Jménem krále by Nakladatelství MOBA

Příběh poprvé vyšel pod názvem Osudný turnaj v knize Vražda v ambitu, vydané nakladatelstvím MOBA v roce 2005.

Vlastimil Vondruška Jménem krále Hříšní lidé Království českého Odpovědný redaktor Pavel Vlasatík Grafická úprava Miroslava Zedníčková/OPT MOBA Obálka Marcel Bursák/OPT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz © Vlastimil Vondruška, 2005, 2009 © Mapa Alena Vondrušková, 2005, 2009 © Foto archiv TV NOVA, 2009 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2005, 2009 Vydání druhé, upravené ISBN 978-80-243-3706-8 Cena včetně DPH 199 Kč

VLASTIMIL VONDRUŠKA

Jménem krále Případ, který rozřešil Oldřich z Chlumu

Literární pﬁedloha ke stejnojmennému filmu

Mé ženě Aleně

I. KAPITOLA

dyž ráno opouštěl královský prokurátor Oldřich zChlumu se svým doprovodem staveniště nového královského hradu Bezdězu, bylo nebe zatažené šedivými mraky. Slibovalo déšť, po kterém vyprahlá krajina tolik volala. Záhy se ale mračna začala trhat a z oblohy dopadly na zem sluneční paprsky. Opět tu byl nemilosrdný letní žár, který měnil krajinu ve výheň, jako když se na pánvi taví olovo. Oldřichova družina patnácti ozbrojenců jela pomalu a tiše kopcovitou krajinou. Pod kopyty koní se zvedal šedavý prach, jen občas zazvonila podkova o kámen nebo bylo slyšet zařinčení zbroje. Vojáci jeli nalehko v nepříliš čistých plátěných halenách a drátěných košilích. Na hlavách měli šedavé přílbice, protažené na vršku do špice. Ve slunečním žáru se všem na čele perlil pot. V rukách trochu ledabyle drželi kopí s korouhvemi, na nichž byla černá orlice – znak českého království. Uprostřed ozbrojenců klusal na koni královský prokurátor Oldřich z Chlumu se svým panošem. Od vojáků se lišili jen tím, že měli místo kopí u pasů zavěšené meče. Zaprášení a žízniví byli stejně. „Řeknu ti, milý Oto, že se na tu slávu už těším,“ obrátil se královský prokurátor na svého panoše. Přitom si bezděčně přejel rukou přes rty, jako by už seděl na hostině u bohatě prostřené tabule. Oldřich z Chlumu byl vysoký,

silný muž s černým hustým vousem a tmavým obočím, jež nad nosem srůstalo v přísnou linku. Jeho tvář budila dojem vzteklého mrzouta, ale přátelský výraz očí hovořil o opaku. Ti, kdo ho znali blíže, věděli, že ač mu bylo teprve třicet let, vyniká moudrostí, jež by spíše slušela zralému stáří. Vědělo se, že dokonce umí číst a psát, což bylo umění mezi severočeskými rytíři naprosto neobvyklé. „Za zády věčně nespokojené šlechtické rody,“ pokračoval Oldřich z Chlumu. „K tomu hlídat zemské stezky před lapky a ještě navíc ty nekonečné hádky se stavitelem, jak má vlastně Bezděz vypadat. Pár dní odpočinku si určitě zasloužíme!“ „Jeden nikdy neví, co se může stát,“ zakroutil pochybovačně hlavou Ota ze Zástřizlí. Bylo mu již více než dvacet let a vzhledem ke svému věku by mohl zastávat důležitější místo než být pouhým panošem. Jenže jeho otec byl jiného názoru a ani Otův starší bratr nenaléhal na jeho návrat domů. Otovi navíc jeho služba vyhovovala, zvláště proto, že s ním Oldřich z Chlumu jednal spíše jako s přítelem než jako s panošem. Bavilo ho pomáhat při vyšetřování složitých zločinů. Měl pocit, jako by trocha slávy, kterou si královský prokurátor vysloužil, padala i na jeho hlavu. „A co by se mohlo stát?“ nadhodil lehkomyslně Oldřich z Chlumu. „Bezděz bez nás nespadne, a pokud si lapkové usmyslí, že okradou nějakého kupce, stejně jim v tom nezabráníme. Všechna místní šlechta se sejde na slavnosti, takže ji budu mít pod dohledem. Uvědomuješ si vůbec, jak významná je ta zítřejší svatba? Sňatek dětí dvou nejmocnějších severočeských rodů není každý den.“ „Lidé v okolí se těší už několik měsíců. Hned jak se za-

čalo proslýchat, že se o sňatku jedná, spousta si jich oddechla. Věčné šarvátky a spory pánů z Dubé s Vartemberky už všechny unavily. Ostatně, co dobrého může prostým lidem přinést drancování a boj mezi urozenými rody? Jen utrpení a zmatky!“ „To máš pravdu! Jestli ovšem ta svatba přinese opravdu mír, to tedy nevím,“ odpověděl zamyšleně Oldřich z Chlumu. „Sám víš, jak to chodí – dnes spojenec, zítra nepřítel. Už teď určitě severočeská šlechta přemýšlí, jak bojovat dál. Je jedno, na které straně. Rytíři bohatnou na válce, ať vyhlášené, nebo nevyhlášené. Přepadat nepřítele, drancovat jeho území, plenit a brát si kořist. Každý se ohání rytířskou ctí, ale ve skutečnosti jde všem jen o to, co nejvíce naloupit. Co ti budu povídat, copak tvůj otec je jiný? Starost mi dělá něco jiného,“ řekl vážně královský prokurátor. „Ještě v zimě jsem nevěřil, že by se oba rody mohly usmířit a dokonce uzavřít mír prostřednictvím sňatku. Ale stalo se. Prostý lid si může oddechnout, ale král určitě ne. Prosazovat jeho vůli tu teď bude ještě těžší.“ „Já vím,“ usmál se panoš. „Šlechta si příliš zvykla na slabé krále. Těžko se znovu sedlá zdivočelý kůň! Proč ale panovník s tou svatbou souhlasil? Vždyť tím pány z Dubé sjednotil s Vartemberky. Dokud stáli proti sobě, mohl jedněch využívat proti druhým. Ale teď?“ „To máš těžké,“ povzdechl si Oldřich z Chlumu. „K tomu, aby takovou žádost odmítl, by musel mít důvod. Ani král si nemůže dělat, co by chtěl. Když už ale musel svolit, tak ne zadarmo!“ Královský prokurátor ztišil hlas a naklonil se ke svému panošovi: „Co se divíš? I panovník musí umět obchodovat, prodat své slovo co nejdráže. Já vyhovím tobě, ty zase ustoupíš mně. Tak se dneska vládne. Za

svolení ke sňatku dali páni z Dubé i Vartemberka souhlas se stavbou Bezdězu, i když jim ve skutečnosti vadí. Je to klín mezi jejich državy. A jako svědkové ještě potvrdili povýšení několika místních osad na královská města.“ „Copak zakládání hradů a měst není výsadním právem krále?“ podivil se panoš Ota. „To jistě je,“ souhlasil královský prokurátor, „jenže každý královský hrad a město má nějakého souseda. Žádný šlechtic takové sousedství nemá rád. Je to prý zasahování do starých práv urozených pánů. Proto si náš milostivý král vymínil, že za souhlas se svatbou potvrdí hlavy obou rodů jako svědci jeho zakládací listiny. Tím napříště ulomil hroty všem protestům, které by mohli severočeští páni vznést. Chytré, že?“ „Takže městečko Doksy, které tu náš král založil, už není trnem v oku oběma vznešeným rodům?“ zeptal se pobaveně mladík. „To víš, že je,“ zasmál se Oldřich z Chlumu. „Teď to však severočeští páni nesmějí říkat nahlas. Ale už žádnou politiku a intriky!“ mávl rukou, jako by chtěl zahnat všechny ty velké i malicherné starosti. „Čeká nás hostina, turnaj, zpěv a...,“ na chvilku se zarazil a úkosem pohlédl na svého panoše. Pak váhavě dodal: „A ženy!“ Před lety mu zemřela při těžkém porodu manželka i s jeho malým synem. Od té doby žil sám. Nikdy se neubránil hořkosti, pokud mluvil o lásce. Panoš Ota ho litoval, protože jemu byla láska kořením života. Měl štíhlý pas a silná ramena, která dávala tušit sílu. Na rytířských turnajích si již vybojoval četné vavříny. Obličej měl sice trochu drsný, ale dokázal se velice pěkně usmát. Nosil dlouhé světlé vlasy nakadeřené po-

dle poslední módy a na rozdíl od svého pána velice dbal na pěkné oblečení. Panošové jiných velmožů říkávali nikoli bez závisti, že lze jen těžko říci, zda získal více vavřínových věnců v turnajích, nebo jich uloupil urozeným pannám. Družina pomalu dojela k vysoké lípě. Odtud se otevíral výhled na homolovitý vrch, na němž rostly zdi, hranatý palác a válcovitá věž hradu Bezdězu. Ne bez ješitnosti se Oldřich z Chlumu ohlédl. Někdy si připadal spíše jako kameník než královský prokurátor. Ale nelitoval toho. Tvořit bylo vždy příjemnější než vyšetřovat lidské zločiny. Za řídkým borovicovým lesem cesta ostře zahýbala k Doksům. Po obou stranách brány z pískovcových kvádrů se táhl val lemovaný příkopem, v němž panoval čilý stavební ruch. Desítka dělníků budovala asi pět sáhů vysokou palisádovou hradbu. Družina přejela most a uličkou mezi hrázděnými patrovými domy s řemeslnickými dílnami zamířila na rynek. Na rychtě je očekával Hartvig z Kravař, jemuž král svěřil výnosný úřad rychtáře. Štíhlý světlovlasý muž byl zahalený do pláště s vyšitým erbem jelena. Hluboce se ukláněl a zval královského prokurátora dál. Celá družina obrátila pohled plný očekávání na svého pána. Vojáci věděli, jak se Oldřich z Chlumu nerad zdržuje, pokud jde o zájmy českého krále. Snad proto vždy kladl povinnosti nad své pohodlí. Oldřich z Chlumu je však tentokrát potěšil. Rukou si přejel přes vyprahlé rty, pak vytáhl nohu z třmenu a pružně seskočil na zem. „Děkuji za laskavé pozvání, rychtáři Hartvigu. Jet bez zastávky dále v takovém parnu, to by snad nedokázali ani

mučedníci,“ dodal trochu lehkovážně. „Myslím ale, že nikdo z nás po mučednické koruně netouží, takže džbánkem dobrého moku nepohrdneme. Ostatně, slyšel jsem,“ dodal s veselým zábleskem v očích, „že ještě dříve, než jste položili základní kámen opevnění, stál tady už pivovar. A pivo prý vaříte výtečné!“ „Je pravda, že některé naše várky nepatří k nejhorším,“ dodal skromně světlovlasý muž. V jeho hlase zněl cizí přízvuk. Hartvig z Kravař byl rodem Němec, ale usadil se v Českém království, stejně jako mnoho jeho krajanů. Když vstoupili do síně, odložil Oldřich z Chlumu plášť i meč. Na stole z dubových, hrubě otesaných prken stál hliněný džbán a několik pohárků. Pan Hartvig dva naplnil a připil na zdraví českého krále. Sotva si však vyměnili několik zdvořilých vět, vrazil do síně udýchaný muž. Nevšímal si vzteklého pohledu rychtáře Hartviga, uklonil se a hned spustil: „Omlouvám se, že ruším, ale právě přijel mlynář z vesnice Hradčany, že na cestě k nim přepadli lapkové kupce, který od nás ráno odjel. Všechny zamordovali!“ „Hned tam pošli biřice. Ať jdou po stopě těch lotrů!“ vyštěkl rychtář Hartvig. Pak se obrátil ke královskému prokurátorovi: „Omluvíte mne? Musím hned zahájit pronásledování. Mohli bychom ale jet spolu, je to přímo na cestě do Stráže.“ „Navštívit místo přepadení je moje povinnost,“ odpověděl Oldřich z Chlumu trochu upjatě. V jeho hlase byla znát netrpělivost, jako vždy, když narazil na zločin. Nezapomněl nicméně vypít ještě jeden pohár. Pověst nelhala, pivo zde vařili skutečně výtečné. V horkém dni přímo hladilo. Teprve pak nařídil svým vojákům pokračovat v cestě. Bránou projeli jen chvilku po městských biřicích. Pro-

tože měli lepší koně, brzy je dohnali. Cesta do Stráže vedla hustým lesem. Kromě vesnice Hradčany nebylo široko daleko jediné lidské obydlí. Stěna vysokých stromů vrhala příjemný stín, který skýtal v parnu úlevu. Oldřich z Chlumu si ale dokázal představit strach, jaký na téhle opuštěné cestě zažívali kupci. Na zemské stezce od královského města Mělníka až do Lužice snad nebyl opuštěnější úsek, pokud se ovšem nepočítal pohraniční hvozd. Projíždějící kupci se vždycky spoléhali na boží přízeň a zemské právo. To hájil v severních Čechách on, ale zklamal. Dostal strašný vztek. „Také mě to trápí,“ poznamenal rychtář Hartvig, jehož kůň klusal vedle Oldřichova hnědáka. „Loni osm a letos je to již šestý kupec, kterého ti lotři na téhle cestě přepadli a zamordovali! Jestli se je nepodaří rychle pochytat, začnou se kupci bát tudy jezdit a pak...“ I když větu nedokončil, věděl královský prokurátor přesně, co chtěl říci. Pokud by kupci přestali přes Doksy jezdit, přišla by městská pokladnice o mýtné. Strach Hartviga z Kravař byl pochopitelný. Rychtáři náležela část z vybraných poplatků. Slušné městské příjmy přinášely prospěch i jeho měšci. „Ani za vlády nebožtíka krále Václava I., kdy nikdo nedbal na zemské právo a šlechta zběsile válčila jako smyslů zbavená, nebylo na cestách tak nebezpečno jako teď. Je to proti vší logice, protože máme mír!“ zabručel zlostně Oldřich z Chlumu. „Ale co dělat?“ rozhodil bezmocně rukama rychtář Hartvig. „Za několika kupci jsem tajně poslal oddíl biřiců, jenže ani jednou se nestalo, že by je lapkové přepadli. A hlídat všechny nemůžeme. Tolik mužů nemám.“

„Je známo, že lapkové mají v každém městě svého špeha. Dobře vědí, kterého kupce se vyplatí přepadnout a kterého hlídáte,“ povzdechl si královský prokurátor. „Tolik zkušeností mám také,“ zabručel nakvašeně rychtář Hartvig. „Nikdo tě nepodezírá z nedbalosti,“ uklidňoval ho královský prokurátor. „Pověz mi, našli jste někdy něco z ukrade-ného zboží?“ „Nikdy! Vozy lapkové vždy odvezou mimo cestu, tam zboží přeloží na koně a zmizí jako pára nad hrncem. Kdo ví, kam to zboží vozí. Dvakrát jsme s biřici z Mimoně prohledali všechny vesnice a šenky v okolí, ale nenašli jsme nic. Možná mají lupiči tady někde urozeného ochránce. Jediné, co nemám právo prohlížet, jsou sídla rytířů!“ „Rychtáři Hartvigu,“ napomenul ho laskavě královský prokurátor, „nemůžeš nikoho z urozených pánů obvinit bez důkazů. Myslím veřejně. Mezi čtyřma očima s tebou ale souhlasím. Jenže v téhle věci nezmůže nic ani královské právo.“ Jeden z biřiců, který jel v čele družiny, zastavil a dal rukou znamení, že jsou na místě. Hustý les se tu rozestupoval a vytvářel nevelkou mýtinu. V mlází leželo několik těl. Zaschlá krev se smísila s prachem a ztvrdla v načernalé koláče, na nichž už hodovaly mouchy. Biřicové z Doks ihned poznali kupce Dobroslava a jeho doprovod, s nímž ještě ráno žertovali u brány. Vozy se zbožím byly pryč. Jeden z biřiců ukazoval na cestu před sebou, kde byly zřetelné koleje, které zanechaly vozy odvezené lupiči. „Pokud po téhle stopě pojedeme, musíme je chytit. S naloženými vozy nemohli jet rychle. Mají náskok nejvýše dvě hodiny!“

Oldřich z Chlumu se obrátil na rychtáře Hartviga: „Pošlu s tvými biřici i své muže. Mají hodně zkušeností. Čím více psů žene lišku, tím spíše ji chytí, nemyslíš?“ Pak se obrátil na panoše Otu. „Vezmi si pár vojáků. Až je dopadnete, přijeď za mnou do Stráže.“ Mladík přikývl, ukázal na několik mužů, zasadil svému koni ostruhy a vyrazil. Do úderů kopyt se vmísil praskot větví, jak se družina řítila úzkou cestou po stopě lupičů. Královský prokurátor zatím seskočil z koně a prohlížel si zavražděné. Rány na jejich tělech pocházely od kopí a mečů, dva měli v hrudi zabodnuté šípy. Tohle byla práce lidí, kteří byli zvyklí zacházet se zbraněmi. Museli mít vojenský výcvik. Vyskočil zpátky do sedla a obrátil se na rychtáře Hartviga. „Jedeme dál. Tady jsme stejně zbyteční.“ „Většinu ran zasadili do zad. Chátra jedna, zabíjet zezadu! Rytíř dbalý cti by tak podle nejednal!“ procedil zlostně mezi zuby rychtář Hartvig. „Ty myslíš, že je to dílo obyčejných lupičů?“ „Navštívil jsem hodně vesnic, které v době bojů vyplenili vojáci, ať už ve službách pánů z Dubé, nebo Vartemberků. Těžko byste tam našel jediného mrtvého, kterého by zabili zezadu! To se prostě nedělá!“ „Bojovat s nepřítelem je něco jiného než zákeřně přepadat kupce. Souhlasím, ti lupiči jednají krutě, jako by ani nebyli křesťané. Nemáš ale pravdu v tom, že by neměli něco společného s urozenými pány. Některé rány v tělech kupců pocházejí od mečů. Víš o někom v okolí, kdo by měl meč a nebyl rytíř?“ Rychtář zamyšleně souhlasil. „Když jsem ještě žil v Rožmitálu, viděl jsem lidi zamordované obyčejnými lupiči. Měli tesáky, sekery, kopí, ale meč žádný. Těžko

mohu uvěřit tomu, že by něco tak bezbožného mohl mít na svědomí rytíř. Kde je pak rytířská čest?“ „Míra cti není dána původem,“ namítl tiše Oldřich z Chlumu. „Po tom, co jsem viděl, vypadá náš problém jinak. Která hradní družina by mohla mít v těch přepadeních prsty?“ Rychtář Hartvig pokrčil rameny, až drátěná košile zachřestila. S náznakem lehké ironie opáčil: „Pokud se na to díváte takhle, pak může za těmi zločiny stát kdokoli. Nerad bych ale někoho obvinil před zástupcem zemského práva bez důkazů.“ „Paměť máš dobrou,“ opáčil smířlivě královský prokurátor. „Řekl jsem však také, že to platí jen v případě veřejného jednání. Teď hovoříme důvěrně, jako dva sousedé v hospodě. Čeká nás ještě dlouhá cesta, můžeme čas vyplnit tím, že si popovídáme o okolní šlechtě.“

Hluboké lesy nechali záhy za zády. Cesta se vinula údolím mezi řídce roztroušenými stromy a rozlehlými travnatými loukami, na nichž se pásl dobytek z okolních vesnic. Pastýři líně zvedali hlavy, ale hned se vraceli ke své práci. Dobytek je zajímal podstatně více než družina vojáků. Konečně se přiblížili k vysokému, lesnatému Ralsku, které vévodilo okolním kopcům. Museli ho objet, protože hrad pánů z Vartemberka se nacházel ve svahu na opačné straně. Trvalo ještě dlouho, než uviděli hradby s bránou. Královský prokurátor dal rukou znamení, aby družina zastavila. Vojáci rozvinuli královské zástavy a Oldřich z Chlumu si na zpocenou hlavu nasadil slavnostní přilbu s chocholem a fanfrnochy.

V zástupu projeli bránou do předhradí a pokračovali mírným svahem k padacímu mostu vnitřního hradu. Královský prokurátor se musel v duchu stavbě obdivovat. Kolem se táhly pevné zdi z hrubě opracovaných pískovcových kvádrů, v rozích zpevněné věžičkami s krytými ochozy. Hradu dominovala mohutná věž a elegantní dvoupatrový palác na konci ostrohu nepřístupné strmé skály. Markvart byl na svůj hrad náležitě pyšný, a proto si podle něj změnil rodové jméno. Ještě jeho otec si říkal z Března, ale Markvart už z Vartemberka. V duchu dobové módy tak poněmčil původní název Stráž. Družina zastavila před palácem, kde je čekal malý a tlustý purkrabí Jošt s pozlaceným řetězem kolem krku. Na sobě měl tmavě modrou suknici a vínovou kazajku. Ukláněl se až k zemi. Královský prokurátor se zamračil, protože nikde neviděl pana Markvarta. Přísně se zeptal: „Tvůj pán nepřijde uvítat zástupce našeho milostivého krále?“ „Můj pán vás srdečně vítá a očekává vás v paláci,“ odpověděl úlisným hlasem purkrabí. „Račte se obtěžovat za mnou!“ Oldřich z Chlumu musel mlčky překousnout tuhle drobnou zlomyslnost a v duchu pocítil hluboké rozladění. Měl po náladě. Nešlo o něho, ale o krále. „Tvé vřelé přijetí si budu pamatovat,“ opáčil chladně, když seskočil z koně. „Vyřiď svému pánovi, že se s ním později rád setkám, až se upravím. Teď mne odveď do mé komnaty a potom ubytuj družinu!“ „Nejdříve bychom snad měli...,“ začal rozpačitě koktat purkrabí Jošt. Rychle nabyl ztracenou rozvahu, ukázal rukou ke vchodu do paláce a rezolutně řekl: „Urozený pán

Markvart z Vartemberka přijímá hosty v sále předků, tudy, prosím!“ Oldřich z Chlumu dal očima znamení svým vojákům, kteří ihned zastoupili purkrabímu cestu. Velitel družiny Diviš přistoupil k obtloustlému purkrabímu tak těsně, že se jejich těla skoro dotýkala. Vypadali jako sousoší Davida v boji s Goliášem, purkrabí stěží dosahoval k ramenům urostlého velitele. „Slyšel jsi,“ upozornil Diviš výhrůžně. „Můj pán se chce ubytovat. Nebude čekat. A my také ne. Nemám zrovna náladu žertovat. Tak hybaj!“ Divišův obličej s velikou jizvou na tváři vypadal hrozivě, i když se usmíval. Teď se však zle mračil. Purkrabí Jošt ještě chvíli otálel. Když se však pohledem ujistil, že nádvoří je najednou prázdné, protože hradní čeleď hned při prvním náznaku konfliktu zalezla do stájí, s těžkým povzdechem rezignoval. „Tudy, urozený pane,“ dodal servilně. „To je přece pochopitelné, když se cítíte unavený...“ „Necítím se unavený,“ přerušil ho ostře královský prokurátor. „Pouze se chci nejdříve ubytovat a teprve pak zajdu za tvým pánem. To je všechno.“

II. KAPITOLA

arkvart z Vartemberka byl již starší muž. Kdysi to byl proslulý bojovník, teď měl vlasy i vousy šedivé a záda mírně nahrbená. Přesto z jeho ostře řezaného obličeje vyzařovala síla a rozhodnost. Ke slavnostnímu uvítání svatebních hostů se oblékl do tmavě modrého sametového oděvu, lemovaného liščí kožešinou. Seděl v křesle u menšího stolu, na němž stála konvice s vínem a několik pohárů. Za křeslem stál voják s korouhví, na níž byla lvice. Jakmile do sálu předků vstoupil purkrabí s královským prokurátorem, Markvart z Vartemberka vstal a spěchal mu vstříc. Netrpělivým gestem propustil dva zemany, s nimiž právě o něčem horlivě diskutoval. „Vítejte na mém hradě, pane královský prokurátore,“ zvolal srdečně a objal ho. „Netušil jsem, že dorazíte tak brzy. To víte, před svatbou má člověk starostí, že neví, kam dříve skočit. Asi proto jsem váš příjezd propásl! Omlouvám se vám i našemu milostivému králi.“ Oldřich z Chlumu jeho objetí opětoval, jak se slušelo. Jakmile se usadil v křesle proti panu Markvartovi, poděkoval za pozvání na svatbu a předal dopis českého krále Přemysla II. Otakara. Pán z Vartemberka si chvíli prohlížel královskou pečeť, jak se slušelo. Pak přivolal písaře, aby pergamen přečetl. Oldřich z Chlumu cítil tiché zadostiučinění, i když dobře věděl, že umění vládnout mečem se mezi rytíři cenilo mnohonásobně výše než znalost čtení.

Panovník stručně vyjadřoval radost, že se oba rody usmířily. Současně sděloval, že na svatbu kvůli chystanému válečnému tažení do Uher nemůže přijet. „O uherském tažení jsem již něco slyšel,“ začal se zájmem Markvart z Vartemberka, když hubený písař dočetl králův list. „Vy ale jistě znáte poslední novinky. Myslím, že budou určitě zajímat i mého přítele.“ Chvíli zaváhal, jako by si na to oslovení ještě nezvykl, a dodal: „Myslím Hynka Berku z Dubé. Nebude vám vadit, když ho pozvu na číši vína, kterou si s námi, jak věřím, rád vypijete?“ Skoro vzápětí se ve dveřích objevil Hynek Berka z Dubé. Byl starý zhruba stejně jako Markvart, ale vypadal mladší. Široké tváře prokvetlé červenými žilkami měl lemované černými vlasy, stočenými do bohatých kadeří. Působil hřmotným dojmem. I když byl trochu zavalitý, nedalo se říci, že by byl tlustý. Připomínal nevrlého medvěda. Na rozdíl od srdečného a kultivovaného Markvarta z Vartemberka měl v sobě i způsob jeho řeči něco z bručení medvěda. Když jeho silné paže objaly královského prokurátora, měl Oldřich z Chlumu pocit, jako by mu v těle praskaly kosti. Jakmile si připili na zdraví českého krále, dal se královský prokurátor do vyprávění o tažení do Uher. Potom oba šlechtici přidali k dobrému historky z okolí. O svých sousedech věděli rozhodně víc než královské úřady. Čas příjemně plynul a Oldřichovi z Chlumu se vrátila dobrá nálada. Markvart i Hynek Berka byli dobří společníci a dokazovali, že jazykem vládnou stejně hbitě jako mečem, jak se od uznávaných rytířů očekávalo. Nachylovalo se k večeru, když je Oldřich z Chlumu opustil. Pán z Vartemberka zůstal, aby přivítal další hosty,

kteří museli počkat. Oldřich vyšel na nádvoří a zamířil do čeledníku, aby se podíval, zda se vrátil jeho panoš. Pronásledování lapků se však zřejmě protáhlo, protože tam ještě nebyl. Uvědomil si, že se mu stalo něco, co už dlouho ne. Neměl co dělat. Zastavil se a s potěšením pozoroval ruch na nádvoří. Čeleď pobíhala mezi hospodářskými budovami a kuchyní, aby na poslední chvíli donesla, nač snad kuchaři při přípravě hostiny zapomněli. Mezi nimi se motali služebníci ostatních šlechticů, kteří přijeli do Stráže. Podle erbů na pláštích snadno poznal, kdo tu je. Nejdříve zahlédl erb s klenotem, v němž byl kapr na pavím ocase pánů z Lichtemburka, za chvíli i erb s hráběmi Boreše z Rýzmberka. Přijeli všichni, kdo na severu Čech něco znamenali, a nejen ti nejmocnější. Byla tu i řada méně zámožných rytířů a dokonce i manové. Ještě nedávno nepřátelé se nyní srdečně zdravili, protože staré spory byly zapomenuty. Tak to v životě urozených rodů chodilo vždycky. Žilo se jen přítomností. Jak se Oldřich z Chlumu proplétal pestrou směsicí lidí a hlasů, zahlédl komtura johanitského řádu. Wolfram byl oblečený v bílém plášti s červeným křížem svého řádu. Oldřich rychle uskočil, aby se skryl za dvě děvečky, které nesly ve vědrech vodu od studny, ale bylo pozdě. Komtur povytáhl významně obočí nad pichlavýma očima, pokynul rukou na pozdrav a spěšně si k němu razil cestu. Královský prokurátor v duchu zaklel. Tušil, že ho čekají nářky věčně nespokojeného preláta. Chvíle klidu byla tatam, už zase bylo co dělat. „Bůh s tebou, synu,“ supěl horlivě komtur. „I s vámi, vážený komture,“ opáčil královský prokurá-

tor. Pak dodal trochu licoměrně: „Jsem rád, že vás tu potkávám, určitě budeme mít později čas pohovořit si .“ Než se ale stihl omluvit, že spěchá, uchopila ho šlachovitá prelátova ruka za předloktí. „Opravdu se těším, až bude čas na přátelský rozhovor. Když už se ale potkáváme, proč si nepohovořit o úředních věcech hned? Již dlouho se snažím setkat se s vámi,“ dodal pokorným hlasem, který ostře kontrastoval s pevným stiskem ruky, která vůbec nemínila svou kořist pustit. „Copak se hodí jednat na dvoře mezi čeledí?“ namítl chabě Oldřich z Chlumu. Hubený komtur se rozhlédl kolem sebe. Ostrým zahnutým nosem připomínal supa. Usmál se: „Máte pravdu, pane královský prokurátore. Nesmíme znevažovat postavení vašeho úřadu.“ Hned však k Oldřichově lítosti dodal: „Proto půjdeme do mé jizby. Určitě si rád svlažíte hrdlo v tak horkém podvečeru. Tam budeme mít klid.“ Za chvíli již Oldřich z Chlumu seděl v jedné z komnat paláce, vyhrazených pro nejvzácnější hosty. Tahle byla o poznání menší než jeho a také vybavení bylo prostší. Lůžko kryla rysí kožešina, u stěny se nacházel stůl se dvěma lavicemi a pod oknem masivní truhlice z tmavého dřeva, v jednom rohu prožraná od červotoče. Na stěně visel veliký kříž s neuměle vyřezanou postavou Krista a pod ním bylo prosté klekátko. Na stole byla připravená hliněná lahvice a dvě štíhlé číše ze zeleného lesního skla. Překrásná práce, nepochybně cizího původu. Skleněná nádhera ostře kontrastovala s prostým nábytkem. Komtur Wolfram počkal, až se královský prokurátor pohodlně usadí, pak nalil do obou číší bílé víno a uvelebil

se na lavici proti němu. Když si všiml obdivného pohledu patřícího sklu, dodal nikoli bez pýchy v hlase: „To je osobní dar od nejvyššího komtura našeho řádu ze Svaté země!“ „Máte dobré víno,“ uznale mlaskl Oldřich z Chlumu. „Z vinic našich řádových bratrů od Rýna,“ dodal prelát tónem, do něhož se vrátila jeho hraná pokora. „Ale proč jsem s vámi chtěl mluvit?“ řekl přísně a obrátil svůj hubený, ostře řezaný obličej ke královskému prokurátorovi. „Žádám vás jako zástupce našeho nejmilostivějšího panovníka o pomoc.“ Jeho hlas zněl břitce. I když se Wolfram prohlašoval za mnicha, měl k pokorným členům jiných klášterních bratrstev daleko. Johanitský řád byl založen ve Svaté zemi k boji s nevěřícími. Jeho členy se mohli stát pouze rytíři a jejich povinností bylo především ohánět se mečem a teprve potom se modlit. Podle toho byli johaniti zvyklí jednat. I teď komtur Wolfram hovořil spíše jako panovačný velmož než pokorný služebník boží. „Je třeba, abyste zjednal průchod právu,“ pokračoval důrazně. „Jistě víte, že před adventem loňského roku přepadli vojáci Markvarta z Vartemberka naši ubohou komendu v Dubu, poplenili hospodářství a odvedli náš dobytek. Do dnešního dne jsme neobdrželi náhradu!“ „Urozený komture,“ odpověděl bez váhání královský prokurátor, který už o případu slyšel. „Sám jistě víte, že se to stalo v době, kdy pán z Vartemberka opověděl nepřátelství pánům z Dubé. Váš řád stál na straně Hynka Berky z Dubé. Co se stalo vám, stalo se mnoha dalším lidem tady v okolí. Podotýkám, že vše se událo v čase řádné války mezi dvěma urozenými rody. Proto nemůžete požadovat

náhradu od našeho milostivého panovníka, ale od toho, kdo vám škodu způsobil. Tak zní zemské právo!“ „Vím,“ vrčel komtur. „Ale copak můžete nazývat právem naivní víru, že vlk, který uchvátí ovci, ji dobrovolně vrátí?“ Královský prokurátor zkřížil ruce na prsou na znamení, že není na něm, aby pochyboval o dávné zemské tradici. Jeho posláním bylo dohlížet na dodržování práva, nikoli diskutovat o jeho smyslu. Tiše hleděl do pichlavých komturových očí. Chvíli mlčeli, pak komtur kysele vyštěkl: „Nechcete o tom hovořit. Ale budete muset! To, že král Přemysl staví Bezděz, se týká nejen pánů z Dubé a Vartemberka, ale také svaté matky církve. Já vás upozorňuji, že nedovolíme omezování našich práv!“ „To má být výhrůžka?“ vyskočil královský prokurátor od stolu, až téměř převrhl jednu ze vzácných skleněných číší. „Ale nikoli, synu,“ opáčil sladkým hlasem komtur Wolfram. „To je pouze přátelské upozornění. Z pověření Jeho Milosti pražského biskupa požaduji, abyste zítra nevydal panovníkův souhlas se sňatkem, pokud se pán z Vartemberka nezaváže k nápravě všech škod! A pokud byste mé přátelské rady nedbal, nic nezískáte,“ pokračoval komtur laskavě. „Nejsem si totiž jistý, zda duchovní pastýř zítra vykoná svatební obřad. Vyřiďte mou obavu oběma pánům. Můžete také tlumočit mé pevné ujištění, že pokud budou nároky našeho řádu uznány a uhrazeny, ručím za klidný průběh zítřejší slavnosti. Teď mě omluvte, regule řádu mi ukládá rozjímání.“ Sepjal ruce a přešel ke kříži, u něhož se začal polohlasně modlit.

Oldřich z Chlumu zlostně vyšel na chodbu. A to si myslel, jak si tady odpočine. Komturovy intriky ovšem krále ohrožovaly mnohem méně než pána z Vartemberka, proto se rozhodl, že tuhle nepříjemnost bude řešit později. Do zahájení večerní hostiny chyběla ještě spousta času, proto zamířil do své jizby. Byla ve stejném patře paláce jako komturova. Sedl si do křesla, pohodlně natáhl nohy, zavřel oči a odpočíval. Ani teď mu nebyl dopřán klid. Kdosi zabušil na dveře a vzápětí je prudce otevřel. V rozporu s rozhodností, která by spíše slušela rytíři, stála na prahu nevysoká dívka. Byla oblečená do brokátových šatů bohatě vyšívaných zlatem. Její štíhlost zdůrazňoval masivní stříbrný pás pod ňadry. Slámově zlaté vlasy měla vyčesány do vysokého vrkoče zdobeného zlatou čelenkou s nádhernou kapkovitou perlou, která visela nad čelem. To vše zdůrazňovalo krásu souměrného oválného obličeje s velikýma modrýma očima a půvabnými rty. Přes ženskost, která z jejího oblečení vyzařovala, bylo na první pohled patrné, že sotva odrostla dětskému věku. Oldřich z Chlumu se v křesle rychle narovnal a překvapením zamžikal. Dívka půvabně vstoupila a opatrně za sebou zavřela dveře. Přešla ke křeslu a pokorně před královským prokurátorem poklekla na jedno koleno. „Vyslechněte mne, urozený pane,“ zaprosila příjemným hlasem. „Ty jsi ale zkrásněla,“ vydechl obdivně. Ludmilu, dceru Markvarta z Vartemberka, viděl naposledy před několika lety. To byla ještě děvčátko. Tehdy s ní strávil skoro celý den. Ztratila se na lovu a on ji našel. Seděli na břehu rybníka a házeli do vody kamínky. Ona žvatlala o všem možném. Teď z ní byla nevěsta, a k tomu neobyčejně půvabná.

„Vstaň,“ vyhrkl trochu rozpačitě. Rychle vyskočil z křesla a nabídl dívce rytířským gestem své místo. „Nevím, jestli se hodí, abych v přítomnosti zástupce našeho milostivého panovníka seděla,“ namítla nerozhodně. „Jsme tu sami, Ludmilo. Tehdy u rybníka jsem byl také zástupcem krále. A tobě to nevadilo!“ Zavrtěl hlavou a ještě jednou si pro sebe nevěřícně zabručel: „Ty jsi ale hromsky zkrásněla!“ Dívka se nepatrně začervenala. „Vy se na naše setkání ještě pamatujete?“ Pak pokrčila nosík, rukou si podkasala dlouhou brokátovou sukni a usedla. „Vyslechnete mne?“ „Tebe? Kdykoli budeš chtít!“ „Jsem nešťastná,“ povzdechla si Ludmila. „Nešťastná?“ podivil se královský prokurátor. „Před svatbou? Celý kraj se sem sjel. Beneš z Dubé je mladík, že ti ho všechny panny závidí. Budeš mít za manžela odvážného rytíře. Je zámožný a z dobrého rodu. Tak proč jsi nešťastná?“ „Nemiluji ho!“ špitla. „Nemiluji,“ zavrtěl hlavou Oldřich z Chlumu. „Milé děvče, urozenost s sebou nese spoustu povinností. Copak se dcera pána z Vartemberka může vdávat pouze z lásky? Co zájmy rodu? Díky vám dvěma bude v kraji zase mír. To není málo, a přitom má tvůj ženich všechny přednosti, které jen rytíř může mít! Časem si ho určitě zamiluješ.“ „Jsou lepší,“ vyhrkla Ludmila, ale pak hned sklopila oči a znovu se trochu začervenala. „Rozumím,“ usmál se s otcovskou shovívavostí královský prokurátor. „Ve tvém srdci už našel místo někdo jiný! Je to tak?“ „Vy mi nerozumíte,“ bránila se nepřesvědčivě. „Ale

když už o tom hovoříme, co třeba vy? Nejste lepší než Beneš z Dubé?“ „Jen se nevymlouvej,“ přikývl polichoceně. „Nás dva nemůžeš srovnávat. Ale rozumím ti možná víc, než si myslíš. Na toho druhého zapomeň! Radím ti dobře.“ Ludmila mlčela a vzrušeně oddechovala. Sbírala odvahu. Pak vyhrkla: „Pane Oldřichu, zabraňte tomu sňatku! Já si nemohu vzít Beneše z Dubé! Snažně vás prosím! Nemohu!“ a rozplakala se. Královský prokurátor Ludmilu zamyšleně pozoroval. Pak ji pohladil po tváři. „Ale no tak, děvenko. Nemůžeš teď couvnout.“ „Jestli si ho vezmu, bude to můj konec!“ vykřikla vášnivě. Odstrčila jeho ruku a vymrštila se z křesla. Oči jí hněvivě plály. „Ani vy mi nepomůžete?“ „Copak mohu?“ pokrčil rameny Oldřich z Chlumu. „Dobře víš, že o dětech rozhodují výhradně rodiče! Do toho nemá právo nikdo jiný zasahovat! Ani zemský soud a královské úřady.“ „Král musí takový sňatek schválit!“ „To ano, jenže to obvykle bývá formalita. Navíc král Přemysl II. Otakar tenhle sňatek už schválil. Takže co mohu dělat? Mojí povinností je pouze tlumočit jeho vůli. Musím poslouchat stejně jako ty.“ Ludmila strnule stála a v její tváři se dal číst prudký hněv, který vzápětí vystřídala hluboká beznaděj. Vrhla se Oldřichovi z Chlumu kolem krku a trhaně se rozplakala. „Pomozte mi! Zachraňte mě! To... toho chlípníka nechci... Ne a ne! Nikdy! Vy jste moje poslední naděje!“ „Ludmilo,“ konejšil ji. Přitom cítil vzrušující dotek jejího mladého těla. Zaplavila ho palčivá touha sevřít ji do

náruče. Už tak dlouho neobjímal ženu. Rychle se však ovládl a jemně se vyvinul z její náruče. „Jsi příliš krásná, než abych tě mohl klidně objímat,“ omlouval se rozmrzele. „Nejsi už dítě. Co by tomu řekli lidé, kdyby nás takhle viděli? Já a cizí nevěsta...“ Jenže dívka jako by ho nevnímala. Znovu ho pevně objala. „Zabraňte svatbě!“ „Ne, Ludmilo!“ Zblízka se mu podívala do očí, pak ho prudce odstrčila a opáčila: „Jste všichni stejní. Vedete rytířské řeči, naparujete se, ale když vás bezbranná dívka požádá o pomoc, vymlouváte se! Ale i vy ponesete odpovědnost za mé neštěstí!“ S hlasitým pláčem se zhroutila do překrásně vyřezávaného křesla. Trvalo dost dlouho, než se Oldřichovi z Chlumu podařilo Ludmilu utišit. Přiměl ji, aby vypila dva poháry vína. Smutná a bez zájmu o cokoli se nechala odvést. Oldřich ji doprovodil až na konec chodby. V zadní části paláce se nacházel fraucimor. Tam dívku předal služebné, aby Ludmilu před blížící se slavnostní hostinou nalíčila.