Jedenáct smrtelných hříchů

Roman Cílek JEDENÁCT SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Roman Cílek, 2020 Obálka © Ivana Dudková, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první Vychází jako 326. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-9438-1

ROMAN CÍLEK

Jedenáct smrtelných hříchů

Osmiverší o lásce a početí Už tenhle jeho zvyk znali: tiše si cosi mumlal.

A byla v tom nyní slovní podoba jakési až vzpoury.

Kdepak je nějaká rovnost, bouřil se kapitán Jiří Mácha.

Kvůli útlocitu televizních diváků se v detektivkách mrtvé tělo obvykle přikrývá prostěradlem či nějakým jiným hadrem, zatímco s aspoň přiměřenou mírou útlocitnosti policistů se prostě nepočítá. Všechno musejí vidět a od ničeho neodvracet oči. Prý si už museli zvyknout. Možná ano, možná ne. Tahle žena byla ošklivě zardoušena, ústa měla nepřirozeně rozevřená, na krku krevní podlitiny, vyschlá oční bělma. Ale jinak kolem žádné projevy násilnické zběsilosti. Byt, z něhož knihami, klavírem a dobovými portréty geniálních muzikantů na stěnách vyzařovalo fluidum vzdělanosti, byl uklizen, oděv na těle mrtvé upravený a nechyběl jí ani náhrdelník, náušnice, prsteny.

Kdyby měl Mácha ve zvyku předbíhat vývoj dění, a to ve zvyku opravdu neměl, usoudil by, že předběžně lze upozadit motivy loupežné a sexuální, ale nebyl ve své branži začátečníkem a tudíž věděl, že vše se nemusí vyvrbit tak, jak je jim to prvopohledově naservírováno.

Zatím nepochyboval jen o tom, že je to vražda.

A že překocené křesílko u konferenčního stolku svědčí sice o předsmrtelném zápolení, na druhé straně se však 5

zdálo, že třiatřicetiletá Lenka Skoupá svého vraha znala a do bytu ho v průběhu středečního pozdního odpoledne vpustila s vědomím toho, co činí.

Kantorka..., pomyslel si.

Ne že by proti nim měl nějaké zásadní předsudky, už mu jedna z nich nikoli se zlým výsledkem dokonce protančila jeho nikterak pestrým citovým životem, ale jako někdejší školní nepremiant si vůči této profesi přece jen zachovával určitý odstup. Z kuchyně bytu se ozval vzlykot, ostatně také kantorský. Byla to ohlašovatelka, řečeno nehezkým slovem úředním. Lidštěji vyjádřeno: Lenčina kolegyně Sylvie Macháčková. Přišla sem na předem dohodnutou návštěvu, a když se nedozvonila a nedoklepala, zneklidnilo ji to a požádala Lenčina souseda, aby jí umožnil dostat se do vedlejšího bytu ve druhém patře přes balkon.

Jako tělocvikářka ten úkon i v ošidně krátké sukni hravě zvládla.

A pak… pak už to pro ni bylo horší a za žádnou cenu se nechtěla smířit s tím, co se stalo. „Proč… proč?“ opakovala mezi jednotlivými návaly pláče.

Podobně, byť přece jen bez vzlyků, se sami sebe ptali i přítomní kriminalisté. „Potřebujeme se o té mrtvé dozvědět co nejvíc, za dvě hodiny se sejdeme na poradě,“ oslovil kapitán Mácha své podřízené a pobrekávající kantorce Macháčkové ­nabídl odvoz domů, protože vyptávat se jí přece může i za volantem služebního auta.

6

*** „Takže je to takhle,“ nadšeně spustil nadporučík Tomáš Jizera, kterému sbírání drbů, čemuž se při řešení případů nelze vyhnout, vždy činilo potěšení, snad to u něho byla až nějaká úchylka. „Lenka Skoupá byla po tři roky paní Hájkovou. Předloni se rozvedli a ona si pak vzala nazpět své dívčí jméno.“ „No a? O jakého Hájka se jedná?“ zeptal se Mácha.

Jizera nahlédl do svých poznámek v bloku. „Žádný obyčejný Hájek, ale Pavel Hájek, který se do svých dnešních třiačtyřiceti let věku stačil třikrát oženit a stejně tolikrát rozvést. Což je i z časového hlediska pozoruhodný výkon, když si mezitím za podvody a peněžní machinace stačil odkroutit dohromady sedm roků.“ „To už zní zajímavěji.“ Možná zajímavěji, leč také již na první poslech nevěrohodně, protože recidivista-podvodník se nehodil ani k tomu bytu s knihami, klavírem a portréty kumštýřů, ani k pečlivě upravené a nijak neokradené učitelce předmětů s převážně uměleckým a duchovním zaměřením. „Tušíš, Tomáši, kde se ten manželský maniak v současné době nachází?“ „Ovšem. A dokonce jsem vyšťáral, že Hájek se teď úporně snaží dát se s paní Lenkou znovu dohromady.

Jakmile skončíme poradu, hned se za tím poženu.“ „Žeň se hned teď,“ určil mu Mácha, „ať neztrácíme čas.“ *** 7

Pak již nebyla středa, byl čtvrtek, a věděli víc.

Jak to tak bývá: leccos jim zapadalo do předběžného, jen tak z první vody načrtnutého obrazu, leccos ne. Předběžně podezřelý Pavel Hájek rozhodně do obrazu tak či onak zapadal, dokonce až nápadně moc. Četná svědectví z domu, kde paní Skoupá bydlela, potvrdila, že se Hájek kolem ní opravdu v poslední době ometal, a nevypadalo to prý, že by ho Lenka nenávistně odháněla či přímo shazovala ze schodů. Občas si dokonce i vyšli někam na společnou večeři, kde se Pavel Hájek, toho času zaměstnanec soukromé firmy zabývající se prodejem zahradní techniky, projevoval jako náramný grand. A naposledy… naposledy ho v domě spatřili v úterý, tedy pouhý den před Lenčinou násilnou smrtí. „Vyslechneme ho?“ zeptal se nadporučík Jizera. „Ne, ještě chvíli počkáme,“ rozhodl Mácha po chvilce přemýšlení. „Hájek už měl s policií mockrát co do činění, umí v tom chodit, takže je třeba se na něho důkladně připravit. A já… já ostatně čekám, že se jako bývalý manžel přihlásí sám.“ „Myslíš?“ „Jo. Tím spíš, když jsi říkal, že Lenka příbuznými zrovna neoplývala.“ Jizera, jak to bylo jeho zvykem, opět nahlédl do svého notně již ohmataného bloku. „Je to tak. Byla jedináčkem a rodiče už nemá. V širším okruhu jsem se zatím dozvěděl jen o jistých Heksových z Kladenska. Paní Marta Heksová byla sestřenicí Lenčiny maminky.“ „Stýkala se s nimi?“ 8

„Málo. A když, tak prý trochu s jejich synem Radkem. Tomu je sedmadvacet, svobodný, studoval ekonomii, dělá v bance, ale víc ho prý baví literatura, snad zkouší sám psát verše.“ „A jinak?“ „Co jinak?“ „Muži, Tomáši, zajímají mne muži kolem Lenky Skoupé. Byla to pěkná ženská, neříkej mi tedy, že žádní nebyli. A pokud byli, ty ses o nich jistě leccos dozvěděl.

V tomhle se přece vyznáš.“ „Díky, šéfe,“ usmál se Jizera, „pokud to, jak doufám, nemyslíš ironicky. No, k něčemu jsem se opravdu dobral. Tak například je tu inženýr Dalibor Winter, s tím chodívala paní Lenka do divadla a hlavně na koncerty.

Padesát let, vdovec, zachovalý vzhled, dvě již odrostlé děti. A… a snad tě bude zajímat i to, že kromě vztahu k hudbě vlastní pan inženýr také velmi pěknou patrovou vilu. Tudíž se těm dospělým dětičkám nemusel tatínkův vztah k mladší ženě zamlouvat, protože v případě sňatku, o čemž, jak jsem důvěrně zjistil, tu a tam padla řeč, by se jim jejich nároky na vilu a další majetek dost znesnadnil.“ „Podíváme se na to. A dál?“ „Nečekej nějaký rozsáhlý seznam. Ale ještě jeden chlapík se tu opravdu vyskytuje. Lukáš Holeček, jednačtyřicetiletý houslista z divadelního orchestru.“ „Taky se s ní chtěl oženit?“ „Zeptám se ho, až se vrátí. Orchestr v celé své sestavě vyjel už před týdnem na turné v Polsku a v pobaltských 9

zemích. Ve středu, kdy Lenka zemřela, koncertovali s velkým úspěchem v Krakově.“ Zaklapl blok. „To je všechno. Aspoň zatím.“ *** „Mohu vstoupit, pánové? Nebudu rušit?“ zeptal se jich ode dveří kriminalistický technik Augustin Jirkovský, se kterým už měli leccos za sebou. „Nebudeš rušit, pokud nás nějak postrčíš dál,“ odsekl mu kapitán Mácha. „Pokusím, se,“ přikývl a položil jim na konferenční stolek dvě stránky daktyloskopické expertizy, které mohl jako kdykoli jindy poslat mailem, a rozměrné fotoalbum v luxusní kožené podobě, jež se mailem dost dobře poslat nedalo. „Tak poslouchejte,“ řekl. „Otisků Pavla Hájka, u něhož máme díky jeho předchozím přešlapům možnost porovnávat, se v tom bytě nachází habaděj – od prkénka a splachovacího zařízení na záchodě přes kuchyň, obývák a ložnici až na balkónové zábradlí, kam zřejmě chodil kouřit. Jsou tam i další otisky lidí, které v evidenci nemáme, s tím si budete muset poradit. Ale tohle,“ ukázal na album, „to je něco úplně jiného a mohlo by vás to zajímat.“ Zajímat…?

Kapitán odklopil zdobené vrchní desky, začal listovat, Jizera mu nahlížel přes rameno – a brzy oba pochopili, proč jim přemýšlivý Gusta Jirkovský tenhle skvost přinesl. Překročil úzké hranice svého oboru a přál si 10

zřejmě, aby si ti, kteří vedou vyšetřování, mohli o mrtvé Lence Skoupé dotvořit představu. Mácha obracel stránku za stránkou a odvíjelo se před nimi cosi, co by se dalo nazvat filmem jednoho dost osobitého života.

Lenka coby výjimečně pohledné dítě, Lenka za klavírem doma, za klavírem na jakémsi pódiu a potom za mnoha jinými klavíry a na jiných pódiích, Lenka v tanečních, slečna Lenka na výletě se svými přáteli, a ona samozřejmě uprostřed, a pak zase klavíry a zase Lenka. To zřejmě ještě ani ona, ani její nekriticky ji obdivující rodiče netušili, že jméno Lenka Skoupá nebude zářit z plakátů a že na její tvář nebudou hledět televizní kamery, že jejím skromnějším údělem se stane vyučování základního prstokladu a stupnic… A dál: Lenka jako nevěsta, přičemž ženich byl z fotky – zřejmě po rozvodu – nemilosrdně odstřižen… A zase o kus dál: jako kdyby Lenka, nyní už paní Lenka, hledala náhradní uplatnění. Nebo to snad byl únik před všednodenní realitou? Portréty, mnoho portrétů. Pořizované zřejmě samospouští a hraničící stránku po stránce čím dál víc s narcisismem, s křečovitě vystupňovaným sebeobdivem, snad až sebeláskou.

Lenka Skoupá si zde sedala, stavěla se, někdy si dokonce i lehala, vesměs v nejvypjatějších pózách, vesměs v tom nejskromnějším, občas i skoro žádném oblečení… Tohle už se k portrétům Beethovena, Mozarta, Haydna a Bacha na stěnách jejího bytu ani trochu nehodilo. „Co ty na to?“ zeptal se Mácha nadporučíka Jizery.

Pokrčil rameny. „Že by třeba uvažovala o dráze fotomodelky nebo manekýny? No nevím. Osobně si je 11

představuji trochu jinak, ale… Ruce měla hezké, takže… podívej se, předvádět třeba tenhle šperk, to by šlo.“ Ukázal na masivní náramek, který byl zachycen na jednom ze snímků. Ano, se zaostřením na ten náramek by to šlo, ale nic dalšího – nic z toho, kde by se musela či mohla objevovat tak, jak ji viděl na polonahatých či přímo nahatých snímcích v albu, tedy s poněkud již povadlými ňadry a ne zrovna štíhlými boky. *** Smutná věc. Jako kdyby se k ní najednou nikdo nechtěl znát!

Vyslýchali houslistu Lukáše Holečka. „Jsem přece ženatý!“ rozhořčil se a dal najevo, že svazek manželský je pro něho čímsi posvátným. „Jak se porovnáváním zjistilo, tak v bytě paní Skoupé se vyskytovaly otisky vašich prstů, a to dokonce i v ložnici,“ připomněli mu.

Vzdychl, jako by mu bylo křivděno. „Jednou dvakrát jsem jí přinesl domů notové záznamy, když jsme uvažovali o prezentaci vážné hudby ve školách, poseděli jsme při této příležitosti a pak mezi námi výhradně z její iniciativy došlo k určitým… no, řekněme, že intimnostem.

Ale že by to byl nějaký vážný a nedej bože do budoucna zaměřený vztah zásadně odmítám. Vždyť přece…“ „Jistě, to už od vás víme. Jste ženatý, ne?“ neudržel se Mácha.

Ironii přehlédl a přikývl: „Ano, to jsem.“ 12

Vyslýchali také exmanžela Pavla Hájka, který se opravdu, jak kapitán Mácha předpokládal, sám a dobrovolně dostavil. „Když pro mě se ženskou něco skončí, skončí to pokaždé načisto a nafurt,“ prohlásil. „V bytě paní Skoupé jsme našli otisky vašich prstů,“ řekli i jemu – a už by to snad mohli rovnou pouštět z nahrávacího zařízení. „Takže by bylo zbytečné popírat, že jste ji v poslední době navštěvoval, chodili jste spolu i na večeři. Je na to spousta svědků.“ „A co?!“ zareagoval s rozšafným nadhledem. „Bylo mi jí prostě líto. A také jsme občas museli spolu kdesi cosi projednat.“ „Kdy jste takhle kdesi cosi projednávali naposledy?“ Zasmál se: „Nezkoušejte to na mne, prosím! Však vy to víte. V úterý. Ale taky víte, že na středeční odpoledne, kdy se to Lence stalo, mám alibi jako řemen. Pochybujete snad o tom?“ Vyslýchali i dalšího z mužů kolem Lenky, tedy inženýra Dalibora Wintra.

Usoudil, že dle rady válečnických stratégů je nejlepší obranou útok. „Se vší vážností protestuji proti tomu, aby mi byly kladeny podobné otázky! Jsem vdovec, ona byla rozvedená, oba jsme měli rádi hudbu, proč bychom si tedy nemohli ve vší slušnosti občas zajít na koncert?“ „V bytě paní Skoupé jsme našli otisky vašich prstů,“ zopakovali únavně.

Podivil se, proč mu to s takovým protivně policajt­ským důrazem říkají. Nikdy se přece ani před vlastní rodinou 13

a ani před nikým jiným netajil tím, že má k paní Skoupé vztah, který je vrcholně přátelský a snad ještě něčím víc, takže když po krásné hudbě popili u ní trochu stejně dobrého vína, je třeba to brát jako samozřejmost. „Znamená to snad, pánové, že jsem ji zabil?“ položil na závěr řečnickou otázkou, na kterou nebylo snadné odpovědět. *** Slepá ulička jako čerstvě vymalovaná.

Kam sáhli, tam si zamokřili prsty samou vodou. Na koho třeba jen pohlédli se stínem podezření, měl okamžitě spolehlivé alibi, a poté už nebylo na koho ani pohlédnout.

Kapitán Jiří Mácha bezděčně vzal do rukou fotoalbum z bytu zavražděné a uvědomil si, že až vyšetřování skončí, jakkoli skončí, bude třeba album vrátit, byť nebylo ještě jasné, komu vrátit, protože otázkami pozůstalosti se zatím nikdo v jeho okolí nezabýval. Zalistoval v albu přes dětství, mládí a ženskou zralost ke snímkům na posledních stranách, o nichž se kolega Tomáš Jizera vyjádřil tak neuctivě. A najednou… najednou ho cosi zaujalo. Spíš myšlenka než přímý vjem. Jakže to bylo?

Tomáš tehdy při tom prvním listování albem bez piety a ostychu nad těmi polonahými fotografiemi poznamenal, že manekýnky si co do postavy a ženských druhotných znaků představuje jinak, a že Lenka Skoupá by v nejlepším případě mohla předvádět šperky na ruce.

Třeba zrovna takový těžký náramek, který jí na pár snímcích očividně slušel.

14

Ale kde je, kam se poděl ten náramek pro sváteční příležitosti?

U sebe ho v okamžiku smrti rozhodně neměla.

A v bytě…?

Rozhodl se z vteřiny na vteřinu. Odložil album, zvedl se ze židle a usoudil, že se do ještě zapečetěného Lenčina hnízdečka musí podívat. Přizval si k tomu kromě jednoho z hlídkujících policistů ještě předepsaného nezúčastněného svědka, využil k tomu sousedku ze spodního patra a věnoval pak hledání celou půlhodinu. Velká a malá šperkovnice – nic. Šuplíky s drobnými módními doplňky – totéž. Noční stolek, koupelna, poličky na stěnách, kapsy u županu a další a další místa – nemlich to samé.

Hergot, s kým bych se o tom mohl poradit?

Co třeba… co třeba se Sylvií Macháčkovou, Lenčinou kantorskou kolegyní, snad i přítelkyní, ale hlavně objevitelkou jejího nehybného těla? „Samozřejmě že vím, o jakém předmětu hovoříte, ale nemám ponětí, kam mohl zmizet,“ řekla, když se mu podařilo vytáhnout ji ze školní třídy na chodbu. „Lenka sice jinak dávala přednost spíš zlatu, tenhle náramek měla však od chvíle, kdy ho dostala… a to bylo před pár týdny, moc ráda. Párkrát jsme se o něm bavily, to víte, ženské! A dokonce mi jednou dovolila, abych si ho na chvíli zkusila na ruku. Úplně vidím tu věc před očima, protože jsem se o tvorbu šperků před časem zajímala. Hlavním zdobícím prvkem tu byla řada basreliéfků s podobiznou sfingy nebo něčeho takového s lidskou hlavou a zvířením tělem. No opravdu, moc hezký a ori15

ginální kousek to byl, sice velmi výrazný, pro někoho třeba až moc, ale přitom nesporně vkusný.“ „Říkala jste, že to byl dárek. Od koho?“ Pohodila hlavou. „Lituji, nemohou sloužit. Lenka neměla ve zvyku se v tomto směru příliš svěřovat.“ „Že by náramkem obdarovala sama sebe?“ „Myslíte…? Nic se nedá vyloučit, ale tak dobře kantorky stát neplatí, abychom se mohly rozmazlovat.

I když tady nejde o nějakou závratnou hodnotu, tak ne… to si určitě nekoupila, to byl dar. Ostatně se o tom Lenka přede mnou sama zmínila. Ale jen tak bokem: žádná jména, žádné podrobnosti. „Ani náznak?“ „Nic. Ani ťuk.“ „Říkala jste, že jste se o tvorbu šperků zajímala. Myslíte, že tenhle byl dovezen ze zahraničí?“ „Ale to ani ne,“ mávla rukou. „Dnes už se z ciziny něco světoborného, co by nás ohromilo, dovézt snad ani nedá. O všechno se dokáže postarat i leckterý šikovný český obchodník. Můžete to zkusit třeba už v tom krámku kousek za kostelem.“ *** Náramková anabáze.

Co do uchopitelných výsledků nic moc, ale řetězec úvah, který se tím vyvolal, přece jen nezůstal bez výsledku. Domyšleno pod povrch dění, zase se tu vyskytovalo něco, co už ve vztahu k mrtvé Lence znali: nikdo se 16

k náramku jako předmětu k obdarování nechtěl znát.

V zákostelním krámku a několika dalších podobných obchodech potvrdili prodej asi pěti zhruba podobných zdobících předmětů, ale nebyli schopni nic říci o kupujících.

A muži, muži kolem Lenky, jak je před časem označil kapitán Mácha, jako kdyby si to sborově secvičili.

Koncertní mistr houslí Lukáš Holeček: „Proč bych ji obdarovával?! Co by to mělo za smysl? Vždyť jsem vám už řekl, že nás vztah byl čistě…“ Exmanžel Hájek: „Proboha, jsem snad milionář, abych mohl takhle rozhazovat?! Copak nestačilo, že jsem za ni několikrát zaplatil tu neřestně drahou večeři?“ A inženýr Dalibor Winter se podivil zase z opačného hlediska: „Ale pánové, to mě dost podceňujete. Náramek, o kterém se zmiňujte, jsem u paní Skoupé viděl, to ano, ale považoval jsem ho za nevýjimečnou záležitost v hodnotě několika set korun.

Připomínalo mi to suvenýr z nějaké cesty a podobně.

To není můj styl. Párkrát jsem paní Lence opravdu něco věnoval. O Vánocích či k narozeninám. Vždy se však jednalo o umělecky hodnotný zlatý artefakt. Jistě pochopíte, že určitá společenská úroveň vyžaduje…“ Chápali, všechno byli připraveni chápat, ale nebylo jim to nic platné.

Zatracené náramkové sfingy!

Dráždily a přitahovaly. Staroegyptský vladařský symbol, ztělesnění nejvyšší, ba v podstatě neomezené tělesné a duchovní síly. Byla snad Lenka Skoupá, zauvažoval trochu až nepolicajtsky kapitán Jiří Mácha, žena sebe17

vědomá, snad až narcistická, myslící si o sobě víc, než bylo asi zdrávo, zaujata touto vzrušující symbolikou?

Anebo… anebo ji někdo takto viděl, či spíš chtěl vidět?

Kdo? Ke komu by se takové představy a s tím související dar v podobě symbolického náramku hodily? snažil se Mácha modelovat obraz potenciálního obdarovatele.

Vycházel mu portrét spíš obdivovatele než klasického postelového milence, kde je rovnoprávně přímočarý vztah dán oboustrannou, byť třeba i nahlas nevyslovenou úmluvou. Tady se nabízelo něco jiného. Podoba skutečného ctitele, možná až zbožňovatele s fantazií, vkusem, ale nikoli příliš movitého. Sedělo by to třeba na začínajícího kumštýře, muzikanta, výtvarníka, básníka…

Básník… verše!

V nehnuté atmosféře dosavadního tápání zajiskřilo.

Mácha sáhl po telefonu a zavolal nadporučíka Jizeru: „Tomáši, když jsi mi povídal o vzdálených příbuzných paní Skoupé – žijí snad někde na Kladensku – nezmínil ses o nějakém poetovi? Matně mi to uvízlo v paměti.“ „Poeta…? Podívám se. Jo, to sedí: Radek Heksa, sedmadvacet let, bankovní úředník s literárními sklony. Co je s ním?“ „Možná vůbec nic. Ale dovez mi ho sem. Nejraději hned.“ „Nechápu, ale provedu,“ řekl Jizera a ukončil hovor. *** 18

Sesypal se po pár minutách. „Neměla mi to dělat, tohle mi Lenka prostě neměla dělat…,“ opakoval zaseknutě a s udiveně nepřítomným výrazem v obličeji.

Máchu s Jizerou, kteří mu naslouchali, shodně napadlo, že v téhle kauze se určitě uplatní i odborníci přes poškozené lidské duše. Což naštěstí nebyla jejich starost. Příběh jako takový byl přitom až trapně jednoduchý, byla to po celém světě den co den reprízovaná story o vztahu, který každý ze zúčastněných vidí jinak.

Psychicky labilní, citovým životem se planě potácející a vůči ženám nesmělý potenciální básník se prostě do své o šest let starší tety z druhého či bůhví kolikátého kolena beznadějně zamiloval. Zatímco pro Lenku, zamilované především do sebe samotné, to byl jen chvilkový rozmar, nenáročné rozptýlení, lichotila jí jeho oddanost a pomáhala k dalšímu zpevnění jejího nabobtnalého sebevědomí. Pohrávala si s Radkem, připustila si ho k tělu a to tak, že doslovně, dopřála mu tím možnost poznat dosud nepoznané, dokonce mu pak trochu až morbidně a stejně tak nepravdivě naznačila, že se možná stane otcem, což ho zahltilo nadšením, a dokonce na to téma sepsal osmiverší o lásce a početí: „Plod lásky mě vymrštil ze tmy do světla, už díky tobě nejsem ten, kdo býval…“ A tak dále a tak dále.

Ach Bože, neradno si zahrávat se zjitřenými city.

Osudného dne se Lenka rozhodla pro tečku. Už ji ta hra přestala prostě bavit. Sdělila Radkovi, že s ním ve 19

všech směrech končí a hodlá si vzít inženýra Wintra.

A když se odvrženec jal protestovat, vybuchlo v ní asi vše, co jí život podle jejích představ dlužil a v čem se nenaplnily její původní sny. Radek Heksa se stal obětním beránkem za vše a za všechny: vysmála se jeho nemužnému vzhledu i nicotným milostným schopnostem, jeho bezvýznamnosti a chabému literárnímu talentu, jeho teprve nedávno neuměle ztracenému panictví i tomu, jak směšně nalétl představě údajného otcovství. Vypjatá scéna vyvrcholila tím, že Lenka sňala ze zápěstí jeho dar a opovržlivě jím mrskla do kouta. Tohle udělat neměla.

Překročila tím práh Radkovy pocitové odolnosti a brzy poznala, že i na pohled křehké dlaně veršujícího bankovního úředníka umějí svým těžko zvladatelným stiskem zbavit dechu. Prvně na chvíli, pak už napořád. Když si vzápětí Radek Heksa vystřízlivěle uvědomil, co se stalo, rozplakal se a z bytu utekl. Ještě předtím však zvedl ze země náramek se sfingami. „Proč?“ zeptal se ho kapitán Mácha.

Podivil se té otázce. „No přece… abych měl od ní něco na památku. A mohl se dotýkat toho, co ona ráda nosívala na ruce.“ Jsou slova a věty, k nimž není co dodat.

Vyslechli tedy jeho zdůvodnění, ale shodně zapochybovali o tom, že tam, kde nešťastný básník skončí – ať už mříže budou zdobit okno věznice či dušezpytné léčebny – mu ponechají předmět, který kdysi věnoval a pak mu byl tak nehezky vrácen. Ale ani tohle nebyla, zase naštěstí, jejich starost.

20

Blízký dotek dlažby Obvykle lovil v polovině týdne.

A i tentokrát, jako ostatně skoro pokaždé, to Ladislavu Hroníkovi, napůl mladému a snad i vcelku pohledně a přitažlivě vyhlížejícímu invalidnímu důchodci, údajně chronickému lazarovi s ledvinami, napůl čiperovi plnému mužských sil a především chutí, který si jako někdejší elitní obkladač a štukatér vždycky uměl najít nějaký ten přilepšovací kšeftík, vyšlo.

V noci z úterý na středu zkrátka potkal to děvče.

Už večer nutkavě pocítil, že se mu nechce v noci pospávat sám, a tudíž vyrazil do ulic, aby se pokusil o naplnění cíle, jemuž zjednodušeně říkal lov na jedno použití. Nehledal známost, nehodlal investovat city, nemínil se vázat, natožpak poutat, chtěl pokaždé jen to, pro co si zvolil osobité krédo: ošustit a opustit. Nelze si ovšem představovat, že by ve sféře milostného konání tak nějak trpěl nouzí. To určitě ne! Ale Petra Kopecká, se kterou to dělal rád, toho dne prostě nemohla, prý se musí postarat o svou nemocnou tetu, a tu před ní, Marcelu, co mu posledně divže neudělala žárlivou scénu, a vlastně se pak rozešli, už kolik dní ani nezahlédl. Že by se zkusil po ní podívat…? Ale ne, zamítl ten nápad po krátké úvaze, raději se poohlédne po něčem neokoukaném, tahle mu zbytečně mluvila do duše.

21

„Měl ty jsi, Ladislave, vůbec někdy někoho rád?“ zeptala se ho na rozloučenou, když si vymohl, že se s ním ještě aspoň jednou pomiluje. „Ale jistě že ano, Marcelko,“ odpověděl jí se svým obvyklým úsměvem, „dokonce ti mohu prozradit, že já jsem zamilovaný vlastně pořád.“ Marcelu tím nepřesvědčil.

Sebe ano.

No a ne? říkal si v duchu Hroník, který před nedávnem bez velké pompy oslavil pětatřicítku. Život je přece fajn, když ho člověk umí den za dnem řádně vychutnat, nepřipouští si přespříliš povinností či dokonce starostí a není odkázán na druhé. Něco od skrblického státu na tu svou nemoc, kterou před časem opravdu prodělal, přece jen pobírá, něco si tu a tam přivydělá, něco zdědil, a co hlavně, má bydlení v osobním vlastnictví, to je dnes víc než terno.

Teď si ještě vylepšit dnešní noc…

Nehnal se nikam do centra, kde všechno stálo nesrovnatelně víc, zůstal ve svém už vyzkoušeném předměstském revíru, byť si občas říkával, že tam, kde bydlí, by lovit neměl. Zpočátku to vyhlíželo plonkově, na vinárenské diskotéce, inzerované jako středeční večery pro všechny generace, převažovala jako obvykle švitořící omladina, štěňata na hranici zákona – a na to si vždycky, i když měl mladé rád, dával pozor. Pil pivo a pomalu už začínal žehrat na tu zdejší nudu, když to děvče zahlédl a pak už nespustil z očí. Nebyla na první kouknutí zrovna jeho typ, dost hubená, a přitom on míval rád, když se mu 22

toho do rukou vešlo víc než dost. To jeho stálice Petra Kopecká, ta byla nahoře i dole vybavená podle jeho gusta, u té mu z dlaní dokonce i přetékalo…

Ale co, mávl nad tím rukou.

Omrzely se jiné, už mockrát se to stalo, možná se časem omrzí také Petra.

Pak už jde většinou jenom o to, jak se jich bez velkého kraválu zbavit.

Párkrát se po té hubené podíval.

Všimla si toho a po chvíli i dala najevo, že není slepá a proti jeho pohledům v zásadě nic nemá. Pomyslel na to, co to s touhle asi udělá, když ji pořádně stiskne a šel za ní, jestli si půjde zatančit. Kupodivu to hodně udělalo s ním samotným, a tak se mu hned po prvním kontaktu s tím pružným tělíčkem vybavila představa, co bude, až si ji odvede. K sobě, pochopitelně, do nedalekého parku s ní nepůjde, jak by to udělal kdejaký tady z těch cucáků kolem, to pro něho už není ani v létě, natož teď zkraje podzimu.

Pocupitá pěkně s ním a nebude dělat drahoty. Nesmí.

Odtáhl hlavu od její a podíval se jí do obličeje. Trochu sklopila oči, ale ne moc. „Že jsem vás tu ještě neviděl?!“ podivil se.

A ona samozřejmě, jak jinak, odpověděla: „Jsem tu poprvé – a vlastně jen náhodou… s kamarádkou.“ „A kamarádka – to je támhleta?“ ukázal rukou. „Jo,“ špitla.

Znal tu druhou. V tomhle vykutáleném podniku, který dříve býval obyčejnou hospodou se slušně ošet23

řovaným pivem a občasnými tancovačkami, dnes si tu noví majitelé hráli na módní diskotéku, patřila k nejstarším štamgastkám. Jednou mu o ní někdo nahlásil, že se jmenuje Alena a dál nějak obyčejně, asi Nováková, je to prý veselá holka, která se svými dary přírody nedělá štráchy, i když se jinak počestně živí jako prodavačka v drogerii. Znal ji, to ano, ale doma ji ještě neměl. A asi mít nebude: čas už u ní nabral pořádný fofr. Ovšem tohle mladé stvořeníčko, které držel na zádech a hladil po zapínání podprsenky, to bylo jiné kafe. Neodtahovala se, snad se ho i bála anebo považovala rychlé pošmajchlování za samozřejmost, když už si s kamarádkou vyrazila. Ať tak nebo tak, stála za hřích. A dopustí-li se ho s ním, může si lebedit, že se to odbude pěkně v bytečku, leckterý z těch, co rejdí okolo, jak ho opakovaně napadlo, by ji táhl někam pod hvězdičky či do smradlavého průjezdu. „Co uděláme s takhle krásně načatou nocí?“ nahodil udičku tak trochu ve starém stylu, odkoukaném z filmů pro pamětníky, když ji pozval k baru.

Pokrčila rameny. „Já jsem Láďa,“ představil se, aby situaci odlehčil.

Dostalo se mu odpovědi, že ona je Klára.

Pochválil jí její jméno, poznamenal, že se dvojice Láďa-Klára dokonce rýmuje, pro oba objednal fernet a zopakoval předchozí otázku. „No… já nevím.“ „Přece bys už nešla spát,“ přešel urychlovacím postupem na tykání, když bylo o pár desítek minut později už 24

skoro jasné, že na její trochu už opotřebovanou kámošku zabral jeden obejda a chystají se spolu ztratit.

Situace, která mu nahrávala.

Tak ji fofrem popadni a zmiz, brácho, vzkazoval na adresu onoho maníka – ostatně ho taky od vidění a slyšení znal. Byl to Franta Klasna, mezi lidmi z okolí zvaný Mlátička, v současné době řidič u některého z těch cizáckých multikšeftů, ale kdysi snad boxoval za poctivě české zákazníky okrádající Uhelné sklady. Franta napadal na pravou nohu a říkalo se, že o jedno oko ho připravila soupeřova pumelice a na druhé nevidí ani s rozsvícenou lucernou.

Konečně ti dva odkulhali. Páreček k pohledání. „Už je spousta hodin. Půjdeme taky?“ navrhl a ani to moc neznělo jako otázka. „Já… opravdu nevím,“ odpověděla, ale znělo to, jako když říká skoro už ano.

Vedl si ji potom po dlažbě několika ulic, které byly už nočně pusté, a sliboval: „Ještě kousek to máme, malý kousek. Neboj se, u mě se budeš cítit jako v ráji.“ „Vždyť já se nebojím,“ pípla, leč k nabídce ráje se nevyjádřila. „Nevím, jestli bych měla…,“ dodala k tomu jaksi z povinnosti, třebaže již moc dobře věděla, co by měla či neměla.

Sliboval jí přece video, trochu hudby, hodně ráje.

Vstoupil první, rozsvítil a prošli bytem. V kuchyni na stole zapomněl dlouhý nůž, jímž si před odchodem na lov krájel chleba a špek, ležel tam jak bajonet připravený k boji. Strčil ho do šuplíku, aby se snad nepolekala, ale ona se stejně dívala jinam. Asi se jí u něho líbilo.

25

No aby nelíbilo!

Parádní bydlení po manželce Ludmile, kterou před rokem a něco sebrala rychlá rakovina a přespává nyní támhle na Olšanech, mu spadlo rovnou do klína a vybavení nechal tak, jak to ona zařídila. Se vkusem, který jí nelze upřít.

Ale co…!

Kdeže je konec Ludmily, dnes je tu přece tahle. Živá.

A mladá, nejistá, trochu roztřesená, dráždivě ostýchavá, a pokud je tomu náhodou úplně jinak, pak je natolik přesvědčivou komediantkou, že by se mohla zúčastnit konkurzu na roli v nějakém tom nekonečném televizním seriálu z naší žhavé současnosti. „Nebude tě někdo doma čekat?“ zeptal se, přitáhl ji k sobě a dlaní si ověřil, že pod blůzou přece jen zase až tak moc hubená není. „Nebude. Naši jsou rozvedeni, s otcem se nestýkám a máma žije v Hradci. Tady přespávám na ubytovně. Nikdo mě nehlídá, jsem plnoletá a mám právo…“ „Správně, moc správně řečeno, Klárko,“ odsouhlasil jí Ladislav Hroník její názor, „my dva máme dneska právo na všechno. Tak si snad odlož, ne?“ „Že bych prvně zašla do koupelny…?“ „To ne, až potom,“ rozhodl s mužskou rázností, protože nerad čekal a přespříliš vymydlená ženská, to také nebývá ono, měl je rád se všemi vůněmi i pachy jejich těla. „Odlož si,“ zopakoval a tlačil ji vedle do pokoje, kde měl širokou válendu, video a věž se spoustou cédé26

ček. Nebylo třeba zůstávat v kuchyni, zdržovat se koupelnou, když v pokoji mohl začít ráj.

Naivka to tedy byla k pohledání!

Rajcovní hudba jim k tomu vyhrávala, ale s tou kočkou to bylo zvláštní: tiskl ji a svlékal, nechala se, aniž by se bránila, ale moc mu nepomohla, třásla se sice, ale jinak snad zdřevěněla, ani rukou nepohnula. „Moc tě prosím, buď jemný,“ zašeptala s pohledem kamsi přes rameno.

Jako by ji v takové chvíli nejvíc zajímal v bazaru zakoupený lovecký nůž, který si v pěkné pochvě, tvarem a kosočtvercovým zdobením připomínajícím ženské lůno, pověsil na stěnu. Jako dekoraci. Občas se jím v rámci dobývání hradu a studně, jak tomu říkal, pochlubil, vyjmul působivé ostří z pochvy, ale nyní to snad nebude třeba.

Vykřikla.

Snad jen tak poplašeně pípla, vzdychla, zaúpěla. Snad pouze cosi zadrmolila, víc už prostě nesvedla, když si i on odložil a předvedl, co má a co umí. *** Zlodějka jedna hnusná!

Obvykle spal po zdolané ženské a předchozích pár pivech až do svítání, aby nabral sil na ranní repete, ale teď se přece jen probudil. Otevřel oči, v pokoji bylo šero, jen pouliční lucerna sem posílala proužky světla členěné vzorkem záclony. Dost na to, aby po kraťounké chvilce rozkoukání viděl všechno, co bylo k vidění.

27

Ta holka…

Nahatá jak pachole, vyšpulená prdelka, jako když si o něco ještě říká, špičatá ňadra, která v noci s gustem tiskl, se jí při každém pohybu pohupovala, ale ruce… ty ruce, jimž před pár hodinami vnutil představu, jak se o něho na závěr pěkně a bezpečně postarat, dělaly nyní něco, co se mu na rozdíl od předešlého večera ani trochu nelíbilo. Ne že by v té peněžence, kterou mu vylovila z kalhot jen tak večer ve spěchu přehozených přes židli, měl nějakou zvláštní sumu, spíš tomu bylo naopak, ale přece jen… „Co to má znamenat, ty… ty!“ zařval na ni, a protože si nevybavil z paměti její jméno, shrnul oslovení do všezahrnující nadávky: „Ty děvko!“ Lekla se.

Rychle se však vzpamatovala, zvedla ze země sukni, blůzu i změť prádla – a s ukořistěnou peněženkou v ruce se rozběhla ke kuchyni. „Stůj!“ vykřikl.

Pak zvolání zopakoval a hlas se mu při tom zlomil do nemužné fistule.

Lomcoval jím neovladatelný vztek. Tohle mi ještě žádná neudělala. Co si to dovoluje, tvářila se přece, jako když o životě nic neví. Já si ji sem přivedu pro radost, pro její i mou radost, a ona, mrcha zákeřná… Nenávistný nával krve mu vibroval v hlavě. Serval ze zdi kundičkovou pochvu, vytrhl z ní nůž a několika skoky dostihl dívku v předsíni, kde se s oblečením přitisklým k nahé hrudi snažila otevřít dveře na chodbu.

28

„Nech toho,“ zasyčel jí těsně za jejími zády. Znělo to jako poslední varování.

Neposlechla a konečně se jí podařilo dveře odemknout. Popadla za kliku, pootevřela, snad i do té prázdné chodby cosi vykřikla, ale víc toho už nestačila. Lovecký nůž v dlani k nepříčetnosti rozzuřeného muže byl nesrovnatelně rychlejší.

Bodl.

A pak ještě dvakrát.

To už vlastně zbytečně, protože smrtícího účinku dosáhl již napoprvé. Nástroj byl ostrý a dlouhý, dívčino tělo štíhlé a srdce v něm měla uloženo přesně tam, kde ho špička nože neblaze tušila. *** „Že si nedáš pokoj, chlape,“ usmál se toho dne odpoledne Pepa Lhotský, s nímž Hroník kdysi pracoval v jednom a tomtéž stavebním podniku a i lecjaký meloušek spolu zvládli, než je to oba zaválo každého někam jinam. „Copak doma v postýlce ti to už nestačí?“ „Co naděláš! Občas se ženské chtějí podívat z města někam ven,“ řekl a škubl hlavou, když pocítil, jak zvláštně ta jindy tak obyčejná slova najednou zazněla, „a jelikož jsem, jak víš, zrovna bez vozidla… Tak co, půjčíš, nebo ne? Však ty taky nejsi svatý. Loni se ti můj kvartýr hodil, když ti přijela ta panička z Moravy…“ „Ale zadrž, ty vyděrači“ okřikl ho Pepa Lhotský, kterému nyní patřily garáže a malá opravna aut poblíž 29

rozsáhlého vězeňského areálu. „Copak jsem řekl, že nepůjčím? Ten šedý golfík v druhém boxu zleva je volný, majitel se toulá někde po světě, papíry jsou vevnitř, tady máš klíčky. A užij si. Ráno auťák vrátíš?“ „Jo.“ Už aby tu to ráno bylo, pomyslel si s povzdechem Ladislav Hroník a vykročil k vozu. I to bylo zvláštní.

Míval přece večery a po nich následující noci rád, vlastně ze všeho nejraději. *** Vracel se a kapky potu mu stékaly pod košilí.

A zase, stejně jako před necelými čtyřiadvaceti hodinami, byl plný vzteku, nejen již na tuhle jedinou, už neživou, ale nyní vlastně na všechny ženské, které se mu kdy tak či onak připletly do cesty, i když s žádnou jinou se tolik nenadřel.

Galeje to byly!

Už doma, když ji cpal do velkého pytle a potom když táhl ten pytel po chodbě, a potom po schodech, a potom u auta na noční ulici, kdy měl navíc strach, aby ho nezahlédl některý ze sousedů. Konečně vyrazil s půjčeným autem z Prahy. Tu cestu si promýšlel vlastně celý den, už párkrát tudy jel, nikdy ne sám a pokaždé to bylo o moc veselejší než putování s touhle, která zarytě mlčela v pytli, natlačeném do úzkého prostoru za sedadly. Z rychlostní silnice stočil vůz do serpentin nad řekou, všude kolem temně neprůhledná hráz lesa.

30