Den byl pro mě krátkej

Paměti hrdé Romky

červenec 2022

vychází ve spolupráci s nakladatelství Kher

měkká vazba 224 stran

ISBN 978-80-7637-334-1 Vyrůstala v centru stalinské Prahy. Jako malá rozsvěcovala na Karlově mostě plynové lampy, prala prádlo ve Vltavě, chodila s bandaskou pro mléko. Během návratů na východní Slovensko, kde se za války narodila, zažila rodovou pospolitost a nezapomenutelnou atmosféru vypravěčských a hudebních sešlostí. Osvojila si úctu k tradicím předků a neúnavně ji desítky let předávala dál.

Romská ikona Olga Fečová představuje svůj život v knize, která na půdorysu individuálního osudu vypráví příběh Romů v československém prostoru. Přímočarým jazykem zachycuje zážitky se svéráznými obyvateli zmizelého světa tradičních osad, staroměstských pavlačí, nouzových kolonií v pohraničí a přitom jakoby mimochodem odhaluje své myšlenkové obzory. Postupně před námi krystalizuje portrét silné osobnosti, ženy s nezdolnou energií, jež byla díky své zásadovosti a altruismu magnetizující autoritou pro celé generace Romů.

Olga Fečová

(1942–2022) se narodila v romské osadě poblíž Humenného. Do Prahy se její rodina přestěhovala v roce 1947. Pracovala jako dělnice, uklízečka, pradlena, ale také jako asistentka pedagoga a manažerka rodinné kapely Romane romňija. Se svým mužem, legendárním hudebníkem Jozefem Fečem, a rodinou vedla dětský divadelně-hudební soubor Čhavorikaňi luma a snažila se motivovat děti ke vzdělání a smysluplnému trávení volného času. Věnovala se také emancipaci romských žen. Za celoživotní práci ve prospěch romské společnosti jí byla v roce 2016 udělena cena Roma Spirit. V roce 2020 byla senátem navržena na státní vyznamenání Za zásluhy.

Jak jsme se nabourali do bytu v Truhlářské Asi v sedm hodin slyšíme bouchání na dveře.

Šla jsem otevřít, stáli tam policajti. Říkám jim: „Proč jste mi vylekali dítě?“ Byli mladí, jeden asi padesátiletý, vyšší šarže. Ten nábyteček, co jsme měli, vynosili na dvůr. Já byla týden před porodem, břicho jsem měla tak veliké, že to vypadalo, že budu mít minimálně trojčata. Ten starší policajt mi slušně vysvětlil, že k nim přišlo hlášení o násilném vstupu do bytu a že je to nezákonné, že bych měla být potrestaná. „Ale že jste v požehnaném stavu,“ řekl mi, „a nikdy jste nebyla trestaná, tak to smažem.“

Užuž jsme si s Fečem oddychli, když mi jeden z těch mladých policajtů začal nadávat do cigánů a že „my si všechno dovolujeme a on to tak nenechá“. A jak měl velký vztek, tak do mě surově strčil. Já jsem to nečekala a ztratila jsem rovnováhu, ale vzápětí jsem ho pořádně profackovala. Teď byl zaskočený zase on. A já mu povídám: „Seš malý pivo a vytahuješ se!“

Starší policajt neřekl ani slovo. Poznala jsem na něm, že se mu líbilo, jak jsem toho mladého propleskla. Zavelel k odchodu a zeptal se mě, jestli mi neublížil, a že kdyby mi něco bylo, ať jdu k lékaři. Ještě mě nabádal: „A podejte na něj stížnost, já vám to dosvědčím.“

Byl to pavlačový dům, lidi všechno viděli a slyšeli. Znali mě, protože jsem tam uklízela. Začali na toho mladého pokřikovat: „Fuj, co sis to dovolil, šáhnout na ženskou, a ještě k tomu v jiným stavu!“

Děda Lachmanů už byl taky nastartovaný, když ale viděl, jak se starší policajt zachoval, tak se uklidnil. Říkám mu: „Dědo, nebude vám vadit, když tu zůstaneme na dvoře bydlet?“ Oba manželé souhlasili. Tak jsme pod jejich okna přenesli naši postel a Eriččinu postýlku a mezi ně jsem natáhla kobereček a postavila na něj stůl a židle. Na dvoře bylo umyvadlo s vodou a děda nám přes okno zapojil lampičku. Byl srpen a počasí nám přálo. Večer jsme se oblékli do pyžama a spali jsme pod širým nebem.