Jošt

Zdeněk Grmolec Jošt Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 www.mobaknihy.cz © Zdeněk Grmolec, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020

Vydání první

ISBN 978-80-243-9195-3

ZDENĚK GRMOLEC

motto: „To, co udělal Karel IV. z Prahy, učiním já z Brna.“ Jošt Moravský

1. PONÍŽENÍ

Nad hlavami jezdců plápolal prapor s rudým lvem v bílo-modrém pruhovaném poli. A modrá byla i obloha.

Devatenáctiletý Jan Jindřich, druhý syn Jana Lucemburského, jedoucí v čele asi padesáti jezdců, byl už myšlenkami u svého bratra Karla, českého krále. Jak mu vysvětlí, co se stalo? Hanbou by se propadl, když si vzpomněl na událost, kterou zažil předevčírem: Vracel se z lovu – unavený, ale spokojený. Podařilo se mu skolit v tyrolských lesích desateráka, na kterého si dělal zálusk už několik týdnů. Nehnal koně do hradu ke své ženě, vychutnával si jeho lehký krok po spadaném listí vonícím deštěm a houbami. Nechtělo se mu ulehnout vedle ženy, která se s ním chvíli svářila a pak se mu okatě nabízela. Něžností ani pochopení se od ní nedočkal. Jak ho už unavovaly Markétiny výstupy, hysterické řvaní a dožadování se tělesné lásky! A když ji neposkytl, nadávky a urážky nebraly konce, kolikrát mu vynadala do impotentů! Prchal pryč, do lesů, které si zamiloval.

Jan Jindřich jel poslední v řadě, před ním lokajové a sluhové, v čele jeho důvěrník Mikuláš Brněnský, kterého mu poslal bratr Karel. Mikulášův kůň se zastavil. Padací most tyrolského hradu byl zvednutý a brána zamčená.

Mikuláš přijel s touto zprávou za Janem.

7

„Zase nějaké nedorozumění? Chrápe snad věžní stráž?“ probouzel se Jan Jindřich ze snu o klidném životě poustevníka někde v horách, kam by za ním nikdo nemohl, především ne jeho manželka Markéta. Popohnal koně a všechny předjel: „Spusťte most, otevřete bránu,“ zavolal směrem k strážní věži. Nikdo se ve věžním okénku neobjevil. „Řádí tu snad mor? Pomřeli všichni?“ Jan netušil, že jeho manželka již před několika měsíci uzavřela tajnou dohodu s Ludvíkem Bavorským, synem krále Ludvíka Bavora, o tom, že se Jana Jindřicha zbaví a na tyrolský vévodský stolec se posadí Ludvík.

Mohl se Jan Jindřich rozčilovat, jak chtěl, tyrolský hrad pro něho zůstal uzavřený. Nakonec pokrčil rameny a obrátil koně. Mikuláš si všiml, že se otevřela branka v levé části hradeb a vyšla z ní větší skupina mužů. Uvědomil si, že jde o českou posádku, kterou zanechal na hradě Janův bratr Karel. „Vzpoura!“ vykřikl a ukázal na muže, kteří utíkali k Janu Jindřichovi. Jejich velitel pak hlásil: „Odzbrojili nás ve spánku a vyhnali. Hrad je plný bavorských žoldnéřů.“ „Bavorských?“ zakroutil hlavou Jan Jindřich. „Tak už víme, odkud vítr fouká,“ podíval se Mikuláš na Jana Jindřicha. „Čeká nás cesta do Prahy ke Karlovi!“ Nikomu to nikdy neprozradí, ale v té chvíli pocítil Jan Jindřich obrovskou úlevu. Skončilo jedenáct let Markétina teroru. Pochopí ho Karel? Odpustí mu, když jeho dynastické zájmy padly?

8

2. MELUZÍNA

Trvalo deset let, než Jan Jindřich dokázal celému světu, že ohledně jeho impotence Markéta Maultasch zvaná Pyskatá lhala. Jeho druhé manželce Markétě Opolské se narodil syn, jemuž dali jméno Jošt. Zlé jazyky tvrdily, že mu k synovi dopomohl jeho bratr, sexuálně náruživý Karel IV. Že by se ale zasloužil o narození dalších dvou synů a jedné dcery opět Karel? Nebo snad někdo jiný? Co skrývaly lucemburské ložnice, se nikdo nedozví. Jisté je, že Karel svému bratrovi zachoval přízeň, Jan Jindřich se stal jeho zásluhou mocným mužem, moravským markrabětem.

Jan Jindřich se svým synem často rozprávěl: „A možná, Joštíku… Král Karel nemá dědice a ty jsi první na řadě. A víš vůbec, do jak slavného rodu ses narodil? Povím ti to pěkně od začátku.“ Malý následník markraběte koulel očima, pozoroval mouchy hrající si na stole. Jak po sobě divně lezou! Uslyšel otcova slova o Meluzíně. Znal ji od své chůvy. Proháněla se v komíně a odnášela děti, které neposlouchají nebo nechtějí spát. Slyšel o ní tolikrát, že ho Meluzína přestala zajímat, natož strašit. Z desky stolu sklouzl jeho pohled ven z okna. Venku se jen tak lehce proplétal v listoví mírný vánek, kdepak nějaká meluzína! „A do krásné dívky Meluzíny se zahleděl chudý rytíř Raimond,“ vyprávěl dál otec.

9

A už je to zase tady! Rytíři, pořád jenom nějací rytíři, bojují, jsou stateční, dobývají města. „Co znamená ‚zahleděl‘, tati?“ K jejich rozhovoru se nachomýtl starý Jean, trubadúr, který se poznal s Janem Jindřichem už v Tyrolích. Když markraběte nepustila Markéta do hradu a on odjížděl do Čech, přednášel mu verše zahánějící smutek a tlumící vztek. Postupně se Jean stával pro moravského markraběte jakýmsi zrcadlem pravdy, a i když mu často vmetl do tváře nepříjemnosti, Jan Jindřich si to nechal líbit.

Před Jeanem by si nedovolil mluvit o velké lásce, kterou vzplanul ke své ženě Markétě Opavské, před Jeanem si nedovolil lhát. „No, tak to na světě chodí, můj synku, že si muž oblíbí jednu ženu víc než ostatní a zamiluje se do ní. Říká se tomu láska…“ Už slyší Jeanovu poznámku: To, čeho jsi ty, Jane Jindřichu, nebyl nikdy schopen. Máš pravdu, Jeane, ale před mým klukem raděj mlč. Jeanovy oči ale říkají: Vždyť jsem nepromluvil, to promluvilo jen tvoje svědomí. „A když se muž do ženy zamiluje, vezme si ji pak za manželku. A tak se stalo i s rytířem Raimondem. Meluzína byla pro něho všechno na světě, vybudoval pro ni hrad Lusignan. Byl tak zamilovaný, že bez váhání splnil Meluzíninu podmínku – odejde každou sobotu z hradu a vrátí se až večer. A Raimund se nesmí ptát ani dozvědět, kam Meluzína odchází a co dělá. A jak čas plynul a narodilo se sedm synů…“ „Všichni byli stateční rytíři, že tati,“ přerušil markraběte jeho syn. „Správně synku, bystře jsi to odhadl.“ 10

Ale tati, pomyslel si Jošt, museli to být rytíři, když byli z našeho rodu, ne? Na to není potřeba být nějak bystrý.

Jean se ušklíbl, ale Jan to naštěstí neviděl a pokračoval: „Raimondovi přece jen za nějaký čas začalo vrtat hlavou, co že jeho krásná žena o sobotách dělá, kam se ztrácí, proč nemůže být s rodinou.“ Že byla žárlivost hlavní pohnutkou k tomu, aby Raimond svou ženu v sobotu pozoroval, svému synkovi neřekl. Přece mu nebude vysvětlovat, co je žárlivost. Ta ho v životě určitě potká, nejlíp, když si ji prožije sám. Navíc na ni ani na lásku se nedá připravit, tak jaképak vysvětlování!

Teprve nyní začal příběh malého Jošta zajímat. „Raimond se vydal v sobotu za svojí ženou, sledoval ji opatrně, aby ho nemohla zpozorovat. A tak porušil svůj slib. Meluzína vešla do domku, odkud bylo slyšet hlasité šplouchání. Raimond se postavil k malému okénku a nahlédl dovnitř. Nemohl uvěřit tomu, co vidí! Jeho milá krásná paní se rozkošnicky máchala ve vodě. Na tom by nebylo nic až tak divného, jenomže když ponořila do vody trup a nad hladinou se objevila její spodní část těla, panebože, od pasu dolů byla rybou!“ „Rybou?“ vykulil oči malý Jošt. „Plky,“ ozvalo se z místa, kde seděl starý Jean. „Jde o pověst, o legendu, Jeane.“ „Kluk to tak nevnímá, ještě tomu bude nakonec věřit.“ „Co je legenda?“ zeptal se malý Jošt. „No to je, když si někdo vymýšlí nesmysly,“ odpověděl mu Jean. „Podivné. Náš rod začíná výmyslem?“ podivoval se Jošt. „Ven,“ zařval Jan Jindřich směrem k Jeanovi.

11

„Jak to bylo dál, tati?“ Jan počkal, až se Jean odšourá z komnaty, a pokračoval: „Raimond se tak lekl rybího ocasu svojí ženy, že vykřikl. Meluzína ho uslyšela a vylétla s pláčem oknem ven.“ Ode dveří se ozval Jeanův hlasitý smích. Markrabě si rychle zul střevíc a mrštil jím po Jeanovi, ten však stačil zmizet za dveřmi. Jošt se té scéně nedivil, tatínek si tak s Jeanem hráli často. „Abych to dokončil. Raimond Meluzínu volal, lákal ji zpátky na svůj hrad. Občas se stalo, že se přišla podívat na své syny. Když přicházela, ozvalo se kvílení, bědování, hučení a naříkání, tedy zvuky podobné větru. V té chvíli se v hradu Lusignanu všichni modlili, zavírali sice okna a dveře, nic to nebylo platné, vítr se proháněl komnatami, kuchyní, věží i hospodářskými budovami. Jako živou bytost Raimond Meluzínu už nikdy neuviděl. Když si uvědomil, že vítr je její duší, začal jej milovat. Často ho pak bylo vidět, jak se prostovlasý prohání ve větru krajinou a šeptá milostná slova.“ „A co se stalo s těma klukama?“ „S jakýma klukama?“ zeptal se markrabě ještě trochu stále přítomný u Raimonda plačícího a milostně toužícího ve větru. „Myslíš Raimondovy syny? Stali se většinou králi a založili několik významných francouzských rodů, mezi něž patří i ten náš. A teď si běž hrát, tatínek si potřebuje odpočinout.“ Jošt se rozběhl ke dveřím. Zjistil, že jsou pootevřené a za nimi stojí starý Jean. Zatahal Jošta za rukáv: „Drž se, kluku, raděj při zemi a nepodléhej takovým pověstem jako tvůj otec. Je to celé nesmysl. Taky ti taťka zamlčel, že v té pověsti vystupuje i Reanud, který se stal 12

českým králem. To je ale úplná blbost. Na českém trůnu nikdy žádný Reanud neseděl, tady vidíš, jak si ti kronikáři vymýšlejí.“ Jošt měl v hlavě zmatek. Žila Meluzína, nebo nežila? S prvním výkopem hadrového míče mu už byla Meluzína ukradená…

13

3. FLORIÁN

Šedé mraky nad hřbitovem u kostela svatého Jakuba dotvářely při pohřbu představené sester cisterciaček smutnou, tísnivou atmosféru.

Zemřela jedna z mých opor v tomto městě, kde na mě číhá milion nástrah, brumlal si pod fousy augustiniánský opat Sezema z Hradce, potomek Vítkovců. Jako druhorozený syn se vydal na církevní dráhu v době, kdy se jeho rod znesvářil s markrabětem Janem Jindřichem. A právě od něj se mu dostalo příkoří, jako kdyby byl prašivým psem. „Jan Jindřich dostal darem od svého bratra krále Karla IV. vzácnou ikonu, naši Matku blahoslavenou s Ježíškem v náruči. Maloval ji sám svatý Lukáš. Markrabě Jindřich se rozhodl darovat obraz našemu řádu. Řádu, kde já jsem opatem. A co udělal markrabě, ten neschopný červ, který je jen smradlavou onucí na noze svého mocného bratra? Vymínil si, abych vzácnou ikonu nepřevzal já, ale můj zástupce Vladislav. Jaká pohana! Celé Brno, celá Morava i několik rakouských a uherských pánů to vidělo. Ptali se, kde jsem já, augustiniánský opat, ale jen potichu. Nikdo si to nechtěl rozházet s bratrem mocného panovníka,“ mumlal si pro sebe Sezema. „Otče, obřad skončil, zůstali jsme na hřbitově jen my dva,“ promluvil na Sezemu mnich Florián doprovázející opata na pohřeb. Sezema si ani nevšiml, že z nebe spadly první kapky, hustota deště sílila.

14

„Ke Svatému Tomáši to není daleko, rychle pojďme.“ Oba si nasadili na hlavy kapuce a vydali se k augustiniánskému konventu. „Otče opate, prosím za prominutí, že se osměluji, nezapomněl jste na moji prosbu?“ Samozřejmě, že opat zapomněl, ale nyní mu bleskla hlavou myšlenka, že by mu mohl být Florián prospěšný.

Už dřív si všiml, jak je mladý mnich mazaný, ale neukázněný. Často nedokázal přijít včas na roráty i ostatní modlitby, což se považovalo za hřích. A kdo hřeší, je zranitelný! „Nezapomněl, bratře Floriáne. Ověřoval jsem si případ tvojí sestry. Radní Pankrác je přesvědčený, že tu minci ukradla.“ „To je lež, znám svoji sestru dobře, je zbožná a poctivá.

Pomstila se jí ošklivá Lucina, protože mládenec, na kterého si myslela, dal přednost mojí sestře.“ „A kde jsou důkazy, že jí stříbrňák Lucie podstrčila?“ „Otče, velice vás prosím, kdybyste se u Pankráce přimluvil.“ „Možná, Floriáne, ale očekávám od tebe protislužbu.“ „Pro vás všechno, otče opate.“ „Opravdu? Nesliboval bych.“ „Ale ano, ano, sestra je opravdu nevinná.“ „Nejsi, Floriáne, slepý, abys neviděl, jakého příkoří se mi dostalo od moravského markraběte.“ Panebože, co já s tím, tohle je vysoká hra a já jsem jenom obyčejný mnich, který si přeje dostat sestru ze žaláře, přemítá v hlavě Florián. „Jistě je ti, Floriáne, známo, že markrabě má syna.

A slyšel jsem, že pro něho hledá učitele. Ty ovládáš latinu i němčinu dobře, postarám se, abys to byl ty, kdo bude 15

Jošta učit! A kdo mě bude dopodrobna informovat, jak to vypadá na markraběcím dvoře. Budeš mít uši všude.

A nenápadně budeš mladému Joštovi vtloukat do hlavy, aby se ucházel o vládu dřív, než jeho otec zemře. Nestane se tak v naší historii poprvé, vzpomeňme Přemysla Otakara Druhého.“ „Otče opate, to, co po mně chcete…“ „Nevyslovuj to slovo! Účel světí prostředky a věř mi, že odstranění Jana Jindřicha bude pro moravskou zemi požehnáním.“ Spíš požehnáním pro tebe, ty starý intrikáne! „Když svoji bohulibou úlohu v tomto zápase nepřijmeš, víš, co tvoji sestru v žaláři čeká.“ Představa jeho milované Barborky připoutané k řetězu na hnoji mezi krysami, ne, ta se nedala snést: „Ano, otče opate, tu bohulibou činnost rád vykonám.“ *** Nenápadný mladý muž v mnišském hábitu připomínal Joštovi králíka, toho bílého s červenýma očima. Augustinián Florián se od této chvíle stal jeho učitelem němčiny a latiny. „Od čeho máš, otče, začervenalé oči?“ Bezprostřední chlapec, pomyslel si Florián. Možná bylo chybou tolik usilovat o přístup na markraběcí dvůr.

Bylo mu špatně v augustiniánském konventu? Ale když opat… na to raděj nevzpomínat. „Od modlení, Milosti, nekonečného modlení.“ Snad si ten mníšek nemyslí, že se s ním budu celé dny modlit!

16

„Takže mě máš učit latinu a němčinu?“ „Jak poručila Jeho Milost váš otec, začneme hned.“ Florián otevřel latinský spis, četl text, vybíral slova, která si měl Jošt zapisovat a Florián k nim diktoval české a německé výrazy. Zpočátku to Jošta otravovalo, grimasami v obličeji dával najevo, jak se nudí, a myslel si, že Floriána znechutí natolik, aby s učením přestal. Mnicha sice znechutil, ale v učení přesto pokračoval. Asi po čtvrthodině Jošt zpozorněl. Co mu mnich četl, nebylo tak nezajímavé. Spisek pojednával o historii jeho lucemburského rodu, ne o žádné Meluzíně, ale o skutečné ženě, hraběnce Ermesindě. Ve čtyřiceti letech se stala vdovou a regentkou hrabství, jelikož jejímu synovi, následníku na hraběcí stolec Jindřichovi, bylo teprve pět let. Ermesinda vládla tak, že se snažila urovnávat všechny spory mírovou cestou, podařilo se jí tak zmírnit třenice mezi pány, které bývají kamenem úrazu nejen pro hrabství, ale všechny státní útvary. Hrabivost panstva vedla vždy k chudobě a nespokojenosti, povstáním a bouřím. To moudrá Ermesinda dobře věděla. Její trpělivost se šlechtici byla bezbřehá, ale přinášela výsledky. Nastal rozvoj měst a nejnižší vrstvy žily, také díky dlouhému míru, v poměrném blahobytu.

Mladý Jošt si samozřejmě neuvědomoval, že si Florián Ermesindu vybral proto, že chtěl Jošta naučit nejzajímavějšímu řemeslu na světě – vládnutí.

Florián zpozoroval, že Jošta začíná Ermesinda zajímat, přestal proto číst a o Ermesindě vyprávěl sám: „Ta moudrá žena pochopila, že pro blahobyt jejího hrabství je nejdůležitější obchod, proto do své země zvala obchodníky z nejrůznějších koutů světa. A pochopila také, jak jsou důležité kláštery jako střediska vzdělanosti, ­proto 17

je podporovala a sama založila klášter Clairefontaine.

Vzdělání, Milosti, je velice důležité, osvícený panovník dokáže rozšířit svůj vliv, a tudíž i území, víc než nevzdělaný válečník. Ermesinda věděla, že její šlechta patří k těm druhým jmenovaným, znala své šlechtice, jejich nabubřelost a neurvalost. Využila jejich ješitnosti a vytvořila z těch nejmocnějších a nejagresivnějších svůj poradní sbor, a tak je zkrotila. A aby nespravovali její zemi tupci, nahradila dědičné úřady sesaditelnými úředníky. Navíc si šlechtu neustále zavazovala nějakými menšími výhodami, aby ji stále více připoutávala k svému lucemburskému rodu, jehož postavení se tak stávalo neotřesitelným. Skutečná matka vašeho rodu, Milosti, nikoliv bájná Meluzína.“ „Ano, otče,“ oslovení Floriána „otče“ připadlo Joštovi nepatřičné, protože Florián byl jen o čtyři roky starší než on, ale snažil se dodržet, co mu otec vštípil do hlavy. „Ano, ano,“ opakoval, „nevzal si z Ermesindy příklad můj strýc Karel, římský císař a úspěšný vládce?“ „Výborně, Milosti,“ vykřikl Florián, „máš bystrého ducha, bude z tebe dobrý vladař.“ Florián to vůbec nemyslel jako lichotku. „Římský císař, římský král Karel,“ opakoval si v duchu několikrát Jošt. Chtěl by být tak mocný, jako je on! „Moje milovaná sestřička, jak ta musí ve vězení trpět!“ opakoval si v duchu několikrát Florián. *** „Už jsi na prahu dospělosti, Jošte, tvůj otec se rozhodl, že si nesmíš už hrát s mladšími sourozenci Janem Soběslavem a Prokopem.“ 18

Florián očekával vzdor, jak bylo u Jošta obvyklé. „S těmi usmrkanci? Ani mě nenapadne, abych si s nimi hrál!“ „Výborně! Tvůj otec mi také kladl na srdce, abych tě vedl ke zbožnosti. Vyrazíme do kostela.“ Florián uviděl na Joštově obličeji grimasu doprovázenou převrácením očí, kterou puberťáci obvykle udělají, když se jim něco nelíbí. Usmál se, aby to Jošt neviděl.

Postavili se před oltář. „Pamatuj si, Milosti, jednou provždy,“ ukázal Florián na oltářní obraz, „máš před sebou nejvzácnější obraz, jaký bys mohl kdy spatřit. Tu madonu namaloval sám svatý Lukáš, záhadnými cestami se dostala do rukou tvého strýce Karla a ten ji daroval tvému otci. Pomodlíme se před ní. I německy.“ Joštovi se do modlení nechtělo a přemýšlel, jak by Floriána zabavil. „Otče, víš o tom, že mě už málem oženili? S Eliškou, neteří krále Ludvíka Uherského.“ „Ano? Povíš mi o tom po modlitbách.“ „Když se ale Ludvík pustil do tatínka, nevěsta už pro mě nebyla.“ „Řekl jsem otčenáš dvakrát česky a dvakrát německy, pak se spolu můžeme vybavovat.“ „No ale tohle je zajímavější – mohl jsem se stát českým králem, kdybych se oženil se svojí sestřenicí, dcerou strýčka Karla. Jenomže se mu narodil Václav a na mě zbyla jen markraběcí korunka. Teda po tatínkově smrti. Ale já nechci, aby zemřel. Nechce se mi vládnout.“ „Jošte! Abych tatínkovi nepověděl, že se nechceš modlit!“ 19

„Teda, mnichu, s tebou není žádná zábava! Ale dobře, budu se modlit, ale pak mi splníš jedno přání.“ „Jaké?“ Jošt se ušklíbl: „Je takové zvláštní.“ „Plním i zvláštní přání, ovšem s podmínkou.“ „Jakou?“ „Nejdřív ty.“ „Když byl u nás na návštěvě pan Vilém, povídal mi o komediantech. Sledoval jejich představení na Rybím trhu a hodně se nasmál. Rád bych je viděl!“ „Markraběcí synci se nemůžou jen tak ukazovat na tržišti.“ „Ani v přestrojení?“ „Tak tohle sis vymyslel? Jsi hlavička, Jošte.“ „Sehnal bys nějaké hadry a půjdeme tam spolu. Taky se ti líbí komedianti?“ „Je to holota sprostá a nezdvořilá.“ Mnich si zase vzpomněl na svoji sestru trpící v kriminále a na to, co slíbil opatu Sezemovi. Usmál se tak, aby Jošt pochopil, že souhlasí: „Ale pod podmínkou, že se od tebe dozvím všechny klepy, které zaslechneš. Jsem hrozně zvědavý, víš? A líbí se mi tu jedna paní, potřeboval bych se o ní všechno dozvědět.“ „No, mníšku, ty se zajímáš o ženy?“ „Ale jenom v teoretické rovině.“ „Hm, tak jo. Kdy přineseš ty hadry?“ Jošt měl pocit, že si mnicha zavázal. Věděl přece, jak to s mnichy chodí – káží vodu, pijí víno. Ani jeho otec o nich nemluvil nejlíp a jejich hrátkám se ženskými se smál. Také Florián měl pocit, že mu bude Jošt zavázaný a bude mu 20

nosit zprávy z markraběcího dvora. Mají spolu tajemství a tajemství zavazuje. *** Před kostelem svatého Mikuláše na Dolním náměstí vyrostlo z desek vyvýšené pódium. „Tam bude ráj,“ mrkl na Jošta v šatech, jaké nosili řemeslníci, Florián. „Ráj“ byl ozdoben vonícími květinami a listím, na okrajích stály stromy s ovocem, pod nimi hlavy vinné révy porostlé hrozny. Ze všech stran splývaly z dřevěných tyčí závěsy, nad nimi bylo vidět několik lidských hlav od ramen nahoru. „Proč nejsou vidět celí?“ „Protože jsou v ráji, přece.“ „V ráji nemají lidi těla?“ „Samozřejmě že ne. To ti žádný farář neřekl?“ rozčiloval se Florián.

Jošt ho přestal poslouchat, protože se pod „rájem“ objevily tři ženské postavy. Ve chvíli, kdy vstoupily před „ráj“, ozval se z kulatého otvoru v deskách pod rájem řev, rámus a rány. Z díry čouhaly dvě hlavy čertů, jednoho mladého a jednoho starého. Mladý čert Floriána upoutal: „Skutečně ďábelský chlapík!“ poznamenal, „dokonalejšího ďábla by si snad nikdo nevymyslel.“ Jošt ho nevnímal, bedlivě sledoval tři ženy. Dohadovaly se, kolik můžou stát masti, které chtějí použít na pomazání Kristova mrtvého těla. „Tři Marie,“ oznamoval Florián Joštovi. „Já vím.“ 21

„Přece jenom tě farář něco naučil!“ a pak uviděl na Joštovi zklamaný výraz. „Mluví latinsky, že? Kdybys nebyl líný a učil se, jak tě nabádám, mohl bys jim rozumět.“ „No dobrá, dobrá, budu se učit,“ brblal Jošt.

Pak se na scéně objevil chlapík nesoucí velkou brašnu.

Chvíli se v ní přehraboval a nakonec vylovil velkou flašku a podával ji Mariím: „Vzácné paní, na celém světě nenajdete lepší pomazání na Kristovy rány.“ Mastičkář mluvil česky, takže mu Jošt i ostatní lidé kolem rozuměli. Byli to většinou chudáci, řemeslníci, jen sem tam se objevil nějaký měšťan v honosnějším oděvu. Jedna z Marií si láhev vzala, druhá podala mastičkáři peníz. Ten jej přijímal s poníženou grimasou. Lidé se zasmáli. Joštovi jeho pitvoření zas až tak směšné nepřipadalo.

Sotva tři Marie zmizely, vyskočili z díry pod pódiem ďáblové. Ten starší si nasadil zvířecí masku, kde z huby zvířete vyčnívaly mohutné tesáky zbarvené krví. Byl chlupatý a na kůži měl rozetřený uhelný prach, ze zadku mu trčel dlouhý ocas. Mladší si nepotřeboval nic nasazovat, rty zvýrazněné krví, dlouhý nos, jehož nosní dírky by mohly posloužit vosám za hnízdo, vystouplé oči podmalované černou barvou, v nichž se blýskalo bělmo pod dlouhými řasami. Barva očí byla stejně černá jako bujná hříva na ďáblově hlavě. „Neuvěřitelný zjev,“ pozoroval Florián vzrušeně mladého ďábla, který byl o tři hlavy vyšší než druhý pekelník, a jeho mohutné, ale štíhlé šlachovité tělo zabíralo třetinu scény. Čerti se rvali, pištěli, hýkali, chrastili řetězy, obstoupili mastičkáře, hrozili mu, provokovali jej, ale on se jen smál a nakonec šlápl staršímu čertovi na ocas. Od té chvíle se nepřestali lidé smát. Ocas ďáblovi upadl, což 22

asi nebylo úmyslné, ale mastičkář, břichatý malý mrštný chlapík, se nenechal vyvést z míry, ocas chytil a hodil ho do díry, ve které pak oba čerti zmizeli. Na levé straně scény se objevil malý kluk v kostýmu z papíru, polepeném třásničkami a malými zvonečky. Když se mladíček pohnul, zacinkaly. Na hlavě měl klobouček s pérem a tenké nohy v punčochách, těsně obepnutých kolem stehen a lýtek. Působily v kombinaci s kostýmovou nabíranou sukní a mohutnými rukávy směšně. Jednu ruku měl v bok, ve druhé držel papír s nápisem ODPUSTEK. Když si nápis lidé přečetli, přestali se smát a pokřikovali nadávky, hrozili pěstmi a v jejich obličejích se usadila zloba. „Co to má znamenat, Floriáne?“ „Nic, na to se nedívej. A vůbec, už jsi toho viděl dost.

Půjdeme domů.“ „Ale já to chci vidět celé!“ Z Joštova výrazu Florián pochopil, že ho domů nedostane ani párem volů. A litoval, že sem Jošta vzal, začínal mít pocit, že se ve hře, kterou považoval za náboženskou, něco zvrhává. Na pódiu se objevil Abraham, v náručí nesl Izáka a volal na mastičkáře: „Vítej, Mistře ctný a slovutný, přišel jsem k tobě smutný.

Snažně tě prosím, přikaž mému synu z mrtvých vstáti, chtěl bych ti za to mnoho zlata dáti.“ Mastičkář mu odpovídá: „Abrahame, chci ti říci, tvého syna ze smrti zvednu, když od tebe tři hřivny zlata dostanu a tvoji dceru Meču k tomu.“ 23

Abraham zalomí rukama, zakoulí očima: „Mistře, rád dám, co potřebuješ sám.“ A na to mastičkář: „Pomáhej mi, Boží synu, a Panna Maria k tomu, ve jménu Božím, já tě Izáku mažu a vstát ti kážu.

Proč Izáku ležíš a svého otce trápíš?

Vstaň a dej chválu Hospodinu a svaté Máře i jejich synu.“ Mastičkář deklamoval verše, přitom se potutelně usmíval do hlediště tak, aby to Abraham neviděl, a lil Izákovi na zadek nějakou břečku. Izák pak vstal a vyjekl: „Ach ouvej, ouvej, jak těžko jsem vstal, div jsem se při tom neposral, jiní Mistři po svém právu, mažou svými mastmi hlavu, ale ty jsi, Mistře, jinou léčbu zvolil a celou řiť mi mastí polil.“ Dav propukl v nezřízený chechot, Florián táhl Jošta za ruku pryč. Jošt se smál a vykřikoval: „Ale ty jsi jinou léčbu zvolil a celou řiť mi mastí polil!“ *** Krčma na Horním trhu se stala Floriánovi oázou klidu, i když se zde hádali a rvali dva nabroušení chlapíci.

24

Co byla rvačka nějakých trhovců proti nervovému vypětí, které pociťoval, kdykoliv se setkal s Joštem? Úloha špicla se mu vůbec nelíbila. Propustí někdy moji sestru? Není přece v Sezemově zájmu, aby ji pustili, nemohl by mě pak vydírat. Přihnul si z korbele piva a podíval se oknem na rynek. Rozdělili si jej hrnčíři, vetešníci a prodavači drůbeže. Zadíval se na jednoho schlíplého kohoutka v kleci. To jsem já, pomyslel si. Bezděky se podíval ke dveřím a uviděl v nich ďábla rozhlížejícího se, kam by se posadil. A jediné volné místo bylo u jeho stolu. To mi ještě zbývalo, budu sedět u stolu s ďáblem!

Herec se posadil a málem pod ním rupla bytelná židle, zhotovená z dubového dřeva.

Do krčmy přišli i ostatní herci a rozhlédli se. Jediné místo, kam by se mohli posadit, bylo u mnichova a ďáblova stolu. Ale herci si nepřisedli. Postavili se do rohu místnosti a tam popíjeli pivo. „Hajzli,“ utrousil ďábel. „Moc si s kolegy nerozumíš, co?“ „Jsou to smradi, bojí se mě jako čert kříže.“ Florián se usmál, přirovnání vycházející z ďáblových úst o Bohu a čertovi se mu líbilo. Čím víc piva vypili, tím víc byl ďábel přístupnější. Mníšek to sváděl na křesťanskou lásku, ale v hloubi duše věděl, že je v tom něco jiného, cosi zvláštního, co si nedokázal vysvětlit. Začínalo mu být ďábla líto. „Proč s nimi hraješ, když si nerozumíte?“ „Protože nemám, co bych dělal jiného. Hodím se jedině za ďábla na jevišti.“ Jenom na jevišti? měl už Florián otázku na jazyku, ale nezeptal se.

25

„Takový silný velký chlap jako ty a nikam tě nevzali do služby? Třeba k řezníkům, kde se musí tahat velké kusy dobytka?“ „Ani tam, ani nikam jinam!“ „Spíš si myslím, že tě nevzali, protože jsi nevolník, který zběhl od pána!“ „A kdyby, mníšku? Udáš mě?“ „Proč bych to dělal?“ Chvíli mlčeli a pak ďábel vstal a podal Floriánovi ruku.

Převrhl přitom židli, aby vzbudil pozornost. A když viděl, že se na něho dívají ostatní herci, natáhl svoji tlapu k mnichovi. Floriánovi nezbývalo než vstát a podat mu ruku.

Očekával silný stisk, který mu rozdrtí dlaň, ale ďábel mu ji stiskl jen jemně: „Rymeš.“ „Florián.“ Posadili se. Od svých kolegů nesklidil obdiv, ale jen několik úsměšků. „Nechej je být, Rymeši, třeba je nebudeš potřebovat.“ „Cože?“ „Tak mě napadlo, možná by se našlo místo pomocníka v klášterní zahradě.“ Uviděl v hromotlukově obličeji zklamání. „To by se ti nelíbilo?“ „Líbilo, ale až mě váš představený uvidí, vykopne mě ze dveří.“ „To si nemyslím.“ Opatovi může být Rymeš prospěšný, i když je zběh.

Nebo možná právě proto. *** 26

Opat Sezema Rymeše ze dveří nevykopl. „Abych tě, chlapče, zaměstnal, potřebuju o tobě vědět všechno podstatné.“ Chlapče, jak otcovsky to znělo! Mohutný chlap ďábel Rymeš nabíral k pláči: „Otče opate, bude má zpověď zpovědním tajemstvím?“ Není zase až tak prostý a hloupý, jak by se zdálo, pomyslel si Sezema. „Samozřejmě.“ Zázračné slovíčko, které Rymešovi dovolilo, aby ze sebe vychrlil, jak mu zemřela matka, když mu bylo pět let, a že otec si jinou ženu už nenašel. Žili ve špíně a blátě. Když neměli v zimě na otop, postavili do světnice kozu, aby se všichni tři zahřáli. A když se jednou napil z jejího vemene mléka, otec ho zmlátil. Mlátil ho často, potřeboval si vybít vztek z nepodařeného života. Opat předpokládal, že v něm bude chtít Rymeš vzbudit lítost, pravděpodobně nadsazoval a vymýšlel si, ale zážitek s kozou zněl dost věrohodně.

I tak lítost v opatovi nevzbudil. Takových jako Rymeš jsou přece tisíce. A co s tím, když to Bůh tak zařídil? „Třikrát zdrávas a třikrát otčenáš. Modlitba ti, chlape, pomůže. V klášteře budeš pomocníkem v zahradě, jak ti řekl Florián. Vyžaduji od tebe naprostou poslušnost. Ve všem, rozumíš? Nebudeš se u nás mít špatně, rozhodně mnohem líp než s tou komediantskou šmírou. Budeš muset udělat věci, které se ti nebudou líbit, ale věř mi, že je to pro dobro Boží i tohoto světa.“ „Ano, otče opate, udělám všechno, co si budete přát,“ opakoval několikrát Rymeš, i když mu v hlavě nepříjemně zněla poslední opatova věta: Udělat věci, které se mi nebudou líbit? Co tím opat myslel?

27

Rymeš se divil, že je pro pomocníka v zahradě důležité ohánět se dokonale s dýkou, dokonce mu opat k tomu najal chlápka, který rozhodně nevypadal zbožně. Snažil se starého vysloužilce vyptávat, aby se dozvěděl, co je zač. „Já budu držet hubu a ty taky, jasný? Ode mě se dozvíš, jak máš zacházet s nožem a dýkou, nic víc, rozumíš?“ Hrátky s dýkou a nožem se Rymešovi líbily víc než poskakování po prknech, řvát, chřestit řetězem a předstírat, jak strašný je ďábel. A když se loučil s mistrem, uslyšel, že umí bojovat až ďábelsky dobře. Rymeš se zachechtal a mrštil nožem do středu terče visícího na starých vratech klášterní stodoly. Zeptal se jednou Floriána, ke kterému přilnul jako pes k pánovi, proč by měl umět zacházet s nožem a dýkou. „Buď rád, chlape, opat tě povýšil na strážce kláštera.“ Rymeš pokrčil rameny: Na co potřebuje klášter strážce? Má přece vysoké zdi a fortnu střeží bratr Bartoloměj, tomu nepřeletí přes bránu ani pták, aby si toho nevšiml.

Nezeptal se. Pochopil, že v tomto klášteře jsou otázky zapovězené.

28