INK - Jizva

ink scar

Scar insidesv2.indd 1

01/02/2019 15:51

Alice Broadway INK: Jizva Originální název: Scar, vydáno u Scholastic Ltd, 2019.

Překlad Martina Buchlová Odpovědná redaktorka Anna Formánková Grafická úprava Off road factory, s.r.o.

Obálka Jamie Gregory pro Scholastic Ltd Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 www.mobaknihy.cz Text © Alice Broadway, 2019 Translation © Martina Buchlová, 2020 Cover illustration by Jamie Gregory © Scholastic Ltd, 2019 Cover and inside artwork reproduced by permission of Scholastic Ltd. © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 Vydání první ISBN 978-80-243-9186-1

Alice Broadway

scar ink Alice Broadway Jizva

Scar insidesv2.indd 3

01/02/2019 15:51

Pro Davea. Moji lรกsku.

Chapter One Kapitola první My chin hits gravel; teeth on tongue.

Obličejem dopadnu na štěrk a kousnu se do jazyka.

The foot on my back is Jack Minnow’s. He presses Noha na mých zádech patří Hansi Mřenkovi. Zatlačí harder, enjoying the na sight of a nového new believer forced silněji, užívá si pohled dalšího uctívače, kte- to worship.

I spit blood and dust from my lips and Mayor rému nezbývá nic než uvěřit. Odplivnu krev smíšenou Longsight’s is sprayed red.

He leans down and s prachem a tabare ulpífoot na Ostřížových bosých chodidlech. whispers.

Nakloní se ke mně a zašeptá.

“Welcome home, Musím Leora. Itihave much to tell you.” „Vítej doma, Leoro. tohosotolik říct.“ Odplivnu si znovu, tentokrát už mu na nohy I spit again, this time aiming right for him. mířím schválně.

The crowd – a respectful distance away from their Pro davonly stojící vzdálenosti to leader – seev uctivé me bow.

And they od roarsvého theirvůdce approval – vypadá, mureturn, klaním.but Lidé souhlasně not joyžeatsemy jubilation at jásají.

MayorNeraduLongsight jí standing se z mého návratu, ale z toho, že starosta Ostříž stojí A above me, above them, ruling over his people. nade mnou, nad nimi, že vládne svému lidu. Muž, který man, made divinity. se stal bohem.

I thought we were safe, I thought everything was new.

Myslela jsem si, že budeme v bezpečí, že začneme I thought that Myslela Longsight wassi,dead. s čistým štítem. jsem že Ostříž je mrtvý.

Jack Minnow’s strong hands me to my grasp Silné ruce Hanse Mřenky mědrag vytáhnou nafeet, nohy. my hair hold my rigid. He turns me to a pak face the Chytne měand za vlasy tak,head že nemůžu hýbat hlavou, townspeople, who hush enough to listen.

I stare out at the mě otočí obličejem k davu, který se trochu utiší, aby mohl poslouchat. Dívám se na tváře lidí, kteří byli mými přáte1 Očima hledám Racku. li. Lidí, se kterými jsem vyrostla.

Nikde ji nevidím.

Scar insidesv2.indd 1

7

01/02/2019 15:5

„Tady je vaše zrádkyně.“ Ostřížův hlas zní vítězně. „Tady je ta, která přivedla nepřítele k našemu prahu a vraha na naše náměstí.“ Z davu se ozve strašlivé zavrčení. Starosta čeká, až odezní. „Já jsem však, přátelé, její zlé úmysly využil pro účely dobra. Připravovala mou zkázu, ale já se postaral o svoje vzkříšení. Svět má vyšší záměr a ani zkažené plány zrádce nám nezabrání v tom, abychom dosáhli svého skutečného osudu. Nemějte obavy, nemějte strach. Vítězství je naše.“ Zavrtím hlavou, ale okamžitě toho lituji, když si mě Mřenka přitáhne za vlasy a poraněnou čelistí mi projede vlna bolesti. Potom mě Mřenka pustí, chytne mě za paži a táhne mě s sebou k tmavým dveřím vládní budovy. „Je načase, abychom si promluvili,“ utrousí starosta Ostříž, když nás následuje dovnitř.

8

Chapter One Kapitola druhá My chin hits gravel; teeth on tongue.

Ve starostově pracovně nejsem poprvé, ale tentokrát The foot on my back is Jack Minnow’s. He presses z toho mám jiný pocit. Předtím mě vždycky alespoň troharder, enjoying the sightabych of a šla newdobeliever forced chu potřeboval.

Potřeboval, Vranova, pro- to worship.

I spit blood and dust from my lips and Mayor tože jsem byla jediná, kdo mu tam mohl dělat špionku.

Longsight’s bare footaby is sprayed He leansjako down Potom mě potřeboval, mě mohlred. předvádět svojiand whispers. loutku.

Bojím se, že teď už mě nepotřebuje vůbec.

“Welcome home,kolem Leora.mě I have so zvedne much tožaludek. tell you.”

Z pachů místnosti se mi Kůže,Ipot, rozečtené knihy a leštěné dřevo.

Lehký kovový spit again, this time aiming right for him. odér mě na zbranědistance – naostřené Thepřiměje crowd myslet – a respectful away čepele from –, their aleleader – když si only nateklým jazykem přejedu přes rty, dojde mi, see me bow. And they roar their approval – ženot to jejoy jenatpach rve. Na but ten si ještě zvyknu. my return, jubilation at Mayor Longsight Stojím na místě, nohy se mi třesou. na A standing above me, above them, rulingZezadu over hiscítím people. rameni dech Hanse Mřenky, ale už mě nedrží ani se mě man, made divinity. nesnaží nějak omezovat. Teď už nepředstavuju žádnou I thought we were safe, I thought everything was new. hrozbu. Mohla bych se pokusit utéct, ale zastavili by mě I thought that dead.A vůbec, už mě unadřív, než bych se Longsight dostala ke was dveřím.

Jack Minnow’s strongmi, hands drag to my grasp vuje pořád utíkat, připadá že mi to me nikdy mocfeet, nešlo. my and hold my head rigid. He turnsspokojenost. me to face the Zehair starosty Ostříže vyzařuje kočičí townspeople, who hush enough to listen.

I stare at the Oblékl si vínové roucho a usadil se na své židli. out Jednu nohu má přehozenou přes druhou, lokty položené na 1 si podpírá bradu. Zešibočních opěrkách a jednou rukou roka se usmívá a při mrkání pohybuje víčky tak pomalu, Scar insidesv2.indd 1

9

01/02/2019 15:5

jako by znal nějaké tajemství, které je ostatním smrtelníkům skryto. Je naživu. Je to nemožné, neuvěřitelné, ale přesto… „Nezeptáš se mě na mé tajemství?“ Zvedne jedno obočí, nakloní hlavu na stranu a prohlíží si mě. „Chci říct, copak jsem tě aspoň trochu neohromil? To, že někdo vstane z mrtvých, se nestává každý den.“ „Ohromuje mě akorát vaše drzost.“ Trochu mě vyleká, jak klidně a vyrovnaně můj vlastní hlas zní. Nehodlám dát najevo, jak jsem šokovaná – že je pro mě skoro nemožné zpracovat to, co vidím. „Ohromuje mě, že tuhle hru hrajete v takovém měřítku. Ale vy přece rád klamete svůj lid.

Nevstal jste z mrtvých.“ Vykouzlím kyselý úsměv. „Jediný zázrak, který se tu stal, je ten, že vám všichni věří.“ „A ty mi nevěříš.“ Není to otázka a výraz jeho obličeje odráží zamyšlené zklamání. Po chvíli se postaví a projde kolem stolu směrem ke mně. Jeho roucho se pohybuje a já pod ním vidím záblesky jeho krásné kůže. Skoro to vypadá, jako by zářil, temně, jako žhavý uhel. Připadá mi, že kdybych se ho dotkla, popálím si kůži. „Mrzí mě, že o mně pochybuješ.“ Stojí těsně u mě, tak blízko, že cítím teplo jeho těla. „Ale podívej se…“ Shodí svoje hedvábné roucho a rozpaží ruce, abych viděla každý kousek jeho tetování, každý záhyb jeho svalů. „Viděla jsi všechnu tu krev. Viděla jsi to napadení.“ Snažím se na to nemyslet, přesvědčuju svoji paměť, aby mi tu vzpomínku nepřehrávala, ale už je pozdě.

Vidím ho, jak leží pobodaný na zemi v kaluži krve.

Vidím, jak se nad ním triumfálně tyčí Sana s černou látkou omotanou kolem tváře. Zabila ho… Nebo jsem si alespoň myslela, že… „Ty si to ráno pamatuješ. Vidím ti to ve tváři. Podívej se na mě, Leoro. Tak podívej se na mě.“ 10

Ta jizva se nedá přehlédnout.

Na citlivém místě těsně pod jeho žebry se táhne tmavá linka s narůžovělými okraji, na tři prsty dlouhá. Hrozivá, nelítostná rána. Měl by být mrtvý. Byl mrtvý. „Jak?“ Můj hlas je sotva slyšet. Natáhnu ruku směrem k ráně.

Ostříž se potěšeně zasměje.

Mřenka se postaví těsně za mě. „Nedotýkej se ho,“ varuje mě. „Ale no tak, Hansi,“ řekne Ostříž. „Nech ji, ať si sáhne, ať si mě prozkoumá. Konec konců, to je jediný způsob, jak mi uvěří. A ty moc dobře víš, jak zbožňuju nové stoupence.“ Podívá se na mě, jako by mě vyzýval, abych řekla ne – ale chce, abych řekla ano.

Než si stihnu uvědomit, co dělám, dotýkám se jeho teplé kůže. Kleknu si, abych se mohla lépe podívat. Zatlačím na ránu a pozoruju, jestli Ostříž ucukne nebo se kvůli bolesti odtáhne, ale on se na mě jen blahosklonně usmívá, jako bych ho svým zkoumáním uctívala. Říkám si, že je to jen jizva. Ale je to jizva muže, který byl zavražděn.

11

Chapter One Kapitola třetí My chin hits gravel; teeth on tongue.

Křehkou chvilku, kdy se moje prsty dotýkají starostovy The foot on my back is Jack Minnow’s. He presses kůže, přeruší ostré zabouchání na dveře. Ostříž si nenuceenjoying a ukazoval new believer něharder, navlékne roucho,the jakosight by miofjen nějakéforced nové to worship.

I spit blood and dust from my lips and Mayor tetování, a Mřenka jde ke dveřím. Potichu s někým mluví.

Longsight’s bare footsiisz kolen sprayed red. od Hekoberce, leans down Postavím se a opráším chlupy kteréand miwhispers. ulpěly na kalhotách. Dveře se zavřou a Mřenka se na “Welcome home,pes, Leora.

I have so much tell you.” mě vrhne jako útočící chytne mě pod krkemtoa natlačí mě proti knihovně.

I spit again, this time aiming right for him. „Přivedla jsi do– Svatoměstí Jak sefrom opovaThe crowd a respectfulprázdnou? distance away their žuješ znesvětit naše město?“ leader – only see me bow. And they roar their approval – Našli Zaplavíbut mějubilation ohromnýat strach. not joy Racku. at my return, Mayor Strach, Longsight který nemá nic společného s Mřenkou.

Racka by hněv A standing above me, above them, ruling over his people.

Svatoměstí nepřežila. man, made divinity. „To stačí, Hansi,“ okřikne ho Ostříž a Hans Mřenka I thought we were safe, I thought everything was new. se zarazí, jen hrudník se mu zvedá a klesá a já cítím na I thought dead. obličeji jehothat teplýLongsight dech. Jehowas paže zůstávají nehybné. StaJack Minnow’s strong hands drag me to my feet, grasp rosta přistoupí blíž, jako by si prohlížel ulovenou kořist. my hair and hold mysehead rigid.

HeLeoro, turns myslel me to jsem, face the „Prázdná?“ zamyslí Ostříž. „Ale townspeople, who hush enough to listen.

I stare out at the že jsi chytrá. Jestli jsi sem přivedla prázdnou, jen ses tím prohlásila za našeho nepřítele.“ 1 Snažím se polknout, ale Mřenka mi pořád pevně svírá hrdlo. Nemůžu ani odpovědět.

12

Scar insidesv2.indd 1

01/02/2019 15:51

„Znesvětila jsi naši čistotu. A své přítelkyni jsi tím nijak nepomohla. Myslela sis, že ji tady budou tolerovat?

Stejně…“ Zahloubaně se na mě podívá. „Musíme ji udržet v bezpečí daleko od našich lidí. Alespoň prozatím.

Půjdu si s ní promluvit.“ Hans Mřenka mě najednou pustí. Mnu si pohmožděné hrdlo. Starosta Ostříž už mě měl v pasti, ale teď, když má i Racku, jsem v tom až po uši. Zasměje se a sedne si zpátky za svůj stůl. Ani se nesnaží skrývat svoje potěšení z toho, že mi hoří tváře a v očích se mi lesknou rozhněvané slzy.

Co si myslí, že ode mě získá? Co ještě chce? Už má oddanost svých lidí – milovali ho i předtím, ale po tom, co překonal smrt, ho přímo uctívají. Má veškerou moc a věhlas, o němž se jiným může jen zdát, a stále to není dost.

Nakloní hlavu na stranu a přemýšlí o mém osudu. „Mám s tebou své plány, Leoro Flintová. Spoléhal jsem, že se vrátíš – čekal jsem na tebe. Ty se vrátíš vždycky. Teď když jsi tady, můžu konečně opravdu začít… Ale trpělivost přináší růže. Není kam spěchat.“ Má zamyšlený pohled. Polknu a podívám se na Mřenku, ten mlčí. Starosta Ostříž si mě chladně prohlíží a nakonec si povzdychne. „Ještě budeš užitečná, nesmírně užitečná – až přijde čas.

Otázka je, co s tebou teď?“ Kývne na Mřenku. „Nech poslat vzkaz Mel, ať čeká u spodního vchodu.“ Mřenka odejde. „Chci vidět svoji matku,“ prohlásím.

Starosta Ostříž se zasměje. „Dobrý pokus, Leoro. Za prvé, ty tady neporoučíš.

A za druhé, tvoje matka by nepřišla. I kdybychom pro ni poslali, odmítla by se s tebou setkat.“ Slova, jsou to jen slova, říkám si. Slova, která mě mají zranit a zastrašit. „Tomu nevěřím,“ odpovím s ledovým 13

klidem, i když mi srdce bije jako o závod a třesou se mi kolena. „Ve Svatoměstí nejsi moc populární, Leoro. Jsi zrádkyně, která mezi nás přivedla prázdné.“ „Tomu ona nevěří. Zná mě.“ „Díky tobě poznala obrovské utrpení. Ostatní jí kvůli tobě opovrhují a odmítají ji. Je vyděděncem ve svém vlastním městě. Není se co divit, že se tě zřekla. Nepřinesla jsi jí nic jiného než starosti. Tak jí alespoň dopřej klid, Leoro.“ Nevím, co říct. Máma by se mě nikdy nezřekla. To by neudělala. Vím to.

Jemně se na mě usměje. „Bylo by jednodušší, kdyby ses prostě smířila s tím, že už nemáš matku. Zůstaneš tam, kde ti řeknu.“ „Jsem váš zajatec?“ zeptám se a Ostříž nadzvedne obočí. „Zajatec? Ale ne, to zní moc hrubě. Řekněme, že tady zůstaneš jako můj host. Tedy pokud ti záleží na té tvojí prázdné kamarádce.“ Moje myšlenky jsou rozvířené, jako bych ztroskotala s lodí a dívala se, jak všechny věci, na nichž mi záleží, odplouvají pryč, nebo se potápí do hlubin. Pak se vrátí Mřenka a krátce Ostřížovi pokyne hlavou.

Ostříž vstane, uhladí si roucho a lehce se přitom usmívá. „Pojď se mnou, Leoro.“ Mřenka mě má v pevném sevření, jednu ruku na mém rameni a druhou mě drží za obě zápěstí. Čekala jsem, že starosta Ostříž nasadí svižné a odhodlané tempo, ale on pomalu prochází chodbami vládní budovy a laskavě pokyvuje hlavou na členy personálu, kteří se tisknou k dřevem obloženým stěnám a sklánějí hlavy. Mřenka vypadá ve srovnání s jeho uvolněným vystupováním neforemně a neohrabaně.

14

„Nemůžu ani popsat slovy, jaký je to skvělý pocit přestat se bát smrti,“ pobrukuje si za chůze Ostříž. „Vy věříte, že budete žít věčně?“ nemůžu se ubránit posměšnému tónu. Ostříž jen zvedne rameno, jako by říkal: Tak se na mě podívej. „Takže… jak jste to udělal? Jak jste ten údajný zázrak zařídil? Musel jste říct nějaké kouzelné slůvko nebo vykonat nějaký rituál?“ Zním pohrdavě a sarkasticky, ale ve skutečnosti bych zoufale chtěla vědět, jak se to stalo. Jak je možné, že kráčí vedle mě, když by ho měli stahovat z kůže, aby ji svázali do knihy. „Á, tak se tvoje zvědavost nakonec probudila. Věděl jsem, že to nebude trvat dlouho. Moc rád ti řeknu, jak se to stalo – nemám před svými lidmi žádná tajemství a pořád bych rád věřil, že jsi jedna z nich, Leoro. Ale nejdřív tě do toho musím uvést.“ Procházíme kolem dalších lidí na chodbě a on se na chvíli odmlčí. Ozývají se jen jejich tlumené hlasy a naše kroky. Když dojdeme za roh, pokračuje. „Znát svůj osud je jedna věc, ale prožívat ho je něco úplně jiného.“ Myslím na to, kolikrát jsem slyšela, že jsem se narodila pro tuhle chvíli, že jsem symbolem, znamením, mostem. „Vždycky jsem se svými nejtajnějšími myšlenkami důvěřoval jenom tady Hansovi. A přestože jsi skvělý posluchač, Hansi, bylo mi jasné, že v tobě vždycky zvítězil ten skeptik.“ Usměje se. „Samozřejmě se na tebe nezlobím. Není jednoduché přijmout změnu.“ Zastaví se, aby si prohlédl obraz pověšený na stěně, a Hans pomalu zabrzdí a stáhne mě zpátky, abych do starosty nenarazila. Na obrazu je zachycen Svatý, náš spasitel, jehož podobizna je vztyčená na náměstí. Na obrazu kráčí zády k nám po dlouhé cestě. Zem pod jeho nohama je červená jako koberec k uvítání královské návštěvy.

Obarvila ji krev, která při každém kroku opouští jeho 15

tělo. Samozřejmě kráčí domů do Svatoměstí, pryč od prázdných, jejichž zkažená vůdkyně ho nechala stáhnout z kůže, aby ho potrestala za to, že se prázdné pokusil spasit. Příběh, se kterým jsem vyrostla, který jsem slyšela tolikrát, že se mi vryl do kostí.

Teď už ale znám jiný. „Je to ohromný příběh,“ řekne starosta Ostříž s pohledem upřeným na plátno. „Ale na co se moc lidí neptá, je: co se stalo pak?‘ Co se stalo, když se Svatý vrátil do Svatoměstí?“ „No, to protože to víme,“ odpovím. „Přišel domů, svoji kůži měl přehozenou přes sebe jako královské roucho a lidé ho přivítali jako hrdinu. To on je ten důvod, proč naše mrtvé stahujeme z kůže.“ Můj hlas je nebezpečně znuděný.

Mřenkovy prsty mi bolestivě stisknou zápěstí. Varování.

Ostříž se ale jen blahosklonně usměje, vysmívá se mi. „Jsem rád, že jsi nezapomněla. Ale to jsem nemyslel.

Co se stalo potom?“ Pokrčím rameny. „Ani mi to neříkejte – stal se z něj starosta a byl přesně jako vy?“ Ostříž se moc rád prohlašuje za nového Svatého, a proto naplním slovo starosta veškerou nenávistí, co v sobě mám.

V tu chvíli se Ostříž podívá na Mřenku a skoro nepostřehnutelně přikývne. Hans mi zkroutí ruce tak, až se mi z té bolesti podlomí kolena. „Nepokoušej moji trpělivost,“ řekne Ostříž odlehčeným, přeslazeným tónem, jako by mluvil ke štěněti. Zvednu se zpátky na nohy. V očích se mi pořád odráží bolest. „Jsem přesvědčený, že by z něj byl skvělý starosta, Leoro,“ pokračuje Ostříž. „On ale tu příležitost nikdy nedostal. Žil dost dlouho na to, aby si vyslechl ovace a vyložil lidem svůj příběh… ale potom zemřel. Tuhle část vždycky vypouštíme, protože lidé dávají přednost hrdinovi před 16

obyčejným člověkem.“ Starosta Ostříž znovu vykročí. „To je oblíbený nástroj vypravěčů příběhů. Když je hrdina na konci naživu, posluchač nemusí myslet na jeho smrt. Je to vkusné, ale není to celá pravda.“ V tom má pravdu, pomyslím si. V příbězích vždycky všichni žijí šťastně až navěky.

Připomíná mi to jiný příběh: než jsem se dozvěděla o své opravdové matce, nikdy jsem po ní netoužila.

Teprve když jsem se o Mirandě a jejím životě a smrti doslechla, začala mi chybět, truchlila jsem po ní. Nestalo se nic nového – vždycky to tak bylo –, ale najednou na mě dolehla tíha ztráty, jako by mě měla stáhnout dolů.

Nic jiného se nezměnilo, jen ten příběh. „Zato můj příběh je jiný,“ řekne Ostříž. „Můj příběh nekončí smrtí. Ne, protože moje smrt byla jen začátek.

Až o mně budou vypravěčky mluvit, nikdy neřeknou ‚byl‘ – jen ‚je‘.“ „A vy jste to předpověděl?“ zeptám se zvědavě. „Věděl jste, že jste… nesmrtelný?“ „Věděl jsem, že jsem výjimečný, to ano,“ odpoví. „Věděl jsem, že jsem jiný, jako by mě moji předci uchovali pro zvláštní účel. Mí lidé to cítili také, říkali, že jsem převtělení Svatého, že jsem přinesl novou dobu naděje, moci a změny.“ Lidé o něm tak mluvili, nejen během jeho volební kampaně, ale i potom. Cítila jsem to stejně. Dan Ostříž nám všem dával pocit, že přichází něco lepšího. A milovala jsem ho za to, kdysi. Přála bych si, abych mohla říct, že jsem ho už tenkrát měla prokouknutého, že mi moje intuice napověděla, abych mu nevěřila. Byla by to lež.

Byla jsem stejně poblázněná jako všichni ostatní. Vlastně skoro všichni, vrány mu nevěřily. Conor, Oskar, Obel a ostatní rebelové. Táta. Proč mi to neřekl?

17

„Snažil ses mi to rozmluvit, nebo ne, Hansi?“ řekne Ostříž. Mřenka neodpoví, Ostříž se usmívá a pokračuje dál. „Když jsem se ti svěřil se svým plánem – vylákat Sanu a nechat ji, aby vykonala to, po čem tak dlouho zoufale toužila –, věřím, že tě to šokovalo.“ Mřenka na okamžik zvedne obočí a já přemýšlím, jak moc šokovaný musel být. Neříkala Sana, že s Hansem pracovali spolu? „Viděl jsem v tvých očích pochyby. Proč zvát nepřátele do svého obydlí? Proč jim to ulehčovat? Proč volit smrt? Ale teď už tomu rozumíš. Dostal jsem se do úřadu starosty, protože jsem rozvážný, chytrý a protože se nezdržuju lítostí.“ „A protože jste výjimečný,“ řeknu mdle. „Ano, proto také.“ Usměje se na mě. „Věděli jsme, že Sana nedokáže odolat velkému obecenstvu, a tak jsme zařídili, aby se k vránám dostaly informace o tom, kdy a kde se veřejné shromáždění uskuteční. Byla to pro ni až příliš dobrá příležitost, než aby si ji nechala ujít. Mohla nás zaskočit nepřipravené, tedy alespoň si to myslela.

Měla by příležitost nejen porazit vůdce svých nepřátel, ale udělat to přímo před nimi.“ Skoro – jen skoro – je mi Sany líto. Obelstili ji. Jediná otázka je jak. „Viděla jsem na té dýce ve Vranově krev,“ řeknu. „Samozřejmě, že na ní byla krev,“ odpoví Ostříž. „Zanořila to ostří do mého těla. Nebyl to žádný trik. Byla to skutečná dýka, skutečná krev, skutečná smrt. Moje srdce se zastavilo. Během pár minut všichni věděli, co se stalo: jejich vůdce padl. Dokonce vystavili moje tělo, dva dny se mi lidé chodili klanět. Pomazali mě vonnými oleji, zavinuli do modrého roucha, byl jsem připravený na čepele stahovačů.“ Zírám na něj a zatínám zuby. „Ale lidé jen tak nevstávají z mrtvých,“ řeknu.

18

„To máš pravdu. Lidé ne.“ A potom se starosta Ostříž otočí a jde dál. Podívám se na Hanse a myslím, že jsem ho načapala, jak se mračí – nedívá se na Ostříže jako na převtělení Svatého nebo chodící zázrak, ale jako na blázna. Ten pohled zmizí dřív, než ho dokážu pochopit, a Mřenka mě postrčí dopředu směrem za Ostřížem.

19

Chapter One Kapitola čtvrtá My chin hits gravel; teeth on tongue.

Pokračujeme v chůzi, jdeme dolů po schodech, dokud The foot on my back is Jack Minnow’s. He presses se nedostaneme pod úroveň ulice. Je to tu divně cítit, harder, thevzduch. sight ofMusíme a new být believer forced to jako by tu enjoying byl zatuchlý už poměrně worship.

I spit blood and dust from my lips and Mayor hluboko, když dojdeme k dvojitým dřevěným dveřím, Longsight’s foot nového is sprayed red. V téhle He leans down které naznačujíbare začátek křídla. části vlád-and níwhispers. budovy jsem nikdy dřív nebyla.

“Welcome home, Leora.

I have vypravěčka. so much to tell you.” Čeká tu na nás Mel, naše městská Uctivě na starostu kývne.

Naše oči se na okamžik setkají a znoI spit again, this time aiming right for him. vu to The ucítím – ten– elektrický náboj, kterýaway z ní vychází, crowd a respectful distance from their způsob, kterým zaplňuje prostor jenom tím, že v něm je. leader – only see me bow. And they roar their approval – Vlnité zrzavé vlasy má přichycené tak, aby jí nepadaly do not joy at my return, but jubilation at Mayor Longsight obličeje, a její komplikovaně potetovaná kůže mi připostanding above me, above them, ruling over his people. A míná, jak jsem si jako malá nechávala předčítat. I když man, made divinity. se jí trochu bojím, přichází s ní chuť domova, což mě I thought we were safe, I thought everything was new. zvláštně uklidňuje.

I „Tvoje thoughtnová that Longsight was řekne dead. jí Mřenka a rozsvěřenkyně,“ Jack máchle naMinnow’s mě ukáže.strong hands drag me to my feet, grasp my hair and hold my headzeptá rigid.seHeMel turns me to face „Nedostala tetování?“ a přejede měthe townspeople, who hush enough to listen.

I stare out at the pohledem, který se zastaví na mojí levé ruce. „Proč ne?

Je to kriminálnice a měla by tak být označena.“ Všimnu 1 si, že Ostříž při těch otázkách sevřel rty, ale když odpoví, jeho hlas zní jemně.

20

Scar insidesv2.indd 1

01/02/2019 15:51

„Bojíš se, že nezajistím, aby bylo dosaženo spravedlnosti? Věř mi, vypravěčko, její trest se blíží. Ale prozatím ji máš na starosti.“ Mel otevře ústa, ale potom souhlasně přikývne.

Ostříž jí sevře paži. „Spoléhám na tebe, Mel. Vážím si tvojí loajality.“ Starosta Ostříž a Hans Mřenka se otočí a odejdou dřevěnými dveřmi, kterými jsme přišli. Mel se chvíli dívá za nimi. „Aspoň sis ušetřila výlet do vězení.“ Otočí se a podívá se na mě. V jejích očích nedokážu číst. „Trestné značky se tetují v doslechu cel – není to pěkný zvuk.“ „To tam je Obel?“ podívám se směrem k tmavé chodbě, která musí vést do vězení. „Jestli je ještě naživu, tak ano,“ odpoví Mel a otočí se.

Snažím se s ní držet krok, když svižným tempem odchází dál do změti tmavých chodeb, vlhkých uliček a hrozivě vyhlížejících zavřených dveří.

Nakonec dojdeme k chodbě, která je mi povědomá, a dojde mi, že jsme musely projít pod náměstím a dojít k Melině pracovně, která se nachází ve sklepě pod muzeem. Nedošlo mi, že jsou všechna ta místa pod zemí spojená, a v duchu si nadávám, že jsem nedávala větší pozor na všech křižovatkách, přes které jsme procházely – možná bych odtud dokázala najít cestu ven.

Prohlížím si Melinu pracovnu, police plné knih a na zemi prošlapaný koberec. Na stole má poházené papíry.

Právě sem jsem přišla, abych se dozvěděla výsledky svých zkoušek, a právě tady jsem se dozvěděla, že jsem se dostala jako učednice k Obelovi do ateliéru. Chodila jsem sem za Mel, když jsem potřebovala poradit a podpořit. To jsem ji ještě měla za svou mentorku, které na mně záleží.

Když jsem tu byla naposledy, měla tu Mel svoji chráněnku, dívku jménem Isolda. Zajímalo by mě, kde je teď.

21

Mel mě tu provede: ukáže mi malé dveře vedoucí do koupelny a další do malé ložnice, kde stojí její postel. „Ty budeš spát tady.“ Ukáže na matraci a pár polštářů v rohu místnosti. „Pohodlné to budeš mít dost.“ V místnosti nejsou žádná okna, která by mi napověděla, kolik může být hodin, tak se to snažím odhadnout a přitom si upravuju polštáře tak, abych si měla kam sednout.

Vždycky, když jsem s Ostřížem, čas plyne tak nějak divně.

Mohla jsem s ním mluvit pár hodin, ale taky pár minut.

Do města jsme s Rackou dorazily za úsvitu, to prodírání se lesem mě dost zmohlo. Ach, Racko. Zavřu oči a myslím na ni, je sama, možná ve vězení. Možná v nemocnici, zašeptá krutý hlas. Nebo by mohla být mrtvá. Ne. Ostříž slíbil, že prozatím bude v bezpečí. Té myšlenky se držím. Šustění papíru o papír, Melino vzdychání a škrábání tužky píšící poznámky mě pomalu uspí.

scar

Zdá se mi, že je noc. Slyším, jak někdo volá moje jméno.

Běžím, následuju ten hlas, který mě prosí o pomoc, ale stále se k němu nepřibližuju. Snažím se běžet ze všech sil, ale zezadu se po mně natahují ruce a já je nedokážu setřást, nemůžu se vymanit z jejich sevření. Už mě drží a já se otočím, abych svým pronásledovatelům pohlédla do tváře.

Jejich kůže je šedivá a v jejích trhlinách prosvítají záblesky světla – jako by to byly rozbité keramické svítilny ukrývající plameny. Jejich prsty se po mně sápou a škrábou mě jako uschlé větve. Nevím, jestli mám bojovat, nebo se jim poddat. Nevím, jestli mám odloupnout jejich kůži a odkrýt tak více světla, nebo jestli se mám pokusit jejich jiskru uhasit.

Tam, kde se mě dotkly, mi kůže zešedivěla. Bojím se, že v mém nitru žádný oheň nehoří.

Scar insidesv2.indd 1

22

01/02/2019 15:51

scar Vzbudí mě můj vlastní výkřik. „Jsi dost hlasitá, když spíš,“ řekne Mel a přitáhne si knížku na stole blíž k sobě.

Jdu do malé koupelny a opláchnu si obličej. Když už jsem tam, trochu si nadzvednu triko a zkontroluju si kůži.

Stopy po tom, jak mě ve Vranově pokousal Fenův pes, pořád nemizí a zdá se, že se posunují níž. Už se mi vlní přes břicho. Jako by se rozhodly vyjevit, co chtějí, bez ohledu na to, jak znepokojivý obraz tak vytvoří. Snažila jsem se je smýt hadříkem a vodou, ale vím, že je to zbytečné. Vím, že se brzy samy odhalí stejně jako ta vrána na mé hrudi. Tenhle druh značek to tak dělá.

V pracovně je cítit uklidňující vůně. Melina naolejovaná kůže voní po růžích, čaji a levanduli. Knihy na policích a na stole Mel tak často otevírá a pokládá obličeji k nebesům, že skoro začaly dýchat. Narovnám se a pozoruju ji při práci.

Mračí se nad knihou kůže a její rudé kudrliny se osvobozují ze sponek, které je mají držet. Není to kniha kůže obyčejného člověka, ale vypravěčky. Vypravěči nemají na kůži svoje vlastní příběhy – jejich knihy tvoří posvátné příběhy celé komunity.

Mel si tu knihu musela přinést z tajné knihovny, kterou mi jednou ukázala. Na úplném konci muzea je pár schodů vedoucích nahoru do místnosti, jež byste si ani nevšimli, kdybyste nevěděli, že tam je. To mi tenkrát opravdu věřila, když mě na tohle důvěrné posvátné místo vzala? Zdá se mi to jako v jiném životě. Jména vypravěček se nepředčítají a jejich rodiny nevzpomínají na jejich skutky a úspěchy, jako je tomu u nás ostatních. Nemají na zádech žádné rodinné stromy a obličeje, jen otisky příběhů, které zaznamenaly a vyprávěly. Bývalé vypravěčScar insidesv2.indd 1

01/02/2019 15:51

23

ky se k sobě tisknou kůže na kůži na policích v té tajné komnatě. Většina naší komunity je vůbec nezná, ale pro Mel znamenají rodinu, minulost a domov.

Nějakou dobu sedíme v tichosti, zatímco Mel listuje v knize a já podřimuju. „Kde jsi?“ mumlá si pro sebe a já se dívám, jak si knihu kůže přisunuje blíž a znovu pomalu prochází jednotlivé stránky, každou studuje s pomocí lupy a u toho se mračí. „Někde tu musíš být.“ Protáhnu se a stoupnu si. Mel vzhlédne. „Můžu ti pomoct?“ zeptám se a přinutím se k úsměvu. „Aspoň můžu být trochu užitečná.“ Mel zvedne obočí. „Víš, čtení příběhů je umění.“ Vypadá to, že se trochu narovná. „Jaký je to příběh?“ „Přisuň si židli.“ Svoji židli trochu odsune, abychom se ke stolu vešly obě. Najdu si dřevěnou židli – je malá, jako by patřila dítěti –, přisunu si ji k Mel a dívám se spolu s ní do knihy kůže bývalé vypravěčky. Překvapí mě, když vidím, že příběh, se kterým si lámala hlavu, je Spící princezna, příběh tak známý, že jsme ho pravděpodobně všichni uměli zpaměti dřív, než jsme začali chodit do školy. „Ty značky se tolik liší od těch tvých,“ skoro vykřiknu. „Neměly by příběhy zůstávat neměnné?“ Podívám se na Melinu kůži, je plná barev. Spící princeznu má vytetovanou na ruce: nahoru se táhne změť zeleného trnoví, které odhaluje dívku stojící nad rozbitým vřetenem. Na Melině lýtku vidím příběh o milencích, sbíhající se Slunce a Měsíc. Značku zobrazující Svatého částečně zakrývá její sukně, ale vidím, že je triumfální a celý ve zlatě. Meliny značky jsou jako zralé ovoce, ale kniha, která leží na stole, je černo-šedá. Je sice krásná, to ano, ale nějakou podobnost mezi ilustracemi v knize a Meliným tetová24

ním vidím, jen když se podívám hodně z blízka. Mel se na mě hořce usměje. „Tohle je ten typ otázek, který mám ráda, ale setkávám se s nimi velmi zřídka. Ano, ty značky se v průběhu let změnily.“ Jemně přejede rukou přes stránku v rozevřené knize. „Kdyby se setkali všichni vypravěči ze všech generací a všichni by vyprávěli jeden a tentýž příběh, jejich hlasy by zněly skoro jako jeden. Říkali by skoro stejná slova – už odnepaměti máme zavedený způsob, jak přesně naše příběhy vyprávět. Ale pokud jde o tetování, můžeme si vybrat, alespoň do té míry, dokud naše příběhy zobrazují dostatečně věrně.“ „Proč byste měly takovou svobodu?“ zeptám se. „To nezní jako to Svatoměstí, které znám.“ Mel pobaveně zavrtí hlavou. „Stal se s tebe cynik.“ Opře se a konečky prstů si pohrává s inkoustovými linkami na svých pažích. „Úkolem vypravěček nikdy nebylo jen říkat ta správná slova.“ Zvednu obočí, ale Mel se nenechá přerušit. „Nejsem tu jen proto, abych jednoduše vyprávěla příběhy, ale abych lidem umožnila ty příběhy skutečně vyslechnout. Dívám se na svět, v němž se nacházíme, a věřím, že nám naše příběhy můžou pomoct jej pochopit. Mým úkolem je pomoct naší komunitě, aby se v těch příbězích viděla. Tetování na mojí kůži příběhy interpretuje – je to způsob, kterým k nám promlouvají tady a teď. Není to tak u každé kreativní činnosti? Umění nám vypráví ty stejné příběhy novými způsoby tak, aby nám pomohlo pochopit svět kolem nás, a duši, kterou máme v sobě.“ Nakloním se dopředu. Připadám si, jako bych byla znovu na její lekci. „Co když se vypravěčka zmýlí? Co když je její interpretace příběhu špatná nebo ji pozmění tak, aby dosáhla svého?“ 25

„Proto se pořád vracíme zpátky na začátek. Naše knihy kůže nesou svědectví o generaci, které jsme sloužily, ale každá vypravěčka začíná stejně – se stejnými slovy, stejnými příběhy, stejným děsivým posvátným úkolem.“ Pokrčí rameny. „Jen k tomu přidáváme něco navíc.“ „Co myslíš, že jsi k těm příběhům přidala ty?“ Vážně bych to chtěla vědět.

Na chvíli se zamyslí. „Když jsem se stala vypravěčkou, myslela jsem si, že žiju ve zlaté éře. Obklopovalo nás tolik vášně, víry a znovuobjevené lásky k poslušnosti a učení našich předků.“ „Teď už si to nemyslíš?“ Snažím se z Mel dostat víc.

Povzdychne si. „Teď… teď vidím, že se naši lidé bojí víc než kdy dřív, ale zároveň jsou si o to jistější svou pravdou. Možná to tak bylo vždycky. Možná jsem byla naivní nebo jsem měla až moc naděje, než abych ty trhliny viděla.“ Dívám se na knihu ležící na stole. „Proč teď?“ zeptám se. „Proč si ty staré knihy prohlížíš teď?“ Mel taky sklopí zrak ke knize. „Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem něco přehlédla.

Něco zásadního.“ Mezi obočím se jí objeví vráska. „Když se kdykoli v celé naší historii stalo něco nového nebo neobvyklého, vypravěčky se vždycky dokázaly podívat zpět a najít v knihách kůže předpověď nebo příběh, který tam byl už od začátku skryt. Všechny zásadní momenty našich dějin, například vysídlení prázdných, byly nějakým způsobem předpovězeny. Ale tohle,“ nepřítomně poklepává do stolu, „tohle ne.“ Srdce mi buší jako o závod. „Když říkáš tohle, myslíš to, že starosta Ostříž vstal z mrtvých?“ zeptám se opatrně.

Vypadá rozpačitě a já s ní na chvíli soucítím. Pro Mel byla víra vždycky na prvním místě. „Musí se to někde 26

objevovat – jeho smrt a zmrtvýchvstání. Někde to tady musí být, někde v těch učeních.“ „Ale nemůžeš to najít.“ Je úleva slyšet, jak to říká i někdo jiný. Že někdo vyjádří svoje rozčarování ze starostova údajného zázraku nahlas.

Její ustarané oči se setkají s mými. „Ani jeden příběh nemluví o vůdci, který by se takhle vzepřel smrti.“ „A co ten příběh o milencích?“ zeptám se. „Jak královna svého krále přivede svou láskou zpět k životu.“ Mel se nepatrně usměje. „Vždycky jsi byla dobrá studentka, Leoro,“ připustí. „Ale ne, zmrtvýchvstání toho krále v příběhu bylo jiné, změnilo ho. Vzpomeň si, že i když byl Sluncem, nakonec vládl podsvětí – zemi mrtvých – a jejich syn vládl zemi živých namísto svých rodičů.“ Otočí stránku. „To, co tvrdí náš starosta, se v žádném příběhu neobjevuje.“ Zavrtí hlavou. „Naši lidé ode mě budou požadovat vysvětlení. Potřebují mě víc než kdy dřív.“ Znovu zvedne pohled ke mně a tam, kde jsem dřív viděla jistotu, teď vidím strach. „Můj výcvik mě měl připravit na všechno, ale teď mám prázdné ruce.“

27