Jak myška učila zvířátka číst by knihylevneonline

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Jindřich Balík JAK MYŠKA UČILA ZVÍŘÁTKA ČÍST

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

JAK MYŠKA UČILA ZVÍŘÁTKA ČÍST JINDŘICH BALÍK ANTONÍN ŠPLÍCHAL

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

nakladatelství

TĚŠÍTE SE DO ŠKOLY? ČEKÁ NA VÁS VELKÁ TŘÍDA, ČTENÍ, PSANÍ, ÚKOLY, LAVICE A BÍLÁ KŘÍDA. VE ŠKOLE JE LEGRACE! NEDĚLEJTE Z TOHO VĚDU. NAUČÍŠ SE MALOVAT, POČÍTAT I ABECEDU.

Tato kniha patří:

Jak myška učila zvířátka číst Na pasece začínal nový den a kdesi v dálce za kopcem vykukovalo z lesa rozesmáté sluníčko. Louky voněly, ptáci si pískali a prozpěvovali. Včelky a motýli létali od kytky ke kytce. Brouci pobíhali v trávě, hráli si na schovávanou a hlemýždi jezdili po stráni jako auta po silnici. Malá myška Eliška pobíhala s ostatními a těšila se z nového dne. Když pelášila kolem jahodového keře, cvrnkla ji do nosu lákavá vůně. Usmála se spokojeně pod fousky a mlsně se olízla. Šla rovnou za nosem. Potichu, pomalu, aby ji nikdo neviděl. Na cestě blízko křoví ležela školní brašna. Myška tiše za pařezem stála – ještě dneska nesnídala. Kručelo jí v břiše. „Tiše tiše,“ napomínala bříško, „však se 7

dočkáš.“ A hop! Vklouzla do aktovky a začala si pochutnávat na voňavé svačince. Vtom přiběhla copatá holka, popadla aktovku a spěchala do školy. Myška měla po snídani... Běžely spolu dolů strání, po cestě, pak kolem plotu a už byly ve třídě. Eliška slyšela jen křik a rámus. Opatrně vyskočila a schovala se do skříně. Vystrčila fousky a zvědavě koukala kolem sebe. Na tabuli, sešity, učebnice a lavice plné prvňáčků. „Vítám vás ve škole, milé děti,“ usmála se paní učitelka. „Dnes se naučíme další písmena, abyste uměli číst a psát. To je A, to zase E a toto je O,“ psala písmena na tabuli. Elišce se to moc líbilo. Dostala nápad: „Naučím zvířátka na louce číst a psát. Budeme si hrát na školu a číst pohádky.“ Dávala pozor, aby jí nic neuniklo. Po vyučování běžela voňavou strání a cestou trhala malinové lístečky. Vykousala do nich všechna písmenka, která si pamatovala. Na pasece zavolala všechny motýly, brouky, 8

ještěrky a čmeláky. Berušky a veverky taky. „Naučím vás číst a psát,“ řekla myška a ukazovala písmena vykousaná v malinovém listí. „To je A, to zase E a takhle se píše O.“ „Zkusím napsat písmeno O!“ zavolal hlemýžď. Rozjel se voňavou strání a nechával za sebou stříbrné malování.

Ale než stačil objet jahodový keř, usnul únavou. I zvědavý krtek vystrčil hlavu z hromádky hlíny, chvíli mžoural očima a pak řekl: „Jestli chceš, vyhrabu ti dlouhý tunel z voňavé louky až na paseku. Tohle svedu, ale číst já nedovedu. Nezlob se, Eliško, ale mám špatné oči.“ A zalezl do díry. „Výšek se nebojím, ale z písmen se mi hlava točí!“ křičela veverka. „To není nic pro mě.“ A houpala se na vysokém stromě. „Teď nemůžu, mám hodně práce,“ volala včelka. „Nasbírám ti spoustu medu, číst já ale nedovedu.“ A jen to dořekla, rozletěla se po louce ochutnávat kytku za kytkou. „Kam se všichni ztratili?“ posteskla si Eliška a hleděla smutně do dálky. Bylo jí líto, že si na louce nebudou číst pohádky, jak si přála. Sluníčko, které vše sledovalo z velké výšky, 11

všimlo si malé smutné myšky a zavolalo na ni: „Učení není ani pro veverky, ani pro hlemýždě, krtky nebo čmeláky. Zkrátka – učení není pro zvířátka, ale pro děti! Mají velikou školu, slabikář, tabuli a paní učitelku, která je všechno naučí. Proto umí číst a psát, počítat a malovat. Každý umí něco jiného. Zajíc má rychlé nohy, žížala cítí déšť, i když je za černými lesy, a ty se umíš schovat tak, že tě nikdo nenajde. Už se tím netrap a utíkej za ostatními.“ Sluníčko postrčilo myšku zlatým paprskem a dál šlapalo modrou oblohou. Vtom zavolal duhový motýl z fialového bodláku: „Eliško, pojď si s námi hrát na schovávanou!“ Louky voněly, ptáci si pískali a prozpěvovali. Včelky a motýli létali od kytky ke kytce. Hlemýždi jezdili po stráni jako auta po silnici. 12

Veverka, krtek i myška Eliška byli rádi, že si spolu mohou hrát. Byl krásný den a nikoho na pasece netrápilo, že neumí číst a psát.

K O L Y

Vzpomeneš si, do jakých lístečků vykousala myška písmenka? Proč se krtek, hlemýžď a včelka nenaučili číst? Myška se naučila několik písmen z abecedy. Kolik písmen znáš ty? Umíš celou abecedu? Víš, co patří do třídy? (křída, tabule... doplň další věci) Vytvoř z písmen, která se myška naučila ve škole, co nejvíce slov. Alespoň deset.

A N T K P L E R 13

Jak si veverka hledala službu Bylo hezké modré ráno. Veverka se houpala na větvi a rozhlížela se po světě. Houpe se, houpe, oříšky loupe, plní si bříško – a najednou dostala žízeň. „Musím se napít,“ řekla si. Hop a skok, hup a šup, skočila ze stromu a rozběhla se ke stříbrné studánce. 14

Ale když se sklonila nad hladinu a uviděla se v ní jako v zrcadle, křikla překvapeně: „Óóó... to jsem já? To se mně snad jenom zdá! V takovém ošumělém a opelichaném kožíšku chodím po lese? Dělám si v něm ostudu, ale víc už nebudu! Pořídím si nový.“ Schovala se v křoví, leží si a hoví a přitom přemítá: „Za co si ho jen koupím? Ušetřenou nemám ani korunu a abych šla na trh prodávat oříšky? Vždyť jich mám ve spíži docela maloučko. Sama je stačím sníst. Půjdu do služby,“ napadlo ji a štastně se usmála. „Peníze si vydělám.“ Druhý den ráno navštívila medvěda. „Nepotřebuješ dobrou kuchařku, medvěde?“ zeptala se a vytáhla z tašky bílou zástěrku, naškrobený čepeček a dřevěnou vařečku. „Navařím ti, napeču ti, podle přání, podle chuti. Griluju a smažím, 15

vyhovět se snažím. Nebudeš litovat, když to se mnou zkusíš.“ Medvěd byl rád. Zabrumlal brum brum... a znamenalo to – ano, ano, dojednáno. Ale za pár dní se veverce přestalo ve službě líbit. „Copak je to za vaření? Ve spíži tu nikde není nic dobrého k nalezení. Jenom samý med a med. A oříšek ani jeden. Ani jedno jadýrko. Vždyť bych se tady utrápila hladem.“ A tak od medvěda utekla. Tiše. Tajně. Zadem. 16

Druhý den ráno už ťukala u zajíce: „Nehledáš dobrou kuchařku, zajíčku?“ zeptala se a vytáhla z tašky bílou zástěrku, naškrobený čepeček a dřevěnou vařečku. „Navařím ti, napeču ti, podle přání, podle chuti. Griluju a smažím, vyhovět se snažím. Budeš jíst jako v hotelu.“ Zajíc nebyl proti. Zakýval ušima ze strany na stranu, sem a tam a znamenalo to – ano, ano, večer, zrovna jako ráno o jídlo mám postaráno. Ale za pár dní nebyla veverka ani tady spokojená. „Copak je to za vaření? Od svítání do setmění se pachtím jen se zelím, s kapustou a s řepou! Nohy se mně z toho klepou, hlava se mně točí.“ Hop a skok, ztratila se zajícovi z očí. 17

Doběhla domů na šiškovou paseku a posadila se do mechu. Koukala po lese, koukala, jadýrka s chutí loupala a bylo jí dobře. Vůbec nic si nedělala ze starého kožíšku. Hlavně, že zas může sedět u hromádky oříšků.

K O L Y

Veverka si chtěla vydělat peníze. Víš, na co je potřebovala? Proč veverka utekla od medvěda i od zajíce? Popiš veverčin kuchařský obleček.

Co je víc než milion? Zajíc Vilda se probudil. Jednou dvakrát ospale zívl, zelené ještěrce na pozdrav kývl a vyskočil z křoví. „Sláva! Sláva! Vilda vstává! Vyskoč ke mně, ušáčku, povozím tě na mráčku,“ volalo slunce a šlapalo vzhůru oblohou. „Já tě zhoupnu, houpy hou... houpačku mám báječnou,“ přidala se červená veverka a rozhoupala sem a tam vrcholek smrku. Šišky padaly do mechu, jako když prší. „Nechte si ty vaše legrácky na jindy,“ zlobil se zajíc. „Mám teď jiné starosti.“

Přemýšlel, kam si skočí na snídani. A jak tak přemýšlí, jak si z hladu potahuje fousky, zaslechne najednou na pasece dupání. Jedno lehoučké – cupy cupy cup... A druhé těžší – dupy dupy dup... Vilda se líp koukne – a co vidí? Liška honí zajíce! Oba jsou cizí, nikdy je tady neviděl. Asi přiběhli z jahodové stráně až sem. Liška švihá ocasem, mezi bílými zuby občas vykoukne mlsný jazyk. A zajíc před ní peláší, div se za ním nepráší. Utíká co může, div že nevyletí z kůže. Vilda je kopa veselá a hned ví, co udělá. „Poběž za mnou, kamaráde!“ křikl na zajíce

a rozběhl se pasekou. „Znám tady pár pěkných skrýší, uděláme na lišku dlouhý nos...“ A už oba běží. První Vilda a za ním udýchaný cizí zajíc. Uši přilepené na zádech, pospíchají přes jehličí, přes voňavý mech. Liška taky uhání jako voda ze strání, myslí, že je dohání. Ale najednou koukne... „Kde jsou ti dva mrňousi?“ rozzlobeně utrousí. Prská vztekle pod fousy. „Kampak se mně ztratili? Co budu mít k obědu? A co k večeři?“ Marně hledá mezi keři, marně běhá pasekou. Zlobí se a hubuje.

Nadává. Dupe zlostně do klestí: „Ááá... Takové neštěstí! Jsou pryč.“ Dupy dupy dup. „Nevidím z nich ani chlup.“ Mlsná liška běží domů. Namíchnutá. Vzteklá. Červená jak oheň z pekla. Zachránění zajíci sedí uprostřed skrýše. Nedýchají. A jsou tiše. Teprve když liška zmizela kdesi za kopcem, vyskočili z křoví a žuchli sebou do trávy. Unavení, ale rozesmátí jako polední slunce. „Já jsem Filda z jahodové paseky a ty jsi mě zachránil. Teď jsme jako bratři...“ „Já jsem Vilda z borůvkové paseky a té lišce to patří...“

„Vilda!“ „Filda!“ „Vilda!“ „Filda!“ křičeli vesele jeden přes druhého. Dlouho a dlouho se smáli, až je bylo slyšet za horama v dáli. Pročpak se tak radovali? Protože utéct mlsné lišce a ještě k tomu získat kamaráda, to stojí vždycky za to. Je to víc než vyhrát milion. Nebo najít zlato.

K O L Y

Jak Vilda zachránil Fildu? Vzpomeneš si, z jaké paseky zajíci byli? Vilda pomohl Fildovi a stali se kamarádi. Kdo je tvůj nejlepší kamarád? Pamatuješ si všechna zvířátka, která vystupují v příběhu?

Na co se sluníčko tajně těšilo Jednou ráno se sluníčko probudilo a vyskočilo z lesů na oblohu. Chtělo se podívat, co je kde nového. „Proč tak špatně vidím?“ zamračilo se a mnulo si zlatými prsty rozespalé oči. Ale vůbec to nepomáhalo. Celý kraj byl šedivý, bez barev, jako v kouři. Jako když se díváte špina24

vým oknem. „Nedá se nic dělat,“ řeklo smutně sluníčko. „Od této chvíle budu muset nosit brýle.“ Druhý den šlo k lékaři. Zvířátka z louky, z lesů a z polí ráno vyhlížela k obloze, až sluníčko vyjde. Ale marně. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. Sedělo zatím v čekárně a trpělivě čekalo. Čekalo, čekalo, prohlíželo si pestré obrázky pověšené na stěně a listovalo v barevných časopisech, které ležely na stolku. Najednou se otevřely bílé dveře, vykoukl doktor Okulár v bílém plášti a řekl: „Další, prosím...“ Sluníčko vstalo, pozdravilo: „Dobrý den,“ a vešlo do ordinace. „Tak se u nás posaď, abys nám nevyneslo spaní,“ vybídl je doktor. „Copak tě trápí? Copak tě bolí?“ „Špatně se mně kouká,“ povzdechlo si slunce. „Nevidím dobře na pole, na lesy, na louky. Na ptáky, na myši a na brouky. Celý svět je šedivý.“ 25

„Tak se na to podíváme,“ řekl doktor Okulár a začal sluníčku prohlížet oči. Zleva, zprava, zdaleka i zblízka. Hotový byl zakrátko, však na to měl kukátko. Potom dal sluníčku číst všelijaké klikyháky, písmenka a číslice. Broukal si přitom spokojeně: „Hmmm...“ a „Ehmmm...“ a „Správně, správně... dobře, dobře...“ Když sluníčko vyšetřil, řekl překvapeně: „Oči máš úplně v pořádku. Čím to jenom je, že se ti špatně kouká?“ Přemýšlel, tahal se za bradu, starostlivě se drbal ve vlasech a najednou se ťukl do čela a málem vykřikl: „Moje hlava děravá – už vím, proč tak špatně vidíš! Vždyť končí září a začíná podzim. Čas plískanic a mlhy, ve které můžeš ztratit i vlastní nos. Musíš počkat do jara. Až zahvízdá kos, až vítr rozfouká a vysuší mlhové pavučiny, budeš zase všechno vidět jasně a vesele. Motýlí křídlo, myší chloupek i lupínky jetele.“ Doktor Okulár podal sluníčku ruku na roz27

loučenou, otevřel bílé dveře a řekl: „Další, prosím...“ Sluníčko poděkovalo, tichounce špitlo: „Na shledanou...“ a honem spěchalo dohonit, co ráno zameškalo. Bylo rádo, že má oči v pořádku. Ale už teď, na začátku podzimu se tajně těšilo na jaro.

K O L Y

Proč sluníčko navštívilo pana doktora? Popiš, co všechno můžeš vidět v ordinaci (váhu, stetoskop... doplň další věci). Pomůže ti obrázek. Vyjmenuj roční období a oprav popletené věty. Na jaře padá sníh a mrzne. Na podzim kvetou stromy. V létě je často mlha a fouká vítr. V zimě je dlouhý den a krátká noc.

O čápovi a žábě Čáp Matěj přiletěl k rybníku. Postavil se u stavidla na vyhřátý písek a rozhlížel se kolem dokola. Voda byla klidná, jen sem tam po ní přeběhla neposedná vlnka. Jen sem tam z ní vykoukla 29

vyplašená ryba a roztočila na hladině stříbrná kola a kolečka. Stříbrné prstýnky. Běžely přes rybník, daly se do běhu, s cinknutím zmizely až kdesi u břehu. Čáp tiše stojí, už je mu dlouhá chvíle a najednou – hop! Kousek před ním vyskočila z rákosí žába. Zelená, mokrá, oči dokořán.

Posadila se na veliký list a koukala překvapeně na čápa. „To jsem to ale vymňoukla,“ napadlo ji. „Ještě, že jsem tomu mlsounovi nehupla rovnou do zobáku!“ „Je ode mě moc daleko,“ pomyslel si Matěj. „Když se pohnu, skočí do vody a klapnu naprázdno. Co teď?“ Dostal nápad. „Žabko Kapko!“ křikl na ni. „Chceš se podívat na něco pěkného?“ „Jemináčku, jemine! Ráda, ráda, jak by ne?“ odpověděla žába. „Já jsem totiž hrozně zvědavá, víš?“ „Tak pojď trochu blíž,“ pobídl ji čáp. „Stačí jenom dva tři skoky.“ „To nemůžu,“ zakroutila žába odmítavě hlavou. „Proč bys nemohla?“ divil se netrpělivě Matěj. „Jen pojď ke mně, žabko, klidně,“ zval ji znovu. Sladce. Vlídně. „Jak mám skočit dva tři skoky, když neumím počítat?“ zakvákala smutně Kapka. „Umím jenom do jedné...“ 31

„Tak to není počítání, to je leda pro zasmání,“ zlobil se čáp. „S tím bys, holka, nestačila ani dětem ze školky.“ „Však já vím, proto se tím nechlubím,“ řekla žába. „Jen mě hrozně mrzí, že už nikdy neuvidím, cos mně chtěl ukázat.“ A hop! Skočila do vody. V tu chvíli se na hladině roztočila stříbrná kola a kolečka. Stříbrné prstýnky. Běžely přes rybník, zmizely pod hrází. „Hloupá žába, skákat dovede, ale počítat ne-

umí,“ klapl čáp rozzlobeně zobákem. A klapl naprázdno. Žába zatím plavala co nejrychleji pryč. Jedno tempo, druhé, třetí... Všechna si je počítala. Ví z vás někdo, do kolika, děti? Uměla až do deseti.

K O L Y

Čáp chtěl žabku Kapku chytit do zobáku, ale byl od ní daleko. Na co ji chtěl nalákat, aby přišla blíž? Vzpomeneš si, na co se žába vymlouvala? Doplň slova, která začínají stejně jako jméno žabky Kapky. Květina, která má ostny a píchá, je K _ _ _ _ _ . Zvíře, které si můžeš osedlat, je K _ _ . Pátý měsíc v roce, je K _ _ _ _ _ . Stroj, který na poli sklízí obilí, je K _ _ _ _ _ _ . Mládě od slepice, je K _ _ _ .

O třech bílých kočkách a šedé myšce

V jedné velké vesnici u jednoho malého domu byl maličký dvorek. Na něm žily tři bílé kočky – Minda, Linda a Cinda. Žily byly, mlíčko pily, vyhřívaly se na zápraží a běhaly po střechách, po polích a po louce. Toulaly se v aleji hrušek, jablek a slív. A při tom běhání a toulání viděly, jak lidé chodí s dětmi na procházku

a vodí s sebou na řemínku pejsky. Velké, malé, tlusté, tenké. Černé, bílé i strakaté. Chlupaté i holé. S ocáskem i bez ocásku. Kočkám se to moc líbilo. „Pořídíme si místo pejska myšku,“ řekly si Minda, Linda a Cinda. „Budeme s ní taky chodit na procházku. Můžeme ji s sebou vodit na provázku.“ A zakývaly hlavou: „Ano. Ano. Ano.“ Příští den se brzy ráno vypravily

do města na kočičí trh a přivedly si domů malou šedou myšku. Uvázaly ji na dlouhou pevnou šňůru, krk jí ozdobily strakatou mašlí a šly na procházku. Procházely se v parku, důstojně a vznešeně našlapovaly a roztáčely nad hlavou barevné slunečníky. „Poslechněte, mezi námi, naše kočky jsou jak dámy,“ šeptali si potichoučku motýli, brouci a ptáci a měli oči na stopkách. Kočky se den co den procházely po venku a malá šedá myška kolem nich běhala na šňůře

jako pejsek. Strakatá mašle se jí houpala u krku. Každému, kdo je viděl, se to moc líbilo. Ale šedé myšce ne. Šedá myška toužila po svobodě. „Copak je to za život, metr sem a metr tam, ani proběhnout se pořádně nemůžu.“ A měla smutné oči. Kočky Minda, Linda a Cinda si toho všimly a starostlivě se ptaly: „Copak, myško? Copak je ti?“ „Propusťte mě ze zajetí,“ prosila myška a stříbrná slza jí sklouzla po šedém kožíšku. Bílé kočky zatočily nad hlavou barevnými slunečníky, zatahaly se za ouško, popotáhly za fousky a přemýšlely a přemýšlely. „Pustíme ji,“ řekla Minda. „Taky by se nám asi nechtělo běhat jenom na šňůře.“ „Ne, to nezní nejhůře,“ řekla Linda. „Pustíme ji do polí, ať ji srdce nebolí. Uděláme dobrý skutek.“ „Ať si běhá sem tam strání od rána až do 37

stmívání. Vrátíme ji svobodu, volnost, radost, pohodu...“ souhlasila Cinda. Rozvázaly dlouhou pevnou šňůru i strakatou mašli a myšku pustily. Potom zahodily barevné slunečníky do fialového bodláčí a už se nechodily vznešeně procházet po parku. Na dvorku zas žily byly, sladké mlíčko z misky pily. Běhaly po střechách, po polích a po louce. Toulaly se v aleji hrušek, jablek a slív. Všechno zas bylo jako dřív.

K O L Y

Jak se jmenovaly tři bílé kočky? Jakou mašli uvázaly na krk šedé myšce? Myška toužila po svobodě. Víš, co to znamená? Vyjmenuj co nejvíce zvířátek, která můžeš vidět ve volné přírodě (na louce, na poli nebo v lese).

Jak šneci čekali na vlak

Šneci Louda a Stříška si vyšli na procházku. Nebylo moc horko, slunce z mraků vykouklo jen chvílemi, a tak jim cesta pěkně ubíhala. Povídali si a rozhlíželi se spokojeně po kraji. Nespěchali. Času měli dost. Sem tam na ně vypískla z díry myška, sem tam jim pro dobrou náladu brnkl do kroku medový čmelák. Šinou se přes louku, pomalu šlapou do kopce, ze stráně jedou, různé řeči vedou. A najednou Louda zůstal překvapeně stát, jako když ho někdo poleje. Uviděl koleje, cestu a u ní závoru vytaženou nahoru. 39

„Tady jezdí vlak,“ řekl Louda. „Koukneme se na něj?“ „Proč ne?“ odpověděl Stříška. „Za kouknutí se přece neplatí. Počkáme, až přijede.“ „Však nikam nespěcháme. Jsme na procházce,“ usmál se Louda. Vylezli si na nejbližší kopeček, aby líp viděli, a čekali. Uběhla krátká chvilka. Nic. Koleje byly tiché jako prázdné ptačí hnízdo. Uběhla o něco delší chvilka. Zase nic. Neslyšeli žádné rachocení, ani veselé zahoukání strojvůdcovy píšťaly. I když se jim už chvíle zdála dlouhá jako

cesta od lesa až k městu, stejně pořád marně napínali uši. Marně čekali, až se vláček objeví. Nejel a nejel. Jako by někde usnul. Jako by ho pan výpravčí poslal na opačnou stranu světa. Barevná závora trčela zbytečně vzhůru k nebi. Na šneky šlo spaní. Ještě mezi sebou prohodili pár slov, ještě na kus řeči přiběhl upovídaný brouk, ale už nemohli udržet oči. Pomaličku je zavírali, až je zavřeli úplně. Sny k nim přilétly jako hejno

duhových motýlů. Spali a odfukovali, div se jim domečky netřásly. A vtom – hůů a hůů... Vláček okolo nich s rachotem projel za staženou závorou a znovu vesele zahoukal. Hůů a hůů...

„Loudo!“ křikl Stříška na kamaráda. Ale bylo pozdě. Zahlédli už jenom nablýskané nárazníky posledního vagonu. Slyšeli jen dunění roztočených kol na stříbrných kolejích. Vláček byl pryč. „Nevadí, počkáme si na další,“ řekl Louda, „co říkáš? Nebylo nám tady špatně. Pěkně 42

jsme si při tom čekání pospali.“ „Máš pravdu,“ souhlasil Stříška. „Času máme dost, vždyť jsme na procházce. A na vláček se koukneme, za to se přece nic neplatí.“ Oba šneci čekali dál před závorou u trati. Ale bylo na nich znát, že se jim chce znovu spát...

K O L Ú Y Která zvířátka potkali Louda a Stříška na procházce? Hlemýždi nikam nespěchají, proto jsou ze všech zvířátek nejpomalejší. Seřaď zvířátka od nejrychlejšího po nejpomalejší: zajíc, gepard, hlemýžď, kočka, brouk, myš.

Krátká pohádka o dlouhých uších

Zajíček Ušáček pobíhal po pasece. Koukal přitom po světě. Po sluníčku, co si vyšlapovalo nebem, po veverce, která se houpala na větvi. I po mravencích, po broucích a po myškách. Od smrčku ke smrčku, od mlází k mlází, běhá a běhá, něco mu schází. Zatočil se nad ním motýl Strakáč: „Vím, co ti chybí. Vím, co bys rád – chybí ti, zajíčku, kamarád. Nemáš si s kým hrát, viď?“ „Nemám,“ řekl zajíček. „Hrej si se mnou ty.“ 44

„Proč ne?“ usmál se motýl. „Na co si budeme hrát?“ „Na co? Třeba na schovávanou.“ „Když na schovávanou, tak na schovávanou,“ řekl motýl. „Letím se schovat.“ A letěl. Zajíček Ušáček chvilku počkal a pak dupy dupy sem, cupy cupy tam, běhal a běhal, hledal a hledal, ale marně. Nakoukl pod každý větší lupen, pod každý list, ale motýla nenašel.

Potom se vyměnili. Zajíček Ušáček se skrčil do houští co nejvíce mohl, přitiskl se do mechu a málem ani nedýchal. Ale sotva křikl: „Už!“, už nad ním motýl Strakáč vesele volal: „Vidím tě, Ušáčku, vidím! Špatně jsi se schoval!“ Motýl se smál. Hráli si dál a znovu se schovávali.

Ale zajíc motýla nikdy nenašel, i když si mohl nohy uběhat. I když si mohl oči vykoukat. Hledal marně. Zato motýl ho našel vždycky. Ať se zajíc jak chtěl schoval, do roští, do chvojí, pokaždé nad sebou uslyšel motýlí: „Vidím tě, Ušáčku, vidím!“ A bylo po hře. Zajíc se divil: „Jak to, že mě vždycky najdeš, Strakáči? Jak to?“ „Protože ti koukají uši,“ smál se motýl. „Ať se skrčíš, jak se skrčíš, uši nikam nezastrčíš. Čouhají ti do nebe jako bodláky z trávy.“ „Aha,“ řekl zajíc a zlobil se. Zlobil se na svoje dlouhé uši, že ho prozradily. Že kvůli nim vždycky prohrál. Ale motýl Strakáč mu řekl: „Buď rád, že máš takové uši, jaké máš. A ne jiné. Kdybys neměl dlouhé uši, ani bys nebyl správný zajíc. Uší svých si važ, buď rád, že je máš. Aspoň slyšíš, když spadne do trávy ptačí pírko. Když brouk dupne do mechu. Když si vzdychne myška ze spaní...“ 47

Zajíček uznal, že má motýl pravdu. Na zlost dočista zapomněl – už se na svoje dlouhé uši ani trošičku nezlobil. Byl rád, že je má. Že slyší i to, o čem nikdo nemá ani potuchu. Že slyší i motýlí křídla mávnout ve vzduchu.

K O L Y

Zajíc s motýlem si hráli na schovávanou. Našel dřív zajíc motýla, nebo obráceně? Proč se zajíc zlobil na svoje dlouhé uši? Které hry hraješ s kamarády nejraději? Zajíc Ušáček napsal motýlovi tajnou zprávu. Přečti v každém řádku jen každé druhé písmeno. ATSEKĎLBPUFDCEYMZEBHURHÁET VSOTCRGAMKFÁEČJIBNSAKHPORNZĚTNIOSU RARUPREČSIGTVĚNVCYTHSRLAOJMUNJXÁ.

Proč Alík šťastně zaštěkal Byl jednou jeden moc hodný pes. Nebyl ani hubený, ani žádný cvalík a jmenoval se Alík. Běhal sem tam po dvoře, ocásek měl nahoře a jazyk vyplazený mezi zuby ven. Běhal a hrál si celý den, hlídal husy a housata a někdy se rozběhl na náves před vrata. Dával pozor na kohouta, na slepice, nerad trhal nohavice a nikdy nikoho nepokousal. Vrčel jen slabounce a taky málo štěkal, aby se ho nikdo nepolekal. Byl to moc hodný psíček. V noci ani nevyl na měsíček. A teď dobrý pozor dejte, pozorně

teď poslouchejte, co se mu přihodilo. Jednou v noci měl divný sen. Zdálo se mu, že na vratech u jejich domu visí tabulka a na ní je červeně napsáno:

A vidíte – ještě k tomu s velikánským vykřičníkem! Hodnému pejskovi to bylo strašně líto. „To mám být já, to zlé zvíře? Já, který neublíží ani kuřeti? Ani mouše? Jsem snad pes, co na potkání kouše do měkkého lýtka jako do jelítka?“ šeptal si ve snu. Bylo mu to tak líto, že smutně zakňučel. A protože noc byla hluboká a tichá jako studna, uslyšel jeho naříkání měsíc, který se zrovna loudal oblohou. „Copak? Copak?“ divil se a nakoukl Alíkovi do snů. „Sny se mají zdát, jenom když jsou 50

hezké. Přece ho nenechám trápit až do rána...“ Strčil do boudy zlatý prst a chudáka Alíka probudil. Ten otevřel oči a už na nic nečekal.

Rychle se rozběhl k vratům a radostně si vydechl. Žádná tabulka na nich nevisela! „Kdybys tak věděl, co se mně zdálo,“ řekl a koukl vzhůru k nebi. „To jsem rád, že to byl jen sen.“ Měsíc se usmál a mlčel. Vstával nový den. V lesích, na polích i u psí boudy za plotem. Alík ho vítal šťastným štěkotem. Slabým, slaboučkým, jak jsem vám už o něm dříve řekl. Tak, aby se nikdo neulekl.

K O L Y

Koho hlídal pejsek Alík na dvorku? Co se Alíkovi v noci zdálo? Máš také sny? O čem se ti nejčastěji v noci zdá? Najdi v osmisměrce zvířátka, která Alík hlídal na dvorku? Najdi alespoň pět dalších domácích zvířat.

P E S J A S U H

A C E A E C V O

K I S Z R V T U

R P A O R B U S

Á E R K M P O A

L L P E Č Y H T

Í S U D S O O A

K R Á V A P K Z

pes, kočka, kohout, slepice, husa, ovce, koza, králík, kráva, prase, housata

Proč zajíček Mrkvička chvíli nic neslyšel

Mrzlo a mrzlo. Už pár dní byla zima parádní. Celý kraj ležel pod sněhem jako pod bílou peřinou. Na stromech a na keřích se houpaly běloučké polštářky. Sem tam visel z větví stříbrný rampouch. Na stráni u lesa jezdil zajíček Mrkvička s maminkou na saních. Šup – a jeli z kopce dolů s větrem o závod. Vytáhli sáňky nahoru a znovu: 54

„Jedem, jedem jako s medem!“ Až se za nimi prášilo. „Maminko,“ zakňoural najednou Mrkvička, „zebou mě uši.“ A drbal se na hlavě.

„Lehká pomoc,“ usmála se maminka. „Skočím ti domů pro čepici. Budeš je mít pěkně v teple. Jako v pokojíčku.“ A než se zajíček jednou dvakrát sklouzl na zamrzlé kaluži, vrátila se s barevným kulichem. Byl červeno-modře pruhovaný a bambuli měl 55

bílou jako čerstvě napadlý sníh. „Děkuji, maminko,“ zadupal vesele Mrkvička a hned si kulicha natáhl. Tak pořádně, že málem neviděl ani na krok. „Postavíme si sněhuláka,“ řekla maminka. „Chceš? Aspoň se trochu zahřeješ.“ „Co říkáš?“ koukl na ni zajíček. „Já tě neslyším“. „To kvůli té parádě, co máš na hlavě!“ křikla veverka a lezla vzhůru po kládě. „Musíš mít nahaté uši, i když třeba mrzne. Jinak bys neslyšel, až si skřivan z jara prvně vrzne.“

Veverka se směje, div nesletí do závěje. Ale to už si Mrkvička kulicha sundal. „Cos říkala, maminko? Už je všechno v pořádku. Už zase slyším, jak nám vločky křupou pod nohama. Slyším vítr zpívat nad pasekou. I vránu, jak si na políčku kráká...“ A šli místo sáňkování stavět sněhuláka.

K O L Y

Zajíček sáňkoval s maminkou na stráni u lesa. Měl barevnou čepici, aby mu nebylo zima na uši. Které oblečení nosíme v zimě? Vyber: rukavice, kraťasy, svetr, čepice, plavky, kabát, šála, sandály, bunda, kšiltovka, sněhule. Vyjmenuj jiné zimní radovánky (sáňkování... doplň alespoň dalších pět).

O chytré žížale a špačkovi Žížale byla jednou doma dlouhá chvíle. „Podívám se, co je na louce nového,“ řekla si a vykoukla ze stráně. A to neměla dělat! Neměla být zvědavá! Klov... už ji držel v zobáku špaček a pomalu, pomaličku ji táhl ven – ať si holka prohlédne svět. Ať vidí hezký den. „Krindapána! To je rána!“ naříkala v duchu žížala a dušička v ní byla maličká jako rosy kapička. Malilinká. Co teď? Přemýšlela, přemýšlela, až to vymyslela. „Pusť mě, špačku, pusť. Splním ti za to tři přání,“ řekla a čekala, co bude. Pustí? Nepustí? Ale špaček zakýval hlavou sem a tam a mělo to znamenat: Však já vím, žížalko, chceš mně pláchnout! Jenže já nejsem tak hloupý jako ty chytrá. Dělal, že neslyší, na stráni stál, tahal ji dál. „Prý umíš krásně zpívat, špačku,“ zkoušela to 58

žížala jinak. Pustí? Nepustí? Ale špaček zase nic. Jen zakýval hlavou sem a tam a mělo to znamenat: Otevřu zobák a ty mně zmizíš, viď? Tůůůdle nůůůdle. V duchu se smál a nepustil. Uprostřed stráně stál, tahal, tahal dál. Když měla v zemi už jen ocásek, řekla žížala: „Propánajána! Vždyť já jsem doma nechala

téct vodu! Nezatáhla jsem kohoutek vodovodu.“ A tvářila se jako umučení: „Všechny žížaly, se utopí, všichni brouci v děrách a ve skrýších taky. Nezlob se na mě, já opravdu nerada, ale budeš se mít špatně, příteli.“ 59

„Má pravdu,“ pomyslel si zlostně špaček. „Jaký by to byl život bez žížal a bez brouků?“ „Tak si pospěš, utíkej,“ rozhodl se. „Ale než pětkrát zamávám křídly, ať jsi zase zpátky, nebo uvidíš!“ A jen to řekl, jen otevřel zobák, žížala mrsk mrsk, jako když bičem práskne, a byla v díře. Jen se po ní zaprášilo. Špaček čekal a čekal, zamával křídly jednou – žížala nikde. „To jí to trvá,“ zlobil se a zamával podruhé.

Žížala zase nikde. Zamával potřetí a počtvrté, ale to už mu došlo, že čeká marně. A popáté už vůbec nemával. Proč by se zbytečně namáhal? Posadil se na větev a rozhlížel se krajinou. „Musím počkat na jinou,“ řekl si. „Snad to nebude taková lhářka prolhaná.“ Vesele si hvízdal a díky tomu nápadu měl zas dobrou náladu.

K O L Y

Chytrá žížala obelhala špačka až na třetí pokus. Co slibovala špačkovi, když ji pustí? Jak nakonec žížala vyzrála nad hloupým špačkem?

O šneku Jonášovi Stmívalo se. Šeřilo. Na nebi byly kupy bílých mraků a mezi nimi se občas objevilo ospalé sluníčko. Pomalu, pomaličku zapadalo do lesů. Šnek Jonáš jel pasekou. Neměl to snadné, cesta vedla do kopce a domek byl těžký jako kámen. Po chvíli zastavil, aby nabral dech, aby srovnal náklad na zádech. A vtom na něj volá strakatá muška: „Koukám, koukám – je to fuška táhnout tenhle dům. Viď, Jonáši? Pěkná dřina.“ „Pěkná, pěkná,“ řekl šnek a pohlédl na mušku. „Ta se má,“ myslel si. „Tenoučká, lehoučká, poletuje nad pasekou jako barevné ptačí pírko.“ Ale přestal po ní pokukovat a chtěl jet dál. Jenže než se rozjel, uslyšel nad sebou tichoučké mávnutí křídel. 62

Motýl Tadeáš! A volal na šneka: „Vidím, co to obnáší – jezdit s domem, Jonáši! Není to žádná legrace, viď?“ „Není, není,“ utrousil šnek a podíval se na motýla. Kroužil a tančil nad strání jako barevný kousíček duhy. Lehce, lehounce. Napravo, nalevo. Sem a tam. Ten si panečku žije!

Ale co to? Šnek mrkl k obloze. Mraky se srazily na velkou hromadu, sluníčko se ztratilo bůhvíkam a do trávy pleskly první dešťové kapky. Z lesa vyběhl studený vítr a zahnal z paseky mušku i motýla. Zašumělo listí stromů i keřů, rozhoupaly se větve i větvičky. Z houští vylezla tma. 63

„Tobě je hej!“ křikla na Jonáše z jedle veverka Rozárka. „Nemusíš se bát větru, deště ani noci...“ „To nemusím,“ radoval se šnek. Zalezl do domečku, zavřel okna, zamkl dveře. V suchu, v teple dal se s chutí do večeře.

K O L Y

Co si navzájem záviděli muška, motýl a šnek Jonáš? Jak se říká domečku, který tahá hlemýžď na svých zádech? 64

Obsah Jak myška učila zvířátka číst / 5 Jak si veverka hledala službu / 12 Co je víc než milion? / 17 Na co se sluníčko tajně těšilo / 22 O čápovi a žábě / 27 O třech bílých kočkách a šedé myšce / 32 Jak šneci čekali na vlak / 37 Krátká pohádka o dlouhých uších / 42 Proč Alík šťastně zaštěkal / 47 Proč zajíček Mrkvička chvíli nic neslyšel /52 O chytré žížale a špačkovi / 56 O šneku Jonášovi /60

Jak myška učila zvířátka číst © Jindřich Balík, 2017 Ilustrace © Antonín Šplíchal, 2017 © Vydalo nakladatelství PANDA, 2017 www.nakladatelstvi-panda.cz David Šenkeřík, Ludgeřovice 1408/160 Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického zhodnocení. Jindřich Balík JAK MYŠKA UČILA ZVÍŘÁTKA ČÍST Ilustrace Antonín Šplíchal Tisk GRASPO CZ, a. s., Zlín Vydání první ISBN 978-80-905738-3-3

nakladatelství

Nakladatelství PANDA již vydalo Jak šli zajíci do školy

Jindřich Balík

Antonín Šplíchal

JAK SE VEVERKA UČILA POČÍTAT PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Jindřich Balík Antonín Šplíchal

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Naučila myška zvířátka číst? Kdo zachránil zajíce před hladovou liškou? Co se zdálo hodnému pejskovi Alíkovi? Na co se sluníčko tajně těšilo nebo jak napálila žížala špačka?

Tohle všechno a spoustu dalších věcí se dozvíte v knížce pohádek Jindřicha Balíka. Vtipné, napínavé a poučné pohádky o zvířátkách jsou určeny nejen předškolním dětem, ale jejich krátké texty s velkými písmeny lze doporučit také začínajícím čtenářům. Při plnění úkolů si procvičí nejen čtení, ale i paměť a postřeh.

Doporučená cena: 179 Kč