Dáma v modrém

Naďa Horáková DÁMA V MODRÉM Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Naďa Horáková, 2007, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2007, 2020 Vydání druhé ISBN 978-80-243-9178-6

NAĎA HORÁKOVÁ

HROB TŘINÁCTÉ

PANNY

Prolog Hrabě Valerián Choris, dědic valerštýnského panství, byl ve svých Kristových letech ještě starý mládenec a zavánělo to tím, že jím dlouho také zůstane.

Milovala jsem ho od našeho prvního setkání. Mezi námi stály ovšem překážky, a pokud jsem ho chtěla mít jen pro sebe, musela jsem je odstranit, pěkně jednu po druhé. Vypadalo to hodně krkolomně, ale když člověka opravdu zasáhne Amorův šíp, dokáže dělat i ty nejfantastičtější psí kusy. Pro svůj milovaný protějšek je schopen snést modré z nebe, třeba i krást, podvádět a lhát a třeba i zlomit staletá rodinná prokletí.

Modrá krev Chorisů si nesla starobylých poklesků, štědrosti i tajností požehnaně. Zdi jejich zámku Valerštýnu viděly a slyšely mnohé. Lásku, zločiny, štěstí i tragédie. Stavby jsou sice němé a neškodné, avšak pokud jimi již téměř tři sta let bloumá přízrak nešťastné hraběnky Eleonory Valerie hledající svého milovaného Víta, je třeba si dobře rozmyslet, jak správně postupovat, aby byla spokojenost na obou stranách; tedy mezi všemi obyvateli zámku, ať už patří do kteréhokoliv století a prostoru.

5

Valerián Choris zavřel spis, který již hodinu studoval. Zvrátil se do pracovního křesla, až jeho drahá, ale patrně chabá konstrukce zaúpěla pod devadesáti kily živé váhy, a protáhl páteř zvednutím obou rukou nad hlavu, kde je spojil, a ještě více se natlačil zády na pružné opěradlo křesla. V křesle ruplo, nejdřív opatrně, pak definitivně, a Valerián se skácel na podlahu. Zalapal po dechu, který si přímým dopadem na záda málem vyrazil. „Kur… nik šopa,“ zaklel Valerián, sbíral se ze země a v ruce držel ulomené opěradlo. Při této činnosti ho zastihlo zazvonění telefonu. Položil opěradlo na zem a zvedl sluchátko. „Choris,“ řekl důstojným úředním hlasem, ale okamžitě automaticky odtrhl sluchátko od ucha a nechal ho v bezpečné vzdálenosti od svých smyslů. „Čáú Válý,“ ozvala se z něho detonace. „Povalíš dnes do Valisu?“ Valerián přiblížil mluvítko opatrně k ústům, ale naslouchací část nechával v patřičné vzdálenosti od ucha, aby nedošlo k úhoně. „Jo, budu tam před sedmou,“ řekl záměrně tiše. „Jó, fájn,“ vybuchlo sluchátko a cvaklo.

7

Valeriánovy rysy dostaly opět svůj původní inteligentní výraz, než je rozhodil stresující ječák jeho přítele Čakyho. „Vály,“ ozvala se náhle pronikavá fistule Valeriánovy sestry Evelýny ze starého šeptadla rozvedeného ve stěnách zámku. „Dlabanéc!“ Valerián se podíval nejdřív do okna na stav světla venku a pak na hodiny nad krbem. Šest. Večeře. Vyšel z pracovny a lehkým krokem kickboxera sbíhal kamenné schody do přízemí, kde se nacházela kuchyně. V půli schodů se zastavil a otočil se. Nikde nikdo. Valerián nebyl žádná bačkora a jeho metr devadesát výšky mu nutně podporovalo sebevědomí, ale poslední dobou měl velmi intenzivní nepříjemné pocity, jako by ho někdo sledoval. A zvláště v této části ponuré zámecké chodby se necítil v pohodě.

Ještě že tu nejsou ta stará brnění, pomyslil si.

Jako dítě chodíval do zámku s babičkou často, kontrolovat rodový majetek, jak tomu babička říkávala. Mnohdy pak plakala, když z vybavení zámku něco zmizelo.

Procházeli tehdy zámkem vždycky se skupinou turistů a poslouchali výklad průvodkyně uzpůsobený potřebám reálného socialismu. „Musíme čekat,“ říkala vždycky babička. „Jednou ty zmetky někdo vyžene.“ Byla to velmi vzdělaná a distingovaná dáma. Zmetek bylo nejnespisovnější slovo, které kdy vypustila z úst. Konce zmetků se nedočkala. Zemřela na jaře osmdesát osm.

Valerián znovu vykročil. Vzpomněl si na dny, které měl před sebou. Zvedla se mu nálada. Aspoň týden lenošení. Všechny nesrovnalosti smetené ze stolu. Doufal, že se dlouho nic neobjeví. Valerián byl právník a měl na 8

starosti veškeré záležitosti, které se týkaly zámku a statku, jehož byl dědicem.

V devadesátých letech získal rod Chorisů v restitucích zámek a přilehlý statek ve Valerštýnu, městečku na jihovýchodní Moravě. Chorisovi, pocházející původně ze Švédska, se usadili ve Valerštýnu v průběhu třicetileté války a rod držel tento majetek až do vyvlastnění komunisty. V Československu zůstal jen Valerián Choris, Valeriánův dědeček. Zbytek rodiny se přestěhoval do Rakouska. Jeho syn Valerián zůstal také v Československu. Dcera Lýdie emigrovala v šedesátých letech k příbuzným do Rakouska. Valerián mladší měl se svou ženou Rút tři děti. Dnes čtyřicetiletou Evelýnu, třiatřicetiletého Valeriána a dvaadvacetiletého Bernarda. Žili v malém rodinném domku ve Valerštýnu do doby, než se zpět přestěhovali na zámek.

Rodiče Rút a Valerián se nyní ve Valerštýnu nezdržovali často. Jak to jen bylo finančně možné, začali cestovat po celé Evropě, aby dohnali těch čtyřicet let separace, a v poslední době trávili hodně času ve Španělsku, kde si koupili malý domek u moře. O zámek a statek se starali Evelýna s manželem Hynkem a Valerián. Bernard zatím studoval.

Zámek se naštěstí zachoval v dobrém stavu, protože sloužil jako muzeum a společenské centrum městečka, s hotelem a restaurací. Hynek, vystudovaný zemědělský inženýr, se ujal statku a během krátké doby z něho udělal prosperující hospodářství.

Zpočátku měli práce nad hlavu, ale v posledním roce se vše stabilizovalo. Evelýna dohlížela na restauraci a hotel a hlídala papíry. Hynek se vyžíval v zemědělství a Valerián měl na starosti smlouvy a právní stránku věci.

9

Valerián vešel do obrovské kuchyně v přízemí, která sloužila i jako jídelna. U velkého dvanáctimístného stolu již seděly Evelýniny děti. Sedmnáctiletý Tomáš, čtrnáctiletý David a pětiletá Natálie. Cpaly se jako o závod. „Čau,“ houkly na Valeriána.

Posadil se vedle Natálie. „Je to moc dobré,“ ujišťovala ho s plnou pusou.

Valerián přikývl a na talíř si nabral brambory a roštěnou. „Kde je Hynek, Evo?“ zeptal se své sestry, která stála ještě u kuchyňské linky. „Jel se dívat na bejky,“ odpověděl místo ní Tomáš, student druhého ročníku strojní průmyslovky. Pak se naklonil přes stůl k Valeriánovi a dělal na něho důvěrné oči. „Valy, potřebuju jít dnes večer ven. Řekni, že jdu s tebou, jinak mě máma nepustí.“ „Jo,“ přivřel Valerián spiklenecky víčka.

David, již teď hromotluk, podobný na Valeriána, se na svého staršího bratra ušklíbl a Valeriánovi sděloval: „Má babu.“ „Starej se o sebe, blbečku,“ sekl po něm Tomáš tiše, aby Evelýna nic neslyšela. „Jakou babu?“ zeptala se udiveně Natálie. „Ty čuč!“ sykl Tomáš na sestru. „Nebo tě už nesvezu na motorce!“ Natálie poslušně zmlkla v obavách, že Tomáš by byl schopný své hrozby splnit. Všimla si totiž, že je poslední dobou opravdu nějaký hrozně, hrozně divný.

Evelýna se konečně posadila ke stolu a jedla. V tom se otevřely dveře do kuchyně a vstoupil asi dvacetiletý mladík. „Čau,“ řekl, sedl si vedle Valeriána a nabral si na talíř jídlo. „Brácho, musím s tebou mluvit.“ 10

„No, jen to řekni tady, přede mnou, Bene,“ zakročila rázně Evelýna. „Já jsem za tebe zodpovědná, slíbila jsem mámě, že se o tebe postarám.“ Bernard se na sestru znechuceně podíval: „Ale ne, že mámě hned všechno vyslepičíš, jak zase přijede!“ „Bez obav!“ odrazila jeho útok Evelýna. „Tak, co se děje?“ zklidňoval je Valerián. „Zase se mně sek,“ sklopil Bernard provinile oči.

Všichni přestali jíst a zabodli do něho své pohledy. „Bene, připadá ti to normální?“ řekla konečně Evelýna mentorsky.

Bernard pokrčil rameny. „To je počtvrté během půl roku!“ pokračovala Evelýna. „Co s tím počítačem děláš?“ „Zavolám Chadimu, aby ho spravil,“ řekl Valerián. „Jo, a já potřebuji novou židli.“ „Cože?“ vyhrklo překvapeně pět hlasů.

Valerián pokrčil rameny. „Valy, připadá ti to normální?“ začala Evelýna. „Pátá židle během půl roku! Přece nejsi tak tlustý, abys je hned rozbil.“ „Já jen sedím a nic nedělám,“ hájil se Valerián. „Nechápu, proč vždycky rupne.“ „Tohle už do ztrát nedám,“ zakroutila hlavou Evelýna. „Přece mně nikdo nebude věřit, že jsi schopný zlikvidovat tolik židlí tak, že nejdou opravit. Tohle teda není normální situace.“ „Mami!“ přerušil ji Tomáš. „Tady není víc věcí normálních.“ „Jak to myslíš?“ zeptala se Evelýna výhružně, již dopředu upozorňovala, aby si dal pozor, že není ochotná akceptovat žádné vtípky svých pubertálních synů.

11

„Jo, jak to myslíš?“ zeptal se i Valerián, ale ten zvědavě. „Neříkejte, že jste si toho nevšimli!“ divil se Tomáš. „Třeba s tím vařením. To nechápu. Dvacet let není máma schopná navařit slušné jídlo, a teď vyvařuje jak v interhotelu.“ „Teda!“ nasupila se Evelýna a rukou se ohnala přes stůl, jak naznačila Tomášovi políček. „Jo, to máš pravdu,“ přidal se Bernard ke svému synovci. „Máma říkala, že takové nemehlo bez chuti nikdy neviděla.“ Evelýna už chtěla na svého nejmladšího bratra štěknout, ale Tomáš ji předběhl. „A nebo ty, Bene. První dva ročníky architektury jsi taktak prolezl, a teď jsi vyhrál prestižní soutěž pro mladé architekty.“ „Bernard pochopil, že když se bude učit, svět má otevřený,“ řekla Evelýna. „Jó, jó,“ přidal se pubertálně přeskakujícím hlasem David. „Uč se, uč se, život tě naučí! Čaky říkal…“ „Ticho!“ vyštěkla z jejich řečí už rozčilená Evelýna. „Dojíst. Dnes uklízejí kuchyň David a Ben.“ Hoši se na sebe znechuceně podívali. Že si radši nedali pokoj. Přece viděli, že je Evelýna dnes nějaká podrážděná. „A Valerián se bojí!“ řekla náhle do ticha Natálie.

Valerián se zakuckal a ostatní se se zájmem podívali na dítě a pak na Valeriána. „Jak bojí?“ chtěl vědět David, který byl známý strašpytel. „Proč se bojíš, Valy?“ zeptala se místo odpovědi Natálie. „Proč myslíš, že se něčeho bojím?“ zeptal se Valerián, ale po zádech mu přeběhl mráz nad přesnou trefou své neteře.

12

„Díváš se za sebe, jestli za tebou někdo není!“ řekla Natálie. „Jak jsi na to přišla?“ chtěl vědět Valerián.

Natálie se na něho podívala zadumanýma, na pětileté dítě nezvykle vědoucíma očima. S odpovědí si dávala na čas. Hoši u stolu se dívali na Valeriána a ani nedýchali. Že by jejich vzor mužnosti měl tak závažné nedostatky? „Nedivím se ti,“ řekla Natálie. „Cítíš za sebou Lornu.“ Po jejím sdělení všechny obešel mráz. „Tak dost!“ vyhrkla Evelýna, až sebou všichni trhli úlekem. „Kdo ji tím krmíte? Přece jsem vám říkala, že ji nemáte strašit!“ „Já jí nic neříkal!“ ohradil se Tomáš jako první, aby si náhodou matka nevylila teď zlost na něm. „Já taky nic,“ pronesli ostatní svorně jako jeden muž. „Někdo jí to musel říct,“ řekla Evelýna. „Vždyť ještě neumí číst.“ Valerián i Natálie sklopili oči.

Evelýna se na ně podezřívavě podívala: „Nebo umí?“ „Valy mě to přes zimu naučil,“ špitla Natálie. „Valy!“ zakroutila hlavou Evelýna. „Přece jsem ti říkala, abys ji to neučil. Co pak bude dělat ve škole?“ „Měli jste ji dát už teď po prázdninách do školy,“ ohrazoval se Valerián. „Je to nejchytřejší dítě, jaké jsem kdy viděl. I když musím připustit, že nechápu, jak se mohlo ocitnout u nás v rodině.“ „Je prvního září,“ připomněla mu Evelýna, aniž by reagovala na jeho invektivu. „To už je automatický odklad.“ „Počkejte, ať nám řekne, jak to myslela s tou Lornou,“ přerušil jejich rozhovor David. Podle něho se příliš vzdálili od tématu, který ho zajímal. „Ne,“ řekla Evelýna. „Je malá, neví, o čem mluví.“ 13

David se zatvářil zklamaně. Rád přetřásal všechny záhadné jevy kolem zámku. „Vím, o čem mluvím,“ zaprotestovala Natálie s podivným výrazem v očích. „Lorna za mnou chodí a mluvíme spolu. Ona…“ „Řekla jsem dost!“ zavrčela Evelýna výhružně. „Natálie, nevymýšlej si!“ Holčička chtěla něco odpovědět, ale pak slova spolkla a raději s povzdechnutím sklonila hlavu opět ke svému talíři.

Valerián ji pohladil po hlavě. Osazenstvo stolu ztichlo a věnovalo se svým vlastním myšlenkám. Přestože navenek Evelýna existenci Lorny nepřipouštěla, všichni Chorisovi alespoň v koutku duše věřili, že na té pověsti přece jen něco bude.

Tomáš mrkl na hodiny na stěně a úpěnlivě se zadíval na Valeriána, jestli nezapomněl na jejich úmluvu. „Tomáši, potřebuju, abys se mnou zajel k Čakymu pro obrazy pro tetu,“ řekl Valerián. „Ále jo, klidně,“ řekl Tomáš nedbale. „Když potřebuješ…“ Oči mu však zářily jako lucerny. „Pak ale hned domů!“ připomínala mu Evelýna starostlivě. „Že jsou prázdniny, ještě neznamená, že se budeš poflakovat po večerech venku!“ „Jo, dohlédnu na to,“ řekl Valerián a vstal od stolu. „Ale fakt, ségro, opravdu nechápu, kde ses najednou naučila tak vařit. Jako bys to ani nebyla ty.“ „Padej,“ okřikla svého mladšího bratra Evelýna potěšeně. „A dávej mně pozor na to dítě. Nejpozději v devět!“ „Slyšel jsi mámu!“ řekl Valerián, když o chvíli později vysadil navoněného a vymydleného Tomáše na konci parku. „V devět doma!“ 14

„Jo, spolehni se,“ přikyvoval Tomáš, ale oči mu už bloudily po lavičkách v parku, zda tam neuvidí svou jedinou lásku. „A mladý pane, nezapomeňte na slušnost!“ řekl vážně Valerián. „Hm,“ přikývl Tomáš a vykročil.

Valerián se odlepil od kraje chodníku a zastavil až před barem Valis. Byl to jeden z lepších podniků ve městě.

U baru již seděl akademický malíř Karel Holý, přáteli zvaný Čaky pro své nádherné kudrnaté blond vlasy, pohledný čtyřicátník s tělem vypracovaným od tenisu.

Přes levé oko měl černou koženou klapku. Zbývající oko bylo velké a zelené. „Zduř, pane hrabě!“ zařval Čaky na celý lokál.

Všichni hosté se otočili ke dveřím a zírali na vcházejícího Valeriána. Cítil se nemožně. „Zdar,“ řekl Valerián, když přišel k Čakymu. „Prosím tě, neřvi tak, nebo si budou myslet, že jsi nejenom slepý, ale i hluchý!“ „Copak řvu?“ zařval dotčeně Čaky. „Pojď radši ven, na zahrádku,“ požádal ho Valerián.

Venku byl Čakyho hlas snesitelnější, ve volném prostoru tak nerezonoval. Čaky ho probodl vražedným pohledem jediného oka, ale zvedl se a odcházel za Valeriánem do dvora, kde bylo útulné zátiší s několika stoly pod vonící lípou. „Máš obrazy?“ zeptal se Valerián, když se posadili. Na dvoře byli sami. Bylo ještě brzy. Po deváté se ale už nedalo kde sednout, ani na dvoře, ani v lokále. „Stihl jsi to?“ pozoroval Valerián s obavou Čakyho černou klapku přes oko.

15

„Jo, v pohodě, všech šest,“ přikývl Čaky. „To oko mě začalo zlobit až dnes ráno. Zatracená práce. Teď zas aspoň týden nic neudělám.“ Položil si dlaň na oko, s kterým měl problém už léta.

Občas mu zčervenalo, řezalo, zánět jako hrom a nikdo nedokázal určit příčinu. Většinou to však byl následek Čakyho neúnavné práce, když několik nocí za sebou maloval. „Teta je vyzvedne zítra,“ připomínal Valerián. „Moc by řádila, kdybys je nenamaloval.“ „Víš co?“ zařval Čaky. „Ať mi tvoje tetička políbí prdel.

Já jsem umělec. Mě si nemůže koupit jako psa, nebo co to chová!“ „Kočky,“ hlesl Valerián. „Jako kočku,“ opravil se Čaky a dále plameněl. „Měla si objednat obrazy u Brázdila. Ten by jí nakreslil i ty její miciny s mašličkami. Já tvořím, nejsem námezdná síla.“ „Jo, ona to ví,“ uklidňoval jeho umělecké ego Valerián. „Právě proto si tě vybrala. A váží si toho. Ale uvědom si, kolik ti zaplatí za těch šest obrazů. Pak zas můžeš v klidu a zabezpečení tvořit. A bude tě okukovat evropská smetánka. Uvidíš, že si ještě uděláš jméno!“ „Jako starý italský mistr,“ broukl Čaky a zapálil si cigaretu. „Až pár století po smrti a to mi bude prd platné.“ Na dvoře se objevili dva muži a kývli na pozdrav.

Posadili se k vedlejšímu stolu a upíjeli pivo, které si přinesli z lokálu. Čaky začal být roztržitý. „Jak jste se s tetou domluvili?“ chtěl vědět Valerián. „Víš, nechci tvou tetičku vidět,“ otřásl se Čaky. „Mám z ní husí kůži. Leze mně na nervy. Dej jí ty obrazy sám a zinkasuj ji.“ „Tak dobře,“ usmál se Valerián. Předpokládal, že to tak dopadne. Věděl, jakou nechuť má Čaky ke všemu, co se 16

týče prodeje svých děl. Nejraději by si je všechny nechal. „Vyzvednu je zítra ráno.“ Čaky se chystal přikývnout, ale vtom se na dvoře objevil třetí muž a překvapeně přehlédl celé osazenstvo.

Ruka mu automaticky sjela do kapsy. Přisedl si ke dvěma mužům vedle. Čaky vyskočil jako na pérku a přesunul si židli k vedlejšímu stolu k mužům, kteří se na něho s úlevou podívali. „Víš co?“ řekl chvatně Čaky. „Vezmi si ty obrazy radši dnes. Helena ti je dá. Jsou nahoře v ateliéru už zabalené.“ „Nepůjdeš raději se mnou?“ navrhl Valerián, i když věděl, že zbytečně. „Ne, ne, Helena to zvládne,“ mluvil Čaky jako v transu a fascinovaně zíral na tarokové karty, které se míhaly v hbitých prstech jednoho z mužů. „Tak ahoj,“ vzdychl Valerián. „Zítra zavolám.“ „Jo, jo,“ přikyvoval Čaky, ale Valeriána už nevnímal. Čertovy obrázky naprosto vyplnily jeho mysl.

Za pár minut Valerián zastavil před Čakyho vilou.

V Helenině ateliéru se svítilo. Zkusil dveře od domu. Bylo odemčeno. Vstoupil. Za dveřmi ve spoře ozářeném vestibulu se zvedl obrovský stín a temně bafl. Když poznal Valeriána, hrdelní tón se změnil na vysoké jakoby štěněcí kviknutí. Pak vlkodav Harry krátce přátelsky frkl a otřel se Valeriánovi o kalhoty. Bylo to impozantní, rozmazlené a zpovykané zvíře, velmi přítulné, ale vůči neznámým lidem nedůvěřivé a ostré. „Čau Harry,“ pohladil ho Valerián. „Kde máš paničku?“ Harry, uklidněný Valeriánovým hlasem, si opět lehl na své místo ke dveřím. Valerián vystoupal vzhůru po schodech do podkroví, kde se nacházely dva ateliéry.

Dveře do Helenina království byly otevřené. Seděla na 17

vysoké stoličce před plátnem zády ke dveřím. Jednu nohu měla pokrčenou na železném roštu židle, druhou se opírala o zem. Kouřila a pozorovala plátno připevněné na stojanu. Patrně ho dnes dokončila a studovala ho. Vedle ní na stole byla otevřená láhev červeného vína a plná sklenička.

Dlouhé blond vlasy jí dosahovaly až k útlému pasu, který dodával spolu s nimi celé její postavě panenkovský vzhled. „Ahoj Helo,“ pozdravil Valerián.

Helena se překvapeně otočila: „Ahoj, myslela jsem, že jsi Karel.“ Její pikantní pěstěná tvář s drobnými rysy jako vždy přibila Valeriána k zemi. „Zůstal u Valise,“ řekl Valerián. „Hraje taroky.“ „Dnes přece není sobota,“ podivila se Helena. „Sešli se tam náhodou,“ objasňoval jí situaci Valerián. „Mě poslal pro ty obrazy.“ Helena típla cigaretu a seskočila ze stoličky: „Tak to už asi dnes nepřijde.“ „Hm, asi ne,“ řekl Valerián.

Helena přešla kočičím krokem místnost a zastavila se těsně u Valeriána. Dosahovala mu k ramenům. Musel sklonit hlavu, aby jí viděl do očí, i když ona hlavu zvedla k němu. Položila mu ruce na hruď a přitlačila se k němu celým tělem. „Jak dlouho zůstaneš?“ zapředla. „Jak dlouho mě tu necháš?“ zeptal se.

Vzal ji za štíhlounký pas a jako pírko ji nadzvedl na úroveň svých očí. „Co to se mnou děláš, Valy?“ vzdychla toužebně Helena. „Jsem šťastně vdaná.“ 18

„No tak já šťastný starý mládenec miluju šťastnou vdanou ženu,“ řekl Valerián žertovným tónem, ale v očích měl neskonalý smutek. „Jak dlouho nám to může procházet?“ zeptala se řečnicky Helena. „Dokud neřekneš ne,“ odpověděl Valerián. „Pak až do smrti,“ políbila ho.

V jedenáct hodin snesla Helena obrazy svého manžela zabalené do bílé neprůhledné fólie ke vchodovým dveřím a Valerián je odnášel do svého auta. Byl stále plný Heleny. Poznal ji před pěti lety, když si ji vzal Čaky za ženu a přistěhovala se k němu. Valerián jí naprosto propadl. Taková fontána ženskosti a smyslnosti ho přímo očarovala. Stále nemohl pochopit, čím si Čaky Helenu získal. Byl sice již tehdy známý malíř, ale ona se svým vzhledem a inteligencí mohla utrhnout daleko lepší partie, než byl nejistý osud manželky umělce žijícího na periferii. Možná si myslela, že se vedle proslavujícího se Čakyho také zviditelní. Nebyla špatná výtvarnice, ale Čaky byl příliš sebestředný, než aby dovolil vyrůst někomu vedle sebe. Helena však vypadala spokojená. Manžel jí poskytoval nadstandardní zabezpečení, což jí patrně uspokojovalo. Ale možná všechno nebylo tak růžové, jak se veřejnosti zdálo. Když byl Čaky někdy opilý, stěžoval si Valeriánovi, že ta prázdnota, kterou v manželství oba pociťují, je v tom, že nemají děti. Ani jeden, ani druhý se však nepídili po příčině a nechávali vše osudu. Čaky ze svých dvou předcházejících dlouholetých vztahů děti neměl. Obě jeho bývalé přítelkyně však děti nyní již měly.

A tak Čaky raději dělal hluchého psa, aby se náhodou nedověděl, že na vině je jeho neplodnost. Pokud nic neměl ověřené, cítil se líp.

19

Heleně, zdálo se, že nemá děti, nevadilo. Bylo jí pětatřicet a vypadala stále stejně jako první den, kdy ji Valerián spatřil a kdy si uvědomil, že se zamiloval. Bláznivě, silně a naprosto nevhodně. Do ženy svého přítele, do ženy, která s ním nikdy neodejde, protože miluje svého muže. Po dvou letech své vášni podlehli.

Helena i on nejprve předpokládali, že jejich vzájemné poblouznění brzy vyprchá. Nestalo se. Jejich dnešní vztah byl daleko intenzivnější než na počátku. Nedokázali již říct, jestli je to láska, nebo vzájemná posedlost.

V okolí nikdo nic nevěděl, nikdo nic netušil, nikdo by ani nepředpokládal, že jsou milenci.

Valerián zaparkoval auto na nádvoří před vchodem do části zámku, kterou rodina obývala. Nanosil obrazy do hlavní jídelny z osmnáctého století, kterou příliš často nepoužívali, jen když přijela návštěva, a rozložil je na stole. Pak vešel do svého bytu a naložil se do vany.

V ložnici sebou praštil do postele a okamžitě usnul.

Předtím však opět cítil tu nádhernou vůni, která každý večer již skoro půl roku opájela jeho smysly. Bylo mu rajsky. Uvědomil si, že od té doby, co ji začal cítit, nikdy mimo svou postel nespal. Jako by očekával, že mu ta vůně vynahradí všechny rozkoše, kterých se tím zříkal. Vůbec neřešil to, že již přes rok nemá kromě Heleny žádnou stálou přítelkyni a že mu to vůbec nevadí.

Pátral po původu té vůně, ale nedokázal si vysvětlit, kde se bere. Vystupovala z jeho polštáře. Nebyla to vůně vyvařovaného mýdla, kterým bylo cítit ostatní prádlo.

Byla to nepochopitelná směsice vášně a nevinnosti současně.

Ráno snídal Valerián sám. Děti byly již venku a Bernard ráno odletěl do Španělska za rodiči. Eva seděla 20

v kuchyni u počítače a zpracovávala faktury. Její čas byl přísně rozplánovaný. Děti, faktury, restaurace, hotel.

Valerián nechápal, jak to všechno dokáže stihnout. Evelýna však měla perfektně vybudovaný systém a byla neobyčejně zodpovědná.

Evelýna byla zticha a Valerián myslel na Helenu. Nyní už byl smířený se způsobem svého života, ale první měsíce vztahu s Helenou prožíval peklo, než pochopil, že se musí smířit s tím, že Helena je vdaná, že patří jinému a že to tak navždy zůstane. „Děééti!“ ozvalo se ode dveří kuchyně nenadále. Oba sebou trhli nepříjemně vyrušeni.

To už se ale teta Lýdie řítila k Valeriánovi. Na hlavě jí seděl obrovský bleděmodrý letní klobouk ozdobený červenými třešničkami a dalšími ozdůbkami z lehounkého foukaného skla, které při každém jejím prudším pohybu jemně cinkaly. Než stačil vstát ze židle, přitiskla si jeho hlavu na svá obrovská prsa, v nichž ho málem zadusila, a políbila ho na vlasy. Pak objala Evelýnu, která mezitím přišla k ní. „Evelýno, vypadáš nějak sešle,“ zkoumala ji teta. „Vždyť je ti teprve čtyřicet. Musíš o sebe víc dbát.“ Pak se opět obrátila k Valeriánovi a zálibně si ho prohlížela: „Ale ty, Valeriáne, vypadáš úchvatně. Co naplat, chorisovská krev byla vždycky dobrá.“ Mrskla pohledem po Evelýně, která se podle tetina mínění do Chorisů nevyvedla, a tudíž nebyla tak vhodným objektem jejího zájmu. Z Evelýniných dětí brala tetička na milost jen Davida, který byl Choris i s patičkami.

Teta Lýdie, rozená hraběnka Chorisová, provdaná za německého bankéře, sestra jejich otce, byla statná sedm21

desátiletá dáma plná života. Na jejím obličeji bylo znát, že se na něm podepsala ruka plastického chirurga, aby ošálila čas a nejspíš i tetu samu. Její vybělená, vyžehlená pleť bez jediné vrásky však vypadala staticky, bez mimiky jako maska. Oči s několikrát přeoperovanými víčky se již málem nedaly zavřít a kůže vytažená do stran dodávala očím jakýsi strnulý výraz tak typický pro postavy z fresek ve starobylých egyptských hrobkách. S tím však naprosto nekorespondoval výraz jejích bystrých očí, které jako by bodaly do objektů svého zájmu. „Vítej, teto,“ zmohla se Evelýna konečně na slovo. „Jak dlouho se zdržíš?“ „Asi jen do večera, možná do zítřka, ještě nevím,“ řekla teta. „Ale nedělej si starosti. Přespala bych v našem hotelu. Aspoň zkontroluju úroveň služeb, které poskytujete.“ Valerián s Evelýnou se po sobě nenápadně podívali.

Náš hotel. Byl její stejně asi tak jako jejich. Celý majetek patřil Valeriánu Chorisovi staršímu, ale Lýdie to nehodlala akceptovat. Na zámku se narodila, a tedy byl i její na věčné časy. Už zapomněla, že kvůli lepšímu životu emigrovala a nechala bratra, ať si rodový majetek hlídá sám. „Pojď, teto,“ řekl Valerián raději. „Ukážu ti ty obrazy od Karla Holého.“ „Ach, ano,“ odpověděla teta teatrálně, jako by si až teď uvědomila, proč přijela. „Pojďme.“ Teta vyplula z kuchyně v závěsu s Valeriánem, který na Evelýnu převracel otráveně oči. Evelýna se posadila zpět k počítači, ale věděla, že dnes už neudělá ani ň. Věděla také, že teta dnes neodjede. Zdrží se aspoň týden; jako obvykle. A jako obvykle bude celý týden poučovat a sekýrovat a komandovat je i celý hotel i s restaurací dohromady.

22

Evelýna raději vypnula počítač a šla do restaurační kuchyně, aby jim sdělila, že tetička Lýdie přijela na svou neoprávněnou, leč o to chutněji prováděnou vizitaci.

Hned po příchodu na místo zjistila, že spěchala zbytečně. Všichni, od šéfkuchaře až po posledního pikolíka, již měli zachmuřené tváře, protože první kroky drahé tetičky nevedly za příbuznými, ale právě do kuchyně, aby je pozdravila, či spíše na začátek sjela.

Valerián zatím ukazoval tetičce obrazy, které si u Čakyho objednala. Prohlížela je ostřížím zrakem, jestli odpovídají zakázce. Byly to pohledy na zámek z různých stran.

Valerián obrazům nevěnoval velkou pozornost. Ani včera si je neprohlédl, protože byly zabalené.

Když tetička vybalovala už pátý obraz, aby ho podrobila kontrole, přestal ji sledovat úplně. Stoupl si k oknu a své myšlenky věnoval Heleně. Co asi dělá a kdy se sejdou?

Nikdy se nedomlouvali dopředu. Obvykle se jejich styky vyvinuly z nějaké situace. „Valeriáne!“ rozřízl tetiččin hlas vzduch.

Nepříjemně vyrušený se mrzutě otočil. „Zanes mi ty obrazy do auta!“ zasvištělo mu kolem uší, až se přikrčil. „Odjíždím!“ „Co tak najednou?“ nechápal její náhlou aktivitu Valerián. „Mám tu už od rána zprávu!“ mávala tetička mobilem. „Nevšimla jsem si jí. Musím odjet. Škoda. Mohli jsme se pobavit.“ „No, když musíš, tak musíš,“ řekl úslužně Valerián a trnul, aby si to ještě nerozmyslela. Věděl, jak je nevypočitatelná.

Tetička Lýdie však již telefonovala se svým řidičem Hansem, aby připravil auto, že odjíždějí. Valerián si 23

v duchu představil Hansův kyselý obličej. Na rozdíl od tety to byl příjemný mladý muž a ve Valerštýnu se mu vždycky moc líbilo. Nerad odjížděl. Zvláště když mu k srdci stále více přirůstala Petra, zdejší recepční. A právě dnes měla Petra službu.

Tetička právě skřehotala do telefonu: „Und Hans, schnell, bitte!“ Valerián vzal dva zabalené obrazy a položil je na sebe. „Ne, ne!“ strachovala se tetička. „Nos je po jednom!“ Jeden obraz, menší než ostatních pět, si vzala sama a vyšla z jídelny. Valerián tedy vzal jeden obraz a odnesl ho k autu. Hans již čekal u auta. Pozdravil a otevřel kufr šedozeleného mercedesu. V něm se objevily speciálně upravené držáky na obrazy. Hans vzal od Valeriána obraz a zasunul ho do konstrukce jako medovou plástev. Tak postupně zmizely v útrobách auta všechny obrazy, které společně s Hansem přinesli.

Konečně vyšla ze zámku i teta. V ruce držela onen menší obraz. Zkontrolovala obrazy a zaklapla kufr. Menší obraz dala na zadní sedadlo auta. „S Evelýnou jsem se už rozloučila,“ řekla teta a políbila Valeriána.

Nasedla do auta na zadní sedadlo vedle obrazu. „Na shledanou, chlapče!“ Chtěla dát pokyn k odjezdu. „Propánakrále!“ vyhrkla však náhle.

Ve Valeriánovi hrklo, že si to s odjezdem opět rozmyslela. „Peníze,“ řekla teta, čímž ho uklidnila. „Málem bych zapomněla!“ Z kabelky vytáhla obálku a podala ji Valeriánovi: „To je pro mistra Holého. Jsem spokojená.“ 24

Valerián vzal obálku a přikývl, že ji předá. To už však teta dala pokyn Hansovi, aby nastartoval. Krátce Valeriánovi zamávala a vytáhla z obalu obraz, který měla vedle sebe. Valerián jen zaregistroval nějakou změť modrých nebo snad fialových barev.

Na nádvoří vyšla Evelýna nyní již s klidným výrazem ve tváři. „To nám to tentokrát vyšlo! Ani tomu nemůžu uvěřit, že je pryč. A to Hans říkal Petře, že má v úmyslu zdržet se jako obvykle aspoň týden.“ „Prý jí přišla nějaká esemeska, že se má vrátit,“ řekl Valerián. „Blahoslavené to zázraky techniky!“ sepjala Evelýna ruce a zvedla oči k nebi.

Oběma jim připadalo, jako by se nad zámkem rozplynuly mraky a vyšlo jasné slunce. „Dám ty peníze Čakymu raději hned,“ podíval se Valerián na hodiny na kapli u zámku. Deset dvacet. Nikdy hodinky nenosil, ani Evelýna. Pokud se museli řídit časem, používali mobil. „Snad bude již vzhůru.“ Vyšel z nádvoří zadem do parku. Čakyho vila byla od zámku asi pět minut rychlejší chůze. Bylo nádherné červencové počasí a celý Valerštýn byl provoněný rozkvetlými záhony.

Dům byl ještě zamčený, ale Valerián slyšel vzadu v zahradě Harryho tlumené bafání, asi narazil na kočku.

Vešel tedy do dvora. Na lehátku u bazénu se opalovala Helena. Byla nahá. „Ahoj,“ řekl Valerián a rozpačitě se rozhlédl. „Karel ještě spí,“ uklidňovala ho Helena.

Nicméně však vstala a oblékla si hedvábný župan.

25

„Dáš si něco?“ zeptala se ho. „Jo, tebe,“ řekl tiše Valerián. „Tak pojď do kuchyně,“ vybídla ho Helena a svůdně kroutila zadkem v těsném objetí župánku.

V kuchyni zavřela dveře a rozvázala si župan. Natlačila Valeriána do koutu vedle vysoké lednice a rozepnula mu kraťasy. Přitiskla se k němu a snažila se ho stáhnout dolů. Líbaje Helenu sjížděl zády po stěně dolů, až se posadil. Helena se k němu obrátila zády a sedla si na něho. Oba prudce oddychovali. Nebezpečí z dopadení stupňovalo jejich vzrušení.

Za pár minut už opět seděli na lehátkách u bazénu a pili minerálku. Za dalších pět minut se objevil rozespalý Čaky.

Valeriánovi zatrnulo, co by se dělo, kdyby vstal o pár minut dřív. Současně ho ta myšlenka i nějak zvráceně vzrušila.

Přehrával si různé varianty. V zásadě měl Čaky tři možnosti. Za prvé by se mohl uchýlit k násilí vůči Heleně nebo němu nebo oběma. Za druhé by diskrétně odešel a pak by vše řešili rozhovorem. Za třetí… by se k nim přidal… „Co se tak blbě tlemíš?“ vytrhl ho z jeho fantasmagorického světa Čakyho hlas.

Dnes tak neřval jako obvykle. Hlas měl pokrytý čtyřicítkou karbanických cigaret a nevyspáním. Byl rozcuchaný, jeho andílkovské kadeře mu neposlušně trčely do stran a zarudlé oko připomínalo zuřivého býka. „Přinesl jsem ti peníze od tetičky,“ řekl Valerián. „Už si je ta stará piksssla odvezla?“ řekl Čaky rádoby nerudně, ale potěšení z peněz se ani nesnažil zastřít. „Pět tisíc eur!“ řekl Valerián a podal Čakymu obálku, kterou vytáhl z kapsy. Byla notně pokrčená. „Co je to pro tu starou krasavici pět tisíc,“ odfrkl Čaky. „Ta by měla platit za to, že je člověk ochotný se na ni dívat.“ 26

Vzal obálku, a aniž peníze přepočítal, hodil ji na stolek před Helenu. „Ženo, utrácej!“ řekl pateticky. „Stejně to dělám jen pro tebe, že plýtvám svým géniem na takových mazanicích. Co já bych mohl tvořit, kdybych se nemusel starat o žvanec. Jak já bych jen dokázal využít svůj nevšední talent!“ Helena se uchechtla, a aniž si obálky všimla, zapálila si cigaretu a přivřela oči. „Běž se umýt, ty talente, táhne z tebe jako ze sudu,“ pronesla vrnícím hlasem, plným nějakého vzrušujícího příslibu, na který Čaky automaticky zareagoval. Vypálil ze zahrádky do domu a za okamžik již byl slyšet z otevřeného okna koupelny proud vody. „Chci tě,“ zapředla Helena.

Valeriánovi se na rukách málem zježily chlupy vzrušením. „Kdy?“ zeptal se napjatě. „Ještě dnes!“ řekla Helena téměř neslyšně. „Jinak se zblázním.“ „Přijď na zámek, do mého bytu,“ navrhl Valerián. „Neblázni,“ zarazila se Helena.

Ještě nikdy se k takovému řešení neuchýlili. „Je to bezpečné, neboj,“ konejšil ji Valerián. „V deset tě počkám před zadní brankou.“ „Zkusím to,“ přikývla po krátkém zaváhání Helena. „Ták, co říkala na obrazy tetička?“ objevil se na dvoře Čaky. Po sprše vypadal o deset let mladší. Měl na sobě jen šortky a ručníkem si vysušoval vlasy. Helena zálibně sjížděla pohledem jeho svalnaté opálené tělo. „Že je spokojená,“ řekl popravdě Valerián. „Prohlédla si je, zaplatila a odjela.“ 27

„Platí dobře,“ přikývl Čaky. „Ale jsem rád, že s ní nemusím mluvit. Připadá mi jako mumie, jen se rozpadnout. Pohled na ni mi způsobuje estetická traumata.“ „Ty jsi hrozný kecálista,“ rozesmála se Helena.

Ani Valerián se neubránil smíchu nad jeho hodnocením vzhledu tetičky Lýdie. Čaky si právě dával pásku na své nemocné oko. „Hele, Karle, neměl by ses k ní chovat tak hrozně,“ řekla Helena. „Pokud bude mít možnost, tak ti to jednou vrátí i s úrokama.“ „Prosím tě, co by mi mohla…,“ vyprskl Čaky pohrdlivě.

Valerián vstal, protáhl se. „No nic, půjdu.“ Potáhl si kraťasy a strnul. Oči mu zůstaly viset na velké mokré skvrně na svých kraťasech. Podíval se na Čakyho. Vypadalo to, že si ničeho nevšiml. Zato Helena se zakuckala kouřem z cigarety, kterou si právě opět zapalovala. „Čau,“ vyhrkl a vypálil od bazénu. „Čau,“ ozvalo se za ním dvojhlasně.

U branky již v bezpečné vzdálenosti se obrátil a díval se k bazénu. Čaky právě vzal Helenu do náruče a skočil s ní do vody. To, jak se k němu Helena přivinula a odhodila mokrou cigaretu do trávy, Valeriána vůbec nepotěšilo. Tušil, co bude následovat. Raději rychle prošel brankou a zavřel ji za sebou. Slyšel jen Helenino koketní výskání.

Jako obvykle obědval v zámecké restauraci. Přisedl si k němu švagr Hynek, který se právě vrátil ze služební cesty. „Na stole v pracovně máš smlouvu o nákupu semene toho nového býka,“ řekl Hynek. „Podívej se na to, ať je to v pořádku.“ Valerián přikývl: „Hned to zkontroluju.“ 28

„Jak to, že ta karpatská ofenzíva nepočkala do mého návratu?“ zeptal se Hynek. „To muselo být něco extra, když si nechala ujít to potěšení, aby mě zase nasrala.“ Valerián se uchechtl. Hynek se s tetičkou Lýdií nesnášeli. Žít společně pod jednou střechou, tragédie by na sebe nenechala dlouho čekat. „Neřekla, proč se tak narychlo vypařila,“ pokrčil rameny Valerián.

Díval se na svého švagra a usmíval se. Měl ho rád. Připomínal mu svou přímostí Čakyho. Čaky si hrál na dekadentního intelektuála, kdežto Hynek ze sebe rád dělal prostého venkovana, kterému se jen nějakým nedopatřením podařilo vystudovat vysokou školu. V hlavě to však měl srovnané. Byl cílevědomý a tvrdý. Bylo mu pětačtyřicet a stále držel ochrannou ruku nad Valeriánem, který pro něho nikdy nepřestal být tím vytáhlým puberťákem, jak ho poznal, když se před lety přiženil k Chorisům.

Odpoledne Valerián zkontroloval smlouvu o pravidelných dodávkách semene plemeníka a povolil proplácet faktury. Pak se v pracovně natáhl na divan s knížkou a usnul. Vzbudil se, až hodiny na krbu ukazovaly půl desáté. Chvíli byl zmatený, než si uvědomil skutečnost.

Helena! Okamžitě vyskočil. Osprchoval se a pět minut před desátou již stál u zadní branky vedoucí do velkého parku, který začínal za zámkem.

Nečekal dlouho. Helena přišla načas, zabalená do velkého zeleného pleteného šátku. Když ji Valerián chytil za ruku, aby ji vedl, sjel jí šátek z jednoho ramene dolů a pod ním se objevily černé pidišaty, které rafinovaně ukrývaly odhalené.

Bez problémů proklouzli zadem přes dvůr do Valeriánova bytu. V ložnici se posadili na postel.

29

„Jak dlouho se můžeš zdržet?“ vzal ji Valerián za ruku a políbil jí špičky prstů. „Jak dlouho chci,“ odpověděla Helena.

Valerián se jí udiveně podíval do očí a obočí mu vyletělo nahoru. „Karel odjel, říkal, že do Prahy,“ řekla Helena. „Proč se o tom nezmínil už včera večer nebo dnes ráno?“ nechápal Valerián. „Byl rozčilený, jako by se něco stalo,“ pokrčila Helena rameny. „Nechtěl mně ale nic říct.“ Valerián ji už však neposlouchal. Hladil ji po vlasech, jaksi rozpačitě, nejistě. I Helena si uvědomila novost okamžiku. Najednou se oba cítili nejistí, zaskočení. Nevěděli, co si počít s celou nocí před nimi. Za celé roky spolu nebyli více než tři hodiny. Vždycky kradli čas, kde se dalo, a většinou své kontakty počítali na minuty.

Valerián svlékl Heleně šaty. Jen v černé podprsence a kalhotkách se natáhla na postel. Valerián u postele rozsvítil lampičku a zhasl lustr. V tlumeném načervenalém světle vypadala Helena ještě svůdněji. Pustil přehrávač a pomalá hudba sladce naplnila pokoj. Opatrně se položil vedle Heleny. Natáhl ruku a dotýkal se jí jen bříšky prstů, jako by jeho prsty končily jemným pírkem. Helena slastně přivřela oči. „Máme celou noc, nemusíme spěchat,“ řekl Valerián. „Tak mně předveď své přednosti na dlouhé tratě,“ řekla s jemnou ironií v hlase Helena. „Jak si to přeješ?“ zašeptal jí Valerián do ucha. „Pomalu, pomaloučku a šíleně, šíleně dlouho,“ vydechla Helena a něžně mu stiskla lalůček ucha zuby.

Valerián se propadl někam, snad do pekla a ráje současně, a jediné, co si prchavě uvědomil, bylo, že necítí onu jindy stále přítomnou vůni.

30