Veverky v parku Hu

L adisl av Selepko

Veverk y v parku Hu

MĚSÍČNÍ PAPRSEK

LADISLAV SELEPKO

foto: Martin Vlček

*1973 v Pardubicích. Publikoval časopisecky (např. Tvar), v antologiích (např. Sto nejlepších českých básní 2012, ed. Simona Martínková-Racková), na internetu (totem.cz, Pismak.cz). Autorský výbor veršů z let 2001–2007 Bludný Uroboros vydala jako e-knihu Městská knihovna v Praze v roce 2013. V tomtéž roce vydává autor v samizdatové edici Měsíční paprsek sbírku Rolnička. O rok později pak experimentální prózu Demolice. Odkazy na další texty, recenze, e-knihy a jiné informace najdete na adrese: www.selepko.blogspot.cz.

Veverky v parku Hu vycházely jako četba na pokračování ve Tvaru, ročník XXIV. Aktuální text je opravenou verzí.

Měsíční paprsek

Ladislav Selepko

Veverky v parku Hu

„kniha, na kterou nikdo nečekal, která ale přišla. Kam s ní?“ (Petr Brandenburský, deník) „ Žít jazyk Veverek si žádá pohřbít duši a vykopat hrob neznámému poutníkovi, který došel do Mekky a zjistil, že nevěří v Boha ani život věčný.“ (Karel Dočolomanský, Úvahy na houpačce) „Jeden zaváhá nad počtem vypravěčů, nedostatkem dialogů, svéhlavou obrazností, nevýraznou zápletkou a rozuzlením, které věstí další komplikace, a nutně se ptá: ‚Je toto ještě román?‘“ (Michail Bachtin, Román jako dialog II) „Mazlík do parku i do kabelky…*“ (P. M.) „Je mi z té četby opravdu špatně. Vypravěč zachází se ženami, jako by šlo o sexuální objekty a nic víc; povýšený, posměvačný, ublížený macho. Ať se potom nediví, že je sám…“ (H. L., hlubinná ekofeministka) „Čteme to hlavně kvůli veverkám.“ (dvojice mladých čtenářů) „Naprosto zbytečná kniha. Nečtěte ji.“ (Ing. Jura Fujara, kritik)

Veverky v parku Hu

Ladislav Selepko

Měsíční paprsek 2015

E-kniha vychází jako 3. publikace v samizdatové elektronické edici Měsíční paprsek. Jakékoliv komerční šíření nebo zprostředkování je vyloučeno.

© Ladislav Selepko, 2015

AntonĂ­nu Ĺ imkovi in memoriam

K APITOLA

PRVNÍ

– MARINGOTKA

Nikam jsem nechodil. Přijel jsem na víkend a zůstal ležet v posteli. Nanejvýš jsem mohl jít na dvůr. Byl jsem v jiném světě. Celou dobu i následující roky jsem byl v jiném světě.

Co jsem tam dělal? Bydlel, psal, zasouval, štípal dříví, krmil kočky, pozoroval hvězdy. Obhlížel jsem dvůr, zbořeniště.

Když bylo dvacet pod nulou, topil jsem v kamnech. Volal na kočky. Celou dobu vedle mě byla žena. Někdy jsem ji nebral na vědomí, jindy jsem se nemohl dočkat, až přijde.

Taky jsme jednou topili koťata. Já je topil, ona zachraňovala.

Byl to otřesný zážitek. Hadr, do kterého jsem je zabalil, se nadouval, dalo se poznat, že se nechtějí utopit. Byl jsem však rozhodnutý, nemohl jsem přestat. Nakonec je vytáhla a já jí nebránil. Horší zážitek z toho místa nemám.

Natírali jsme maringotku. Nosili vodu v plastových lahvích. Pro dřevo jsme jezdili do lesa. Bylo to něco nového, proto mě to bavilo. I náš první pobyt v Londýně o pár let později bylo něco nového. Nechal jsem tam duši. Teď mi z ní velký kus chybí a já musím být nešťastný. Jako bych měl 9

odoperován kus orgánu. Stokrát jsem se postavil na nohy a stokrát se zhroutil, byl podťat. Jsem rád, že mohu prožívat tento jedinečný zážitek – sto metrů jít, potom se složit a být na začátku, zpátky v maringotce na Tabuláku, odkud jsme se chtěli dostat stůj co stůj. Prokleté místo, jež na mne sahá až sem do Finsbury Parku. Dlouhé chapadlo, betonová zeď a vysoký plechový plot obrostlý černými bezy. Jedné zimy je z nedostatku žrádla okousali kozli. Policajti parkující v noci za postranní bránou. Lidé při nedělních procházkách za plotem, kde začínal jiný svět.

Návraty domů k půlnoci, studená kamna, mráz. Dívám se zpátky, jak stojíme na střeše a pozorujeme konce ohňostroje dole ve městě. Oba sami, a přece neoddělitelně spolu. Oba ve svých světech, jakoby dosazeni vyšší silou. Stáli jsme, plazili se, ohýbali, nadechovali se proti tomu strašnému místu, které muselo být i v nás. Bloudili jsme dvorem, hledali se, míjeli.

Hledali jsme dokonalé spojení, úplné splynutí a nenašli je.

Obrazy se odvíjejí tam a zpátky, přeskakují, jsou jich tisíce.

Dva roky, v nichž je dvacet let. Nepřetržitá blízkost. Snaha, touha, potřeba dostat se pryč. Do domku na konci vesnice, na samotě u lesa mezi táhlými kopci v jiném kraji. Cpali jsme kočky do přepravek a chodili s nimi několik kilometrů pěšky na veterinu. Přepravka byla belgická, stála přes pět stovek. Náš měsíční rozpočet činil sotva pár tisíc.

10

Kopřivy, slepice, krůty, plechová bouda, lavor, kbelíky, tyč k ničemu. Slunce prosvítalo. Jedno okno poskytovalo výhled na anglickou krajinu: pole a topolová alej. Oprýskaná bělavá zeď. Vosy. Mouchy. Ať už mě pustí! Chtěl jsem dýchat, být s ní, chtěl jsem být sám, s někým jiným. Někdy jsem si po milování říkal, že tohle je slast. Cítil jsem se provinile. Chtěl jsem spát s někým jiným. Nespal. Přišel jsem domů, v kamnech se topilo, ona seděla za stolem a něco psala. Tak vypadalo štěstí. Někdy bylo i jídlo. Zřejmě dost často, ale splývalo mi to. Občas, nebo bez ustání jsem měl pocit, že nežiju svůj život, nejsem na svém místě, nedělám, co bych dělat měl. Ovšem, co to mělo být, jsem nevěděl. Nevím to dodnes. Psal jsem, učil, staral se o domácnost. Vyhlížel z okna. Mohl jsem vyhlížet na všechny světové strany. Zametání bylo věčné, nebralo konce.

Nikdy nebylo pořádně zameteno, stále se to někde bralo. Ze dřeva, z kamenné vlny, popela, koček. Malý prostor.

Možná někomu přijde, že Al v obraze chybí, ale vyskytovala se tam pořád. Jednou jsem musel jít na výlet, když ještě mrzlo.

Přes den to vypadalo na jarní počasí, až večer se ochladilo.

Koncem března byla alej zapadlá do metrové závěje, protože tu zimu nezvykle mnoho sněžilo a zbytek do ní nafoukal vítr.

Na povrchu se utvářely vyhlazené měsíční krajiny. Vzdaloval jsem se tomu místu. V lese na pasece, po noci promrzlé nad ohněm, během poledního koncertu Vltavy jsem se cítil 11

svobodný. Seděl jsem na pařezu v Alině černé bundě zády ke slunci a jedl obklopen tenkými buky, pod nimiž usychalo listí. Přemýšlel jsem, že půjdu do Prahy.

Al. Provizorní jméno. Nebyl jsem do ní zamilovaný. Na začátku mě nesmírně vzrušovala. Patřili jsme k sobě. Bránil jsem se, a když jsem se rozhodoval, věděl jsem, že to může být na celý život a že z toho nemusí vést cesta zpátky. Možná se našemu soužití dalo předejít, ale to bych je býval nesměl chtít.

Její jméno nevystihuje skoro nic. Není na něm nic sentimentálního. Nemám pro ni pravé jméno, je bezejmenná.

Představa, nebo skutečnost. Objevovala se v básních, když jsme spolu nežili. Byla jejich součástí, schovaná a zamaskovaná, když jsme spolu žili. Nevím, zda se pro mě musela obětovat. Měla by být hlavní postavou. Bez ní by nebylo nic.

Tabulák, maringotka, kočky, Londýn – bez ní by nic nebylo.

Nevím, co vše mi má být odpuštěno, ale chovám naději, že až k tomu dojde, zavřu knihu a budu moci žít někde jinde, s Al, nebo s někým jiným, přestože druhé možnosti v tuto chvíli nevěřím.

Věřil jsem jí před rokem. Tehdy jsem myslel, že jsem od všeho svobodný. Možná jsem byl od všeho svobodný. Také jsem žil na Seven Sisters Road, dokonce v tomhle bytě, pouze v jiné místnosti. Okno vedlo do ulice, nyní vyhlíží na dvůr. Slyším jiné zvuky. Místo věčné míchanice jazyků a neutichajícího 12

dopravního hlomozu ke mně dolehne jen hukot chladícího zařízení. Žádné hlasy. Jako bych žil na sídlišti v menším městě.

Ovšem Londýn je cítit i tak. Line se ke mně z obludného zesilovače. On sám obluda není. Londýn a Tabulák dělí asi patnáct set kilometrů. A dva nebo tři roky.

Maringotku koupila Al. Chodil jsem k ní nějakou dobu na víkendy. Říkal jsem, že „chodím na chatu“. Znali jsme se asi rok. Když jsem tam šel v noci, bylo už z dálky poznat, zda její okno svítí – jediné světlo v okolních tmách, pět minut za konečnou. Ploché návrší zarůstalo divokými růžemi, vrbami a křovinami, od nichž se vlnila táhlá pole k lesům. Tu a tam byly k spatření větrolamy nebo baňaté špice kostelů. Z návrší se dalo sejít do města přifařenou hanáckou vesnicí s domy z předminulého století. Šlo se úvozem mezi zahrádkami k rybníčku, nebo vrchem kolem hangárů a polního letiště jak z obrazů Kamila Lhotáka, za nimiž číhaly trosky staveb po sovětských okupantech. Několikrát jsme tamtudy vyráželi na výlet. Na veterinu se chodilo opačným směrem; podél hřbitova, jenž ukrýval památník vyhnaným Němcům, pod starým dubem za zdí. I tahle cesta vedla přes remízky a nekosené louky k zahrádkám, nebo hloučky stromů k cihelně, komínu a skladištím, až vyježděnými kolejemi zamířila za hlukem dálnice, která se přibližovala, aby jednou přetnula alej vedví a udělala z ní bližší a vzdálenější pahýl. Docela bych zapomněl na 13

psa, středoasijského pastevce s krvavýma očima. Ležel věčně u brány, kde se těšil pozornosti svého fanklubu. A nepřišlo mu ani hloupé chodit se večer nažrat i k nám, což byl jediný okamžik, kdy byl ochoten poslechnout na zavolání.

Sněžilo, mrzlo, pražilo slunce. V létě bylo v maringotce k nevydržení. V zimě nám černá střecha pomáhala chytat trochu tepla z paprsků. Také jižní stěna, natřená na tmavohnědo, hřála. Vítr stěhoval maringotku na jezero a proměňoval ji ve vratký hrad s kvílící bílou paní. Jako párátka rozházel smrkové podpěry pro elektrický kabel, stavěl z mraků Himaláje, barvil oblohu. Několik dní letěl z Londýna představovaného v nepředstavitelné dálce za lesnatými kopci. Chodil jsem se tím směrem dívat přes plot. Napínal jsem zrak, co nejdál to bylo možné, pokoušel se rozpoznat špičky stromů v rozmazaném pozadí. Dýchal jsem. V různé denní doby jsem vystupoval na betonové roury a pozorně pohledem procházel obzor; před polednem, kdy se rozptylovaly ranní mlhy, před západem, když jsem pronásledoval slunce za pahorky. Před nimi, skrytý v mírném úvalu, se mezi obilím a řepkou klikatil motorák vezoucí panstvo na klasicistní zámek.

Nosil jsem po dvoře černé pracovní boty, které mi dal otec.

Stejně jako sekyru, nářadí, sud na vodu. Pilu jsem si koupil sám, měl jsem ji rád. Rád jsem s ní řezal dřevo v betonové kůlně. Dubové a bukové větve, nebo léty proschlý jasan do 14

největších mrazů, kdy se mohlo topit v jednom kuse, a přesto uvnitř nebylo víc než dvacet, dvacet jedna stupňů. Jednu zimu klesala venkovní teplota ke dvaceti pod nulou. Tramvajové koleje v dálce skřípaly, jako by někdo řezal led kousek za plotem. Normálně stačily k vytopení dvě hodiny, k vychladnutí tři až čtyři. Za mrazivých nocí jsme se střídali – jeden šel spát, druhý topil. První pak ráno vstával dřív, aby se alespoň druhý probouzel do tepla. Bylo by těžké říct, že jsme se neměli rádi.

Nebo kočky, které se vyvalovaly kolem rozpálených kamen. Někdy bylo bezmála možné popálit se o jejich horký kožíšek. Na noc musely ven, protože zvlášť Boženka vynikala v rozdrbávání vlny kolem dveří, když to ve čtyři ráno nemohla vydržet a musela se jít projít. Nic ji neodradil fakt, že za posuvnými dveřmi v předsíňce čekaly další na kliku.

Způsobila akorát zimu v prostřední místnosti. Rozdrbávat vlnu, která se tak těžko rovnala zpátky, brala zřejmě za svou povinnost. Bývala protivná jak fuchtle, ale poté, co se nechala vykastrovat, stala se z ní nejhodnější ovečka. Už se nechodila nakrucovat na plot, natož aby se toulala. Nekňourala, že za ní nepřichází žádný kocour. Vyrážela nejdál do podrostu nebo na pole chytat myši.

To zakaboněná Všudybudka představovala jiný případ – kočka „cigoška“. Mourovatá nejen barvou, ale i vrstvou špíny 15

a prachu, které roznášela, kde mohla. Aby se neřeklo, třikrát denně se narychlo olízala, ale bylo to k ničemu. Běžně vypadala jako prase. A v jednom kuse odmlouvala. Navíc nemohla, chuděra, pořádně mňoukat, protože když se jako zatoulané kotě zjevila na sloupku brány, odkud vřeštěla na celý dvůr, měla zápal plic a vůbec na ni byl žalostný pohled. Hned jsme s ní běželi k veterináři. Uměla pouze kvíkoštěkat. Těmito zvuky reagovala vesměs na všechno, co se jí řeklo. Jméno si vysloužila zvědavostí, neboť vlezla i tam, kam to nešlo. Památná byla příhoda, kdy se celá vecpala horními dvířky do kamen, až jí ven koukal jen ocásek a kus zadečku. Samozřejmě se v tu chvíli netopilo, ale i tak se zpátky vysoukal velký černý uhel.

Jednoho Kominíčka jsme také měli. Na rozdíl od své maminky nikam nechodil, byl dokonalým peciválem. Neztrácel se ani jako kotě v době, kdy Všudybudka vodila své sotva dva měsíce staré potomky kdovíkam za plot. Koťata, několikrát považovaná za definitivně ztracená, se pak týden trousila po jednom, po dvou zpátky. Když se vrátila všechna, výlet se opakoval. Dohromady asi čtyřikrát. Kominíček se ani jednou neztratil. Zato Smetáček, Lopatka, Patočka a Myšibudka ano.

Jednou měly Boženka a Všudybudka koťata krátce po sobě a v maringotce bydlely čtyři velké a jedenáct malých koček.

Ještě štěstí, že se Al dařilo koťata rozdávat. Mně se nepodařilo udat ani jedno.

16

Před odjezdem do Londýna jsme kočky museli nechat na starost sousedům, „lidem z buněk“, jak se říkalo. Al jela první, já ji za necelé tři měsíce následoval. Řekl jsem Božence s Kominíčkem, ať jsou hodní a počkají. Myšpulín s Kazimíšou se právě toulali. Všudybudka byla ztracená nadobro. Jako by tušila, že kočkám nastanou horší časy, že se s nimi nebude mít kdo mazlit, že často budou mít jen granule pro psy a kamna že budou studená, chodila několik týdnů před odjezdem na pár dní někam „na chatu“. Chtěl jsem věřit, že se k těm neznámým lidem přidala, spíš než že ji zakousl pes, nebo přejelo auto, když po jednom víkendu na té „chatě“ zůstala.

Její příchod a odchod v rozmezí dvou let zarámoval náš život v maringotce. Oba zvlášť jsme se do něj ještě jednou vrátili – já po prvním, Al po druhém pobytu v Londýně –, ale se Všudybudkou jako by odešlo to, co jsme na Tabuláku žili společně. Byla vtělením nějakého božstva, ochráncem, jenž nám pomáhal ty roky zvládnout. První londýnské měsíce mě provázela utkvělá představa, v níž jsem jednu kočku zapomněl zavřenou uvnitř, a trápila mě nutkáním vrátit se, abych se přesvědčil, že tam nechcípá. Měl jsem zábrany svěřit se Al. Chtěl jsem tu možnost před ní utajit, nepřipouštět si ji. Se Všudybudkou odešlo i něco z našeho vztahu.

Když se Al poprvé vrátila a já jí šel naproti na autobusové nádraží, neměla jen jinou barvu vlasů. Vypadala jako někdo 17

cizí, nebyla tou ženou, již jsem tři roky předtím znal. V tu chvíli mi zatrnulo a já si vzpomněl, jak mi zatrnulo už před několika měsíci, brzy na jaře. Šli jsme ve studeném větru úvozem do vesnice a mně náhle přišlo na mysl, že chce odejít, že spolu nezůstaneme. Bylo to cosi nového a děsivého. Dosud jsme většinu času trávili v bezmála každodenním kontaktu na malé ploše. Pořád se nám nedařilo někam se přestěhovat.

Nebyly ani peníze. Ani jeden jsme si nemohli nic pořídit.

I tímhle způsobem jsem si zpočátku vysvětloval, proč bydlím s Al. Nebyl jsem schopen ji před druhými označovat za přítelkyni. To slovo mi přišlo nepatřičné. Za svou ženu jsem ji také neoznačoval. Někdy jsem ji nazýval „spolubydlící“.

Zřejmě jsem k ní cítil něco jiného, než co cítím teď. Určitě jsem to prožíval jinak než dnes, kdy se dívám z dálky a začínám vidět to pěknější. Vybavuji si jen matně, jak jsem se dusil, že jediná cesta ven vedla do labyrintu obrazů v mysli.

Nedávno jsem se při pohledu na texty z té doby zhrozil; jsou do sebe tak zavrtané, prostor se v nich zužuje, nelze v něm volně přebývat. Ale žil jsem se ženou a možná mi dávala víc, než jsem si byl schopen uvědomit. Jak jinak si vysvětlit pocit ztráty?

——— Je mrazivé londýnské ráno. Na teploměru nebývá veliká zima. Když ale fouká, vzduch přiléhá chladněji než za mrazu.

18

Dveřmi na terasu, odkud vyhlížím na žíhané viktoriánské domy, táhne o něco méně než dveřmi maringotky.

Při velkém větru v baráku a v hangáru strašilo. Z vychrtlé kovové konstrukce se zbytky stržené vojenské plachty nemohlo nic dobrého pojít. Tyče o sebe mlátily, dovnitř pršelo, bedny se rozmáčely. Zato barák, v jehož stínu jsme žili, který o všem rozhodoval, byl odpudivým, zhoubným, ale i krásným srdcem toho místa. Maringotku od jeho zdí dělilo několik desítek metrů. Nebyli jsme na něj nalepeni jako „lidé z buněk“. Měli jsme se před očima. Maringotka kolem sebe udržovala zónu, do níž nemohl. Jeho stín ležel po celém dvoře, ale náš příbytek vyzařoval světlo a tím jej ředil. Stáli jsme proti sobě, pozorovali se, vyčkávali v nepřetržitém napětí. Barák ani na chvíli nepovoloval, jeho síla byla nevyčerpatelná. Měl jí nastřádáno za více než dvě stovky let. My byli jen krátkodobí vetřelci, další v řadě. On tam stál, nabíral temnou energii a hromadil ji v klenbách. Za celou dobu jsem byl uvnitř nanejvýš desetkrát; v zakázaném Zámku s rakovinnou plísní po prasatech.

Dva přízemní úředníci na opačné straně dvora mu pomáhali toxickou černí svých sukének. Kozlové, kteří se do nich chodili schovávat před horkem, prý později umírali v křečích. Mohli to mít i z červů, ale nejsem veterinář a nebyl jsem u toho.

Barák nás také chránil. Odstrašoval nevítané návštěvníky a bránil větru, aby se do nás opíral přímo. Jeho zdi naproti 19

tomu nekryly před sluncem a prodlévat v jejich stínu nikoho nelákalo. Charakteru stavení se vymykala zachovalá střecha, z níž jsme shromažďovali vodu. Nebyla však nová natolik, aby se na ní netvořily svislé rezavé pruhy. Po jedné výjimečně větrné noci zmizel ze střechy plát plechu, čímž začal její pozvolný rozklad. Ještě hůř dopadla kohoutova bouda, jejíž střecha se propadla celá. Nešťastné zvíře se u nás zapomnělo, když si majitel odvážel drůbež na domovskou farmu. Kohout žil potom s námi. Přestával zimu v mrazech, dostával zrní a chodil volně po dvoře. Tu a tam musel utíkat před psem. Nakonec neutekl. Přihodilo se to tentýž víkend, po kterém se nevrátila Všudybudka. Brit byl šílenej pes, míval výkyvy a jednou za čas něco provedl. Nedalo se mu docela věřit. Hlídal nás ale spolehlivě.

Dvůr na Tabuláku měl personifikaci v postavě Pé. Bydlel tam ze všech nejdéle v jedné ze dvou unimobuněk spojených vyzděnou kuchyní. Jeho místnost byla temná i v poledne, neboť jediné okno směřovalo do cihlové zdi. Nejsem si jistý, zda se úžinou mezi nimi dokázal protáhnout člověk.

Pé býval k vidění na cestě k ekologickému záchodu a zpět. „Kadibudka“ připomínala trůn, zpoza jehož závěsu se za mrazivých jiter dalo vyhlížet do dálky na ojíněné stromy a hřebeny kopců, jež mlhavě zářily v meruňkovém slunci. Kolem nich se rozkládala mnohem rozsáhlejší a nebezpečnější zakázaná zóna, 20

než byla ta naše. Mám podezření, že barák s ní byl v neviditelném spojení. Z posedu šlo přehlédnout několik desítek čtverečních kilometrů protějších vrchů. Nikdy se nevynášel. Údajně byl zkonstruovaný tak, aby se obsah po určité době někam propadl. Dodnes nechápu, jak to fungovalo.

Jednou jsme z té strany vezli bukové dříví po rozbitých cestách. Necelých šedesát kilometrů nám trvalo dlouho přes hodinu. Všude popraskaný asfalt, díry až na podloží. V úsecích, kde úplně seřízli koberec, jsme se drkocali po kamenité hlíně čtyřicítkou a tlumiče dostávaly zabrat. Byli jsme unavení nošením a řezáním, konspirativním nakládáním a vyděšeným očekáváním, že v každém projíždějícím autě zastaví vlastník tohohle kusu lesa a spadaných větví. Některé připomínaly tenčí kmeny, ale také dávaly tušit, že tam leží přinejmenším od zimy. A jelikož byla polovina října, nepřišlo mi nevhodné zachránit je před dalším hnitím v kamnech. Každý rok jsme jeli alespoň třikrát. Najít vhodný les blíž než půl hodiny cesty od maringotky nebylo možné. Zato jsme poznávali kouzelná místa; bukové chrámy, ohňové větve a listí zářící ve stmívání.

Většinou jsme nakládali za tmy nebo v začínajícím dešti. Al zvládala vyjeté koleje i bez světel, nechtěli jsme poutat pozornost. Jednou se tak připozdilo, že jsem shraboval kupy nachystaných větviček poslepu a po hmatu. Lepší tvrdé dřevo jsme odpoledne najít nemohli. Navíc jsem Al vyděsil, protože si 21

myslela, že jsem se ztratil, nebo že mě někdo přepadl, když jsme se rozešli po lese a ona na mě do večera nemohla narazit.

Vedli jsme každodenní život bez velkých citových vzrušení.

O zábavu se vedle koček staraly naše debaty, pořady na Vltavě, hudba, knížky, počasí, kamna a prach. Stěny obložené polystyrenem a plstěnou dekou. Dvojitá vrstva izolace pod postelí, jíž se s nadsázkou nazývaly matrace, které v zimě plesnivěly. Časem jsme přivykli teplotním výkyvům o patnáct stupňů tam, když se zatopilo, o deset stupňů zpátky, když jsme se ráno probouzeli. Kolísání prospívalo nejen vlhkosti a plísni, ale i zkratům v kabelech. Přihodilo se, že několik týdnů opakovaně probíjela kostra. Nevadilo by to, kdyby se jev netýkal též kliky u dveří. Al si víckrát stěžovala, že dostala ránu od kovového madla. Šel jsem to zkusit a ucítil v dlani příjemné chvění, jež jsem přičetl kombinaci kovu a mrazu. Řekl jsem Al, ať si z toho nic nedělá. O pár dní později si opět stěžovala. Šel jsem koupit šroubováček s diodou, a když jsem ho přiložil ke klice – rozsvítila se. Jaké prozření! Zavolal jsem Dé a poprosil ho, zda by nemohl proměřit zapojení. A skutečně.

Ukázalo se, že jakýmsi táhlým zkratem probíjí obvod žárovek v zadní místnosti. Kabel jsme odpojili, lampičky oželeli a stálo se vesele dál.

Místnost na spaní nebyla velká. Necelé dva krát dva metry.

Po oblém stropě se halucinogenně táhly barevné skvrny – 22

béžová, oranžová a bílá. Od dvou třetin dolů pokrývala stěny bleděmodrá. Nevelkým oknem šlo vidět, co se děje na ploše heliportu naproti. Když byl večer někdo doma, mohl přicházející už z dálky pozorovat jediné světlo majáku, jenž tajným kódem rozmlouval s okny staniční budovy. Okno v prostřední místnosti, v níž se nacházely poličky a skříňky, stůl, židle a kamna, problikávalo skrz bezy do aleje. Bylo obdélníkové a větší, stejně jako dvě okna v protilehlé stěně. Za dobrého počasí z nich bylo možné rozeznat obrysy Jeseníků. V noci lidem z buněk svítila na cestu od brány. Poskytovala přehled o celém dvoře, jen za roh přístavku, kde stály unimobuňky, se vidět nedalo. Neviděli jsme si s našimi sousedy do oken.

A ti z heliportu byli příliš daleko, aby dohlédli k nám. Žili jsme na samotě v polích nad městem.

V aleji se stala veselá příhoda. Jednoho sychravého listopadového večera jsem šel s Britem na řetězu ven a ještě u brány jsem si všiml, že se k nám připojila Boženka. Tak co, říkal jsem si, půjde s námi. Když jsme posléze odbočili do aleje a ušli v ní asi padesát metrů, úpěnlivé mňoukání ze tmy mi prozradilo, že nejen ona, ale i průvod zmatených tříměsíčních koťat se Všudybudkou v čele se vypravil na procházku. Nahlas jsem se rozesmál a vzápětí se ulekl, neboť jsem si představil, jak se mezi stromy a mlázím poztrácejí. Už jsem viděl, jak potkáváme psy a nastává kočičí peklo. Uklidnila mě až myšlenka, 23

že v tuhle hodinu a v tomhle ročním čase alej nikoho neláká.

Pokračovali jsme dál; vykulená koťata, o něco větší, ale stejně ostražitá Boženka, obří Brit a já, jako středověké pouťové procesí nepadnoucích tvarů a velikostí. Koťata každou chvíli zastavovala, uskakovala z cesty a pištěla ze křoví. Podnikala svůj první výlet do světa.

Expertem na kotrmelce se ukázal být ustrašený Kazimíša, kterého jsme do té doby museli i ze zídky sundávat. Jeho číslo vypadalo následovně: když jsem se k němu s Britem deset metrů vrátil, popoběhl o patnáct metrů dopředu a zarputile se vrhl na další kmen. Opravdové stromy, nutno dodat, byly pro koťata velkou zprávou. Zatímco jej oškrabával, my ostatní jsme kolem něj prošli. Tu a tam popoběhl s námi, ale dřív nebo později zůstal pozadu a začal vřískat – a mohli jsme se vracet. Jenže když jsem ho ve tmě našel a sebral, rychle se vyprostil, neboť se jako správný kocourek nechtěl nechat nést, předběhl nás, vyskočil na první kmen, spadl, poškrábal kůru a tak pořád dokola, dokud jsme se nevzdálili a já neuslyšel jeho kvílení. Procedura se mohla opakovat…

Tímto způsobem jsme za půl hodiny urazili nějakých dvě stě metrů! Myslel jsem, že se zblázním, nebo potrhám smíchy.

K tomu se příležitostně, aby nesešla z pozornosti, ztrácela ve tmě další koťata. Co chvíli jsem je přepočítával a hlídal Brita, zda na nějaké nešlape. Neustávajícím předozadním 24

rytmem, s množstvím zážitků a objevů jsme se vraceli na dvůr.

Než jsme se s Al rozešli poprvé, bydlela na Tabuláku asi měsíc Lu. Al se během předchozích dnů stěhovala pryč, domníval jsem se, že kvůli zimě, moc mi nedocházelo, co dělá. Byla polovina února, trocha sněhu, dost na to, aby zůstávaly stopy.

Stál jsem metr nad zemí na betonových rourách a řekl jsem to, co jsem říct musel. Zranil jsem sebe i ji, černý okamžik.

Později jsem se chlubil svou odvahou. Několik týdnů předtím jsem seděl zhroucený v kumbále londýnského hostelu a bez přestání opakoval: Sie hat mich verlassen. Warum hat sie mich verlassen? Z posledních sil pořád dokola, bylo mi jedno, jestli mě tam někdo najde. V němčině se to prožívalo snesitelněji.

Ani jsem se nemohl postavit, přestože jsem se snažil. Po zbytek dne jsem se pohyboval jako ve zpomaleném filmu. Co jsem běžně uklidil za dvě a půl hodiny, uklízel jsem dvakrát tak dlouho. Bylo to tím, že mě zbývala jen polovina?

Lu byla fascinující, smyslná a ještě něco navíc. Asi jako New York. Na otázku, jak je to mezi Al a mnou, jsem jí doslova řekl: „Myslím, že cesty jdou pomalu od sebe. Je to spíš dlouhodobá tendence než něco náhlého.“ I dnes si myslím, že to byla pravda. Toužil jsem po ní a chtěl se Al nejprve zbavit, abych neměl výčitky.

25

Nejsem příliš sentimentální, ale mohu věcně prohlásit, že do té doby jsem nepoznal stav, kdy je možné rozbrečet se kdekoliv a kdykoliv, neovladatelně a nezadržitelně, pokud jeden nevolí cestu citového otupení. Cosi jako sexuální vyvrcholení naruby, emocionální propad na dno. Slunce zelenalo a černalo, větve byly holé, vzduch nehřál. Dvůr zalehly sněhové mraky.

Chvíli hřály návštěvy u Lu, avšak teplo vystřídala chapadla ocelového monstra. S Al jsme se náhodně potkávali ve městě, právě když jsem měl optimistickou a odmítavou náladu. Ještě jsem přesvědčoval její slzy, že to tak musí být, abych se o pár dní později propadl do podobné beznaděje…

——— Včera se mi v lese se strakatými větvemi zjevilo božstvo. Pil jsem z něj několik hodin, než jsem spatřil stádo srnek. Zvedal jsem se a pokládal podle kopců, v každém stromě dlel příběh. V hlavě opuštěné autobusové nádraží; oprýskané lavičky, poplivané chodníky zalepené žvýkačkami. Bez autobusů, bez lidí. Svlékal jsem se na maloměstě, kde mi měl být udělen titul „Nemohoucí si vzpomenout na své jméno a povolání“.

Smrkal jsem do větví, co to šlo. Za dveřmi obývacího pokoje, do nějž právě vcházely srnky, hnízdil vítr. Nebyly olízané.

S Jindřichem osmým jsme se špičkovali, kdo ho má delšího při teplotě dvacet stupňů pod nulou. Říkal mi, že v maringotce dlouho nebydlel. Vycucal jsem ho i tak. Měl zlatem prošívaný 26

úd a točil jím jako živým lasem. Vzduch řádil. Zakrátko se mi motala hlava, ztratil jsem přehled o stromech a jejich příbězích.

Kladly se jeden přes druhý jako pokřivené čáry, skrz něž bylo lze prohlédnout do jiných světů, třeba do toho s propadlou střechou a vydřenými kalhotami. Ženy neexistovaly. Všechno pohltili strážníci na pastvinách. Když jsem si osahával odřený krk, jedna se mi ve vzpomínce vybavila. Pravila, že už není sama, prý potkala někoho za zatáčkou. Ani já nebyl sám. Bylo nás pět nebo šest, kterým jsem tvrdil: „Nechci dál žít. Jede na mě buldozer, tak proč se prodlužovat? Umřít v její náruči, to jediné! – Ne, že by byla tak vzrušující, ale umřít v ní! Snad by se propůjčila…“ Běžel jsem za ní a volal: „Už vím, co od tebe chci! To, od čeho jsem před rokem utíkal!“ – Slyšela, nebo neslyšela?

Bláto nebylo strašné. Přivedlo mě na stopu černé mlhy, v níž jsem se lehce propadal do zapomnění. Náhle to bylo jednoduché, jakkoliv cesta nevedla přímo. Dodávalo mi to sebeúctu. Vážil jsem si svých neuskutečnitelných rozhodnutí jako ten, který si váží holubníku před příletem holubů. Přestože byli několik hodin otrávení, pořád fungovali na nevysvětlitelný příkaz shora.

V Londýně s lidmi a jejich pokroucenými jazyky zůstala rodná země na světě sama. Pár minut za hranicemi se o ní nevědělo. Odjížděl jsem, abych se na ni díval z dálky. – Zda jsem 27

k tomu potřeboval tebe; mít na koho vzpomínat, o koho si opírat oči? Ještě jsem mával z močálu. – To se mi mávalo, když byl vysněný. Nabízela se moudrost o tom, jak kdo chodí po lese: moje trajektorie nepřipomínala žádné geometrické těleso.

Pláč, který se vracel s úplňkem nebo novoluním, sloužil coby ukazatel. Jak dlouho mohl vydržet? Délka nerozhodovala, Bůh odešel. Bůh, který zní tak nepravděpodobně. A přece jsem chodil v lese tajemných božstev a jejich nadřízeného, když mi Všemohoucí paprskem skoseným o půl třetí pošeptal, že já jsem vtělením božstva. Já, nemohoucí bůh. Žlutozelená mystika se mi táhla rukávy, zasypávala mě uschlými polibky, na zkroucených větvích pekla obrazy. Poznal jsem se v hloučku šedohnědých srnek, stal se příslušníkem věčného rodu, nesmrtelného koloběhu. Povzbuzený a svěží, rozeběhl jsem se s myšlenkami proti úpadku. Aurora, z jejíchž bradavek stříkalo mléko, mě pronásledovala na způsob nadpřirozeného zjevení.

Cestou jsem zahlédl skálu svatého Jeronýma a Lu. Držela v dlani ledvinu a tvrdila, že když je kolem dvaceti pod nulou (řekla třicet, aby stupňům dodala váhu), nebudou přirozeně ona a Pé spát každý v jiné posteli. Sekyra mi vypadla z ruky, jak jsem to uslyšel. Rázem jsem se ocitl v rozpáleném červencovém dni před opevněným kostelem v Chornici a studoval hrany a gotické výklenky. Al byla daleko. Ten víkend sežral Brit kohouta…

28

Zajímalo by mě, kam jdeme, zda jsou rozdíly mezi místy dnes a včera a zda se jim dá říkat jití, neboť jití je určitě název nějakého božstva.

Spali jsme u poděbradského rybníka, byli jsme si noví, všechno bylo čerstvé; první několikadenní výlet, první rybník. Al si s sebou nevzala plavky a koupala se v kalhotkách.

U Máchova jezera jí to nevyšlo. Musela se dívat ze břehu, jak vstupuji za Bobíkem a Fifinkou do dětského snu.

Myslel jsem, že byla ta pravá, patřili jsme k sobě přirozeně. Na začátku mezi námi neprobíhal boj o svádění, žádné úsilí získat druhého. Cestou se někde ztratila, takové je mé vysvětlení. Nejspíš jsem se ztratil i já. Nebylo by to nakonec to nejlepší, co se mohlo přihodit? Kdo by se tahal s mrtvolou svou i druhého?

Narodíme-li se znovu, budeme se hledat. Možná už se hledáme. V lesích a na polích mezi stožáry, v dřevěných horách, mezi lekníny. Na cestě z Hudlic do Svaté, kde na rozpraskané červnové hlíně dozrávají sluneční dýně, při útěku do Egypta nebo Indie, kde je možné najít Nic a zjistit, že v ničem se žít nedá. Zjistit, co nelze sdělit, a nést to po zbytek života v božstvu nálad. Pocit bezpečí v otrhaném světě. Sklenice, kterou jsem vzal ráno do ruky, se v poledne změnila ve zvíře a k večeru z ní byl napůl oblak, napůl z ní byla skála. Najít sebe i druhého. Najít a ztratit, jako v pohádce.

29

Chtěl jsem jít od tebe, nechat náš společný život za sebou, nehybné břemeno, stát se někým jiným, abych se nehledal ve tvé přítomnosti. Zanechat trosky nedokončené stavby netknuté, zapečetit je jako dětství, zabalit hnisající ránu do sarkofágu, ať infekce sežere sebe samu. Obětovat místo v duši, aby to zbylé, schopné života, mohlo fungovat dál. Byl jsem rozhodnutý označit náš příběh znamínkem minus – snad by to, co se odehrálo, dávalo smysl. Hledal jsem různá zdůvodnění, proč spolu nemůžeme být, potřeboval jsem tu změnu napasovat do čehokoliv srozumitelného, aby mi nepodrážela nohy, kdykoliv jsem ušel pár metrů.

Ve snu mě nejprve někdo z lidí začal mlátit. Nebránil jsem se několika zdravým ranám. Netuším, kdo to byl, pravděpodobně zástupci mého osudu – bytosti, jež o mně rozhodují.

Překvapilo je, že se nebráním a bez odporu jsem se skácel. Čekal jsem, že budou pokračovat. Ležel jsem a vydával neurčitý táhlý zvuk, který je zarazil. Stáli kolem mě mírně ohromeni, jakoby začarovaní tím zvukem. Zřejmě jsem jim nestál za větší námahu. Snad jsem ve svém těle ani nebyl, nemělo pro ně význam. Tím zvukem jsem vytvářel magnetické pole, jež jim nedovolovalo v násilí pokračovat.

Pamatuji si na dny, kdy jsem se mohl sotva pohnout a jindy sotva nadechnout. Vracely se pravidelně. Také na našem prvním delším výletě jsem nevydržel celou dobu s tebou a musel 30

být dva dny sám. Žil jsem v tvém magnetickém poli, jak se dalo. Vypil jsem spoustu čaje. Neměl jsem sílu zkontrolovat ti diplomku, takže zůstala plná jazykových chyb. Jednou jsme spolu bezmála měsíc nespali, neboť mi vedle psaní nezbývala síla. Vzala jsi mě autem k rybníku pod nedostavěným rokokovým zámkem, jenž svým jediným vysokým křídlem nepřiměřeně trčel z ostrohu nad hladinou. S nikdy neopravenou šedobéžovou fasádou pod nazelenalými rajskými rostlinami vypadal jako pomník přerušeného rozkvětu. Stavby kolem nádvoří připomínaly konírny a řemeslnické dílny, které tam někdo navezl odjinud jen proto, aby zaplnil pozůstalé prázdno.

Uprostřed se zvedala náletem porostlá hromada hlíny a kamenných sutin. Neměla žádný vchod, nedalo se do ní vstoupit.

Asi v ní žádný prostor nebyl.

Březen se lámal do druhé poloviny, stromy na protější vyvýšenině stály holé. Šli jsme kousek do lesa a já si představoval, kam asi pokračuje, jaké by bylo jít dál. Říkal jsem si, že to v létě prozkoumám, a tato představa mě naplňovala radostí. Chtěl jsem jít tím lesem, jenž mě zevnitř potíral borovým a dubovým balzámem. Konečně jsem se mohl nadechnout.

Byla jsi tam také, ztrácela ses nebo jsi utíkala. Nelíbilo se ti tam. Co jsi viděla skrz zaprášená okna v přízemí? Nechtěl jsem se jít podívat, protože na staveniště byl zákaz vstupu.

Nechtěl jsem možná i proto, žes to objevila ty. Celou dobu, co 31

jsme spolu byli, jsem s tebou soutěžil. Nejvíc mě těšilo nějak tě doběhnout. O nic méně mě bavilo ošulit tě rafinovaným způsobem o pár drobných tím, jak jsem rozdělil společné výdaje. Nejlépe to šlo na jídle. Po určité době jsem si ale sýry musel platit sám, neboť se ukázalo, že je nejíš. Stejně jsem snědl většinu ostatního jídla. Občas jsem ti koupil sušenky a ty mně koblihu, avšak celkově jsi toho nosila víc.

I vody jsi nosila víc. Když byl na dvoře sníh, nabírali jsme ho do velkých hrnců a rozpouštěli na plotně. Za holomrazů to bývalo horší. Musel jsem vysekávat kusy ledu z barelu, kam předtím stekla voda ze střechy baráku.

Pamatuji si na tvou nic neprozrazující tvář, obličej, jehož krásu jsem vnímal vždy znovu, když jsi přijela po několika dnech odloučení. Nos, který ti dělal starosti. Převládal ve mně pocit, že s tebou mám být, cítil jsem se bezpečně. Hlavně se s tebou dalo bavit. Dnes se usmívám při vzpomínce, jak jsem ti tvou neschopnost mluvit zpočátku vyčítal a jak ty jsi mě ujišťovala, že ti jen déle trvá, než si na druhého zvykneš.

Nakonec se tahle tvá schopnost stala pro mě nejdůležitější.

Dovedla jsi mluvit i psát přesně. A jednoduše.

Těšíval jsem se na tebe a také se tě trochu bál. Přepadávala mě úzkost. Někdy mám pocit, že jsi se mnou žila proti své vůli; chtěla ses odpoutat, vysvobodit z toho, co bylo silnější, plnila jsi povinnosti. Nepamatuji si na jediný okamžik, 32

kdy bych s tebou byl ze srdce šťastný. Nepřišel, ani když jsme zdobili vánoční stromek na kraji lesní školky, neboť ten původní sežral kozel. Na závěr jsme zvířatům nechali cukroví i zapálené svíčky ve větvích a v počínajícím stmívání jsme mokrým sněhem uháněli do údolí na vlak. Čekal jsem, že přijde ta chvíle, kdy spolu budeme šťastní, a nedočkal jsem se. Býval jsem šťastný sám, když jsem od svého úkolu utíkal do aleje. I teď bych tam utekl místo nekonečného čekání na tvůj dopis. Bývali jsme šťastní zvlášť, nikdy ve stejném čase na stejném místě?

Několik dní před příchodem Lu na Tabulák jsme se probíjeli autem po zasněžených a zledovatělých vedlejších silnicích. Jízda pro dřevo k otci na chalupu se vlekla. V jedné ostré zatáčce jsme znenadání minuli zbloudilý maďarský kamion.

Nikdo z nás nechápal, jak se tam vynořil. Jabloně a třešně nad škarpami záblo mrazem a my byli zralí na to, vydat se každý svou cestou.

Jako když na konci filmu umírají oba hlavní protagonisté, umírali jsme a nedali se zastavit v nelidském, krutém, násilném a dosud nemyslitelném. Dva do sebe srostlí se měli oddělit, aby mohli žít dál. Ani se jim to napoprvé nepodařilo, nemohlo podařit, neboť síla, která je proplétala, nebyla k překonání. Vracela je k sobě, když jeden z nich v úsilí polevil.

Prožívali jsme návraty do rozbořeného domu na půl, na tři 33

čtvrtě bytosti a hodiny divočily; chvíli šly ručičky dopředu, chvíli dozadu, skákaly nebo dřely. Ostrovy, na něž by bylo lze přestoupit, se ztrácely v přílivu beznaděje, držely a nedržely, nebyly jisté. K rozmotání zbývalo tolik provázků korzetu, že nikdy nemohlo být nic definitivní. Co se v jednu chvíli rozmotalo, svazovalo se druhou spěšně dohromady, jen aby se to později jinak roztrhlo. Odhodlání střídal smutek, naději rozpouštěla lítost. Nepotřebovali jsme se zraňovat. Vadili jsme si, překáželi, lezli do cesty. S Al nakonec nebylo k vydržení, se mnou určitě také ne. A to si pamatuji na dny, které mě za ní táhly tak silně, že jsem se nemohl ubránit. Nezbývá než počkat, až přijdou s někým jiným.

Cítím se dnes klidnější, jako by ze mě sejmuli těžké břemeno, a jsem rád, že mezi námi stojí štít někoho třetího.

Nechci v tobě umírat. Dnes ne, Mlčenlivá. Co bys ještě ráda?

Nikdy jsi nic nechtěla…

Bílí ptáci na bílé obloze. Šediví raci plynoucí pozpátku.

Nedokážou si představit, že by si na sebe mohli vydělat, jejich tenké a citlivé nožky je neunesou. Nemají jinou touhu než znovu se s tebou prodírat z Amershamu do Winchmore Hill.

Z dálky ten výlet vypadá tak idylicky. I ty jsi nejpřitažlivější z dálky. Šli jsme na Nový rok opuštěnou německou vesnicí, bylo sedm pod nulou. Tma mě hřála jako tvá černá bunda. Až se 34

vrátíme, v maringotce bude mrazivo, kočky budou mít hlad, my taky. V noci se zadusíme kouřem, nebo nás přijde zatknout Gestapo. Z nedostatku kyslíku se mi zamotá hlava. – Klepu se zimou, když na to pomyslím. Stále tam trochu žiju, trochu moc na to, abych dokázal být v severním Londýně.

Pokouším se představit si tě a dát ti jméno, najít tvé místo ve svém světě. Pohybuješ se v mé blízkosti, a přece nerozpoznávám, co ke mně cítíš, co očekáváš. Pohybuješ se a já se dívám jinam. Občas se ohlédnu, ale většinou se dívám jinam. Jdu po tvém boku, trochu vpředu. Kolem půlnoci vystupujeme na Lovoš, drobně prší. Cesta se klikatí mezi pokroucenými, nahrbenými duby, téměř nic není vidět. Jdeme, ale zdá se, že oba jinam, zápolíme s obrazy z budoucnosti, rozcházíme se a scházíme. Znovu se rozcházíme, nedokážeme za sebou zavřít dveře; nevíme, kde jsme, zda vůbec ještě jdeme. Já to tedy nevím. Ani jak se jmenuju. – Val? Jmenuji se Val. Došel jsem daleko od svého pravého jména. Byla jsi můj poslední pokus s někým žít. – Nejdeme, nedáváme smysl. Motáme se v elipsách, bloudíme lesem, sotva schopní opatřit si jídlo.

Nejsme schopni opatřit si jídlo. Vracíme se do minulosti v touze najít to místo, na kterém jsme se ztratili. Neznáme je.

Upřímnost nahradila zdvořilost, bolesti se zmocnila pýcha. Jsi tak blízko, že tě nepoznávám, tak blízko, že na tebe nevidím.

Jdu za tebou a zjišťuji, že jsem to opět já. Pořád si utíkám, 35

musím se dobíhat a tak tě nacházím uvnitř, ve své nejtemnější komoře. Nemohu do ní dát nikoho jiného. Jsi dávno pryč, a přesto s tebou vedu rozhovor, v hrůze hluboko pod zemí.

Větve, tisíce, stovky tisíc větví; sápou se po mně, nastražují náruče. Jsem doma – tady zůstanu a nikoho sem nevpustím, sem nikdo nesmí; ani vzduch, světlo nebo vzpomínky. Ani já sem nesmím. Chtěl bych zažít trochu legrace, někomu trochu ublížit, někoho pořádně zranit. Nikdy jsem nikam nešel, nic jsem neudělal, vždycky jen čekal na smrt. To věčné odkládání konce bylo nesnesitelné. Vyhodil jsem tě z vlaku, protože jsi nebyla dost dobrá, tak se nediv. Dlouho jsem ti dával příležitost – tys ji nevyužila. Pořád ses odkládala.

Je mi zima. Pokaždé někam jdu, ale ocitnu se na začátku, jako bych neměl kam jít. Nikam už nepůjdu. Zavřu za sebou oči, nevadí, že mnou cloumá chlad. Chtěl jsem se potěšit hudbou, ale bolela mě ještě víc. Konečně si mohu povědět: „Trápení, nejsem na světě zbytečně.“ – Kdybych nebyl oddaný Bohu, dávno bych zahořkl a na svět zanevřel. Takhle vím, že Bůh to se mnou myslí vážně. Lezeme spolu přes Covent Garden, pouliční komediant straší v našem sousedství. Vlaštovky létají mezi městy a hranice oranic je nezajímá. – Měl bych se trochu zahřát, než zdechnu, vytlačit tě z bezprostřední blízkosti, udělat kolem místo a zaplnit je neživými věcmi.

36

Odcházím vařit tmu. Šedivé sobotní odpoledne s deštěm chvíli počká, potom si mě osedlá. – Proč dva roky brečím?

Proč už to není? Proč je mi opakovaně smutno a místo toho je nic?

Zdálo se mi o Všudybudce a Tabuláku. Nevypadal jako ten skutečný, byl barevnější. Ve snu jsem se cítil být víc doma než tam, kde žiju nyní. Nevím, v co bych měl věřit. Snad jsem na konci cesty, ještě den, dva. Měli bychom se Všudybudkou mít děti, aby se otevřel čas.

37