2 minute read
Vzpomínky na úhoře
září 2022
pevná vazba + e-kniha 720 stran
ISBN 978-80-7637-281-8 Sára Fukuharová, po matce Češka a po otci Japonka, žije v Jokohamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její jediné přátele patří pan Nakadžima – postarší majitel domu s akvaristikou, ve kterém bydlí, a sousedka Miju, která neudělá krok bez dřevěného meče a celé hodiny tráví rozmluvami s úhořem Unagim. Poklidný život převrátí naruby návštěva Juky Suzukiové, Sářiny bývalé spolužačky, která pátrá po zmizelém kolegovi z redakce novin. Z minulosti se postupně vynořují dávno zapomenuté události a všechny tři ženy se vydávají na cestu, která před ně klade jednu životní výzvu za druhou.
Vzpomínky na úhoře jsou mnohovrstevný román zasazený do japonského prostředí, který kombinuje fantaskní prvky s motivem pátrání a přináší příběh o přátelství, odvaze a síle vzpomínek.
Anna Cima
(1991) se narodila v Praze, vystudovala obor Japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá poválečnou japonskou literaturou. Její prvotina Probudím se na Šibuji (Paseka 2018) zaznamenala výrazný ohlas čtenářstva i odborné veřejnosti a získala mimo jiné Cenu Jiřího Ortena či ocenění Magnesia Litera za objev roku. Kromě psaní se Anna Cima věnuje překladům z japonštiny – společně s manželem přeložila například Případ astrologických vražd od Sódžiho Šimady (č. Paseka 2021).
Třebaže ledy byly prolomené, Sára si vedle Miju i nadále připadala jako malé dítě před obzvláště komplikovanou stavebnicí. Když se pokoušela rozklíčovat, jakým způsobem ji sestavit tak, aby dávala smysl, jako kdyby po cestě nacházela stále nové a nové kostičky nevídaných tvarů, které nikam nezapadaly. Jinými slovy, pokud se chtěla s Miju sblížit, nešlo s ní komunikovat žádným ze standardních způsobů. Miju byla výjimečná, a aby jeden rozlouskl její kód, musel v sobě vykutat dosud nepoužívané schopnosti.
Například schopnost fantazírovat. Vymýšlet si příběhy. Chytat na první pohled vzájemně nesouvisející indicie, které kolem sebe Miju rozsévala, a hledat mezi nimi spojitosti.
Miju žila ve světě, kde věci, které se staly dávno, bývaly kolikrát důležitější a aktuálnější než ty, co se staly před hodinou. Cestovala v myšlenkách tu do svého dětství, tu kamsi do Kjóta, tu do světa Dobrodružství, a pro Sáru bylo obtížné rozlišit, v jaké z těchto sfér se Miju zrovna pohybuje. Navíc podrobnosti z těchto patrně velmi bohatých výprav do fantazie Miju odmítla anebo nemohla svému okolí sdělit, takže mnoho se Sára mohla jen domýšlet z jejích útržkovitých, obvykle jednoslovných odpovědí.
I přesto, anebo snad právě proto, ji Miju fascinovala. Bylo to s ní jako na houpačce. Jeden den se zájmem poslouchala, co jí Sára vypráví o úhořích, jindy se více uzavírala do svých světů, hovořila v úhořštině a nemělo cenu se o cokoliv snažit. I tyhle nálady se Sára musela naučit respektovat. Pokoušet se Miju vytrhnout z melancholie nemělo smysl.
Spolu s tím, jak se Sáře dařilo mapovat Mijin vnitřní svět, cítila se vedle ní jistěji a klidněji než vedle většiny ostatních lidí. Miju se nepřetvařovala. Nesnažila se být někým jiným. Nenastavovala okolí různé masky v různých společenských situacích. Byla pořád stejná. A nesoudila lidi kolem sebe. Cizím lidem nedůvěřovala, ale jak k někomu přilnula, brala vše, co takový člověk řekl, jako pravdu.