Čas primadon

Naďa Horáková ČAS PRIMADON Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2022 www.mobaknihy.cz © Naďa Horáková, 2022 Obálka © Ivana Dudková, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 Vydání první Vychází jako 356. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-0264-4

NAĎA HORÁKOVÁ

Čas primadon

ČERVENEC 1.

Moravské náměstí se probouzelo do příjemného prázdninového dne. Na vlnách rádia Krokodýl vítala Hanička Zagorová dny odpočinku roztomilým songem Ahoj léto, ahoj prázdniny, který se tiše ozýval z otevřeného okna stařičké škodovky parkující u Místodržitelského paláce. Bylo dusno, městská dlažba stále sálala teplo a z auta ani noc horko nevyhnala. Mladík, který před chvilkou do auta nastoupil, ještě zamával své dívce stojící za oknem protějšího domu. Poslala mu vzdušný polibek. Mladík nastartoval auto a dovádivá písnička zanikala ve vrnění motoru, vzápětí se vrnění i melodie vzdalovaly, jak auto zahnulo za roh do Běhounské ulice.

Písničku vystřídalo rachocení tramvaje. Několik pasažérů jelo do práce, která vyžadovala brzké vstávání. Zdálo se, že na sedadlech ještě klímají.

Jezdecká socha markraběte Jošta jakožto personifikace Odvahy střežila prostor Moravského náměstí u kostela svatého Tomáše a před vstupem do Místodržitelského paláce, kde sídlila Moravská galerie. Strhávala na sebe veškerou pozornost a zastiňovala kašnu Umírněnosti umístěnou vlevo za sochou.

5

Paní Unzeitigová, čilá sedmdesátnice, spěchala přes Moravské náměstí ke své dceři bydlící v Kounicově ulici. Měla si vyzvednout vnuka a psa, aby je oba pohlídala v době, kdy budou rodiče na zasloužené dovolené. Odjížděli v osm, ale paní si přivstala, aby ještě stihla nakoupit čerstvé rohlíky a udělat jim i pubertálnímu vnukovi vydatnou snídani. Na okraji kašny Umírněnosti seděl jakýsi mladík zřejmě po hodně divoké noci, protože si v ní oplachoval bledý obličej. Červené triko i modré lněné kraťasy měl pořádně pokrčené. Vypadá jak česká vlajka, napadlo paní Unzeitigovou, když si všimla i jeho bílých tenisek. Jako rodilá Brňanka a bydlící zde v centru se mu nedivila. Za ta léta slyšela a viděla mnohé, co bezstarostná mládež po nocích vyváděla.

Oči jí zabloudily do výšky šesti metrů, kde na ni z vysokánského koně shlížel markrabě Jošt. Zamrkala.

Na koni tentokrát nejel sám. Mezi krkem koně a Joštem seděl ještě někdo. Nějaká figurína, byl její první dojem.

Rozhlédla se. Hledala nápovědu v podobě plakátu, jestli není součástí nějaké propagační akce. Nikde nic, jen Moravská galerie zvala do svých útrob. Pak ji napadlo, že jde o recesi. Vysoká socha lákala mládež k nepří­ stojnostem už od své instalace. Od lezení do sedla až k uvazování nejrůznějších předmětů na krk zvěčnělého ctihodného Lucemburka.

A protože měla sochu v oblibě, oko jí rozmrzele cuklo, že těm mladým není nic svaté, ani Jošt, co by symbol otevření se středověkého města Brna světu jakožto sídelního města římského krále. Leč tato sláva trvala krátce.

6

Jošt zastával funkci římského krále jen necelé čtyři měsíce. Zemřel a jeho plány na rozvoj Brna jako centra Svaté říše římské zůstaly nenaplněny. Paní Unzeitigová byla ze staré školy a rodné město měla v posvátné úctě, což znamenalo, že o něm toho docela dost znala.

Inkriminovaná figurína znázorňovala ženu, protože měla bílou sukni s červenými růžemi a z ní trčely holé nohy v červených lodičkách. Zbytek moc dobře neviděla, protože zbylou část figuríny zakrýval kulatý štít, který markrabě držel v ruce. Už by přešla kolem a raději by na Joštovu potupu zapomněla, když si všimla onoho osvěžujícího se mladíka, jak se vzpřímil a nevěřícně se na jezdeckou sochu zadíval. Jeho vytřeštěné oči ji zastavily a jeho náhle vzpažená ruka s trčícím ukazováčkem mířícím na sochu ji následně přibila k zemi. Mladík se najednou otřepal a běžel k soše. Paní Unzeitigová prošla mezi koňskými kopyty na druhou stranu sochy, kde figurínu nekryl štít. Setkali se tam. „Je mrtvá,“ vydal ze sebe mladík a ukázal na Joštovu spolujezdkyni.

Paní Unzeitigová šokovaně položila nákupní tašku na zem a chytila se za srdce, jak ji ta zpráva zaskočila.

Mladík pohlédl na svůj vybitý telefon, který vytáhl z kapsy, a bezradně ze sebe vydal: „Máte mobil? Zavolejte benga.“

7

2.

Ema Šubrtová se slastně povalovala v posteli. Bylo devět hodin, ale nevstávala. Prázdniny si musí užít. Středoškolská učitelka němčiny a dějepisu na gymnáziu byla po dálkové výuce vyždímaná jako citron. Zatraceně, oni ti beatnici snad měli pravdu, když se bouřili proti syndromu hodného chlapce, kdy člověk vystuduje a celý život pak už jen maká. Asi se budu bouřit aspoň proti syndromu domácí služky, povzdechla si.

Rodičové se včera přestěhovali na celé prázdniny na chatu na Vysočinu a ona dostala na starost obživu a hygie­­nu bratra Jiřího. A protože se Jirka doma vyskytoval pouze v noci a někdy ani to ne, nedělala si s ním starosti. Občas něco navařit a vyprat. Matka, bývalá operní primadona a nyní učitelka operního zpěvu na JAMU, a otec, akademický malíř a restaurátor, usoudili, že si konečně zaslouží trochu klidu. Nechápali, po kom se jejich děti vyvedly. Nepodědily hudební ani výtvarné nadání. Ovšem brnkat na nervy jim uměli oba potomci dokonale.

Navíc byla Ema po tahu. Měli včera v baru U Modré kukačky večírek germanistů na rozloučenou se šíleným školním rokem. Sešli se tam spolužáci z někdejšího kruhu, známí, kteří ještě studovali, a lidé, kteří měli 8

s němčinou nebo lidmi kolem ní co do činění. Podívala se na hřbet ruky. Modré razítko s kukačkou jim zajišťovalo přístup do salonku, kde měli raut a své osobní věci. Většinu času se však zdržovali na zahrádce podniku a vychutnávali si příjemný teplý večer.

Domů se vrátila ve tři, u domu se potkala s Jirkou.

Ten ale určitě nešel z flámu, nejspíš byl v práci. Kdyby byl u přítelkyně Jany, asi by u ní přespal. Pak ji napadlo, že dostal od rodičů podobné instrukce jako ona, aby na sestru dohlížel a zdržoval se doma častěji. A teď byl určitě už opět v práci.

Právě se rozhodovala, co bude celý den dělat, a těšila se na slastné povalování na sedačce u televize, když se ozval mobil. Mrkla na displej. Jirka. „Ano, bratře?“ „Co děláš?“ ozval se příjemný mužský hlas. „Uklízím,“ zalhala. „Tak toho nech a přijď k Žirafce,“ nakázal rezolutně. „Proč?“ vzedmula se v ní vlna nevole, že jí plánuje dopoledne. „Uvidíš. A dělej!“ Ukončil hovor.

Neochotně vylezla z postele a podívala se z okna.

Milovaný Špilberk jí trůnil rovnou před očima, stačilo jen ruku natáhnout. Pellicova ulice bylo úžasné místo.

Skoro v centru a zároveň v zeleni špilberského parku.

Po chvíli již klusala cestičkami parku a skrz ulice Údolní a Solniční mířila k Moravskému náměstí. Na rohu Solniční a Rašínovy zpomalila. Před Místodržitelským palácem se něco dělo. Žirafa, tedy jezdecká socha 9

markraběte Jošta, byla zahalena do plachty, podobné té, která sochu zakrývala při jejím odhalení 28. října před šesti lety. Tuto akci si nenechala ujít. Vytiskla si dokonce pamětní list, který jí sám pan Róna, autor sochy, podepsal.

I když Brňané říkali soše Žirafa, nebylo to ve zlém. U nich v rodině byla socha oblíbená a láskyplně jí říkali Žirafka.

Teď to ale na nějakou kulturní akci nevypadalo, protože část náměstí kolem sochy byla ohrazena policejní páskou a hemžili se tam policisté v uniformách, bílých gumových sakumfracích i v civilu. U sochy stál vysokozdvižný žebřík. Vtom uviděla Jirku. Debatoval s uniformovaným policistou a oba se dívali na dva muže v bílém, kteří stáli na zdvižené ploše žebříku a něco dělali na soše pod plachtou. Přešla ulici k Jirkovi. Všiml si jí a hned jí šel naproti k ohraničující pásce. „Co tu děláte?“ zeptala se zvědavě.

Než jí stačil odpovědět, pochopila. Zpod plachty muži v bílém vytáhli nějakou osobu a sundávali ji. Blond ženu v bílých šatech s červenými růžemi a rudých lodičkách na nohou. Pochopila ihned, že je mrtvá, co by tu její bratr policista jinak dělal. Když žebřík sjel a muži i žena se ocitli na chodníku, policisté ji položili do připraveného vaku. Zapnuli ji až ke krku. Ema stála a jako malé dítě civěla s otevřenou pusou na smutný výjev. Byla ráda, že je dostatečně daleko a že nemusí vnímat stresující detaily. „Musíš ji identifikovat,“ řekl Jirka.

Lekla se. „Já?“ Jirka vážně přikývl. „Myslím, že ji znáš.“ 10

„Proč bych ji měla znát?“ Vzal sestru za ruku a ukázal na razítko s modrou kukačkou, které měla na hřbetě. „Má ho taky.“ S Emou se málem zatočil svět. „Nemusím ji znát,“ ohradila se. „Někde musíme začít,“ pokrčil Jirka rameny. „Nemá u sebe nic. A je důležité sehnat co nejvíc informací co nejdřív. A mám dojem, že jsem ji někde viděl, možná s tebou.“ Neochotně tedy přešla dvacet metrů, které ji dělily od sochy a od mrtvé. Jirka jí byl v patách. Postavila se vedle muže v bílém sakumfraku. Trochu se naklonila nad ženu.

Byla bledá, ale vypadala, jako by spala. Ema záměrně přivírala oči, jako to dělávala při hororu, aby ještě viděla, ale byla i chráněná před něčím nepříjemným. Pokrčila rameny: „Já…“ A vtom ji hrůzostrašné poznání donutilo otevřít oči doširoka úděsem. Poznala ji. I tu drahou zlatou sponku s granáty, která umravňovala dlouhou ofinu, aby dívce nepadala do očí. „Leona… Radová,“ vydechla s hrůzou v hlase. „Dobře,“ řekl Jirka a okamžitě Emu odtáhl pryč. „Běž domů a počkej na mě. Nikam nechoď. Musím tě vyslechnout.“ „Jsem podezřelá?“ zeptala se zmateně a sledovala, jak Leonina tvář mizí pod zipem. „Plav a dělej, co jsem ti řekl.“ Otřesena odcházela zpátky domů, ale stále se otáčela.

Viděla Leonu, vlastně pouze vak, který její tělo skrýval.

Proboha, co se jí stalo? A proč seděla na tom koni?

11

3.

Ani nevěděla, jak se dostala domů. Byla v šoku.

Vzpomínala, jak se seznámily. Leona začala pracovat jako průvodkyně u stejné průvodcovské kanceláře jako Ema. Zpočátku ji sice moc nemusela, ale potkávaly se často, když čekaly třeba na Zelném trhu na skupinu turistů, aby jim přiblížily krásy a taje Brna. Občas spolu zašly i na kafe, aby vyplnily půlhodinku mezi dvěma skupinami turistů. Zvykla si na ni. Leona byla velmi hezká a uměla toho využít. Jak, to si mohla Ema jen domýšlet. Nebyla by první studentkou, která si díky svému atraktivnímu vzhledu a inteligenci našla přivýdělek jako společnice movitých pánů. O tom se ale nikdy nebavily. Že si Leona žije na studentské poměry nadstandardně, bylo zcela jasné. Oblečení a šperky, na což si potrpěla, byly příliš nákladné i na dobře situovanou vyšší střední třídu.

Sotva přišla domů, uvařila si čaj k snídani a sedla si k jídelnímu stolu v kuchyni, už tu byl Jirka. Posadil se proti ní. Rentgenoval ji svýma modrýma očima a tvářil se nesmírně vážně a přísně. „Emo, sepiš mi všechno, co o ní víš,“ požádal ji. „A pošli mi to mejlem.“ Přikývla.

12

„A teď mi řekni, co se včera v tom baru U Modré kukačky dělo. Byla tam přece taky, když měla na ruce to razítko.“ „Byla.“ „Ještě mi tedy sepiš jména těch ostatních.“ „Sepíšu,“ přitakala. „Ale v podstatě se tam nic nedělo. Já jsem přišla do baru v sedm a odešla jsem někdy před třetí a šla jsem domů. Kdy přišla Leona, nevím.

Dali jsme si pár panáků, to ti čas pak ubíhá jinak. Lidi přicházeli a odcházeli a kolem půlnoci nás tam zbyla tak půlka. Asi hodinu jsme spolu seděly u stejného stolu.

Vím jen, že určitě tam byla ještě po půlnoci. Potkaly jsme se na toaletě.“ „Co říkala?“ „Bavily jsme se, ale už nevím o čem.“ „Vzpomeň si, každá podrobnost je důležitá.“ „Měla jsem trochu v hlavě, vážně nevím.“ „Dobře, třeba si vzpomeneš časem. Teď jsi ještě v šoku.“ „Vlastně říkala, že na ni něco leze,“ uvědomila si Ema. „Byla nějaká přešlá.“ „Měla na sobě v baru ty bílé šaty s červenými růžemi a červené lodičky?“ „Jen ty lodičky. Šaty měla červené, ne tak nadýchané jako tamty na soše. Musela se někde převléct.“ „Ale proč by se po půlnoci převlékala?“ nechápal Jirka. „Možná měla kšeft,“ pokrčila Ema rameny. „Jaký?“ 13

„Prý dělala společnici.“ „Prostitutku?“ „Společnici! Říkalo se to o ní. Ale jestli je to pravda…“ „Ty její věci vypadaly luxusně,“ nadhodil Jirka. „Právě proto se to o ní říkalo. Měla přezdívku Primadona. Kdykoliv někam přišla, okamžitě byla v centru pozornosti. Prostě to uměla. Kluci na ní mohli oči nechat a holky na ni žárlily.“ „Nebo se nechávala vydržovat, když byla taková krasavice,“ usoudil Jirka. „Měla U Kukačky kabelku?“ „Červenou,“ řekla Ema. „Bez té nedá žádná ženská ani ránu.“ „Žádnou jsme nenašli.“ „Co se jí stalo?“ Jirka pokrčil rameny. „Proč by lezla na toho koně?“ nechápala Ema. „Ode dneška nevytáhneš večer sama paty,“ řekl jí Jirka místo odpovědi. „Někdo ji zabil?“ „Po pitvě budeme chytřejší,“ vyhýbal se odpovědi. „Přece tam jsou někde kamery, ne? Je to v centru města, tak snad někdo něco viděl.“ Jirka už neodpověděl a vstal. „Sepiš mi to co nejdřív.“ Přikývla. „Viděla jsi ji někdy v poslední době před tím večírkem?“ „Jo, byly jsme spolu v Jazzové kavárně, tak před týdnem. Tuším v sobotu. Potkaly jsme se náhodou na Zel14

ňáku. Měla hodinu volno mezi dvěma skupinami turistů, tak mě pozvala na kafe.“ „O čem jste mluvily?“ „Jen tak, nic důležitého,“ řekla Ema. „Volávaly jste si?“ „Občas. Když měla proluku mezi turisty, tak uměla zavolat, jestli jsem ve městě a mám čas na kafe.“ „Takže jsi ji znala dobře?“ „Normálně. Že bychom si svěřovaly dívčí sny a tajemství, tak to ne.“ „Tak plav a sepiš mi to,“ nakázal Jirka a chystal se k odchodu.

Ema přešla do svého pokoje a zapnula počítač. Začala sepisovat „hlášení“. Pak už jen slyšela, jak bouchly domovní dveře a Jirka byl pryč.

Leona Radová, 26 let, doktorandka FF MU, dějepis a němčina, průvodkyně po Brně, Průvodcovská kancelář Mlynářová. Bydlí někde u přehrady na privátě, je z Jihlavy.

Přestala psát a přemýšlela o Leoně. Přezdívku Primadona získala i díky své oblibě módní značky PrimaDonna.

Belgické prádélko a italské botičky, to bylo její. Jednou se jí Leona svěřila, že přezdívku jí daly stejné primadony z jejího bývalého kruhu. Žárlivost je zákeřná. Když pak začala dělat Leona na fakultě doktorandku, dostávala od méně úspěšných primadon ještě horší přídomky. To byl zřejmě kanál šířící story o tom, že dělá společnici. Toto 15

vše se dozvídala Ema zpětně, většinou od své nejlepší kamarádky Josefíny, právničky, která měla oči a uši snad všude, ostatně bylo to její povolání. Leona se stala už v druháku členkou jejich tlupy, tedy skupiny těch kluků a holek, kteří se spolu chodí bavit. V podstatě se tehdy na Emu přilepila a do tlupy se vetřela. Ovšem tlupa byla otevřená. Občas někdo nový přišel a zůstal, občas někdo starý odešel a už se neozval. Většinou se to dělo tehdy, když dotyční skončili studia a odstěhovali se natrvalo zpátky do rodných měst a vísek. Jejich současná tlupa sestávala z osmi lidí. Ema, Josefína, Leona, Marek, Sysel, Lukyn, Potok a Simona. Ovšem Simona se bude v září vdávat a dala již dávno najevo, že je opouští. Nejnovějším členem tlupy teď byl Lukyn Aberle. Jako svého kamaráda ho přivedla Leona zhruba před rokem. Ovšem Lukyn se nejvíc upnul na Josefínu. Studoval stavárnu a vedl si skvěle. Každý semestr získával stipendium. Jednou bude stavět mosty. Podle vzhledu by Lukyna na intelektuála nikdo netipoval. Pravidelně si dával do těla v tělocvičně, takže svaly by mu záviděl i sám Veliký Arnold.

Ema si uvědomila, že jich teď vlastně zůstalo jen šest. Simona a Leona jsou z obliga. Obě odešly ze scény včera. Simona dobrovolně za svým manželským štěstím a Leona… Ema povzdechla.

Hleděla na monitor a nevěděla, co má napsat víc.

Leonu snad ani pořádně neznala. Tušila, že těch pár vět Jirkovi stačit nebude. Ale měla napsat jen fakta. Sepsala tedy všechny, kteří byli včera v baru a které znala i příjmením.

16

Leona Radová Marek Vyskočil Petr Sysel Michal Potocký Josefína Benešová Lukáš Aberle Simona Pěnkavová Po krátkém zaváhání k nim připsala i telefonní čísla.

Včetně čísla na Leonu. Neměla číslo na mobil pouze Potokovo, jak se říkalo Michalu Potockému. To bude mít Josefína, ta ho přivedla, když nastoupila jako koncipientka do advokátní kanceláře.

Dalších deset lidí na večírku znala od vidění a věděla jen jejich křestní jména. Sepsala tedy i je.

Jana, Iveta, Milada, Stáňa, Katka, Petr, Marian, Juraj, Alex, Týna.

Celkem se večírku mělo zúčastnit třicet lidí, protože bylo zamluveno třicet míst v salonku. Ale některé lidi vůbec neznala, protože přišli s někým ze seznamu bez příjmení. Předpokládala, že zúčastněných bylo víc. Kdo se nechtěl vázat termínem, a nakonec přišel, tak si občerstvení platil sám.

Večírek byl v podstatě přístupný každému, kdo o té akci věděl a měl zájem. Původně byla akce germanistická, ale časem se přidali i přátelé přátel, takže se někteří lidé vůbec ne­znali.

Policisté musí všechny vyslechnout, ale Ema nepředpokládala, že by Leonu zabil někdo z večírku. Ti, co 17

Leonu znali, ji většinou nemuseli. V podstatě s nimi ani neměla nic společného, jen to, že se všichni točili kolem němčiny. Studenti, učitelé, překladatelé, průvodci. Potok a Josefína nebyli z oboru, ale oba ovládali němčinu jako rodilí mluvčí. Potok byl zlaté dítě se soukromým vzděláváním, jehož rodiče dělali byznys s celým světem, takže uměl plynně ještě anglicky a francouzsky, Josefína měla matku Rakušanku. Z jejich tlupy jediný Lukyn neměl s němčinou nic společného. A ukázalo se, že na všechno není až tak geniální. Na jazyky je docela natvrdlý a tu jedničku z angličtiny měl totálně vydřenou a z milosti.

Když na své kamarády myslela, usmívala se. Lukyna měla ráda. Uměl si ze sebe udělat legraci. V tom si sedli i se Syslem, chodili spolu na pivo.

Dopsala hlášení, přílohu hodila do e-mailu a odeslala.

Za chvilku jí přišla odpověď z Jirkova mobilu: „To je všechno?“ Neodpověděla mu. Tušila, že ji čeká další výslech.

Měla cukání, že napíše ostatním o Leonině smrti, ale usoudila, že bude lepší dělat mrtvého brouka. Ať jim o tom řekne někdo jiný. Vtom cinkla esemeska. Josefína.

Brněnský poledník!!! A smajlík vyjadřující zděšení.

Okamžitě přešla na web brněnských metropolitních novin.

Smrt na bronzovém koni!

To hlásal titulek nad fotkou zahalené sochy markraběte Jošta a zdvižného žebříku vedle ní. V článku v podstatě nebylo nic zásadního. Jen že se na jezdecké soše našla mrtvá žena, a příslib, že zítra vyjde článek s přesnějšími informacemi.

18

Podepsán byl Patrik Tureček. Jméno jí bylo známé i díky tomu, že v Poledníku vycházely obsáhlé krimi zprávy z města a ze 184 obcí kolem Brna, které tvořily brněnskou metropolitní oblast. Podle Jirky psal redaktor Tureček skoro bulvární články a většinou prý neobjektivní. Jirka občas nad nimi utrousil něco o volovi, jak obvykle Turečka častoval. Nesnášel ho. Nerozumí tomu a cucá si nesmysly z prstu, říkával o Turečkových krimi zprávách, v nichž zvláště se redaktor přímo sadisticky vyžíval.

Najednou Emě zatrnulo. Co tím chtěla Josefína naznačit? Přece nemůže vědět, že ta mrtvá je Leona!

Okamžitě jí zavolala. Josefína hovor nebrala. Určitě měla jednání. Ozvala se až za čtvrt hodiny. „Co je?“ vyhrkla Ema. „Ty to nevíš?“ žasla Josefína. „Na tom koni to prý byla Leona!“ „Kdo ti to řekl?“ nechápala Ema. „Je toho plné Brno.“ „KDO ti to řekl?“ zeptala se znovu a důraz položila na první slovo. „Sysel, prý ji našel,“ vysoukala ze sebe neochotně. „Je z toho úplně složený.“ „Cože?“ zalapala Ema po dechu. „No, Sysel.“ „A proč to neřekl policii? Že je to ona!“ vzpamatovávala se Ema z nové informace. „On se bál, že ho budou podezírat. Jak ty vlastně víš, že to neřekl?“ došlo Josefíně.

19

„Já jsem ji totiž identifikovala,“ přiznala se Ema své kamarádce. „Kecáš!“ vyhrkla. „Bohužel ne. Kdyby se Sysel nepotentil, tak bych tam nemusela chodit já,“ řekla trochu vyčítavě. „Vyšetřuje to Jirka. Viděl tu modrou kukačku na Leonině ruce a povolal mě. Včera v noci jsme se spolu srazili u baráku a on si všiml razítka, co jsem měla na ruce.“ „Tohle bych asi nedala,“ řekla Josefína, a i přes telefon bylo cítit, že se zachvěla. „Ale musíš mi o tom všechno říct! Co dnes večer v…“ „Mám zaracha, nemůžu.“ „Co je to za blbost?“ „Jirka mi to zakázal, že se nebudu poflakovat po nocích.“ „Vždyť je ti třicet!“ „Nepřeháněj! Až za rok.“ „Co se děje?“ zeptala se Josefína už vážně. „Nevím. Prostě mi řekl, že teď nějaký čas nebudu chodit sama po večerech ven. Asi až vyloučí masového vraha, pustí mě do víru velkoměsta.“ „Takže ji někdo zabil?“ „Vypadala normálně.“ „Žádná krev?“ „Neviděla jsem.“ „Ale proč by jinak umřela, bylo jí šestadvacet.“ „Jasně že to takhle vypadá na vraždu, ale počkejme na pitvu.“ „Že bych slyšela ctěného pana bratříčka policajta?“ zasmála se Josefína.

20

„Sysel,“ vyhrkla najednou Ema. „Co?“ „Já jsem ho napsala do hlášení!“ „Jaké hlášení?“ „Promiň, musím mu zavolat. Pak ti brnknu.“ Než ukončila hovor, slyšela ještě protestující Josefínu, jak chtěla vše dopodrobna objasnit. Ema už ale vytáčela Syslovo číslo. Hovor vzal hned. „Sysle, ty jsi našel Leonu?“ řekla místo pozdravu.

Sysel něco souhlasně zablekotal. „Okamžitě volej benga a všechno jim řekni, že jsi byl v šoku a že jsi ji hned nepoznal. Ale že si myslíš, že by to mohla být Leona.“ Na druhé straně bylo chvíli ohromené ticho a pak se ozvalo vystrašené: „Proč? Jak to víš?“ „Neptej se a volej!“ „Kam?“ „Dali ti číslo, ne? Že kdyby sis vzpomněl. Tak sis teď vzpomněl!“ „Dali,“ povzdechl. „Děje se něco?“ „Jo, děje, tak volej.“ „Dobře, ale pak mi vysvětlíš…“ „Jo, vysvětlím,“ přitakala. „Dnes v pět U Kokrháče.“ „Dobře, ale už volej.“ Sysel hovor ukončil. Ema hned poslala Josefíně esemesku, aby také přišla v pět hodin ke Kokrháči. Vzápětí jí od ní dorazila souhlasná odpověď.

21

4.

V pět hodin se všichni tři sešli na venkovní zahrádce U Kokrháče. Útulná hospůdka v parku pod Špilberkem kousek od domu Šubrtových bývala jejich občasným útočištěm. Posadili se k nejmenšímu stolu za objemným bukem. Objednali si tři točená piva. Petr Sysel vypadal, jako kdyby se právě vrátil z několikaletého válečného tažení. Byl bledý jak sedmina a zdálo se, že se každou chvíli složí. Blond vlasy měl nakrátko ostříhané, v levém uchu malou zlatou pecku, a když na ně upřel modré oči, zdálo se, že volají o pomoc. Bylo mu třiadvacet, studoval strojárnu na VUT a v podstatě byl bezprizorní tak, jak bývají lidé, kteří jsou obdařeni vysokou inteligencí, ale malým smyslem pro kolektiv. Snaží se do něj zapadnout, ale nejsou v něm šťastní, ovšem nejsou šťastní ani ve své samotě. Emu a Josefínu si zvolil za své kamarádky hned od prvního setkání tady U Kokrkáče před čtyřmi lety. Obě slavily státnice a on se sem náhodou nachomýtl s jedním jejich kamarádem. Rozuměli si, přestože byl o šest let mladší než ony. „Pozvali tě na policii, když jsi jim zavolal?“ chtěla vědět Ema. „Tvůj brácha přijel k nám. Aspoň si myslím, že to byl on, když se jmenuje Šubrt.“ 22

„A?“ řekla zvědavě Josefína, protože nepokračoval. „Řekl jsem mu, cos mi poradila,“ podíval se na Emu. „Že jsem byl v šoku, k tomu po pařbě, a že až dodatečně jsem si uvědomil, že by to mohla být Leona. Chtěl vědět, kde jsem celou noc byl. Tak jsem mu řekl, že v baru U Modré kukačky. Když nás ve tři vyhodili, tak jsem šel s klukama ještě po hospodách, co mají otevřeno do rána.

Pak jsem vytuhl na lavičce u Rudoarmějce a pak jsem se doploužil ke kašně, abych se trochu umyl. A pak jsem ji uviděl na tom koni. A že tam byla i ta stará paní. Říkala policii, že se jmenuje tuším Unzeitigová.“ „Ale jak jsi Leonu poznal?“ nechápala Ema. „Já jsem měla problém ji poznat na zemi, a to jsem se na ni dívala z půl metru, a ne tak vysoko na tom koni.“ „Podle těch šatů,“ pokrčil rameny.

Ema na něho vykulila oči. „Já jsem ani nevěděla, že takové šaty má.“ „Jaké?“ chtěla vědět Josefína. „Bílé s rudými růžemi.“ „Tak ty jsem na ní viděla,“ potvrdila Josefína. „Asi dvakrát jsem ji potkala někde v restauraci, když jsem tam byla s paní Potockou a klienty.“ „A s kým tam byla ona?“ „Párkrát jsem ji viděl s takovým dědkem,“ přidal se i Sysel. „Myslíš zlatníka Mareše, ne?“ řekla Josefína. „Právě s ním tam vždycky byla.“ „Kdo to je?“ chtěla vědět Ema a žasla, co všechno její kamarádi o sobě vědí.

23

„Je mu přes padesát, má zlatnictví Eloma na Pekařské.“ „Něco s ním měla?“ Sysel také přikývl, že by to chtěl vědět.

Josefína pokrčila rameny: „To nevím. Mohla mu dělat nějaký překlad.“ „Byla samé zlato,“ doplnila Ema. „Nosila pěkné šperky,“ připustila Josefína a zatřepala zlatým náramkem na zápěstí. „Tenhle náramek koupila moje máma před dvaceti lety za sto padesát korun.“ „Fakt?“ užasla Ema. „Vypadá jak pravé zlato.“ „Kdyby byl zlatý, tak by stál tak patnáct tisíc,“ zasmála se Josefína. „Je to nějaká slitina, ale normální člověk to nepozná.“ „Takže nosila bižu?“ zeptala se Ema. „Určitě taky, ale některé kousky měla pravé. Třeba takový prstýnek s modrým kamínkem. Deset tisíc. Viděla jsem ho ve výkladu u Solaře.“ „To mě podrž, dát desítku za takovou nicku,“ zavrtěl Sysel hlavou. „Si zvykej,“ zasmála se Josefína. „Jednou budeš muset koupit i dražší.“ „Tak to prr!“ zašermoval Sysel rukou. „Nekoupím a nepokleknu, k tomu mě nikdo nedonutí!“ Obě se zasmály. „Jak přijde ta pravá, Sysle, poklekneš,“ řekla Josefína zkušeně. „Až naprší…“ odpověděl Sysel lakonicky, jistý si sám sebou. „A co Potok?“ vzpomněla si Ema, jak jí o tom Josefína vyprávěla. „Toho přece Leona jeden čas uháněla.“ 24

Sysel málem vykulil oči. Pro něho to byla nová informace, vůbec vztah mezi svými kamarády nezaregistroval. „Jenže Potok není hlupák,“ odpověděla Josefína rozšafně. Znala Potoka nejlíp, protože advokátní kancelář, kde pracovala, poskytovala Potockým právní služby. „Říkal jí zlatá Pandora.“ „Proč?“ chtěl vědět Sysel zmateně a zřejmě se mu v hlavě motala inkriminovaná skříňka. „Asi že je Pandora pěkně drahá značka šperků,“ soudila Josefína. „A Leona měla pár kousků i odtud.“ „Jak to poznáš, že je měla z Pandory?“ nechápal Sysel. „Holky to poznají,“ usmála se Josefína mateřsky. „Ty taky poznáš všechny fotbalisty a hokejisty, ne?“ Sysel byl natolik moudrý, že radši neodpověděl. „Jeden čas s ní chodil i Honza Krejčí,“ vzpomněla si Josefína. „To máš pravdu, aspoň půl roku spolu chodili,“ přitakala Ema. „Vyprávěla mi, jak se s ním rozešla. Prý byl moc majetnický.“ „To je jako co?“ chtěl vědět Sysel, co je v ženském podání majetnický. „Prý chtěl, aby se k němu přestěhovala,“ řekla Ema. „Aby byli spolu pořád.“ „Byl do ní zamilovaný,“ souhlasila Josefína. „Ale když se rozešli, hned se otřepal a chodil s nějakou medičkou. Ta byla taky pěkná, a navíc mi připadala docela rozumná.“ 25

„Dáme ještě jedno?“ zeptal se Sysel. „Klidně, ale pak mě doprovodíš domů,“ vymínila si Josefína. „Ale nahoru nepůjdu!“ ujišťoval se Sysel napůl vážně, napůl ironicky. „Neboj, o zajíce a sysly zájem nemám,“ usmála se Josefína sladce.

Sysel kývl na servírku, že chce ještě jednou dokola. Pak už konverzace, aby tu tíživou situaci odlehčili, sklouzla na Josefíniny vlasové úpravy. Měla jemné vlasy po ramena neurčité myší barvy, takže je pravidelně chodila oživovat rezavým melírem, který jí ovšem velmi slušel. Teď chtěla od obou kamarádů poradit, jestli má jít na blond melír a nechat si vlasy zkrátit. Sysel preferoval delší vlasy, ale blond jí schválil. Josefína mezitím závistivě pokukovala po Emině přírodní temně hnědé hřívě, kterou od dětství nosila většinou staženou do copu a jednou za půl roku si ji nechala zastříhnout.

Pak opět zavzpomínali na Leonu.

Domů se vrátila Ema v sedm. Jirka samozřejmě ještě doma nebyl. Z mrazáku vytáhla segedínský guláš a ohřála ho. Zlatá máma!

Sotva svou část snědla, ozval se telefon. „Ano, paní Mlynářová?“ „Emo, máte zítra čas? Stav nouze. Dnes mi lehla jedna průvodkyně. Je to v češtině, skupina patnácti osob.

Kapucínský okruh.“ „Můžu, v kolik?“ 26

„V deset u Primitiva.“ „Jasně, budu tam.“ „Itinerář vám pošlu mejlem.“ „Děkuju,“ řekla Ema a paní Mlynářová ukončila hovor lakonickým: „Taky.“ Od té doby, co Ema učila na střední škole, prováděla turisty po Brně, jen pokud nastala u paní Mlynářové nějaká nenadálá situace jako třeba nyní. V podstatě jí nevadilo, že bude zaskakovat. Otevřela e-mail a vytiskla si itinerář. Tito turisté byli v Brně celý týden a paní Mlynářová jim naplánovala na první den pamětihodnosti v okolí Zelného trhu, takzvaný kapucínský okruh.

27

5.

Za pět deset stála Ema v horní části Zelného trhu u sloupu Nejsvětější Trojice. Barokní morový sloup z roku 1729 býval místem srazu při poznávání brněnských pamětihodností a zajímavostí. Čekala na turisty.

Jako poznávací znamení, že je jejich průvodkyně, stál u Eminých nohou červený batůžek se žlutou mašlí na jednom popruhu. Skupina patnácti turistů z Náchoda přišla spořádaně najednou, takže mohli hned vyrazit na prohlídku. Přivítali se a Ema se otočila k morovému sloupu, aby tuto kulturní památku České republiky návštěvníkům moravské metropole představila.

Turisté byli ještě čilí a všechno je zajímalo. Navíc morový sloup představoval opravdu zajímavou pamětihodnost už vzhledem k morové ráně jakožto poděkování za její překonání. Ema popsala všechny části sloupu včetně Nejsvětější Trojice na jeho vrcholu. Pak zaměřila pozornost turistů na dvě sochy, které stály nedaleko sloupu na vlastních podstavcích, ale také byly ohrazeny tím samým kovovým plůtkem jako samotný sloup. „Vážení návštěvníci, tady vám představuji patrony města Brna. Tady vpravo je svatý Konstantin a tady vlevo stojí svatý Primitiv.“ Ema ukázala na zlaté vyobrazení jejich jmen na podstavcích.

28