Černá lilie

Vlastimil Vondruška Černá lilie

Hříšní lidé Království českého

Odpovědná redaktorka Olga Poulová

Grafická úprava GrAner GrOUP, s. r. o.

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA

Tisk CPi Moravia Books, s. r. o., Pohořelice

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023

www.mobaknihy.cz

© Vlastimil Vondruška, 2023

© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023

Vydání první

iSBn 978-80-279-0812-7

V L A S T I M I L V O N D R U · K A

V L A S T I M I LVON D R U·KA

V L A S T I M I L V O N D R U · K A

Hříšní lidé Království českého

H fi í ‰ n í l i d é K r á l o v s t v í ã e s k é h o

Hfií‰ní lidé Království ãeského

Hříšní lidé Království českého

Mé ženě Aleně

Pí‰e se druhá polovina 13. století. âeské království patfií k nejmocnûj‰ím v Evropû. Právem, ale také s trochou závisti oznaãují souãasníci ãeského krále Pfiemysla II. Otakara „králem Ïelezn˘m a zlat˘m“. Kutnohorské doly chrlí neuvûfiitelné mnoÏství stfiíbra. Obávaná ãeská vojska poráÏejí v krvav˘ch bojích nejednoho nepfiítele. âesk˘ král soupefií s Habsburky o titul fiímského císafie.

Za pozlátkem slávy se v‰ak skr˘vají trhliny. Doma, v âeském království, zápasí Pfiemysl II. Otakar s vlastní odbojnou ‰lechtou.

Páni si za ãasÛ jeho pfiedkÛ aÏ pfiíli‰ zvykli na slabou vládu a nyní jim pevná ruka vadí. Bojují kaÏd˘ s kaÏd˘m a v‰ichni spoleãnû proti králi. V‰em jde o jediné – ovládnout co nejvût‰í majetek, urvat pro sebe co nejvíce moci. Je to doba nebezpeãná a neklidná.

Aby upevnil svou moc, buduje panovník nová královská mûsta a také hrady. Jedním z nich je i nedávno zaloÏen˘ Bezdûz v severních âechách. V˘stavbou hradu a dohledem nad odbojnou oblastí je povûfien mlad˘ královsk˘ prokurátor Oldfiich z Chlumu. Zastupuje panovníka, velí královské vojenské posádce, vybírá danû, stará se o bezpeãnost na cestách a také hájí zemské právo. Vy‰etfiuje hrdelní zloãiny, soudí a vyná‰í rozsudky. I kdyÏ v‰echny své povinnosti plní jistû svûdomitû, vyniká pfiedev‰ím pfii fie‰ení detektivních pfiípadÛ.

Postavy Příběhu

oldřich z Chlumu, královský prokurátor

ota ze Zástřizlí, jeho panoš

Diviš, velitel ozbrojené družiny

houfec křižáků

Habart ze Žirotína, křižák

Ulderich z Mitervaldu, křižák

Ratmír ze Skviřína, křižák

Hostivít zvaný Žordon, Ratmírův služebník

Budivoj z Ronšperka, zavražděný křižák

Mařík zvaný Kopyto, Budivojův služebník

hořovice

Vchyna ze Žirotína, majitel hradu

Záviš ze Žirotína, jeho bratr

Hejlík zvaný Jezevec, velitel hradní posádky

valdek

Vilém Zajíc z Valdeka, majitel hradu

Sibyla z Valdeka, jeho teta

Beáta, slepá Sibylina chůva

Zaječek, velitel hradní posádky

Mareš, valdecký purkrabí

Hanes zvaný Hrbáč, hradní strážný

Olbram, hradní strážný

Markéta, šenkýřka v podhradí

Zaječovští augustiniáni

Manhard, převor kláštera

Wohlmut, řeholník

Herman, řeholník

Místní rytíři

Bohuslav ze Švamberka, syn křižáka Ratmíra

Nechvala z Osvračína

Chluk z Drahlína

Prostý lid

Homuta, kostelník v Hořovicích

Adéla, jeho žena a sestřenice křižáka Maříka

Martin, majitel dvorce v Kozojedech

Manda, jeho děvečka

Anežka, hospodyně v Chudenicích

Róza, dcera Netluky, selky ve Vísce

I. KAPITOLA

Teprve v Praze se Oldřich z Chlumu dozvěděl, že musí změnit své plány. Jindřichovi z Lichtenburka slíbil, že navštíví jeho hrad Žleby a pokusí se vyšetřit, kdo zabil rytíře Hurbana ze Svojše. Jenže král Přemysl rozhodl jinak. Zemřel římský král Richard Cornwallský a také uherský král Štěpán. To samozřejmě zcela měnilo politické poměry v celém křesťanském světě. Král Přemysl rozhodl, že bude v první řadě chránit svůj lid a s vojskem se chystal vytáhnout do Horních Uher.

„Tvůj meč by se mi samozřejmě hodil, pane Oldřichu,“ vysvětloval přátelsky. „Jenže mečů seženu spoustu, ale mužů s obratným jazykem, chytrou hlavou a oddaným srdcem, takových mnoho nemám. Musíš navštívit několik vlivných rodů v západních Čechách a přesvědčit je, aby zanechaly nepřátelství s Bavorskem. Šarvátky na téhle hranici si teď rozhodně dovolit nemohu. Současně však musíš rytíře přesvědčit, aby se přidali se svými družinami k mému tažení. Prý se jim vrátilo pár příbuzných ze Svaté země. Takové bojovníky potřebuji. Tvrdé a nesmlouvavé, protože Kumáni jsou snad ještě horší než nevěřící, kteří uchvátili Kristův hrob. Víc ti neřeknu, protože vím, že ty si umíš poradit.“

Tím slyšení skončilo. Během něj neřekl Oldřich z Chlumu jediné slovo. Jen se uklonil a odešel. Byl mrzutý, protože nebyla větší nuda než objíždět hrady a jednat s rytíři. Na pátrání ve službách pána z Lichtenburka se

těšil. Kromě jiného proto, že tenhle rod odvozoval svůj

původ od stejných předků jako jeho žena Ludmila z Vartemberka. S mladým Jindřichem si rozuměl a už dlouho nic pořádného nevyšetřoval. Zločinci se Bezdězu nejspíše vyhýbali a nejzapeklitější případ, který během jara řešil, byla krádež obilí v manském dvorci v Lobči.

„Mohl bych do Žlebů zajet třeba jen já,“ navrhl panoš

Ota s nadějí, když se dozvěděl o panovníkově příkazu. Jindřich z Lichtenburka měl velice hezkou neteř, s kterou se panoš Ota v zimě sblížil. A tyhle letní měsíce mu připadaly ideální, aby s ní strávil pár příjemných dní. A pokud možno i nocí.

Ota ze Zástřizlí nebyl v očích církve vzorný křesťan a už svým vzhledem přímo vybízel dívky, aby s ním porušily šesté přikázání. Byl vysoký, urostlý, dbal na své oblečení a dlouhé světlé vlasy měl nakadeřené podle německé módy. Skvěle ovládal meč, uměl zpívat i tančit, navíc byl vtipný, a když jednal s dívkami, byl jemný a pozorný.

Nic z toho nebyl ovšem důvod, proč ho do svých služeb přijal Oldřich z Chlumu. Oceňoval jeho oddanost, smysl pro spravedlnost a skvělý instinkt, bez něhož se dobrý vyšetřovatel neobešel.

Zpočátku se ho snažil napravit, to byl ještě písařem svatovítské kapituly. Jenže pak ho panovník jmenoval správcem severních Čech a královským prokurátorem.

Nebyl to snadný úřad, pokud ho chtěl vykonávat svědomitě. Setkával se s lidským neštěstím, utrpením a žalem, stejně jako s bezohledností, krutostí a podlostí a začal být k bezvýznamným prohřeškům a slabostem lidí tolerantnější, pokud samozřejmě neubližovaly jiným.

Ota ze Zástřizlí měl pro ženskou krásu slabost, ale žádné by nikdy neublížil. Hezké mohly být jen ty věci,

které chtěli oba. Bylo to umění jako cokoli jiného, co vyžadovalo fantazii. Vulgaritu a vyzývavost nesnášel, neboť věděl, že dívky je třeba v určitých věcech povzbudit, protože jim Bůh nedal duše andělů, stejně jako je nedal mužům. Bylo třeba jim to jen připomenout, protože svět byl takový, jaký si ho člověk udělal. Na lidské hemžení se díval žalostnýma očima jen zbabělec nebo pokrytec.

Oldřich z Chlumu časem začal svého pomocníka chápat a v něčem s ním trochu i souhlasil. Život byl krátký, tak proč by ho měl člověk prožít v slzavém údolí sebemrskačství, odříkání a nevědomosti? Jeho postavení bylo ovšem jiné než Otovo. Nešlo o to, že se stal vysokým královským úředníkem, ani o to, že se oženil, ale ctil svůj rytířský slib, že nikdy nezradí, bude chránit bezbranné a bezvýhradně bude ctít pravdu a spravedlnost.

Na zábavu se díval jinak než většina jiných rytířů. Miloval učenost, a pokud měl možnost, v manuskriptech rád čítal o všem, co odhalovalo tajemství víry a světa a co současně otevíralo nové a znepokojivé otázky o smyslu bytí. Byl střídmý, a proto tak nesnášel vysedávání s rytíři, které se podle jejich přesvědčení neobešlo bez spousty piva a vína, bez planých řečí, obhroublých žertů a nekonečného vychvalování vlastní statečnosti.

Pokud se dobře oblékal, tak jen proto, že mu to ukládalo jeho vlivné postavení u královského dvora. Jediné, na co opravdu dbal, byly pečlivě sestřižené vousy na bradě. Panoš Ota si se svým přítelem Divišem, který velel hradní posádce na Bezdězu, po straně říkávali, že jejich pán vyšetřuje především svými vousy. Pokud se totiž objevil jakýkoli problém a diskutovalo se o něm, vždycky se rukou svými vousy soustředěně probíral, a to bylo znamení, že se mu v hlavě rodí nápad, jak zločince dopadnout.

„Ne, milý Oto, Jindřichovi z Lichtenburka napíšu dopis a omluvím se mu. Jeho záležitostem se zatím věnovat nemůžeme. Navíc, jeho neteř se nedávno zasnoubila a brzy bude svatba. Pokud bys tam jel, možná bys byl zklamaný.

Tedy, zklamaný bys byl určitě, i když nepochybuji, že bys ten případ vyřešil. Úkol, který jsem dostal, mne rozhodně netěší a budu potřebovat tvou oporu. Když opravdu o něco jde, umíš s rytíři jednat skoro stejně obratně jako s jejich dcerami. Nicméně tentokrát si necháš zajít chuť, jasné?“

„Co bych pro slávu Českého království neudělal?“ povzdechl si s hraným zármutkem. Nadsázka byla další věcí, pro kterou si Oldřich z Chlumu se svým pomocníkem rozuměl. On sám vypadal přísně a nepřístupně, ale měl živé oči a ústa, která se občas nepatrně usmívala. Ve skutečnosti totiž miloval vtip.

„A ještě něco, milý Oto, řekni Divišovi, že celá družina pojede se mnou. Jednáme přece jménem českého krále, tak nemůžeme vypadat jako chudobní poutníci.

Ráno odjíždíme!“

Na cestě od Prahy do Plzně byly ve vzdálenosti na den jízdy koňmo jen královské hrady a města, majetky církve a dvorce bezvýznamných zemanů. První opravdu vlivný urozený rod pánů sviní hlavy ovládal až jižní a západní podhůří kopců, které se táhly od Dobříše a Příbrami k Hořovicím a Rokycanům. Tohle pohoří nemělo jméno a bylo prakticky pusté. A protože se lesnatému kopci říkalo brdo, říkali lidé těmto horám prostě Brdy, tedy Zalesněné kopce.

Páni erbu sviní hlavy patřili ke starobylé šlechtě. Podle pověsti získal svůj erb Buzův syn Dětříšek, zakladatel

rodu, který holýma rukama přemohl divokého kance. Proto si jeho potomci říkali Buzici, i když nikde v zemských deskách tenhle predikát zapsaný nebyl. V průběhu dvou set let se rozdělili na dvě větve, na pány z Rožmitálu a na pány z Valdeka. Byli spřízněni s většinou rytířů v širokém okolí a prosluli svým válečnickým uměním. Zmíněný

Dětříšek bojoval proti Polákům v bitvě u Trotiny, jiný

Buzic doprovázel českého krále Vladislava jako zemský maršálek na druhé křížové výpravě do Svaté země. Proti nevěřícím bojovali i další členové rodu.

Bez podpory Buziců nebyla v tomhle kraji žádná ujednání možná. Oldřich z Chlumu si tedy snadno spočítal, že musí pro panovníkovy záměry získat v první řadě tenhle vlivný rod. Proto s celou svou družinou vyrazil podél Berounky, v Tetíně opustil údolí řeky a starou zemskou cestou pokračoval do Hořovic. Tam chtěl přenocovat a hned ráno pokračovat na jih podél lesnatého úbočí Brd na hrad Viléma z Třebouně, který si však nedávno změnil predikát a podle svého nového hradu si začal říkat z Valdeka. A ke jménu si ještě přidal Zajíce, kterého měl v rodovém erbu spolu se sviní hlavou. Byl nejen královským truksasem, čili číšníkem, ale také purkrabím na královském hradě Lokti. To vše ho předurčovalo k tomu, aby se stal Oldřichovým spojencem při plnění úkolu, který mu dal český král.

Na Víseckém kopci na dohled od hořovického hradu stál kostel svatého Jiljí. Jindy by se tu Oldřich z Chlumu asi zastavil a pomodlil se, protože svatý Jiljí byl patronem pánů z Vartemberka, jenže už se stmívalo a nikdo z jeho družiny nejevil nadšení zdržet se tu. Kdo ví, zda na hradě pro ně zbude vůbec něco k jídlu. Čas večeře byl už dávno pryč.

Když se však přiblížili k hradní bráně, kterou od šíje hřebene kopce odděloval příkop, překvapeně se všichni zastavili. Hradby ozařovaly plameny desítek loučí, světla byla i v oknech paláce, všude vládl zmatek a až k nim doléhal nesrozumitelný křik. Brána byla ovšem otevřená a na konci dřevěného mostu, který vedl přes příkop, seděli na koních tři ozbrojenci s výhružně vztyčenými kopími.

„Na přepadení to nevypadá,“ konstatoval suše Diviš. S taseným mečem v ruce objel svého pána a vyrazil k hořovickému hradu. Zjistit, co se děje, považoval za svou povinnost, byl přece velitelem pánovy družiny a vojenské záležitosti řešil on.

Jakmile se však přiblížil k bráně, velitel hlídky mu vyjel vstříc. Zhurta se na Diviše obořil, teprve pak postřehl erb českého krále na jeho plášti. Okamžitě změnil tón, ale přesto byl nekompromisní: „Do hradu vás opravdu pustit nemohu. Nikdo tam, nikdo ven, tak to nařídil náš pán.“

„Honíte myši?“ ušklíbl se Diviš. Protože měl na tváři velkou jizvu, i dobromyslný úsměv vypadal jako škleb zlého skřeta. V jazyce ostřílených vojáků znamenalo honit myši totéž, jako zbláznili jste se? Tohle rčení vzniklo při tažení do Uher, kdy jeden ze štýrských hrabat nařídil svým mužům vyhubit všechny myši, které tehdy zaplavily tábor a hodovaly na dovezeném obilí.

Velitel hlídky na tom tažení byl a ihned pochopil. Proto se mu ta poznámka ani v nejmenším nelíbila. Bez ohledu na královský erb Divišovi poradil, aby se pakoval. Pokud chce navštívit hrad, ať se vrátí ráno. Je po soumraku a žádný rytíř nemá povinnost pouštět za tmy do svého sídla jakéhokoli cizince.

„Jistě, to udělám. Až se vrátím ráno, nakopu ti tu tvou drzou zadnici,“ vyhrožoval Diviš, ale víc říci nestihl, pro-

tože se vedle něj objevil na svém nádherném hnědákovi

Oldřich z Chlumu. Toho koně dostal od opata benediktýnů z Melku za to, že před dvěma lety pomohl očistit dobré jméno kláštera. Ostře nařídil: „Přijíždím jménem českého krále. Hned mi zavolej svého pána!“

„Kterého?“ zabručel voják a teprve teď sklonil hrot svého kopí. „Máme dva, Vchynu a Záviše ze Žirotína.“

„Toho, který ti nařídil hlídat u brány.“

„Tak to bude pan Vchyna. Je starší,“ mrmlal si pro sebe voják, otočil se a po mostě projel bránou na nádvoří.

Trvalo to jen pár minut, když na dřevěný most vyšel z hradu postarší muž s šedivými vousy. Měl na sobě zbroj, na hlavě přilbici a v ruce držel meč. Vypadal mimořádně pobouřeně, nicméně se zástupci panovníka zdvořile uklonil a pronesl povinná slova o své věrnosti králi Přemyslovi. Ale nic víc.

„Dál nás nepozveš?“ zeptal se Oldřich z Chlumu, tentokrát mnohem přátelštěji. Seskočil ze sedla na zem, otěže koně hodil jednomu ze svých vojáků a zamířil k majiteli hořovického hradu. S pány ze Žirotína měl již dříve co do činění v jisté ožehavé záležitosti, která se týkala pověsti jedné z urozených žen. S dobrým jménem nebylo radno si zahrávat, ale Oldřich z Chlumu uměl být diskrétní. Pokud samozřejmě nemusel při soudním jednání použít to, co věděl.

„Pozval bych, ale...,“ Vchyna ze Žirotína se na okamžik zarazil a pak o poznání vstřícněji pokračoval:

„Vlastně proč ne? Ale upozorňuji, že ten, kdo vstoupí, nesmí můj hrad opustit, dokud vraha nenajdeme. Tys proslulý vyšetřovatel, mohl bys nám pomoci.“

Oldřich z Chlumu pocítil, že mu vzrušením začalo prudčeji bít srdce. Stal se tu mord. Rychle se pokřižoval,

aby mu Bůh odpustil myšlenky, které v posledních hodinách měl. V duchu si totiž přál, aby na nějaký zajímavý případ narazil. I když věděl, že ho to odvede od jeho hlavního poslání. Jenže co mohlo být pro přesvědčování rytířů lepší než pátrání? V takovém případě se totiž mohl snadno vyhnout planým řečem, protože hovor z pozice královského prokurátora se musel vést podle něj. Nahlas

řekl: „Kdo je oběť?“

„Můj vzdálený příbuzný Budivoj z Ronšperka.“

„To jméno jsem v životě neslyšel.“

„To jsi ani nemohl. Jsi příliš mladý,“ usmál se navzdory smutným okolnostem Vchyna ze Žirotína. Ani on si ho nepamatoval. Vše, co o něm věděl, mu před chvílí prozradil jeho strýc Habart. S pomalou důkladností začal vysvětlovat: „Bude to tak dvacet let, ještě za časů blahé paměti krále Václava. Budivojův otec Dobrohost vlastnil dvorec v Drštce. To je malá vesnice mezi Rokycany a Rožmitálem. Dařilo se mu, přikoupil pár sousedních vesnic a od krále dostal povolení, aby dvorec opevnil a zřídil tam tvrz. Tehdy ovšem papež vyhlásil nové křížové tažení za osvobození Kristova hrobu. Do jeho čela se postavil francouzský král Ludvík a Dobrohost z Ronšperka ho vyslyšel. Prodal veškerý svůj majetek a odjel do Francie. Od té doby o něm nikdo neslyšel. Manželku neměl, jen konkubínu Anežku. S ní měl syna, to je právě ten Budivoj. Před třemi lety odjel do Svaté země i on, aby se pokusil otce nalézt. Nebo se alespoň pomodlit u jeho hrobu. Před čtyřmi dny se vrátil i s tuctem dalších rytířů. Protože celou tu malou družinu vedl můj strýc Habart, zastavili se tady, abychom tu událost oslavili. Koho by nezajímalo jejich vyprávění?“

„A jak to tak bývá, tví hosté se opili, pohádali a ve rvačce některý z nich mladého Budivoje zabil. Jenže ni-

kdo se k tomu nechce znát,“ povzdechl si Oldřich z Chlumu. Podle jeho zkušeností to byl nejčastější důvod násilných smrtí, pokud se sešli rytíři, pili a pili, dokud se nesvalili pod stůl nebo se nepobili do krve.

„Mýlíš se,“ kroutil nesouhlasně hlavou hořovický pán. „Ano, hodně jsme pili, jsem hostitel, který ví, co se sluší a patří. Ale proč bychom se měli hádat? Všechny zajímalo, co ti křižáci zažili a bylo toho, věř mi, hodně. Umějí vyprávět a my napjatě poslouchali. Jenže dneska kolem poledne někdo na schodech v mém paláci mladého Budivoje probodl dýkou. Zákeřně zezadu! To by rytíř nikdy neudělal. Nechal jsem hned hrad uzavřít a prohledáváme ho. Podle nás to byl někdo cizí, kdo se do hradu vloudil. Pochop, s urozenými rytíři přijely dobré dva tucty chlapů, kteří jim na cestách sloužili. Nikdo je nezná, jen jejich páni. S nimi se do hradu mohl nějaký lotr vetřít.“

„Proč by to dělal?“

„To jsem neřekl?“ podivil se Vchyna ze Žirotína. „Ten vrah odřízl mladému Budivojovi od opasku měšec s penězi. Byl to sprostý zloděj.“

„Nebo také ne,“ ozval se od brány zvonivý hlas muže, který byl Vchynovi podobný, ale byl o dobrých deset let mladší. Došel k nim, nepatrně sklonil hlavu a představil se: „Jsem Záviš ze Žirotína a s bratrem vlastníme Hořovice ve společném nedílu. Jeho závěry nesdílím. Pokud by to byl obyčejný zloděj, proč by nechával u těla mrtvého rytíře toto?“ Natáhl ruku a Oldřichovi z Chlumu podal lilii, která však nebyla bílá, ale květ byl černý, potřísněný rudou krví.

„Ta květina s tím mordem nemusí vůbec souviset,“ protestoval vehementně Vchyna. „Našla se pod schody, ne u Budivojova těla.“

„Nejspíše ji tam skopl některý z rytířů, když se Budivojovo tělo našlo a všichni se k němu nahrnuli,“ odmítl takový výklad Záviš.

„Bratr má bujnou fantazii. Ten vidí v lesích někdy i skřítky a víly,“ zpochybňoval jeho postřehy Vchyna.

„Tak proč je na tom květu krev?“

„Když jsme nesli tělo ze schodů, nebohý Budivoj přece ještě krvácel. A pak, vrah mu ukradl měšec s penězi. To nemůžeš popřít!“

„Tak kdo tam tu černou lilii donesl? Nikdy jsem podobnou neviděl.“

„Až vyslechneme všechny na hradě, určitě se to dozvíme. Ženské jsou neuvěřitelně hloupé, pořád trhají květiny a cpou je, kam jen to jde. Věnečky na hlavu, květ do výstřihu, kytičky k pasu proti uhranutí, dokonce je strkají do džbánů a staví na stoly. Ve džbánku má být pivo a ne hloupá kytka!“

„Jistě, ale vždycky trhají barevné,“ upozornil spíše shovívavě než hádavě Záviš ze Žirotína. „Jenže černé? To je barva smutku, smrti a démonů, také zločinců, ne lidí!“

II. KAPITOLA

Oldřich z Chlumu nechtěl ještě víc zvyšovat zmatek, který vládl na hradě. A to by určitě způsobil, pokud by dovnitř přivedl družinu. Divišovi proto nařídil, aby se i se svými muži ubytoval v osadě, která ležela pod návrším na břehu Červeného potoka. Pokud postřehl, v podhradí byl celkem slušný zájezdní hostinec, kde rádi přenocovali projíždějící kupci. Jeho kuchyně byla jistě schopna navařit jídlo pro větší počet hostů a nebyl problém, aby šenkýř uživil družinu královských ozbrojenců.

„Oto, zůstaneš s Divišem,“ pokračoval polohlasem. „Poptáš se ve vesnici na pány ze Žirotína, ale hlavně, jestli se tu nestalo ještě něco, za čím by mohli stát křižáci ze Svaté země. A nezapomeň zajít za farářem ke Svatému Jiljí!“ Pak se otočil a po dřevěném mostě zamířil k bráně hořovického hradu.

Oldřich z Chlumu dal často na své pocity a intuici, i když by to nikdy a nikomu nepřiznal. Vždycky se pyšnil logickým uvažováním a tím, že dokázal zločince odhalit na základě dedukcí a hypotéz, i když měl k dispozici jen nejasné zprávy a mnohdy žádný spolehlivý důkaz. Jenže věděl dobře, že bez pozorování a také štěstí se žádný vyšetřovatel neobejde a intuice je jen výsledkem zkušeností. Nedalo se ovšem popřít, že lidský svět je prostoupen iracionálnem, ať již šlo o boží záměry nebo o zlomyslné skutky temných sil.

Když procházel bránou hořovického hradu, nepocítil nic. Nesevřel ho tísnivý strach a pocit nebezpečí, ale ani závan vzrušení. Jako by se v hradních zdech nic zlého nestalo. Když se objevil na nádvoří, čekal ho špalír mužů, kteří v rukách třímali hořící louče. Většina hradní posádky se sem totiž seběhla, protože se už vědělo, kdo stojí před bránou. Rytíři i čeleď byli zvědaví na proslulého vyšetřovatele. Někteří si mezi sebou šeptali, že teď už zločinec žádnou naději na útěk nemá.

Na nádvoří si Oldřich z Chlumu podle starobylého zvyku s oběma bratry připil na znamení, že ho vítají pod svou střechou jako hosta. Hned potom se spolu vydali k hospodářským budovám, které stály na stísněném prostoru hradu přímo proti paláci. Pod kuchyní s čeledníkem byly prostorné sklepy a v jednom z nich bylo na márách uloženo tělo zavražděného rytíře. V horkém letním dni to bylo nezbytné. Tady vládl příjemný chlad, neboť přímo ze skály vytékala voda do žlábku v podlaze a protékala do vyhloubené cisterny.

„Nechali jsme ho oblečeného v tom, v čem ho vrah zabil,“ omlouval se Vchyna ze Žirotína. Mladý rytíř měl totiž na sobě jen plátěnou halenu a soukenné nohavice.

„Pomozte mi,“ požádal Oldřich z Chlumu a společně mrtvolu mladíka obrátili na břicho. Místo, kam ho vrah bodl, bylo vidět na první pohled. Na košili pod levou lopatkou byla velká krvavá skvrna.

„Tu ránu jsme prohlédli,“ upozornil suše Záviš. „Celkem úzká dýka. Takovou nosí nejen rytíři, ale podobnou má většina mužů, našich i z družin hostů. To ti k ničemu nebude, pane královský prokurátore.“

Nicméně Oldřich z Chlumu přesto vytáhl z držáku na zdi hořící louč, přiblížil ji k ráně a chvíli ji studoval. Te-

prve po hodné chvíli vrátil louč na místo a řekl: „Něco mi ta rána přece jen prozradila. Vrah ji vedl přímo k srdci. Ten mrtvý má na krku velkou modřinu. Vrah mu nejprve sevřel hrdlo, aby nemohl vykřiknout. Teprve pak bodl. Byl to někdo, kdo se v zabíjení vyzná. Spíše rytíř než chlap z hradní posádky.“

„Nesouhlasím. Mohl to být i někdo z družin našich křižáků. Ve Svaté zemi je tohle řemeslo běžné,“ upozornil Vchyna ze Žirotína.

„To nesporně. Je tu ale ještě jedna zajímavá okolnost. Rána je vedená shora dolů.“

„No a?“

„Budivoj z Ronšperka byl celkem vysoký mládenec. Neumím si představit, jak vysoký by musel vrah být, pokud by stál na schodech pod ním. To znamená, že ho nemohl zabít, když Budivoj stoupal po schodech nahoru, ale naopak musel scházet dolů. Vrah stál nad ním, a to znamená, že to byl nejspíše někdo z lidí, kteří se pohybovali v paláci. Ne náhodný zloděj, který by přišel z venku a na schodech by čekal, až se bude někdo vracet, aby ho dohnal a oloupil.“

„Vrah mohl na schodech stát jakoby nic a Budivoj kolem něj nevšímavě prošel,“ nesouhlasil Vchyna ze Žirotína.

„Možná mám bujnou fantazii a v lesích někdy vídám skřítky a víly, ale tak to být nemohlo,“ upozornil zjevně v dobrém rozmaru jeho bratr Záviš. „Schodiště v paláci je úzké, dva rozložití muži mají co dělat, aby se navzájem vyhnuli.“

„Vrah mohl být hubený,“ rozzlobil se Vchyna ze Žirotína. „Trvám na tom, že já zločincům pohostinství neposkytuji.“

„Žijeme v nedílu,“ ostře ho okřikl bratr Záviš. „Já tě varoval, abychom do hradu raději pustili jen ty, které dobře známe.“

„Jsou to rytíři, kteří přijali ke slávě boží kříž a bojovali s nevěřícími,“ odmítl to stejně ostře Vchyna ze Žirotína. Pak se otočil a zamířil po ošlapaných schodech ven ze sklepení. Oldřich z Chlumu ho následoval a mladší pán na hořovickém hradě průvod uzavíral.

Sotva vyšli na nádvoří, hnal se k nim robustní chlap a zuřivě mával rukama.

„To je velitel naší posádky. Jmenuje se Hejlík, ale říkáme mu Jezevec, protože se pořád rozčiluje,“ představil ho polohlasně Záviš ze Žirotína.

„Máme ho! Máme ho!“ křičel velitel.

„Toho vraha?“ rozzářil se Vchyna. „Kdo je to?“

„Jeden z těch chlapů, kteří se vrátili ze Svaté země. Říkají mu Žordon, to je prý arabsky krysa, ale jmenuje se Hostivít.“

„Přiznal se?“

„Zapírá, ale měl u sebe spoustu peněz.“

„V Budivojově měšci?“ pokračoval ve výslechu Vchyna ze Žirotína. Pak se obrátil na Oldřicha z Chlumu a vysvětlil, že na koženém váčku zavražděného rytíře byl vyšitý rodový erb. Přitom vrhl významný pohled na svého bratra, aby zdůraznil: „Co jsem říkal? Loupežný mord!“

„Ne, měl je ve svém měšci. Tak hloupý on není,“ přiznal neochotně Hejlík. „Někam ho schoval, ale najde se. Myslím, že ho možná přehodil přes hradbu. Dovolíte, urozený pane, abych poslal ven pár chlapů, ti to před hradbami prohledají?“

„Jistě, ale nejdříve je osobně prohlédneš ty, zda někdo ten prázdný měšec nemá u sebe,“ rozhodl Záviš ze Žirotí-

na. „Nechci, aby ho tam někdo podstrčil a o důkazech by vznikly pochybnosti!“

„Mám dotaz,“ přerušil je Oldřich z Chlumu. „Jak si můžeš být jistý, Hejlíku, že peníze, které jste našli u Hostivíta, patřily zavražděnému rytíři?“

„Je mezi nimi stříbrný dirham. Urozený pan Budivoj z Ronšperka ho ukazoval několika zemanům, které tu hostíme, aby viděli, čím se platí mezi nevěřícími.“

„Hostivít ale přijel s ostatními ze Svaté země. Je logické, že i on si mohl stříbrný dirham přivézt.“

„A kde by vzal tolik peněz?“ rozzlobil se velitel hořovické posádky. „Nikdo jiný z jeho druhů tolik u sebe nemá.“

„Je třeba šetrný. To, co ostatní utratili, on si schoval,“ přidal se na stranu Oldřicha z Chlumu Záviš ze Žirotína. Ani ne tak proto, že by si to myslel, ale rád provokoval svého bratra. A nemýlil se. Vchyna vybuchl a rudý zlostí se rozkřikl: „Tak dost! Zemřel křesťan. Křesťan, který riskoval svůj život pro větší slávu Ježíše Krista, a vy tu znevažujete jeho památku.“

„Nic neznevažujeme,“ odpověděl mírně Oldřich z Chlumu. „Bůh může vynášet jednoznačné soudy, protože je vševědoucí, ale my jsme jen omylní a chybující lidé. I ten Hostivít riskoval přece život pro slávu Ježíše Krista. I on bojoval ve Svaté zemi. Uvězněte ho, ale chovejte se k němu zatím ohleduplně, nebijte ho a ani netrapte, protože jeho vina musí být nezpochybnitelná.“

Družina v čele s Divišem sjížděla klikatou cestou od hradu dolů k osadě u Červeného potoka. Svah po levé ruce byl osázený višňovou štěpnicí a zdálo se, že se tam

ovoci daří. Níže na březích potoka se rozkládaly travnaté lučiny, odkud právě pastýři hnali domů stádo dobytka. „Ještě že tak,“ liboval si Diviš, když ho na koni dohnal panoš Ota.

„Přijdeme o vyšetřování zajímavého případu,“ namítl mu jeho přítel, ale ani on nevypadal zklamaně.

„My se ovšem pořádně vyspíme! Hrad je až po cimbuří plný lidí. Hlavně chlapů. Umíš si představit chrápající hrad?“ vykládal s vážným výrazem ve tváři velitel Diviš. Čím byl starší, tím víc si potrpěl na klidné spaní. Na Bezdězu měl vlastní jizbu, kde bydlel se svou ženou. A té zakázal v noci chrápat. Neodpustil si ovšem přítele popíchnout: „A ještě něco. Momentálně tam na jednu ženskou připadá nejméně padesát chlapů. S takovou přesilou by sis neporadil ani ty, milý Oto.“

„My si přece vždycky pomůžeme, copak nejsme přátelé?“ vykládal dobromyslně panoš Ota. „Chlapi by chrápali a ty bys je ve vzteku pobil. Pak bych nastoupil já, abych utěšil opuštěná ženská srdce.“

„Tak to ne! Než abych ti pomáhal hřešit, to bych raději to chrápání vydržel!“

„Povídali, že mu hráli. Ale abys věděl, i já se těším, že se vyspím. V klidu a sám,“ vykládal ctnostně panoš Ota. „Náš pán chce, abychom se porozhlédli v podhradí. Tentokrát to tedy obrátíme. Ty vyslechneš sklepnici, šenkýřku a další holky, které se kolem toho zájezdního hostince budou točit, abych neupadl v pokušení. No a já si zajdu na faru u Svatého Jiljí popovídat s farářem. Zastavím se taky v domcích za kostelem. Když jsme projížděli kolem, letmo jsem si všiml, že tam nepobíhají žádné děti a kde nejsou děti, nejsou ani ženské, to dá rozum. Takže tam mi hřích nehrozí.“

Chvíli jeli vedle sebe mlčky. Teprve když vjeli mezi první roubené chalupy Hořovic, zabručel Diviš: „Hele, nechceš to udělat jako obvykle? Ženské byly vždycky tvá práce. Já se s nimi cítím nesvůj.“

„No právě, máš už svůj věk, potřebuješ se učit,“ poučoval ho pobaveně panoš Ota. To jen posílilo Divišovo podezření, že tam nahoře u kostela jeho přítel sice žádné děti nezahlédl, ale nejspíše si všiml nějaké pěkné holky. Jinak přeci nebylo možné, aby tak snadno opouštěli, co měli zažité.

Zájezdní šenk byl prázdný. Pod přístřeškem na dvoře nestál jediný povoz se zbožím. Řeči o chystané válce zahraniční kupce od cesty do Prahy odradily a ti domácí se také drželi raději doma, než se situace vyjasní. I když jim šenkýř ochotně nabízel k ubytování všechny tři jizby, Diviš to odmítl. „Stačí jedna. Chlapi se vyspí ve stodole. A nemysli si, šizuňku, že budeš za stodolu účtovat totéž, co za jizbu pro hosty. Ale jídlo chceme pořádné. Na tom šetřit nebudeme. Samozřejmě pokud nám budeš účtovat rozumnou cenu,“ dodal rychle, protože nerad rozhazoval peníze, nejen ty své, ale i pánovy. Pak se začali dohadovat, co má šenkýřka připravit a kolik to bude stát. To panoše Otu nezajímalo, o družinu se staral Diviš. Kývl na pozdrav, vyšvihl se do sedla a vydal se ke kostelu svatého Jiljí. Vzal to po opačné straně ostrohu, na němž se tyčil hrad pánů ze Žirotína. Cestou mezi usedlostmi a přes náves to měl mnohem blíže než se vracet cestou kolem hradní brány. Tady byla zástavba mnohem hustší, zvláště kolem návsi. Zemědělské usedlosti byly výstavné a mezi nimi se krčila kovárna a o kus dál chalupa, u níž stála hrnčířská pec.

A právě v zahradě za hrnčířskou pecí postřehl v šeru postavu v černém plášti. Neviděl však pořádně, byla už

skoro tma, takže si nebyl jistý, zda je to muž nebo žena, natož aby zahlédl obličej. Ten černý plášť mu ale připadl divný. Venkovani nosili obvykle nebarvené pláště z šedavé ovčí šerky. Pokud měl někdo peníze, koupil si barevný soukenný, ale nikdy černý. V černé nechodili ani faráři, zvláště ti venkovští ne. Kdyby neměli na temeni hlavy vyholenou tonzuru, někteří by se nedali od svých farníků

vůbec rozeznat. Jenže pak to pustil z hlavy, protože nemohl honit víc zajíců najednou.

To, že chtěl panoš Ota pátrat kolem kostela svatého

Jiljí, mělo svůj důvod. Když projížděli kolem, opravdu cosi zahlédl. Nebyla to ovšem ženská, jak si myslel Diviš, nýbrž muž. Někdo se totiž mihl na hřbitově za kostelem. Ten muž měl na sobě bílý plášť a na něm červený kříž. To ještě netušil, že je hořovický hrad plný křižáků, došlo tam ke zločinu, hrad je uzavřený a nikdo ho nesmí opustit. Teprve když stál za zády svého pána u brány a poslouchal rozhovor s pány ze Žirotína, vzpomněl si na něj.

Farář byl celkem ještě mladý muž a tvářil se velice nepřístupně. Když si vyslechl, koho panoš Ota zastupuje a o co mu jde, pyšně se ohradil: „Musím tě opravit, synu. Můj kostel nepatří k hořovickému panství. Tohle je samostatná farnost. A to znamená, že ti nemusím na nic odpovídat. Z křesťanské lásky se ti však samozřejmě pokusím pomoci. Proto ti sděluji, že tu nikdo takový nebyl. Ani v plášti s křížem, ani bez něj.“

„Odpusť, otče, ale tvá odpověď postrádá logiku. Nevěřím, že tu za celý den neprošel žádný farník. A ti přece pláště nosí. Možná tu nebyl muž v plášti s křížem, ale v plášti bez něj jich muselo být několik. Třeba jsem se spletl a na plášti kříž nebyl. Kdo tu byl dnes odpoledne v bílém plášti?“

Farář se zachmuřil ještě víc. Věděl, že se nevyjádřil přesně, ale vadilo mu, že ho nějaký urozený holobrádek poučuje. Ale zapřel se, hlavně proto, že se chtěl toho otravného mládence co nejrychleji zbavit. Kysele zabručel:

„Byl tu jeden. Jmenuje se Homuta a žije ve třetí chalupě po levé ruce, když vyjdeš z kostela. Je to můj kostelník. Ten nosí na znamení pokory bílý plášť. A teď odejdi, protože si musím připravit zítřejší kázání.“

„O čem budeš kázat, otče?“ zeptal se nevinně panoš Ota. „Já mám rád tu část evangelia, kde se hovoří o lásce k bližnímu svému a o tom, jak sladké jsou plody, pokud pomáháš se srdcem otevřeným.“

„Ne!“ ušklíbl se farář a s pohledem upřeným na Otovy pečlivě upravené vlasy pokračoval: „Nejspíše vyberu tu část, která kárá pýchu a rozmařilost. Možná se zmíním i o hlouposti, která se skrývá v nakadeřených účesech, neboť jsou bránou do pekel.“

„Já myslel, že to platí jen o líčení tváře. Nakadeřené dlouhé vlasy měl přece Samson, který vyvedl Izraelity z pelištejského područí.“

„Vykládat Písmo svaté ti nepřísluší! Jdi v pokoji!“

Panoš Ota opustil s potutelným úsměvem sakristii a zamířil k domku cestou, kterou mu farář popsal. Když vešel, Homutova žena stála u pece a v kotlíku ohřívala kaši. Její manžel, asi v Otově věku, se tiskl k jejím zádům a měl zjevně jiné touhy než jíst.

„Co sem lezeš?“ vybuchl popuzeně. Vzápětí ale svůj tón změnil, když si všiml královského erbu na plášti a meče u pasu nezvaného hosta. Rychle dodal: „Čím mohu posloužit, urozený pane?“

Jeho žena, ve tváři trochu zrudlá studem, se natočila, aby jí panoš Ota neviděl do obličeje. Zuřivě míchala kaši.

„Máš bílý plášť. Tohle mi prozradil farář. Odpoledne jsi byl prý v kostele. Souhlasí to?“

„Ale jistě. Každé odpoledne uklízím.“

„A co v podvečer? Asi tak před dvěma hodinami, zrovna se smrákalo.“

„Ne, to jsem už byl doma.“

„Já ale na hřbitově zahlédl někoho v bílém plášti. A zdálo se mi, že na něm má červený kříž.“

„To jsem nebyl já, ale bratranec mé ženy,“ odvětil kostelník s ulehčením. „Vrátil se ze Svaté země a zastavil se tu, aby nás pozdravil. A dokonce nám dal nějaké peníze.“

Ukázal na stůl, kde leželo několik stříbrných mincí. Všechny byly cizí a jedna z nich měla arabský nápis. Byl to dirham egyptského sultána.

III. KAPITOLA

Vchyna ze Žirotína uvedl Oldřicha z Chlumu do hodovní síně svého paláce. Stejně jako hrad, ani tenhle prostor nebyl nijak velký. Služebníci s ohledem na počet hostů nastavili stůl deskami položenými na dřevěné kozy a pokryli je koberci a závěsy, ale měli jich málo, a tak byl konec stolu holý. Křesla byla jen dvě v čele tabule, ostatní se museli tísnit na lavicích namačkáni rameno na rameno. Páni ze Žirotína totiž hostili skoro tři tucty mužů.

V hodovním sále byli všichni rytíři a čekali na zástupce českého panovníka. Nevládla tu však klidná nebo družná atmosféra. Na jedné straně seděli rytíři, kteří měli na pláštích kříže na znamení, jaký úděl nesli na svých bedrech ve jménu křesťanské víry. Z nich neznal Oldřich z Chlumu ani jednoho s výjimkou Uldericha z Mitervaldu. Ten se však vydal do Jeruzaléma teprve loni a zjevně tam dlouho pobýt nehodlal. Přesto se choval, jako by výpravu křižáků vedl on.

Na opačné straně dlouhého stolu seděli místní rytíři. V jejich středu zahlédl Viléma Zajíce z Valdeka. Poznal i rytíře Nechvala z Osvračína a Chluka z Drahlína. Když

Oldřich z Chlumu vstoupil, někteří na znamení úcty vstali, jiní zůstali sedět a pozorovali ho lhostejně a někteří dokonce zpupně. Tak to bývalo mezi rytíři vždycky. Zástupce českého krále nemohl mít přátele všude a rozhodně se nemohl zavděčit všem.

Usadil se do čela stolu, neboť své křeslo mu uvolnil

Záviš ze Žirotína. Sám se posadil na lavici u rohu stolu. Byl mladší než bratr a musel tedy ustoupit. Slova se ujal Vchyna ze Žirotína a několika slovy oznámil, jak pokračuje pátrání. I když to všichni samozřejmě věděli. Sotva skončil, vstal jeden z křižáckých rytířů. Byl to postarší muž s vrásčitou tváří, do které se vepsala léta bojů, hladu a nemocí, které musel ve Svaté zemi přetrpět. K Oldřichovi z Chlumu se naklonil Záviš a špitl: „To je Ratmír ze Skviřína. Budou potíže!“

Nemýlil se. Rytíř se ostře na oba hradní pány obořil: „Kdo vám dovolil uvěznit mého služebníka? Žordon je nevinný. On za to nemůže, že vypadá jako krysa. V duši takový není. I kdyby se však Hostivít něčeho dopustil, je stále pod ochranou Svatého otce, protože znamení kříže dosud ze sebe nesejmul. Nikdo z vás nemá právo ho soudit. Já však tvrdím, že je nevinný. Znám ho léta. Pod Damiettou mi zachránil život, a když nás Turanšáhovi musulmani věznili a já onemocněl, staral se o mě jako o svého bratra. Pokud na něj někdo vztáhne ruku, bude mít co do činění se mnou!“

„A jak se tedy dostal k penězům zavražděného Budivoje z Ronšperka?“ opáčil stejně ostře Vilém Zajíc a rovněž se vztyčil. Ruku měl položenou výhružně na jílci svého meče.

„Odkud víš, že ty peníze byly Budivoje?“ zlostně ho nenechal domluvit Ratmír ze Skviřína. „Kdyby ho chtěl oloupit, myslíš, že by čekal, až dorazíme sem? Mohl to udělat během cesty. Měl na to dobré tři měsíce, nemyslíš? Ne, našeho druha zabil někdo z vás, urození páni!“

Tohle obvinění si samozřejmě místní rytíři líbit nenechali. Všichni vyskočili, a někteří dokonce tasili meče.

Křižáci se výhružně vztyčili také, byli to bojovníci a necouvli před nikým. Oldřich z Chlumu měl co dělat, aby je uklidnil a donutil zase si sednout.

„Ani mně se nezdá, že by Hostivít, nebo jak mu říkáte Žordon, tady v paláci mordoval a loupil. Viděl někdo z vás, že by sem před polednem vůbec vstoupil?“

Mlčení a občasné zavrtění hlavou mu bylo odpovědí. Oldřich z Chlumu chvíli čekal a pak pokračoval: „Pár mužů z posádky prohledává místa před hradbami. Jde o ten ztracený měšec. I kdyby ho našli, není to důkaz o Hostivítově vině. To mějte na paměti. Spravedlnost se má hledat rozumem, ne v hněvu.“

„Naši hosté, kteří jistě vykonali ve Svaté zemi pro křesťanstvo pozoruhodné skutky a my jsme jim vděční, však nejsou vůči nám úplně upřímní,“ ozval se znovu

Vilém Zajíc z Valdeka. Byl hlavou místních rytířů a měl právo mluvit jejich jménem. „Strážní u brány byli naštěstí svědomití. Když sem houfec křižáků přijel, spočítali, kolik mužů vstoupilo do hradu. Pan Vchyna jim na základě mé rady nařídil, aby spočítali všechny křižáky teď. Je jich o dva méně. Jedním je zamordovaný Budivoj z Ronšperka. A kde je ten druhý?“

Křižáci se po sobě tázavě ohlíželi. Jeden z nich se zeptal: „Chybí někomu jeho služebník? Mně tedy ne.“

Chvíli se mezi sebou dohadovali a pak za všechny Ulderich z Mitervaldu oznámil: „To bude nejspíše Mařík. My mu říkáme Kopyto, protože trochu napadá na jednu nohu.

Sloužil zavražděnému Budivojovi, proto si jeho zmizení dosud nikdo nevšiml. Každý dává pozor jen na své muže.

Ovšem Mařík nic spáchat nemohl, protože z hradu odešel ještě předtím, než se tělo nebohého Budivoje našlo.“

„Proč odešel?“