Jana DOKONALÉJánská PROPOJENÍ
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 ©©www.mobaknihy.czJanaJánská,2022MoravskáBasteiMOBA, s. r. o., Brno 2022
Odpovědná redaktorka Martina Ježová Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydání první ISBN 978-80-279-0484-6
DOKONALÉJánskáPROPOJENÍ
Jana
Všechny postavy v této knize jsou zcela smyšlené, jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi je tedy čistě náhodná. Veškeré události jsou smyšlené též, autorka ale nevylučuje, že se mohly někdy a někde stát…
Věnováno všem, kteří i přes krutou ztrátu nepřestávají žít. ***
7
TEN DEN – Z NEDĚLE NA PONDĚLÍ
Erik Bureš řídil nadnárodní korporátní organizaci sdružující několik firem, které obchodovaly s lithiem.
Konečně přicházela k bytu a přemýšlela, jestli už její spolubydlící Markéta spí, když musí brzy ráno vstávat do školy.
Anna Fričová byla k smrti unavená. Jela předposled ním autobusem domů a cítila se utahaná jako kotě. Už se viděla doma, až si napustí vanu a naloží se do voňavé pěny. Po celém dni na nohou si ji zasloužila. Podle ní by práce v neděli měla být trestná.
Nebo má třeba rande s tím nýmandem, kterýho si ne dávno nabalila, odfrkla si pro sebe zhnuseně a dupala do schodů.Nutnopoznamenat, že Markéta chodila s Erikem něco přes rok a půl a rozhodně to nebyl žádný nýmand.
Jenže Anna nesnášela kohokoliv, kdo se k Markétě přiblížil na víc než pět metrů. Dokonce i obsluhu v res tauraci nebo obchodě a nedej bože, když byl ten někdo mužskéhoMarkétapohlaví.Lamková byla totiž mladá, krásná, milá a ob líbená učitelka češtiny. Navíc měla ty nejmodřejší oči na světě, lesklé černé vlasy ostříhané na mikádo, malý nosík posetý pihami a smyslné rty. Anna do ní byla zamilovaná,
„Markét? Měla jsi nakoupit! Domluvily jsme se, zapo mnělas?“ křikla směrem ke dveřím pokoje své spolubyd lící. Opět se ale nedočkala žádné odpovědi.
8
Občas ale měla pocit, jako kdyby najednou zmužněl a choval se jinak. Jako chlap. Narovnal záda a zhrubl mu hlas, takže působil drsněji. Přesně tak, jak si Anna pama tovala od svého otce, po kterém se jí často stýskalo. I proto tyhle dny, kterým soukromě říkala Markova perioda, měla docela ráda. Připadalo jí celkem vtipné, že stejně jako ona měla své dny, míval je i on.
„Ahoj,“ křikla do útrob bytu, aby případně nevyrušila milence in flagranti.
„Doprčic,“ ulevila si hlasitě, když strčila klíč do zámku a zjistila, že je odemčeno. To znamenalo, že Markéta nespí, na noc totiž vždy zamykaly.
Naštvaně chroupala aspoň cereálie a přitom na telefonu projížděla nejnovější zprávy a drby. Pak dala prázdnou misku do přeplněného dřezu a šla se vykoupat.
přestože sama chodila s Markem. K němu ale cítila spíš přátelství než lásku.
Žádná odpověď. Pokrčila rameny, hodila klíče na poličku, skopla boty a pověsila si kabát.
Marek Janů byl velký dobrák. Měl Annu upřímně rád a chtěl ji už několikrát požádat o ruku. Ona to moc dobře věděla, protože byl průhledný jako ten nejčistší křišťál, a navíc to chtěl provést po vzoru amerických slaďáků, což pro ni bylo jediné štěstí, díky tomu se vždy plánované žádosti dokázala úspěšně vyhnout.
Šla do koupelny a pustila horkou vodu. Přilila víčko levandulové pěny do koupele a po chvilce váhání přidala ještě
Přijedno.čekání, než se vana napustí, si šla do ledničky vzít něco k zakousnutí, ale k její nelibosti byla prázdná.
Po hodině, kdy už byla téměř rozmočená, vykoukla z koupelny, jestli je čistý vzduch, a zabalená v ručníku přeběhla do svého pokoje. S úlevným heknutím dosedla na postel, cítila se najednou slabá a stará. Nedávno oslavila šestadvacáté narozeniny, ale dnes, dnes si připadala jako nemohoucí a rozlámaná babka. Ve vaně si sice částečně odpočinula, ale koupel nebyla zázračná a její namožené tělo vyléčit neuměla.
Ráno přišlo na její vkus zbytečně brzy.
Ještě bude ráda, že jsem ji vzbudila a nepřijde tak pozdě do práce. A taky se na ni budu moct pár minut nerušeně dívat, aniž bych měla nějaký svědky, zašimralo ji při té myšlenceOpatrněv podbřišku.zaklepalaa několik vteřin čekala. Nic. Zkusila to silněji, avšak stále bez odezvy. Pootevřela na škvírku a viděla, že spolubydlící skutečně ještě spí. Zpod peřiny vykukovaly Markétiny černé vlasy a její hebká a svůdná noha. Anně zcela nesmyslně poskočilo srdce.
Vzdychla a mátožně se vydala do koupelny. Když se po každodenních rituálech vracela, zalétla pohledem k Markétinu pokoji, kde stále vládlo ticho. Napadlo ji podívat se do předsíně. Markétiny boty stály na svém mís tě, zřejmě tedy byla pořád doma. Erikovy chyběly, takže Anna usoudila, že může potichu zaklepat a nakouknout.
„Já chci spát, ty kráme!“ zaúpěla k pípajícímu telefonu. Jako by budík mohl za to, že musela zase vstávat a zase jít do práce. Normálně by měla volno, ale v protější směně vypadli tři lidé. A na koho se mistr obrátí jako první? Jistěže na ni, na svobodnou a bezdětnou.
9
Ještě jednou zkontrolovala telefon, odepsala mámě a Markovi a vzápětí usnula.
Pomalu se vkradla dovnitř a zhluboka se nadechla. Slastně přivřela oči, když nasála její vůni.
Ve chvíli, kdy si to Annin mozek uvědomil, začal jednat. Vyslal jí do nervových vláken celého těla signály, aby se rychle odtrhla od mrtvých úst své platonické lásky, zkontrolovala jí pulz, zatřásla rameny, a dokonce aby jí dalaNásledněfacku.
Anna začala ječet a panikařit. Měla pocit, že se zadusí, bude zvracet, omdlí, cítila horko i zimu zároveň a z očí se jí řinuly slzy. Přerývaně dýchala a srdce jí zběsile tlouklo, jako by chtělo zvládnout bít i za to Markétino, nečinné.„Doprdele, do prdele, do prdele! To ne, ty nejsi mrtvá,“ opakovala horečně pořád dokola, jako kdyby tahle mantra mohla její kamarádku opět přivést k životu.
10
Ledový? Jak to, že má tak studený rty? Anna si na malý, maličký okamžik namlouvala, že to Markéta dělá schvál ně. Že třeba úmyslně předstírá, že spí, aby si vychutnala jejichAlepolibek.v hloubi duše věděla, že to je jen zbožné přání. Byla mrtvá.
„Co teď? Mysli! Mysli… Policie! To je ono!“
Po špičkách přistoupila k posteli, sklonila se a lehounce jí odhrnula vlasy z obličeje. Chvíli si prohlížela dívčinu milovanou tvář, pohledem hladila každičký detail jejího klidného obličeje. Potom se odvážila a opatrně, jako když se motýl otře křídly, ji políbila na rty.
Stále ještě líbajíc smyslně tvarovaná ústa otevřela Anna doširoka své obyčejně hnědé oči. Žaludek jí sevřela zrezlá ruka.
Markéta se nepohnula, a tak se Anna, opilá touhou, osmělila a políbila ji ještě odvážněji. Na ty krásné, měkké a ledové rty.
1
Anna
Ona se stále dívala na zem, na stůl anebo na své ruce, které se jí třásly navzdory tomu, že svíraly hrnek horkého čaje. Kolem ní chodili cizí lidé v botách, ze kterých jim odpadával špinavý sníh a zanechával tak za sebou mokrou cestičku. Neustále se jí někdo na něco vyptával a vytrhával ji tak z iracionálního přemýšlení, jak dlouho asi bude tu spoušť
Anna po celou dobu, kdy zavolala na policii, seděla v kuchyni. Mezitím přijela hlídka, pak další policisté, lékař a koroner. Jako poslední přijel, na žádost koronera, tenhle detektiv s kolegou.
„Dnes ráno, asi před… třemi hodinami?“ odpoví dala. Stejně jako už tolikrát předtím, jen si teď musela připočíst další čas. „Budík mi zvonil ve čtvrt na šest. Šla jsem do koupelny a cestou zpátky jsem si všimla, že…
11
DEN PRVNÍ – PONDĚLÍ
„V kolikuklízet.hodin přesně jste našla slečnu Lamkovou?“ zeptal se jí holohlavý detektiv.
Anna ani neznala jeho jméno. Asi jí ho říkal, ale nejspíš se jí nezdálo důležité, takže ho její mysl vytěsnila.
„Takže, „Fričová,“„Fričová.“slečno…“zopakoval detektiv a otvíral zápisník. Na ni se vůbec nepodíval.
12
„Ano, jistě. My jsme ale z kriminálky. Podle koronera to vypadá na přirozenou příčinu smrti, ale něco se mu nezdá,“ zamyslel se. „Proto jsme nařídili soudní pitvu.“ Anna přikývla. Bylo jí úplně jedno, co ten chlap říká, před očima viděla jen Markétiny plné a chladné rty. „Jaký jste měla se slečnou Lamkovou vztah?“ zeptal se po chvilce a vytrhl ji z letargie.
„Jak to myslíte?“ podívala se na něj vyděšeně.
„Jaký jste spolu měly vztah. Byly jste jen spolubydlící, nebo i kamarádky?“ napovídal jí netrpělivě a něco si čmáral do svého sešitku.
„Já…ublížit?“no,“ koktala a horečně přemýšlela, co říct. Teď mohla Erikovi vrátit, že jí Markétu přebral. Počkat, co je to za blbost? ozvalo se její racionálně smýšlející já. De tektiv na ni upřel pátravý pohled, a dokonce si přestal do zápisníku zapisovat poznámky. „Ne, nevím o nikom,“ odpověděla nakonec a uhnula pohledem.
„Jo tak,“ vydechla. Ani si neuvědomila, že zadržovala dech. „Byly jsme spolubydlící. A kamarádky,“ dodala honem.„Napadá vás někdo, kdo by slečně Lamkové mohl chtít
že Markéta nevstala do práce, tak jsem ji šla probudit. M-myslela jsem,“ hlas se jí zadrhl. „Myslela jsem, že prostě jen zaspala. Jenže, ona je… Byla učitelka, víte, tak jsem nechtěla… Ona nesnášela pozdní příchody,“ dořekla tiše a dál tupě zírala na hrnek ve svých rukách. Ani jednou se čaje nenapila. Netušila, kolikátý byl, jestli si ho uvařila sama, nebo jí ho dal někdo jiný. Nevnímala, že byl horký a že ji z něj pálily dlaně. Neodtáhla je. Aspoň něco cítila. „Všechno už jsem říkala těm, co tady byli před vámi,“ ukázala bradou na okounějící hlídku policistů, kteří vy padali, že jsou u takového případu poprvé.
Erik
Erik byl uprostřed telefonátu s americkým partnerem a řešil s ním plánovanou fúzi s tamní menší firmou. Na dru hé lince byl jeho podřízený, který měl za firmu dotáhnout
Muž pokýval hlavou a opět si něco zapsal. Dvakrát to podtrhl a cvakl propiskou.
13
„Její přítel se jmenuje Erik Bureš, pracuje jako ma nažer –“
„To je vše. Kdybyste nám ještě mohla poskytnout kon takt na její rodinu, přátele, kolegy – prostě na kohokoliv, kdo vás napadne, budeme vám vděční. A samozřejmě, pokud si na něco vzpomenete…“ podal jí vizitku, na níž stálo Kpt. Martin Heřman a jeho telefonní číslo. Anna si ji od něj vzala a přikývla.
„Jo. Ten.“ Anna se na něj znechuceně podívala. Další, kdo je z Erika poprděnej až za ušima. Peníze nejspíš fakt hejbou úplně celým světem. Hnus, říkala si v duchu. „A její rodiče žijí v satelitu, na druhým konci města,“ dodala nahlas a na prázdnou stránku jeho zápisníku přepsala kontakty.„Sevšemi se spojíme. Prozatím vám děkujeme.“ Anna Sedělaosaměla.najednou sama v prázdném bytě a nevěděla, co má dělat. Napila se čaje a zkřivila ústa. Byl hořký a úplně studený. Ten chlad jí připomněl Markétiny mrtvé rty, které jen před pár hodinami líbala. Vyskočila ze židle a běžela s dávením do koupelny.
„Ten Erik Bureš?“ podivil se kapitán.
2
14
„Víš co, zařiď to, jak chceš, Radku. Máš na to den. Já teď nemám čas, domlouvám tu fúzi, čau!“ zavěsil a vztek le odhodil mobil na stůl, zhluboka se nadechl a pokra čoval na pevné lince v hovoru o důležitém spojení.
„Aha. Takže proč přišli, vám asi neřekli. Posaďte je do salónku.“„Užtamna vás čekají.“
No super, ušklíbl se Erik. Hrábl s povzdechem do nepořádku, který jeho pracovnímu stolu panoval, a se znechuceným výrazem se na zvonící přístroj podíval. Očekával, že opět uvidí Radkovo číslo, a v duchu si připravoval, kam že podřízeného pošle. Místo jména se na displeji ale objevilo neznámé číslo . Zas nějaká pojistka, pomyslel si opovržlivě a hovor vytípl. Stejná situace se opakovala ještě třikrát. Potom to neznámý vzdal a Erik na to rázem zapomněl. Úspěšně dokončil hovor o spojení firem, pustil si na klasickém gramofonu starou vinylovou desku Glinkovy Viola sonáty a zabral se doKdyžpráce.seozvalo zaklepání, poměrně ho to vyrušení překvapilo.„Dále,“ štěkl podrážděně, načež vstoupila jeho se kretářka Marie Libčická, třicetiletá atraktivní a k tomu zatraceně ambiciózní brunetka.
jiný kontrakt, jenomže se na něčem zasekl a po šéfovi chtěl, aby to vyřešil za něj.
Jeho telefon začal vzápětí zase zvonit.
„Omlouvám se, pane řediteli. Shání vás policie,“ řekla tiše s chabě potlačovanou zvědavostí vepsanou v její do konale nalíčené tváři.
„To jste je nemohla odkázat na tiskové?“ podíval se na ni „Nemohla,káravě. jsou od kriminálky.“
„Ano, těší mě.“
„Cože? Jak… jak se to stalo? Kdy? Vždyť jsme spolu byli včera na večeři, byla naprosto v pořádku. Odvezl jsem ji až k domu,“ koktal Erik, kterému vymizela všechna barva z obličeje a žaludek se mu svíral teď už neustálou nevolností.„Tojsme se chtěli zeptat my vás. Kdy jste ji viděl na posledy?“„Co?No, jak jsem vám říkal, včera večer. Byli jsme na večeři a potom jsem jel domů.“
„Ne, proboha! Ji má… měl… každý rád, ona… ona je skvělá, je učitelka, víte,“ zlomil se mu hlas.
„Pane Bureši, znáte Markétu Lamkovou?“
„Vzpomenete si, v kolik to bylo hodin?“
„Dobře. To je vše.“
15
„Může vám to někdo dosvědčit?“
„Bohužel ano. Dnes ráno byla nalezena mrtvá,“ řekl kapitán a nespouštěl z něj přitom oči.
„Nezdála se vám slečna Lamková v poslední době jiná? Vystrašená, například? Měla nějaké neshody, nepřátele?“
„Jsem kapitán Heřman a tohle je můj kolega, nadpo ručík Poláček. Jste Erik Bureš?“
Marie vycouvala z kanceláře a zavřela za sebou. Erik vstal, upravil si kravatu a s povzdechem se vydal za kri minalisty.„Dobrý den, pánové. Jak vám mohu pomoci?“ začal frází, kterou okoukal z akčních kriminálek v televizi.
„Jistě, je to moje přítelkyně. Stalo se jí něco?“ Erik se zatahal za kravatu a žaludek se mu zhoupl.
„Přesně nevím, bylo nějak po deváté. Ráno vstává brzy do školy, takže jsem ani nešel nahoru.“
„Já… jistě, měl jsem řidiče, pil jsem. Marie… sekre tářka, vám dá kontakt.“
Jeho manželka zůstala ženou v domácnosti na plný úvazek, ačkoliv už obě jejich děti vyrostly a měly své životyLukášovijinde.
„To nám pro tuhle chvíli stačí. Ještě se vám ozveme, pane Bureši. Děkujeme za váš čas.“ Oba policisté se zvedli a zamířili ke dveřím. Erik dál seděl za stolem a vůbec nereagoval. Nejspíš ani nevěděl, že odešli.
„Stalo se něco, pane řediteli? Potřebujete ode mě… něco?“
16
„Ne, Marie. Všechno zrušte. Do konce týdne tu nebudu, přeložte mi veškeré schůzky. Ať mě zastoupí Luboš, kdyby bylo něco neodkladného. Já nebudu. Ani na telefonu,“ hlesl a ani se na ni nepodíval.
Neměl tedy možnost vidět zvláštní jiskru v jejích očích.
3
Lamkovy smrt jejich jediné dcery naprosto zdrtila. Ve chvíli, kdy je navštívili kriminalisté, byli oba doma. Josef vařil večeři, což byla jeho výsada. Pracoval jako vedoucí chemik v laboratoři Výzkumného ústavu pro zemědělství a domácí práce bral jako odpočinek. Měření, odvažování, smíchávání přísad a vyrábění sloučenin, to bylo to, v čem vynikal.
Zato v Markétě měli vzornou a dokonalou dceru, která jim dělala jen samou radost. Josef i Hana se s ní chlubili velmi rádi a každému, kdo byl ochotný poslouchat.
bylo teprve dvacet a měl, jak tomu Hana říkala, telecí léta v plném proudu. Hned v osmnácti si postavil hlavu a musel jít bydlet ke kamarádovi.
Za okamžik se do salonku vrátila Marie.
Hana a Josef
„J-jak se jí to stalo?“ štkala Hana.
„Byl to on,“ pronesl Josef. „Zabil ji on. Je to tak?“
Jeho holčička byla mrtvá.
„A váš syn, Lukáš. Jaký měli se sestrou vztah?“ vložil se s otázkou druhý vyšetřovatel, nadporučík Poláček.
Jeden z detektivů se na ni obrátil a zeptal se, jestli může vypnout sporák, že se něco pálí. Ona plakala dál a nere agovala, tak pokrčil rameny a šel otočit kohoutky sám.
„Volala včera odpoledne, těšila se na večeři s tím jejím Erikem,“ soukala ze sebe.
„Proč si to myslíte? Svěřovala se vám s nějakými oba vami? Měli mezi sebou nějaké neshody?“
„To je zatím v šetření, paní Lamková. Byla nařízena pitva. Kdy jste s dcerou mluvili naposledy?“ ptal se man želů mezitím ten plešatý s plnovousem, který se představil jako kapitán Heřman.
17
„Ale prosím tě! Tobě by se nelíbil nikdo, koho by si Markétka přivedla! A toho Erika jsi viděl jen jednou před jejím bytem,“ rozohnila se Hana a následně se zase roz plakala. „Promiňte,“ pohlédla na kapitána a utírala si nos.
„To víte, klukovi je dvacet, takže si myslí, že je do spělý a ví všechno nejlíp. Dokud bydleli oba dva doma, byli věčně v sobě, jako všichni sourozenci,“ vysvětloval Josef.
„Ne, to ne. Ale nikdy se mi nelíbil.“
Jenomže teď Josef seděl spolu se svou ženou a těmi dvěma vyšetřovali u kuchyňského stolu, večeře na sporáku se připalovala a jemu to bylo úplně jedno.
„P-proč se ptáte na Lukáška?“ zakoktala Hana. „Vy ho podezíráte?“„Připrobíhajícím šetření musíme vytěžit všechny, kteří by mohli případ objasnit,“ uklidňoval ji kapitán Heřman a loupl po kolegovi očima.
„A teď bydlí kde?“ pokračoval kapitán.
„To nám zatím stačí. Děkujeme za spolupráci, kdyby vás cokoliv napadlo, na něco důležitého jste si vzpomněli, neváhejte nás kontaktovat,“ podával jí svou i nadporu číkovu vizitku. „Ještě mě napadlo,“ otočil se na Josefa,
„Ale Tonda je moc hodný kluk,“ řekla, utřela si oči a hlasitě se vysmrkala. „Kamarádí se spolu už odmalička, jsou taková ta nerozlučná dvojka.“
„No, to víte. Syn se vykašlal na školu. Prý chce makat rukama, aby poznal hodnotu peněz. Takový bláboly,“ roz čílil se Josef. Manželka ho chytila za paži, aby ho uklidnila, a znovu se na kriminalisty omluvně podívala.
„Ale měli se rádi, nedali jeden na druhého dopustit,“ dodala rychle Hana, načež si kapitán s nadporučíkem vyměnili významné pohledy.
„Jenže Tonda si nenašel příšernou nánu jako náš Lu káš!“ vybuchl zase Josef a praštil dlaní do stolu. Nadporu čík Poláček se lekl, protože stál zády k ostatním a prohlížel si fotky, které měli Lamkovi vystavené ve staromódních rámečcích, stojících v rovněž staromódní obývací stěně. „Pěkně chodí na vysokou a nedělá kraviny,“ pokračoval rychle brunátnějící Josef.
„A ta přítelkyně se jmenuje?“ tázavě se na Hanu zadíval kapitán, přičemž Josefův výbuch zcela ignoroval.
Hana přikývla a nadiktovala mu adresu.
„S kamarádem, s Tonym. Tondou Kubešem. Aspoň něco si vybral dobře.“
„Jana. Jana Macková,“ vyhrkla.
„Můžete nám říct přesnou adresu, kde váš syn bydlí? Potřebujeme to jen kvůli záznamu, abychom měli černé na bílém, že jsme prověřili vše,“ pokračoval kapitán na učenou větou. „Standardní postup.“
„Jak to myslíte?“ zvedl kapitán oči od zápisků.
18
Důrazné zaklepání spolu se zvonkem se ozvalo potřetí. „Jdi tam, já to zatím schovám,“ syčel na Lukáše.
jsem do desíti v hospodě a pak jsem šel rovnou domů. Hano, řekni.“
„To je blbost! To by nezvonili,“ šeptal rozčíleně Tony. „Taky by se sem netáhli kvůli pár jointům trávy.“
„Tak ještě jednou děkujeme,“ pokynul jim kapitán a spolu s kolegou odešli.
Kluci okamžitě přestali hrát a zděšeně se po sobě podívali.
„Neříkal.říkal?“Já…Byl
„A-ano, to je pravda. Už jsem spala, když přišel manžel domů. Ale opilý, to nebyl, to ne,“ dušovala se.
„No jó, minutu!“ zařval Lukáš a zavrtěl hlavou s očima přilepenýma„Kriminálník obrazovce.policie,“ozvalo se zpoza dveří dutě.
19
Zazvonění se ozvalo znovu a tentokrát i zaklepání a tlumený mužský hlas.
když si zapínal bundu. „Vy jste byl v době smrti vaší dcery v práci, jste
Lukáš
„Dávej, kámo, buš to do něj!“ vykřikoval Tony a zuřivě mačkal tlačítka ovladače herní konzole. Zazvonil zvonek, ale kluci byli zabraní do hry, takže ho ignorovali. Panovala jedna z těch vzácných chvil, kdy měl Lukáš čas na svého kamaráda a nebyl s Janou. Lukáš neklidně poposedl, jako kdyby chtěl jít otevřít. „Ale no tak, to bude jen pošta nebo něco. Hrajem,“ uklidňoval ho dál Tony.
4
„Do prdele!“ zaklel Lukáš. „To je šťára kvůli tomu tvýmu matroši, ty idiote!“
„Věc je ve stádiu vyšetřování. Příčina smrti zatím není známá. Vaše sestra neměla žádná viditelná zranění. Máme ovšem jisté pochyby o přirozeném úmrtí, vzhle dem k jejímu věku a taky dalším okolnostem, kterými vás v tuto chvíli nebudu zatěžovat.“
Lukáš vypadal, že snad omdlí.
„Jsem kapitán Heřman a tohle je nadporučík Polá ček,“ ukázal plešoun na druhého muže, který Lukášovi připomínal nefalšovaného parkového úchyla. Včetně nazrzlého knírku a baloňáku. Oba muži se prokázali služebními průkazy a Lukáš nasucho polkl. „Je mi líto, že jsme tu v takové záležitosti, ale musíme vám oznámit, že vaše sestra v noci na dnešek zemřela,“ řekl kapitán, když je Lukáš pozval dovnitř a posadili se v kuchyni.Lukášzbledl.„C-cože?Jak
– zemřela? Markéta? To přece –“
Kriminalista ale pokračoval: „Přesný čas úmrtí nebyl stanoven, koroner však předpokládá, že zemřela zhruba kolem půlnoci, plus mínus hodina. Nyní zajišťujeme důkazy a vytěžujeme možné svědky,“ odříkával mono tónním hlasem. „Musím se vás zeptat, pane Lamko, kde jste se v danou dobu nacházel?“
„Dobrý den. Jste Lukáš Lamka?“ zeptal se chlap střed ního věku s plnovousem a hlavou jako koleno.
„Vy-vy mě podezříváte? Že jsem ji jako zabil?“ Luká šův hlas přecházel do fistule. Byl hysterický, ale jak měl sakra reagovat na tohle?
„Ano, to jsem, stalo –“
„Jak už jsem uvedl, zatím vyslýcháme případné svědky, rodinu a přátele,“ uklidňoval ho kapitán. Nadporučík Poláček se mezitím vytratil někam do hloubi Tonyho nedávno zrekonstruovaného tři plus jedna. „Takže jste
20
„Ne, byla tu Jana. No jasně, byl jsem tu se svou přítel kyní, klidně se jí zeptejte. Já bych ségru nezabil,“ hlesl. Nevěřícně vrtěl hlavou a mumlal: „Markéta. Mrtvá.“
„Jo a v práci ji prudila nějaká kolegyně, snad mati kářka? Pch, ani se nedivím. Nechápu, jak může dělat učitelku,“ odfrkl si. „Teda mohla,“ opravil se skoro neslyšně, když si uvědomil, komu a proč to vykládá, a svěsil hlavu.
„Nevím. Nějak minulý týden. Asi. Psal jsem jí textov ku, co chce „A osobněk Vánocům.“jsteseneviděli? Nevíte, jestli neměla nějaké nepříjemnosti, třeba v práci nebo v soukromí?“
„Vzpomenete si, kdy jste ji viděl naposledy? Nebo s ní mluvil? Psali jste si?“ kapitán Heřman jen občas zvedl zrak od svého zápisníku.
„Vy nevíte, kde jste byl včera večer a v noci?“
Lukáš zavrtěl hlavou. „Chodí – teda chodila – s Erikem. To je v pohodě týpek. Je děsně zazobanej. Ale je úplně v pohodě. Erik se jmenuje. Jo, to už jsem říkal. On je do ní úplně hotovej a ona do něho taky, to poznám. Pak vím, že měla takovou hipísáckou spolubydlící, Anču, ale tu moc neznám. Jenom jsem ji u nich v bytě párkrát potkal. Vypadá jak lesana, víte, jak to myslím…“
byl…“ nechal větu nedokončenou a pobízel mladíka po hybem ruky k odpovědi.
21
„Takže jste byl doma. Sám?“
Lukáš mlčel, nepřítomný pohled zabodnutý do stolu. Kapitán si odkašlal a počkal, až se na něj mladý muž zase podívá, a zopakoval otázku.
„Jasně, že vím! Vy mě matete!“
Kapitán Heřman přikývl, ale nekomentoval to. Zku šeně ho sledoval a možná čekal, že by z něj mohlo vypad nout něco kloudného.
„J-já nevím, asi tady.“
Tony se snažil nenápadně vytratit hned poté, co Lukáš otevřel dveře. Což ale neuniklo pátravému zraku zkuše ného
„Měl jsem ji rád. Fakt rád, víte? Byla to jediná normální osoba v mý pošahaný rodině. Teď už nikoho takovýho nemám.“„Tobude zatím všechno. Kdybyste si na něco vzpo mněl, tady je moje vizitka. Držte se.“ Kapitán mu stiskl rameno a napůl úst se účastně usmál. Lukášovi se začal krabatit obličej, takže byl rád, že policista usoudil, že je čas odejít.
„Antonín Kubeš,“ četl kriminalista. Tony přitom ner vózně těkal očima. „Můžete mi říct, kde jste byl v noci na pondělí, pane Kubeši?“
„Ano,“ propaloval ho nadporučík pohledem. Nejspíš mě viděl, jak se snažím schovat tu trávu, běžel Tonymu hlavou ten nejhorší scénář.
5
„Dobrývyšetřovatele.den,kriminální policie, nadporučík Poláček,“ mávl chlap Tonymu před obličejem služebním průkazem. „Můžete se prosím legitimovat?“
„Cože?“„Potřebuji vás ztotožnit. Máte nějaký průkaz totož nosti?“„Joaha,„Například,“občanku.“podotkl suše nadporučík.
22
Tony se otočil a začal se přehrabovat v batohu.
Tony
„Na pondělí – jako včera?“
„Lukyho ségrou? No, je to jeho ségra,“ pokrčil Tony rameny.„Dobře, tak jinak. Ta marihuana mě nezajímá, ho chu. Kdybyste si vzpomněl na něco, co se týká slečny Lamkové, ozvěte se mi.“ Tony si od něj zmateně převzal svou občanku spolu s nabízenou vizitkou a užasle na ně zíral.Nadporučík se otočil na patě a vrátil se do kuchyně. Zřejmě ze zvyku se rozhlížel po bytě, který ničím nepři pomínal doupě dvou nedávno plnoletých kluků, ať už co do vybavení, tak do očí bijícího pořádku a čistoty.
„Takže vám to váš spolubydlící dosvědčí.“
„Co to mělo do pr–“ ulevil si Tony a odhrnul si blon ďaté vlasy z čela. Ztichl ale uprostřed věty. Mozek mu konečně pustil onu informaci, již hluboko v nitru dávno tušil. Už ve chvíli, kdy ti dva chlápci od kriminálky za zvonili u jejich bytu a sháněli Lukáše. Věděl, že se něco stalo, a z těch mála útržků, které z kuchyně zaslechl, mu bylo jasné, že to nebylo nic dobrého.
Pak se ho ten ulízaný týpek v baloňáku, nadporučík Poláček, začal vyptávat na Markétu. Takže šlo o ni. Když navíc po odchodu kriminalistů zahlédl bledého Lukáše, jak si k uchu tiskne telefon, omlouvá se, že měl vypnutý zvuk, a snaží se přes vlastní slzy a žal utěšit rodiče, bylo mu to „Dojasné.hajzlu,“ uteklo mu a několikrát ještě sprostě zaklel.Rychle z krabičky ve spodním šuplíku vytáhl jointa a vyběhl ven. Tohle prostě musel rozdýchat. V hlavě mu
„To asi ne. On byl s tou – s jeho přítelkyní, vrátili se docela pozdě. Byl jsem tu sám. Proč se ptáte?“
„Jak jste se znal s Markétou Lamkovou?“
„To jsem byl asi doma.“
23
24 hučelo, před očima se dělaly mžitky a měl pocit, že snad ani nedýchá. Podvědomě věděl, že by měl jít za Lukášem, ale netušil, co by mu měl říct, jak se chovat.
Taková školní drbna. Všemožně se snažila každé mu zavděčit, byla jako malé zanedbané štěně. Dana jí opovrhovala, ale na druhou stranu ráda využívala je jích služeb. Například při získávání informací o té huse Lamkové, češtinářce a její úhlavní nepřítelkyni. Jen si na ni vzpomněla, začala se jí vařit krev v těle a do hrdla stoupala„Dobrýžluč.den, prý čekáte na mě. Můžu vám nějak pomo ci?“ nasadila srdečný úsměv, který zvolila cestou ze třídy. Měla totiž v zásobě několik úsměvů a vět, mezi kterými se vždy rozhodovala, aby zapůsobila co nejlépe. To byl přesně její styl: analyzovat, vyhodnocovat a nakonec se dobrat k tomu správnému řešení.
Tiše seděl na opěradle lavičky, kouřil trávu a po tvářích mu tekly slzy.
6
„Takže! Domácí úlohy máte zadané a do zítra si pro cvičte dnešní látku!“ snažila se učitelka matematiky a ze měpisu Dana Vlčková překřičet zvonění a dětské štěbetá ní. Byla nervózní a to se jí často nestávalo. Jenomže teď na ni ve sborovně čekali dva policisté, což jí byla uprostřed hodiny nenápadně oznámit kolegyně Vaňková, která učila občanskou výchovu a tělocvik.
„Kriminální policie,“ představil je první z nich, za tímco ten v baloňáku se rozhlížel po místnosti. Úsměv jí
Dana
„Já… Víte, žiju s otcem. Musím se o něho starat, je kardiak a potřebuje dohled,“ zrudla. Snažila se to vše možně zamaskovat. Různě kroutila tvář a vypadala tak, že se jí chce Nadporučíkzvracet.sena ni zadíval s povytaženým obočím. No a co, říkala si v duchu, stejně jako mnohokrát předtím. Narážka na to, že se předpokládá, že má žena středního věku manžela, se jí nestala poprvé. Co je na tom, že bydlí s otcem? Je jí jen pětatřicet, takové předsudky a zažité stereotypy! Jako by někomu bylo něco do toho, jestli má, nebo nemá manžela. Copak je minulé století, kdy se ženy vdávaly sotva plnoleté a mnohdy i dřív? Křečovitě se na nadporučíka usmála a zaryla si nehty do dlaní.
„Nesvěřovala se vám slečna Lamková s nějakými obavami, například?“ pokračoval klidně kapitán a sotva zvedl oči od svého zápisníku.
„B-byla to kolegyně, znám ji tady ze školy. Můžete mi říct, co… Jak zemřela?“ dramaticky ztišila hlas a chytila se za„Tosrdce.jeve stádiu vyšetřování. Kde jste byla v noci z ne děle na „Bylapondělí?jsemdoma,“ odvětila bez přemýšlení. „V pátek jsem ze školy odešla okolo třetí, došla si na nákup a byla celý víkend doma.“
„Může vám to někdo dosvědčit? Manžel, přítel?“
„Já… Co? Znala? Ona je…?“ koktala, naprosto překvapená.„Slečna Lamková byla nalezena mrtvá. Odpovězte na otázku, paní Vlčková,“ pokračoval kapitán.
25 trochu zamrzl na rtech, i když dopředu věděla, kdo na ni čeká. Jen nechápala proč. „Jste Dana Vlčková?“ Přikývla a obnovila polohu koutků svých decentní rtěnkou obta žených rtů. „Jak dobře jste znala Markétu Lamkovou?“
26
„Že byste byly přítelkyně, se tedy říct nedalo.“
„Jeho jméno asi neznáte,“ podotkl policista. „Když jste si nebyly blízké.“
„Erik Bureš,“ vypálila bleskurychle a znělo to, jako kdyby si odplivla. „Pořád o něm mluvila, chlubila se jeho penězi. Nemohla se určitě dočkat, až zaklepe bačkorami,“ dořekla„Chtěla„Prosím?“jedovatě.poněm dědit, samozřejmě,“ vysvětlovala dů věrným tónem. „Vždyť je to přece do očí bijící! Nabrnkla si starého prachatého páprdu a nechala se vydržovat.“
„Ne. Nebyly jsme si blízké. Stýkaly jsme se výhradně na půdě školy.“
„Ach tak,“ pousmál se kapitán, kdežto nadporučík Poláček na ni hleděl s nečitelným, přesto dost děsivým výrazem. „Děkujeme za váš čas.“
„A dáte mi vědět, jak to dopadlo?“ zeptala se dychtivě. „Myslím tím, kdo ji zabil. Nakonec, vždyť byla moje blízká kolegyně. Je strašné, co se jí stalo. Byla tak mladá,“ chrlila ze sebe rychle, aby zakryla svou lačnost po senzaci.
„To rozhodně ne. On vám někdo něco takového řekl?“ odfrkla si tak, až jí na chvilku spadla pracně udržovaná maska milé kolegyně a objevila se ta pravá, která Mar kétu hluboce nenáviděla. Kapitán její dotaz přešel bez povšimnutí.„Tímpádem máme vše, co jsme potřebovali. Kdy byste si na něco vzpomněla, ozvěte se nám,“ podával jí navštívenku.„Samozřejmě,“ usmála se Dana, zase už medově. „Vlast ně počkejte! Nedávno se prý dala dohromady s nějakým… mafiánem, nebo co to bylo zač. Nejspíš kvůli penězům, tomu jsem se ovšem ani na vteřinu nedivila. Ona byla… no… jak to jen říct. Tak trochu zištná.“
se na ni díval tak pronikavým pohledem, až se začala potit. Kapitán jí významně pokynul a bez dalších slov za sebou zavřel dveře.
„Neříkal jsem, že ji někdo zabil,“ otočil se kapitán ode dveří. Sahal po klice a vypadal, že chce být z kabinetu co nejrychleji pryč.
Vtom zazvonilo. Otevřela oči, rychle sebrala své uči telské pomůcky a vyšla na chodbu, kde opět nasadila svůj vyrovnaný úsměv.
Dana viditelně zbledla a polkla.
Tak tohle bylo nemilé. Dana si sedla, zavřela oči a zhlu boka se nadechla. V duchu zaklela a počastovala se názvy domácí drůbeže. Napočítala do deseti a pomalu vypouš těla vzduch z plic.
„Myslela jsem… J-jak jste říkali, že byla nalezena –že…“Nadporučík
27
Anna
28
Anna byla stále jako ve snách. Jeden den. Celý jeden den uplynul od chvíle, kdy zavolala na policii, aby ohlá sila nález mrtvé spolubydlící. Kamarádky, kterou milova la. Cítila skoro hmatatelnou prázdnotu, když procházela ztichlým bytem. Snad na každém místě viděla její útlou postavu, slyšela její hlas. Hodiny a hodiny proseděla v Mar kétině pokoji, kde vdechovala známou vůni a dotýkala se jejích věcí. Byla naštvaná na vyšetřovatele a zdravotníky, kteří tu pro ni drahou půdu zpřeházeli a podupali. Musela si připomínat, že se snažili pomoct a dělali svou práci.
Telefony od Marka i ostatních ignorovala, neměla ná ladu se s nikým bavit. Ne o Markétě.
7
Trošku masochisticky přijala jeho upřímnou soustrast a maličko zvráceně se těšila na slova útěchy od kolegyň. Co na tom, že ve skutečnosti byla pouhou spolubydlící oběti, byly si přece blízké, byly kamarádky. Ona Markétu za rodinu skutečně považovala. Za svou přítelkyni. Přes tože znala správný význam toho slova, ráda si jej pro sebe
„Ano, zítra už nastoupím normálně na směnu, pane mistr,“ huhlala monotónním hlasem do telefonu. „Dě kuju. Jo, zvládnu. Nashle.“
DEN DRUHÝ – ÚTERÝ
Zavolala do práce, aby oznámila, že z důvodu úmrtí blízkého člena rodiny dnes nepřijde.
„Přítelkyně,“ zopakovala tedy důrazněji, a aby nebylo pochyb, významně se na Milenu zadívala.
„To je tvoje… sestra?“ zeptala se Milena, když Anna tenkrát fotku vytáhla z peněženky. Ona s Markétou se na ní v bláznivých parukách objímaly a s vyšpulenými rty dělaly do objektivu praštěné grimasy.
Ode dveří se ozval zvonek. Zvedla hlavu a zaposlou chala se. Neslyšela žádné klepání ani hlas, takže policie to zřejmě už nebyla. Ostatně, včera jim řekla vše, co věděla.
„Jo ták, ty myslíš jako…?“
To ale byla minulost. Dřív mohla doufat, věřit, nalhá vat si. Ale teď byla Markéta mrtvá. Bylo to definitivní a nemohlo se na tom už nic změnit.
Anna vzdychla a přitiskla si k obličeji kamarádčin polštářek. Zavřela oči a zhluboka se nadechla její vůně, která v něm byla stále naprosto dokonale cítit.
29 vykládala tím druhým, intimním způsobem. A ještě raději při tom nechávala své okolí. Zašla dokonce tak daleko, že jednou kolegyním ukazovala fotku, na níž byla s Markétou.
„Jako kamarádka?“ nedala se kudrnatá hnědovláska. Anna si pomyslela, že Milena nebude z nejbystřejších.
„Jako že s ní chodí, Mili,“ smála se Pavla. Anna se zatetelila. Přesně takhle to chtěla.
„Ne, to je moje přítelkyně. Markéta.“
Po chvíli se přece jenom ozvalo nesmělé zaklepání a ženský hlas: „Haló? Je někdo doma?“ Anna si znovu vzdychla, tentokrát podrážděně. Jenže zvědavost byla silnější. Zvedla se, trochu uhladila Markétinu postel, ve které doteď ležela, a šla ke dveřím.
Hlavně o Erikovi. Ten hajzl! To on za to může, to kvůli němu je její láska pryč! Zvonek se ozval znovu a pak ještě jednou. Zkontrolovala telefon, jestli to třeba nemůže být Marek, který o ni, podle zpráv, co jí posílal, měl strach.
„My,“ odkašlal si, „my jsme se to dozvěděli včera, ale nemohli jsme tak narychlo přijet, a tak…“ zlomil se mu hlas. Znovu si pročistil hrdlo a podíval se na kuchyňský stůl.„Pojďte dál. Posaďte se,“ utírala si Anna slzy a nená padně si do rukávu utřela také nos. „Nechcete třeba čaj nebo
„Ne,vodu?“jenbychom potřebovali… nějaké věci,“ snažil se o věcný tón pan Lamka. Jeho žena ale o sklenici vody požádala a pokusila se o úsměv.
30
Honem vběhla zpět do pokoje své spolubydlící, kde popadla jednoho z jejích plyšáků a rychle ho přes úzkou předsíň hodila do své otevřené skříně. Bála se, že si Mar kétini rodiče všechny věci odvezou a jí na ni nezbude žádná hmatatelná vzpomínka. Pak si trochu upravila župan a šla otevřít. „Dobrý den,“ usmála se udýchaně a podávala ruku nejdříve paní Lamkové. „Promiňte, já – omlouvám se za nepořádek, nestihla jsem… Nemohla jsem… Je mi to moc líto,“ hlesla nakonec a z očí jí jako na povel začaly téct slzy.
„Tady Lamkovi,“ ozvala se ta žena. „Sakra,“ utrousila Anna polohlasně. Chvíli přemýšlela, že jim neotevře, ale na co by se vymluvila? Co tu proboha chtějí Markétini rodiče? Nejspíš si přišli pro její věci, ty hlou pá, vedla sama se sebou v duchu dialog. „Mo-moment!“ křikla. „Jen na sebe něco hodím, právě jsem… spala,“ dodala a ani moc nelhala.
„Pojďte sem, zlatíčko,“ neudržela se paní Lamková, objala ji mezi dveřmi a vzápětí plakaly obě. Markétin táta stál v předsíni, nasucho polykal a snažil se mrkáním rozehnat vlastní slzy.
„Kdo je?“ zeptala se tónem, z něhož bylo patrné, že ať je na chodbě kdo chce, tak obtěžuje.
Anně to nebylo nepříjemné. Spíš naopak. Připadala si, jako kdyby se tím potvrzovalo, že měla přece jenom na Markétu nějaký nárok.
31
„Přece před měsícem nebo dvěma, jak jsem jel do banky, vždyť víš. Kvůli tý půjčce, jak nám přišel ten dopis.“
Paní Lamková zavrtěla hlavou, ale dál už se neptala. Prošla okolo Anny a opět se rozplakala, když uviděla všechny ty věci, z nichž většinu tak důvěrně znala.
„Aha, zapomněla jsem, že jste se tehdy s Markétkou viděli.“„Ale vždyť jsem ti o tom říkal. Ty si to vážně nepa matuješ, Hano?“
„Ach, jistě, pojďte. Měla pokoj tady,“ dala se Anna do pohybu.„Vímkudy,“ ozval se pan Lamka.
Posadili se, ale Anna zůstala stát u dřezu, nevěděla kam s očima, rukama, kam se sebou. Měla by něco říct?
„Můžeme…“ pokynula neurčitě rukou paní Lamková.
„Tak já vás tu nechám,“ řekla Anna rozpačitě. „Mu sím ještě to… no, to je jedno. Budu vedle,“ ukázala na protější
„Upřímnou soustrast,“ řekla nakonec tiše. Oba přikývli a Markétin otec se napil vody.
„Děkujeme,dveře. Aničko,“ řekla Markétina máma mezi vzlyky a pohladila ji po paži.
A vůbec jí nevadilo, že vlastně s jejími rodiči mluvila poprvé v životě.
„Vážně?“ odpověděla Anna zmateně. Vůbec netušila, že sem Markéta někoho vzala. Tedy kromě Erika, samo zřejmě.„Tys tu byl, Pepo? Kdy?“ zeptala se paní Lamková.
Nasedl do svého luxusního vozu a s kvílejícími pneu matikami, které prokluzovaly na namrzlé silnici, vyrazil pryč. Neměl cíl, dopravní předpisy a bezpečnost mu v tu chvíli také nic neříkaly. Byl vzteklý, ztracený a nevěděl, jak se s tou ukřivděnou prázdnotou vypořádat. Nejraději by něco rozbil. Zničil tak, jak jemu zničili a vzali ji. Rozhodl se, že to ze sebe musí vybít, jinak se rozletí na milion kousků.
Erik
„Vítejte,“ usmívala se malá vysportovaná blondýnka s botoxovým úsměvem a nepřirozeným vějířem umělých řas.„Chci pytel, rukavice a sparinga,“ oznámil jí autoritativním tónem, jako by mluvil s podřízeným, který zrovna udělal nějakou botu.
32 8
Přecházel po svém bytě jako lev v kleci. Jako hodně, hodně naštvaný lev. Nejraději by jako lítá šelma i řval. Vůbec netušil, jak s takovými emocemi pracovat. Byl od přírody klidný a pozitivní člověk a vztek mu byl cizí. Zpracovat tenhle ukrutný žal a příšerný vztek, spojený s naprostou bezmocí, tedy neuměl.
Otočil auto a jel zpátky do města. Zaparkoval před první posilovnou, na kterou narazil, a vřítil se dovnitř.
„A-ale pane ředi–“
Po včerejší návštěvě kriminalistů si vzal volno. Nakonec na neurčito.„Ne,Marie. I kdyby mi volal sám prezident, tak mě to ne zajímá. Ani kdyby vybuchla atomovka, tak mě to nezajímá!“
Někdy ho Marie opravdu udivovala, jak byla pitomá.
„To bych snad poznal, ne?“