haus hat. Zweimal habe ich sie bei „uns“ getroffen. Unser Gespräch verläuft in etwa wie folgt: 40

»Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz.« Tagebuch von Jan Vičar

Jan V.: „Guten Tag, Frau Doktor, kann ich einen Augenblick mit Ihnen sprechen?“ Dr. O.: „Ja, Sie wünschen?“ Jan V.: „Ich habe hier im Haus bei Frau El. als Betreuer gearbeitet. Frau El. hat mir gesagt, dass sie von Ihnen ein Attest über Quetschungen am Leib von Josef K. hat. El. hat mich beschuldigt, dass ich Josef K. geschlagen habe.“ Dr. O.: „Ich habe Sie dort ein paar Mal gesehen und weiß, dass Sie bei Frau El. gearbeitet haben. Wir wissen von der Familie und beobachten, was dort passiert. Ich habe nicht den Eindruck, dass Sie einen alten hilflosen Mann misshandeln würden. Ich weiß, dass Sie dies nicht getan haben.“ Jan V.: „Vielen Dank.“ Dr. O.: „Bitte schön, und gute Reise.“ Während ich das Tagebuch in den Computer eintippe, stelle ich fest, dass ich fast auf den Tag genau vor zwei Jahren mit gemischten Gefühlen Josef K. und seine Familie verlassen habe. Was waren das für seltsame Leute? Ch., der Ehemann, ein Feigling, der glücklich war, wenn er zur Arbeit fahren konnte und seine Frau ein paar Stunden nicht sehen musste. Ein Mensch, der sich nur selten etwas zu sagen traute. Ein Mensch, der mir in die Augen log, als er behauptete, ich hätte General Josef K. geschlagen. S., der Enkel, der in diesem einen Monat zum fleißigsten Denunzianten in Konstanz wurde. Die stärkste Erinnerung jedoch besteht an El., die alle um sich herum hasste. Ich sehe sie vor mir in ihrem weiten grünen Hauskleid, wie sie von der Hitze schwitzend mit ihren mächtigen Brüsten über einem Topf mit Blutwurst oder Schweinsbraten für Opa hängt. Die niemals eingeschaltete Abzugshaube über dem Herd, die selten geöffneten Fenster, die bleierne Luft, die erstickende Hitze und die groben Beleidigungen – all dies begleitet nach wie vor meine Erinnerungen an diese Familie. Die unerfüllten Generalsträume des Josef K., seine Sehnsucht nach dem Sudetenland, wo er seine Kind41

heit verbrachte, nach dem deutschböhmischen Dorf, in dem er aufwuchs und als Kind spielte und wo er seine ersten Paraden sah, die Schlacht um Leningrad und später dann das tschechische KZ in Česká Kamenice – dies alles hat sich in diesem einen Monat im Jahr 2012 in meine Gedanken eingegraben. Ich habe immer noch diesen traurigen General und seine Sehnsucht vor Augen, einen Menschen, den es zu Tränen rührte, wenn er im Fernsehen marschierende deutsche Soldaten in einem Dokumentarfilm über den Zweiten Weltkrieg sah. Ich war damals froh, dieses seltsame schwarze Haus zu verlassen, in dem die Fensterrollos nicht hochgezogen werden durften. Ich erinnere mich, dass die Sonne schien und ich nach Süden in die Schweiz zu den Buddhisten fuhr, wo ich auf der Baustelle ihres Hauses arbeiten sollte. Aber das ist schon eine andere Geschichte. — im Wald unter dem Berg Javořice bei Telč, 27. 4. 2014

Leží Jano zabitý rozmarýnou prikrytý, relief do PVC, 190 x 300 cm, 2014 Jano Lies Spread on the Ground, Rosemary Flower is His Shroud, PVC relief Es liegt Jano erschlagen, mit Rosmarin zugedeckt, PVC relief

Leží Jano zabitý rozmarýnou prikrytý, relief do PVC, detail Jano Lies Spread on the Ground, Rosemary Flower is His Shroud, PVC relief, detail Es liegt Jano erschlagen, mit Rosmarin zugedeckt, PVC Relief, Detail

Josef K.: „Infanterie, Du trigst stolz den schweren Affen, Du bist die Kronne alle Waffen.“ (Pěchoto, ty neseš těžké opice / plnou polní /, ty jsi korunou všech zbraní.)

Josef K.: “Infanterie, Du trigst stolz den schweren Affen, Du bist die Krone alle Waffen.” (“Infantry, you carry your kitbags full, you are the cream of the army.”

Josef K.: »Infanterie, Du trigst stolz den schweren Affen, Du bist die Kronne alle Waffen.« 45

Josef K.: „Nejraději bych šel takto na ulici.“ Jan V.: „Jenom ve spoďárech a tílku?“ Josef K.: „Ano, aby si mě někdo všimnul, nebo bych takto vyšel na balkon.“ Jan V.: „A co byste dělal na balkoně nahý?“ Josef K.: „Zpíval bych, aby přišli lidé. Myslíte si, že jsem blázen?“ Jan V.: „Ne, nemyslím si to.“ Josef K.: „Ale ti dole pod balkonem si to budou myslet.“

Josef K.: “Wish I´d go out into the street like this.” Jan V.: “Wearing just vest and underpants?” Josef K.: “Yes, for someone to notice me, or I´d just walk out onto the balcony like this.” Jan V.: “And what would you do on the balcony, naked?” Josef K.: “I´d sing for people to come. You think I´m Crazy?” Jan V.: “No, I don´t think so.” Josef K.: “But the crowd under the balcony, they´ll think so.”

Josef K.: »Am liebsten würde ich so auf die Straße gehen.« Jan V.: »Nur in Unterhosen und Hemd?« Josef K.: »Ja, damit mich jemand bemerkt, oder ich gehe so auf den Balkon.« Jan V.: »Und was würden Sie nackt auf dem Balkon machen?« Josef K.: »Singen würde ich, damit die Leute kommen. Glauben Sie, dass ich verrückt bin?« Jan V.: »Nein, das glaube ich nicht.« Josef K.: »Aber die unten unter dem Balkon werden es denken.«

Odřezky PVC strips PVC Schnippeln

‚Pasol Jano tri voly u hája‘ lidová píseň

Pasol Janko tri voly u hája, pasol Janko tri voly na zelenej jately, na zelenej jately, u hája.

Leží Jano zabitý, u hája, leží Jano zabitý rozmarinou prikrytý rozmarinou prikrytý, u hája.

Prišli naň ho hajníci u hája, prišli naň ho hajníci, ti uherští zbojníci, ti uherští zbojníci, u hája.

Ja, do že ho nariká, u hája, ja, do že ho nariká, otec, matka, frajerka, otec, matka, frajerka, u hája.

Daj nán, Jano, halenu, u hája, daj nám, Jano, halenu, prepasols nám jatelu, prepasols nám jatelu, u hája.

Otec, matka: ‚Synu můj!‘, u hája, otec, matka: ‚Synu můj!‘ a frajerka: ‚Frajer můj!‘ a frajerka: ‚Frajer můj, u hája!‘

Já vám halenu nedám, u hája, já vám halenu nedám, já sa s váma pojednám, já sa s váma pojednám, u hája.

Otec, matka uprimně, u hája, otec, matka uprimně a frajerka falešně a frajerka falešně, u hája.

Tak sa oň ho jednali, u hája, tak sa oň ho jednali až Janoška zabili, až Janoška zabili, u hája.

‘Jano grazed three oxen there by the grove’ folk song

Jano grazed three oxen there by the grove Jano grazed three oxen on the meadow of clover green, On the meadow of clover green, there by the grove.

Jano lies spread on the ground, there by the grove, Jano lies spread on the ground, Rosemary flower is his shroud, Rosemary flower is his shroud, there by the grove.

A band of huntsmen came upon him, there by the grove, A band of huntsmen came upon him, All Hungarians wild, each at his whim, All Hungarians wild, there by the grove.

Who´ll come to mourn him, there at the grove, Who´ll come to mourn him on his part, His father and mother, and his sweetheart, His father and mother, and his sweetheart, there by the grove.

Give us your jacket, Jano, here by the grove, Give us your jacket, Jano, do, As you´ve grazed up our clover, too, As you´ve grazed up our clover, here by the grove.

His father and mother: Our dearest son, there by the grove, His father and mother: Our dearest son, And his sweetheart: Sweetheart of mine!, And his sweetheart: Sweetheart of mine, there by the grove!

My jacket I won´t give up to you, here by the grove, My jacket I won´t give up to you, I´d rather fight you right and true, I´d rather fight you, here by the grove. They pounced on him and beat him up, there by the grove, They pounced on him and beat him up, Till Jano lay dead and his blood spilt out, Till Jano lay dead, there by the grove.

His father and mother, loving and true, there by the grove, His father and mother, loving and true, But his sweetheart would betray him soon, But his sweetheart would betray him soon, there at the grove.

‚Jano hütete drei Ochsen am Haine‘ Volkslied

Jano hütete drei Ochsen, am Haine, es hütete Jano drei Ochsen im grünen Klee, im grünen Klee, am Haine.

Es liegt Jano erschlagen, am Haine, es liegt Jano erschlagen, mit Rosmarin zugedeckt, mit Rosmarin zugedeckt, am Haine.

Es kamen zu ihm die Heger, am Haine, es kamen zu ihm die Heger, die ungarischen Räuber, die ungarischen Räuber, am Haine.

Es beweinen ihn, am Haine, es beweinen ihn, Vater, Mutter, seine Braut, Vater, Mutter, seine Braut, am Haine.

Gib uns, Jano, das Hemd, am Haine, gib uns, Jano, das Hemd, du hast auf unserem Klee geweidet, du hast auf unserem Klee geweidet, am Haine.

Vater, Mutter: mein Sohn, am Haine! Vater, Mutter: mein Sohn! und die Braut: mein Bursche! und die Braut: mein Bursche, am Haine!

Das Hemd geb ich euch nicht, am Haine, das Hemd geb ich euch nicht, ich werd's euch zeigen. ich werd's euch zeigen, am Haine.

Vater, Mutter, aufrichtig, am Haine, Vater, Mutter, aufrichtig, und die Braut falsch, die Braut falsch, am Haine.

Sie nahmen ihn sich vor, am Haine, sie nahmen ihn sich vor, bis sie Janošík umbrachten. bis sie Janošík umbrachten, am Haine.

Z cyklu ‚Pasol Jano tri voly u hája…‘ I, linoryt, 70 x 100 cm, 2005 From the series ‘Jano Grazed Three Oxen by the Grove…’ I, linocut Aus dem Zyklus: ‚Jano hütete Ochsen drei am Haine…‘ I, Linolschnitt

Z cyklu ‚Pasol Jano tri voly u hája…‘ II, linoryt, 70 x 100 cm, 2005 From the series ‘Jano Grazed Three Oxen by the Grove…’ II, linocut Aus dem Zyklus: ‚Jano hütete Ochsen drei am Haine…‘ II, Linolschnitt

Z cyklu ‚Pasol Jano tri voly u hája…‘ III, linoryt, 70 x 100 cm, 2005 From the series ‘Jano Grazed Three Oxen by the Grove…’ III, linocut Aus dem Zyklus: ‚Jano hütete Ochsen drei am Haine…‘ III, Linolschnitt

Z cyklu ‚Pasol Jano tri voly u hája…‘ IV, linoryt, 70 x 100 cm, 2005 From the series ‘Jano Grazed Three Oxen by the Grove…’ IV, linocut Aus dem Zyklus: ‚Jano hütete Ochsen drei am Haine…‘ IV, Linolschnitt

Terče — prasata, linoryt, 80 x 110 cm, 2003 Targets — pigs, linocut Zielscheiben — Schweine

Terče — prasata, linoryt, detail Targets — pigs, linocut, detail Zielscheiben — Schweine, Detail

Matrice Matrices Matrizen

Hlava dvakrát ukradená 1 —7, linoryt, 2000 — 2014 Head stolen twice 1 —7, linocut Ein Kopf wird zweimal gestohlen 1 —7, Linolschnitt

A Head Twice Stolen • Maqoma was an African tribal chieftain who led his people in the struggle against the British colonial rule. • The Brits captured Maqoma, killed him and cut his head off. • The head was subsequently carried to England as a symbol of the vanquished tribe. • In 2000, grieving members of Maqomba´s tribe sent a deputation to England, where its members eventually found his head, in a museum. • Despite doing their utmost with a view to retrieving his head, Maqoma´s descendants did not succeed. • Therefore, they decided to raise money with which to erect a bronze statue in memory of Maqomba. • Two months after the monument´s completion, someone stole the statue´s head once again.

Ein Kopf wird zweimal gestohlen • Maqoma war ein schwarzer südafrikanischer Krieger, der mit seinem Volk gegen die englischen Kolonisatoren kämpfte. • Die Engländer nahmen Maqoma gefangen, töteten ihn und schlugen ihm den Kopf ab. • Der Kopf wurde als Symbol des besiegten Stammes nach England gebracht. • Sein Volk entsandte im Jahr 2000 eine Delegation nach England und fand den Kopf tatsächlich in einem Museum. • Trotz aller Bemühungen konnten Maqomas Nachfahren den Kopf nicht zurück erhalten. • Sie entschieden sich daher, aus den durch Schenkungen erworbenen Mitteln Maqoma ein Denkmal aus Bronze zu stiften. • Zwei Monate nach der Errichtung des Denkmals wurde auch dieser Kopf gestohlen.

Šárka Koudelová

Jan Vičar /1967/ je bezpochyby ryzí grafik. Je ale zjevně jedním z mála současných českých grafiků, na jejichž práci je možno pohlížet v kontextu aktuálního dění na výtvarné scéně. Důvody jsou jasné. Bravurní ovládnutí veškerých použitých tiskových technik dovoluje Janu Vičarovi pracovat zcela volně, využívat všechny jejich benefity i možnosti, neznámé jeho souputníkům. Můžeme se jen dohadovat, kde se vzal autorův veskrze nekonvenční přístup bořící hranice jednotlivých technik, jinými grafiky téměř bigotně uznávaných. Je ale možné, že tato pomyslná křídla Vičarovi dodaly jeho umělecké začátky v malířském ateliéru na Akademii výtvarných umění. Chápání grafiky jako jedinečného obrazu, tisk neobvykle velkoformátových listů, oproštění od zkostnatělých prezentačních konvencí a hlavně v podstatě malířské užívání vrstev a grafického rastru, by těmto kořenům nasvědčovaly. Další technické experimenty v podobě tisku na neobvyklé materiály, tisku z hloubky klasicky výškotiskového linorytu, příprava matrice z lepenky a odřezků či užití různých přítlaků válce, už byly jen nezadržitelným a téměř hravým směřováním formálního vývoje Vičarovy práce. Ta by svého neopomenutelného přesahu ovšem nedosáhla bez autorova konceptuálního myšlení, někdy skrytého v pozadí jako tichý impuls, jindy ostře informující o důvodech vzniku díla v prvním plánu. Jestliže je technická a formální stránka fenomenálním prvkem Vičarových tisků, jejich obsah je jejich prvkem katalytickým, absolutním a utvářejícím. Ať už organickým pronikáním vrstev abstrahuje přírodní tvarosloví, čerpá z tradic literárního i výtvarného symbolismu nebo odkazuje k lidovému umění svého kraje i exotických zemí, které procestoval, Jan Vičar bezvýhradně znásobuje účinek této formálně – obsahové harmonické bipolárnosti. Pokud za Vičarovy „královské“ techniky označíme linoryt a dřevořez, opět nalezneme napětí mezi primitivními konotacemi těchto nejpřirozenějších grafických přístupů a jejich téměř

nepatřičným formátem, které je zesilováno osobními, subjektivními podněty autora a jejich zobecnělým, absolutním překročením vlastní existence. — Šárka Koudelová, Praha 2014.

Šárka Koudelová

Jan Vičar /b. 1967/ is without any doubt the quintessential printmaker. At the same time, however, he is just as obviously one of only a few contemporary Czech printmakers whose work can be viewed in the context of the current developments on the art scene. The reasons for this are clear. Namely, his impressive skills at mastering the full spectrum of printing techniques enables Jan Vičar to work thoroughly without constraint, making use of all their effects and mixing them with certain methods unknown to others. One can only guess at the seminal sources of the artist´s utterly unorthodox approach, one that crosses the boundaries of individual media, which other printmakers have grown used to respect with an earnestness close to bigotry. It just may be that Vičar originally came by these creative “wings” during his early stage as an artist, while attending a course in the studio of painting at the Prague Academy of Fine Arts. His approach to printmaking as a vehicle of unique imagery, a devotion to the printing of unusually large-scale sheets, an abandonment of outmoded established patterns of display, and most importantly, an essentially painterly employment of layering and use of the graphic raster, all appear to point in that direction. His further technical experiments, include printing on non-standard materials, the use of intaglio printing method for linotypes, an otherwise standard woodblock-printing medium, the use of matrices styled out of cardboard and paper scrap, or work with varying values of cylinder pressure, followed spontaneously, in a process of seemingly playful formal development of Vičar´s output. That said, it should also be pointed out that the unmistakeably transcendent dimension of Vičar´s work would never have been attained without the artist´s concept-oriented reflection, at times hidden as a mere silent underlying impulse, on other occasions taking the form of a sharply formulated explicit information about the reasons for a work´s making. If technical and formal aspects represent the phenomenal component of Vičar´s prints, their contents constitute the catalytic, absolute, and determining element. Whether he turns to organic interpenetration of layers as a way of abstracting the morphology of nature, or draws on the tradition 63

of literary and art Symbolism, or again harks back to the folk art forms of either his native region or various exotic corners of the globe he has travelled, Jan Vičar invariably multiplies the impact of this harmonious bipolarity of form and content. Should one pick as Vičar´s “hallmark” media those of linocut and woodcut, one would be once again advised of the tension there between the primitive connotations of these most rudimentary printmaking methods, and their seemingly inappropriate format, tension that is still intensified by the artist´s personal, subjective impulses and their generalized, absolute transcendence of the boundaries of individual existence. — Šárka Koudelová, Prague 2014.

Šárka Koudelová

Jan Vičar /1967/ ist zweifelsohne Grafiker in seiner reinsten Form. Er ist jedoch offenkundig einer der wenigen zeitgenössischen tschechischen Grafiker, dessen Arbeit im Kontext der aktuellen Entwicklungen in der Kunstszene gesehenwerden kann. Die Gründe liegen auf der Hand: eine bravouröse Beherrschung sämtlicher verwendeter Drucktechniken erlaubt Jan Vičar völlig frei zu arbeiten und all deren Vorteile und von anderen ungeahnte Möglichkeiten zu nutzen. Wir können nur erahnen, woher das durch und durch unkonventionelle Herangehen des Künstlers rührt, das die Grenzen der einzelnen Techniken niederreißt, die durch andere Grafiker beinahe sklavisch eingehalten werden. Vielleicht haben ihm seine künstlerischen Anfänge im Maleratelier der Akademie der bildenden Künste in Prag diese imaginären Flügel verliehen. Ein Verständnis der Grafik als Bild besonderer Art, ein Druck von ungewöhnlich großformatigen Blättern, eine Befreiung von verknöcherten Konventionen der Präsentation und vor allem eine im Grunde malerische Verwendung von Ebenen und des grafischen Rasters würden für diese Wurzeln sprechen. Weitere technische Experimente in Form von Drucken auf ungewöhnlichen Materialien, eines Tiefdrucks des klassischerweise als Hochdruck vorgenommenen Linolschnitts, einer Herstellung von Matrizen aus Karton und Verschnitten oder der Verwendung verschiedener Walzstärken waren dann bereits eine unaufhaltsame und beinahe spielerische Richtung der Entwicklung der Arbeit Vičars. Diese hätte ihre unbestreitbare Breitenwirkung jedoch nicht ohne sein konzeptuelles Denken erzielt, das manchmal als stiller Impuls im Hintergrund versteckt ist und manchmal die Gründe für die Entstehung des Werkes direkt und klar erkennbar werden lässt. Wenn die technische und formale Seite das augenscheinliche (sichtbare) Element von Vičars Drucken ist, so ist der Inhalt deren katalytisches und bildendes Element. Gleichviel ob er nun durch ein organisches Durchdringen der Ebenen die natürliche Formenlehre auflöst, aus der Tradition des literarischen und bildnerischen

Symbolismus schöpft oder auf die Volkskunst seiner Heimat oder auf von ihm bereiste exotische Länder verweist, Jan Vičar potenziert uneingeschränkt die Wirkung dieser formal – inhaltlichen harmonischen Bipolarität. Sofern wir den Linolschnitt und den Holzschnitt als Vičars Königsdisziplinen bezeichnen, so sehen wir wiederum die Spannung zwischen den primitiven Konnotationen dieser grundnatürlichen grafischen Verfahren und den beinahe ungehörigen Formaten, die von den subjektiven Anstößen des Künstlers und der Überschreitung der eigenen Existenz hin zur Verallgemeinerung und Absolutheit noch verstärkt wird. — Šárka Koudelová, Prag 2014.

Grafické obrazy Jana Vičara Radek Wohlmuth

Grafik Jan Vičar (1967) zaujímá na české scéně poměrně zvláštní postavení. Má klasické akademické školení, ale není mu cizí senzibilita lidového umělce. Vychází z tradic kraje svého zrodu, ale včleňuje do svých prací inspirace z jiných zemí a kultur. Čas od času přednáší na odborných vysokých školách, ale vedl i grafické kurzy ve věznici nebo psychiatrickém ústavu. Vičar je ale především tvořící umělec. Prakticky od počátku balancuje na pomezí malířského a grafického vyjádření. Vičarovou erbovní technikou je naprosto jednoznačně linoryt. Linoleum mu vyhovuje svou přizpůsobivostí, relativní nenáročností na zpracování a dostupností. Matrici zpracovává klasickými rýtky, ale třeba i mezzotintovou skoblinou nebo ruční cirkulovou pilou. Výsledný otisk někdy domalovává či podmalovává. Individuální autorské zásahy v průběhu procesu tisku, velké formáty (kvůli nimž si neváhal sestrojit speciální lis), nízký náklad, neortodoxní podložky i způsoby adjustace — to vše dělá z Vičarových prací v pravém smyslu grafické obrazy, které mají skoro vždycky charakter unikátu tak, jako v případě malby. Jestliže jeho první významné grafické listy vycházely z literární inspirace tvorbou Franze Kafky, Ladislava Klímy nebo J.R.R. Tolkiena, takže je možné o nich uvažovat jako o jakýchsi rozvinutých emotivních ilustracích, další část jeho vývoje, příznačná pro druhou polovinu 90. let 20. století, je naopak typická ústupem od barevnosti k monochromu a od pevně definovaných tvarů k bezpředmětnosti. Vičar se přiklonil k abstrahujícímu zobrazení, založenému hlavně na principu pronikání a organickém tvarosloví. Jeho tehdejší práce se asi nejvíce přiblížily výrazu, který byl v 60. letech znám pod označením informel. Vičar nicméně neztratil kontakt s realitou. Vyhnul se imitativnímu zobrazování a začal se přímo „spolupodílet“ na přírodních a sociálních procesech. Začal se vyjadřovat přímočaře. Použil k tomu minimalistické prostředky, které jakoby se jen přizpůsobovaly objektivní realitě. 65

Vedlo ho k tomu přesvědčení, že to podstatné by mělo být přítomno v nezměněné skutečnosti. Podle takové logiky musely být napohled nejbolestivější Rány a jizvy otiskované do obvazové vaty. Zajetí v koloběhu kolektivním podvědomím řízeného drilu se ukázalo tehdy, když se po matrici rozběhli Mravenci a tíha trestaneckých Kroků prostě musela být léta vpreparována do linolea z chodby věznice, které Vičar tiskl z hloubky. Jeho práce z této doby potvrzují rčení, že v jednoduchosti je síla. Slovo experiment začalo hrát u Vičara stále důležitější roli na přelomu tisíciletí. Jestliže už před tím v mnoha ohledech postupoval nekonvenčně, teď se jeho pracovní postupy rozrostly v celý systém svérázných metod. Linoleum tiskne nejen z výšky, jak je obvyklé, ale i z hloubky a oba způsoby vzájemně kombinuje. Používá klasický „picassovský“ postup, tedy postupné odrývání jednoho kusu linolea (Odpadní roury v Londýně, 1997). Pro Vičara jsou ale typické i mnohonásobné přetisky z malých matric (Insect, 2002), negativní tisk (Cosmic, 2003) a především dekalkový soutisk (cykly Sítě, 2002; Škumpa, 2003; Brouci, 2004). Během tisku posunuje papír po matrici (cykly Roj a Křídla, 2001), nebo využívá různých přítlaků válce (Horizont, 2002). Tiskne z vlnité lepenky, odřezků linolea, nebo třeba rostlin,které našel v moři v Irsku. Má ale za sebou i frotáž stěny a dřevořez z celé plochy podlahy svého rezidenčního ateliéru v Kapském městě. Další fenomén, který u Vičara po čase znovu nabývá vrchu je konkrétní událost, příběh, nebo historka, které spoluvytvářejí základní tematické parametry jeho prací. Od literární inspirace se Vičar postupně posunul směrem k vlastnímu prožitku. V této souvislosti je třeba, jako jakýsi mezistupeň, jmenovat jeho „národopisný“ cyklus, inspirovaný lidovými písněmi, v němž se dokonce přímo objevují citace textů. Stále významnější jsou ale především Vičarovy zahraniční cesty. Ty, kromě vědomí vlastních kořenů, tvoří nepřehlédnutelný inspirační zdroj jeho grafických listů už

od druhé poloviny 90. let. V nedávné době to byl mimo jiné rezidenční pobyt na břehu Dunaje v rakouské Kremži, kde vznikly jeho novější významné práce (Vzpomínka na zemi Františka Josefa; Tři staré lodě, 2004). Vičar se však dokáže inspirovat zdánlivě obyčejnými věcmi, které ho nikdy nepřestaly fascinovat. Dokladem toho je jedna z jeho nejpřesvědčivějších prací vůbec – Zlatý déšť (2002). Svérázné práce Jana Vičara boří v mnoha ohledech vžité představy o podobě současné grafiky a dokazují její životnost, sdělnost i aktuálnost. — Radek Wohlmuth, Praha 2005. (Kráceno se souhlasem autora)

Jan Vičar´s Graphic Paintings Radek Wohlmuth

Printmaker Jan Vičar (b. 1967) occupies a fairly special position on the Czech art scene. Though he obtained the classical type of art academy training, he has retained a closeness to the sensibility of a folk artist. While drawing on the tradition of his native region, he also absorbs into his work inspirational influences coming from other countries and cultures. Occasionally lecturing at various art schools and colleges, he has likewise conducted printmaking courses in a prison, and in a psychiatric institution. First and foremost though, Vičar is a truly creative artist. Virtually from the start of his career, he has straddled the borderline between painterly and printmaking idioms. Vičar´s hallmark medium is incontestably linocut. Linoleum attracts him by its pliability, comparative ease of handling, and wide availability. In work with the matrix, he uses both standard graving chisels, and more peculiar tools, including for instance mezzotint rockers or a hand-held circular saw. After obtaining the final imprint, he sometimes supplements it with painting or underpainting additions. The employment of various specific interventions in the course of the printing process, the use of large formats (for which he did not hesitate to design a special press), small numbers of copies produced, the use of unorthodox supports and framing methods – all of that makes of Vičar´s works veritable graphic paintings, almost invariably assuming the solitary quality characteristic for painting. While his first major prints drew inspiration from literature – the writings of Franz Kafka, Ladislav Klíma, or J.R.R. Tolkien, and therefore could be bracketed within a category of elaborate, emotive illustrations, the subsequent stage of his development, encompassing the second half of the 1990s, is on the contrary typical for a shift away from a rich palette towards the monochrome, and from strictly defined forms towards the objectless. Vičar then adhered to the pursuit of abstract depiction, based primarily on the principle of penetration, and on an organic morphology. His output from that time was arguably closest to the style of the movement which had become known in the 1960s as the Art Informel. Nonetheless, by no means

did Vičar lose contact with reality. Avoiding the way of imitative depiction, he chose an approach based on direct “co-participation” in natural and social processes. He began to express himself in a straightforward manner. Doing so, he employed minimalist devices which could be viewed as merely accommodating to objective reality. He was led towards this by the belief that what was substantial should be present in an unchanged reality. Quite undeniably the most painful manifestation of this kind of logic was his work Wounds and Scars, imprinted in cotton wool dressing pad. The phenomenon of captivity in the vicious circle of everyday drill governed by the collective unconscious became evident as Ants dispersed across the matrix, and the weight of inmates´ Steps simply had to wait for years until it became embedded in the prison-corridor linoleum in Vičar´s intaglio print. His output from that time documents the dictum about simplicity being a force. The word, experiment, came to play an increasingly important part in Vičar´s work at the turn of the millenium. If his approach had already been unorthodox in more than one respect before, by then his working methods assumed the scale of an entire, authentically individual system. He proceeded to print on linoleum not just in the standard relief technique, but also with the use of the intaglio method, often combining the two. He applies the classic technique, coined by Picasso, progressively carving away the surface of a single piece of linoleum (Drainpipes in London, 1997). Apart from that, Vičar´s other characteristic techniques include multiple small matrix prints (Insect, 2002), negative prints (Cosmic, 2003), and notably decalcomania register prints (the series Nets, 2002; Sumac, 2003; Beetles, 2004). During the actual printing process, he sometimes moves the paper across the matrix (the series Swarm and Wings, 2001), or uses variable values of cylinder pressure (Horizon, 2002). He makes prints using corrugated cardboard, linoleum scraps, or even aquatic plants he found in the sea while in Ireland. Still beyond that, he has also ventured into such projects as frottage on a wall, or woodcut using the entire surface of the floor of his studio home in Cape Town.

Another subject that has recently re-entered into the focus of Vičar´s attention is the phenomenon of a specific real-life event, or story, serving as a seminal thematic component of his work. There, Vičar has progressively evolved from literary inspiration towards personal experience. In this connection one should recall, as a transitional stage of sorts, his “ethnographic” series inspired by folk songs, which even incorporates quotes from song texts. Increasingly relevant for this part of his output, however, have been Vičar´s travels abroad. Along with the emphasis on the awareness of his own roots, these have come to represent an unmistakeable source of his inspiration ever since the second half of the 1990s. More recently, he drew among other things on the experience of a residential visit on the banks of the Danube, in the Austrian city of Krems, where he produced several major works (A Memory of the Land of Francis Joseph; Three Old Boats, 2004). Vičar is ever open to inspiration by seemingly ordinary things which have never ceased to fascinate him. This is eloquently documented by one of his strongest works, Golden Rain (2002). Jan Vičar´s highly individual output shatters in many respects the ingrained ideas about the face of contemporary printmaking, and attests to its staying power, communicativeness, and continued relevance. — Radek Wohlmuth, Prague 2005. (Abridged with the author´s consent)

Die grafischen Bilder Jan Vičars Radek Wohlmuth

Der Grafiker Jan Vičar (1967) nimmt in der tschechischen Szene eine Sonderstellung ein. Er verfügt über eine klassische akademische Ausbildung, jedoch ist ihm auch die Sensibilität eines Volkskünstlers nicht fremd. Er geht von den Traditionen seiner Heimatregion aus, lässt aber auch Inspirationen aus anderen Ländern und Kulturen in seine Arbeiten einfließen. Von Zeit zu Zeit hält er Vorlesungen an Fachhochschulen, aber er bot auch schon Grafikkurse in einem Gefängnis oder einer psychiatrischen Klinik an. Vičar ist vor allem ein schaffender Künstler. Praktisch von Beginn an balanciert er auf dem Grat zwischen malerischem und grafischem Ausdruck. Vičars bevorzugte Technik ist eindeutig der Linolschnitt. Das Linoleum kommt ihm durch seine Anpassungsfähigkeit, seine relative Anspruchslosigkeit und gute Verfügbarkeit zustatten. Matrizen bearbeitet er mit klassischen Schneidwerkzeugen, aber auch Mezzotinto-Messern oder einer Handkreissäge. Den finalen Abdruck malt er manchmal nach, oder er untermalt ihn auch. Die individuellen Eingriffe des Künstlers im Verlauf des Druckprozesses, die großen Formate (für die er nicht zögerte, sich eine Spezialpresse zu bauen), die geringe Auflage, die unorthodoxen Untergründe und die Art und Weise der Adjustierung – dies alles macht aus Vičars Arbeiten im wahrsten Sinne des Wortes grafische Bilder, die beinahe stets den Charakter eines Unikates haben – wie im Fall der Malerei. Sofern seine ersten wichtigen grafischen Blätter vom Schaffen Franz Kafkas, Ladislav Klímas oder J. R. R. Tolkiens literarisch inspiriert waren, sodass diese als eine Art fortentwickelter emotiver Illustrationen betrachtet werden können, so ist seine weitere Entwicklung, die für die zweite Hälfte der 90er Jahre des 20. Jahrhunderts maßgeblich ist, dem gegenüber von einem Rückzug der Farblichkeit zu Gunsten eines Monochroms und von fest definierten Formen hin zur Gegenstandslosigkeit gekennzeichnet. Vičar ging über zu einer abstrahierenden Abbildung, die vor allem auf dem Prinzip der Durchdringung und einer organischen Formenlehre basiert. Seine 67

damaligen Arbeiten kamen wahrscheinlich einem Ausdruck am nächsten, der in den 60er Jahren unter der Bezeichnung Informel bekannt war. Vičar verlor gleichwohl nicht den Kontakt mit der Realität. Er vermied eine imitative Abbildung und begann direkt an natürlichen und sozialen Prozessen „mitzuwirken“. Er begann sich geradliniger auszudrücken. Er nutzte hierzu minimalistische Mittel, die sich an die objektive Realität nur anzupassen schienen. Dies war Folge seiner Überzeugung, dass das Wesentliche in der unveränderten Wirklichkeit zugegen sein sollte. Nach einer solchen Logik müssten die auf Verbandwatte gedruckten Rány a jizvy (Wunden und Narben) für den Betrachter tatsächlich schmerzhaft gewesen sein. Das Gefangensein im Kreislauf des durch das kollektive Unterbewusstsein gesteuerten Drills wurde im Werk Mravenci (Ameisen) sichtbar und die Last der Schritte (Kroky) von Strafgefangenen musste sich einfach jahrelang in das Linoleum der Gefängnisgänge eindrücken – Kroky druckte er als Tiefdrucktechnik. Seine Arbeiten aus jener Zeit sind eine Bestätigung des Sprichwortes, dass in der Einfachheit die Kraft liegt. Das Wort Experiment begann bei Vičar um die Jahrtausendwende eine immer wichtigere Rolle zu spielen. Auch wenn er bereits zuvor in vielerlei Hinsicht unkonventionell vorgegangen war, so entwickelten sich seine Arbeitsverfahren nun hin zu einem ganzen System an eigentümlichen Methoden. Linoleum druckt er nicht nur im gängigen Hochdruck, sondern auch in Tiefdrucktechnik – und er kombiniert beide Möglichkeiten. Er nutzt ein klassisches Vorgehen „a la Picasso“, also ein sukzessives Ausritzen eines Stücks Linoleum (Odpadní roury v Londýně (Abwasserrohre in London), 1997). Für Vičar typisch sind aber auch ein vielfaches Überdrucken mit kleinen Matrizen (Insect), 2002, ein Negativdruck (Cosmic), 2003 und vor allem symmetrischen Druck (die Zyklen Sítě (Netz), 2002; Škumpa (Essigbaum), 2003; Brouci (Käfer), 2004). Während des Drucks verschiebt er das Papier über die Matrize (die Zyklen Roj (Schwarm) und Křídla (Flügel), 2001, oder er nutzt verschiedene Walz-

stärken (Horizont), 2002). Er druckt mit Wellpappe, Linoleumabschnitten, oder aber mit Pflanzen, die er im Meer vor der irischen Küste gefunden hat. Er hat aber auch eine Frottage einer Wand und einen Holzschnitt aus der ganzen Fläche des Fußbodens seines Wohnateliers in Kapstadt realisiert. Ein weiteres Phänomen, das bei Vičar mit der Zeit stärker wird, ist das konkrete Ereignis, eine Geschichte, die grundlegenden thematischen Parameter seiner Arbeiten mitformt. Von der literarischen Inspiration hat sich Vičar nach und nach hin zum eigenen Erlebten bewegt. In diesem Zusammenhang ist, als eine Art Zwischenstufe, sein „ethnografischer“ Zyklus zu nennen, der durch Volkslieder inspiriert ist, in dem sogar direkt auch Zitierungen von Texten auftauchen. An Bedeutung gewinnen aber vor allem Vičars Auslandsreisen, die – neben den eigenen Wurzeln – eine unübersehbare Quelle der Inspiration seiner grafischen Blätter bereits ab der Mitte der 90er Jahre bilden. So war es unlängst unter anderem ein längerer Aufenthalt am Ufer der Donau im österreichischen Krems, in dessen Rahmen seine neueren bedeutenderen Arbeiten entstanden (Vzpomínka na zemi Františka Josefa (Erinnerung an das Land des Franz Josef); Tři staré lodě (Drei alte Schiffe), 2004). Vičar kann sich jedoch auch von scheinbar gewöhnlichen Dingen inspirieren lassen, die nie aufgehört haben ihn zu faszinieren. Beleg hierfür ist eine seiner überzeugendsten Arbeiten überhaupt – Zlatý déšť (Forsythie), 2002. Die sehr spezifischen Arbeiten Jan Vičars rütteln in vielerlei Hinsicht an altbekannten Vorstellungen über die Gestalt der modernen Grafik und belegen deren Lebendigkeit, Mitteilungskraft und Aktualität. — Radek Wohlmuth, Prag 2005. (Mit Zustimmung des Autors gekürzt)

Jan Vičar Narozen 9. 4. 1967 ve Svitavách Studium: 1981 — 1985 · Střední umělecko průmyslová škola v Brně, Brno 1987 — 1993 · Akademie výtvarných umění v Praze atelier krajinomalby (doc. Hodonský), atelier grafiky, (doc. Lindovský), Praha Pedagogická činnost (1995—2014): 2013 · organizace grafického sympozia v Centru umění na Kvildě 2008 · Grafická dílna, École des Beaux–Arts, Alžír, DZ 2007 · externí spolupráce, ateliér ilustrace a grafiky VŠUP Praha, Praha 2004 — 2006 · Střední škola uměleckých řemesel Brno, Brno 2002 · přednáškový cyklus na Wirral College a John Moores University v Liverpoolu, School of Art v Bradford, GB 2000 — 2005 · vedení grafických kurzů v rakouském Gerasu a Hornu, AT 1999 · vedení grafických kurzů v nápravném zařízení v Kuřimi, Kuřim 1994 — 2005 · grafické kurzy, Charitní dům Betany Boskovice, Boskovice 1995 — 2000 · vedení atelieru grafiky, PF Masarykova univerzita v Brně, Brno Samostatné výstavy (výběr 2000—2014): 2014 · Les femmes imprimées, K.art.on, Praha 2013 · Eintopf Česko–německé centrum umění, Kvilda 2012 · Linoryt, Východočeská galerie Pardubice, s V. Kováříkem, P. Piekarem, I. Křenem a M. Cihlářem 2011 · SADAŘ / THE FRUIT GROWER, Galerie Havelka, Praha 2011 · Kumulus nimbus, Výstavní síň Ostrava, Ostrava 2010 · Obstler, Hoch+Partner, Leipzig, DE 2010 · Lino a lžíce, Letohrádek Ostrov, Galerie umění Karlovy Vary, Karlovy Vary 2009 · Psí hřbitov, VŠUP galerie Praha, Praha 2009 · Galerie N, Nienburg, DE 2009 · Crisscross Print, Oblastní galerie v Liberci, Liberec 2008 · Bio graph (s Lucií Svobodovou), Galerie Ars, Brno 2007 · ON THE ROAD, Galerie Havelka, Praha 2007 · Orus, Lom, Lampiony, Galerie Bratří Špilarů, Domažlice 2007 · Lom, Lithowerkstatt, Künstlerhaus München, DE 2007 · Display a Matrice (s Lucií Svobodovou), Arab Jewish Center, Haifa, IL 2007 · Jezdci, stopy, roje, AVA Gallery, Cape Town, RSA 2006 · Srdce v řece, Školská 28, Praha 2006 · Grafické obrazy, Galerie Jiřího Jílka, Šumperk 2006 · Impact, Galerie Havelka, Praha 2005 · Viděl jsem muže v jeskyni na Ďáblově Hoře, galerie Raum, Bern, CH 2005 · Vzpomínka na zemi Františka Josefa, Raiffeisen Galerie, Kreme, AT 2004 · Velkoplošné tisky, Galerie Sokolská 26, Ostrava 2003 · Prints, Gallery Greatmore, Kapské Město, RSA 2003 · Mezi válci III, Klub Jelení, Praha 2002 · Linoryty, Galerie v Kapli, Bruntál 2002 · K zemi, s ohněm, ve vzduchu (s J. Šindelovou a J. Šigutem), Městské muzeum Šlapanice 2001 · Mezi válci II, galerie U bílého Jednorožce, Klatovy 2001 · Insect, Galerie Ars, Brno 2001 · Kde je sv. Lucie?, Galerie Lužánky, Brno 2001 · Hlava dvakrát ukradená II, Galerie Pokorný, Prostějov 2001 · Johannesburg 2000, Galerie Via Art, Praha 2000 · Hlava dvakrát ukradená,Galerie Jacobs, Pretorie, RSA

Účast na 120 kolektivních výstavách Realizace (výběr): Ludvík Kundera: Vyvrácení stížnosti, nakl. Thurnhof Rakousko Nikos Kazantzakis: Utrpení sv. Františka, Atlantis 1994 bibliofilie a autorské knihy např. Mravenci, Králíci Stipendia a rezidenční pobyty: 2014 · plenér, Stog Izerski, Polsko 2007 — 2008 · studijní cesty do USA, Izraele, Alžíru, Jihoafrické republiky 2008 · Symposium, Egon Schiele Art Centrum, 100 Years After Schiele, Český Krumlov 2007 · Symposium, BBK, Kulturmodell, Passau, DE 2007 · Rezidenční pobyt, Lithowerkstatt, Künstlerhaus, München, DE 2006 · Rezidenční pobyt, Schafhof-Europäisches Künstlerhaus Oberbayern, Freising, DE 2004 · Rezidenční pobyt, Kunsthalle Krems, Rakousko 2004 · Rezidenční pobyt, Custom House Studios, Westport, IE 2003 · Rezidenční pobyt v Greatmore Studios, Kapské Město, RSA 2001 · Rezidenční pobyt Oberpfälzer Künstlerhaus, Schwandorf, DE 2001 · Mezinárodní symposium Linorytu, Galerie Klatovy / Klenová, Klatovy 2000 · Rezidenční pobyt v Bag factory, Johannesburg, RSA 1999 · Městská galerie, Győr, HU 1998 · Workshop Miniatura, Stara Morawa, Kłodzko, PL 1996 —1997 · Rezidenční pobyt v Gasworks Studios, Londýn, UK 1995 · Stipendium Unesco, Kutaisi, GE 1993 · Stipendium Kultur–Kontakt, Horn, AT Ocenění: 2003 · 3. cena, Nejkrásnější kniha roku, kategorie bibliofilií, Praha 2001 · Cena Gallery of Miskolc Museum of Contemporary Art, Miskolc, HU 2001 · Bienále Grafiky, Győr, HU 2001 · Nákupní cena na Bienále linorytu, Bietigheim Bissingen, DE 1999 · 1. cena, Grafika roku 1998, kategorie experimentálního tisku, Praha 1997 · 1. cena, Grafika roku 1996, kategorie experimentálního tisku, Praha Zastoupení: NG Praha / Galerie Klatovy, Klenová / Dům umění Znojmo / Oberpfälzer Künstlerhaus, Schwandorf, DE / Peter and Irene Ludwig Stiftung, Aachen, DE / Städtische Galerie Bietigheim-Bissingen, DE / Muzeum města Brna / Východočeská galerie Pardubice / Oblastní galerie v Liberci / Raiffeisen Bank, Kremže, AT / Galerie umění Karlovy Vary 1996 — 2012 zastoupen Galerií Havelka, Praha od r. 2012 zastoupen Galerií Hoch + Partner, Lipsko, DE Od roku 2012 spoluzakládá grafickou dílnu v Česko–německém centru umění na Kvildě na Šumavě. Od roku 2010 staví dřevěný dům s ateliery v lese u Telče. Od roku 1987 pracuje příležitostně v ČR, Rakousku, Německu, Irsku, Švýcarsku jako učitel na středních a vysokých školách v ČR, stavební dělník, malíř – natěrač, pečovatel, lyžařský instruktor a řidič člunu v podzemí na řece Punkvě.

Jan Vičar Born 9th April 1967 in Svitavy, CZ Education: 1981 — 1985 · Secondary School of Applied Arts in Brno, Brno, CZ 1987 — 1993 · Academy of Fine Arts in Prague, CZ, Studio of Landscape Painting (Prof. František Hodonský), Studio of Printmaking (Prof. Jiří Lindovský) Teaching posts (1995—2014): 2008 · leading of printmaking workshop, Czech-German Art Centre, Kvilda, CZ 2008 · Printmaking workshop, École des Beaux–Arts, Algiers, DZ 2007 · external pedagogue, Studio of Illustration and Printmaking , Academy of Art, Architecture and Design in Prague, CZ 2004 — 2006 · Secondary School of Arts and Crafts, Brno, CZ 2002 · lecture cycle at Wirral College and John Moores University in Liverpool, School of Art in Bradford, UK 2000 — 2005 · printmaking courses in Geras and Horn, AT 1999 · printmaking courses in the Kuřim Prison, CZ 1994 — 2005 · printmaking courses, Bethany House Charity, Boskovice, CZ 1995 — 2000 · head of the Printmaking Studio, Masaryk University in Brno, CZ Solo exhibitions (selection 2000—2014): 2014 · Les femmes imprimées, K.art.on, Prague, CZ 2014 · Pictures, Regional Gallery Jihlava, CZ 2013 · Eintopf, Czech–German Art Centre, Kvilda, CZ 2012 · Linocut, East Bohemian Gallery Pardubice, CZ, together with V. Kovařík, P. Piekar, I. Křen and M. Cihlář 2011 · The Fruit Grower, Havelka Gallery, Prague, CZ 2011 · Cumulonimbus, Ostrava Exhibition Hall, Ostrava, CZ 2010 · Obstler, Hoch+Partner, Leipzig, DE 2010 · Linoleum and Gouge, Karlovy Vary Art Gallery-Ostrov Summer Palace, CZ 2009 · Dog Cemetery, VŠUP Gallery, Prague, CZ 2009 · Galerie N, Nienburg, DE 2009 · Crisscross Print, Regional Gallery in Liberec, CZ 2008 · Bio Graph (with Lucie Svobodová), Ars Gallery, Brno, CZ 2007 · On the Road, Havelka Gallery, Prague, CZ 2007 · Orus, Quarry, Lanterns, Špillar Brothers Gallery, Domažlice, CZ 2007 · Quarry, Lithowerkstatt (Lithograph Workshop), Künstlerhaus Munich, DE 2007 · Display and Matrix (with Lucie Svobodová), Arab Jewish Centre, Haifa, IL 2007 · Riders, Footprints, Swarms, AVA Gallery, Cape Town, RSA 2006 · Heart in the River, Školská 28 Gallery, Prague, CZ 2006 · Graphics, Jiří Jílek Gallery, Šumperk, CZ 2006 · Impact, Havelka Gallery, Prague, CZ 2005 · I Saw a Man in the Cave on Devil‘s Mountain, Raum Gallery, Bern, CH 2005 · Memories of the Land of Franz Joseph, Raiff eisen Gallery, Kreme, AT 2004 · Large-Scale Prints, Sokolská 26 Gallery, Ostrava, CZ 2003 · Prints, Greatmore Gallery, Cape Town, RSA 2003 · Between the Rolls III, Jelení Club, Prague, CZ 2002 · Linocuts, Chapel Gallery, Bruntál, CZ 2002 · To the Earth, With Fire, In the Air (with Jana Šindelová and Jiří Šigut) Municipal Museum, Šlapanice, CZ 2001 · Between the Rolls II, White Unicorn Gallery, Klatovy, CZ 2001 · Insect, Ars Gallery, Brno, CZ 2001 · Where Is St Lucia?, Lužánky Gallery, Brno, CZ 2001 · Head Stolen Twice II, Pokorný Gallery, Prostějov, CZ

2001 · Johannesburg 2000, Via Art Gallery, Prague, CZ 2000 · Head Stolen Twice, Jacobs Gallery, Pretoria, RSA Participation in 120 group exhibitions Publications (selection): Ludvík Kundera: Vyvrácení stížností (Refutation of Complaints), The urnhof publishing house, Austria Nikos Kazantzakis: Utrpení sv. Františka (St Francis), Atlantis 1994 bibliophile editions and author´s books, including Mravenci (Ants) and Králíci (Rabbits) Scholarships and residencies: 2014 · Plein air workshop, Stog Izerski, Poland 2007 — 2008 · study tours to USA, Israel, Algeria, RSA 2008 · Symposium, Egon Schiele Art Centre, 100 Years After Schiele, Český Krumlov, CZ 2007 · Symposium, BBK, Kulturmodell, Passau, DE 2007 · Residency, Lithowerkstatt, Münchner Künstlerhaus, Munich, DE 2006 · Residency, Schafhof-Europäisches Künstlerhaus Oberbayern, Freising, DE 2004 · Residency, Kunsthalle Krems, AT 2004 · Residency, Custom House Studios, Westport, IE 2003 · Residency, Greatmore Studios, Cape Town, RSA 2001 · Residency, Oberpfälzer Künstlerhaus, Schwandorf, DE 2001 · International Linocut Symposium, Klatovy / Klenová Gallery, CZ 2000 · Residency, Bag Factory, Johannesburg, RSA 1999 · Municipal museum, Győr, HU 1998 · Workshop Miniatura, Stara Morawa, Kłodzko, PL 1996 —1997 · Residency, Gasworks Studios, London, UK 1995 · UNESCO scholarship, Kutaisi, GE 1993 · Kultur–Kontakt scholarship, Horn, AT Awards: 2003 · Third prize for Most Beautiful Book of the Year, bibliophile category, Prague, CZ 2001 · Prize of the Gallery of Miskolc, Museum of Contemporary Art in Miskolc, HU 2001 · Graphics Biennial in Győr, HU 2001 · Purchase prize, Linocut Biennial, Bitigheim-Bissingen, DE 1999 · First prize, Print of the Year 1998, experimental printmaking category, Prague, CZ 1997 · First prize, Print of the Year 1996, experimental printmaking category, Prague, CZ Collections: National Gallery, Prague, CZ / Gallery Klatovy, Klenová, CZ / Znojmo House of Art, CZ / Oberpfälzer Künstlerhaus, Schwandorf, DE / Peter and Irene Ludwig Foundation, Aachen, DE / Städtische Galerie Bietigheim-Bissingen, DE / Brno Municipal Museum, CZ / East Bohemian Gallery Pardubice, CZ / Regional Gallery in Liberec, CZ / Raiffeisen Bank, Krems, AT / Art Gallery Karlovy Vary, CZ 1996 — 2012 represented by Havelka Gallery, Prague, CZ since 2012 represented by Hoch + Partner Galerie, Leipzig, DE 2012 Co–founder of graphic workshop in the Czech–German Art Centre in Kvilda, Šumava, CZ since 2010 Building a wooden house with studios in the woods near the town of Telč, CZ. since1987 Occasional jobs in Czech Republic, Austria, Germany, Ireland and Switzerland – teacher, labourer, decorator, caretaker, ski instructor, boat driver for tourist rides in the Punkva River, Moravian Karst.

Wo ist mein Heim? Wo ist mein Heim? Mein Vaterland? Wo durch Wiesen Bäche brausen, Wo auf Felsen Wälder sausen, Wo ein Eden uns entzückt, Wenn der Lenz die Fluren schmückt: Dieses Land, so schön vor allen, Böhmen ist mein Heimatland. Böhmen ist mein Heimatland.

Where is my home? Where is my home? Water murmurs across meadows Pinewoods rustle over the rockies, Bloom of spring shines in the orchard, Paradise on Earth to see! And that is the beautiful country, The Czech land, my home! The Czech land, my home!

Kde domov můj, kde domov můj? Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled! A to je ta krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj!

Josef K.: „Nechte mě být, i Göring měl u sebe tabletu.“

Josef K.: “Leave me alone, why, Göring, too, had a pill at the ready.”

Josef K.: »Lassen Sie mich in Ruhe, auch Göring hatte eine Tablette bei sich.«

katalog vznikl za podpory | catalogue was supported by: Pavel Válka Oldřich Th. Uttendorfský, M.D., Ph.D. ThDr. Kateřina Klasnová Jan Havelka Galerie Havelka Jitka Grígerová–Sochorová Mim Sochor

www.GHMP.CZ, www.janvicar.com Vydala Galerie hlavního města Prahy roku 2014 při příležitosti výstavy Jan Vičar — Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká. konané ve dnech 13. června — 21. září 2014 ve výstavních prostorách Colloredo–Mansfeldského paláce, Karlova ulice 2, Praha 1. Kurátorka | Curator: Magdalena Juříková Realizace výstavy | Realization of the exhibition: Šárka Koudelová, Ondřej Basjuk Texty | Texts: Šárka Koudelová, Markéta Odehnalová, Jan Vičar, Radek Wohlmuth Anglický překlad | English translation: Evan Mellander, Ivan Vomáčka Redakce textů | Copy editing: Sonja Kreith, Sue Leask, Marta Nožková, Ladislava Petišková, Louis Ritter Grafické řešení | Graphic design: pure-beauty.cz Fotografie | Photographs: Pavel Petrov, Vojtěch Uxa, Jan Vičar & pure-beauty.cz Tisk | Print: Tiskárny Havlíčkův Brod a. s., thb.cz Náklad | Edition: 600 ks Instalace a produkce, vedoucí | Installation and production, headed by: Diana Brabcová Propagace, vedoucí | Public relations, headed by: Miroslav Koláček Vzdělávací programy | Education and public programmes: Lucie Haškovcová, Iveta Šárníková ISBN 978–80–7010–103–2