Demolice by Ladislav Selepko

L ADIS L A V S EL EPK O

MĚSÍČNÍ PAPRSEK

A D I S L A V

E L E P K O

(text z roku 2005)

e mi zima, mám hlad a stále musím někam jít, jako bych tam měl dávno být. Rodit prázdná slova na hrobě Ezry Pounda. Mít bohatého otce, lorda Byrona. Přišel z práce, lehl si na postel a zapálil Řím. Zdálo se mu o tekuté sněhovlásce. Stěžoval si bundesrepublice. Zabavili mu minulost, vyhnali ho z Boženy Němcové, nájemníci stoletého činžáku. Čas běžel závod s tunguzským meteorem. Šel bych spát, ráno se probudit na jiné planetě. Běžím proti běžícímu pásu. Běží nás celý podnik, i hlídací psi, kteří větří sádlo rozmazané po zábradlí. Nevykonávám žádnou užitečnou práci. Mým otcem je lord Byron. Dávám smysl řidičům autobusu, výrobcům novin, potravin, rozhlasovým tvůrcům. Nabírám rozžhavené uhlíky a vracím je na rošt. Kradu vodu, protože městská studna je už věčnost zrušená a kašny nejsou k pití. Přerušená alej, desítky let tekoucího osvícení. Když přišlo poprvé, myslel si, že je to úlet. Ovšem, když 9

se opakovalo, byl to osud. Křupe mu v kontejneru. Dva roky brousil habrový špalek.

ěsto hnízdí mezi poli, přestože je spíš hyzdí, jakkoliv neznám vyloženě ohyzdné město, aby v něm nebyla jedna škola z konce předminulého století, se stoletými kalamáři a lavicemi. Dávám si úkoly; rozhlédnout se pozorně po dvoře, zachytit holý černý bez, jinovatku na zkamenělé trávě, disketu slunce v zamlžené mechanice. Zvuky dálnice se přetlačují o vodu tiše se vsakující do polí. Zámek s plesnivým tajemstvím čeká na porážku, jako v něm čekávaly tisíce prasat. Cihly z pekárny císaře Josefa se třesou očekáváním. Vracím se do ulice se stoletou školou, vybíhají z ní role toaleťáku, přikládám ho do záchoda.

elý den jsem plánoval, jak budu hospodařit s ovcemi a vyrábět sýry. Dopadlo to tak, že jsem se přejedl. A zdá se, že v tom se realizoval všechen smysl a účel mého plánování. Dětský obraz s měsícem, most přes řeku, odpolední tma. Sny o mostě, řece. Ano, ano – co kdyby se stalo to, nebo ono? Jeden by rád přestal kouřit, druhej by rád jinou práci a třetí by chtěl najít něco ze sebe. Ale co by se ještě mohlo stát tam, kde si čmeláci hrají na orly a kde záchod prdí na zadek? Čas stojí a liška běží. Překvapení číhá za uvařenou kapustou. Někde se tam krčí překvapeni. Kolik jich pozvala na oběd? V kolik je pozvala na oběd? Odstěhujeme se mezi zlé lidi. Máme dost braní mimochodem. Dost knedlíků sázených na trafiku. Symboly, kam oko pohlédne.

e to past, je. Vysoký Újezd, Babice a konec. Lehlo si na nás něco stabilního. Někdo stojí u kormidla a mydlí se zarostlou trávou. Teď bude oběd, potom pohřeb. Z kotce vybíhá soustružník, můj otec. Na pravém rohu má pozvánku k výslechu. Musíme mu ji sebrat. Musíme ji popravit, neboť zde zastupuje třináctý díl. Tak zabloudil mezi paneláky. Miluje sídliště pro jeho neohybnost. Budu se muset někam otočit; ke slunci, ke slunečním hodinám, k vodopádu. Jsem zbouchnutá, nakynutá. Tady vám předávám krabičku s gombíky. Tryskám pěnou u vlaku. Mám jít dělat dřevo, nebo se opírat o prkno? Lezou po sobě chlupatýma nožkama. Norimberk, Norimberk, kde jsem to jen…? Aha, cestou ze křoví. Budeme natáčet porno. Listí si stoupne sem, vařecha se přilepí na zadek. Nebojte, Praha se o ničem nedoví. Prasíme se se zábradlím.

ěží s kufrem zasněženou plání. Není moc vidět, fouká silný vítr. Zastaví se, opře si kufr naplocho o stehenní kost a vyloví z něj šlehač na smetanu. V dálce tleskají davy lidí na fotbalové tribuně. Na druhý den sníh zjiskrnatěl. Dorazili k dřevěné boudě se zadělanými okenicemi. Z komína se kouřilo. Naproti jim vyjela stará začouzená lokomotiva. Jediná kapka uvízla na okraji pánve v soutěsce mezi pískovcovými magnáty. Stále nad nimi něco lítá. Něco se jim drolí v dlaních. Proto utíkají do dětských postýlek. Stačí zmáčknout tlačítko zvonku. Koulel jsem očima jako pelikán a zíral na kaňky v mlhovinách. V peřinách po nich zůstávalo hodně kouře. Posunul jsem dlaň blíž a představoval si zamilované pelikány. Nejlepší kamarád. Chodil se k nim mejt a potom jakoby omylem vlezl do postele. Omylem tam usnul. Pořádně mu zatopila, až maso praskalo.

ořád stejné kostky domina v průčelí. Pořád tentýž rosolovitý třes ve výtahu.

Setrvale nízká oblačnost se proležela do hlavního vysílání. Schválnosti ležely poházeny na pohřebním stole, jablka v nivách. Rýže na divoko, říkáš? Dvory zapadlé prachem, kolomazí, šmírou a podobně. Gazely zapadlé sněhem. Lehl si do svého textu, přikryl se sekačkou. Přišla armáda, přinesla patrony a věnce na hrob. Je ve mně tolik napětí, že by se s ním dalo svítit. Polovodiče a čediče nezapřu. Čas si sroloval čekání do kuličky. Inženýři vzácnější než habrové dřevo. Chodím ke kamnům, nebo s kamny?

hromná vánice, kufry lítaj všude okolo, dvířka králíkárny skřípou, ale uvnitř nikdo není. Sleduji soustruh myšlenek. Osamělá králíkárna na pláni, kde nejsou vidět stromy. Z družstva se kutálejí řepy. U sousedů vrže postel, jak na ni skládají televizory. Kolejiště míjí přeplněné vagóny s pískem. Kola vržou a motor si obléká zimní kožich. Káva přejetých zajíčků vykuřuje na věčnosti. Dívám se do bubnu, jestli z něj nevyleze jezefčík. Vylizoval kovový mlýnek na ořechy. Bylo v nich víc jedu než v majoránce koření. Víc ptakopysků než v zobáku trávy. Bude se nám zdát o vaničkách. O koktavých ubrouscích. Další obrazy, další vynálezy. Nádraží. Zvířata v pohybu. Tolik času stráveného na římse. Na tomhle nádraží se tísní tisíce nedobytných skříněk. Váhá tu několik set větráků. Cucá mlýnské kolo prstů. Musím si doobjednat peří. Zatlouct hřebíky a doobjednat hrob.

Budeme se scházet na plechu mezi cukrovím. Lehneme si na hračky, jakkoli to není žádoucí, stoupneme si na značky, jakkoli to nepřinese štěstí.

nes půjde spát s pocitem dobře vyvrácené kaše. Půjde hoblovat prkna do zátiší – on ví, k čemu jsou dudy. Stále si zapomíná rozšlápnout hodinky. Pořád je hotel pod vodou, nula nad nulou. Začínám zívat, procházet se s kabelem. Všichni lžou; říkají příběh, zápletka a ruce mají od smůly a hovězího. Ruce mají od transformátorů. Shazuji věci ze stolu, ze dna se na mě nepřestává šklebit fyzika. Budu zapadlý po pás v rašelině na výroční schůzi. Budu se smát těm, kteří okusují nepravidelné mnohostěny na zastávkách. Tyhle nekonečné světy umírající hanbou. Ohřívané párky praskající na počkání. Moje hodinky jsou stále rozdupané. Čas běží? Spíš nežli liška? Jenže rozhledna je obrácená vzhůru nohama. Hodiny animovaného smutku.

e starém blázinci žily stěžně a kapoty, kapalo tam z větráků. Boty se procházely jen v košilích, které se zapínaly jenom zezadu. Ze zadních řad létali stěhovaví ptáci. Na Staroměstské náměstí mezi prodavače hermelínu i zloděje perníku. V podhoubí se něco tyčí; jsou to gravitační záměry. Nebo železná kamna se zimní dodací lhůtou. Mrtvej vozka na kozlíku. Gynekolog zaťatý v pěst, čistokrevný asijský prodavač. Romeo zahlazený do malty. Náušnice nalezená ve sběrovém odpadu. Nůžky obcházející pomalu tichou sonátou. Tampóny napuštěné čirou tmou. Z našeho okna jsou vidět Hradčana, katolické kotelny, římskokatolické římsy, řeckokatolické řepy, sinajské polotovary, sinusoidy poloostrovů. Pověsil jsem se na liánu, abych unikl piánu. Pověsil jsem se na smrt, aby ze mě viděla prd. Pověsil jsem se na dub, aby byl vidět i rub.

niloba, prach, vši, plesnivina, kapající voda. Rodinný domek v osamělé zatáčce. Venuše přišpendlená ke zpovědnici – tady praská Praha ve švech. Na Smíchově se dějí nové lavičky. Tady se dráty domlouvají přes vlaštovky. Oves telefonuje do Zábřeha. Okno si vykládá s oranicí. Proud bloudí nulákem. Silou mocí se táhne karavana válečných zajatců. Hledají východ z utrpení; cédéčko, knížku, zástěru. Nacházejí zmrzlou kuchařku. Chtějí si přidat bolest. Haptická trilogie se brání usínání. Kosti, kůže, vnady. Jaký div, že ho našli zabaleného do popelnice? Měl bych tě vídat v kůži, nebo v plavkách? Abych musel poslouchat trpké zprávy, které s mým životem nesouvisí. Abych se věšel na jejich pravdy? Kdybych raději něco žvýkal, už mě nebaví jezdit nožem do Prahy a zpátky. Raději být záhonem sežraným kozly. Hlas se mi mlží, koně vypřahají. Peníze bublají v hrnci. Všechno jsme změnili, všechny plány. Teď je nám zima zezadu. Selžu sníh z bot. Už jsem selhal. Smrt mě zaregistrovala. Podíval jsem se na číslo projíždě20

jícího vlaku – samé nuly. Venku nic nesvítí. Hvězdy se posraly tmou.

ít spát, usnout přes kormidlo. Vyhrabat si důlek v písku a nevědět o nepravostech. Snít o ražničí. Detail znázorňuje barvu unikajícího králíka. Ozvuky anglického krajinářství. Detailní rozměry bramborové slupky. Šebek v textu. Jsem ospalý jak mráz, jak mrtvej muž, mám mrtvolu ve znaku. I Šebek je mrtvola. – „Já jsem jitrocel. Oranžová káva!“ vykřikuje z nástupiště. Zatím si dají halucinogeny, aby vydrželi odnášet konve do zahraničí. Do zahradnictví? Ne, Karlu Čapkovi na hrob. Daniel kýchá na orloj, trvá to dlouhé minuty. Z orloje se sypou kovadlinky. Být nemocný je zázrak. Večerní Praha mi vyčuhuje z úst. Oklepává paměť v neděli ráno. Okrajuje bramborovou medaili za čouhání potu. – Zákon schválnosti velí: „Přežer se!“ Zákon zachování žrádla: „Udej ho!“ Parlament přijal udavačský zákon. Kočičí demisi. Nezval žere i potmě. Živé fetiše se shromažďují v zadním traktu. Nezval přede jako kočka. Její muž byl vysídlenou vesnicí v pohraničí. Knoflíková válka. Jím dlouhé hodiny, ale ženské tělo? Alespoň ať odstěhují ty nateklé angličáky! Má to přijít 22

v noci, nebo po internetu? Jsem tlustý. Tento zámek je bohapustý. Proč bůh stvořil takovou stvůru toulající se po vřesovištích? Kousnul bych ji do ňader.

hci žít sám na otlučeném kufru. Čekám, až cukroví vstoupí do chřtánu i s dětskou minulostí. Mám ho před sebou celý pytlík, celé nevědomí. Připravuje se velká žranice. Patníky, které jsem nechal za sebou. Nevím, proč svítí, nebo hodují. Máme novou hudbu, jak zatloukají pylony pro dálnici. Stavějí si umělé světy, aby podle nich měnili svou přirozenost. Obcházíme velké jezero a přemýšlíme, odkud do něj skočit. Někdo píše, jiný čte. Jsou tak všichni spokojení. Včetně kozlů, kteří zase nemají co žrát. Mohou ale pro změnu pít. Nebo prostát den nad prázdnými jesličkami. Ale oni nechtějí. Hledají si žrádlo sveřepě v blátě. Musím se soustředit na podstatné. Na labyrint ve škebli. Ne proto, abych z něj vyšel, nýbrž abych v něm setrval. Datel zaťukává pylon, který zhušťuje zemi. Tlačí před sebou vše do ještě většího vše. Těch plků bylo kapku moc, když jsem se vžil do role obličejového turisty. Pořád kopou do balónu. Nenávidím své sexuální polohy. Ty pylony, ach, ty pylony! 24

Ani v noci si nedají pokoj, když přítomné fackuje minulé, aby bylo nakopáno budoucím. Co teprv předpřítomné?

ny čekání na zbirožského loupežníka Pirožka. Dny olše prokousávající se staletími. Dny dívčího památníku. Původní záměr. Koleje, které nikam nevedou, natož do mlhy. Naložené houby. Dům musí zpátky do předsíně, zajatý špinavým dvorkem. Mimo čas. Ještě půl roku, zbytek vzal čert. Vzala ho voda. Máme za sebou kilometry mokrého písku. Což však tím sním? Usmíváš se na cizokrajné ptáky, omámené zemědělce. Jen pryč z té hrůzy! Co si počnou, až zákaz vstoupí v platnost? Zůstanou trčet v brázdě umělého osvětlení. Kolem nich se budou klouzat volavky. Peklo nespí, Šebku. Vánoce za dveřmi. Za kterými? Ještě jeden den života za protihlukovou bariérou. Za postranními dveřmi, kde kyne těsto. Složené rozcestí, složenější než hlavolam. Nafouklý svetr, zatímco já se brodím po kotníky v kazetovém stropě. Strčit ruku do soukolí světa a vrátit se z dovolené. Zatím ať nás vyhladoví, nebo lépe zásobí! Ať si mě soumar naloží na záda a odnese k prvnímu vrcholku! 26

Zvuk bucharu zatlouká do nevědomí nepatřičné myšlenky na smrt a dědictví. – „A mně se zdálo o strukturách a nekvalitním lepidle.“ – Chtěl bych vidět několik životů napřed. Opouštím loď nabitou pirátskými vlajkami. A teď bych roztříštil křišťál.

e to takový nádor, pane. Stále se nafukuje. Cítím, jak se minulost vzdaluje i se mnou. Teď žiju jako lidi v Africe. Čekám na humanitární zásilky, na demolici, až se půdy pohnou, a mám obavu, že mi uletí hlava, utečou veverky, upadnou prsty. Za pár dní se bude vraždit i tady. Čas to schytá. Čas, který stojí, zatímco liška běží. Byla vichřice, bylo zemětřesení, všecko bylo. Byl rozjetý vlak a odpojený vagón. Byl boháč. Chodil po salónech s cementovou bradkou, chodil po velevážených. A Trojakovi chodil na nákup a Bogdanovi vynášel smetí. Znali ho od přirození. Učitele bez boláků. Ať ho zasadili kamkoli, vždycky jim vykvetl. Zima v plastikových napodobeninách kádrováku. Počasí na dračku. Hvízdání skrz morseovku. Trápení vysilovalo i rýč. Přestal jsem točit soustruhem do protisměru. Přehrabovaný v odpadcích, raději nevycházet. Zarazit nos hluboko do hovězího. Jsou životy minulé a předminulé a my je všechny žerem. Ponořit se do proudu bezvědomí, vidět světy podle jiných klíčů. 28

mutné večery v rohu staveniště. Dodat si odvahu skočit do vzrušeného jezera upířího vzduchu. Nemyslet na fakturu, raději ji ani nevystavovat. Na výkyvné plošině škuneru stojí dvě zametené rakvičky. Vítr se obrací v hrobě. Mezi maturanty se sype zrní. Je to jen první díl, několik let deníkové literatury. Krabice s kilometrovými zácpami. Pouze smrt ho může vysvobodit, ale jen vykoupená. V žádném případě smrt dítěte. Přebývá v něm něco z obrácené kovodílny psa. Na tapetách je soumrak. Nížiny otroctví sázejí červenou řepu. Já vytesávám do skály býka, loučím se se skleničkou červeného povstání. Naondulovaný, zbavený tíže, opředený hnízdy, jež byla naší minulostí. Usnul jsem v kramářově vile. Lehl bych si mezi knedlíky do omáčky. A přitom tolik smetany v mléku. Krabice s vrstevníky. Už se sem zase těší? Na oběd bude sekaná, až začnou zpívat:

„Snad zírám z okna na Karlovy Vary ve svlečeném lese stavím sněhuláka snad mé boty odplouvají k jižním mořím přes cestu leží medicimbál Samé neštěstí a pára, instantní kávovina hleny z pařezů, mikroskopické bláto hnůj s hnojem, let vlaštovky nad sdrátovaným hnízdem v uších“

en dům je už hodně nemocný. Prohlíží si staré časopisy. Vidí na nich staré myšlenky. Nádraží vzdalující se v polích. Vedra k zadušení mrkve. Rovinu k protnutí Holana. Citronový mrak. A tam jsou nějaké maďarské boby. A támhle nějací kakaoví příslušníci.

Horní Travolta byla docela malá vesnice zastrčená u protinožců. Permoníci se z ní dávno vystěhovali. Nějaké staré šuplíky tam ještě stolují. Mrtví bažanti se houfují. Jedna cesta zpátky a je po hladomoru. Úzká silnice stéká z mostu, kroutí se mezi císařskými lípami. „Celá ta navoskovaná scéna,“ říká si, „a hranice vede močálem.“ – Nelze pochybovat o jeho přitažlivosti. Kolik nevlastního strůjcovství! – Rozplývá se nad ztenčenou polevou. Co chtějí slyšet? Hudbu ze zákoutí. Viněty létají vzduchem. Tenhle autobus neveze žádné cestující. Čistá zeleninová příchuť před čekárnou. Zmizeli. Nechali po sobě rozbité vypínače. Muselo se to stát, aby bylo čeho litovat, za čím se ohlížet. 35

Muselo dojít ke vzkříšení oázy. Nový liturgický rok začínal odložením hlíny na úhor. Úhor vztahů. Reklamy stažených rolet. Zelí v kádi plesnivělo. Ulice se rozpadly jako zapomenuté knoflíky. Obnažování inženýrů v sítích. Kdo chce, může si zaťukat na čelo. Snad vstoupí myšlenka. Karavany osudů bez břehů. Nic se nestalo. Osaměle stříká pistole v kapse hasiče. Jejich vizitky rozfoukal vítr. Udělalo se zle od mraků. Snášejí to jako slepice, jako přeplněnou rakev.

„T

udy, vaše veličenstvo, do kláštera pod olověnou hradbou. Tady se dýchá o něco lépe. Zde se tráví zásoby potravin. V jeskyni pod palmovou střechou.“ „Musel bych se vzepřít senu. Lyže podkluzují, malíři natěrači bruslí v kuchyni. Až to uvidíme z dálky, potom vám řeknu, do té doby prach na radiátorech. Jistě jste si všimli hroznového vína. Jsou to všechno hmatatelné převleky nicoty. Buddhističtí mniši hrají roli napjatých strun. Musím být absolutně svobodný, abych si mohl skopat pantofle.“ Zastávky, odpočívadla, vrchní ředitelství. Brambory do jícnu Macochy. Nad umyvadlem poletují žabičky. Komáří střívka vyhrávají opodál. Nad neskutečnem rozepjal svůj stan Boris Becker. Mělo by to být více ze života, trochu víc z Ostružnické ulice. Podíval jsem se mu zpříma do očí a viděl lidi, kteří přišli o svá jména. A ještě ke všemu o svátcích. „Přežil jsem bombardování v zážitkovém stínu. Roztřískali mi brejle. Hlavu jsem našel v poště. Zastřelili 37

vycpanou sovu. Najdou uplatnění v poloprofesionální armádě. Domorodci jim vyjdou vstříc. – Musíš se stát žralokem, nebo zemětřesením. – Proč někdo nenapíše o zrůdách? Sešly se strach a zbabělost s nářkem uloveného tygra. – Ať je mu hrozně!“

lo se lámalo o jogínův upřený pohled. Pokrylo devadesát devět procent území – nejsou vidět ani hvězdy. Doktor s otupělým skalpelem ne a ne vyříznout játra. Utíkali před hrůzou, ale ona si je nadběhla středem. Bezpečno je už jen v pohádkách. Jenže tam se musí tvrdě makat, především duchovně. – „Fuj, strašidlo výkonnosti!“ – Čeká nás stavba venkovského městečka, jen si musíme něco ujasnit. Proč jsme utekli a přestěhovali se na neexistující adresu? Bude nám v ní zima. – Tak co? Některé dny se škrtnou, u jiných se udělá otazník. Možná celé týdny a měsíce budou zabagrovány zde na ubytovně. Všechno vystavěno znovu včetně zbořenišť. Proč ještě žijem, když se stmívá vrátit kus světa do původní polohy k dinosaurům? Stromy se mění v blázny doskočiště připomínají spáleniště zastávky autobusů porodnice Ve vraždách šitých na míru se ubytoval frakovník 39

Je náledí topolů, propan-butan zisku bosá chůze nad vyděšenými chalupami Korýš šplhající po psím víně se spěchá schovat Zůstal sedět a poslouchal zvuky řádících tramvají. Pak si přál být vybavenou slečnou, vybírající mýtné na dálnici. Na pozadí si přehrával zážitky ze světové války. Snažil si představit řvaní Němců a co jim asi dělalo kyselé zelí v holínkách. Kterým směrem plavaly knedlíky, zda za bavorskými vdolky. Koupil by si intelektuální vařič. Mosty a silnice ve čtyřicátém roce vedou k policejní stanici. Ohmatané výtisky krajiny napíchané na promrzlé větve. Hubertus povlává ve větru. Vítr přivolává patrony. Ze zajateckého tábora vycházejí bílá prostěradla. Rád by se jich na něco zeptal. Jestli v tom ráji nemají trochu hlad. Zda to tam není příliš vodlidštěný. Kapka kabaretu neuškodí. Trochu neskladné ty kufry jsou. Na nich šišky a více bazalky. Udržuje se naživu šouráním. Ale ta alej v něm je – na dně skříně, nebo rybníka. 40

eriferie se změnila v rogalo. Dívá se, jak z ní nůž vyřezává špínu s mízou. Obludné město si podkasalo župánek a vykroužilo nový horizont. Polem táhne podvazkový pach. Jak dlouho bude umírat na radlici? Uteče před ní do jádra mezi turisty. Roční období se mění rychle. Dal by si limit sedmi dnů, ale nevydržel by ani tři tam, kde se místo hladu rozdávaly koledy v Langhansově paláci. Hrachová polívka šílela. Hrůza chvějivá si na něj zasedla. Drží se jí jako záchranného kruhu, nevěsty, chomoutu. Bude se muset oběsit, nebo víc zhypnotizovat a nesnažit se pohnout vanou ztvrdlého cementu. Plechovka letěla vzduchem a vzduch ji nechtěl. Čeká ho odtučňovací kůra. Nechce skončit jako ten tlustoprd, kterému se stavěl jen při pohledu do bublajícího nesmyslu.

ydlel v Seifertově ulici, když jednoho rána zabil domácí buchtu. – „Cos to s tou buchtou udělal?! Dyť tys ji normálně zabil!“ – Chtěl se bránit. Napadla ho chatová kolonie u slepého ramene. Potom jej něco bolí. Garsonka byla přestupní stanicí, na kterou teď může vzpomínat. Praženej burskej oříšek – jak se ho všechno dotýká. Začátkem čtyřicátých let umřel hlady v Paříži. Na horách uprostřed podnikání. Nemohl se soustředit na zkrachovalé ruce. Vyhnul se své nastávající. Chtěl by světu odoperovat jeho nedemokratické seno. Ve zpravodajském mlýně opisuje zprávy na nudličky klišé. Země, v níž lidé sedí přiletováni k obrazovkám; nedemokratické informace se nešíří. Hnusí se mu věnovat se sobě samému. Proč má tolik známých? Čas neskonale uhání a on by se měl pokusit o konec a na rozloučenou napsat, na co zatím přišel. Že saně nejde utáhnout. Od té doby, co zapadající hvězda místního orloje píše o Sudetech a Vorstadtu, je na nich naloženo víc, než by jeho stín dokázal pokrýt. Pláň je stále stejně zasněžená. 42

„Jsou to vrazi, vrazi to jsou! Ani mě nenechaj dodělat čaj!“ – Vezme chůdy, bude na nich chodit do domova důchodců. „Psát, psát a vraždit! Každej by chtěl psát, každýho analfabetaomega to naučili. Už se zase rozčiluju, už sem nepřátelskej! Miluju nabodeníčka, jako každej grafickej vrah. Zůstal jsem na světě sám s oslem – zrcadlem zrcadlícím parné dny. Co je mi platný, když má přede mnou kilometrový náskok? Jsem donki, kterej se nechce hnout z místa. Vedou mě z jedný vesnice do druhý. Doufám, že tam nikdy nebudem. Jsem osel při plném vědomí. Skinhead by se mi vysmál a ještě by mi rozbil držku. Zrovna, když bych čekal na autobus. Jsem proti demolici průmyslových zón z padesátých let. Vůbec jim nevadí, že padesátý léta nejsou. Točej si ten svůj salám a po večerech z něj opatrně ujídaj.“

„P

ojedu do města N.“ – Doktor Gibraltar se na něj úzkostlivě podíval: „Je to město vyhnanců.“ – „Nedá se nic dělat.“ Začínáme mlaskáním a pokračujeme čvachtáním. Pěkně vypečená palačinka, než v nás zbude špetka režné. Dáme si ji na holou hlavu a tak se pokřtíme. – Vždyť maj pravdu s těma klobásama, vegetariáni v Las Vegas! Pojedu hledat dětské vnímání, jež jsem vytrousil na jednom z povidlových výletů. Skini se řehtaj a šroubujou prasklou Židovku. Loutky strašej na skříni. Příběhy s dívkami skončily. Příběhy jídla dobývají velkoměsto. V Seifertově ulici hoří mechanický vysavač. Kůň se staví na zadní, nechává pod sebou projíždět zájezd. Teplotní rekordy padají jako opilci ze židlí. „Existuje několik důvodů, abych si z džungle přivezl video. Není hřích milovat někoho jiného, zvlášť když na jezeře plave zdechlina včerejšího veslování. Našel jsem cestu z roští na vlakové nádraží v Bruselu. Poslouchal jsem vrzání dveří, rozpadání hraničních kamenů.“ 44

„Normalizace byla formou sexuální perverze, hromadně organizovanou orgií, při níž vyvrcholila řada chatařů a chalupářů katapultovaných ze sterility železobetonu do kohoutího kokrhání. I dnes se televizní onanii daří nejlépe na sídlištích a ve zparchantělých částech přifařených vesnic. Ani ocet není nevinný.“

usím ještě dohonit Emila Zátopka. Má několik kol náskok. V tašce, se kterou utíká, nese uzená kolena. Utekl bych od vagónu trinitrotoluenu, kdybych věděl, že jej tím nevyhodím do povětří. Před rakví si budu muset na všechno vzpomenout. Nevím, bohužel, zda jsem naživu, nebo se sám sobě zdám. Donutil bych se spolknout provaz, pokud bych věděl, že mě dovede k šibenici, na niž tu oba na zastávce oba čekáme. Pohádal jsem se s kamnama. Straší jim ve věži. Žil jsem tady, než dostavěli dálnici. Než sem zavedli současnost. Udělejte dva kroky a zřítíte se do třináctého století. Soubor empírových pevností mi do srdce nevešel. Stačí si vzpomenout na někoho, kdo jej nosí v sobě. Při každém kroku cítím, jak mi chce městská policie nasadit botičku. Zavřou mě do katatonického vězení, trubice nebude průchodná. Kdyby jen na pokraji chaosu. Ale může mít chaos střed? A není potom svět jeho okraj?

pokoji, nebo i tak na kazatelně, bylo teplo a útulno. Oranžové žakety zastupovaly literárněvědné knihy. Nikde ani zmínka o vydělaných penězích. – Vtom téma přivázalo réma k mučednickému kůlu. „Normalizace byla ve své době normální, dokonce nevyhnutelná, nezbytná tím spíš. Dnes žijeme v normalizaci číslo dvě. Lze očekávat, že čím dál víc lidí své pracovní nasazení nevydrží a dají se na malování, nebo na hudbu. Budou žít skromně, topit si v kamnech, nebudou utrácet peníze, které stejně nebudou mít, za cestování a podobně. O Praze budou jen snít. Vystěhují se ze sídlišť, která postupem času zrekvíruje venkovská krajina a do jejichž trosek se nastěhují nevídaná zvířata. Hypermarkety zůstanou, aby tam mohli chodit pro vodu. Maloobchůdková demagogie jim milá nebude. Po smrti přejdou do namalovaných světů, i s příbuznými a známými. Bude jich nespočet a každý tam bude tolikrát, kolik bude mít vztahů nebo známostí, aby byl všude najednou. Budou chodit na výlety a obdivovat se již stvořenému, aby k němu pod pokličkou nezelených nálad přidávali další díly. Budou-li mít zelenou náladu, domluví se s ostatními podobně postiženými a co nejvíc toho zničí. Tak se 47

to bude donekonečna opakovat. DONEKONEČNA. Takže to bude úplně stejný jako tady.“ Docent Pranýř si zaťukal skořápkou na čelo, ale z kuřecího mozku žádné znamení nevyšlo. – „Přiznám se, že ti nerozumím, holubinko.“ – Taky se jí ptali, zda je pravda, že přítomnost nastává, když se čas diskursu a čas vědomí obnaží ve stejnou chvíli v tomtéž městě. – „Vždycky se ty dveře natíraly a vždycky z toho vyšel vítězně zelený svetr.“ V tu chvíli si mohl říct: „Dost!“ nebo: „Došky.“

nědouhelný kombajn namydlíme, spláchneme, políbíme. Do koupelny nelezeme v pohorkách, i kdyby nás někdo nosil na zádech. Po té době byli nepokrytě plechoví. Naučil se splachovat karmu s radiátorem. Vyrobeno ze surovin, jež nebyly nikdy milovány. Vyrobeno z vlastního pokoje. Nechtěl připustit galvanické doteky kožených kufrů, které ve stéblech vyvolávaly touhu po Africe. Zabloudil ve Vancouveru vysavače. Proti své vůli mlátí hlavou o zákaz vjezdu. Chtěl by vysypat koš čerstvých rohlíků na umrzlou dráhu. Doma z něj mají strach. Nesmí rušit Slavníkovce na nesrozumitelném hlavním nádraží. Prasečí nožky zlátnou. Není jim dobře za severní točnou? Za severní dráhou plují sliby v oceánu. Rozházel spodní prádlo po pokoji. A už na něm seděla kočka. „Potok mě stáhl za nohy – výzva, abych se nevzdával.“ Hbitý a mrtvolně studený sedí v hospodě U zabitého. Stromy přihlížejí bez hnutí. V ráji šumavském. Ve 49

hvozdu popelečním. V zásobárnách uhlí se vyjevily vodnaté švy. Vzít horu a nasadit si ji na volant. Spolykat tisíce trilobitů. Zúrodnit měsíční krajinu jediným záběrem křídel. Vykapat citrón do posledního polibku. Únor si splétá ruce s úborem. Snad se najde její podprsenka, místo kalhotek vyraší listí. Budeme shrabovat krev.

ohl bych být topornější, když můj svět nedosáhne za rozbouřený potok. Šlo jí především o známku, mně o psa. Šlojíř nakřivo, usmívala se tak německy. Zavadil jsem o její dům. Kroupovou šlichtu. Ohnul jsem ji přes nárazník a pokoušel se nabourat do náhrobku místního obrozence. Lopata házela sníh čím dál úporněji. Stále tvrdší skály vyváděly před maštal bílou kobylu. Nic ze zpopelněných polí, nebo cinkajících servisů si nenašlo cestu do hroznového vína, které jsme rvali na přeskáčku z lisu, než vyšlo slunce. Svět se zastavil, aby se pomalu a beznadějně rozkutálel po cestách lesní zvěře, mezi borovice a modříny, aby si na dub pověsil šálu. Dnes, kdy cigarety jsou sirky a sníh je mokrý jako při porodu, bych rád vztyčil naplněný pribiňák v sídle Evropského parlamentu. Sběratelům ústní slovesnosti do očí. Moje gesto zřízence je povede k pláči a k okusování koženého řemene. Dlouhodobá výměna nezarůstá. Haná mi byla kuběnou už od neolitu. V příštím životě budu milovat trouchnivějící trámy na půdě starého domu a řítit se betonem mezi morové přátele.

Za své nesčetné minulé životy jsem byl mnohokrát na nádraží v Hamburku. Dokonce jsem přišel na svět dřív než ono samo. Nepřeceňuji se, když řeknu, že jsem tu od třetihor. – Na tom nesejde. Byl jsem u toho, když se stavěly Bezděz a Lovoš. Předtím tam bylo moře a nedalo se nic dělat. Bůh má nekonečně mnoho vědomí. Jak jinak by stihl sledovat život na malých stanicích? Vlak je zpřítomnělá minulost, rytmus devatenáctého století, kdy železárny dýmaly bez zábran, jak to můžeme vidět na impresionistických malbách a předtím u J. M. Williama Turnera. Samota obrostlá javory a topoly. Brontosauří zadek umístěný na vypalovačku. Státní památkový ústav sídlící na geodézii. Kafilérie v Žichlínku. Svět ubíhá pomaleji. Za co mohlo čertovo mlíko? Jdu si zapůjčit vysavač a vidím, že okno se kolíbá.

udety už sedm set let obsazují Němci. Až teď, kdy na ně vlak rozhodil svou síť, se mohl konat výlov. Do toho přišla první národní komunikace – autostráda, nyní zarostlá trávou. Proto se pohyb rukou zpozdil. Roztekla jím jinovatka. Hácha si hrál v Mumlavě na piráta. Chtěl zachránit rysa ostrovida spíš než svou pověst, ale s nenávistným úžasem se mu to nedařilo. Vykolíkovali, co mohli, plán byl logický a nesmiřitelný. Moravec za války všechno blbý, kapitulovat však nechtěl: „Tolik jsem toho napsal proti vám, přišel s tím na úřad, po zklamání zahrál oportunistu a tolik toho napíšu i pro vás.“ – Psával krasopisné básně. Ještě je možné cestovat po vrbách. O dvě stě, tři sta let zpátky. Ve středním Pomoraví, stejně jako v Polabí či Posázaví tečou řeky, které nám žádný nevezme. Hanácká nížina je protkaná potoky odvážejícími dřevěné lodičky vetřelců k ústí nekonečna. Večer končí přejedením a zdymadlo čeká na lodě ve vleku remorkéru. Zpátky v Bechyni na nádraží mezi typizovanými stanicemi.

amna jsou srdcem našeho domova. Zima konečně přišla přes povalené dřevěné ploty. Moře ustoupilo za palmový háj. Nadhodila si polární kruh příliš daleko a teď se jej snaží dohnat. Obraz je neměnný; nekonečná armáda, šiky, pluky, divize, výzvědné oddíly miniaturních létajících talířů zaplavují Ryčlův svět. Ten se na to dívá s vyceněnými barvami. Bílé přibývá, její převaha se rovná útoku archetypální ženy. Nepředstavuje ostrý mráz. Spíš měkčí pisklavé tóny protrhávající okenní rám, provlékající se spárami. Severní bledule. Magnetický pól bezmocně čeká, až se vrátí ze záletu. Utrhla se mu z mrazu. Teplota klesla o sto stupňů. Plamen v srdci nestačí hřát ani sám sebe. Přesto půjde vrchem. Kolem hangárů. Tři porážky v řadě proti neutišitelnému větru. Jednoho rána vyjdu s čajem ven, abych se opět zahřál. Fouká takhle druhou noc bez přestávky. Čaj je těsně spjat s teploměrem. Čaj je admirál. Bičuje mě nelítostně. Trpím zimou v ornamentálních teplácích. Dávno nejsem koncentrovaný, v táboře ani jinde. Šedesáté výročí osvobození Osvětimi je i mým synem pluku. Čtyřiceti lidem v dobytčáku není větší zima. 54

Na cimře mrzne. Imaginace, která netáhne v zápřahu srdce, běhá zmateně po poli.

a uhrančivýma očima se svlékalo médlo. Dobytčí koření a hromada zmrzlého medu. Alespoň můžeme topit v jednom kuse. Pít kávu na zápraží. Vítr se nemá co uklidňovat. Je od narození slepý. Postavičky ožívají před očima. A zase tuhnou. Umírali i zimou, což si lze lehce představit. Ústav pro vytápění lidoopů, kteří se nepoznáni míjejí v liduprázdných lesních zákoutích. Nekonečné souhvězdí. Stojím jako koš se špinavým prádlem u dveří. Kdybych tak měl k sobě vyživovací povinnost! Napíšu alespoň „žebřík“. Proti tomu se nedá nic namítat. Deset tisíc let nikam nejít a jen se flákat v lahvi minerálky. Proletět akváriem. Nechat za sebou kouřovou čáru. Chtěl bych se ujistit, že mezi hvězdami neteče voda, nýbrž plynný metan. Čím dále plavu, tím je moře větší. A břeh mizí. Med je zdravotně nezávadný.

sou domy, ve kterých světla nesvítí, a ulice, jimiž protéká starý papír. Ze třicetileté války si nic nepamatuji. Je mi třicet jedna a půl. Dost na to, abych začal balit kufry, barvit vlasy. Některým bezdomovcům nezbude než si pořídit spacák do mínus dvaceti, případně čtyři do mínus pěti. Nejlepší pro ně bude jít žebrat, nebo ho ukrást. Taky by mohli poprosit nějakého Žida. Kdybych byl policajt ve služebním autě, nevylejzal bych a nevypínal motor. Šel jsem do restaurace a koupil tisíc klarinetů, které jsem posléze rozdal hladovějícím skinheadům v konsolidačních agenturách. Teď čekám na vánek. Nejlepší obrana je smrt, nebo se vůbec nenarodit. Zkusit vochcat boží mlýny. Podvést karmickej zákon. Věřím, že George W. Bush je Bohovi k smíchu, ačkoliv ten má pro něj určitě pochopení a milost. Nabírám kbelíky historickýho humusu, z nějž jedině může vykvést budoucnost, a cítím hlubokou, přehlubokou vinu, když mi přes cestu přeběhne stádo srnek v montérkách. Není Bůh největší ironik? Nebo údržbář? Frajer na tancovačce? Co dá Britovi práce, než vyštěká všechny granule. Není snad už půlnoc? Naděje na dokončení demolice by oživly. Zmrzne-li kočka přede 57

dveřma, byla patrně vožralá. Trčí ve mně kus vařečky. Mráz se ustálil. Ať raději zvednou náladu v týmu!

ýlet Klubu českých turistů začal obědem v Moravském Berouně. Pak se šlo do kopce mezi stromy. Z výšky byl výhled na slunce. V Nové Vísce zůstaly domy po Němcích. Oni tam žili, rodily, umíralo se tam jako v normálním filmu. Kraj, který se zakousl do roviny na konci třetihor. A oni, ti druzí, ho chtěli přemazat. Jinou Vysočinu, ne tak v srdci, víc na okraji, periferii ze všech stran. Kraj dobytý těžkou prací, nevhodný pro změklé lidi z rovin. Osázený těžkými kamennými domy. Ale co v nich dělali, nevím. Chodili se modlit ke křížům přes pastviny, pole a lesy. A dnes i paneláky, fotbalová hřiště, malé fabriky, betonové kolchozy. Aleje podél cest zavátých sněhovými jazyky. Pokud múza nepřijde, nedá se na ni čekat. Kdo ubije matku kladivem, patří do dělohy. Ze střechy kape do metafor. Virové onemocnění je lajdák. Když na opuštěné lesní cestě zazvoní telefon, uválel by se jeden smíchy. Slečna s drobným tetováním vypadla ze soutěže, neboť se nechtěla kurvit na matracích. Tím méně při pohledu na ohnilou růžovou omítku, zakrývající matně obývané patro. Schody do novorození. Virová matrace mě zaléhá angínovým stylem. 59

Blekotám česnek. Smečka bacilů. Les je místo pro ortopedii. Byla to Židovka – nebyla? Její břicho bylo ploché pro kaviár. Až večer jsem se dostal k fazolovým představám, v domě, kde chodí fazoloví Němci, v domě průniku. Bude třeba pořádně jim zatopit, a sobě taky, mráz okusuje došky. Stará Došková se přimlouvá za syna, aby mu ten převrat odpustili. Kdo? Kdo se ptá, žije v nejistotě. Moravský Beroun je známé místo hřbitovní, nejisté si svou přítomností. Celý kraj si nemůže být jist, když je zplozeným omylem. Přijeli, lekli se, opravili pár pomníků a už je tu nikdo neuvidí. Domy mlčí a svědčí, pokud se nerozpadly. Nebudou se pro ně vracet. Druhá generace se jim vysere na „postavit pec, vrátit svět na původní místo“.

iž několik let sedím obnažený před ohanbím Terezy Pé. Majestátní vnučka sudetského Němce připomíná prvohorní rybu plovoucí ve tmě u dna světového oceánu. Svítící oči ozařují hrubou černou pokrývku placatého, kruhovitého těla, do jehož strupů se zapsal čas, kdy na souši byly jen rostliny. Milióny let bezmyšlenkovitě brázdí jejím nevědomím. Neuchopitelná, nezvládnutelná, neovladatelná závrať – toto genealogické spojení – podkopává její současný život. Před očima rozbitou strážní budku v hraničním pásmu, vracím se na konec žebříku, abych viděl přes špičky smrků a horní větve. Zároveň zůstávám v hranicích. Nechci se rozpustit v roztoku modré skalice. Ďábel je na koni, v sedle projíždí africkou stepí, dává si pohárky chlazené krve. Výlet se odvíjí pomalu jako měď z elektromotoru. Zima se přelomila v pase, když na ni dolehl únor. Se vzpomínkou na plesnivějící zdi okopávám hroudy. Odtud se sotva dostanu do Telephone and Telegraph Building, abych rozmotal tisíce kilometrů vedení. Mráz si ukládá hotovost do kýble s vodou. V noci se 61

zmrzlá stébla rozlezou vzduchem. Na nosech přistávají kolíčky. Sněží tak potichu, až mám strach, že jsem ohluchl, tak pomalu, až mám strach, že jsem umřel. Ztrácím pozvolna vědomí, jako předoucí kočka. Vyhledávám teplá místa na planetě.

dyž se město obemkne pásem necudnosti, je konec žertům. V aleji zeje díra jako po potratu. Civilizace se ožrala silničním provozem, nedokázala se strefit ani po desáté. Z pole na horizontu lze slyšet zvuky, jako by se všechno dělo hned za plotem. Mraky kočují z moře na pevninu. Nejvyšší hora uzavřeného a zamlklého kraje se jmenuje Slunečná. Není smutný. Pouze na ní zapadá slunce, když okolí zaplavují stíny. Takový kraj potřebuje buď silnou víru, nebo rezignaci. Ne však beznaděj, protože o naději bez víry se neuvažuje. Neví se o ní. Lepší je nevědomost stvrzená kočováním. Není třeba topit, jen se dobře vybláznit za volantem. Mluvím o hrobníkovi. Další výjezd rychlé záchranné služby – a potom? Přístroje. Milióny teroristických buněk v rozmláceném těle, soulož na pokračování v jídelním voze. Prosím o slitování. V globální válce vrcholí éra lokálních hospod. Stříhali za ní nůžkama, ale ona se bránila katarzi. Jsem sládek v pivovaru. Není tady náměstí. Rozmnožuji informace, toť vše.

Ediční poznámka Text od vzniku první verze v roce 2005 prošel stylistickými úpravami, jež vedle syntaktických formulací v drobné míře zasáhly členění na odstavce a okrajově též motivickou stavbu. Jeho významová a obrazivá povaha zůstala nezměněna.

Ladislav Selepko

Demolice Obálku, titulní stranu a frontispis navrhl, graficky zpracoval, písmem Lido STF vysázel a jako svou 2. elektronickou publikaci v Edici Měsíční paprsek vydal autor. Autorkou výchozí fotografie na obálce a frontispisu je Alena Elbelová. Text neprošel jazykovou korekturou Pardubice 2014 Vydání první