Rolnička by Ladislav Selepko

Ladislav Selepko

RolniÄ?ka

MĚSÍČNÍ PAPRSEK

Básně z let 2001 – 2006

Ladislav Selepko

Rolnička

MĚSÍČNÍ PAPRSEK 2013

ÂŠ Ladislav Selepko, 2013

VÝLET BEZ KRÁLOVNY

Menstruace Proč tvé nohy začaly hořet? Proč se remorkér plouží do přístavu? Proč mrtvý dinosaur? Vzal bych tě do náruče kdyby svět nenosil triko naruby – míč zahnaný do slepé uličky Chci si koupit iluzi života, rodinné štěstí dnes jsem si byl vybrat hřbitov na kterém bych chtěl ležet Co mi ještě chybí k dokonalosti k mohyle štěstí? Kůň zapřažený do popruhů hrnčířský kruh Lampa svítí tvoje všechno je takové 9

nádech a výdech robot na prožívání nespravedlivý soud budeš mě bít dávat mi jíst? Jako bavlněný polštář na spaní mýdlová bublina praporek zastrčený v konečníku zubní výplň za třicet korun Chci tě obejmout vyhodit z okna akumulovat podél vymontovat z pojistek zapomenout ve vlaku hypnotizovat za jízdy prozkoumat zkumavkou Dnes jsem měl k večeři tvůj záblesk v očích marinovaného pstruha 10

vykolejený vlak – tvůj obličej ani nevím, jak mi chybíš připadám si jako náhrobní kámen sebevraha Na mezi rostou pampelišky půjdeme vzduchem ukousni si jablko z mého rtu na čele se ti rozsvítí semafor blouzním o našem společném životě náš společný život je blouznění Kokrhá kohout z tvého bludiště vytéká krev oranžová máš na rtech krev v rukou držíš kůzle chci tě vidět oranžově Na prsou vrabčí hnízdo v korunách borovic spílají preláti smích vzal tropy pěstí 11

Dnes jsem putoval k televiznímu vysílači televizní přenos cívka se motá u Brundibárů bude veselka Měsíc je výš než před hodinou vlak se zmítá jako harpunovaná velryba ještě chvíli a vyletíme z kolejí Myslíš teď na mě v Sudetech? Mám se do tebe zamilovat v Sudetech? Zamilovat se do sudetského Němce? Naše láska týden po odsunu – šrouby a vazelína Myslím na tvůj úd jak často si ho myješ? Na podzim? Podívej, venku padá hnůj Nelze naplnit přeplněnou nádobu přesto je to jediné životní poslání 12

Vlak staví i v Sudetech oranžová mě vyprovází z každé stanice Chtěl jsem se ti podívat do očí místo toho jsem zahlédl měsíční sondu pohled do tvých očí je stejně nejlepší chladí jako matčina ruka nemohu ji vygumovat nemohu na ni zapomenout nemohu ji vynulovat Jako matčina ruka na údu sudetského Němce – kam ty se na ni hrabeš! Pohled do tvých očí je stejně nejlepší naděje umírá poslední tvá ruka se vleče jako třetihory ostřelovaná a zablokovaná na hranicích svírá můj úd nanejvýš jako cukrářský výrobek tvá ruka jej vůbec nesvírá žít s tebou je peklo 13

Další den bez onanování za každý takový den jeden den s tebou dnes nebylo slyšet, jak se nahoře milují

Úl Modlím se k úlu vráženému do živého masa cikád Je to kus čerstvého masa od řezníka ražničí ve vlastní šťávě s vyhlídkou na nové bydliště Procházím pokoji, jejichž sokl je čerstvě natřen obětovanými bohyni měsíční krve panenské krve žlutých orchidejí Strach, aby se stěny předčasně nesesuly na stole zbývají nějaké sladkosti křik se rozléhá popravištěm ruce se drží zbytků vědomí ale záplavová vlna je mocnější než strach Noci strávené za houkání sirén potracené děti se válejí na chodnících obuj flétnu, vyšli ji do mrazivých ulic Koberec, který rozbaluji... 15

Bonus Otevíráš se nůž opřený přes okraj talíře drobné miny vybuchují v květinové keře na bílém porcelánu zástup černých mravenců ruka natažená na vzdálenost krajiny Květina s červenými listy hnědými květy černý stonek Dlužím ti polovinu oblohy tlustou deku nataženou pod koly válce smích, který sám sobě řeže žíly Tlama se otevírá vidím tě plavat ve svých žilách pod modrou oblohou, v žluté záplavě květin Zpoza rohu vybíhá černý býk držím tě v rukou, šťáva vytéká z pórů 16

vidím tvou tvář svítit z oblohy – je úplněk znovu tvá krev větve uvadají, zvedá se silný vítr; vločky, sníh a mráz Usmíváš se rozpáraná vlky prorostlá ostnatým drátem košíky s trhanými květinami Usmíváš se, protože jinak bys musela začít plakat

Proč tě tolik miluji Když poslouchám všechny ty malé bohy kteří si nedokáží odepřít kůži z lososa jsem jedním z nich vyvěšený z okna vlajka na vdávání, kůže přikrytá ekrazitem Mohl bych se do tebe zamilovat jako rozpočítadlo unést tě z kláštera bloudit po vlnách otvírat si konzervy tvým úsměvem rozpadat se jako uhlík na požární stanici vigvamem zakroutit až do setmění V tobě je noc v tobě se válí studna jantarové vody tvůj pysk vábí čmeláky oheň hoří v naftových polích 18

mlha se zvedá nad řekou ruku mi přejíždí přístav vzdálené houkání sov ze sobot a nedělí To není náš svět náš hmyz se roztočil kapkami blaha a modrotiskových odznáčků Tam půjdeme kde se smích střetává se sněhem do vykloubené pramice tam čeká pastvina a kohout se otáčí kolem vlastní osy tam hnije náklad rajčat a paprik tma pustá že dýchat by se nedalo

Čtu si v tvém klínopise Zdá se mi o tvých nohou stehnech svírajících hlavu dva kusy sulce na váze stlačují mě do podvodní říše kudy nemohu proplout ani proplavat zamotán do řas čelím nástupu Maginotovy linie vlnám tsunami bořícím můj pracně stavěný účes Údery beranidla rozhazují myšlenky disk mi vypadává z dlaně na Ovčárně dnes nepůjde proud ruce se přidržují zábradlí jako by moře mělo vyvrhnout velrybu plovoucí v tvých vnitřnostech trávící jízdní řád Sunu se po integrovaném obvodu do vyšších pater mrakodrapu 20

míjím zamrzlé Hurónské jezero obilná sila v Severní Dakotě téměř vyčerpán nahlížím přes okraj sopečného kráteru ale nedokážu se zeptat na cestu jíž se vchází do červeného lesa na pobřeží Tichého oceánu

Kusy syrového masa Uvolněný za hranice letních snů papiňák zmačkaný v koši kouřím se z horských lesů vyzvedávám poklad starého opata ze zatopeného lomu když se otírám o úlomky žuly seřazené podle velikosti nebo měkkosti věčně připalovaný na pánvi rozkoše čaruji nad tvým břichem zaklínáním léčím ochrnuté myšlenky a představy syrový den si mi sedá na rameno sůl mě vyzývá na souboj v kádi s kapry V takto zuboženém stavu obracím další stránku prosáklého románu Klín potažený jinovatkou na čajovém hrnku se obrací v akordech vášnivého tanga mě obracejí coby palačinku v hotelu Cunnilingus 22

asi jsem vzdychal příliš hlasitě že se požární směrnice rozutekly Barvím ti vlasy namodro abych i potmě zůstával tvým bohem láska na každý pád z okna filipínská soutěska zaplavena Ale jaderná katastrofa dosud nepominula stále se svíjejí na jídelním lístku plutonia dva trilobité s cestovní kanceláří předvádějí varieté v krokodýlí tlamě Válím se po sněhu v naději, že se mě dočkáš Davem demonstrantů probleskuje tvá holá hruď atomový hřib se mi zatmívá před očima pokládám se na lehátko kroky stínů se rozléhají podzemní továrnou v ústech mám modlitbu svatý Pavel mi vypadává z úst

Roznáším ranní noviny strůjcům neštěstí předžvýkávám svědomí – sloní chobot dívat se na tu nekrofilii není povzbudivé tvůj vlak to také nestíhá Za ruce se brodíme bitvou u Kurska umíráme při předávání ceny na jevišti vyzdviženi s troskami Titaniku pomazleni předsedou Valného shromáždění se nechceme minout ani s jedním ročním obdobím proto si obouváme sněhové řetězy a vyrážíme na předvolební kampaň Delfínům jde dobře plavat na břiše nás to studí Musím ho jít zabít, nelze se dívat, jak vítr strhává plakátky z tvého obličeje Snůška vajec, kilo za kus – je to výhodný? 24

Nevím, nedokážu najít cestu k pokladnám uteču bez placení dříve než mě větrací vrtule rozsekají na reklamní slevy

Žena surrealisty V ústech jí dozrávaly maliny na ňadrech se pohupovaly bárky přes břicho vedla šestiproudá dálnice v klíně si lišky dávaly dobrou noc stehny protékal stowattový džus mezi koleny hráli koalové tenis po lýtkách sestupovala horolezecká výprava v zadním traktu kotníků probíhal divoký večírek pohraničníci hlídali prsty A když se otočila hýždě se vzduly na tibetském slunci pod lopatkami se usadil prach kolem šíje se omotal ostnatý drát Ve vlasech vlaštovky stříhají látku na nové fraky v očích soutěž „Deset stupňů ke zlaté“ po tváři si vykračuje golfový míček v krku propast do bezhvězdné noci a v míze šustí půlnoční vysílání pobřežního rádia 26

Domů Pohlaď mě dlaní plnou svatojánských mušek opékej mou lásku nad táborovým ohněm vykřič jméno svůdce do noci přistav další trajekt, ať na něj mohu přeskočit žeň mě pastvou ubíjejících očí smýkej mým jménem po nemocniční chodbě dýchej vzduch, jako by to byl kámen burácej v uších popraveného jeď na hřbetě mastodonta ohnivým zaříkadlem rozprostři igelitové tašky po nádraží vzdoruj náporu křídel prsty jako řetízkem od hodinek navždy spal pěšáky rozumu viř a bubnuj na zabedněné okno strhni údolí, svírej bolest v srdci kleštěmi ukousej další stránky příběhu uzavři je do truhly na dně moře roztroušené součástky napadne jaro ale teď se listí nechává pojistit v bubnu loterie

Procházím tebou tam a zpátky jako zubní kaz sklovinou štěkot psa uvězněného na celnici kontraband rozhazovaný hladovějícímu obyvatelstvu procházím zámky, klíči sklo je pryč tvůj obraz taktéž Cítím, že mě opouští touha po smrti navždy přibitý do tvé dámské kabelky cítím, jak mě váha odmítá usměrňovat dech motýla mě designuje za téma konference vlčí zuby rodí malé žirafy výtahová šachta se plní vodou semafory mě vysvětlují závorám dopravní světla přivádějí před dům ve kterém svítí křišťálový lustr a klubko nití listuje televizním programem To všechno si představuji abych nemusel otevřít oči na žádný z obrazů, jež poletují vířivkou 28

já, hřebík zatlučený do výučního listu imigranta dvojitá porce jogurtu na skalním ostrohu igelitový pytlík klouzající pod zářivkou jméno prasete vytetované na buldozeru bahno usazené v kbelíku před umytím Zrozený k tomu, abych věšel portréty prezidentů na krk malým školačkám mezi první a druhou přestávkou abych o samotě vyjmenoval chráněné rostliny lil na tebe z výšky unipetrol uložil tě do regálu a pral se s námořníky při zmínce obnaženého kytovce abych doplnil figurku do políčka, které jí léta náleží rozloučil se s hracími kartami bruslil po zledovatělých střechách abych se díval, jak major Zeman pelichá v kůlně zvrtnul si kotník při přelézání z jednoho života do druhého abych se na výhybce smál svým přáním a kloval do izolace samostřílu abych se pustil okapu, padl do záhonu růží 29

popělavějících na tvém narozeninovém dortu abych tam usnul spánkem spravených chladniček Chtěl jsem utéct z počítání přeživších dělat, že nevidím na jedno oko do budoucnosti a musel se chytat koblih a námořníků po každém vykročení jsem boural sloupy lahví po několika metrech ztratil půdu pod nohama a nebyl k nalezení Potom jsem se objevil na úplně jiné zastrčené stanici omotaný laními slinami, vyzáblý na stránku z Dikobrazu posadili mě do vlaku a poslali do lázní opakovalo se to pořád dokola byl jsem tím proslavený I tebe jsem minul se zkříženými šavlemi než ti vytrhali zuby než ti ruka vystřelila za pouťovým balónkem 30

a ty sis stačila přečíst program tebe jsem minul ve vozíku na uhlí při objížďce dálnice jsem tě vůbec neviděl Vědět, že to jsi ty že se plnou parou neřítím do ozvučné desky gongu kde padá omítka kde strýc omývá rodidla tetě kde se fasují plynové masky a končí tento den, v němž se snažím doplazit k rozvrhu letů – značkování telat kde kráčím po navigaci z pomerančové kůry z vnitřností obojku k bezhraničné interpretaci vakua nebo vodopádu volným časem na předměstí

Den státnosti Nechat lešení ať se konečně zřítí na mě těhotného třemi fontánami červenou, modrou a hnědou úhoř ať navždy zmizí pod kamenem ať se nikdy nevrací tento den ani ten zítřejší kterého října spáchám milostné harakiri Co se v tuto chvíli děje ve vřesovišti? Milostný hašašíra sbírá houby rozkročený nad krocaním krkem v kalhotách obrazárnu Nechat sváteční večer ať se namotá na hygienickou vatu (nicméně, úhoř nechť nevyjíždí – silný boční vítr trhá štítky zasedacího pořádku)

Myšlenkami na svatou Trojici utahuji struny houslí, kterými jsem zvrzal několik posledních týdnů a dnů možná i let svého života v rukou mistra Stradivariho dřevo obrácené zuby naruby dezert nabídnutý Salomé Ale já nekřtím, obtahuji linku ve výši zlatého řezu mám spoustu hodin času barva na přechodu dosud neuschla ještě mi v náruči vrní klíček – zvířátko chybí Zlatá rybka proplouvá fontánou fontána mou hlavou – celnicí z otvoru vypadne úhledně zabalená krabice netoužím vědět, co je uvnitř Vyšplhám na temeno lva s klínem v ruce a zítra, až zítra se pustím 33

Z jižních věznic V jeskyni s tvou rukou se svíjím na sultánově koberci znakoplavka uvařená i s kostí rozlévaná do hrnků na poličkách Odřezky vlasů, vysílené poletují po oběžné dráze sháňka po včerejších novinách je disk zapomenutý v šatně Vnímám obě ruce opřené o stěnu kůlny úroveň sněhu se nevyrovná otlučeným kolenům Je to tím, že jsem se modlil i za nepořádek v kabině strojvůdce volal z vrcholu vodojemu

Na plakátě jsem četl: Smrt světlem – poslední kamzíci do zástavy Hluboko v horách, v náruči komtesy vlak vybíral zatáčku a brumlal o přebytečném másle kterého se letos urodilo že jím jsou pomazané cesty na mapách Život v jižních věznicích se dočkal triumfálních oslav

Prosinec Nekonečná prázdnota hliněná nádoba připravená k roztlučení kolo štěstí, z něhož odlétají a volně plují prostorem bez domova dusivé vakuum Smrt v karnevalových šatech závratný pocit na omdlení úzkost před skokem z mrakodrapu neodolatelná dávka morfia pod jazyk před probuzením Žije ze svých obětí velbloudů zbloudilých na poušti které s neúnavnou zručností lapá aby z nich plnými doušky sála život a z jejich kostí stavěla písečné duny Nakonec z ní nezbude než vyklovaná skořápka pohozená na cestě k rozšlápnutí 36

a k ponechání za sebou než ji archeolog za několik tisíc let uloží v depozitáři jako vzácný exemplář zhmotnělého zla

Gigolo V noci, kdy se nám nic nezdá kůže z tebe opadává i panely kolem očí zajíc vyryl neúspěšnou brázdu otáčím se čelem v protisměru brzdy skřípou, na kůži se rojí malé mrakodrapy ještě několik vteřin a svět pohltí obrovská tlama zívajícího nosorožce Přesto bych vzal nejbližší telefon a jel s tebou do polárních krajů nebo tropických demonstrací na tři dny které by byly jen naše Umýval bych tě v bazénu s užovkami byl bych číšníkem, portýrem, hotelovým poslíčkem zábradlím či kobercem snášel bych tvé pomluvy a gravitace drahokamy, rozlitou tuš, smutek z pomíjejícího času

Mohlo by ti být dvacet, nebo dvacet pět děti by nebyly na světě po římsoví by se procházely labutě za okny tyrkysové kopce v bublinkách by myšlenky čekaly na zrození pod stropem by se vznášel pavouk hudba v předsíni by se nevyrovnala hudbě v kuchyni se západem slunce by orchestr odtáhl potom ticho, ve kterém dorážejí vlny na pláž Převlékl bych se a vykonal nejtěžší službu večera až by se rozezpívali půlnoční ptáci a pokoj by vyplnila záře právě objevené komety Tvým tělem by projížděly moderní vlakové soupravy mohlo by to být i v Japonsku nástupiště by se lesklo chirurgickými nástroji odešel bych na balkon kouřit ty by ses věnovala počítání přistoupivších pasažérů na strážních věžích pastýřských kopců by se pohupovaly obrázky pouťového světce

Dech by byl znovu modrý jako ryby vytažené na světlo z mořských kamenolomů dech by byl dar za slast zabalenou do novinových zpráv naše splynutí i náš jed jímž bychom umírali každou hodinu znovu a znovu až by ze mě zbyla jen služební uniforma a ty by ses nafoukla v ohromné vulgární slunce s ostny proti všemu živému Do temných slují podzemního města by se pořádaly poznávací zájezdy já – převlečen za rezervní pneumatiku autobusu Karosa bych tyl z privilegia vidět své uslintané pohrobky lopotit se nad úlohou z matematiky To však předbíhám, ještě tam nejsme nebyli mi ani vzít míru ačkoliv se na mě ptali a zřízenci hotelu, kteří mě znají jen z fotografií vymýšlejí pro mě přezdívku gigolo 40

Cítím se víc jako kultivátor nazouvák smíchaný s pomerančovou šťávou když rozhrnuji závěje nepromokavého sněhu abych se aspoň na pohled jedním okem přiblížil ke startovací rampě, zatímco v nafukovací hale probíhá vyřazovací turnaj ve vrhu stolem, za nímž sedíme a královna matka nezištně hnije v podloubí vysídleného města – jednou bude patřit všem slušným prostitutkám Přijmi proto dech jenž staletí bloudí nad Lamanšským průlivem a nechce se nechat vyjmout ze zásuvky i kdyby jej proto měla rozjezdit tramavaj a koleje se proměnit ve vybombardovaný kabaret I to je nízká cena za tři dny s roztočeným gramofonem Ultrasoft mixérem zážitků s ňadry balenými do sterilních státníků po dlouhé době spatřených v rohu obrazovky 41

Obědy s obchodními partnery, cvičené skleničky na stole se válím já, nedojedený pažout odcházíš v blescích radiolokátorů v lomu se chystá veselka lámou se tam paprsky družičky si nasazují hokejové chrániče já maskovaný v obalu od tyčinky Figaro se rozpadám žárlivým horkem v dorážení pomstychtivých much tleju po odchodu hostů Stín se rozpřahuje, žádá si moji putovní adresu, ztrácím drahé kilometry za tvým konvojem, noc se blíží cíl se vzdaluje, vzduch řídne, obraz se zvedá k odchodu vlci posílají snubní prsteny kravám ty jim za to slibují nové vydání Zapadlé vesnice život v bezpečí roztočené centrifugy výhřevny velikonočních vajec rány do stolu, oškubaná slepice, vztyčený paragraf horský hotel k pronajmutí

Předvádím se před tvým spícím oknem v plavkách mám míru pod deset odcházím zdrcen jako vydražená rušička bloudím ve tvých snech, když odmítáš usnout máš na mysli neposkvrněnou krásu obývacího pokoje protestovat u admirality papírových kapesníků je mi platné jako slonu kupé na skluzavce Zkouším ještě jednou obejít město s pětitunovým rámem k ukradenému obrazu jako bych na něm byl já sám

ROLNIČKA

Jméno Rolničko! – tohle je tvoje jméno schovám si je, aby je nikdo nenašel Musím o něm mlčet nemohu se jej tak často dotýkat nemohu se dotýkat sebe ani koneckonců tebe Zbývá mi klávesnice a město svítících bodů hlas, který otevírá chrámové dveře kde stojím v koutě na hanbě zabalený do promáčených novin Kolik je hodin? Co píší v novinách? Je tam už něco o nás, nebo otiskují báseň Františka Branislava? Vyhodilas mě do vzduchu a já teď trčím na větvi a nemohu dolů 47

Stokrát opotřebovaný motiv Klečím a klečím na řetízkovém kolotoči ve psí boudě před zprávami i po nich na jídelním lístku U dvou ňader klečím v poznávací soutěži v televizi na balkóně v misce na žrádlo utíkám k popelářům pro trochu pepře abych mohl klečet dál na semaforech, při vkládání pětikoruny do vozíku Dozvídám se, že cena ropy stoupla klečím na obrazovce zkrachovalého makléře jako když kyne těsto po tom, co se zadělává klečím v bubnu pračky v blikotu výherního automatu při podepisování novomanželské půjčky klečím, jako když se natírá plot jako když zrají hrušky

Vodím se rukama po hromosvodu a klečím sousedům před talíři skrz okno klečím ve výtahu i na pohřbu černé kočky při vykládání karet a uhlí klečím ti ve tváři – to ze všeho nejvíc i když ty za nic nemůžeš Ale kdo potom? Klečím vesele dál nikdo si mě nevšímá Klečím naschvál zedníkům na lešení v maltě rezavím jim lano od jeřábu všechno je oukej svět se dívá na zabíjení v Indočíně, Kazachstánu, na Maltě klečím při druhém podání při třetím trhání zubů při procházce tvým domovem rozklečím všechny zvonky oživím květiny 49

okoušu nehty sestře psu ulámu hračky, ze špejlí nadělám nohy Klečím zas o kus dál mezi svačinářkami a svíčkami klečím a klečím a klečím na loukách se pasou krávy ale kolik lidí má stádo hlav? Vzduch se mi zakomíhal před očima když jsem tě minul o několik let nezdolná růže z Káhiry pyšná antúrie spalovaná hydrolýzou vodíku jeřabino na městském úřadě v Brně sloupe vystavěný na odiv severským výpravám hlase skřehotající žáby vůni z dětských vzpomínek na prales vůni z pokácených kuželek snad jsem se proklečel do tvé náruče do nekonečné prérie

Proklečel jsem se na střechu mezi antény navždy se budu vidět padat matice utahující krček šroubu strojvůdce na cestě za korálovými útesy zlé svědomí, tvůj nedojedený krajíc přílišný pomysl na výsledek golfového utkání Nic ti nevyčítám ani s tebou nemám soucit a už vůbec tě nelituji Nelituju tě – nelituj ty mě! Tvé peklo lze zvládnout i bez plovací vesty peklo je žebřina, na které lámou vzorné ministryně prachu jenž tu zbyde po tvých myšlenkách a pocitech po tvých bolestech a dětech, které nebudou moje ani jiné hlavy státu tvé děti tu nebudou dávno po nás Klečím už jen, jako když okapává čaj ze sítka na uvítanou mezinárodní konferenci 51

válím slzy v sudu od oleje rozestavuji je do hieroglyfů na pařeništi Vánoce strávím mezi železničními závorami uklečený k slávě podorané meze Dost jsem se naklečel abych mohl alespoň týden spát

Echa Prázdná klášterní zahrada si ve mně ustýlá se vzpomínkou na tebe hlavu až někde v oblacích Tyčíš se nade mnou – můj stín Budu smět s tebou ještě někdy promluvit nebo jsi jen políčko propáleného negativu? Mluvím zády k tobě a nemám chuť se otočit Když ne s tebou – tak s kým? Držím se s někým za ruce a létám – já anděl ty ďábel, který mi k tomu dopomohl ty anděl – já ďábel celý život je naopak

Akční ceny O jednu naději chudší světlo, které nedosáhlo až ke mně ruka objíždějící ňadro se pořeže o bradavku na procházce mořskou plání zmítaná vlnami krvácí do kbelíku s vodou Je toho víc než na kbelíček s hrabičkama víc než dokáže unést osobní výtah je toho tak na tři zabíjačky krev smísit se solí oči s tmou otevřít ústa polknout obří pilulku Je toho víc, než by si dokázal vymyslet Steven Spielberg hlava zabořená v tuhnoucím betonu a nekonečné kvedlání láva prodávaná v metrákovém balení 54

Víko od kanálu dopadá s pravidelností dechu k obnaženému telefonnímu vedení vedoucí samoobsluhy vítá zákazníky pověšený ve dveřích za akční ceny

Poušť Tak, jako v tuto chvíli jsem tě nikdy nemiloval a na dálku, která nás dělí cítím, že i ty mě v tuto chvíli miluješ jako nikdy předtím Není to krásná smyšlenka? I ty jsi krásná ale ne jako pomeranč za úplňku nýbrž jako třpytící se pouštní písek Odrážíš se od oblohy na polední straně – stojíš mě spoustu vody nebe mě vpíjí, tolik modrého staniolu všude Až při pohledu z té výšky jsem se do tebe zachumlal celým tělem které mi dávno nepatří 56

Něco Neopouštěj mě, Rolničko právě v tuto chvíli kdy se kymácím nad propastí jednu nohu ve vzduchu Proč je tvá ruka tak daleko? Tvoji ruku, prosím! Moci se za tebou rozeběhnout a skočit ti do nákupní tašky moci v někoho věřit snad v sebe v tobě? Vidím ji, čeká dole z jejích nohou stoupá gibraltarská vůně vybělené zuby, oči mimozemšťana světy, z kterých se nevrací Ohlížím se, padám, letím snáším se pomalu jako sníh na vyzáblý magnet bezduchý příspěvek na zatopenou oblast 57

Rolničko, ... – proč? Řekla jsi mi, abych věřil... a já jsem se ... začal vznášet Fakír ležící nad propastí nafukovací balónek tyrkysové barvy provázek visí dolů – nikdo jej nedrží Nemohu na zem, horký vzduch mě unáší vzhůru do ticha, – už vím proč si Sylvie dala hlavu do trouby... Otevírám oči, nepotřebuji tě nepotřebuji nikoho, ani boha dokonale osamělý ve světě, v kterém nikdo není Vrátil jsem se a vyšel po svých nohou za tvým jménem – bylo mírně pod mrakem pustina tu a tam vydýchala keře s květy 58

musel jsem dýchat, měřil jsem přes dva metry a přece bych si neříkal Frankenstein Bylo to jako jít po Měsíci ve snu jsem se napil z pramene skotačily kolem něj děti, bál jsem se že voda bude špinavá zřejmě nevěděly, k čemu je Byl to můj pramen ale tys mě k němu přivedla nesl jsem jej s sebou před palác sluneční bohyně usmívala se dostal jsem něco do dlaně, zabalené věděl jsem, kam jít Nejdříve jsem musel za tou jež na mne hleděla nekonečně smutnýma očima ukazovala mi naše dítě co jsem při tom mohl cítit? Dal jsem jí napít 59

Její oči ze mě vylamovaly jednu kachličku za druhou za chvíli jsem byl rozebraný jako opuštěný dům Stál jsem tam a čekal jak to dopadne mohla mě i zabít Řekla, že je dost času a odešla Nebyl jsem to já vyplňovala jsi všechny póry mého těla každou skulinku Byl jsem na oplátku v tobě? Něco jsem měl v dlani a šel s tím dál na jih

Rolnička píše básně Tvoje básně, Rolničko zvonková dráha s vřískajícími dětmi sníh dopadající před práh Štědrého večera cesta zaoceánskou lodí v pět hodin v létě odpoledne obloha – sirup braný po lžičkách A teď tam někdo stojí, nic na sobě nemá proč je to tělo tak pořezané? Z očí ukapává melasa pro náhodné kolemjdoucí a každý jako by byl přeslazený Co by chtělo dřevo nachýlené tribuny před definitivním ohněm? Kdo ocení vrypy a zářezy po všech utkáních? Ona se vám nedá bude praskat, kvílet a šlehat

Naslouchejte hlasu, který vypráví o tom co se v ní děje, když odejdou svědci o stolech prostřených pro obvázané tlapky želv o vlaštovkách hrajících vybiku o párku rorýsů luštících křížovku o stromech ohýbaných bouří, o hromadné kolizi na dálnici Cesta lesem světla v mlze, kašpárkova čepice oči, v nichž cinkají rolničky za dlouhé bílé jízdy ze snu ke rtům Kdy už tam budem? Kdy se dech pozdraví s dechem prsty se došmátrají sukovitých znamení na obloze a křehkost se zlomí pod nevyslovitelnými hesly krupiček na kůži? – Jednou, možná... Bude polární září v zrcadle až se narodí 62

Ticho Pach větrné kuželky se nese po kraji muž, který má v knihovně antilopu má v kapse levharta Na protějším břehu je ticho tahle značka znamená ticho v něm jsem tě našel oblak mlhy k instantnímu použití Ztratila jsi mě sama sobě ukradená opilá do němoty – do nekonečných vzdáleností mezi hvězdami Našel jsem tě naloženou pod skleněným zvonem – zvoničko Tam jsi mi rozbila srdce, vyrvala kořeny ukradla kabát

Poprvé ses usmála s výrazem nemluvněte Usmál jsem se zpátky a řekl: Už nesněží

Odpověď počasí Hlavu mi roztáčíš na hrnčířském kruhu špičky rozžhavených nožů zabodáváš do břicha děkuji ti – svému spasiteli Usmíváme se při tom na sebe šelmy v křečovitém zápase ani se nestačily obejmout a již se rozbruslují v očích nože jsou góly, led je dezinfekce slzy přesnídávka, kapání do čaje Jenže já nedokážu zatnout poslední dráp čekám na tvůj bublající řev lepidlo ran rozpuštěné vlasy zařízlé do horské chaty čekám na tvou kyselinu sírovou která si vždy najde cestu do mých nohou pokaždé stejná smrtící injekce

Chtěl bych křičet: miluji tě – miluj mne! A to už cyklon rve billboardy ze zasedacích místností střechy, okna, nábytek, lednička se tříští v surové vášni zářícího semaforu ve zbytečnostech nastřádaných pro životy důchodců v atmosférické poruše na Tchaiwanu

Like A Hurricane Dal jsem se ti celý až jsi ze mě zbyla jen ty a můj dech Toho jsem se držel, rodného čísla po něm jsem ručkoval do říše rostlin k tyčkám na fazoli stavěl lešení kolem mrakodrapu A věř mi, bohyně octa, úzkostí jsem zavíral oči a modlil se za nový příval smršti jenž učiní zadost umělohmotným pohádkám který si nevybírá, ale bere všechny, již se octnou v jeho blízkosti A někde, miláčku z nejmilejších v nehybném oku topíš se i ty a voláš o pomoc tím, že zabíjíš 67

V okně Boj na život a na smrt s tvými provazy zprostřed hrudi mi vyrůstá hřebík běž pryč! – nebo jsou tvá ňadra dostatečně informovaná aby zabránila krvácení z úst do úst? Ještě, že v noci nasněžilo tolik aby nejezdily vlaky ani autobusy a květinářka zmrzla aby ji to nebolelo tolik jako když hoří iglú Pocit a výpočty když pod oknem projíždí rolba tvá slova se rozlévají do těla a plundrují nejzapadlejší buňky

Stojím shrbený před nadživotní sochou krutovládce, s prstem v ústech nacházím řešení ve svítící reklamě Nedýchám víc než si mrazivý vzduch zasluhuje

Vídeňský valčík Hážeme po sobě zrní – sýkorky se zamrzlými zobáky oči se mi vydávají na vysokohorskou túru při pohledu z okna jsi zalitá ve skleněné kouli slyšíš mě? Seš zalitá, zalitá! Když jsme kolem tebe projížděli vyklonil jsem se z okna a natáhl ruku mám ji teď od barvy, nevím jaké Fialové, růžové, modré? Splácat tě jako modelínu co od tebe vůbec chci? Teď už nic teď už opravdu nic jsi jen vypálená krabička sirek 70

pouštím se kvůli tobě do bažin ani mě nebolíš Být s tebou alespoň na papíře – ale místo vedle mě je prázdné a žádná představa je nezaplní žádný hlas nezhmotní druhého člověka Tančil bych s tebou na nábřeží a přesto ne s tebou – když ne s tebou, tak s kým? Bloudím skleněným lesem kde mě nechceš vzít za ruku a přitisknout mě k sobě, abychom na chvíli byli jeden dech protože jedna duše už jsme

Realita Ty mě nepotřebuješ když se řítím tobogánem do tlamy zvonkovodu ulpívám na pohledech kolemjdoucích ryb – věšáků na ručníky Teču jako zvonek na hřbitově mráz na pekáči – jedovnice jednorozená, smrtonosko strašecí jsem to já obnažený na ostnatý drát v situaci mrtvolného ticha Nemohu ani pohnout návěstidlem jak jsi mě umučila křičel jsem na tebe z hrobu který byl původně tvůj Vyměním si s tebou osud! Teď mě nekonečná ruka sráží jako blok při volejbalu

Byl to svět ve cvičebním úboru sirka přelomená v krku a přesto bych za tebe znovu skákal mezi zvířecími kotci Teď už ne, nikdy Mlčím s tebou – řvi! Zatížený panelovou výstavbou rozevírám paže duchapřítomnosti obhlížím nádraží, zda-li na něm někdo kouří ale není tam Bela ani Sebastián Vůně budoucnosti mě objímá kolem krku jenže já seru na skok o tyči nerudným vrcholkům vylévám mazut do očí brzdové kapalině – to snad smíš pít, ne? Utlučený v láhvi od sodovky vypuštěný na dno rybníka vykořisťovaný slunečním žárem utíkám ze všech sil 73

z krajiny explodujícího sněhu pod nímž hoří pružná láva utíkám obrazu ze zrcadla lámu pálku tam, kde se stýká se síťkou lámu lyže Tvůj vyzáblý smích klopýtá po cimbuří Hamletova levá srdeční komora tvůj svět mě pohlavkuje za přebreptnutí a tak tě shrnuji bagrem s ubrusem nádobím, skleničkami, tekoucí vodou, výkopem od brány srdcem na pranýři, z kterého se vymotal rezavý motouz Vysoušel jsem prádlo podle kubánské revoluce a dospěl do mrtvého bodu vzteku vylepeného na výstrahu do suchého listí Hlava zabořená ve skleněném stínu

Krvavá roláda Stojím před cihlově červenou zdí mlátím do ní krumpáčem ze všech SIL ani se nehne střepinka neodlétne Krumpáč ODSKAKUJE, létají z něj jiskry – marná práce Jsem vyčerpaný do OČÍ se mi hrnou slzy bezradnosti Klesám na zem – OPŘU se o tu zeď/ Ve chvíli se propadám --- zády do jiného světa VIDÍM TO JEŠTĚ. JSEM tak! překvapen Andělé, zlaté světlo, bílý opar, barevné stromy spousta oblých žen a jsou to všechno krásné a svítící ŽENY které se zády ke člověku rozkročí, PŘEDKLONÍ a medovým hlasem mezi stehny řeknou: Hi! How are you? 75

Je tam nespočet MALÝCH gejzírů barevných SKVRN z nichž přecházejí oči žádné ZÁVORY nebo koleje Není tam ANI ledový HLAS za ocelovými dveřmi Z odstaveného bagru vytéká brzdová kapalina Rozbitý deštník DÍVKY v bílém tlustá stonožka s množstvím hnisajících RAN smaragdové výpary Mám neodolatelnou potřebu Přitulit se K ní a obejmout ji. Políbit Zanechat na SOBĚ otisky jejího hnisu A slizu Bývala to krásná a svítící dívka. Možná ještě v KOUTĚ je... Jeden vySVOBOZUJÍCÍ polibek, jak to bývá 76

Potom Si lehnout na záda, nechat se přejet parním VÁLCEM Zatlačit obličej mezi kaktusy krysí ZOUBKY igelitové o b a l y a hodiny se tak Dusit Dusit Nemoci se nadechnout Vrazit si volnou rukou pár do NOSU ať krev ozdobí to, na co slunce nestačilo Hnít dlouhé hodiny a roky pomalu splývat s okolím Objevit se ve větvích stromů v květech přežvykovaných dobytkem v jarním PYLU v bublinkách na potoce Rozprostírat se na čerstvém vzduchu za doteku komářích křídel UMŘÍT v jejím NÁRUČÍ v záplavách SVĚTLA 77

Cestou do SNU mezi vykutálené chobo chobo chobo t nice, které Omotají člověku nohy a nepustí jej dříve, než jim dotyčný slíbí hrát donekonečna ......... PEXESO V tom SNU jsem se viděl UTÍKAT krajinou s vybuchujícím SNĚHEM Pod NÍMŽ žhnuly plameny ujíždět MOTOROVÝM vlakem na nádraží NA poslední chvíli přestupovat do osobního VLAKU který mne měl odvézt do BEZPEČÍ VÝPRAVČÍ na té zapadlé venkovské stanici mi ještě POMOHL nastoupit protože UŽ se rozjížděl

Ve vlaku za námi byla ONA ALE nestihla to Jak se země propadala, ji to SPOLKLO Její DUCH se teď trápí v o h n i v ý c h hlubinách a NENÍ pro něj VYSVOBOZENÍ Ale já ji m i l u j i a trpím s NÍ

PŘÍSTAVIŠTĚ

I Na konci světa, v hnízdišti havranů budu se mazlit se skutečností přibitý ke kovadlině, dokud mě nedoklovou a můj duch se nerozplyne nad vřesovištěm Unášej mě ke třem planetám, útočišti světlušek jen ať zemětřesení prosákne podrážky od země stoupá kouř orgány činné sopky nad krajem se rozprostřela žlutá plachta háčkovacího stroje jemu patří svatyně Myslel jsem, že umřu, že nejsem nesmrtelný těsně před roztržením, odpoutaný, a přece ne volný vložený do úst starostlivé tmě, ležím na operačním stole Nikdy nezažil ledovější vítr nekonečně hladkou pláň dvacet tisíc mil pod mořem pročítá sto let staré noviny a představuje si, jak se jednou vylodí 83

II Toužím po jediném rezavém hřebíku namazaném na chlebu, její síla se rovná síle amputované sopky Dnes byl krásný lidojedský den stříhání pávů, zahlédl jsem krásu Marie Panny cestou z rákosového údolí Věřím osamělým létům lepeným prehistorickým splávkem jednomu, dvěma setkáním nad pytlem prašivé mouky

III Prší jim na obličej, dnům i stromům utekl jsem z vězení, běhám po polích s ručníkem v černobílém světě, zbavený dálky i ostružiní Vzpomínka na dva kráčející kteří se o něco snažili, až se to povedlo – zůstali sami na útěku před samotou Ať někdo přijede a vyveze mě z toho deště na skládku: oheň, prázdné křeslo, hudba – někdo se dívá, kam nepatří Probírám hromadu ořechů ve snaze nalézt žluté jádro vytesávám do vápence jeskyni Altamiru kus žuly provrtaný nízkou oblačností

IV Jak lehce padají listy ze sešitu tak bezbolestně opadávají okvětní lístky rozhodl jsem se milovat chiméru vlajku protkanou černými kříži Pro ni jsem opustil skutečnou ženu abych se sesypal na hromádku popela nečekaně a náhle, nebyl čas uhnout v hořícím křoví poznávám svou tvář Chimérou nadobro vyčerpán mizím a přicházím na čísi pokyn zboural jsem hranice, nežiju v písku usínám mezi zkamenělinami

V Vracím se zpátky na místo činu k listům ledového salátu které tu zůstaly nedovřené jako strašidla Prolézám schátralou zeminou do budoucnosti, vyjít ještě jednou z lesa bludných kořenů Přešlapuji na rozhodnutích zaklíněný celým tělem do svazku přestrojených klíčů Cesta jde na západ do Kalifornie po elipse s možností vykloubení každodenní dřina vodního zdroje Jsi netušená a samospásná erupce klíčních kostí a stavidla anarchie uvnitř cestovního kufru

Obíhám kolem tebe jako planetka slunce, které se dotklo země měsíc, jenž se skoulel do moře

VI Přibitý ke klekání, ruce sepjaté modlím se k bohorodičce propadám dřevěnou podlahou od pasu dolů už si nepatřím Nohy se mi potulují v kleci svítíš na ně lampičkou uskakuji před hrobem věčným zatracením v klíně Je ve mně, jsem to já, vraždící mýdlo horkou vodou omotala si kolem prstu hřbitov univerzální anestetikum Nemohu vydat ani hlásku i když uvnitř křičím ze všech sil protože zubatý kotouč prochází matně osvíceným labyrintem

Francouzské zahrady a vynořuje se v ranním mrazu jako zakrvavený kotouč nad mou nebohou hlavou Stojí přede mnou vykoupená z drátů, rozkousnutá pýcha královská míčovna, sada parket zapovězená braniborská skála

VII Vzadu hoří Himaláje, vpředu kvete jabloňová zahrada most smrti i znovuzrození přes muzeální řeku jedním směrem do nebeského souostroví na tajných mapách klíčení Vzal jsem tě do úst, přenesl přes hydrant leč to bylo vše, co se do batohu vešlo už se necítím být spřízněný ani potřebovaný vezu se na chvostu komety do nekonečna

VIII Uteču od tebe, zahubím paměťové buňky abys mě nemohla uhrabávat jako sušinu zbyde černá tečka někde vzadu budu žít dál, jako bych nikdy nesnil Jenže já nesním, zoufale hledám jeden pocit zamiloval jsem se do přísných očí polární lišky to je led ohřívaný nad tlukoucím srdcem možná láska, vrcholná recidiva zlomu

IX Jako by večer byl zářící ohnivá naděje tělo dotýkané kvetoucíma očima trochu divočejší zahrada skutečné prsty, zahrabané pod hladinou moře a samozřejmě, dvojí liščí tvář dvojí tlukot země Slova padající ze dveří pustíme se, než měsíc zavyje na psa stejně spolu rosteme před všemi dny ani nedutají v neznámém světle když tvoje hlava padá ze střechy a moje letí vzhůru

X Opouštím matku s cizí hlavou a vzdávám se nejkrásnějším očím květiny a hvězdy září tmou teplý vesmír obepíná zemi Noc propíchaná hvězdami mohla bys zářit, otevírat srdce já jsem to světlo, jež vábí můry uvolňuji kyslík, zaplavuji stůl Tvůj mučednický kůl žirafa, svatý obrázek, světlo co přichází z vanilkových jícnů držíš mě, abys přežila

XI Jak odhrnuji vrstvu po vrstvě k měkkému tepoucímu svalu daleko za hranicemi poznávám své staré tváře, cáry oblečení Schody, jež nikam nevedou dělí nás nekonečná lidská povaha sluj vládne přírodním úkazům obzor se srazil, oblečení v blátě Mé početí, tvá dokonalá ruka píšu ti, abys mi nerozuměla po setmění vlašským pravopisem jenže ty vládneš a pokoušíš Nechala jsi talíř chytat paprsky odešla líbat kanáry, tvůj sluha zrádce pampelišek, mluví z bdění kde se rozvaluje studené slunce

Bez tebe nelze zavřít oči peklo se oholilo, zasypej se štěstím až mě vyčerpáš, ohneš paprsek budu konečně dokonalý mnich

XII Stojím v plamenech v lese zdřevěnělých mýtů jsem nemocná ohněm, ale nedokážu shořet musím milovat vodu, ta jediná mě může vysvobodit – kde jsi, s krystalkově čistým jezerem? Viděla jsem ze skály vytrysknout potůček sílil v nezvladatelný proud, někdo nastavil náruč abych se nezřítila mezi padající kameny později řeka malovala obrazce v neznámé krajině Teď o mně víš všechno, běž klidně spát budu ti svítit z noční oblohy, věčná noc v sobě nenašla zrnko hvězdného prachu nemohu zemřít, bojím se, že se nenarodím

XIII Kolik jedu zbývá v tvých hlubinách abych polykal jednu hořkou pilulku za druhou z nepochopitelných hnutí po tobě toužil přízračnou krajinou bloudil blíž do srdce? Je tohle láska, o niž se opírá černá zmije? nebo hrad z písku zaplavený přílivem? Zůstávám s tebou, jako bys mě potřebovala černé ohnisko zla mě přitahuje jako život

XIV Dny karanténa, domov překážková dráha pohřební průvod, zírám do ohnivého roucha listí je láska po třech letech nevinného partnerství Kolik nožů, tolik bodných ran do svědomí jde sama, pouť na kříži, s nikým není k vydržení vyplešatělý dvůr, domino před žatvou Dětská duše vpletená do zaschlých větví modrá záře, zkusím aspoň pomalé a drobné pohyby drolí se mi prsty, mám se rozejít se svým životem ničeho nelitovat, vyhlížet z okna na těžké počasí Radost je pod kobercem, zamilovaný do sicilské kasičky hledám svůj život na Měsíci ve snu jsem řekl její jméno a byla to pravda, byl to sen Dostat se za gravitační pole země, do jiného souhvězdí být skála, o kterou se tříští její vlny, kterou zaplavuje teplo rovníkového moře, magnetický pól 99

břeh, jenž vytvaruje oceán, rozdrolený útes mělká zátočina, sopečný ostrov na hladině zvlněných vlasů Sto let po odlivu identifikován jako bota kterou si někdo nazuje, aby jej vedla do zářících poslucháren křesťanského nebe Hledáme ten svět, z kterého jsme vyšli lehce měkkou náplast na bolení hlavy, říši zla Velká černá ryba fluoreskuje na procházce v uličce nočního rychlíku do hlavního města kde se vztah nečekaně zbortí barvy ztratí lesk, přitažlivost se převrhne v odpor k velké černé díře, omotané růžovou stužkou

100

Obsah Výlet bez královny Menstruace Úl Bonus Proč tě tolik miluji Čtu si v tvém klínopise Kusy syrového masa Žena surrealisty Domů Den státnosti Z jižních věznic Prosinec Gigolo

8 15 16 18 20 22 26 27 32 34 36 38

Rolnička Jméno Stokrát opotřebovaný motiv Echa Akční ceny Poušť Něco Rolnička píše básně

47 48 53 54 56 57 61

Ticho Odpověď počasí Like A Hurricane V okně Vídeňský valčík Realita Krvavá roláda

63 65 67 68 70 72 75

Přístaviště I (Na konci světa, v hnízdišti havranů...) II (Toužím po jediném rezavém hřebíku...) III (Prší jim na obličej, dnům i stromům...) IV (Jak lehce padají listy ze sešitu...) V (Vracím se zpátky na místo činu...) VI (Přibitý ke klekání, ruce sepjaté...) VII (Vzadu hoří Himaláje, vpředu kvete...) VIII (Uteču od tebe, zahubím paměťové...) IX (Jako by večer byl zářící ohnivá naděje...) X (Opouštím matku s cizí hlavou...) XI (Jak odhrnuji vrstvu po vrstvě...) XII (Stojím v plamenech, v lese zdřevěnělých...) XIII (Kolik jedu zbývá v tvých hlubinách...) XIV (Dny karanténa, domov překážková...)

83 84 85 86 87 89 91 92 93 94 95 97 98 99

Ladislav Selepko

Rolnička Písmy TeXGyreSchola a CMU Sans Serif vysázel, graficky upravil, vytiskl, ručně svázal a v edici Měsíční Paprsek jako svou 1. publikaci vlastním nákladem vydal autor Vydání první Pardubice 2013 Tento výtisk má číslo . . . . . . Za pravost edice ručí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .