TEXT H

Žil kdysi kupec a měl tři dcery. Dvě byly krásné, ale nejmladší Marja byla krasavice, že se to ani slovem nevypoví, ani perem nevylíčí. Pyšná však nebyla, po domě poklízela a ke všem byla laskavá a milá.

Jednou jel kupec do města a ptal se dcer, co jim má přivézt. Nejstarší chtěla šaty z brokátu, prostřední šátek z hedvábí a nejmladší Marja povídá:

„Přivezte mi třeba červený kvítek, tatínku.“

Ve městě kupec všechno vyřídil, všechno nakoupil. Až cestou domů si vzpomněl:

„Já hlupák! Vždyť jsem zapomněl na červený kvítek pro svou nejmladší.“

Jen co si vzpomněl, jen co zalitoval, objevil se před ním stařeček. Vousy a vlasy měl bílé jako mléko, v ruce překrásný červený květ.

„Prodej mi ten kvítek! Dobře ti zaplatím,“ nabízel kupec.

Stařec však zavrtěl hlavou:

„Nedám ten kvítek za peníze, ale jen za slib, že svou nejmladší provdáš za mého syna Finista, jasného sokola.“

Kupec se zamyslel. Když kvítek nedostane, zarmoutí dcerku, jestli dá slib, bůhví koho přivede do rodiny. Ale co, řekl si nakonec, když se ten ženich mé dceři nebude líbit, můžu ho odmítnout. Vzal si kvítek a slíbil, že svou Marju provdá za Finista, jasného sokola.

Doma kupec nejstarší dceři daroval brokátové šaty, prostřední dal hedvábný šátek a Marje povídá: „Tady máš červený kvítek, jak sis přála. Ale musel jsem za něj dát slib, že se provdáš za Finista, jasného sokola.“

„Děkuji, tatínku, jestli to tak má být, provdám se za něj,“ povídá Marja. V duchu jí ale bylo úzko. Vzala červený kvítek a šla do své světničky, kvítek dala do vody, otevřela okno a zahleděla se do modré dálky.

Kdo asi je ten ženich? A kde přebývá?

(Literatura 8, str. 41–43)