Brutalita

Luděk Kubát BRUTALITA Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Luděk Kubát, 2020 Obálka © Ivana Dudková, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první Vychází jako 323. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-9212-7

LUDĚK KUBÁT

Brutalita

Po tónech české hymny linoucích se z reproduktorů velké televize, při slovech známé osobnosti populární hudby, která přála všem lidem hodně štěstí a zdraví po celý příští rok, Lumír Jirsák usoudil, že pro jeho přítelkyni Ivanu to rozhodně platit nebude, neboť se konečně rozhodl, že ji zabije.

Po novoročním milování pak ležel vedle ní a pozoruje její klidnou spící tvář, na niž dopadalo světlo z malé lampičky, bez kterého by nikdy neusnula, začal spřádat plány, jak to provést, aniž by na něj padl sebemenší stín podezření.

Dvacátého ledna, chvilku po půlnoci, Ivanu vylovil z vany naplněné už chladnoucí vodou, pod jejíž hladinou ji držel pro jistotu skoro deset minut, a poté ji zabalil do bublinkové folie. Svědomí ho vůbec, ale vůbec nehryzalo. Při balení si pohvizdoval, a když byl hotov, obdivně pohlédl na úhledně zabalené tělo teď už bývalé přítelkyně.

Noční ulice byla liduprázdná. Tělo umístil do kufru Ivanina vozu, usedl za volant, nastartoval, pomalu vycouval z parkoviště a vyjel.

5

K přehradní nádrži dorazil za necelé dvě hodiny. Hlubina pod známým mostem už byla dávno prohledaná a všechna těla obalená pletivem, která tu skončila na začátku divokých devadesátých let, už byla nalezena.

Usoudil tedy, že se nemusí obávat, že tu budou zase nějací policejní potápěči šmejdit. A pokud si bude podsvětí zase mezi sebou vyřizovat účty, doufal, že si ke zmizení obětí vybere nějaké jiné místo.

Zastavil uprostřed mostu, vystoupil, opřel se o zábradlí a plival dolů, kde tušil nezamrzlou tmavou hladinu.

Pak se napřímil a bedlivě pozoroval silnici po obou stranách. Nikde žádný záblesk světel z reflektorů přijíždějících automobilů, tak otevřel kufr, s hekáním vyndal podlouhlý balík, vyzvedl ho na široké zábradlí, pečlivě k němu připevnil ocelový řetěz, na jehož konci visel kus kolejnice. Tu pak přes zábradlí přehodil a její váha strhla tělo do mokrého hrobu.

Ozvala se ohlušující rána a pak se nad údolím rozhostilo ticho.

Sbohem, zašeptal, nasedl do auta a pohvizduje si melodii, která ho provázela už od časného rána, zamířil na konec mostu. Kousek za ním našel vhodný prostor, kde se mohl otočit, a když míjel místo, kde před několika minutami zmizelo Ivanino tělo, ani se neotočil.

Po hodině přijel na křižovatku, zahnul doleva, kam ho nasměrovala modrá tabule s nápisem KLADNO. Na okraji města zastavil na začátku strašidelně vy­­ padající ulice. Spousty vybydlených domů, okna bez 6

dřevěných rámů a přes některé, pokud chyběla i střešní krytina, bylo vidět tmavé, nevlídné nebe. Zapálil si cigaretu a pozoroval několik zbylých, spoře osvícených oken, za kterými dosud kypěl život. Teskná hudba a opilé výkřiky, podle kterých se zdálo, že se tu stále oslavuje Nový rok.

Konečně dokouřil, nedopalek vyhodil z okna, klíčky nechal v zapalování a vystoupil. Bylo mu líto krásného automobilu, ale rozhodl se neriskovat. Bude mu bohužel muset stačit jeho ojetina. Prozatím. Pokud všechno vyjde, jak si naplánoval, brzy si koupí lepší.

Pohlédl k osvíceným oknům a věřil, že neuplyne moc času a někdo z obyvatel si všimne opuštěného vozu, který se okamžitě ztratí v některém spřáteleném autoservisu, odkud v co nejkratší době vyjede v novém hávu ke šťastnému majiteli. Anebo bude rozebrán na součástky, to by bylo úplně to nejbezpečnější.

Ještě naposledy ho pohladil a vydal se pěšky k blízkému nádraží.

Nádražní budova byla uzamčená. V rámci šetření lístky přes noc nikdo neprodával, takže si ho bude muset koupit od průvodčího. Mobilem si posvítil na vylepený papír s příjezdy vlaků a s uspokojením zjistil, že vlak do Prahy tu zastaví za deset minut.

Ten čas strávil na peróně podupáváním, neboť začalo citelně mrznout.

Konečně se v dáli objevila světla přijíždějícího vlaku a on za chvíli mohl usednout do vyhřátého vagonu, ve kterém klimbal stařík v huňaté beranici.

7

Mladá průvodčí, která se u něj objevila, byla kupodivu v tento nekřesťanský čas velmi milá. Koupil si lístek, poděkoval, a jelikož byl jediný cestující, který na stanici přistoupil, posadila se opodál na prázdné sedadlo a zavřela oči.

A on udělal totéž.

Už od dětství se motal v dílně u svého otce kameníka, který se živil tesáním náhrobků a ve chvílích volna tvořil postavičky ze sádry nebo z lipového dřeva. Geny se přenesly na malého Lumíra a ten, hned co dokončil devítiletku, začal studovat na kamenické škole v Hořicích. V osmnácti se odhodlal k přijímacím zkouškám na AVU a až na potřetí se odborná porota smilovala, že to s ním tedy zkusí. Dvěma semestry ještě prošel, ale pak po společné dohodě raději školu opustil. Ne že by se styděl, ale domů se už nevrátil. Zůstal v Praze a snil, že si tu vydělá dost peněz, které mu zabezpečí pohodlný život, ale i když každou chvíli měnil zaměstnání, miliony k němu cestu nenacházely.

Nakonec zakotvil jako číšník v trochu lepší restauraci na Starém Městě, kde se na něj usmálo štěstí v podobě postarší ženy Ivany Jones, která se po letech strávených v USA vrátila zpět do Čech. Za peníze, které zdědila po zemřelém manželovi, si pronajala družstevní byt ve Vršovicích a částka, jež zůstala na kontě, jí, pokud nebude rozhazovat, měla pohodlně vystačit do až smrti. Mladíka si všimla, když restauraci jednou v podvečer navštívila, a po skončení jeho pracovní doby si ho 8

odvedla do svého bytu. To, že se jí nebezpečně blížila padesátka a jemu bylo pětadvacet, ani jednomu nevadilo. Na svůj věk, i díky plastice, měla Ivana postavu, kterou by jí mohla závidět leckterá třicítka. A Lumír, jenž vycítil, že jeho šance konečně přišla, se jí to několikrát za den a často i v noci snažil potvrzovat.

Po týdnu mu přikázala, ať se k ní nastěhuje, což přivítal, neboť mu odpadla starost s placením nekřesťanského nájemného za garsonku v dost nevlídné části Prahy.

Ivana ho několik týdnů rozmazlovala dárky, které spolu nakupovali a on je s radostí přijímal.

Ovšem prvotní nadšení z její strany začalo trochu vyprchávat a dárky už nebyly tak časté. Lumír to vycítil, ale nedal to najevo. Ochotně plnil vše, co jí viděl na očích, a Ivana usoudila, že nemá cenu hledat někoho jiného, protože všichni tito koloušci jsou úplně stejní, takže ho vzala na milost.

Přidělovala mu menší kapesné a on na její příkaz musel zase do zaměstnání. A jakmile mu skončila směna, čekala na něj u vchodu do restaurace a pak honem domů.

Jednoho dne, když zapomněla na stole výpis bankovního konta a on uviděl částku, jíž disponovala, začal přemýšlet, jak se k jejím penězům dostat.

Když později v noci ležel unavený a zpocený vedle ní, která okamžitě po tom, co ji uspokojil, usnula, dumal, jak zjistit PIN k její kreditní kartě. A to se mu konečně za pár dní povedlo. Stál za ní, zatímco vyťukávala kód na klávesnici bankomatu a nedostatečně ji rukou zakryla. Ta čtyři čísla se mu vryla hluboko do mozku.

9

Jelikož pravidelně sledovala výběry peněz, možnost, že by si někdy tajně nějakou sumu vybral, pokud by se ovšem k její kartě dostal, byla mizivá. A protože krádež karty, která by okamžitě byla zablokovaná, a on by z ní nestačil vybrat dost peněz, nepřipadala v úvahu, osud Ivany byl zpečetěn. Teď už zbývalo jen vyřešit, jak to šikovně provést.

A bylo to kupodivu celkem jednoduché.

Do sklenky se sektem nasypal prášky na spaní, a když ji odnesl do vany plné vody a přidržel jí hlavu pod hladinou, ani ho moc nepocákala. A jelikož měl po celou dobu zavřené oči, nemohl vidět ty její.

Probudilo ho drcnutí a čísi ruka na jeho rameni. „Pane, jsme na místě, vystupujeme.“ Nad ním stála ta hezká průvodčí, tak si protřel oči a rozloučil se s ní.

Za necelou hodinu odemykal dveře, nyní nějakou dobu svého bytu. Ani si nešel lehnout, vzal z Ivaniny kabelky kreditní kartu a spěchal k nejbližšímu bankomatu.

Namačkal ta čtyři nádherná čísla a sledoval, jak se ze štěrbiny vysunuje prvních patnáct tisíc korun. Denní limit, který si může vybrat.

Cestou do bytu usoudil, že nebude riskovat vybírání limitované částky každý den, takže se rozhodl pro výběr maximálně dvakrát týdně. Třicet tisíc za týden, sto dvacet za měsíc, to už byla částka, se kterou se dá něco podnikat.

Měl se vskutku nádherně a na majitelku konta si vůbec nevzpomněl. Nemusel se o nic starat, nájem za 10

byt byl pravidelně strháván z konta, takže nikoho nenapadlo, že majitelka už nežije.

Práci číšníka opustil, za dva měsíce si v autobazaru koupil staršího fiata, a když někdy v noci nemohl usnout a hleděl na obličeje dívek, které se občas vedle něj v posteli ocitly, byl se svým životem navýsost spokojen.

V srpnu se ale jeho bezstarostný život radikálně změnil, poté co z poštovní schránky vyndal obálku s výzvou, ať si paní Ivana Jones přijde vyzvednout novou kreditní kartu.

A jsem v hajzlu, zaskřípal zuby a obálku vzteky roztrhal.

Na kreditce zjistil, že mu zbývá posledních čtrnáct dní. Zhruba dvě stě tisíc, pokud bude vybírat každý den, a potom utrum.

Normální člověk by s tou částkou mohl vyžít dost dlouho, ale on ne. Zvykl si na pohodlný život a s tím teď bude bohužel konec, a že by se mu naskytla podobná šance jako s Ivanou, vůbec nedoufal.

Bez problémů tedy vybíral každý den nastavenou částku, a když se mu poslední den objevila na obrazovce suma, o kterou přijde, vzteky zaklel: ČTYŘI MI­­LIONY V PRDELI! Z Karlova mostu sledoval, jak se karta otáčí, než dopadla na hladinu. Ušklíbl se, když si najednou vzpomněl, jak k vodní hladině padala i její majitelka.

Ještě dlouhou chvíli pozoroval líný proud a v jednu chvíli ho napadlo, že by se mohl pokusit nějak prodat 11

Ivanin byt. Ale myšlenku zavrhl, jednak nevěděl, jak na to, a taky to bylo pravděpodobně dost riskantní.

Povzdychl si a šoural se křivolakými uličkami ke Staroměstskému náměstí. Ve stánku si koupil objemné noviny a hned, co přišel domů, je rozložil a začal v nich listovat. Tři nejzajímavější inzeráty si zakroužkoval.

Tohle by nemuselo být špatné, říkal si při pohledu na jeden z nich, jenž nabízel zajímavou práci. Otevřel si notebook a napsal do vyhledávače: Klášterec nad Ohří.

Na obrazovce se objevila fotografie městečka, které leží těsně pod Krušnými horami. Pročítal si něco o jeho historii a pak přešel na současnost. Pomalu zaklapl víko a dlouze přemýšlel.

Pak uchopil telefon a vyťukal číslo vytištěné pod inzerátem.

12

O deset let později 1 Bylo to opravdu nádherných šest týdnů, které jsme společně prožili v čarokrásném Toskánsku. Když moje dcera Lucie dostala nabídku pracovat tam ve společnosti několika mladých italských architektů na výstavbě hotelového komplexu, uchopila příležitost za pačesy.

Jedinou její podmínkou bylo, že s ní pojede její přítelkyně Bára, která, než se s Lucií seznámila, byla mou dvorní modelkou. Zadavatelé projektu nic nenamítali, a jak jsme se později dozvěděli, souhlas se jim opravdu vyplatil. Bára byla velmi kreativní a do jejich kolektivu perfektně zapadla. Dokonce navrhla několik změn a ty zadavatel velmi ochotně schválil. Vyšlo to totiž mnohem levněji.

Před odjezdem z Čech holky napadlo, že bych je tam mohl odvézt a vzít s sebou manželku Šárku a dvojčata Markétu a Martina.

Lepší návrh opravdu nemohly vymyslet.

Já, jako výtvarník na volné noze, jsem neměl žádné problémy lenošit v daleké cizině, ačkoli válet se někde u moře nepřipadalo vůbec v úvahu. Už jsem byl celý natěšený, jak budu lítat po okolí se skicákem a kreslit 13

a kreslit. Šárka byla na mateřské a dvojčatům pobyt na čerstvém vzduchu taky prospěje.

O náš dům se zatím měl starat Šárčin otec, bývalý policista na penzi, a o úklid jsem poprosil svou dobrou sousedku, pro kterou nebyl problém jednou za týden utřít prach.

Bydleli jsme společně v překrásném domě posazeném mezi vinicemi a lány olivovníků. Usedlost z osmnáctého století vypadala z dálky poněkud omšele, ale na to, že dům byl více než dvě stě let starý, byl velmi udržovaný. A interiér jakbysmet. Vybavená kuchyně a tři menší pokoje, bohužel s nábytkem z tohoto století, ale na to jsme si brzy zvykli. Klidně bych oželel elektřinu a svítil si petrolejkou, ale vzhledem k práci mé dcery jsem se s ní musel smířit.

Děvčat jsme si za ten čas moc neužili, ony tu oproti nám musely pracovat. Ale my čtyři jsme si pobyt užívali. Já brzy ráno, jak jsem byl ostatně zvyklý už z domova, vyrážel po okolí a skicáky se plnily barevnými pastely. Po cestě zpět jsem se vždy zastavil v blízké vesničce a nakoupil čerstvé potraviny na snídani.

Naučil jsem se pár základních italských slovíček a starousedlíci mě brzy vzali skoro za vlastního. S vrásčitými stařečky jsem si už po ránu připíjel vínem z jejich vinic, a když jsme se Šárkou a dětmi přišli večer posedět do malé taverny, babičky si dvojčata přivlastnily a nosily je na rukou, jako by byla jejich. Já si samozřejmě bral 14

vždy skicák a za pár dní měli všichni obyvatelé své portréty pověšeny ve svých skromných příbytcích.

Z domku, který stál na okraji vesničky nedaleko od malebného Montepulciana, jsme pravidelně vyjížděli do okolí. Skoro v každé vesnici jsme objevili něco zajímavého, a když jsme dostali hlad, i v té nejobyčejnější hospůdce jsme se slušně najedli. Pokud jsme se rozhodli pro delší výlet, Lucie nám přes internet zajistila ubytování.

Tak jsme strávili několik dní ve Florencii a žasli nad díly renesančních géniů. Na vyhlídce, odkud jsme měli celé město jako na dlani, jsme popíjeli silnou kávu a děti se patlaly zmrzlinou, kterou můžou vyrobit jen Italové.

Kousek od Florencie jsme si prošli vesničku, kde se narodil mistr Leonardo, a druhý den jsme pokračovali dále.

A pak Pisa. Obligátní fotografii, jak podpíráme věž, aby nespadla, jsme si odpustili a radši se kochali vnitřkem dómu s překrásnou kazatelnou od mistra Pisana.

A pak následovalo baptisterium, kde zrovna slečna průvodkyně předváděla, jakou akustikou tento prostor oplývá. Její zpěv byl slyšet i nahoře pod kopulí, kam jsme všichni čtyři vyšplhali. Jinak hlučná dvojčata měla oči navrch hlavy a ani nedutala.

Tři dny na cestách byly i na nás dost, takže jsme se zase vrátili, abychom po několika dnech odpočinku vyrazili opět na cesty. Někdy, když si Lucie s Bárou udělaly volno, jsme projížděli toskánskou krajinou všichni.

Lucie, která tu strávila před několika lety půl roku na stáži, mluvila plynně italsky, takže s domluvou s obyvateli neměla žádné potíže.

15

Spousty hodin jsme prožili i u moře, od kterého jsme nemohli Markétu s Martinem za žádnou cenu dostat.

Krásně se zbarvili do hněda a od italských capartů byli k nerozeznání.

Bohužel dny letěly jako splašené a pomalu jsme se začali připravovat na návrat. Ale k jednomu překvapení ještě mělo dojít.

Pár dní před naším odjezdem zastavil před domkem větší vůz. Z něj vylezla pětičlenná rodina. I když jsem Luigiho, mladíka, který v době stáže s Lucií chodil, viděl pouze na fotografii, kterou mi jednou poslala, ihned jsem ho poznal. Po boku baculatá manželka a kolem nich tři děcka. „Lucia!“ zavolal do otevřeného okna.

V něm se objevila její překvapená tvář. Lucie se potom vyřítila ven a před námi se odehrála scéna jako z italského filmu. Výkřiky, lomení rukama a spousta polibků.

Chvíli na to se ve dveřích objevila rozpačitá Bára, která nevěděla, co s očima. Čeho se obávala před odjezdem sem do Itálie, jak se mi tenkrát svěřila, bylo tady.

Ale to už si Lucie Báru odváděla ruku v ruce k halekající rodince a představila ji jakou svou partnerku.

Stál jsem vedle Luigiho manželky a nemohl přeslechnout její údiv. V kulometné palbě jejích slov jsem pochytil: Santa Maria, lesbico nebo něco v tom smyslu. Ale přesto obě děvčata objala a nastalo objímání i s námi.

A pak začalo olizování mezi pěticí dětí. Markéta s Martinem se nenechali zahanbit a já litoval, že jsem to fotoaparátem nestačil zvěčnit.

16

Bára působila zpočátku trochu nešťastně. Takovou jsem ji vůbec neznal. Ale pak poznala, že od Luigiho jí žádné nebezpečí nehrozí, a připojila se k jásajícímu davu.

S Luigim jsem se okamžitě spřátelil, jelikož vyndal z auta přepravku s vínem z vinice, kterou vlastní společně s kamarády. Bylo opravdu výborné.

Do domku jsme se nemohli všichni vejít, tak jsme vynesli všechny stolky před něj, a třebaže jsme se do­­ mlouvali rukama nohama, nálada byla vynikající. Na stole se objevilo všechno, co jsme v lednici našli, a zároveň se otevírala jedna lahev za druhou. V podvečer jsem ještě zajel společně s Luigim do vesnice přikoupit další jídlo. Přestože v sobě měl dost alkoholu, mávl rukou, když jsem ho před jízdou česky varoval. Z jeho řeči jsem vyrozuměl, že karabiniéři nasávají také. Docela jsem si oddychl, když jsme se vrátili bez zranění.

Loučení, které nastalo krátce po půlnoci, bylo ještě bouřlivější než průběh celého dne. Když Luigi zjistil, kudy se budeme vracet domů, navrhl nám menší zajížď­ ku, že nás rád zásobí svým chianti. Slíbil jsem jim to a po další půlhodině objímání jsme jim zamávali a poté, co zmizeli mezi prastarými olivovníky, jsme ani neuklízeli a padli jeden jako druhý vyčerpaní do postelí.

Tak pozdě dopoledne jako druhý den jsem už dlouho nevstával.

Auto naložené, děti v sedačkách a po slibu, že na Vánoce přijedou obě holky domů, jsme vyrazili směr 17

Klášterec. Cestou jsme se, jak bylo domluveno, stavili u Luigiho rodiny, koupili karton jejich vína, druhý nám vnutili, protože jsme skoro rodina, a řekli nám, že příští rok se na nás zase těší. Nabídli jsme jim, že pokud jim to čas dovolí, s radostí je přivítáme i my u nás v Klášterci. Jak jsem vyrozuměl, docela rádi by naši vlast poznali, takže určitě dají vědět. Sice to asi bude hektické, jak jsme je mohli za těch několik hodin poznat, ale byli všichni moc milí, takže to budeme muset vydržet.

Když jsme se konečně vymanili z jejich náručí, nasedli jsme do vozu a zamířili na dálnici. Původní plán, že bychom přespali v nějakém penzionu v Rakousku, jsme přehodnotili a rozhodli se, že to vezmeme domů na jeden zátah.

Se Šárkou jsem se mohl bez obav za volantem střídat, takže Rakousko jsme projeli celkem rychle. V Mnichově jsme ještě pro Šárčina otce nakoupili několik druhů německých piv, jelikož vínem bychom ho moc nepotěšili, a když se za několik hodin objevila cedule s nápisem CHEB, zavýskli jsme si.

O půlnoci jsem otevřel branku od zahrady, z auta jsme vynesli pouze děti, uložili je do postýlek a kromě zubů jsme se na hygienu vykašlali. Pro jednou se to nezblázní.

Jak bylo mým zvykem už hezkou řádku let, třebaže jsem spal čtyři pět hodin, byl jsem vždycky ráno docela odpočatý. Sice mě soused, doktor Procházka, varoval, že na to později doplatím, ale zatím jsem s tím žádné pro18

blémy neměl. Dříve jsem si během dne, pokud jsem byl unavený, na hodinku zdříml, ovšem teď, když se okolo nás batolí ty naše dva poklady, mě to vůbec nenapadne.

Beztoho by mi to ani nedovolily.

Takže v šest ráno, s buclákem kávy čerstvě umleté a uvařené v džezvě, jsem seděl na balkoně a vychutnával si ticho, které jsem v předcházejících týdnech postrádal, a už jsem se nemohl dočkat, až se postavím před bělostné plátno napnuté na dřevěném rámu.

Inspirace jsem měl opravdu dostatek, a protože mě čekala začátkem roku velká výstava, měl jsem co dělat.

Ale to kafe si ještě vychutnám, řekl jsem si.

2 „Dámy a pánové.“ Už několik let přesluhující učitelka Venuše Kučerová povstala a dramaticky zvedla ruku.

Ve sborovně místní základní školy nastalo ticho a všechny oči se na ni upřely. „Prosím o pozornost. Dnes odpoledne vyrážím na houby, takže, děvčata, pánové by určitě zapomněli, některá z vás zítra ráno, až půjdete do školy, zakupte pecen chleba a ke svačině bude smaženice.“ Ozval se nadšený potlesk. „A co když žádné nenajdete?“ odvážil se zeptat školník Levý, jenž byl navzdory svému jménu poměrně šikovný a všichni si jej pochvalovali. Byl zasunutý pod radiátorem a snažil se opravit kapající ventil.

19

Korpulentní důchodkyně se na něj opovržlivě podívala. „To bys na ty houby musel jít ty, hošánku, já jsem z lesa nikdy s prázdnou nešla, viďte, holky?“ Ty horlivě přikyvovaly, protože se na smaženici těšily. „Já se s vámi všemi loučím,“ přisunula židli ke stolu, „a hlavně nezapomeňte na ten chleba.“ Popadla tašku se sešity expertů ze sedmé třídy a její majestátní postava vyplula ze sborovny. „Jak to ta ženská všechno stihne?“ pronesl nechápavě Josef Vašek, třídní učitel právě té sedmé třídy. „Do večera bude v lese, a jak ji známe, houby zajisté najde.

Pak nastane čištění, smažení a jako zlatý hřeb minimálně tři hodiny oprava písemek těch,“ opatrně se rozhlédl po místnosti, „těch debílků ze sedmičky.“ „No tedy, Pepo, styď se za tyto poněkud nevhodné výrazy,“ zavrtěla nesouhlasně hlavou Jana Srncová, upjatá matematička s drdolem a brýlemi, pamatující určitě padesátá léta minulého století. Přestože působila v učitelské profesi více než třicet let, odmítala používat vulgární slova.

Třicetiletá blondýnka Emma Vodičková, idol všech hochů navštěvujících zdejší školu, se podívala na svou kolegyni Elišku Hrdinovou a obě měly co dělat, aby smíchy nevyprskly.

Tuto čtveřici ještě doplňoval čerstvý absolvent pedagogické fakulty, učitel německého a českého jazyka Andrej Spurný, dále nedávno rozvedený chemikář, čtyřicátník Matěj Čížek, Jana Kleinová, která díky svému nadprůměrnému IQ 168 mohla vyučovat veškeré exis20

tující předměty, a jako poslední z učitelského sboru Pravoslav Lorenc. Ten vedl lidovou školu umění působící při zdejší škole, a pokud bylo potřeba, suploval v hodinách výtvarné výchovy, i když k tomu neměl potřebné vzdělání, ale zatím si na to nikdo nestěžoval. Jak říkala ředitelka Pešková, rozumní lidé se vždycky dohodnou.

A jelikož se do malé sborovny zdejší školy, která byla postavena v polovině 19. století, už více učitelů nevešlo, zbytek vyučujících seděl ve druhé sborovně, nalézající se na opačné straně dlouhé chodby. Ti ovšem měli smůlu. Tam většinou dobroty, které přinášela Venuše Kučerová, nedorazily.

Ozval se pronikavý zvuk zvonku, jenž určitě pamatoval císaře Františka Josefa a který učitelský sbor odmítal odstranit. „Morituri te salutant,“ pokřižovala se Emma, kterou čekala hodina v problematické sedmé třídě, i když, jak bylo známo, puberťáci byli při jejích hodinách celkem klidní, protože jí fascinovaně zírali na vyvinutý hrudník a ohryzky jim létaly nahoru dolů, jak polykali sliny. A ti vyspělejší, když se vydala uličkou mezi lavicemi, se otáčeli za jejím pozadím jako slunečnice za sluncem. Nastaly i případy, kdy někteří zvedli ruku a prchli na záchod, odkud se vraceli s blaženým výrazem ve tváři. „Kdyby nastaly problémy, neváhejte zavolat, já už je, prevíty, srovnám,“ povzbudil ji školník, který si po dokončení opravy ventilu ukládal nářadí do kožené brašny.

21

„Neboj, Čendo, já je zvládnu,“ zasmála se Emma a spolu s ostatními zamířila do tříd, kde na ně čekali vědomostí chtiví žáci.

3 Sledoval autobus, který bravurně vybíral klikaté zatáčky nad Kláštereckou Jesení, a jakmile se před nimi objevil jediný rovný úsek, autobus předjel a po několika minutách zastavil v uličce těsně u zastávky v horské vesničce Měděnec. Autobus konečně přisupěl a vystoupil z něj jediný pasažér. Venuše Kučerová, s proutěným košíkem v ruce, zamířila dolů ulicí, a když minula poslední stavení, vydala se přes pole, na kterém se páslo stádečko strakatých krav, na svá tajná houbařská místa. Řidič dodávky ji po chvíli následoval. Pokýval hlavou, když sledovaná zmizela v průseku mezi smrky jako pokaždé, když tu na ni třikrát čekal, aby se ujistil, že svou trasu nemění. Věděl, že Venuše Kučerová prošmejdí dvě paseky, přes zbořený plot projde oborou a na druhé straně, kde plot také chybí, z ní vyleze. Bylo známo, že je zkušená houbařka, a jelikož počasí bylo pro růst hub ideální, předpokládal, že koš bude mít plný.

Nazpět do kopce se nikdy, kvůli své váze, neškrábala, vždy doškobrtala do Klášterecké Jeseně, kde počkala na autobusový spoj, který ji vyklopil skoro u jejího domu.

Podle jízdního řádu měl předem zjištěno, kdy autobus do vesničky dorazí, a podle toho se zařídil.

22

Vrátil se ke svému vozu, nastartoval a pomalu sjížděl k místu, kde věděl, že se houbařka objeví. Zaparkoval sto metrů nad pěšinou a vyčkával.

Bylo to přesně tak, jak měl naplánované. Za hodinu a půl se mezi stromy objevila postava v teplácích a opatrně scházela po silnici.

Nastartoval a několik metrů před ní zastavil. „Tebe mi posílá samo nebe, aspoň se nemusím trmácet autobusem,“ zajásala Venuše, když poznala řidiče, který z auta vystoupil. „Rád vás svezu, ale budete si muset vlézt do nákladního prostoru, sedadla mám plná.“ „To vůbec nevadí, chlapče, ale budeš mně muset pomoct nahoru.“ Řidič otevřel zadní dveře, galantně Venuši Kučerové nabídl ruku a vystrkal ji dovnitř. Pak následoval její koš naplněný až po okraj nádhernými houbami. Když viděl, že se usadila na dřevěné lavičce přišroubované k podlaze, pátravě se podíval na obě strany silnice a chvíli poslouchal, jestli neuslyší zvuk přijíždějícího auta. Spokojen vylezl za Venuší Kučerovou a přibouchl za sebou dveře.

4 Po třech dnech u automatické pračky, natažených šňůr prohýbajících se pod schnoucím prádlem a posléze u žehlicího prkna, zatímco já se věnoval dětem, byla 23

Šárka spokojená. Třetí den se k naší radosti objevil Šárčin otec, kterému jsem nejen já říkal kapitáne, podle jeho hodnosti, když sloužil před důchodem u kriminálky a po sametové revoluci krátký čas i u nynější policie.

Očka mu zazářila, když jsem před něj postavil basu s pivními lahvemi, které jsme zakoupili v Mnichově. „To jste mně udělali radost,“ pronesl, když ochutnal první, které zvládl na několik loků. „Musím si je šetřit, takže jen jedno denně.“ Protože jsem ho ale znal, bylo mi jasné, že slib určitě nedodrží. „Nemám vzít prcky do parku?“ zeptal se. „Koukám, že tráva nějak povyrostla,“ zabloudil pohledem po zahradě.

Jelikož vypil jen jedno pivo, s důvěrou jsme mu Markétu s Martinem svěřili. „Dejte mně pro ně nějakou baštu, v autě mám pruty, tak si půjdeme na chvíli sednout k řece.“ „Ne abys, táto, usnul,“ varovala ho jeho dcera. „No dovol, jsem přece zodpovědný děda,“ ohradil se kapitán.

Když za nimi zacvakla branka, vyvezl jsem z garáže sekačku a jal se trochu kultivovat travnatý povrch. Suverénně jsem projížděl mezi pískovcovými a dřevěnými plastikami, kterými jsem se odreagovával, když jsem si chtěl odpočinout od malování.

Po hodině jsem zpocený usedl pod pergolu, kde už Šárka, taktéž celá zmožená, odpočívala. „To je božský klid,“ zasnila se a upřela pohled do koruny rozsochaté lípy klenoucí se nad námi.

24

„Nemáš chuť na skleničku?“ zeptal jsem se a ani nečekal na odpověď. Přinesl jsem ze sklepa lahev vína dovezeného z Itálie a vychutnávali jsme jak víno, tak chvilku klidu, než se dostaví děda s dětmi.

Na stole ležela halda tiskovin a dopisů, které nám schovávala paní sousedka, když se nám starala o úklid.

Prospekty jsme házeli rovnou do papírové krabice a po vytřídění zůstala na stole hromádka obálek. Naštěstí žádná s barevným pruhem.

Nějaký čas asi strávíme po galeriích, protože za dobu, co jsme tu nebyli, nám pošta doručila spousty pozvánek na vernisáže buď tady ve městě, nebo v blízkém okolí.

Také zde byl jeden objemný katalog pražské aukční síně, která nás zvala na dražbu výtvarných děl. Ta už bohužel před časem proběhla, takže některé z grafik, které se nám líbily, už byly určitě prodané.

Před časem jsme společně jednu akci navštívili a domů přivezli za poměrně dobrou cenu tisky, po kterých jsme toužili. Od té doby nám zasílají krásné katalogy nabízených děl a my se můžeme společně kochat nádhernou tvorbou už nežijících i současných umělců. „Hele, tady je ještě jedna,“ pravila Šárka a sehnula se pro obálku, která spadla pod stůl. „Tak tomu nerozumím,“ zavrtěla hlavou a podala mi list papíru, který z obálky vyndala.

Na archu formátu A4 byly vytištěny dvě barevné fotografie a podle nekvalitního tisku bylo zřejmé, že majiteli tiskárny docházela barva.

25

Z menší fotografie na mě hleděla starší žena a bylo patrné, že byla zkopírovaná pravděpodobně z občanského průkazu.

Na druhé, větší, kdosi vyfotil sochu korpulentní nahé ženy. Její nohy, téměř do půli lýtek, byly zapuštěny do soklu ve tvaru krychle. Ruce úplně chyběly. Velká, skoro do pasu visící prsa a velmi široké boky. Hlava silně stylizovaná, na obličeji chyběl nos i ústa. Místo očí jen dvě šikmé rýhy.

Z fotografie nebylo možno určit, z čeho je plastika zhotovená. Mohla to být sádra nebo nějaká plastická hmota, kterých je nyní na trhu velký výběr. Autor figuru zřejmě něčím napatinoval, mělo to na diváka působit, jako by byla vytvořena z hlíny. Podle mizerného tisku to opravdu nebylo k poznání. „Co to jen může být a proč to poslal zrovna mně?“ nechápavě jsem se podíval na Šárku. „Třeba chce, abys mu to ohodnotil,“ zasmála se. „Fušeřina,“ položil jsem zásilku na stůl. „Není na obálce adresa?“ zeptal jsem se. Šárka se podívala na zadní stranu a zavrtěla hlavou. „Tak to má teda smůlu. Šárko,“ uchopil jsem znovu papír a začal jej zkoumat, „ten paňák mi něco připomíná a tu starou paní jsem už musel někde vidět. Škoda, že ta fotka je dost rozmazaná.“ Možná, že bych na to brzy přišel, ale otevřela se branka a na zahradu zakormidloval děda s kočárkem a halekajícími dětmi.

List jsem zastrčil zpět do obálky a začal se věnovat příjemnějším věcem.

Na fotky jsem si už ani nevzpomněl.

26