Dno vyschlé studny

Roman Cílek DNO VYSCHLÉ STUDNY Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Roman Cílek, 2020 Obálka © Ivana Dudková, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první Vychází jako 317. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-9181-6

ROMAN CÍLEK

Dno vyschlé studny

Únos z trhu otrokyň Ostrá větvička, kterou nestačila rukama odrazit, se jí zaryla do tváře těsně pod okem. Výkřik bolesti však raději ztlumila dlaní. Nesmím o sobě dát vědět! Ale to nejhorší, zdálo se jí, jako by již pominulo. Ještě před chvílí si Věra Sadílková byla jistá, že ji někdo pronásleduje, vnímala ty nepřátelské zvuky za svými zády docela přesně, nyní už se toho pocitu slupku po slupce zbavovala. Že by se jí to opravdu podařilo?

Když se před pár minutami probudila pod páchnoucí dekou z omámení, uvědomila si, že leží na zadním sedadle jedoucího auta. Pohnula rukama a nohama. Ne, žádná pouta, jen ta slabost žaludku po něčem, co bylo v divně chutnajícím nápoji, který jí ti hajzlové nabídli. Že já pitomá uvěřila tomu pozvání na schůzku s někým, kdo prý organizuje módní přehlídky! Křiváci to byli, obyčejní křiváci! Vyčítat si však nyní cokoli z toho, co bylo a jak bylo, by nemělo smysl. Vysoukala hlavu zpod přikrývky. Šikmo před sebou uviděla záda člověka, který vůz řídil, přes rameno se mu táhl zapnutý bezpečnostní pás. Spolujezdcovo sedadlo, kam dosáhla rukou, bylo prázdné.

Ano, tohle je šance, utvrdila se Věra. „Budu zvracet!“ zakňourala.

5

Záda před ní sebou překvapeně trhla. Účinek sajrajtu v tom pití zřejmě pominul dřív, než čekali. „Budu blít!“ rozječela se ze všech sil a vědomě zvolila působivější slovo.

Vůz zpomalil.

Vzepřela se zády o opěradlo a sáhla po kličce na dveřích. „Nech toho! Máš to marný!“ zařval mužský od volantu.

Nemám to marný! oponovala mu v duchu. Ty vpředu seš na tom hůř, uvažovala překotně, musíš si rozepnout pás, ohlédnout se, protože budeš vystupovat do silnice, je třeba oběhnout auto…

Opřela se ramenem proti dveřím.

Povolily.

Jak se jí teď hodilo ovoce každotýdenního cvičení aerobiku, na které někdy ráda, jindy nerada chodila. Vložila do pohybu těla vše, co uměla, smrštila se a vymrštila jak pružina a dveřmi auta skoro prolétla. Zatravněný příkop ji milosrdně přijal v objetí. Vydrápala se z prohlubně a bez zaváhání se vrhla do keři zarostlé stráně. Letní sukně se jí omotala kolem nohou a ze svetru na holém těle rvaly větve nitku po nitce. Skoro až dole, u úpatí, jí hrot jedné z haluzí rozsekl tvář. Krev jí stekla až do koutku úst a cítila její protivně nasládlou chuť.

Chtělo se jí zvracet, teď už doopravdy.

Pod strání narazila na pěšinku směřující níž a níž.

Rozběhla se po ní a poprvé za celou dobu se odvážila ohlédnout. Nic. Nikde nikdo. Utíkala, jak nejrychleji mohla, ale po chvíli už ztěžka dýchala a před očima se 6

jí míhaly barevné mžitky. Stezka končila můstkem, za nímž se cosi bělalo. Bez zaváhání tudy zamířila a až když se její boty dotkly betonu silnice, pochopila, že to byla chyba. S hrůzou jí došlo, že vozovka, kam tak bezhlavě vstoupila, je jen dalším z ohybů serpentiny, po které sem přijeli. A že tedy člověku z vozu, odkud unikla, stačilo jen popojet o spirálu níž a čekat.

Což také učinil.

Věře Sadílkové se podlomila kolena a ztěžka dosedla do prachu krajnice. Kéž by někdo cizí jel kolem, zapro­ sila osud, ale nebyla vyslyšena. Jen to prokleté auto se přiblížilo a nenávistný hlas štěkl rozkaz: „Nasedni!“ Neměla už sílu jakkoli vzdorovat, únava a zklamání ji zbavily vůle. A ze slov muže, který jí zlostně poroučel, poznala, že další pokus o únik by asi nepřežila. Vlezla tedy do vozu, vnímala hrubé doteky dlaní, které ji poutaly na zápěstí i u kotníků, a vzápětí ji od světa oddělil příkrov deky páchnoucí potem, vlhkostí a asi i jejím vlastním strachem.

Automobil se brzy poté znovu dal do pohybu. *** Ženské slzy se podobají žíravině a málokdo jim odolá.

Majitel pátrací agentury Petr Jonáš nebyl v tom směru výjimkou. Tím spíš, když žena, která ho se slzami v očích prosila, už sice prolomila pomyslnou hranici středních let, ale byla opálená a působila půl na půl sportovně i přitažlivě, což se málokdy takto vyvede.

7

„Musíte něco udělat,“ naléhala, „jde přece o mladou holku, i když… no, měla jsem s ní v poslední době potíže, ale na tom nezáleží. Pan doktor Jihlavský, váš přítel, kterého jsem měla jako právníka při rozvodu, mi řekl, že dokážete zvládnout i to, co jiní předem vzdávají…“ „Pěkně se to poslouchá, paní Sadílková,“ přerušil ji, „ale pořád si myslím, že ze všech nejlíp by to měla zvládnout policie.“ Odmítavě mávla rukou. „Policie?! Copak to sám z praxe neznáte? Než se k něčemu rozhoupají, uplyne věčnost. Budou se šťourat v tom, s kým se Věruška stýkala, jak to bylo s módními přehlídkami, kde bez smlouvy dostávala peníze rovnou na dlaň, nakonec se to celé obrátí proti ní. Moc prosím, aspoň se pokuste. Když to nevyjde, slibuji, že se obrátím na policii. A jestli jde o náklady, zaplatím vám, kolik si řeknete.“ Nyní mávl rukou pro změnu zase on: „V tom problém není.“ „A v čem je?“ „No…“ Nedovolila mu jakékoli další váhání a ukázala na přístroj, který ležel na stole mezi nimi. „Copak neslyšíte, že tohle je volání o pomoc?!“ vykřikla a slz v očích i na tvářích jí přibývalo. „Pusťte to tedy znovu,“ navrhl, byť si byl vědom, že je to první ústupový krůček. Žena zmáčkla ovladač mobilu nastaveného na hlasitý odposlech.

A opravdu to bylo volání o pomoc.

8

„Maminko… maminko!“ křičel dívčí hlas kdesi v dálce a uprostřed hluku, z něhož tu a tam zaznívala i jednotlivá německá slova. „Musíš mě zachránit! Jinak mě už nikdy… neuvidíš. Stala se mi strašná věc. Jsem v Hamburku a hrozí mi… ne, to se nedá takhle vypovědět. Prosím tě, udělej něco! Drží mě tu, pořádně ani nevím kde, sebrali mi mobil, ale… tady na tom přístroji je telefonní číslo.“ Začala diktovat a Petr Jonáš si číslice poznamenal. „Jsem v nějakém výčepu a mají tu na zdi telefon,“ pokračovala Věra ve vzrušením přerývané řeči, „jen náhodou se mi povedlo… Drží mě zamčenou hned ve­­ dle v domě, myslím, že je to číslo sto dvanáct a v přízemí prodávají rohlíky. Název ulice nevím… Maminko, prosím tě! Nevím, co to všechno znamená, ale bojím se.

Kdybys věděla, co už…“ Cvak – a hlas se ztratil. „Tak co?“ zeptala se paní Sadílková po tiché, ale svou působivostí také výmluvné pauze. „Dokážete mě poslat domů, abych se tam k smrti ubrečela?“ Ušklíbl se. „Vám se špatně odolává, že jo?“ Pohlédla mu do očí a vyčetla z nich své vítězství. „Děkuji,“ řekla, „za sebe i za Věru.“ „Dobrá, dobrá. Ještě není za co děkovat. Zmínila jste se o tom, že vám dcera dělala starosti. Co jste tím myslela?“ Vzdychla. „Co asi. Měla svou hlavu, nepohybovala se v nejlepší společnosti, ale víc o tom nevím. Měla bych vědět, ale prostě nevím. Je jí devatenáct a máma byla ta 9

poslední, komu by se se vším svěřovala.“ Ukázala na mobil. „Maminko, maminko… Takhle se mnou naposledy mluvila, když byla ještě dítě. Rozumíte mi?“ Bezdětný Petr Jonáš mohl rozumět jen tak napůl, ale přikývl. „Měla nějakou známost?“ zeptal se.

Zakryla si dlaněmi tvář. „Nevím, nevím, nevím!

Občas se o někom zmínila, ale brzy jako by ten člověk zase – zmizel. Raději jsem se pak už…“ „Neptala,“ napověděl jí. „Neptala,“ zopakovala po něm, současně ale také cítila potřebu popohnat dění kupředu. „Pojedete do Hamburku?“ zeptala se napřímo. „Je-li třeba, doprovodím vás.“ Zavrtěl hlavou. „Tak to určitě ne. Ale,“ sáhl po svém mobilu, „ale mám tam známou, která by nám mohla předběžně pomoci.“ Ženská se v Sadílkové ani v téhle vypjaté chvíli nezapřela. „Aha,“ řekla. „Nemám se zatím posadit ve vedlejší kanceláři?“ Musel se tomu usmát. „Není třeba,“ odpověděl. *** Ozvala se na první zazvonění, hlásila se jménem firmy a připadlo mu, jako by s ní naposledy mluvil nikoli před několika měsíci, ale třeba na sklonku včerejší noci.

Drsně vzrušivý kuřácký hlas Evy-Johanny Gerstnerové, českým původem do života vybavené osobní sekretář10

ky vlivného hamburského byznysmena, kterého tehdy pomohl vytáhnout z rukou bandy vyděračů, se nesnadno zapomínal. „Tady je Petr Jonáš z Prahy, paní Evo,“ ohlásil se. „Nevím, jestli si mne dokážete zařadit…“ „O tom nepochybujte, Petře!“ hbitě přešla do rodného jazyka. „Když chci, mám docela dobrou paměť. Konečně jste tedy dodržel svůj slib a přijel? Pokud si ovšem žádáte mého šéfa, musím vás zklamat. Je v Mexiku.“ „Nesháním jeho, ale vás.“ Slyšel, že si zapaluje cigaretu. „Ale ne! Tolik radosti hned po ránu. Předpokládám, že jste už někde nablízku.“ „Nikoli, jsem dosud v Praze, ale potřeboval bych od vás určitou službu. Dostal jsem se do časové tísně a nelze vyloučit, že jedné dívce od nás hrozí v Hamburku určité… no, nebezpečí. Jedině proto se odvažuji…“ Skočila mu řeči: „Mluvil jste o časové tísni, ne?

A taky vím, že sledováním zahýbajících paniček se nezabýváte. Takže ven s tím!“ „Té dívce je devatenáct, jmenuje se Věra Sadílková a zřejmě ji odtud nějak unesli. Dnes v noci se ozvala od vás z Hamburku své matce a na mobilu jí nechala vzkaz, z něhož se dá trochu odhadnout, kde ji drží. A já bych potřeboval… jen takovou orientační sondu, než se tam vydám.“ „Rozumím. Tak co tedy o tom místě víte?“ Nadiktoval jí telefonní číslo výčepu, odkud Věra volala. A zmínil se o sousedním domě pravděpodobně číslo sto dvanáct, a že v přízemí prodávají rohlíky. Připojil poté pár rad, aby byla nadmíru opatrná.“ 11

Okřikla ho: „Nehrajte si na opatrovníka klášterních chovanek, Petře, jsem už velká holka… Jdu na to, stejně se tu bez svého drahého chlebodárce trochu nudím.

Zavolám do té hospody a vytáhnu z nich adresu. Ozvu se vám.“ „Děkuji.“ „Nechte si díky na vhodnější chvíli,“ odsekla a zavěsila dřív, než se k tomu stačil vyjádřit. *** Řvali na ni, mladý a starší, jeden přes druhého.

Předstírala, že jim pořádně nerozumí. „Nevím, co chcete!“ křičela česky i německy.

Ale věděla to, velmi přesně to věděla. Chtěli z ní vypáčit, komu a proč volala, když se jí v noci podařilo přesvědčit nadrženého pořízka odkudsi z venkova, že mu splní jakékoliv přání, pokud jí dá pár drobných a odvede ji vedle do hospody na skleničku něčeho tvrdého.

Sehrála roli strádající alkoholičky natolik přesvědčivě, že jí ten chlapík uvěřil, zaplatil hlídači a zaručil se za ni.

Telefonní automat tam měli naštěstí hned vedle toalet, nakrmila otvor mincemi a vyťukala mámino číslo na mobil, o kterém doufala, že je zná zpaměti.

Jenže teď ráno někdo žaloval. „Mluv!“ Surové kopnutí ji zasáhlo do kotníku. Pochopila, že do obličeje ji bít nebudou, to by si znehodnocovali své zboží. Další úder špičkou boty ji srazil na koberec.

12

„Nikam jsem se nedovolala!“ vykřikla. „Jen jsem to zkusila, a hlavně jsem měla chuť na pití. Věřte mi!“ Podívali se po sobě: jako výstraha to snad stačí. „Jestli to zkusíš ještě jednou, dostaneš nářez, že se potom raději ani nepodíváš do zrcadla,“ oznámil jí starší z nich. „A teď se uprav, odpoledne začneš makat. Je ti to jasné?!“ Sledovala jejich nohy, vzlykavě přikývla a v duchu si stále dokola opakovala číslo, které v noci horečnatě vytáčela. Jen jestli jsem se nepřehmátla, strachovala se, protože věděla, že nyní už si na ni dají pozor. Myslela na to tak usilovně, že pouze jako ve zlém snu vnímala, co se kolem ní děje.

Ti dva konečně odešli.

Zavřeli dveře jejího pokojíku a zvenčí zamkli.

Věra se vyšplhala na širokou válendu, dominující kus nábytku v celé místnosti, a rozplakala se. Bolestí i z mučivých obav, zda v noci nepokazila svou šanci.

Už se jí to přece jednou stalo. Tehdy v lese mezi dvěma ohyby serpentiny.

Připadlo jí, že to bylo před sto lety. *** Eva-Johanna Gerstnerová zavolala Jonášovi po necelé hodině a nikoli jako posel dobrých zpráv. „Moc vás nepotěším, Petře,“ sdělila bez obvyklé koketní lehkovážnosti. „Povídejte,“ vyzval ji.

13

„Zkusím být věcná, což mi moc nejde,“ řekla. „Ověřit si ten hostinec byla maličkost. Na fiktivní nabídku kolekce holandských piv sice nezabrali, ale aspoň mi dali adresu, abych jim mohla poslat výběrový katalog.

Jenže mi zatrnulo, když jsem si na internetu vyjela plán města. Není to dobrá končina, Petře. Zapadlá ulička mezi Altstadtem a labským přístavem…“ „Nadiktujte mi tu adresu, prosím.“ Poznamenal si název hostince i jméno ulice. „Pak jsem se tam vydala,“ pokračovala. „Služební auto jsem raději nechala za rohem, ale stejně mě tam pár chlapů otravovalo – a to bylo, prosím, dopoledne. V noci bych tam nešla, ani kdybyste mi slíbil… no, nevím co.

Ta vaše dívka si to pamatovala přesně. Číslo sto dvanáct vedle hospody, čtyřpatrový barák, dole je malá pekárna s prodejnou, v prvním patře bydlí tři rodiny… podle jmen u zvonků to jsou přistěhovalci bůhvíodkud, ani jsem ta jména nedokázala přeslabikovat. A od druhého patra nahoru sídlí masérský salon. V přízemí u vchodu mají i nějakou reklamu. Nepřetržitý provoz, levné ceny a tak dále. Je nám oběma jasné, o co jde, ne?“ „Ano,“ řekl Jonáš a nuceně polkl: naplňovaly se jejich nejhorší představy.

Eva-Johanna to vycítila. „V podstatě proti takovým zařízením nic nemám, ať se každý baví, jak umí, ale tady to působí hnusácky. Celé okolí a potom nahoře…“ „Vy jste šla nahoru?!“ „Jo,“ zasmála se. „Pro vás by to bylo snadnější, ale ženské jim tam obvykle na dveře neklepou. Otevřel mi 14

umolousaný hromotluk, a když mne uviděl, ztuhl mu úsměv. Asi čekal, že to bude časně nadržený zákazník.“ „Co jste mu řekla?“ „Co asi? Měla jsem snad tomu blbovi, co mu křiváctví lezlo snad i z uší, nabízet brožurky Svědků Jehovových? Udělala jsem ze sebe nepočestnou ženu. Kvůli vám a té slečně Věře. Umíte si mě představit? V mém věku, prosím! Dokonce jsem se snad i začervenala, což se mi už dlouho nestalo. Řekla jsem, že jsem náhle přišla o zaměstnání, a kdyby tedy měli zájem…“ „Proboha!“ „Klid, Petře. Zůstanu věrná kanceláři pana generálního ředitele Starka. Ten hromotlucký idiot si mne totiž prohlédl a zavrtěl hlavou. Prý mají děvčat dost. Co myslíte, neměla jsem mu jednu vrazit? To je přece urážka!“ Náhle zvážněla. „Promiňte, nějak se s tím zážitkem musím vyrovnat. Je to nehezké místo, Petře! Mám pocit, že se tam může stát cokoliv. Nevím, jak bych vám ještě mohla pomoci. Pokud nechcete zatáhnout do věci policii, pro což asi máte důvody, budete muset přijet – a říkám to nyní zcela bez postranních úmyslů.“ Zaznamenal tu půlvětu na konci, ale nekomentoval ji.

V tom podstatném byl však už rozhodnut. Podíval se na hodinky: blížilo se poledne. „Za dvě hodiny vyrazím.“ Vzdychla. „Máte před sebou dlouhou štreku. Zavolejte, pokud byste tady v Hamburku něco potřeboval. Třeba i v noci. Mám lehké spaní a služební mobil, na kterém mluvíme, nikdy nevypínám.“ „Jsem velkým dlužníkem, paní Evo,“ řekl.

15

Pobavilo ji to: „Kdybych sečetla, co všechno mi chlapi dluží, mohla bych si koupit obchodní dům, na který ze své židle dennodenně koukám.“ „Co byste dělala s obchodním domem?“ „Máte pravdu. Prodala bych ho, abych byla zase svobodným člověkem. Šťastnou cestu!“ popřála mu a ukončila hovor. *** Dlouhá noc začala pro Věru Sadílkovou již v době, kdy okno do dvora, jediné v celé místnosti, propouštělo dovnitř ještě trochu světla. „Nechci!“ vykřikla, když jí jeden z jejích věznitelů přišel oznámit, že se brzy dostaví zákazník.

Napřáhl ruku k ráně, ale neuhodil.

Teď už ne.

Místo toho jí zasyčel do obličeje: „Varuji tě! Tady se každé ráno účtuje. Když budou hosté spokojeni, vyfasuješ odměnu, když ne, bude výprask. Vezmi na vědomí, že jsme tě řádně koupili a…“ „Koupili?“ zeptala se, protože to slovo se jí dotklo.

Podivil se té otázce. „No jasně! Jak jinak by ses k nám dostala? A když už sis tuhle práci vybrala…“ „Nevybrala,“ zaprotestovala, „ale na tom vám asi nezáleží. Řekněte mi, kdo mne prodal.“ Chlap se zarazil a uvědomil si, že se asi rozpovídal víc, než bylo třeba. „A dost už!“ zařval. „Žádné otázky!

Máš dvacet minut na přípravu. Chci, abys vypadala dobře, to je všechno.“ 16

Zabouchl dveře a otočil klíčem. „Jdi do hajzlu!“ rozloučila se s ním polohlasem a v jazyce, jemuž nerozuměl. Žádné otázky! nařídili jí. Sama sobě otázky opravdu klást nemusela. Dokázala si, byť nerada, zmapovat cestu, která ji po nakloněné rovině přivedla až do téhle hamburské šukací špeluňky. V partě, do které před časem zapadla, když ji to ve škole i v práci přestalo bavit a snahy o uplatnění se v branži modelek nevycházely tak, jak si zkraje představovala, se dost pilo, i pervitin zkusila, ani o postelové střídačky nebyla nouze. Ale především narůstaly její dluhy z herních automatů a později ve větší míře také z rulety. „Jednou nám to budeš muset splatit, Věruško,“ varovali ji ti, kteří jí půjčovali, mezi nimiž však čím dál víc přibývalo takových, které by si dříve za kamarády nevybrala. Smála se těm výhrůžkám. Smála se tak dlouho, až ji nyní ten smích přešel. Čas ubíhal: konec trýznivého sebezpytování.

Zvedla se, popošla do koupelny a pohlédla do zrcadla, aby si ověřila, zda příkaz jejího věznitele, aby se učinila krásnou, je vůbec proveditelný. Skoro se až lekla.

Jako kdyby na ni z lesklé plochy civěla cizí tvář. Ženská s opuchlými víčky od pláče, bledou tváří a uštvaným výrazem v očích.

Komu se tak asi může líbit? Šikmooký skrček, kterého o něco později vpustili dovnitř, si ji však prohlédl s očividným zalíbením a muži, jenž ho přivedl, na dotaz v lámané angličtině přikývl. Což nesporně znamenalo, že tedy ano. Že se 17

mu zamlouvá. Že tuhle o hlavu větší dívenku s přednostmi, jimiž ženy v jeho rodných končinách neoplývají, za smluvní cenu prostě bere.

Věry se na její názor nikdo nezeptal.

Nyní a ani nikdy jindy v té nekonečně dlouhé hamburské noci. První noci. Kolik ještě takových bude následovat? A protože lidská mysl tropí často absolutní nesmysly, napadl ji někdy před ránem Horatiův výrok, o němž kdysi na gymplu psala obsahový výklad: Střez se ptát, co bude zítra!

Ach bože… Co je to zítra? zeptala se sama sebe. *** Světla velkoměsta na Labi zahlédl Petr Jonáš z dálničního přivaděče.

Zastavil na odpočívadle, aby si protáhl záda, pak se poradil s kamarádkou navigací, která mu poté nabídla nejen přístupovou cestu, ale také, bude-li třeba, vhodnou trasu k úniku. Hodinky ukazovaly čtvrt na pět. Jak se to vezme: konec noci či počátek dne. Rozhodně však pochybný čas na cokoliv z toho, co předběžně zamýšlel: na něco z toho příliš pozdě, na jiné příliš brzy.

Neměl však na vybranou.

Nastartoval a vydal se vstříc centru města, které váhalo nad tím, zda se už uložit ke spánku, nebo ještě ne.

Pro ulici, kam dorazil, platila první možnost. Byla to jen nevzhledná, potemnělá spojka mezi dvěma bulváry plnými zářivých výkladů a reklam. Projel ji, pak vůz odstavil, 18

vystoupil a pěšky se vrátil k místům, o nichž zatím jen slyšel. Hostinec, odkud zřejmě Věra telefonovala, měl už zavřeno, ale na schodech před vchodem seděli tři mladíci, popíjeli plechovkové pivo a žertovali se společensky poněkud unavenou dámou, která se opírala o zábradlí a střídavě jim nabízela i naoko odpírala své služby.

Sousední dům byl označen číslem 112.

V přízemní pekárně s prodejnou se svítilo, ale přes dveře byla dosud stažena mříž. Od druhého patra výš, kam při svém průzkumu Eva-Johanna umístila masérský salon, svítilo jen tu a tam některé okno. Salon INGRID stálo na plechové cedulce u zvonků a dole bylo uvedeno telefonní spojení. Vyskytovaly se v něm tři sedmičky, ty mu byly blízké a o to snadněji si číslo zapamatoval.

Jonášovo postávání u vchodu do domu nemohlo uniknout nudícím se mladíkům. „Proč byste utrácel, pane,“ křikl na něho jeden z nich. „Když se přimluvíme, tady Miriam vám určitě udělá cenu.“ „Nechte toho!“ snažila se je okřiknout, ale tím je jen povzbudila. „Co se stydíš, Miriam! Ukaž pánovi nohy, ať vidí, co je to skutečná ženská. Jen se pochlub! Přejde ho chuť na holky od Holzmanna.“ „Salon Ingrid!“ vyprskl další z nich s opovržením. „Ten zmetek Holzmann posbíral děvky po celém světě a ty naše, co tu předtím makaly, propustil. Prodává holky, kupuje je a má se čím dál líp. Asi mu co nejdřív rozbijeme hubu.“ 19

„Nechoďte dovnitř, poradíme vám něco lepšího,“ přidal se nabádavě třetí z nich. „Tady byste leda tak něco chytil.“ Zřejmě o zdejším životě věděli své.

Petr Jonáš k nim popošel a opřel se o zábradlí vedle ženy, které říkali Miriam. Chlapci byli slušně předzásobeni. U nohou měli celou baterii plechovek. „Jedno pivo od vás koupím,“ řekl. A když nebyli proti, přeplatil je. „Opravdu nevypadáte na někoho, kdo by potřeboval zrovna tyhle,“ zapojila se do řeči Miriam a ukázala hlavou. Měla dozrzava odbarvené vlasy a postavu pamatující lepší časy.

Pokrčil rameny. „Před chvílí jsem přijel,“ řekl, „a tenhle podnik mi jeden známý doporučil, takže… Noc je dlouhá, madam.“ „Mně o tom vykládejte!“ zasmála se a posunula se na zábradlí blíž k němu. „Ten, kdo vás nasměroval na Holzmannův pajzl, musel být blbec,“ usoudil podsaditý mladík na spodním schodu. „Rolfe!“ okřikla ho Miriam. „Třeba má pravdu,“ řekl Jonáš. „Každý máme jiný vkus. A rád si nechám poradit. Když tady ten pan Holzmann…“ Chytli se na tu nabídnutou vějičku. „Gauner to je!“ zařval Rolf, jako by si přál, aby to v domě, o kterém se vedla řeč, bylo slyšet. „A držgrešle.

O každý peníz jsem se s ním musel handrkovat.“ 20

Panebože, že bych měl v tomhle podivném ránu tolik štěstí? nevěřícně si pomyslel Jonáš. „Vy jste tu pracoval?“ zeptal se a nabídl všem cigaretu. „Jo, dělal jsem tomu hajzlovi vyhazovače,“ potvrdil Rolf a odplivl si. „Pak jsme se porafali a poslední výplatu mi dodnes dluží. A já od té doby ne a ne zavadit o solidní kšeft.“ „Možná bych o nějakém věděl,“ prohodil Jonáš. „Co kdybychom si, Rolfe, popovídali někde bokem?“ Zarazil se Rolf, zarazili se všichni, takže až po chvíli oslovený přikývl. Zato Miriam vedle Petra se masivním zadkem, který už něco pamatoval, odstrčila od zábradlí a pohrdlivě se rozesmála. Je to pech, říkal její smích, takhle na sklonku noci narazit na teplouše. *** Poutač před sklepním barem v bludišti uliček kolem přístavu sděloval, že se tu zavírá jen na třicet minut za čtyřiadvacet hodin. Která půlhodina se tím míní, uvedeno nebylo. Uvnitř voněla káva a u stolků se skoro jako v OSN tísnili zástupci všech ras světa. Volno bylo jen u barového pultu. Rolf si ostražitě přisedl na vysokou stoličku vedle Jonáše. „Všechno je jinak, Rolfe,“ řekl Petr, „jde mi o něco úplně jiného, než vás třeba napadá, nemusíte se bát.“ V závěru věty použité slovo se mu nelíbilo: „Ničeho se nebojím.“ 21

„Což se mi hodí,“ přikývl Jonáš a objednal konvici kávy a dva hrnky. „Co kdybych vám nabídl příležitost vyrovnat si účet s panem Holzmannem ze Salonu Ingrid? A ještě by vám to něco hodilo. Se zálohou rovnou teď na dlaň.“ Ušklíbl se: „Lepší nabídku jsem už dlouho neslyšel.“ „Jmenuji se Lorenz. Petr Lorenz,“ vyslovil Jonáš první příjmení, které ho napadlo. „Fajn,“ kývl Rolf, ale sám se nepředstavil. „Tak o co kráčí? Je třeba ho pořádně seřezat?“ nabídl řešení, jež by mu nejvíc vyhovovalo. „To asi ne, to by mi nepomohlo,“ odmítl Jonáš příliš přímočarou nabídku a předložil narychlo vybájenou legendu: „Řeknu vám všechno na rovinu. Patří mi u česko-bavorské hranice klub s dámskou obsluhou. Docela se mi daří, ale v poslední době se párkrát stalo, že mi někdo ukradl ženské. Trochu jsem si to oťukl a zjistil jsem, že stopy po jedné z nich vedou…“ Rolf se okamžitě nacházel v obraze: „K Holzmannovi, že jo! Vždyť jsme vám to říkali. Takže na něj fofrem vyrukujeme, ne? Pozvu pár kluků a uděláme mu tam z toho Hirošimu.“ Proboha…! „Počkejte,“ brzdil ho Petr. „Jsem podnikatel a nemohu si tady v cizině dovolit nějakou divočinu. Jde mi jen o tu holku, chci ji zpátky, a taky si myslím, že neodešla dobrovolně, což mě uráží. To je všechno. Nahrává nám, že se tam vyznáte. Odbude-li se to v tichosti a co nejrychleji, bude to nejlepší. Chci se ještě dnes vrátit domů. Čas jsou peníze, znáte to přece, ne?“ 22

„Jo,“ zabručel Rolf, zklamaný tím, že z pořádného bojového nájezdu na Holzmanna asi nic nebude, „vám chybí čas, mně peníze. Škoda, mohla být sranda. Ale kdo platí, ten hraje. Takže co si přejete, abych udělal?

A za kolik?“ O odměně se dohodli poměrně snadno.

Podrobný plán toho, co podniknou, ještě chvíli dozrával. Pak si ale také plácli, a protože přístav byl odtud bezmála na dohled, zapili to skleničkou pravé námořnické kořalky. *** Rolf hned v následujícím dopoledni splnil dané slovo a sjednal schůzku do italské restaurace. Plešatý a nevelký pan Holzmann, vlastník Salonu Ingrid, se dostavil v doprovodu mladšího muže s úctyhodnými rameny a tváří lotra na kříži u Kristovy pravice. „To je Alfred, šéfova osobní gorila,“ špitl Rolf Jonášovi, když ty dva uviděl mezi dveřmi.

Sesedli se kolem stolu, objednali si a během jídla se bavili o přednostech či nedostatcích jednotlivých klubů ve fotbalové Bundeslize. Příbory odložili skoro stejně, mohlo se tudíž přejít k věci.

Holzmann se naklonil k Jonášovi: „Pane Lorenzi, máte prý pro mne nabídku. My jsme se sice tady s Rolfem kdysi nepohodli, ale vše se dá dobrým obchodem napravit, ne?“ „Ovšem,“ přikývl Petr. „Jinak to v životě ani nejde.“ 23

„Takže…?“ „Řekl jste nabídku, ale jde spíš o prosbu,“ rozhovořil se Jonáš-Lorenz a svou ne zcela dokonalou němčinou zopakoval vyprávění o svém podnikání a naznačil, že má potíže s přísunem děvčat pro různé služby, protože nechce brát póvl a kvalitnější lidi mu přebírá silnější konkurence. No, a když se teď tady v Hamburku, kde je na návštěvě u známých, náhodou seznámil s Rolfem, který mu doporučil… „Jací k vám chodí hosté?“ věcně se zeptal Holzmann. „Dost stálých zákazníků, ale občas přijíždějí i movitější lidé z Bavorska i Čech,“ improvizoval Jonáš. „O kolik holek byste měl zájem?“ „Dvě nebo tři bych vzal okamžitě, pokud se…“ „Dobrá. Ale počítejte s tím, že ceny, které vám navrhnu, mají konečnou podobu. Nerad smlouvám,“ upozornil Holzmann. „A platí se hotově.“ „S tím souhlasím.“ Majitel salonu přikývl. „Pak je vše na dobré cestě, pane Lorenzi.“ Pokynul svému pobočníkovi: „Alfrede, podej ty obrázky.“ Mlčenlivý vazoun vylovil z kapsy štůsek fotografií a položil je na stůl.

Petr Jonáš v sobě potlačil zvědavost a o snímky zatím ani nezavadil pohledem. Objednal pití a znovu se na chvíli vrátili k problémům Bundesligy. Teprve potom vzal fotografie do ruky. Byly to portréty pořízené zřejmě už v Salonu Ingrid a autor odvedl práci bez nápadu: jednotné prostředí, strojené úsměvy, vzájemně si podobné 24

oblečení. Dívky však o to víc různé. Dvě Vietnamky či Thajky, míšenka s čokoládově zbarvenou pletí, několik nordicky vyhlížejících exemplářů pro milovníky rasové čistoty, pár slovanských děvčat ve stylu krev a mléko.

Prošel fotky jednou, podruhé, u žádné se nezastavil déle než u jiných, poté štůsek odložil zpět na stůl. „Určitě se dohodneme,“ řekl. „Pro vás je jistě snadnější získat nový personál, než by se to podařilo mně.“ „V tom směru nemám problémy,“ samolibě podotkl Holzmann a jeho poskok Alfred uložil snímky zpět do kapsy.

Ani Petr Jonáš už je nyní nepotřeboval.

Věděl, co si přál a potřeboval vědět. Věděl, že nejel do Hamburku zbytečně. Věděl, že na jedné z fotografií je zobrazena Věra Sadílková, protože ještě před odjezdem z Prahy mu její matka předložila k nahlédnutí celé dívčí album od přebalování nahatého batolete až po záběry z Věřiných modelingových pokusů v nedávné době.

Takže je třeba jednat.

Nejobchodněji, jak to jen v dané chvíli dokázal, oslovil Holzmanna: „Není to podmínkou, ale z důvodů, o kterých jsem už hovořil, by se mi hodilo, kdyby některá z děvčat, která od vás převezmu, aspoň trochu hovořila česky. U té bych mohl jít cenově nejvýš.“ Nastolil téma, lhostejně si zapálil cigaretu a byl zvědav, co z majitele Salonu Ingrid vypadne. *** 25

„Míjíme se, Petře,“ povzdychla si do mobilního telefonu Eva-Johanna Gerstnerová. „Škoda. Ale vlastně jsem tentokrát počítala s tím, že budete mít naspěch.

Mohu se zeptat, odkud voláte?“ „Jsem na Katharinenstrasse. A chci vám, paní Evo, ještě jednou poděkovat. Bez vás by…“ Přerušila ho: „Jednou mi to povíte zblízka a z očí do očí. Nevím proč, ale jsem o tom přesvědčena. Tu dívku už máte u sebe?“ „Ještě ne. Brzy se to však, doufám, vyvrbí.“ „Zavolejte mi, až to budete mít za sebou. Věrná sekretářka pana generálního ředitele Starka je vždy na svém místě.“ „Nepochybuji o tom. Na shledanou,“ řekl, zavěsil, kývl na Rolfa, který stál opodál, a společně se vmísili do davu, který se valil hamburskou ulicí. Do chvíle sjednané s Holzmannem k obchodní návštěvě jeho salonu zbývala slabá půlhodinka. *** Jestlipak vědí, o co jde?

Asi ano.

Cítil, že se na něho nedívají jako na zákazníka, spíš v něm některé z nich viděly případného budoucího šéfa.

Petr Jonáš se těm překážejícím, nic neřešícím a vlastně tedy v dané chvíli i zbytečným pocitům bránil, ale ne­­ ubránil. Připadalo mu, že se účastní trhu s otroky. Dívky shromážděné ve velké místnosti s barem, která asi 26

sloužila jako přijímací pokoj, pocity najevo nedávaly.

Věděly své. Prohlédly si Jonáše se zájmem, nahodily úsměv a pak už jen čekaly, jak vše dopadne. Zdálo se, že jsou srozuměny se svým údělem: mají makat tady nebo jinde… „To jsou všechny?“ obrátil se Petr k Holzmannovi.

Ušklíbl se. „Ne. Některé ještě nezapadly do party.

Ty zatím zůstávají ve svých pokojích. K nim vás potom zavedu.“ Věra Sadílková tudíž zřejmě dosud nezapadla. „Vybírejte si,“ pokynul mu Holzmann.

Přejel je pohledem, ukázal na dvě z nich a prohodil s nimi několik slov. Zatímco macatá Polka s veselýma očima mu na rovinu řekla, že s ním půjde kamkoli, kde dobře zaplatí a budou na ni hodní, vážněji vyhlížející vysoká dívka jen lhostejně pokrčila rameny. „Alfrede, dohlédni, ať si ty dvě připraví své věci,“ nařídil Holzmann. A obrátil se k Jonášovi: „Podíváme se ještě na pokoje.“ Šel napřed a v dlouhé chodbě odemkl první dveře vpravo. V křesle u okna seděla drobounká Vietnamka a lakovala si nehty na nohou. Petr zavrtěl hlavou. V dalším pokoji na ně kyprá bruneta ležící na posteli vystrčila nahý zadek a přidala sprosté slovo.

Holzmann poté otevřel třetí dveře.

Konečně…

Věra Sadílková stála u zamřížovaného okna a vzpurně se třem mužům, kteří vstoupili dovnitř, dívala do obličejů.

27

„To je ta z Čech, o které jsem se vám zmínil,“ představil ji majitel salonu. „Ale pokud si ji vezmete, nebudete to s ní mít lehké. Je to divoká kočka.“ Jonáš se s přemáháním donutil k podobnému tónu: „Zkrotím si ji.“ „Takže berete? Ty dvě předchozí a tuhle?“ „Beru.“ „Říkal jste,“ připomněl mu Holzmann, „že u Češky by se s cenou dalo jít trochu nahoru.“ „To souhlasí. Mohu si s ní promluvit?“ „Pokud přistupujete na mou navýšenou cenu, je nyní už skoro vaše. Dělejte si s ní, co chcete.“ Uchechtl se. „Dokonce si ji tu můžete rovnou… vyzkoušet.“ „Není třeba,“ odmítl to Jonáš. Úporně si v duchu přál, aby nepochopila, o čem se vede ta nepěkná řeč. Ale pochopila to, určitě pochopila, na tohle zřejmě její znalost němčiny plně stačila.

Z očí Věry Sadílkové zaplála zášť vůči všem chlapům světa. „Nejsem na prodej, vy gauneři!“ zaječela česky a udeřila Jonáše, který stál nejblíž, dlaní do obličeje.

Holzmann po ní skočil, ale vzápětí bolestivě zaúpěl: zasáhla ho kolenem mezi nohy. Sevřel si postižené místo dlaněmi a klesl na kolena. „Počkejte, Věro!“ řekl Jonáš v její mateřštině, ale nevnímala ho.

Vyrazila ke dveřím.

Stál tam Rolf a pochopil, jaká šance se tu najednou nabízí. Žádné placení tomu křivákovi Holzmannovi!

28