Il rischio educativo - lingua ceca (Luigi Giussani)

LUIGI GIUSSANI RIZIKO VÝCHOVY

De-Sidera

Luigi Giussani

Riziko výchovy

Luigi Giussani

Z italského originálu: Il rischio educativo www.itacaedizioni.it/il-rischio-educativo-ceco

První české vydání České katolické nakladatelství zvon, Praha, 1996

Přeložil: Vítězslav Pavlík z vydání bur Rizzoli 2016

© Fraternità di Comunione e Liberazione Všechna práva vyhrazena

Toto vydání vydalo nakladatelství Itaca, Castel Bolognese na základě licence od Fraternità di Comunione e Liberazione

První vydání: červen 2023

ISBN 978-88-526-0755-4

Itaca srl via dell’Industria 249

48014 Castel Bolognese (RA) Itálie tel. +39 0546 656188

e-mail: itaca@itacalibri.it

Vytištěno v Itálii společností Mediagraf, Noventa Padovana (PD)

Při naší práci se snažíme ve všech fázích respektovat životní prostředí, od výroby až po distribuci. Tato kniha byla vytištěna na papíře s certifikátem FSC‰ pro odpovědné lesní hospodaření. Tiskneme výhradně v Itálii u prověřených dodavatelů, čímž se zkracují přepravní vzdálenosti. Sledujte

Předmluva

Mikuláš Lobkowicz1

Autor této knihy, don Luigi Giussani, zakladatel hnutí Comunione e Liberazione (Společenství a osvobození) a bývalý profesor přednášející úvod do teologie na Katolické univerzitě Nejsvětějšího Srdce v Miláně, je nositelem zvláštního charismatu: hlásá křesťanskou zvěst jako něco zcela nového, absolutně originálního, a předává ji tak, aby oslovila především srdce mladých lidí. Děje se tak způsobem dnes velmi vzácným, oslovený člověk je povzbuzován k rozhodnutí pojmout celý svůj život jako setkání s Ježíšem Kristem v dnešní církvi. Charisma je dar Boží, který nepotřebuje mnoho vysvětlování. Současně jde však o dar, který je dáván člověku a který se projevuje v tom, jak člověk myslí, mluví a jedná. Asi proto je legitimní pokusit se popsat tento způsob křesťanského života tak přitažlivý pro dnešní mladé lidi. Jako prezident univerzity v Eichstattu jsem, pokud jde o tento pokus, dlužníkem dona Giussaniho už jen proto, že on, pravděpodobně nevědomky, byl mým blahodárným společníkem v oněch takřka dvanácti letech, která jsem strávil ve své funkci. To, že jsem tímto dlužníkem, ještě neznamená, že se svého úkolu úspěšně zhostím, jedná se pouze o pokus.

Žijeme v době, kdy křesťanství „vybledlo“ jako nikdy předtím. Pohybuje se po kolejích, které jsou bohaté na tradici,

1 Mikuláš Lobkowicz, bývalý rektor univerzity v Mnichově, je v současné době prezidentem Katolické univerzity v Eichstättu a členem Papežské rady pro kulturu.

ale zároveň „tradicionalistické” a jsou vnímány jako určitým způsobem omezující, restriktivní. To souvisí se skutečností, že v posledních padesáti, možná sto padesáti či dokonce dvou stech letech bylo hlavním heslem „svoboda a osvobození“. My křesťané máme tendenci tvrdošíjně, a tedy bez schopnosti dialogu trvat na tom, co nám bylo předáno, nebo obvykle potají a do určité míry se špatným svědomím „pokukovat“ po „světě“, který jako by nám nabízel plody, jež nám křesťanům jsou zakázané. Následkem toho vnímáme náš křesťanský život jako sérii předpisů a v rozhodujících chvílích nechápeme, proč bychom je měli dodržovat. „Nesmíš… “, „musíš… “, jako by byly dvě základní normy, o které se my křesťané opíráme. Především z tohoto důvodu mladí lidé příliš snadno vnímají církev pouze jako instituci, která bdí nad dodržováním přímých a nepřímých mravních norem a která jim zabraňuje dělat to, co by rádi dělali. Tento fenomén je možno popsat i následovně: křesťanství se nezdá být něčím, co by mohlo splnit přání, která námi opravdu hýbou. Takže jsme křesťany, ale bez velkého nadšení. Jako by takhle uvažovali dokonce i někteří dnešní teologové, a domnívají se proto, že jejich svoboda myšlení spočívá v sondování mezí všech oblastí až potud, pokud je to křesťansky přípustné, a nakonec tyto meze překročit. Slovo „originalita” je u nich psáno palcovými titulky a zdá se, jako by je každá autorita ochromovala.

Don Giussani tomuto postoji oponuje úvahou zcela jiného typu: Jak se stanu „sám sebou“? Nechám se vléci tím, co je právě módní, a budu tak „řízen“ zvnějšku, nebo se svěřím autoritě s tím, že ji nebudu následovat slepě (jak se to děje v případě ideologií a sekt praktikujících zákaz samostatného myšlení), ale že se budu snažit ověřovat, kam mne vede (možná právě ke mně samotnému). „Ověřovat“, verifikovat zde neznamená pouze „zkoušet“, to by ve vztahu k autoritě nepředpokládalo žádnou poctivou angažovanost. Spíše to znamená, že to, co mi autorita nabízí, nebo lépe co si přeje, abych poznal, porovnávám s vlastní zkušeností, s vlastním pojetím

sebe sama a reality, která mne obklopuje, ve světle názoru, který jsem měl před setkáním s autoritou, a toho, který mám nyní. Ve stručnosti se jedná o následování autority s tím, že se neustále ptám: vede mne k mému opravdovému já, k mé nejhlubší svobodě, k svobodě, kterou jako takovou opravdu zakouším? Autorita tak působí (téměř) jako nabídka: „Zkus se jednou podívat na vše, co je součástí tvé zkušenosti z hlediska křesťana, z hlediska možné věrnosti Pánu.“

V jedné z kapitol této knihy se mluví o angažovanosti jako nástroji ověření (viz Osobní ověření výchovné hypotézy, str. 59). Něco takového se naší dnešní mentalitě, silně ovlivněné přírodními vědami, jeví jako absolutně nemožné. Hypotézu nelze ověřit, je možno ji maximálně demonstrovat (kupříkladu ukázat pokus, který s ní není v rozporu), a proto se jí nelze opravdu svěřit, je nutno si udržovat odstup od ní samé, stejně jako od jejích demonstrací či falzifikací. Proto žijeme svým způsobem jako skeptici a stavíme na hypotézách, o nichž Robert Spaemann jednou správně napsal, že by nikdy nemohly utvořit jednotný základ smysluplného života.

Přijetí autority, o kterém mluví don Giussani, však není hypotézou, je to spíše odvážný pokus, vykročením na cestu, kterou jistě můžeme v libovolném okamžiku opustit, ale kterou procházíme s touhou najít onu pravdu, která nás osvobodí (srov. Jan 8,32).

Jinými slovy, charisma clona Giussaniho spočívá v umění předat mladým, ale i starším to, v co většina z nás v zásadě věřit nechce – svobodu křesťanské existence věrné Ježíši Kristu a jeho církvi. Nemluví o přikázáních, nýbrž o cestě, přesněji o cestě, na kterou se člověk vydává, aby se mohl stát sám sebou. Příkazy a zákazy, jež církev předkládá, se pak stávají okolnostmi, které člověk přijímá, neboť doufá a v hloubi srdce věří, že dosáhne cíle své cesty.

Určitým způsobem tak don Giussani opakuje tradiční otázku katechismu: „Proč jsme na tomto světě?“ Neopakuje ji ale tak, jak ji často vnímáme dnes – jako otázku, na niž

jedinou odpovědí může být zřeknutí se většiny tužeb a krás tohoto světa. Spíše ji opakuje způsobem, jak ji slyšeli učedníci jdoucí do Emauz – slovy, která takřka nevyhnutelně vyvolávají

otázku jinou: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil?“ (Lk 24,32).

Já sám jsem zažil tuto zkušenost v Dolomitech při setkání dona Giussaniho s přibližně čtyřmi sty mladými lidmi z celého světa. To, co don Giussani říkal, nebylo nic nového. Nový byl způsob jeho řeči, ale ne proto, že by don Giussani byl tím, čemu se říká „velký řečník“. Nový proto, že don Giussani si všímal věcí, které se nás jakožto lidí dotýkají: našich každodenních starostí, našich potřeb, naší bezradnosti, našich pochybností. Mluvil o nich ale ve světle dvou předpokladů, za prvé, že ten, kdo ho poslouchá, má široké srdce (nepotkal jsem nikdy nikoho, kdo by měl tak velkou důvěru v  magnanimitas mladých lidí), a za druhé, že Ježíš Kristus je jejich přítelem.

Možná, že právě v tom spočívá opravdové tajemství charismatu dona Giussaniho, že totiž je schopen nám sdělit, že Soudce tohoto světa nás má rád, že je naším bratrem, naším přítelem. Přítelem, na kterého stojí za to vložit všechno, protože zná i naše nejhlubší nitro a protože má jediný cíl: pomáhat nám, abychom objevili a realizovali své určení. Ne náhodou je právě přátelství ctností, kterou hnutí založené donem Giussanim radostně praktikuje. Přátelství vůči každému, koho člověk na své cestě potká, přátelství, které se neztrácí ani tehdy, dá-li se přítel cestou, kterou nelze schválit. To, co zde říkám, jsem nikdy výslovně neslyšel a možná se to ani neděje vědomě, ale často jsem měl dojem, že Comunione e Liberazione žije následování Krista i v tom smyslu, že jeho členové tajně „milují“ více toho, kdo se ubírá „jinými cestami“, ne proto, že by ho chtěli obrátit, ale spíše proto, že zcela nezištné přátelství se zřetelněji projevuje právě tehdy, když je přítel v nouzi. Hnutí založené donem Giussanim se vyznačuje rysem, kteří mnozí angažovaní křesťané ne vždy berou dostatečně v úvahu: jasným vědomím, že přátelství se nesmí stát nástrojem ani pro nejvznešenější cíle.

V tom se projevuje další charakteristika charismatu dona Giussaniho: schopnost učinit svět a to, co je světské i to, co je v něm vzdáleno od Boha transparentním pro Krista. Don Giussani je člověk vysoce vzdělaný, odborník na literaturu, který miluje velkou poezii své země. Velká část této poezie, počínaje 19. stoletím, je agresivně sekularizovaná, přímo ateistická. Ale i ateista Leopardi mluví o tom, co ho trápí jako člověka, a jeho starosti a potřeby jsou pro dona Giussaniho pobídkou k hovoru o cestě, ke které nás Pán vyzývá.

Učinit svět transparentním pro Krista, ukázat, že je to možné, že dokonce i to, co je v dnešní kultuře nejvíc anomální a úchylné může být cestou, která vede k němu, to je jedno z tajemství milánského kněze. Odmítá pouze to, v čem a prostřednictvím čeho obelháváme sami sebe, naši povrchní neopravdovost, naši tvrdošíjnost a tvrdohlavost, duchovní lenost, která nám brání dívat se realitě do tváře. A toto vše odmítá jen proto, že nám to zabraňuje být sebou samými, přestat být konečně řízenými zvnějšku. V důsledku tohoto postoje se Comunione e Liberazione stalo hnutím křesťanské obnovy, které se vášnivě zajímá o všechny dimenze dnešní kultury a uskutečňuje evangelizaci světa zahrnující také a především kulturu naší doby. Meeting, kulturní setkání organizované každý rok v Rimini, je rozhodně nejmodernější a nejdůležitější ze všech obvyklých kulturních sebeprezentací nás katolíků, v neposlední řadě i proto, že do sebe v nádherné čistotě pojímá vše, co je opravdu moderní.

Kniha, jíž předchází tato předmluva, mluví o výchově, o „Riziku výchovy“. To by mohlo čtenáře, ať už je to teolog, učitel, otec či matka, vést k tomu, aby slova dona Giussaniho četl tak, jako by text pojednával jen o těch, jejichž výchova mu byla svěřena. Já bych chtěl čtenáře vyzvat, aby zapojili i sami sebe. Skutečnost, že určitým způsobem máme své formování již za sebou, nám jistě nebrání dále se vychovávat nebo se alespoň nad svou výchovou kriticky zamyslet. Všichni jsme totiž na cestě a charisma dona Giussaniho nás vybízí, abychom jí šli dobře…