Raison d’être by Ladislav Selepko

PAP

R K

MĚ

NÍ

ÍČ

Raison d’être

L S e l e p ko adislav

AISON D’ Ê T R E

M Ě S Í Č N Í P A P R S E K

Zvláštní poděkování náleží rodičům autora, neboť jejich finanční příspěvek umožnil vznik rukopisu.

Stálým hostům willesdenského hostelu v té době

PRVNÍ

1. K A PITOL A

Bydlet po hostelech, dokud to ještě šlo, potkávat v nich lidi, spát chodit v neděli a v úterý jako po mši, se sladkou kotletou na obíračku. Trochu jsem odbočil, pak ještě jednou a byla z toho ztráta orientačního bodu, prádelna s nepřetržitým provozem, jež nikdy nespí, nemodlí se a místo krku má trubku od topení, která nejde oddělat. Trochu jsem od našeho posledního setkání ztvrdl, ohradil se proti včelám, otevřel se mravencům – kolik jich všude bylo! Na Křivoklátsku, v Novohradsku, umývali se v dobrých vodách. Cuknštejn bylo žrádlo pro sýkorky, chránil mě vodní příkop. Celej den jsem strávil čekáním na nájezdníky, celej den prozíral na červenou stěnu, ze který se odstěhovaly živly. Je tu kouř, kterej co nevidět spustí alarm. Kouřit se tady pochopitelně může, když jsou alarmy odmontovaný. Všechno může potají shořet a žádnej hasič nepřijede. Jak jsem před půl rokem odjížděl, zrovna ty alarmy štelovali a dost u toho oba nadávali. Šlo jim hlavně o to, pořádně se pohádat, čehož výsledek je, že alarmy nejsou. Přebývám v hostelu pro pyromany. Zatím sem neprší ani nefouká, což je pokrok proti jezevčímu brlohu. Můj pokoj má okno v telčském štítě, v tmavě vínové až sienové paruce zakončené bělostnými volutami; občas z něj vyhlížím na rušnou willesdenskou ulici. Jelikož však rámy ani sklo nezabrání hluku v pronikání dovnitř, trávím dny raději v kuchyni, kde je klidněji. Právě teď klape déšť na kalně žluté střešní okno s navrstvenou špínou. Chodím sem sledovat příběh, jenž se mi odehrává za očima; mám dost času, osazenstvo se vracívá až pozdě odpoledne nebo večer. Nikam jsem se pořádně nehodil, tak mě osud upíchnul sem, přestože bych se raději viděl v lese, kdyby tam nebylo mokro a chladno a kdyby tam chodilo víc barevných muzikantů. Koncem října je to však jen zbožné přání; cestuji proto po londýnských hostelech a představami zaháním prázdno.

R A ISON D’Ê TR E

• • • „Nepíšu příběhy a nevyplňuji stránky líčením událostí, které nezobrazují než sebe sama,“ načal výpověď Brandenburský. Nadporučík Kněžiště na vyšetřovaného pohlédl, nic si ale nepoznamenal. Nechal si to v hlavě a dál studoval vzor ve dřevě knihovny. Pomalu a rychle přejížděl po hraně ukazováčkem, jako by se jednalo o něco docela jiného. Výpověď ho vzrušovala… „Jde mi o to, aby slast přicházela s každým slovem, s každou větou, abych nečekal; chci vyvrcholení teď a tady, jeden úder za druhým! Nezdržuji nikoho tím, co by několikanásobně souviselo s něčím jiným,“ – nadporučík dřel ukazováčkem stále silněji a přibližoval se k hranici bolesti – „co by vytvářelo komplikovaný celek. Napíšu-li slovo nebo větu, vyjadřuji obvykle to, co neříkám.“ Kněžiště zasténal, neboť si nařízl bříško. Poslední slova jej vynesla za hranu vitríny; rychle strčil prst do pusy a chvíli ho cucal. „Mohu-li cosi sdělit, pak jedině nevyjádřením.“ Nadporučík vyplivl krev a začal si rozepínat knoﬂíky u kalhot. Třásl se obavou, zda nezaspal začátek. „Kdybych to chtěl vyjádřit postaru, s denotátem se minu a výsledkem bude, že povím, co nechci. Možná bych měl místo slova ‚vyjádřit‘ použít spojení ‚poukázat na‘…“ „To je dobrý – ty vole, dobrý!“ zaúpěl nadporučík. „Díky tomu jedna věta signalizuje druhou, aniž by jazyk ustal. To jest, kdyby v něm nefungovalo nevyjadřování.“ V ten moment se na scéně objevil major Klen, aby převzal vedení výslechu za Kněžiště, jenž nezadržitelně ujížděl mimo mísu. „Tím se moje próza blíží básni,“ pokračoval B.-ský.

1. K A PITOL A

Major Klen si cosi pomyslel, ale nezaznamenal si to; byl zvědav, za jak dlouho to zapomene či v jak pozměněné podobě si myšlenku opět vybaví. Vyšetřovaní mu sloužili k testování vlastních dovedností. „Zkoumám jazyk, samozřejmě. Nehledám aktualitu v příběhu, nýbrž v jazykovém výrazu.“ „Nebo vývaru, vole. – Hahaha.“ „Tím se blížím příběhu jazyka.“ „To je vonanie, co říkáš, šuline?“ prohodil major zády k již bezmála udělanému Kněžišti. „Jenže příběh jazyka je nekonečný – bez začátku, bez konce – vědomí přichází se slovy. Tohle má Derrida na mysli, když o Husserlovi tvrdí, že se spolehl na řeč, čímž ji vyjmul z redukce.“ „HUUAAHAHAHAHÚÚÚ! TO JE BLBOST!“ zatlemil se brutálně nesmyslně Klen. „V jádru jazykové reference tkví však oddělenost, propast ‚odlišení-odsunutí‘, jak říká Jacques.“ „U–BO–HO–ST, říkám já!“ nezadržovala emoce zrůda. „Každé vyjádření obsahuje víc, než čím se jeví na povrchu; nejen referenci, ale též nezachytitelnou, implicitní přítomnost.“ „A co vůbec dělá Kněžiště?“ ohlédl se Klen. „Šuline, kde seš?! Kde se mám nechat vyblafnout?“ řehtal se nadržený kůň v policejní uniformě a ze zubů mu vypadával oves. „Jediným způsobem, jak se tohoto napětí, této nikdy-ukončenosti zbavit, –“ „Ten šulin už je ukončenej,“ prohodil pro sebe major, když objevil nadporučíka zhrouceného pod stolem, jak se drží v klí ně a téměř nedýchá. „– je vystoupit z jazyka, z nekonečného vyjadřování, jež v sobě skrývá zárodek dalšího, neboť toto skrývání –“ „To ti přijde draho!“ obořil se vyšetřující na vyšetřovaného.

R A ISON D’Ê TR E

„– je jeho skutečným obsahem. Jakmile je ale ‚vyjádříme‘, unikne nám a promění se v další zárodek, sdělovaný oním nevyjádřením. – Co to pro nás znamená?“ „Co to znamená… co to znamená… nějak moc učeného pro mě…“ zamumlal do listí náhle schlíplý Klen. „A Kněžiště je mrtvej jako ten pes ráno po Summer of Love, když ležel na silnici mezi nádražím a nadjezdem, chyběla mu noha a lezly z něj vnitřnosti. – Šokující pohled! Člověk by v tu ránu na sebe zapomněl a začal by okolí brát vážně…“ „Vyjadřujeme, přičemž nesdělujeme, a naopak. Nejde však o symbolický znak –“ „Symbolický…“ zaznělo prázdné echo. „– ani asociativní. Jde o přítomnost ve vzpomínce.“ „Ha, francouzská spojka!“ rozrazil kruh zasmušilosti major. „Takže se přiznáváte, Švejku?! My věděli, že se chytíte do vlastních otáček – ne – natáček – ne – ptáček – pozor, vyletí ptáček! – Už ptáčka lapají…“ zamotal se do přediva parole Klen. „Explicitním vyjádřením něčeho na totéž už jen vzpomínáme a zpřítomňujeme nevyjádřené,“ pokračoval Branden. „Lze pak prohlásit, že ne-vyjádřené je pravým označovaným výrazu?“ „A co třeba ne-výrazu, – ha?!“ vrátila se s jízlivostí sobě vlastní do hry zrůda, „máme-li v jádru trvat na ne-vyjádření?“ Major vítězil, zatýkal, popravoval, pohřbíval do hromadných hrobů. „Pokud bychom ne-vyjádřené učinili součástí výrazu, popřeli bychom smysl jeho fungování,“ vysvětloval nezměněným tónem B.-ský, „může být jeho součástí jen jako nevyjádřené –“ Klenovi se zamotala hlava, udělalo se mu zle. „… jako stínový označující, jenž nenahrazuje explicitně označujícího. V opačném případě by mechanismus ‚odsouvání‘

1. K A PITOL A

nefungoval a my bychom vyjádřili nezáměrné, což naštěstí nejde, nemusíme se bát. Z podstaty jazyka tvoří ne-vyjádřené součást procesu vyjadřování, nikoliv však výrazu.“ Major se pokoušel nadzdvihnout větve a provětrat si korunu. Vítr foukal kolmo k zemi a tlačil vědomí do kořenů. Před zrak hrnul obrazy z jeho ohavného dětství. „Ne-vyjádřené skrývá svou ambivalenci, aniž by čemukoliv ublížilo. Právo je na jeho straně, neboť coby ne-výraz nenese zodpovědnost. Leží mimo zákon.“ Vyšetřující cítil, jak ho neznámá síla unáší ke třem planetám. „Zároveň i díky tomu, že do výrazu nepatří, je ne-vyjádřené nejdůležitější součástkou vyjadřování…“ Branden domluvil a podíval se na udělaného nadporučíka. Pak přenesl zrak na uletělého majora a s výrazem, jenž prozrazoval – aniž by to vyjadřoval – že nemá, co by dodal, seděl dál připraven odpovídat na dotazy. Když však ani jeden z vyšetřovatelů nereagoval, pokračoval ve výpovědi z vlastního podnětu. „Zeptám-li se, na co poukazuje moje situace, odpovím si, že se vyskytuji v neustálém odkladu, překladu, re-deﬁnici, zkrátka v odlišení. Nejsem zachytitelný, neboť v okamžiku, kdy se vyjádřím – zdánlivě zachytím a takto ‚zachycený‘ se uvědomím – přestává být vnímané mojí přítomností a vyjevuje se pouze jako vzpomínka na ni. V okamžiku vyjádření mě ne-vyjádřené od sebe oddálí a zaujme původní místo výrazu, který se ode mne oddělil a stal se objektem ‚ne-já‘. Možná jsem si patřil v průběhu vyjadřování, ale nebyl jsem to ‚já‘ úplný tak, abych se vzápětí nedokázal zvrtnout.“ Vyšetřovaný se zamyslel, zda neudělal logickou chybu: zvrtnout vůči neznámé ukončenosti? Poprvé si pohladil vousatou bradu. „Já ten výraz identiﬁkuji ve chvíli, kdy ke mně nepatří. Pokud je však vědomí bez objektu ničím, jsem tím objektem ‚já

R A ISON D’Ê TR E

v nevědomé přítomnosti‘ a jádro úvahy se posune k neukončenosti rozkročené mezi dvěma neslučitelnými světy – vědomým a nevědomým. Princip vyjádření, jenž umožňuje komunikaci a zaručuje její obnovu, působí tak svou neúplností zároveň jako destruktivní prvek a totální sebe-vyjádření znemožňuje.“ Bran-ský udělal pár kroků směrem k lidské hromadě; první vyšetřující nedýchal a druhý měl pohled tak prázdný, že se v něm rodily hvězdy. Chtěl jim pomoci, ale vyjma vyššího obnosu, jejž před časem vyloudil na matce, u sebe nic nenašel. Zamyšleně hleděl na trosky a pokračoval v úvaze. „Subjekt se nemůže zobrazit ve výrazu, neboť za jeho zády podvratně působí ne-vyjádření. Představme si to třeba tak, že mezi subjektem a výrazem trčí neviditelná refýž – stín ne-výrazu; pokud by tam netrčela, byl by pohyb ze strany na stranu znemožněn a jazyk by ustal. Z toho soudím, že oddělení výrazu od subjektu není zlomyslným rozmarem, nýbrž předpokladem k vyjadřování, cestou k odkládanému, nekonečnému cíli, v němž subjekt rozeznáváme se zpožděním, pouze jako to, čím byl. V přítomnosti si sebe nikdy neuvědomíme, jenom ve vzpomínce na ni…“ „Dobré je,“ nepřestával si Branden prohlížet vyšetřující, „že přítomnost ne-výrazu zadává podnět k dohánění subjektu. Objektivace je nezbytná nejen pro komunikaci s druhými, nýbrž také pro domluvu se sebou. Kdo se ale ztrátu mezi ‚já‘ a ‚ne-já‘ pokusí dohnat, ten se zblázní. Spoléhejme na to málo ze sebe vyjádřené, objektivizované a z podstaty odcizené, na vzorek pravého jáství, jenž nám napovídá: ‚jsi někým JINÝM‘, a vzdejme se nepřiměřených ambicí.“ Vyšetřovaný domluvil a melancholicky se vrátil do výchozí polohy, neboť svůj subjekt deﬁnitivně vyjádřil. Jestliže trvání diskursu zaručovala existence ne-výrazu – hnací motor re-konstituce jazykového vědomí – nepřestával být výraz

2. K A PITOL A

jediným natrženým poutkem k ní. Poté, co se poutko utrhlo, neměl je kdo přišít. Major Klen měl pravdu – vodopád slov ustal.

Brandenburský Petr vystoupil z autobusu, přestože se musel ujistit. Ujišťovali jej strážníci i nadstrážníci převlečení za nadporučíky nebo hýkající babičky v květovaných pyžamech. „Pohnout kusem modelíny, nebo zeměkoule? Vyberte si,“ dráždil okolo stojící strážce zákona. „Chňap, chňap, chňap!“ vypadlo z chlapa v kožených kalhotách. Bran-ský, a to byla výhoda, si byl tah od tahu jistější. Na úvod zvolený dámský gambit se mu skvěle vyplatil. Major pouze nejistě chodil pro chlebíčky, dokonce ani džus si neobjednal, takže nezapíjel. „Ty dnes nezapíjíš, majore?“ otázal se nadřízeného Kněžiště. „Mrtvému se nebudu zpovídat,“ procedil otráveně Klen. Pak přece dodal. „Co se mi zaměstnanci zchátralého bludiště nastěhovali do zvonkovodu, nemám prášky.“ „Na hloubku se vyser,“ nabádal ho nadporučík, „ještě nám bude teplo.“ Na víc se nezmohl. Outsider ve všech oblastech, tohle bylo pro ty, kteří leží na chodníku a čekají, až je přetáhnou asfaltovacím strojem; pro ty, kteří sní o trubicích na zdobení dortu. „Vydal jsem se na popravu,“ dráždil dál okolostojící B.-ský, „rozuměla mi zvířata v trenkách. Slunce se smálo z výšky, byl časný podzimní den. Jejich volština se převalovala mezi zuby

R A ISON D’Ê TR E

a oni jí trpělivě jako zvířata naslouchali – málem jsem těm dvěma sebral plavky. Dělal jsem pastevce na přírodním koupališti mezi zkamenělými lehátky, směřoval jsem dění do centra podstaty, po čemž jsem vždy toužil – vykuchat prase, jedním hmatem posbírat kartičky pexesa…“ Branden se přehoupl z nohy na nohu, jak se ramenem opíral o sloup, a pokračoval. „A jindy jsem se přistihl při potápění vesnického kláštera. V dlaních mi kvetly žaludy, polštáře braly žaludy do úst. Strečno se jmenoval hrad na japonské vlajce. Bez bran úsvitu žádné pořízení pro brány svatebčanů – brány skutečnosti. Z římského legionáře jsem si uhnětl jízdenku. Proč mě napadali barbaři? – Bál jsem se, aby jim nevystydlo žrádlo…“ B.-ský se odvrátil a zahleděl se do neurčité dálky. Autobus z konce padesátých let se pozvolna blížil, otřásal se a rachotil cestou z garáže. Na zastávce se hromadily skupinky cestujících, kteří netrpělivě vyhlíželi jeho příjezd. „Nic nemá průkaznou viskozitu jako smrt zářivá,“ proškrtl mlčení zničehonic Klen. „Můžeme tvrdit, že nejsme, ale uvěří nám někdo…? Zkusme raději na něco přijít – to je výzva! Nejen klouzat po povrchu a čerpat nápady z rozbujelé kartograﬁe… Vykonejme důležitou operaci pod zemí – ale ne, že z ní budou plandat cancoury ještě za týden; odkryjme čelo štoly, odkud září jaro mazané…“ „Příběh začíná na konečné šestnáctky,“ shrábl si pod sebou chrastí major. „Vlezeme do šestnáctky a svezeme se na druhý konec města, kde se obejdeme bez přímých řečí; co nás zajímá, jsou věty uvozovací.“ „Pojedeme na výzkum, hurá!“ zajásal Kněžiště na způsob dítěte, kterým v koutku pískoviště pořád byl. „Děkuji ti, Ježíšku! Tohle jsou Vánoce, jaké jsem dosud nezažil, schody k nekonečné blaženosti. Tohle je konečně Praha oděná do chytré

2. K A PITOL A

horákyně! Jsem šťastný jako švihem nahozená udice, jako vůl ve třinácté komnatě!“ „Blbče,“ odfoukl kouř Klen, „nebudu tě komentovat, natož abych na tě reagoval. – Kdo je čtenář bez textu, KDO?!“ lomcoval tyčí s jízdním řádem vyšetřovatel. Chovali se jako blázni, nemasírovaní, neočkovaní. Blázni, kteří nemají problém s identitou… „Rozeběhl jsem se po zábradlí mozku a dostal hrůzu z řeky valící se k rozuzlení,“ pokračoval o kus dál B.-ský; „švihadla, panáci a křída mi zůstávali trčet v paměti; skřítci v přístavním staniolu, kolonáda, horizont, ryby na hřebenech pěny; místo, které se neutopilo, nýbrž plavalo v očích nejvtipnějšího, jenž vyhrával, aneb stokorunáčka putovala; – Kafkova poslední slova snažící se vykoupit zamordovaného otce; hlas v amplionu lákající návštěvníky do mokrého písku; a mnohem víc, co nenalezlo plavky a vyhřezlo z hlavy pohřebáka při poslední povodni.“ „Budu upřímný, zkusím být upřímný,“ rozhoříval se major. „Nebudem se dívat pravdě do očí, nýbrž na prsa – a ještě níž, odkud to svinstvo pravidelně vylejzá; je to fuj, co si budem namlouvat. Mluvme pravdu – konečně před sebou neutíkejme! Devadesát devět informací z toho, co mi říkáš – a to ti povidám vzdušnou čarou, šuline – je tvoje projekce! Dělej si s tím, co chceš, klidně se s tím vožeň…“ Chvíli mluvil Klen, chvíli Bran-ský. Kněžiště si nárokoval dvojsedadlo, přestože měl zaplaceno jen za místo u dveří. „Dvě místa za dveřmi,“ vymýšlel si. „Nepřiplatil sis, tak budeš stát. Co je na tom?!“ Klen byl podrážděný, jak mu přes noc neproschlo listí a on mohl pouze doutnat. Autobus vyplázl dveře, začala výběrová procedura; někteří jeli do bytových komor, jiní do komor obchodních, tlakových

R A ISON D’Ê TR E

a přetlakových – tam, kde se hrála národní přetlačovaná – nebo do agrárních, agorafobních či ponorných spolků, v nichž se uvažovalo o podzemní kultuře, do plavebních koridorů a na kolo štěstí. Vezli se Karosou po kynutém asfaltu. „Co je nám všechno platné,“ zauvažoval po odmlce B.-ský, „když nemáme peníze?“ „A to je chyba; chyba, chyba!“ opakoval bezmyšlenkovitě nadporučík. Trápilo ho, že si nemá kam sednout. Posadil se na klín starému pánovi, ten jej však brzy vykopal. Následně zatížil stehna třináctileté dívenky, která se bála protestovat, jak byla ze školy naučená. „Škola skřipcem,“ naříkala nahlas. „Vyhlašuji chemický a radiační poplach,“ rozhodl bez prodlení ředitel, když ty tři uviděl poblíž. „Já ti dám poplach, že na tebe vlítne Kovářská ulička!“ rozohnil se konečně major. „Upadne ti sušená švestka.“ „To nemá cenu,“ prokládal řeč B.-ský. „Jakou cenu?“ nechápal Kněžiště a držel se školačky jako klíště. „Klíšťata nejsou dobrý na jídlo,“ upozornil ji Branden. „Fuj, že to bereš do huby!“ otřásl se hnusem Klen. „Brát klíšťata nadarmo do úst se nevyplácí. Stejně jako básně,“ poučoval první. „Čekal jsem, že se nám uleví, až to vyjádříš,“ pošťouchl Petra vyšetřovatel. Hodinu se tak a podobně bavili, zatímco autobus projížděl městem a rozkrajoval jednu chudinskou, přistěhovaleckou nebo středostavovskou čtvrť za druhou. Bylo to dlouhé město pro dlouhé jízdy, během nichž hrávali v orchestru na synkopy. Když byli vyčerpaní, chytali se listnatých stromů, kaluží a branek asfaltových hřišť.