Lékařství

Velké dějiny zemí Koruny české

prosinec 2022

pevná vazba 752 stran

ISBN 978-80-7637-331-0 Historie medicíny může připomínat kabinet kuriozit. Lékaři 16. století doporučovali, aby strava odpovídala fyziologickému složení člověka, proto třeba cibule mohla šlechtice ohrozit. Ještě osvícenští lékaři věřili, že je třeba vyvolat jevy podobné léčené nemoci. Pouštění žilou vyžadovali pacienti jako prevenci nemocí ještě v dobách, kdy již vůči němu byli lékaři skeptičtí. Kouření, které do českých zemí dorazilo v 17. století, bylo dobovou medicínou podporováno. Na druhou stranu stopy chirurgických zákroků nacházíme už v pravěku, prospěšnost lázeňských pobytů znal raný novověk a vakcinace mají kořeny už v osvícenství.

Nový svazek z ediční řady Velké dějiny zemí Koruny české líčí téma lékařství od prehistorie po současnost v širokém záběru: od diagnostiky, terapie, prevence, léků a technologií, přes vývoj vědeckých teorií, historii odborné literatury a zpracování vědeckých informací či budování institucí až po okrajové jevy typu „lidové“ medicíny, pověr a magie.

Karel Černý, Petr Svobodný a kolektiv

Autorský tým pracoval pod vedením Karla Černého a Petra Svobodného ve složení Michal Anděl, Bohdana Divišová, Ludmila Hlaváčková, Eva Křížová, Hana Mášová, Milan Novák, Václav Smrčka, Michal V. Šimůnek, Daniela Tinková, David Tomíček.

Pověry a magie V řeholním prostředí mělo jistě původ léčebné slovo ABRACULAUS, zaznamenané do rukopisu z přelomu 15. a 16. století s přípisem, že bylo zasláno z Uher na Zelenou Horu za časů blíže neurčené epidemie. Pro léčebné účely se mělo vyhotovit deset lístků, na nichž mělo být hlásku po hlásce zaznamenáno znění slova od „a“ až po „abraculaus“. Nemocný měl každý den vkleče sníst jeden lístek a odříkat počet otčenášů shodný s počtem hlásek na něm uvedených. Jiný způsob užití tajuplného slova ukazuje prsten z Kostomlat u Milešovky datovaný do první poloviny 13. století, jenž je opatřen vyrytým nápisem +ANUL[US]+ZVENISLAVA+THEBALG VT GUTHA NIM. Prsten patřil blíže neznámé Zvenislavě a v držení jej měl nejspíš někdo z rodu Hrabišiců, zakladatelů zmíněného hradu. Z aramejštiny pocházející text „thebalgutgutani“ znamená „ty můžeš přinést štěstí, štěstí pro mě“ a nositelku měl ochránit před podagrou (gutta) či jinými nemocemi.

Léčebná či ochranná zaříkávadla obsahovala řadu slov, jejichž původ není vždy jednoznačný, byť jeho ukotvení v náboženské tradici je nesporné. Uživatelé k těmto formulím přistupovali jako k účinným prostředkům i za předpokladu, že jejich smyslu nerozuměli. Nejobsáhlejším léčebným talismanem českého středověku co do počtu slov byl nejspíš výčet dvaasedmdesáti jmen božích.

S aplikací zaříkávadel jsou spojené myšlenkové postupy odpovídající nejen náboženskému, ale také magickému myšlení. Mezi náboženstvím a magií leží hranice prostupná a nejinak tomu bylo v případě lékařství českého středověku. Nesrozumitelná slova byla považována za působící sama o sobě, byla-li vnímána jako náležitě autoritativní. Jako zdroj sakrální autority se nabízel svět náboženských rituálů, gest i tajuplných výrazů a jako přirozená cesta uchopení, přenosu i využití tohoto posvátna pak jejich imitace. České „hokuspokus“, vytvořené z konsekrační formule hoc est corpus meum, je toho příkladem.