TEXT J

Ivan jel a jel, až přijel k vojenskému ležení. Pestré hedvábné stany svítily ve slunci. Praporce vlály. Vstříc mu vyšla sama Marja Morevna.

„Dobrý den, careviči Ivane. Přicházíš ze své vůle, nebo proti své vůli?“

„Statní junáci proti své vůli nejezdí,“ odpověděl jí carevič Ivan. „Dobrá, jestli nespěcháš, buď hostem v mém ležení.“

Carevič Ivan rád přijal.

Sedm dní a sedm nocí s překrásnou carevnou hodoval a veselil se, a protože se mu líbila, oženil se s ní. Marja Morevna ho vzala do své říše, a tak spolu nějaký čas žili, dobře se měli. Až si carevna vzala do hlavy, že potáhne do nové války. Oblékla zbroj, vzala si meč a careviči Ivanovi svěřila palác i dvůr, celé hospodářství.

„Všude můžeš svobodně chodit, všechno si prohlédnout, jen do téhle jediné komory se nikdy nesmíš podívat.“

Ivan to slíbil. Když jeho žena odjela, vrátil se do paláce a všude svobodně chodil, všechno si prohlížel. Zakázaná komora ho však přitahovala mocným kouzlem, neodolal a maličko otevřel dveře, jen aby se podíval. A co nevidí – uvnitř sedí Kostěj Nesmrtelný, dvanácti řetězy přikovaný, a prosí careviče Ivana:

„Slituj se nade mnou, dobrý člověče! Deset let tu žízním a trpím, hrdlo mám vyschlé a krvavé.

Dej mi kapku vody.“

Carevič šel na dvůr a přinesl vědro vody. Kostěj ho vypil mocnými doušky a prosí:

„Dej mi ještě.“

Carevič mu podal druhé vědro, potom ještě třetí.

Tou vodou se Kostějovi vrátila jeho dřívější síla. Napjal paže, trhl řetězy a všech dvanáct jich jedním máchnutím přerval.

„Děkuji ti, careviči Ivane,“ řekl Kostěj Nesmrtelný. „Tu máš mou odměnu: jako nikdy nespatříš své uši, tak už nikdy neuvidíš Marju Morevnu!“

A jako strašlivý vítr vyletěl Kostěj Nesmrtelný oknem, dohnal Marju Morevnu, uchvátil ji a odnesl pryč.

(Literatura 9, str. 99–100)