I vrazi mají své dny

Jaroslav Kuťák I VRAZI MAJÍ SVÉ DNY Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Jaroslav Kuťák, 2020 Obálka © Ivana Dudková, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první Vychází jako 324. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-9206-6

JAROSLAV KUŤÁK

I vrazi mají své dny

Žádná jména v této knize neodpovídají reálným postavám. Píšu to proto, že jsem se kdysi nechtěně trefil nejen do jména, ale zároveň i povolání, takže dotyčný mě dodnes nenávidí. Jména postav a s nimi spojovaná zaměstnání nebo činy a zločiny jsou v této knize tedy zcela fiktivní.

Autor

1 Baculatý muž šlapal po rozvrzaných dřevěných schodech nahoru na kostelní věž. Po pravé ruce měl nosný sloup schodiště. Zvláštní, že se na kostelní věž stoupalo stejně jako na středověký hradní ochoz. Jako by ji měl shora chránit rytíř s mečem v ruce. Bránící rytíř měl výhodu nápřahu pravicí, kdežto ten, kdo kráčel nahoru, o tuto výhodu přicházel. Bránil mu v něm střední nosný kamenný sloup, a jen málokdo byl levák, pro kterého by tohle nebyla zábrana.

Sotva dýchal.

Kdo by řekl, že v mládí míval sílu a vytrvalost. Před čtyřiceti lety tyto schody vyběhl s plnou polní na zádech. A že měli poplach každou chvíli. Nikdo neřešil, jestli byla noc nebo den.

Vyskočit z palandy, honem honem se obléct, popadnout plnou polní, dévéťák mezitím otevřel rozvrzanou skříň se sapíky, vzal si svůj, a hnal se nahoru do věže nebo na střelecké stanoviště zahnat nepřítele, který ­ovšem nikdy nepřišel.

Teď si musel po každých pěti, šesti schodech odpočinout, aby se mu nepodlamovala kolena. Každý rok zabíjačka, každý večer pár piv, tlačenka, bůček, sádlo a máslo, pečeně, knedlíky, po převratu ještě ke všemu hamburgery a coca-cola. Když to nedávno zkusil s vegetariánským hamburgerem v obchoďáku, docela si pochutnal, ale než přijel domů, dostal po něm ještě větší hlad než předtím.

7

Proč tam lezeš? říkal si v duchu. Že si nedáš pokoj, dědku. Stejně už jsi tady byl letos dvakrát. Ale možná právě proto.

Staří lidé se rádi vracejí na místa, kde strávili mládí.

Dělávají to v naději, že na nich kousíček zapomenutého mládí odněkud vykoukne, ulpí a jim se uleví od všech strastí.

Vytrvale dusal po prkenných schodech. Prášilo se z nich. Čím výše byl, tím víc se zvedaly nepříjemné, dusivé obláčky prachu. Bál se, aby se pod ním ztrouchnivělá, červotočem a dřevomorkou prožraná prkna neprolomila. Váhu na to opravdu měl. Možná by se pak zřítil skrz několik pater a to by byl opravdu hnus.

Tenkrát tady vybíhali ve dvou, často ještě kromě samopalu s čerstvě naolejovaným, těžkým kulometem v ruce. Kromě poplachů i podle rozpisu služeb. Kdo měl pohotovost, spěchal s parťákem bok po boku v poklusu na stráž.

Tady to byla pořádná vojna, bez ohledu na počasí, vyspalost či nevyspalost, hlad a denní dobu.

Z věže kostela bylo vidět daleko do kraje, zejména do Rakouska.

Kostelu říkali zřícenina. O jeho dějinách mu nebylo nic známo. Když tady sloužil jako voják, nikde se o kostele nepsalo. Jeho historie byla uložena v archívech a nikdo o ni nejevil zájem, koho by taky zajímali mniši a černoprdelníci?

Netušil, že to je poutní kostel Panny Marie Sněžné a že sem chodívala procesí z Čech i Rakouska. Za jeho časů bylo něco podobného nemyslitelné. Střežil hranici 8

v přesvědčení, že chrání svou zemi, protože mu to tak natloukli do hlavy, a ani na okamžik ho nenapadlo, že je vlastně bachař a že lidé v Československu jsou hranicemi uzavřeni do vězení, ze kterého nebylo úniku. Ledaže by si člověk naplánoval útěk jako z Alcatrazu.

Sloužil v jednotce pohraniční stráže. Kousek odtud byly vymezeny hranice s údajně imperialistickým Rakouskem, které se za války paktovalo s Hitlerem. Nevěděl, že Hitler své rodné Rakousko jednoduše anektoval, aby získal přístup k surovinám. Německo už nemělo skoro žádnou železnou rudu a v Rakousku bývala takzvaná železná hora.

Ale to bylo v dobách jeho dětství a mládí jedno. Obyvatelstvo nemuselo znát pravdu. Ta byla, je a bude vždycky nežádoucí, jak by řekl Kaptah, sluha Sinuhetův. V Rakousku zkrátka vládl kapitalizmus a ten byl nepřítelem míru, proto s sebou tahali do schodů ten kulomet, aby dali imperialistům to jejich zaryté nepřátelství sežrat.

Od převratu uplynulo třicet let. Mezitím se do Rakouska podíval několikrát, s dětmi a vnoučaty na lyže do Alp anebo na vánoční trhy do Vídně. Nepotkal tam jediného imperialistického štváče.

Rakušáci by po Franzi Josefovi válku nejspíš už nikdy nerozpoutali. To za ně kdysi vyřídil jistý Schickelgruber a stejně to vzal raději přes zmanipulované a vystrašené Němce.

Tlouštík konečně vyťapal až do věže.

Opřel se o kamenný parapet a vydýchal se.

Nahoře bylo čisto, čerstvě vymalováno, nová omítka.

Za jeho časů tady skoro žádná omítka nezbyla, jak do 9

ní neustále narážely hlavně a pažby kulometů a stoličky střelců a pozorovatelů, když se uvelebovali ve věži.

Ještě tu leželo pár kratších lešenářských trubek.

Podíval se dolů. Tam se halabala válela prkna a také nějaké trubky a zubaté spojky lešení, co připomínaly brusle.

Kousek stranou u malého bílého domku stála modrá Škoda 100.

V návalu dětinské radosti ze vzpomínek popadl jednu rezavou trubku a přiložil si ji k očím jako dalekohled.

Pomalu se zleva doprava díval do kraje, jestli neuvidí tanky nebo armádu. Nikdy tu nic z toho neviděl, leda džípy rakouských pohraničníků, kteří těsně podél hranice vyžadovali po československých vojácích byznys.

Ruskou vodku za levnou whisky nebo za cigarety.

Občas kolem proletěl nadzvukový stíhač, ale bývalo to omylem, protože se hned vracel. Většinou se jednalo o naše Migy. Byly to časy bez internetu a bez přesných počítačových navigací. Létalo se podle takzvaných budíků a leckterý pilot snadno zabloudil, protože se létalo také podle měst dole na Zemi a ta se dala poplést jako nic. „Co tam vidíte, pane?“ ozvalo se za ním. Leknutím upustil trubku, dopadla mu těsně vedle palce u nohy.

Vyjekl.

Chytil se zdi, zapotácel se a otočil se. „Nic,“ špitl jako klouček u tabule. „Málem jsem vypadl z okna. To bych vám pěkně poděkoval. Rozsekat se o ten nepořádek dole. Myslím, že bych se zabil. Ale to promiňte, jestli se sem nesmí.“ 10

Před ním se tyčil ramenatý, holohlavý muž s pohledem jako nůž. „Je to tu nebezpečné, jak vidíte, probíhají nám tady stavební úpravy. Proč jste sem lezl? Dole máme cedulku VSTUP ZAKÁZÁN.“ „Kdysi dávno jsem na Svatý Hoře sloužil u pohraniční stráže. Už nás z naší jednotky moc nežije, ale nedávno jsme se v naší skupině na facebooku dohodli, že si dáme teď o víkendu třetího srpna sraz. Bydlím v Bujanově u dědy, je to jen čtvrthodinka, tak jsem nevydržel a přijel jsem se hned podívat, i když sem občas zajedu i tak. To víte, vzpomínky z mládí. Jediná věc, která nám zbyla. Ale mám pocit, že jsem vás tady už párkrát viděl.“ „Aha. Vy odpusťte, jestli jsem vás vystrašil. Nedáte si kafe? Jako omluvu? Pojďte, mám dole krámek se suvenýry a u něj lavičku se stolkem. Není to tady zrovna Václavák, ale rakouský babky mě spolu s důchodem udrží nad vodou. Jen se jich nesmíte zeptat, jak se jim líbí v Čechách, protože se hned durdí a odpoví, že to tady nejsou Čechy, ale Österreich. Milujou ty kýče, potištěný talířky a hrnečky s panenkou Marií, máme tady v Rychnově nad Malší i kamaráda řezbáře, co je dělá ze dřeva nebo ze sádry. Báby z toho ucvrkávají a my se šábneme. K důchodu je každá koruna dobrá. Tak pojďte pomalu za mnou, je to hned u kostela, na druhý straně, to nemůžete přehlídnout.“ „Mimochodem, já jsem Bedřich Vydra.“ „Jiří Pixa. Přistěhoval jsem se sem z Moravy, krátce po revoluci. Manželka tady vyrostla a zdědila domek.

11

Jdu postavit na to kafe. Navečer si vždycky dávám kávu, potom se mi líp spí.“ Baculatý Vydra opatrně sestupoval po schodech za Pixou.

Měl smíšené pocity. Vrátit se do míst, kde sloužil, to bylo vždycky něco. Dodnes byli pohraničníci hrdí na svou vojnu, i když na ni původně samozřejmě nikdo nechtěl jít. Kdo by chtěl? Ztráta dvou let. Buzerace, špína, mizerné jídlo, často z takzvaných enzetů neboli nouzových zásob – pro případ války. Armáda měla nekonečné tuny prošlých zelených konzerv se žlutou hrachovou kaší. K tomu byla na vojně pořád zima, protože kasárna bývala v nevytápěných kasárenských budovách z tereziánské doby, a k tomu ta věčná nevyspalost. Čím více stárli, tím silněji si namlouvali, že tady bránili svou zem, a to podle nejlepšího svědomí. Tenkrát byli oslavováni jako nejstatečnější vojáci, i když je to zároveň těšilo i štvalo. Na klopě nosili krásný odznak hlavy vlčáka. Směli vstupovat do území nikoho. Byli vážně něco extra. Čím byli starší, tím více historek jim ulpívalo v paměti, a jak už to bývá, člověk si pamatuje jen to hezké.

To my jsme byli vyvolení.

To my jsme byli nejlepší vojáci.

To my jsme jako jediní uměli přežít ve sněhu.

To my jsme si rozuměli s vlčáky a nebáli jsme se nepřítele.

Těšil se, jak se sejdou. Mělo jich přijet celkem asi deset. Třeba se ještě někdo přidá, ale zatím o nikom dalším nevěděli.

12

Vyšel z kostela a zhluboka se nadechl. I když bylo uvnitř vymalováno, zůstal v něm staletý pach kadidla a plísně.

To nesnášel. Kostely by se měly zbourat.

Vždycky, když překrásná Marie vyšla na Velké náměstí v Hradci, muži si bez ohledu na věk mohli ukroutit krky a skoro jim vypadávaly vykulené oči. Štíhlá blondýna, pružná chůze, antický profil, laškovné pohledy, ale i hodně navíc, co se pouhými slovy nedalo popsat, přestože bohové, kteří stvořili civilizaci, dali člověku i písmo, slova a věty.

Zřejmě ne dost.

Marie poznala svět, někdy voněla po orientálním koření, jindy po francouzských květinových polích, a byla krásná, až se chlapi studem odvraceli ve strachu, že na ně Marie promluví. Stala se hradeckou celebritou. Vědělo se, že je dlouholetou přítelkyní soukromého detektiva Karla Schwarze. O jejich případech se vyprávěly legendy. Ničeho se nebála a v oboru kriminalistiky uměla dělat věci, které nikdo ani neznal, používala přístroje, o kterých nikdo netušil, že je někdo vyrobil, že jsou a že jsou k něčemu.

Nechodila v Hradci do žádné školy, zkrátka tu najednou byla. Jednoho dne zaklepala na dveře sídlištní kanceláře soukromého detektiva Karla Schwarze a nabídla mu spolupráci.

Jen Karel Schwarz a několik přátel vědělo, že je dcerou českých emigrantů z USA a že prošla výcvikem ně13

jakých amerických tajných služeb, ale to bylo o jejím mládí asi tak všechno. Karel ještě postupně objevoval, že má přístup k nejnovějším vojenským a pracovním technologiím a že je smí při řešení jejich kriminálních případů využívat. Jenomže ani on stále ještě neměl žádnou představu, proč je Marie v Čechách. Proč je s ním a proč ho tolik miluje.

Proto se bez ustání bál dne, až ho opustí anebo kdy ho bude přinucena opustit.

Kdo ví proč a kdy to přijde. Nechtěla mu nic prozradit. Vytvářel si o jejím odchodu nejbizarnější představy, například že dostala za úkol vést v Čechách tajnou protivládní jednotku, nebo naopak, že je schopná ubránit jeho zem proti případným nepřátelům a práce se soukromým detektivem je pouhým krytím, protože je zkrátka a dobře spící agentkou. Ale to by potom přece neprozrazovala nic ze svých schopností a výbavy ani jemu, i když – jak si říkal pořád – kdo ví.

On sám byl pouhým zběhem od regulérní státní policie. Připravil se o kvalitní důchod a musel si práci hledat sám. Nebýt Marie a pár starých přátel od kriminálky, těžko by se uživil.

Bylo léto a bylo vedro. I když bydleli v historickém domě s gotickými sklepeními a silnými renezančními zdmi, teď už bylo vedro i uvnitř. Chodil po bytě nahý.

Marie také, protože ještě zdaleka neměla problémy se zhroucenou postavou, kvůli které se z žen stávají nenávistné puritánky. A dlouho mít nebude.

Kráčela po chodníku. Šla k pekaři pro čerstvé housky.

14

Karel doma mezitím připravoval vajíčka, slaninu, párečky a ranní kávu. Full English breakfast.

Jako správní měšťáci, pomyslela si.

Když vešla do krámku, nasála vůni pečiva. To měla ráda. Nikdy netrpěla špatnou náladou, byla stále příjemná a milá, snad až nepřirozeně dokonalá a svěží.

Oříšek pro statistiky. Milá byla zvláště na Karla. Ale i na veřejnosti nikoho nesoudila, nikoho nerozlišovala podle majetku, postavení, úspěchu, krásy, ošklivosti a podobně. Brala lidi takové, jací jsou, jakkoliv to i u ní někdy mohlo vypadat hloupě nebo naivně. Jenže krása, a zvláště velká krása jako u ní, omlouvá úplně všechno.

Koupila housky, které pekař napekl podle berlínského způsobu, tam jim říkají „Schrippe“, křupavé bulky s jedinou rýhou uprostřed. Ty jedli s Karlem u snídaně rozlomené a s máslem. Přibrala pár croissantů ke kávě a šla, aby housky zůstaly teplé.

Dveře jí otevřel galantní důchodce v barevném sáčku s hedvábným šátkem kolem krku. Na nohou měl už nyní po ránu drahé kožené barevné anglické boty. Byl to slavný dramatik, který se často vracíval z Prahy do rodného kraje, aby sem tam zrežíroval nějakou svou hru v Klicperáku.

Poklonil se a řekl: „Dobrý den, Marie. Krásný den.“ „Dobré jitro, Davide,“ odpověděla. „Děkuji. Vám také.“ Mezi dveřmi se zarazila a zahleděla se na stojánek s denním tiskem. Postupným vývojem internetu se toho na papír tisklo čím dál méně a méně, kdo listoval internetové deníky a pak si vzal tištěný, vypadalo to, že na 15

papíře nevyšlo nic nového. Přežíval jenom ryzí bulvár.

Sklonila se.

David se zachvěl odporem.

Bulvár. „Vezmu si tohle,“ řekla pekaři a dala mu dvacetikorunu. Pak teprve prošla dveřmi.

Dramatik stále ještě držel dveře.

Zkameněl.

Fuj. Bulvár.

Vymyslím o něm a o ní něco na facebook. Vytáhl velký mobil a vmačkal do něj poslední poznatky.

Když Marie vyšlapala schodiště a dveře bytu za ní zapadly, Karel hlásil: „Snídaně je hotová, Marie!“ Na jídelním stole bylo všechno připraveno, talíře s míchanými vajíčky, slaninou, párečky, nakrájeným uherákem a třemi druhy sýrů. „Co je ti? Proč jsi bledá jako smrt?“ „Karle, drž mě,“ řekla, upustila proutěný košík s pečivem a chytila se stolu. „Ty… jsi těhotná?“ Z posledních sil vykouzlila úsměv. Pak jí koutky úst spadly. „To bohužel ne.“

16

2 Mrtvolu Bedřicha Vydry našli nad ránem v odbočce na Bujanov. Řidič autobusu se jí vyhnul na poslední chvíli. Vydrova Škoda Favorit stála zaparkovaná těsně u okraje silnice, ale mohl do ní nabourat kdokoliv, kdo odbočoval z hlavní silnice doleva do vesničky Bujanov. Přesněji, tu škodovku mohl snadno smést, protože odbočka byla vražedně nepřehledná. V protisměru se po hlavní cestě řítila auta do kopce a odbočující vozidlo mohli protijedoucí řidiči vidět při nejlepší vůli doslova až na poslední chvíli.

Každý tedy doleva do Bujanova raději odbočoval velkou rychlostí, a kdo odtud vyjížděl, tak taky šlápl na plyn. Řidič autobusu tudy jezdil déle než třicet let, znal zdejší hrozbu, ale také nebezpečí z vedlejší silnice. Ve stejném místě už dvakrát málem sundal dvojici nepozorných cyklistů. Naštěstí i teď stačil včas, ale jen tak tak uhnout.

Koutkem oka si všiml, že řidič škodovky spí. Nedalo mu to tedy, zastavil na široké krajnici za křižovatkou a vystoupil z autobusu, aby nepozorného řidiče upozornil, že stojí na nebezpečném místě a že by ho někdo mohl snadno zabít.

Ale přišel pozdě, Bedřichu Vydrovi se něco zlého už stalo.

To nejhorší.

Už ho očividně někdo zabil.

17

Vyšetřovatel Ondřej Budiž se podíval okénkem Škody Favorit na mrtvolu a odplivl si. Odhodil nepohodlnou čupřinu a sáhl si do zmačkaných maskovacích kalhot pro kapesník. Sice měl v Jihočeském kraji na starosti vraždy, ale zase tak moc se jich po okolí nestávalo. Nenadřel se a nestěžoval si.

V roce 2018 jich bylo jen sedm, rok předtím dokonce jen čtyři. A to se do statistik jako vraždy započítávaly i pouhé pokusy o vraždu.

Nestěžoval si, z nudy a nekonečného papírování se občas rád nechal vytáhnout ke skutečnému případu, ale zrovna vražda to být nemusela. Někdy pomohl kolegům chytit zlodějíčka, jindy se postaral o vyřešení domácího násilí.

Občas se musel podívat na podezřelá úmrtí, ale s pomocí boží, doktorů z pitevny a genetiků byl brzy bez práce, což mu vyhovovalo. Sice ho šéf pak posílal do archívu, aby si hledal nějakou novou práci, ale na štosech dokumentů se dalo dobře spát.

Měl rád thrash metal, nosil černá trička se stylizovanou lebkou a blesky, runám se podobajícími nápisy, kostmi, kříži a thrashmetalovými muzikanty, nalíčenými do podoby nejhorších vrahů a postav ze záhrobí. Každý rok pravidelně jezdil do josefovské pevnosti na jeden z největších evropských festivalů heavy a thrash metalu „Brutal Assault“. Právě měl začít nový ročník, už za pouhých čtrnáct dnů. Doufal proto, že muže ve favoritu nikdo nezavraždil, i když se to autobusákovi ‚tak zdáloʻ. Doufal, že to byla nehoda. Nehodlal přijít o festival.

Prostrčil hlavu okénkem a zaklel.

18

„Sakra, nějakej kretén mu fakt rozbil palici.“ „Vypadá to tak,“ odpověděl koroner a sundával si gumové rukavice. „Nemohl prudce zabrzdit a praštit se sám? Že by mu přes cestu přeběhla srnka a von se z toho posral?“ „Ondřeji, to nemyslíš vážně? Dostal to do zátylku.

O opěrku sedačky se do krve nepraštíš.“ „Já jen tak. Možný je přece všechno.“ „To ano. Tady to ale vypadá na ránu tupým předmětem. Palicí, kamenem, kladivem, co já vím.“ Ondřej Budiž se ušklíbl a rozhlížel se. Hlavní cesta, hloupá odbočka, blbá cesta, pitomej výhled na vesničku. Prdel světa. „Co tady dělal? Má pražskou značku.“ „Ještě nevíme.“ „Jak to?“ „Nemáme jeho doklady.“ „Ale espézetku máte, ne? Zrovna jsi to, říkal, ne?“ „Ano, čekáme, až se nám ozvou z dopravního.“ „Se fakt zcvoknu. Furt to běží jako za socíku. Registr vozidel je zasranej babinec. Asi si vařej kafíčko nebo žerou chlebíčky.“ Věděl, že by kolegům neměl nadávat. Kanceláře policie ve většině měst neměly pořádné počítače, leda ty vyřazené a pak velkoryse darované místní bankou.

Kluci psali protokoly na psacích strojích jako v muzeu. Byl skoro zázrak, že pracovali aspoň s mobilními telefony.

Obcházel auto mrtvého muže. Nic podezřelého nenašel. Otevřel zadní dveře. V nohách sedadel binec.

19

U něj v autě to bylo podobné. Jako u většiny osamělých mužů. Odpadky házel přes rameno dozadu. Nikdy se nepodíval, kde skončily jeho papíry od tatranek, účtenky, prázdné PET lahvičky. Vrstvilo se to pod sedačkami a čekalo, až páníček bude mít dobrý den nebo až mu bude hrozit, že sveze nějakou dívku, a vynese všechno do kontejneru s komunálním odpadem, protože netřídil, to ho nebavilo.

Sklonil se. Nahoře v nohách zadních sedaček u mrtvého muže ležel prospekt. Tantrická nabídka z Budějovic. Tantrických masážních salónů bylo čím dál víc. Nešťastné ženské, co neuměly pořádně masírovat, doufaly, že dostanou litr nebo spíš dva, když budou přes hruď nešťastnejch chlapů jezdit peříčky a zvadlejma kozama a pak mu vyhoní péro. Tuhle mrtvolu už patrně některá z nich zkásla. „Bedřich Vydra,“ řekl jeden z Ondřejových kolegů. „Bydlí v Praze…“ „Bydlel.“ „Pardon. Bydlel v Praze, vdovec, děti žijou v cizině.

Syn v Austrálii, dcera v Americe.“ „Dejte jim vědět.“ „To bude těžký, šéfe.“ „Vy si poradíte. Najděte je. Musej to vědět.“ „Nemáme jeho doklady.“ Ondřej Budiž zpražil podřízeného kolegu pohledem, který u slabších povah vyvolával třas nebo přímo slzy. „Rozkaz.“ „Co dělal tady v tý bohem zapomenutý prdeli?“ „Ještě nevíme.“ 20

„Tak to sakra zjistěte, od čeho vás mám?! To mám udělat všechno sám?“ Než začne festival v Josefově, bude muset mít případ vyřešený. Ale fesťák začínal už za týden! Musí tam.

Celý rok se na festival těšil, do party mezi sobě rovné milovníky praštěné hudby. Za posledních patnáct let nevynechal ani jeden fesťák, nemínil s tím začínat ani letos. Dobře věděl, že je to uhozená hudba, ale líbila se mu. Jeden z důvodů také byl, že se během několika dní mohl z plných plic vyřvat až do úplného ochraptění.

Kdyby to chtěl popsat akademicky, popsal by svůj vztah k thrash metalu: zkrátka mi konvenuje. „Proč vlastně nemá doklady?“ obrátil se na kolegu z týmu, který pročesával okolí a hledal stopy. „Peněženku, doklady, nic?“ „Nemá je, šéfe. Nenechal tady ani dopis, ve kterým by to vysvětlil, představte si. Že by stopař? Nemáte přistřižený háro, šéfe?“ „Dej mi pokoj, mladej. Neutahuj si ze mě. Nic jste nenašli ani v autě, ani v okolí, v lese, na poli, ani v křoví u cesty?“ „Ne.“ „Pročesejte ještě jednou to křoví a lesík a pořádně.

Jestli ho zabil zloděj, na místě peněženku zahodil. To je základ, píše se o tom v učebnicích, volové, post coitum omne animal triste. Zabiješ, sebereš prachy a zbytku se zbavíš.“ „Má v Bujanově dědu, šéfe,“ ozval se první kolega. „Přenocoval u něj. Asi k němu v noci jel.“ „Jak to víš?“ 21

„Telefonát.“ „No hurá. Bude zajímavý zjistit, odkud se vracel.

Tipuju tantru.“

Marie se napila studené vody z kohoutku a trochu se uklidnila. Karel jí osahával čelo a měřil pulz. Znali se taková léta, ale nikdy nebyla tak mimo. Byla opravdu bledá jako smrt, oči jí těkaly, ztěžka dýchala. „Zavolám záchranku,“ děsil se Karel. „Tohle není samo sebou. Mám o tebe strach.“ „To hned přejde,“ snažila se o úsměv. „Vydrž.“ Opět se napila. „Marie, co se stalo? Fakt zavolám záchranku, může to bejt infarkt nebo mrtvička.“ „Mám věk na fatální nemoci?“ odpověděla Marie. „V žádném případě. Zato já jsem vyděšenej k smrti.“ „Neboj se, miláčku, jsem zdravá. Prožila jsem si šok, to je všechno.“ „Někdo na tebe venku vyjel?“ vyskočil Karel a natahoval si kalhoty. „Však já si toho atleta podám! Kdo? Kdo to byl?“ „Bulvár.“ „Bulvár?“ Sehnula se k nákupnímu košíku a položila barevné obrázkové noviny na stůl. „Nemáš to kupovat, Marie, jsou to samý lži. Člověku nedělaj dobře.“ „Tady,“ řekla a ukázala na drobný článek v inzerci.

22

„Co to je?“ „Čti.“ Karel se nadechl a poslušně předčítal: „Pohraniční stráž, šumavská jednotka Svatý kámen, služební ročník 1981–83, pořádá sraz bývalých pohraničníků dne 3. srpna 2019 u Svatého Kamene. Všichni kamarádi, které se nám nepodařilo jinak oslovit, jsou zváni.“ Podíval se na Marii. „Co to znamená? Proč tě tohle tak rozhodilo? Jsou to kokoti, ale nestojej snad za to, aby mi tě trápili.“ Marie zabodla prst do inzerátu. „Dnes máme čtvrtek jednatřicátýho července. Jedeme tam.“ „Do jižních Čech?“ „Ano.“ „Ale proč? Už mi to povíš?“ „Kvůli mně.“ Karel přikývl.

Vyšetřovatel Ondřej Budiž poslal své lidi za příbuzným oběti a kladl jim na srdce, aby se chovali zdvořile. „Kurva, chci, abyste se k tomu starýmu chudákovi chovali citlivě! To není žádnej cikán ve vazbě! Umíte to ještě vůbec? Stačí, když uvidí ty vaše černý uniformy. Aspoň si rozepněte košili u krku a odložte předtím všechny ty vaše bojový verky včetně bouchačky, zásobníku, paralyzéru, obušku a těch zkurvenej krámů, bez kterejch nemůžete jít ani na hajzl. Jasný?“ 23