TEXT C

Když obchodníku Matějovi zemřela žena a zůstal sám s malou dcerkou, rozhodl se, že jí najde novou maminku. Měl totiž obavy, aby jí nic nescházelo a aby se o ni někdo staral, když on bude na cestách. A tak jednoho dne přivedl domů vdovu, která měla stejně jako on malou dceru. Byl šťastný, říkal si, že kromě nové maminky bude mít jeho holčička i sestřičku.

Nová maminka opravdu byla starostlivá a milující, ale bohužel se to týkalo jenom její vlastní dcery. Holčičku svého nového manžela od začátku neměla ráda, a dokonce své vlastní dceři zakazovala si s ní hrát. Ostatně ani k tomu nebyla příležitost, protože chudinka obchodníkova holčička musela odmalička pracovat. Měla na starosti úklid i vaření, a protože se při těchto pracích často ušpinila, začaly jí ty dvě říkat Popelka. A tohle jméno už jí zůstalo.

Jak šel čas, a dívky rostly, nenávist macechy narůstala. S nelibostí pozorovala, jak Popelka přímo před očima rozkvétá, jak je krásná i v ohavných šatech, jak je milá a stále veselá. Její vlastní Dora bohužel moc krásy nepobrala. Navíc se neustále rozčilovala a mračila, a tak ji nikdo neměl rád. Jednoho dne se Matěj vrátil z obchodní cesty a přivezl velkou novinu. Královský syn dospěl do věku, kdy by se měl oženit, a tak jeho rodiče nechali vyhlásit tři královské bály. Na ně zvou všechny svobodné dívky v království s tím, že jednu z nich si princ vybere za manželku. Macecha s Dorou okamžitě ožily. Hned v tom obě viděly velkou příležitost – Dora už si sama sebe představovala po princově boku a macecha se zase těšila, jak se přestěhuje do zámku a bude komandovat celou zemi.

„Milý zlatý, ani se nesvlékej, pojedeš znovu do města,“ obrátila se macecha panovačně na manžela a hned začala sepisovat seznam věcí, které tam má koupit. Spoustu parády, šminky, parfémy, šperky, punčochy, střevíčky… Ani se jí to na jeden papír nevešlo! Matěj věděl, že odporovat nemá cenu, tak si jen vzdychl a zase si oblékl kabát a nasadil klobouk. Když už byl mezi dveřmi, obrátil se na svou Popelku:

„A co mám přivézt tobě, dceruško?“

Popelka se na něho usmála:

„Nic nepotřebuji, tatínku, hlavně se ve zdraví vraťte!“

Ale Matěj naléhal:

„Jen si něco přej!“

Popelka si povzdechla, věděla, že by ji macecha s Dorou stejně na ples nevzaly, tak tatínkovi řekla: „Přivez mi nějakou maličkost, na kterou ti oko padne, ať vím, že sis na mě vzpomněl,“ a dala mu pusu na rozloučenou.

Matěj nakoupil všechno, co mu manželka přikázala, a teprve na zpáteční cestě si vzpomněl na Popelku. Mrzelo ho, že pro ni nic nemá, a v tom okamžiku mu o hlavu zavadila větvička lísky, na které rostly tři oříšky. Obchodník větvičku utrhl a schoval ji pro svou dceru. Popelka měla z dárku opravdovou radost, mnohem větší než macecha s Dorou ze všech těch krásných šatů, zlatých a stříbrných střevíčků, náušnic, perel a spousty dalších hloupostí, které tak nutně potřebovaly na královský bál. Popelka si oříšky schovala do skrýše na půdě, kam si chodila povídat s bílým holoubkem, který ji už dlouho navštěvoval.

(Literatura 3, str. 57–59)