TEXT K

Zašel tam rovnou do zámku k samému lanckraběti a povídá:

„Milostivý pane lanckrabě, já jsem umělec ve všech uměních vycvičený. Neměl byste pro mě nějakou práci?“

„Ale to jdeš, mládenče, jako na zavolanou,“ zaradoval se lanckrabě. „Potřeboval bych tadyhle vymalovat tu největší síň ve svém paláci.“

„To je maličkost, urozený pane, hned zítra se dám do díla a za pár dní jsem s tím hotov. Ale musíte mi dát čtyři sta zlatých na barvy a štětce. Znám tady ve městě jednoho barvíře a ten barvíř má vzácné barvy z Flanderska a z Uherska. Těmi barvami vám tu síň vymaluju.“

Lanckrabě dal Enšpíglovi čtyři sta zlatých, ale Enšpígla ani nenapadlo, aby kupoval barvy a štětce. Sedl si do hospody a tři dny a tři noci hodoval a na lanckraběte ani nevzdechl. Ale čtvrtého dne vzkázal lanckrabě Enšpíglovi, že se chce podívat, jak to jeho malování pokračuje. „Inu, co se dá dělat,“ povzdychl si Enšpígl. „Snad nebude tak zle, aby nebylo ještě hůře.“ Zaplatil a šel do zámku.

Přišel pan lanckrabě do největší zámecké síně, a tam byly jen čtyři bílé stěny. Ale Enšpígl povídá, jako by už byl s prací hotov:

„Tak jak se vám líbí, milostivý pane, moje dílo? To koukáte, že už je tu všecko vymalováno.

To je nádhera! Ty barvy! Vidíte tady ty rytíře? A tadyhle ten nádherný zámek? Jako živý, co?“

Lanckrabě koukal, div mu oči z důlků nevypadly, ale neviděl nic než ty čtyři bílé stěny.

„Jen vám musím, pane lanckrabě, ještě říct, že ty uherské a flanderské barvy jsou kouzelné,“ honem zase pokračoval Enšpígl. „Vidí je jenom ten, kdo ještě nikoho neošidil. Darebák a podvodník vidí jen holé stěny.“

To se rozumí, že se lanckrabě nepřiznal, že nic nevidí, honem dílo pochválil a vyplatil Enšpíglovi ještě čtyři sta zlatých. A Enšpígl hleděl, aby byl co nejdřív ze země hesenské pryč.

(Literatura 10, str. 405–406)