Zpíváš, jako bys plakala

září 2022

vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky

měkká vazba 192 stran

ISBN 978-80-7637-333-4 Kolik osob může člověk milovat, ptá se hrdinka Andrea, která uvízla mezi dvěma muži. Zuzana Kultánová, autorka oceňovaného historického románu Augustin Zimmermann, napsala tentokrát příběh o současné mladé ženě, která dospívala v 90. letech. Nejprve chudá studentka, pak žádoucí milenka a nakonec pochybující manželka a matka touží po „obyčejném životě“, nedaří se jí však si ho vybudovat. Podceňuje se a má pocit, že si ho ani nezaslouží. Andrea vede průběžně dialog se svými blízkými, se světem zmítaným krizemi i se sebou samou. Je kritická i sebekritická. S brutální upřímností se přiznává ke svým pokleskům i selháním a líčí ponižující život otce gastarbeitera a gamblera. Nebojí se také odhalit temnou stránku mateřství.

Díky živému jazyku, schopnosti vhledu do nitra svých postav i vypravěčskému temperamentu Kultánová dokazuje, že je jednou z nejvšestrannějších prozaiček mladé generace.

Zuzana Kultánová

(1986) vystudovala bohemistiku na Ostravské univerzitě. Za svou knižní prvotinu Augustin Zimmermann byla nominována na cenu Magnesia Litera pro objev roku a získala Cenu Jiřího Ortena 2017. Žije v Praze.

„No do prdele! Co to je?“ vyjekne, když to spatří. Pustá holina, nad níž stojí slunce, které budí dojem, že snad nikdy nezapadá. „To je ten les, kde jsme byli na podzim na houbách.“ „To nemyslíš vážně! Jak jsme tu našli ty tři tašky babek?“ „Jo.“ „Jak jsme tu byli i s Tomáškem?“ „Jo, to je on.“ „To je zvláštní, nepoznala bych to tady. Vůbec bych neřekla, že to je ten les. A to stihli ty mrchy sežrat za rok?“ „No jistě. Podívej se. Nejsou zimy, je sucho, podívej, vidím až na dálnici.“

A skutečně, v dálce se míhají černé tečky, teprve teď si uvědomila, že slyší hučení. „Ty lesy jsou staré,“ řekne Petr. „Proto jsou tak náchylné. Možná to tak má být,“ pokrčil rameny. „Možná jo, aby vzniklo něco novýho.“ „Třeba,“ kývne Petr „Myslíš, že to tak je, že se musí něco zničit, aby vyrostlo něco novýho?“ „Nevím,“ zamručí Petr. „Lidi stejně vždycky začnou blbě. Vlastně ani nezačnou. Jen pokračují. Potopy, nemoci, války, to jsou takový epizody, ve skutečnosti se nejedná o předěly, ale o pokračování nesmyslnosti.“

Udiveně se na něj podívá. Petr obvykle takové řeči nevede. To je její doména. „Koneckonců je to jen brouk,“ snaží se ho utěšit. „Možná ví přesně, co dělá.“ „Jo, možná aspoň on.“ Nevěří svým uším. Petře?

Co se divíš? Kůrovec mu sežral dětství, to není zrovna hezký pohled, ani důvod k veselí.

Zavolá na Tomáška, který se batolí v pilinách, udělá pár fotek, ani neví proč.