...a naposled konvalinky by Nakladatelství MOBA

Jarmila Pospíšilová …a naposled konvalinky Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava PT MOBA Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 www.mobaknihy.cz © Jarmila Pospíšilová, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 Vydání první ISBN 978-80-243-9205-9

Jarmila Pospíšilová

…a naposled konvalinky

Památka v myslích lidí pomine – ale trvá, byť anonymně, vklad činného člověka do dějů lidstva. Johann Wolfgang Goethe

Tento příběh věnuji obyčejným lidem, kteří prožili převážnou část života ve dvacátém století. Těm, co se museli vyrovnat s dějinnými zvraty, válkou a několika různými režimy, a přesto dokázali důstojně žít. Budovali své životy, vychovávali děti a věřili v lepší budoucnost. My jsme jejich budoucnost, to pro nás mnohé obětovali a vydrželi. My žijeme jejich sny. Ano, máme své vlastní sny a máme i právo chtít je uskutečnit. Buďme však vděčni těm, kteří mají svůj nenápadný, ale nezpochybnitelný podíl na tom, že náš život mohl být lepší než ten jejich. A přijdou-li i v našem životě těžkosti a krize, uvědomme si, co vše překonali a dokázali naši předkové. Mějme v nich vzor a važme si jich. Jarmila Pospíšilová

I. Během cesty domů se počasí začalo měnit, stejně jako Evina nálada. Slunečný den nechala kdesi za sebou a neodvratně mířila do zakaboněné krajiny. Vyjížděla mírné stoupání před Skalinou, nebe nad ní se rychle zatahovalo mraky a na čelním okně se objevily první kapky. Teplota na displeji přístrojové desky ukazovala citelný pokles. Povzdychla si a zapnula stěrače. Matýsek ve své skořepinové sedačce spokojeně spal a jeho prstíky svíraly kousátko. O nepřízni světa a životních strastech nevěděl ještě vůbec nic. Rychlý pohled na dítě vyloudil na Eviných rtech šťastný úsměv, aniž si toho byla vědoma. Za několik minut dojela ke svému domu a v duchu si děkovala, že vloni nechala nainstalovat dálkové ovládání vrat. Dlouho se jí podobná investice zdála zbytečná, ale ke konci těhotenství se velmi špatně pohybovala a každé vystupování a nastupování do vozu jí činilo obtíže. A samozřejmě, že musela jezdit leccos zařizovat téměř denně. Jestli bylo na Tomáše v něčem spolehnutí, pak jedině v tom, že své plány měnil na poslední chvíli a v jednom kuse ji nechával na holičkách. Zahnala let7

mou myšlenku na svého partnera a Matýskova otce, to teď řešit nebude, nemá sílu se zaobírat ještě jím a jejich vztahem. Vjela do průjezdu, zavřela vrata a opatrně vzala dítě ze sedačky. K bočním dveřím, kterými vstupovala do obytné části, měla jen dva tři kroky. Jednou rukou si otevřela a vešla do předsíně. Odkopla Tomášovy tenisky pod lavici a zase pocítila mírné podráždění. Nedovedla pochopit, že není schopen udržet své věci v pořádku, nic nedá na své místo a všechno má rozházené v jakémsi neladu. Ještě nedávno by ji něco podobného nerozčililo a pravděpodobně by si ani nevšimla, že Tomáš kolem sebe generuje trvalý nepořádek. Prostě by všechno s láskou uklidila a připadala by si užitečná. Dnes však měla úplně jiné starosti, musela zpracovat špatné zprávy, s nimiž vůbec nepočítala, a divila se, nakolik jimi byla zasažená. Včera volala tetě Magdě a zpočátku jejich hovor probíhal jako obvykle. „Ale to víš, kdyby mě nic nebolelo, ani bych nevěděla, že jsem živá. To už tak je, takže vlastně dobrý. Co ty, povídej o sobě.“ Magda na její dotaz, jak se má, zareagovala jednou ze svých obvyklých průpovídek a Evě to nepřišlo ani trochu divné. Začala nadšeně vyprávět o Matýskovi, už sám sedí a začínají se mu prořezávat zoubky, takže občas dost poplakává. Ale jinak je to usměvavé sluníčko. Pěkně papá a už je ho kus, jestli to tak půjde dál, za chvíli ho ani neunese. „Říkala jsem si, že bych tě zajela navštívit. I s Matýskem, kdyby ti to nevadilo. Nemám hlídání, ale on je vážně zlatíčko a už se s ním dá v pohodě cestovat.“ 8

Eva před časem přestala kojit a synkovi teď už dávala příkrmy. Postupně odezněla obrovská únava, která ji trápila od porodu, a vracela se jí ztracená energie. Jako by s přicházejícím jarem ožívala i ona. Zvolna začala dávat do pořádku dům, vymetla všechny kouty, umyla okna a začala probírat skříně, jednu po druhé. Třídila věci s rozhodnutím, že nepotřebné vyhodí, ale časem začalo její počáteční nadšení opadat. Stále častěji se přistihla, jak nad jednotlivými předměty přemýšlí a vzpomíná. Dům byl plný věcí ještě i po předchozích generacích, její rodina tu bydlela snad od nepaměti. Byt v přízemí byl zmodernizovaný a vybavený především nově s využitím několika starých, až starožitných kusů, ke kterým měla vztah. Ovšem dům byl velký a měl řadu prostor, v nichž se nashromáždilo leccos. V bytě v patře, kde dříve žili rodiče, ubytovávala bratra s rodinou při jeho občasných návštěvách, ale skříně a komody byly plné vzpomínek. Stejně tak malý byt, výměnek, na druhé straně průjezdu. Kdysi tam žila babička Halina, ale na tu se Eva pamatovala jen matně. A potom tu byla komora nad obytnými místnostmi a půda a ještě místnosti na náspech. Pak bývalé chlévy, stodola a hospodářské prostory – a všude plno věcí. To nevytřídí ani do konce své mateřské. Nikam však nespěchala, životního prostoru měla v domě pro svoji domácnost více než dost. Spíše se chtěla nějak zaměstnat a potřebovala být v kontaktu s duchem domu. Odjakživa, už jako malá holka, jaksi samozřejmě věřila, že jejich dům má svého ducha, který jim vytváří domov a pomáhá překonávat různá životní úskalí. Jako dospělá 9

věděla, že podobná víra je úsměvná, naivní, skoro jako z pohádky. Přesto kdykoli ji něco tížilo nebo se cítila unavená a vystresovaná, podvědomě se uchylovala k domu, vyhledávala jeho útěšné objetí, jako by jí snad mohl pomoci překonat její potíže. Chodila chodbami a jednotlivými místnostmi a vnímala stopy života předešlých generací. Většinou pak skutečně našla ztracený klid a ukotvení, vykutala v sobě sílu poprat se s aktuálním problémem. Minulý týden objevila svoje staré poznámky k rodinné genealogii. Kdysi před lety, ještě na vysoké škole, chtěla vytvořit rodinný strom života. Nešlo jí jen o přehled předků a příbuzenských vztahů, chtěla se tehdy co nejvíce dozvědět o životních příbězích lidí, z nichž vyšla a sama je ani neznala. Oba rodiče se tehdy na její snahu dívali jako na adolescentní hru a zejména matka jí dávala najevo, že by své úsilí měla věnovat něčemu důležitějšímu. Mrzelo ji, že už nežijí prarodiče, a neměla se pořádně koho zeptat. Kromě Magdy. K tetě tehdy začala jezdit skoro pravidelně a rychle si ji oblíbila. Nejen že si hodně pamatovala a uměla vyprávět, ale Eva obdivovala její osobní sílu a životní nadhled. Magda si nikdy na nic nestěžovala, se vším, co jí život naložil, se nějak poprala a neztrácela humor. Pokaždé, když se setkaly, našly něco, čemu se mohly společně od srdce zasmát. Třeba i drobnosti. Magda se ráda smála i sama sobě, ale pokud si Eva vzpomínala, nikdy nebyl její smích škodolibý. Znovu si vybavila jejich dopolední hovor. Když se Eva pozvala k Magdě na návštěvu, ta nezareagovala hned, jak by byla původně čekala. 10

„Teto, jsi v pořádku? Zdá se mi, že máš nějak unavený hlas.“ „Ale celkem se ještě držím, jenže, to víš, stará ženská. Nějak mě pozlobilo tělo a jsem teď v nemocnici.“ „Proboha, s čím marodíš? Co se stalo?“ Evu v první chvíli napadlo, že Magda měla úraz, zlomeninu krčku nebo nějakou podobnou patálii. Kam její paměť sahala, neznala Magdu nemocnou. Přestože nedávno oslavila devadesáté druhé narozeniny, měla tuhý kořínek a obdivuhodnou vitalitu. Pravda, už roky chodila o holi a stěžovala si na bolesti v koleni, časem i v kyčli. Každou změnu počasí pocítila, ale nevzdávala se. Klouby měla dobré až do pozdního věku, bolestmi trpěla až po osmdesátce. Taky měla vyšší krevní tlak, jinak byla zdravá jako řípa. Neustále sledovala aktuální dění, stýkala se s lidmi kolem sebe, nevykazovala ani náznak stařecké demence. „Ale no tak před časem mi něco našli, stáří mě dohnalo.“ „Počkej, tak co ti tedy je? Kde ležíš? Já za tebou přijdu.“ Hodinku po telefonátu stála Eva v nemocniční chodbě, v náručí Matýska a sáček s čerstvým ovocem. Studovala nástěnku s rozpisem pacientů, nemohla tetino jméno najít. „Prosím vás, setři, kde leží paní Pírková?“ oslovila procházející sestřičku. „Na trojce, támhle ty dveře.“ „A jak to s ní vypadá?“ Sestra jen zavrtěla hlavou. „Nezlobte se, ale já vám žádné informace podávat nesmím. O stavu pacienta 11

může mluvit jenom lékař, zkuste zaklepat na paní doktorku, měla by tu být. Jste příbuzná?“ „Ano, jsem její neteř.“ Od lékařky se Eva dozvěděla zdrcující informace. Teta pociťovala delší dobu intenzivní bolesti v zádech a v kloubech, přičítala to věku a její ošetřující zpočátku také. Pak už pro bolesti nemohla spávat a vyšetření ukázalo, že trpí mnohočetným myelomem v pokročilém stadiu. Tak moc pokročilém, že vyléčení nebylo možné. „Nasadili jsme paliativní léčbu, chemoterapie v tomto věku již nemá smysl. Totiž, ne že by se nenasazovala starým lidem z ekonomických důvodů, jak si to příbuzní často vykládají. Jde o to, že organismus geriatrického pacienta chemoterapii prostě nevydrží, je to příliš velká zátěž. Takže léčíme příznaky, mírníme projevy nemoci, v tomto případě hlavně bolest. Vaše teta je naprosto orientovaná a bystrá, správně vyhodnotila svoji situaci a ví, že se blíží konec. Svůj čas si chce prožít podle svého, to jí nemůžu mít za zlé.“ Eva stěží vstřebávala informace. Takže teta onemocněla už na podzim, nejspíš někdy v době kolem jejího porodu. Nechtěla nikoho obtěžovat svými problémy a Eva sama měla plno vlastních starostí. „A jaká je tedy prognóza? Totiž, já chápu, že nemoc je v terminálním stadiu, ale dokážete mi aspoň odhadnout, kolik času teta ještě má? A co pro ni můžu udělat?“ naléhala. „To je těžké, nikdo vám nic přesného neřekne. Počítejte ale v týdnech, maximálně měsíc dva. Vaše teta je velký bojovník. Trošku nám dělá těžkou hlavu, jak už 12

jsem řekla, trvá na svém propuštění domů. Jako člověk jí rozumím, jako lékař bych ji raději viděla u nás na oddělení.“

II. Eva položila spícího Matýska do postýlky, vůbec se neprobudil. Uvařila si silnou kávu a na chvíli se posadila k oknu. Vdechovala intenzivní vůni a čekala, až nápoj bude mít správnou teplotu. Když ještě kojila, musela si kávu odepřít, zato teď ji pila, kdykoliv měla příležitost, jako kdyby si chtěla nahradit dlouhodobý deficit. Vylovila z kabelky starou účtenku, na jejíž rub si napsala jméno a telefon tetiny sousedky. Magda měla nelíčenou radost, že vidí Evu a zejména malého Matýska. Požádala ji, aby jí napolohovala nemocniční postel tak, že se zvedla do sedu. „Polož mi ho na klín. Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem se tě dožila, kluku jeden,“ mluvila k dítěti a hladila je kostnatou rukou. Eva ji s dojetím sledovala a přitom se snažila, aby na ní teta nepoznala šok a úlek. Neviděly se velmi dlouho, naposledy vloni v létě, to byla Eva zhruba v šestém měsíci těhotenství. Pak začala mít trochu problémy, chvilku si poležela v nemocnici. Nejdříve se zdálo, že si ji tam nechají až do porodu, ale potom se její stav zlepšil a pustili ji domů. Musela se šetřit, byla ráda, že 14

vůbec nějak funguje, a neměla sílu jezdit někam na návštěvu. Teď si to vyčítala. Magda hodně sešla, měla matnou, jakoby popelavou pleť a rysy ve tváři jí ostře vystupovaly. Hodně zhubla, na předloktí jí visela kůže podobná pergamenu a na hřbetě ruky měla modřiny. „Proč jsi mi nedala vědět, teto?“ „A co by se tím změnilo, prosím tě. Copak máš málo starostí? Stejně bys mi neměla jak pomoct. Máš malého, domácnost, já vím, co je to za práci.“ „Paní doktorka říkala, že jim chceš podepsat propouštěcí reverz.“ Magda se krátce zasmála a v oku se jí objevila stará známá jiskra. „Ne, že chci, Evičko. Já to udělám, to je jistý.“ „A rozmyslela sis to dobře? Já nevím, jestli je to rozumné.“ „Jasně, máš mě ukecat. To víš, že jsem si to rozmyslela. Na mém místě bys to udělala taky. Já rozhodně nechci umřít v nemocnici. Možná mám už jen pár dní, ale chci si je prožít po svém.“ „A jak?“ vylétlo z Evy, a hned se lekla, aby to teta nevnímala jako netaktnost. „Tak, jak jsem žila dosud. Doma, sama se sebou, s kocourem, co se ke mně občas zatoulá, mezi svými věcmi. Budu poslouchat rádio, pouštět si staré desky, možná si prohlídnu fotky. Sousedce musím dát recept na perníčky, slibuju jí to každý rok už aspoň deset let. Zalít si kytky a tak. Ono se toho najde dost, co člověk chce dělat. Třeba jenom pospávat na vlastním gauči. Nemocnice není nic pro mě. Tady to není ani k žití, ani k umírání.“ 15

„Ale doma bydlíš sama, kdo se o tebe postará?“ „No a co. Starala jsem se o sebe celý život a věř mi, že mám sakra dlouhou praxi.“ Magda se zasmála svým starým dobrým smíchem, ale vzápětí se rozkašlala. „Víš, Evi, kdybych měla zůstat až do konce tady, tak čas, který mi zbývá, nemá žádnou cenu. To bych to mohla zabalit hned teď.“ „Tak to přece není, teto.“ „Je. Věř mi, že je. Já to tak cítím a jde tady o můj čas, můj život. Já tady nežiju, to je jenom holé vegetování. Starají se o mě, jsou tu milí, to všechno je pravda, ale co z toho. Já tady nemůžu zůstat. Vůbec není důležité, jestli si svoje dny zkrátím, hlavně když si je prožiju aspoň trochu podle svého. Tak, aby to mělo cenu pro mě.“ Eva veškeré přesvědčování vzdala. Jednak se Magdě celkem ani nedivila, sama taky nemocnice nesnášela, jako snad všichni. A hlavně si Magdy vážila a nechtěla zpochybňovat její rozhodnutí. „Věř mi, že to zvládnu. U nás v ulici bydlí paní doktorka Marečková, vloni šla do důchodu. Vždycky jsme spolu dobře vycházely. Už jsem se s ní domlouvala, pomůže mi. Může mi píchat injekce, dávat ty morfiové náplasti a tak, co bude třeba. Jednou nebo dvakrát za den se na mě skočí podívat, ona nebo její mladí. Však já se s ní vyrovnám, dlužná nikomu nezůstanu. Víš, mně bylo jasné, že je zle, když jsem sem před týdnem nastupovala. A už vloni mi říkali, že to asi bude mít takovýto průběh. Že je jen otázka času, kdy dojde k dalšímu náporu nemoci.“ Eva zamrkala, aby slzy, které se jí draly do očí, zůstaly na svém místě. Magdě by nepomohlo, kdyby se tu 16

rozplakala. A ona měla poslední dobou k pláči blízko. Přece jen možná ještě neměla úplně obnovenou hormonální rovnováhu. Věděla o sobě, že je přecitlivělá. „A kdy chceš odejít domů?“ „Okamžitě. Ale pustí mě až zítra.“ „Dají ti sanitku?“ „Blázníš? Jdu domů na reverz, tak žádná sanitka. Zavolám si taxíka.“ „To v žádném případě. Já tě odvezu, jen mi řekni, kdy mám pro tebe přijet. A s paní doktorkou se taky domluvím, jestli mi na ni dáš kontakt.“ Dlouze se napila kávy, oknem pozorovala upravený dvůr s pergolou a okrasnými záhony a pořádně ani nevnímala krásu rozkvétajících narcisek a petrklíčů. Stále se nemohla smířit s Magdiným stavem, s nemilosrdným závěrem lékařů. Dolehlo na ni vědomí pomíjivosti života. Kolik lidí tu nechalo své stopy a teď tu nejsou. Ona a Matýsek jsou poslední v dlouhé řadě z těch, kteří chodili po tomto dvoře, dýchali v těchto zdech, sedávali u stejného stolu jako ona. Pohladila zašlou desku z masivního dřeva, plnou různých vrypů a matných skvrn. Věděla, že Magda dosáhla úctyhodného věku a svoje roky prožila doposud ve zdraví, uvědomovala si, že lidský život je konečný, přesto jí bylo smutno. Před pěti lety zemřeli její rodiče při autonehodě, na babičku Halinu se sotva pamatovala, děda zemřel, když byl její otec ještě dítě. S Magdou udržovala kontakt celý svůj život, v některých letech jen sporadicky, ale vždycky pro ni bylo samozřejmé, že tu Magda je. Události se kolem ní pro17

hnaly a ona si neochvějně a tvrdohlavě žila svůj život. Byla pro ni něco jako konstanta, neměnná veličina. Eva rozbalila pomuchlanou účtenku a její prsty vyťukaly na mobilu číslo na paní doktorku Marečkovou. „Ano, samozřejmě, s vaší tetou jsme domluvené. Slíbila jsem, že jí pomůžu, nakolik to bude v mých silách. Víte, mám přece jen nějaké kontakty a mohla bych jí dohodnout i pečovatelku domácí péče, jenom to nebude ze dne na den.“ „Já ráda vypomohu. Jsem na mateřské se synkem, má už půl roku, tak bych mohla za tetou třeba denně jezdit. Nebydlím daleko. Napadlo mě, že dopoledne uvařím, dovezla bych jí domácí oběd a pak trochu poklidila a zajistila, co je třeba. Navíc jsem profesí fyzioterapeutka, tak třeba bych mohla být trošku k užitku.“ Pak spolu ještě chvíli rozebíraly tetin stav a možný budoucí vývoj. Paní doktorka byla poměrně dobře informovaná o tetině stavu, bylo zjevné, že spolu už dříve nemoc konzultovaly. „Určitý čas – a těžko soudit, jak bude dlouhý – bude vaše teta s naší mírnou pomocí celkem soběstačná. Nelze ovšem přehlížet skutečnost, že nemoc bude postupovat a pomalu ji stravovat. Přijde chvíle, kdy už teta soběstačná nebude a bude potřebovat celodenní péči a dozor. Myslela jsem, že by mohla požádat o umístění do hospice v Březinách. Jmenuje se to Duhová brána. Trochu exaltovaný název na můj vkus, ale péči poskytují výbornou, mohla bych se zkusit přimluvit, jestli chcete.“ Eva poněkud váhavě souhlasila. Tušila, že teta bude proti, ale když do hospice nenastoupí, jen uvolní místo 18

někomu, kdo na ně čeká. Takže se nic nezkazí, když žádost podají. „A ještě něco, paní Čermáková, možná byste měla informovat jejího syna a dceru. Já vím, že nejsou v kontaktu, ale se situací by podle mého názoru měli být obeznámeni.

III. Ráno měla Eva hektické. K běžným starostem o Matýska potřebovala ještě rychle uvařit nějaké lehčí jídlo pro Magdu. Vypomohla si z mrazáku, kde měla silný kuřecí vývar a zamražené vařené kuřecí maso. Udělat rizoto pak trvalo už jen chvíli. Krátce po desáté hodině byla podle dohody v nemocnici. Teta seděla v křesle na chodbě, vedle sebe sbalenou tašku a čekala na ni. „Vždyť říkali, že tě pustí až po vizitě,“ namítla Eva omluvně. „Ale to víš, tady se plány mění každou chvíli.“ „Měla jsi zavolat.“ „Však jsem nečekala zas tak dlouho. Určitě jsi měla co dělat. Dobře si pamatuji, že jenom nakrmit a obléct dítě je někdy akce na půl dne.“ Magda se s námahou zvedla a Eva hned popadla její tašku. Ráda by ji vzala pod paží, ale měla v náručí Matýska. Nicméně Magda popadla hůl opřenou o lavici a opřela se o ni. Šla sice pomalu, ale s jistotou. Eva tetu po očku pozorovala a přemýšlela, jak to doma zvládne. Auto měla zaparkované přímo před vchodem do nemocničního pavilonu, během chvilky 20

tetu usadila a vydala se s ní domů. Starší domek, v němž bydlela, stál na předměstí. Byl malý, ale pečlivě udržovaný, s nevelkou předzahrádkou. Její přední stranu tvořil živý plot ze zlatého deště, právě kvetl. Magda vystoupila z auta a došla k brance, v ruce už svírala klíč. Eva si všimla, že tetin krok už byl o něco jistější a přes zjevnou únavu o poznání ožila. Teď už o jejím rozhodnutí vrátit se domů ani trochu nepochybovala. Když vešly dovnitř, Magda se pohybovala po svém území zcela suverénně, bylo vidět, že každý krok činí s jistotou, její ruka se zcela automaticky při chůzi opírala o nábytek, sahala na jednotlivé věci tak, že bylo zřejmé, že jsou na svém místě už léta a ona je najde, i kdyby byla slepá. Všude byl pořádek a čisto. „Pomáhá ti někdo s domácností? Máš tu naklizeno, až se sama stydím.“ „Prosím tě, kdo by mi pomáhal. Však já sama moc nepořádku nenadělám a na tu trochu úklidu mám celý den. Zas tak naklizeno tu není, okna bych měla umýt, ale letos to dělat nebudu.“ „Tak se posaď, teto, a já ti zatím pomůžu vybalit.“ „To zvládnu sama. Sedni si tady na pohovku i s malým a já nám uvařím kafíčko. Nebo chceš radši čaj?“ Bylo zřejmé, že Magda si užívá faktu, že je doma a že nehodlá předat otěže své domácnosti nikomu jinému. Nakonec, má na to právo. Pokud jí budou síly stačit, bude pro ni dobré udržovat svoji soběstačnost v co největší míře. Velmi pomalu přešla ke kredenci a začala chystat hrníčky. Eva se musela v duchu okřiknout, aby nevyskočila a neudělala to raději sama, cítila, že pro 21

Magdu je důležité postarat se o hosta. Ta otevřela šuplík, cosi z něj vylovila a otočila se k Evě. „Moc ti děkuju, že jsi pro mě přijela,“ a podávala jí velkou čokoládu. „Teto, neblázni, já nic nechci.“ „Jen si to vezmi. Já to stejně už nemůžu, musím si hlídat cukr. A ty jsi jako lunt. To já jsem po dětech přibírala.“ Eva skutečně teď byla štíhlejší než v době před otěhotněním. Vysvětlovala si to tím, že má kolem Matýska pořád co dělat a je v jednom kole, chvilku si nesedne, neodpočine. „To máš po mámě, pamatuju si, že ještě za svobodna byla celkem oplácaná, ale po dětech dost pohubla. Některé ženské to tak mají, máš to v genech. To já jsem vždycky tahala nadváhu, ne moc, ale vždycky jsem byla – kulantně řečeno – plnoštíhlá. To až teď, když jsem onemocněla, jsem poprvé v životě zhubla, ani nevím jak. Tak se neupejpej a vezmi si to.“ „Tak děkuju. Ale víš co, to kafe bychom si mohly dát po obědě. Já jsem nám něco nabalila z domu. Nic moc, kuřecí vývar a rizoto. Počkej tu chvilku s Matýskem a já pro to skočím do auta.“ Společně Evino jídlo ohřály a pak poobědvaly v tichu, každá pohroužená do vlastních myšlenek. Magda snědla všechno, co měla na talíři, jedla sice pomalu a dlouho, ale nenechala žádné zbytky. Snad je to dobré znamení, pomyslela si Eva. „Můžu ti přidat, ještě tam trochu zbylo.“ Magda zavrtěla hlavou a spokojeně si pohladila břicho. „Ne, ne, mám dost. Dobré to bylo, děkuji.“ 22

„Za málo. Ještě ti tu nechám trochu pečiva, sýr a šunku, určitě doma nic nemáš. A napiš mi, co chceš nakoupit. Zítra ti to přivezu, jo, a přijedu zase s obědem, tak si nedělej starosti. Co by sis dala. Rybí filé a bramborovou kaši?“ Magda nejprve odmítala, nechtěla Evu zatěžovat, ale připustila, že za nákup by byla ráda. Snad si i něco uvaří sama. Od pondělí si může objednat obědy do domu, v Hradci je několik firem. Eva vycítila, že by neměla Magdě svoji pomoc příliš nutit. Teta byla hrdá a nezávislá a dost možná chtěla být i sama. Nakonec dlouhé roky tak žila a přítomnost jiné osoby ji může rušit. „Jak chceš. Ale zítra ti ještě uvařím, na tom trvám. Stejně ti přivezu nákup a vařit budu tak jako tak. Jedna porce navíc už nic neznamená. A já sama si budu dělat velký nákup taky, takže se netrap pomyšlením, že bych kvůli tobě jezdila zbytečně.“ Když vypily kávu, pronesla Magda poznámku o tom, že ji káva vždycky uspávala. Eva pochopila, že jí teta nenápadně signalizuje, že je už unavená a potřebuje odpočinek. Pomohla jí připravit postel v ložnici a pak ještě v rychlosti umyla nádobí. „Máš moje číslo uložené v mobilu?“ „Už dávno.“ „Tak mi slib, že kdybys cokoli potřebovala, anebo se jenom třeba špatně cítila a chtěla společnost, zavoláš mi. Ano? Jsem celé dny doma a nemám problém se na tebe přijet podívat. Vždyť to sem je pár kilometrů.“ Magda jí slib dala, přesto si Eva byla jistá, že se bude snažit se na nikoho moc neobracet. Respektovala ji 23

a vnucovat se nemínila. Jen by se aspoň v nejbližších dnech ráda ujistila, že se tetě daří v rámci možností dobře. „Víš, na co jsem nedávno narazila? Prohrabávala jsem staré krámy ve skříni a našla jsem tam ten náš rodový strom. Pamatuješ, jak jsem ještě na vysoké chtěla sestavovat rodokmen? Nedokončila jsem to a říkám si, že teď, když mám přece jen víc času, bych se na to mohla znovu podívat. Nechtěla bys mi s tím pomoct? Třeba za pár dní, až si trošku odpočineš. Já si ty staré poznámky mezitím trochu uspořádám.“ Magdě zasvítily oči. „No třeba. Však jsem už v rodině poslední, kdo si ještě může něco pamatovat. Tak to někdy přivez.“

IV. „Co tím chceš říct? To se jako vážně chceš starat o nějakou cizí ženskou? Copak nemáš dost vlastních starostí,“ vrčel Tomáš. Jeho odmítavá reakce vehnala Evě do očí slzy a musela rychle vyběhnout z místnosti. Nechtěla, aby ji Tomáš viděl plakat, a sama nechápala, že tak reaguje. Zase slzy, proč má pořád tendence brečet. Při každé příležitosti, všechno ji rozhodí, dojme ji kdejaká fotka nebo film. Dnes ráno cítila dojetí až k slzám jen proto, že ve spáře mezi dlážděním dvora vykvetly fialky. To přece není normální reakce, jsem přecitlivělá a měla bych s tím něco dělat. Teď pro změnu nabírá k pláči, když je Tomáš nepříjemný. Měla by být spíš naštvaná, a ne se lítostí rozbrečet. A přitom toho zase tolik neřekl. Jistě, jeho reakce je necitlivá a nespravedlivá, ale jen z jejího hlediska, pro ni. Vždyť on Magdu vůbec nezná, osobně se s ní nikdy neviděl a Eva si ani nevzpomínala, že by mu o ní někdy vyprávěla. Předtím než otěhotněla, byl jejich vztah poměrně dost vášnivý a stačili si vzájemně, nepotřebovali se bavit o komkoli dalším. Měli jeden druhého a ji to nějaký čas zcela naplňovalo. Pak 25

se soustředili na problémy jejího těhotenství, do toho měl Tomáš nějaké pracovní starosti a teď spolu pořádně skoro ani nemluví. Na chodbě se vydýchala, utřela si slzy a vrátila se do obýváku, jako by se nic nedělo. Cestou sebrala prázdné hrnky od kávy, dolila víno do skleniček, sebrala prázdnou lahev a zamířila ke kuchyni. „Není to žádná cizí ženská, je to moje teta. Totiž prateta, nebo spíš praprateta. Ne, vlastně jenom prateta,“ zamotala se do vysvětlování a měla zlost, že její odpověď díky tomu nevyzněla tak pádně, jak zamýšlela. Vzdychla si. „Pra pra pra. Nikdy jsi o ní nemluvila a teď tohle. Tak snad má vlastní příbuzné, ne?“ „Jasně. Třeba mě. Já jsem její vlastní příbuzná, je to sestra mého dědy.“ „Ty víš, jak jsem to myslel. Nějaké blízké příbuzné. Děti, vnuky, pravnuky.“ „Vlastně nemá. Má dceru a vnoučata v Austrálii, někde poblíž Adelaide. Tam jsou jí teď opravdu hodně platní.“ Eva záměrně pomlčela o Petrovi, Magdinu synovi. Nevěděla přesně, co si s tetou udělali, ale už před lety se v rodině špitalo, že ho snad vyhodila z domu a možná i vydědila. Petr byl černá ovce rodiny, nějak se mu nevyvedlo manželství, rozvod nesl těžce a nechtěl platit alimenty. Tvrdil, že děti nejsou jeho, ale nebylo mu to nic platné. Soud mu výživné stanovil rozsudkem, Petr si postavil hlavu a neplatil, až skončil ve vězení. Přišel o práci i o bydlení, chytil se parťáků z kriminálu a už se s nimi vezl. Snad se prý pokusil Magdě vykrást byt. Tak to aspoň Eva slyšela, když zachytila hovor rodi26

čů, tety se nikdy neptala. Nemá cenu nic z toho teď vyprávět Tomovi. „A ty to teď máš jako zachraňovat, jo? Vždyť to po tobě nemůže nikdo chtít. Co z toho vůbec budeš mít?“ „Co bych z toho měla mít. Já mám tetu ráda. Naše rodiny se vždycky stýkaly, táta ji měl taky hodně rád. Narodila se v tomto domě. Je to úžasná ženská, pokroková, nezávislá, pořád se o všechno zajímá, pálí jí to. Žádná senilní stařena to rozhodně není.“ „Jo tak. A že o takové hvězdě slyším dnes poprvé.“ „Tomáši, nech toho, proč z toho děláš problém?“ „Já že dělám problém? Já, jo? Ty na sebe bereš úplně zbytečně odpovědnost, kterou nemáš a kterou po tobě nemůže nikdo chtít. Vůbec nevíš, do čeho se hrneš. Ty se jako nudíš nebo co? Máme asi málo starostí,“ skoro křičel. „Zase tolik starostí nemáme. To, že jí občas přivezu oběd a zajedu si s ní popovídat, přece není žádná hrůza.“ Eva si vyčítala, že nemlčela. Nechtěla mít před Tomášem tajemství, ale vůbec nepočítala s odmítavou reakcí. Spíše očekávala nezájem, myslela si, že její informaci vezme vlažně na vědomí a mnohem víc ho bude zajímat, co je k večeři nebo jaký je program v televizi. Špatně ho odhadla a teď se hádali. Mrzelo ji to a cítila se ukřivděná. Jemu se přece nic neděje, nikdo po něm nechce žádnou spoluúčast, břemeno pomoci na sebe bere ona sama a rodina ani domácnost tím nijak netrpí. „Dělej, jak myslíš, ale já s tím nesouhlasím. Nic jí přece nedlužíš. Tak se narodila v tomto domě, a co jako. 27

To si ji sem hodláš nastěhovat? Já bych nerad viděl, že zanedbáváš malého nebo domácnost.“ Tomášova drzost se jí dotkla a konečně se jí přestalo chtít brečet. Dostala pořádnou zlost. Poslední dobou si domů chodil, jak se mu zachtělo, naprosto s ničím jí nepomohl, byl náladový. Pokud šlo o společné hospodaření, nikdy si pořádně neujasnili pravidla, což se dodatečně ukázalo jako velká chyba. Posledních pár měsíců Tomáš nedal domů ani korunu, ani nedělal žádné nákupy. Bydlel v jejím domě a na nic nepřispíval. Minulý týden si dovolila poznámku na toto téma a neochotně jí přiznal, že má nějaké přechodné finanční problémy. Viděla na něm podráždění, spolkla tedy další dotazy, když jí slíbil, že dá všechno co nejrychleji do pořádku. Zatím se tak nestalo a teď ještě má tu drzost jí něco vyčítat. Jí, bez které by rodina už dávno nefungovala. Rodičovská by jí už dávno nestačila, musela sáhnout na rezervu. „A víš, že to není špatný nápad, místa tu mám dost a bylo by to pro mě o hodně snazší.“ Evina odpověď byla motivovaná čistě snahou naštvat Tomáše a ukázat mu, že překročil meze. Připomenout mu, že žije v jejím domě. Ve chvíli, kdy ji vyslovila nahlas, si uvědomila, že možná narazila na vhodné řešení. Zatím je Magda schopná s určitou mírou pomoci fungovat ve své vlastní domácnosti, ale časem bude potřebovat trvalou péči. Mohla by ji vzít k sobě. Třeba do výměnku. Nebo i přímo sem do obýváku, to by se vidělo podle situace. Takové řešení by bylo pro Magdu jistě přijatelnější než hospicová péče. Jako fyzioterapeutka by si určitě s péčí poradila a s aplikací léků, hlav28

ně s injekcemi, by jí mohla pomoct Julinka. Pracuje na středisku jako zdravotní sestra a bydlí jen o pár domů dál. Eva se zamyslela a ani si nevšimla, že Tomáš práskl dveřmi a zmizel.