TEXT A

Voříšek vpředu hledal cestu, kozel poskakoval bujností, škubal listí, ovečka cinkala zvonečkem, pásla se v trávě, kocour se plížil mlázím, číhal na ptáky, kohout s kačenkou jim měli co stačit. Ale spustil se déšť, liják, bouřka, Voříšek ztratil cestu, nevěděli kudy kam. Tak kozel povídá: „Kokrháči, vyleť na strom, podívej se, kde svítí světýlko.“ Kohout vyletěl, rozhlížel se mýtinami, lesy, hvozdy, dolinami, najednou zakokrhal – uviděl světýlko. Sletěl v tu stranu a hned se všichni dali tou cestou hledat nocleh. Dojdou na mýtinu, tam stojí chaloupka, z okénka svítí světlo do tmy. Radili se co a jak, až se uradili, že kozel Nebojsa je udatný, dosáhne do okna, ať se tedy jde podívat, co to tam je zač. Kozel se sebral a šel, už neposkakoval, ale přece došel, zdvihl se na zadní nohy, nakoukl do světnice – a co vidí: loupežníci tam sedí – Petrovští! Na stole hromady zlatých peněz, kolem stolu jeden větší loupežník než druhý. Kouří a pijí, hádají se a křičí, až ten největší třískl pěstí do stolu a povídá:

„Ať mě v tu ránu čert veme, není-li to zlodějské dělení!“

Kozel se lekl, jak ten hora chlap třískl do stolu, trkl do okna, až se sklo rozsypalo, a do světnice hledí chlupatá tvář, dlouhá brada, tlusté pysky, vykulené oči a dva rohy – ďábel hotový!

Loupežníci ani nečekali, až pro ně přijde do světnice, ztratili se ve tmě jako pára. Kozel se zprvu schoval, ale když viděl, že je chalupa prázdná, šel ke zvířátkům a oznámil, že je možno přenocovat. Tak šli dovnitř, každý se usadil, jak se mu hodilo. Ovečka si lehla hned u dveří, kačenka vlezla do ošatky vedle pece, Voříšek se svinul pod lavici, kohout vylétl na bidlo nad pecí, kozel zalezl pod stůl a Macek si lehl rovnou na stůl na pytlíky zlatých peněz.

(Literatura 1, str. 13–14)

Text D

Do Brém ale bylo daleko, za den tam dojít nemohli. A jelikož se po setmění ocitli v lese, rozhodli se, že tam přespí. Osel a pes se natáhli pod veliký strom, kocour s kohoutem se usadili ve větvích nad nimi a kohout vyletěl až na vršek, který mu přišel nejbezpečnější. Než usnul, ještě se na všechny strany rozhlédl, a tu se mu zdálo, že vidí v dálce blikat světýlko, a zavolal na své společníky, že kousek odtud nejspíš bude nějaké stavení.

„V tom případě zvedneme kotvy a dojdeme až k němu, jaképak je to poležení na holé zemi,“ řekl osel a pes dodal, že nějaká kost či kousek masa by se taky hodily.

A tak všichni vykročili směrem, kde kohout spatřil hořet malé světýlko. Zářilo stále silněji, vůčihledně se zvětšovalo, až se z něj stalo jasně osvětlené stavení, a osel jako největší nakoukl do jeho okénka.

„Co tam vidíš, šedivče?“ ptal se kohout.

„Cože vidím?“ opáčil osel. „Prostřený stůl, na něm je jídla i pití habaděj, a za stolem sedí loupežníci a cpou se, až jim za ušima praská.“

„To by bylo něco pro nás!“ prohodil kohout.

„Jenže jak se k tomu dostat,“ vzdychl osel.

Po něm začali vzdychat i ostatní, ale pak dali hlavy dohromady a přemýšleli, jak loupežníky vystrnadit.

Nakonec přišli na dobrý nápad. Osel se zapřel předníma nohama o okno, pes mu skočil na hřbet, kočka vylezla na psa, kohout vylétl kočce na hlavu a všichni spustili svou muziku. Osel zuřivě hýkal, pes štěkal, kocour mňoukal a pak naráz vpadli oknem do světnice, až se sklo rozletělo na všechny strany. Loupežníci se dali do ukrutného křiku. Mysleli, že je přepadlo nějaké strašidlo, a celí zděšení se vyřítili do lesa.

(Literatura 4, str. 231–235)