Kde rostou divoké třešně

Laura Madeleine

Laura Madeleine Kde rostou divoké třešně Originální název: Where the Wild Cherries Grow, vydáno v Black Swan, London, 2017 Překlad Petra Pechalová Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz Copyright © Laura Hounsom 2017 Translation © Petra Pechalová, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první ISBN 978-80-243-9210-3

Ma ad LLaauurr aa M d ee ll eeiinnee

Pro Terryho a Iris, dva nejnepravděpodobnější spojence

Prolog Duben 1919

Běželi jsme tmou. Boty jsem ztratila při tanci, a ačkoli noční vzduch byl teplý, z prašné cesty jsem cítila na holých chodidlech chlad. Zasmála jsem se, zkusila jsem se mladíka, který mě držel za ruku, zeptat, kam jdeme, ale on se ke mně jen otočil, usmál se a v opálené tváři se mu zablýskly zuby.

Seskočila jsem za ním na pláž. Byl příliv a z moře se linula vůně minerálů. Hladina se ani nehnula, já však věděla, že se to pod ní hemží životem, ploutvemi a šupinami a třpytivými stříbřitými očky.

Zastavil se tak zprudka, až jsem do něj málem vrazila.

Došli jsme k útesu na konci pláže. Když jsem se pokusila upoutat jeho pozornost, říct mu, že dál jít nemůžeme, pustil mou dlaň a mně v ní tak zbylo jen smutné brnění.

Bylo tam mokro, cítila jsem vlhký písek a schnoucí chaluhy. Přejel prsty po skále a odhrnul rostlinu, která se urputně snažila růst v puklině bez přístupu vody. Za ní se ukrývala kamenná prohlubeň, skoro až takové stupátko.

O kus výš byl vydloubnutý další kus kamene. A nad tím, kousek nad jeho hlavou, se nacházela římsa.

5

Pokusila jsem se namítnout, že nejsem ve stavu, kdy bych mohla šplhat po skále, ale on mi věnoval pouze úsměv, který se dle mého od jeho třinácti, od jeho chlapeckých let plných darebáctví, nejspíš ani trochu nezměnil. Sehnul se a poklepal mi na kotník, až jsem váhavě zvedla nohu.

Rukama mi obemkl chodidlo. Prsty měl teplé, zdrsněné léty, kdy se setkávaly se solí a lany. Hleděl na mě skrz černé vlasy, očima, které toho vždycky viděly až příliš mnoho.

Hned nato jsem vyjekla, jak jsem vylétla vzhůru, a překvapeně jsem šátrala po nerovné skále. Má noha našla oporu v jedné z děr a já se přitiskla ke kameni, celá rozesmátá a ustrašená byť jen pohlédnout přes rameno. Za zády jsem slyšela jeho tichý smích, který vyvolala má nemotorná póza a sukně napnutá k prasknutí.

S vypětím sil jsem se vytáhla nahoru a přetočila se, abych si mohla sednout na římsu. Ironicky jsem zasalutovala k zemi pod sebou. Pleskl mi po noze a sám se začal škrábat nahoru. Na chvíli se usadil vedle mě. Kámen pod našima rukama v sobě ještě nesl stopy veder, jež panovala během dne.

Zvedl se jako první a po hmatu se sunul po stěně útesu.

Pěšina stoupala prudce vzhůru a já se snažila nemyslet na moře, které šplouchalo o rozeklaná skaliska pod námi. Žilami mi kolovalo víno; probouzelo ve mně lehkovážnost.

Společně jsme se protáhli kolem ohybu útesu. Byla jsem mu tak blízko, až mě obklopila jeho vůně, bavlna políbená sluncem a ohřátá jeho kůží, kouř ve vlasech, koření v jeho dechu a stejně jako pokaždé i ten podtón minerálů, jako moře za zimního dne.

Pěšina zabočila a vedla nás vysoko nad temné vlny. Konečně jsem ucítila pod nohama trávu a ve vzduchu jemnou vůni, ale to už jsme vystoupali na drobnou plošinku pod čelem útesu. Osamoceně tady rostl pokroucený strom: di6

voká třešeň s červenajícími se plody. Nepřístupné skalnaté stěny ji chránily před větrem jako nelítostný tvor střežící něco cenného. Přejel rukou po lesklé kůře. V tu chvíli mi došlo, že je to jeho tajné místo v městečku příliš malém na nějaké tajnosti. Měla jsem chuť se ho zeptat proč, ale on se jen usmál, položil mi dlaně na ramena a otočil mě směrem k výhledu.

Za námi se nacházelo město, úplně celé, táhlo se podél zálivu a vzhůru do kopců. Spatřila jsem restauraci, z níž jsme uprchli, se šňůrami mihotajících se elektrických žárovek, spatřila jsem siluety dusajících a točících se tanečníků vířících vínem nasáklý prach.

Vítr přinášel kouř z hranice až k nám. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči, abych dokázala nasát i další vůně: uhlí směrem od kolejí a dehet od člunů, mocný pach rybích šupin schnoucích v sítích a pastech. Ze svahů nad námi jsem cítila sluncem vyhřívaný kámen, divoké byliny, myrtu a olivovníky. Zachytila jsem závan kořeněného jídla, které jsme té noci jedli. A nad tím vším ta osamělá třešeň, sladká kapka, která právě dozrávala.

Jeho ruce na mých ramenou se mírně pohnuly. Dřív bych nikdy s podobným mužem sama nikam nešla, ale žádné dřív už neexistovalo. Zaklonila jsem hlavu a ucítila, jak se mi opřel tváří o vlasy. Nad námi visely hvězdy a za zády se nám rozezněl zpěv. „Je tam slavík,“ zašeptala jsem, ale přitom jsem věděla, že mě neslyší. A taky jsem věděla, že jsem ztracená.

7

Část první

Červen 1969 Namísto nesnesitelného drnčení budíku mě probouzí zápach uzenáčů. A to znamená jediné.

S kletbami se vyhrabu z postele, přičemž se mi nohy motají do deky a prostěradla. Dva kroky chodbou do koupelny. Dveře jsou zavřené, ale stejně stisknu kliku a doufám, že Louise nebude sedět na záchodě. A kdyby ano, tak si nic jiného nezaslouží, ví, že musím co nejdřív vypadnout z domu.

Vzhlédne ke mně překvapený otec s bradou a krkem zpola ukrytým pod pěnou a s holicím strojkem v ruce. „Zatraceně, Bille, mohl jsem se podříznout jako vepř.“ Zatímco táta za mnou mručí, namířím do mísy mocný proud a bohužel přitom nezabráním pár zatoulaným kapkám – promiň, mami. „Říkal jsem ti, aby sis ten budík nechal opravit. Za mých mladých let jsme nic takového nepotřebovali, vstávali jsme s východem slunce…“ Rozhodnu se jeho monolog ignorovat a popadnu žínku pověšenou u umyvadla. Táta pořád něco hučí a schválně se holí pomalu, jenom aby mě vytočil, tím jsem si jistý. Mezi jeho pohyby – opláchnout a přejet – si pod kohoutkem namočím žínku a přetřu si s ní obličej, krk a podpaží.

11

Na bradě mi trochu drhne, ale není to nic hrozného. Pro jednou jsem rád, že mé mužské rituály zaberou jen pár ubohých pokusů týdně.

Kartáček z kelímku, trocha pasty a je to. Jednou rukou se češu a přitom pátrám v šuplíku po spodkách a nátělníku.

Oblek už čeká na ramínku. Zamračím se na něj. Jednoho dne si koupím nový. Takový, který mi padne. A nebude hnědý.

V oblaku kolínské – šlo o stejnou lahvičku, kterou mi dala máma k osmnáctinám – seběhnu s dusotem do přízemí a vyplivnu pastu do dřezu. Louise zcela ignoruje misku lupínků před sebou a namísto toho se snaží oživit svůj týden starý účes, máma obrací tátovy uzenáče. Ve stojánku na toasty se opírá několik trojúhelníčků, takže navzdory máminým protestům jich pár popadnu. Skočím do vrzajících kožených bot a pustím se do tkaniček. Co já bych dal za svět bez tkaniček.

Venku je teplo a než doběhnu na roh, už se začínám potit. Autobus stojí na zastávce, připravený odhrčet jako chrt na startu. Vyskočím na schody zrovna ve chvíli, kdy řidič sundává nohu z brzdy.

Jako vždy je uvnitř plno. Muži v mnohem lepších oblecích, než mám já, na kolenou kufříky a deštníky, ačkoli si ani nevzpomínám, kdy pršelo naposledy. Vzadu u schodů je jedno místo volné, takže se na něj splavený potem a zasypaný drobky svalím. Jsem tak vděčný, že jsem ten zatracený autobus stihl, že mi minutku trvá, než si všimnu, vedle koho to sedím. Ale jakmile stočím pohled do strany, hned si uvědomím, proč to místo bylo prázdné.

Hledí na mě dítě, kluk. Má jemné světlé vlasy střižené podle hrnce a přilepené k čelu a na nose ohromné brýle tlusté jako popelníky – nejhorší, jaké mu mohla zdravotní pojišťovna nabídnout. Je jedním z těch dětí, co vždycky vypadají ulepeně. Vyčaruju na tváři úsměv, odvrátím se na druhou 12

stranu a snažím se předstírat, že mě fascinují reklamy nad hlavou. Cítím, jak na mě stále civí. Koutkem oka zahlédnu, jak pomalu jako želva zvedne ruku a utře si nos.

Jsem dospělý, ne? Měl bych toho prcka poučit o způsobech, vytáhnout ze své dobře vybavené kapsy kapesník a zamávat mu s ním před nosem. Ale až na pár drobných, které mi tahají za podšívku, obal od karamelky a klíč od baráku hrdě navlečený na svém vlastním kroužku, plastovém kolečku s culícím se sluníčkem, který mi přivezla teta z Margate, v žádné kapse nic nenajdu. „Měl bys…,“ spustím nejistě, když pohlédnu zpátky na něj. „Co jste?“ přeruší mě.

Výtka se mi rozpustí na jazyku. Stále na mě zírá, teď už však s pusou zavřenou a hloubavě našpulenými rty. „Cože?“ vymáčknu ze sebe. „Ptal jsem se, co jste? A vy byste měl říct ‚prosím‘, a ne ‚cože‘.“ Znovu potáhne. „Tak to říká maminka.“ Jak tak na něj bezmocně hledím, všimnu si knihy, kterou svírá na klíně. Je to tenká brožurka vložená v lepence zhruba o velikosti sešitu. „Co to tam máš?“ zeptám se v pokusu o stejnou žoviálnost, s jakou dospělí k dětem obvykle hovoří. „To je obrázková knížka?“ „Ne.“ Stále ještě neodvrátil pohled, ani na chvíli. Mrká vůbec? „To je poslední vydání Členského žurnálu paleontologické společnosti. Já zatím členem nejsem, ale strejda Alan jo. Říkal, že si to můžu nechat.“ „Hm, tak to je…“ No jistě, že jsem uvízl s podivínem.

Doprava před námi houstne a v ulicích vedoucích do Londýna se mačká jedno auto na druhé. Nějaký čas tady zůstaneme. „To je, eh, hustý.“ Kluk se zamračí. „Jak ‚hustý‘?“ 13

„Hustý, jakože chápeš, něco bezva, zajímavé.“ „Hustý,“ vyzkouší kluk a přikývne. „Takže co jste?“ Zase ta otázka. Rozhlédnu se, jestli nespatřím chlap­ covu matku nebo doprovod nebo kohokoli, ale všichni hledí jinam. Dva byznysmeni sedící naproti nás dokonce okatě ignorují a očividně mají ohromnou radost, že oni vedle toho ulepeného, potrhlého děcka sedět nemusí.

Nakonec to vzdám. „Jak to myslíš?“ povzdechnu si. „Co bych měl být? To jako zvíře, zelenina…“ „Tím myslím, co jste,“ opakuje trpělivě ve snaze mi pomoct. „Jako co děláte. Co jste?“ „Jo takhle. Jsem advokát.“ Při svých slovech pocítím vlnu pýchy a setřepu si z polyesterové klopy pár drobečků. „Ve skutečnosti jsem vlastně spíš asistentem v advokátní kanceláři, ale za pár let budu…“ „Co je to advokát?“ Jako bych se ocitl zpátky na gymplu pod ostřížím zrakem starého ředitele, který nevěřil nikomu, kdo pocházel z nové části města. „Řešíme, eh, řešíme pro lidi různé věci, které se týkají zákonů. Pomáháme jim s jejich problémy, vyplňujeme správné papíry.“ „Takže co děláte celý den?“ „Pomáhám svému šéfovi, panu Hillbrandovi. Dělám mu kopie a občas mi svěří návštěvu některých našich klientů s papíry k podpisu.“ „Proč?“ „Jak to myslíš ‚proč‘? Protože se musí podepsat.“ Kluk pokrčí rameny, jako by chtěl říct: Dělej, jak myslíš, kámo. „To já budu paleontolog,“ prohlásí a pečlivě přitom vysloví každou samohlásku. „A budu vykopávat dinosaury a nejstarší tvory světa a znovu je budu stavět.“ 14

„To zní skvěle,“ přiznám. Kluk moudře přikývne. „Mnohem líp než nějaké papíry.“ Klesnu zpátky do sedačky. Doprava se dala znovu do pohybu. Do centra Londýna je to dvacet minut. „Když mi bylo jako tobě,“ svěřil jsem se mu a vytáhl jsem z kapsy pokrčenou kravatu, „chtěl jsem být jako Scott na Antarktidě.“ „Pozdě, Perchi.“ „Zácpa, pane Hillbrande, omlouvám se. Ta patnáctka by jednomu dneska ráno přivodila infarkt. Zdravím, Jill.“ „Dobré ráno, Billy, užil sis víkend?“ Vycením na ni zuby v rádoby úsměvu a přikývnu. Billy mi nikdo neříká. Dokonce ani Stephanie.

Posadím se ke stolu namáčknutému do kouta, za štos triplikátů, které už na mě čekají. Téměř okamžitě se zase postavím. „Čaj?“ „Ano. Ale ať ho připraví Jill. Jill? Potřebuju si s tebou, chlapče, projít složku jednoho klienta. V jedenáct se tady zastaví.“ Hillbrand si důležitě protáhne krk, až mu v něm zakřupe. Celý se zachvěju, když si představím, že jednou budu taky takový starý křupající dědek. „Věř tomu nebo ne, ale zajímají se o jeden odložený spis. Ještě z dob, kdy firmu vedl prastrýc Durrant. Abych byl upřímný, nikdy jsem se o ni moc nezajímal. Ale hádám, že nepůjde o nic složitého. Bude potřeba najít nějaké doklady, zplnomocnit příbuzné a tak dále.“ Potlačí říhnutí. Hillbrand je jedním z těch, co vypadají hubeně, ale jen do té doby, než se k vám otočí z boku a vy si všimnete jeho břicha. Viděl jsem toho chlapa sníst oběd pro čtyřčlennou rodinu, přesto se mu z nějakého důvodu ani gram z toho neusadí na končetinách.

15

„Každopádně jsem usoudil,“ pokračuje, „že je načase, abys měl nějakého vlastního klienta. Můžeš se o něj starat, učit ho chodit, krmit ho.“ Zasměje se vlastnímu vtipu a já se poslušně zaculím, načež mi dojde realita jeho slov. „Moment, cože? To chcete říct, že… že mi dáte na starosti případ?“ „Kristepane, Perchi, zavři tu pusu, nebo ti tam něco vletí. Moc se nevzrušuj. Začneš na lehčích věcech. Taky to ale může znamenat pár přesčasů. Hádám, že jsi pro?“ „To si pište!“ Zním jako skautík. Hillbrand se zatváří znechuceně.

Zaloví v kapse po drobných. „Tady máš dva šilinky a šestipenci. Zaskoč pro nějaké sušenky, ano? Nějaké dobré, s kousky čokolády, ne ten hnus, co kupuje tvoje babča. Tihleti, co sem přijdou, nemají hluboko do kapsy. Ti to poznají.“ Jsem v polovině temného schodiště, když ještě zaslechnu: „A nepohrdl bych vejcem v housce!“ Když ženě nabídnu talíř se sušenkami, jen pokrčí nos.

S odměřeným úsměvem a mávnutím ruky je odmítne nehledě na to, že jsou to ty nejlepší, jaké měli. Na rukou má krátké rukavičky a na sobě na míru šité krémové šaty.

Muž vedle ní kouří už třetí cigaretu, ačkoli jsou tady teprve deset minut. Svalí se do křesla. Jeho a Hillbrandovo břicho proti sobě vypadají jako dva boxeři v protějších rozích ringu.

Je jasné, že advokátní kancelář Hillbrand & Moffat není tím, co očekávali. Ten pocit znám. I já jsem před několika měsíci došel celý rozechvělý před onu ohromnou budovu, jen abych zjistil, že advokátní kancelář není nic jiného než pár kumbálků ve druhém patře. Zbytek budovy je 16

ve skutečnosti pánským klubem. Takovým, do kterého Hillbranda nikdy nepřizvali.

Tato dvojice je očividně zvyklá na lepší. Já na druhou stranu si nemám důvod stěžovat. „Pane Hillbrande,“ ozve se žena, když odloží netknutý šálek s čajem, „jak už zmínil můj právní zástupce v dopise, nesmírně nás v této záležitosti tlačí čas. Stav mého otce,“ rukou si překontroluje přelakovaný účes, jako by hrozilo, že se pohne, „se pravděpodobně nezlepší, ale i přesto musíme jednat bez zbytečných průtahů.“ Má podivný přízvuk, něco mezi americkým a britským. Hillbrand ji obdaří svým vlastním škrobeným úsměvem. „Rozumím, paní Malloryová. Jsem si jistý, že do konce měsíce to pro vás můžeme mít připraveno.“ Napřáhne ke mně ruku a já chvíli zápolím se štosem papírových složek. Dvě mi vyklouznou z ruky přímo do jeho klína. Zvládne nepředvést svůj škleb v celé své kráse. „Pokud vím, mělo by se jednat o jednoduchou záležitost,“ prohlásí a otevře nejsvrchnější složku. „Plná moc k nakládání s majetkem vašeho otce, převod vlastnictví nemovitosti na vás, nejbližší příbuzné. A následný prodej developerovi?“ Paní Malloryová si ve svých nákladných šatech poposedne. „V principu ano.“ „Zákon na principech nestaví, paní Malloryová.“ To se Hillbrand snaží být vtipný? Žena po něm střelí přezíravým pohledem. „Toho jsem si vědoma, pane Hillbrande. Stejně jako jste si vy bezpochyby vědom toho, že bych dala přednost tomu, aby se tímto mohl zabývat přímo z Bostonu můj vlastní advokát. Proces převodu však bývá zdlouhavý 17

a vzhledem k tomu, že vaše firma mou rodinu zastupovala již dříve, a navíc vlastní potřebné historické dokumenty, rozhodli jsme se svěřit úkol do vašich rukou. Vyjádřila jsem se jasně?“ Dosud jsem nebyl svědkem tak zdvořilého nepřátelství.

Hillbrand má dost rozumu na to, aby stáhl ocas. „Samozřejmě, omlouvám se, paní Malloryová. Musím se vás však zeptat, jaký je důvod pro vaši nerozhodnost?“ „Pro uzavření smlouvy nám chybí něco velice důležitého. Otec je po těžké mrtvici a doktoři nám sdělili, že i když přežije, je nepravděpodobné, že bude ještě někdy schopný mluvit a hýbat se. Takže se ho nemůžeme jedno­ duše zeptat. Jak si dokážete představit, staví nás to do nepříjemné situace.“ „To vskutku. A mým úkolem je vás z ní dostat. Co postrádáte?“ Žena ztuhne. Je možné, že se červená? Jakmile to muž vedle ní spatří, se smíchem vyfoukne oblak dýmu. Je to první zvuk, který ze sebe kromě zamručení na pozdrav vydal. „Ne co,“ namítne. „Koho.“ Než aby to dovysvětlil, jen se znovu zasměje a dokouří cigaretu. „Co tím myslíte?“ Ta slova mi sama vylétnou z pusy. Hillbrand mi očima uštědří pohlavek. Žena mě mezitím konečně zaregistruje.

Copak si myslela, že k ní ty sušenky dolétly samy? „Kdo je to?“ podiví se. „Snad ne váš partner?“ „Ne, kdepak, pan Moffat před několika lety zemřel,“ vysvětlí Hillbrand obratem. Lež. Na konci mého prvního týdne mi v hospodě prozradil, že žádný pan Moffat nikdy neexistoval. Když Hillbrand od strýce firmu převzal, našel jméno Moffat na sklenici majonézy a k tomu svému ho 18

přidal, protože mu přišlo, že to tak zní lépe. „Toto je pan Perch, můj asistent. Je velice schopný.“ Paní Malloryová se zatváří pochybovačně, tentokrát mě však řádně osloví. „Můj bratr, pane Perchi, tím myslel to, že postrádáme jednu členku rodiny. Bohužel právě její jméno se nachází na dokumentech k Hallertonskému sídlu. Bez ní, i kdybychom získali plnou moc, ho nemůžeme prodat.“ „Když říkáte ‚postrádáme‘, myslíte tím…?“ „Že není. Je fuč,“ zamumlá muž, zatímco si zapaluje další cigaretu. „Jednoho dne je doma, druhého po ní není ani stopy. Však taky lidi říkali, že je šílená.“ „Promiňte?“ Hillbrand se snaží znovu získat situaci pod kontrolu. „Otcova starší sestra,“ doplní paní Malloryová. „Naše teta, Emeline Vaneová.“ „Ach tak… a jak dlouho přesně je nezvěstná? Ohlásili jste to na policii?“ Muž se znovu rozesměje, tentokrát ještě hlasitěji. Nebo to tak aspoň vypadá. Možná kašle. Přemýšlím, jestli bych mu neměl nabídnout trochu vody. „Na policii,“ vysouká ze sebe sípavě a otře si oči kapesníkem. „To by nám bylo k ničemu. Je nezvěstná už několik let.“ „Přesněji řečeno padesát,“ doplní žena, než se kdokoli z nás stihne zeptat. „Emeline Vaneová zmizela sedma­ dvacátého února devatenáct set devatenáct.“ Netuším, koho to překvapilo víc. Hillbrand nabírá od krku nahoru červený odstín a hledí na ně, jako by se zbláznili. Cítím, jak se mi znovu bezděčně otvírá pusa. „Tak pokud je to tak, pak není žádný problém.“ Pod jejich upřeným pohledem mi hoří tváře, ale nedokážu přestat žvanit. „Tím chci říct, že po takové době ji musí 19

prohlásit za mrtvou. Takže není nic, co by vám zabránilo v tom, abyste získali potvrzení závěti…“ „Myslíte, že jsme to nezkusili?“ přeruší mě žena, zatímco mě její bratr pozoruje zpoza cigarety. Pomalu si uhladí neviditelný záhyb na sukni. „Není to tak jednoduché. Otec by ji za mrtvou nikdy neprohlásil. Má od ní schovaný nějaký dopis, který mu chvíli po svém zmizení poslala. Vždycky tvrdil, že je to důkaz, že je stále naživu.“ Její chladné, kouřově šedé oči se setkají s mými. „Vašim úkolem, pane Perchi, bude dokázat, že se mýlí.“

20

19. února 1919, Hallerton

Dnes se tu zastavil Durrant.

Kroupy venku se sypaly jako slova. Drobné, protivné, nepříjemné jehličky. Ne dost velké na to, aby způsobily modřiny nebo bolest, ale aby člověku připomněly jeho kůži a křehkost, na to stačily. Takové znám moc dobře.

Slabost. Zármutek. Léčba. Chladná to slova. Má­‑li se člověk proti nim obrnit, je třeba je užívat. Já už je však říkat nechci. Čekala jsem na dobu, kdy budu jejich předmětem, ne jejich autorem. Tehdy se to zdálo nevyhnutelné. Spravedlivé.

Ale nikdy k tomu nedošlo.

Cítila jsem ledový chlad okenní tabule uvolněné v rámu.

Jednoho zimního dne jsme s Timothym ze skla olizovali mrazivé květy. Vybavuji si tu hořkost na jazyku. Jak je to dávno? Freddie s Albiem přijeli ze školy domů, takže musely být Vánoce. K té vzpomínce se pojí vůně hřebíčku. Jestliže jsme byli v pracovně, muselo to být poté, co otec zemřel.

Tehdy jsme ji vnímali jako tajuplné místo, svět dospě‑ lých plný účetních knih v kožených vazbách s řadami čísel a zkratek stejně nesrozumitelných jako cizí řeč. Teď ale patří mně a měla bych se je tedy pokusit rozluštit.

Durrant na mne hleděl zvláštně, stejně jako v poslední době všichni z vesnice. Jak dlouho jsem tam seděla ponořena 21

v myšlenkách? Pokusila jsem se soustředit a omluvit se mu.

Usmál se podobně, jako to dělával od dob, kdy jsem byla malá holčička v zástěrce a on muž s bonbónem v kapse. Pak mu však koutky v úsměvu poklesly. „To já bych se vám měl omluvit, slečno Emeline. Raději bych ještě pár týdnů počkal, než vás začnu zatěžovat povin‑ nostmi, ale je třeba platit účty a dědickou daň…“ Mluvil a já přikyvovala. Upřímně si z toho moc nepa‑ matuji, ale tvářil se tak zoufale, že jsem se přece jen poku‑ sila najít vhodná slova. Řekla jsem mu, že bych ráda vše urovnala. Že matka dluhy nesnášela.

Durrant, pokud je to vůbec možné, se zatvářil ještě zou‑ faleji. „Vaše…“ Míval ve zvyku si odkašlávat. „Vaše matka mne před nějakými devíti lety navštívila, aby po odchodu vašeho otce pozměnila závěť. Od té doby závěť změněna nebyla. Jak už jistě víte, přenechala vše svým dětem, přeživším dětem.

Dům i pozemky…“ Oheň zapraskal a s oblakem kouře pohasl. Popadla jsem pohrabáč a snažila se z uhlí v popelavém povlaku vykřesat ještě pár plamínků, ale to se jen bezvýsledně převalovalo.

Durrant poklekl vedle mne a sebral mi pohrabáč z ruky.

Voněl po kolínské a nějakém mazání. „Děkuji,“ utrousila jsem, když uhlí rozfoukal do rudého žáru. „Rozdělávání ohně mi nikdy moc nešlo.“ „Jak to zatím zvládáte, Emeline?“ V tu chvíli nemluvil jako advokát. „Podle mne byste tady neměla být sama.“ Pověděla jsem mu, že Edith mi chodí pomáhat skoro každý den, ačkoli jí platím jen za dva týdně. Sledovala jsem, jak z uhlí znovu vyskočily plameny. „Toto je můj domov. Nikam jinam nechci.“ Ucítila jsem, jak se mi o tvář a o šaty, které mi nepři‑ padaly suché už celé týdny, začíná opírat teplo. Durrant 22

si povzdechl. Bok po boku jsme klečeli na koberečku před krbem jako dvě děti a hleděli do plamenů. „Nemáte peníze.“ Mluvil mdlým tónem. „Neměl bych vám to před úředním předčítáním říkat, ale je to tak.“ Venku, někde daleko, se ve větru cosi překotilo. „Žádné?“ podivila jsem se. „Účty, daň z nemovitosti, celkem to dává víc, než co vám zbylo.“ Pokusil se mne chytit za loket, aby mi pomohl nahoru, já však vstala sama a vrátila se ke stolu, do koženého křesla ztuhlého chladem. Zeptala jsem se, kdy se bude závěť číst.

Při tak přímočaré otázce zamrkal, a než odpověděl, zahleděl se mi zkoumavě do obličeje. „V pátek v pět hodin.“ Sdělil mi, že tady u mne nějaký čas pobude můj strýc.

Aby na mne dohlédl, prozradil mi jeho pohled. Spolu s ním přijede i Timothy, bude to jeho první návštěva po více než měsíci. První návštěva po matčině pohřbu.

Přikývla jsem. Za Durrantovým ramenem jsem zahlédla otcovu křišťálovou karafu. Na tom stříbrném podnose stála, co mi paměť sahá. Jak dlouho vydrží brandy? přemýšlela jsem nepřítomně. Matka ji nikdy nepila a myslím, že ani bratři se neodvážili. Osm let? Deset?

Durrant se znovu rozpovídal, jednotlivá slova jsem však nerozeznávala. Místo toho si vybavuji, že jsem vstala a přešla k příborníku. Jeho hlas se vytratil, když jsem vzala do ruky jednu z křišťálových skleniček. Byla pokrytá prachem. „Myslíte, že je to pořád dobré?“ Otřela jsem skleničku rukávem. Samet zachytil veškerou špínu. Pokud Durrant odpověděl, neslyšela jsem ho. Nalila jsem si trochu tekutiny, přičichla si a zeptala se, zda se čtení závěti musí účastnit i Timothy.

23

Durrant sledoval mé konání a sdělil mi, že Timothyho mohu zastupovat já. „To je dobře. Nechci, aby se vracel do školy s podobnými zážitky.“ Nato jsem si vzpomněla, o co jsem ho chtěla požádat, co mne posledních několik týdnů tak sžíralo. Položila jsem skleničku zpátky. „Pane Durrante,“ ozvala jsem se, „ráda bych sepsala závěť.“ Tvář mu ztuhla v odstínech rudé a bílé. „Prosím, slečno Emeline…“ „Stačí nějakou jednoduchou. Zdá se, že až na podíl na tomto domě nemám nic cenného. Co kdyby se mi něco stalo?

Ráda bych měla jistotu, že bude o Timothyho postaráno.“ „Tím se teď, Emeline, zabývat nemusíme. Nepočká to, než vám bude…“ Odmlčel se. Než vám bude lépe, to je to, co chtěl říct.

Než budete zase při smyslech. Pohlédla jsem mu do očí a to, co jsem spatřila, mne málem rozesmálo. Viděla jsem nás v minulosti: malou holčičku a laskavého, občasného hosta.

Viděla jsem nás v současnosti, nás dva, samotné v tomto rozlehlém domě, samotné, protože všichni ostatní už jsou pryč. Byl rudý až za ušima, když se ode mne odvracel. „Promluvíme si ještě v pátek.“ Sebral klobouk, kabát, zaklapl aktovku. Řekl mi, že požádá manželku, aby mi sem k večeři poslala něco teplého.

Cítila jsem, jak mne v koutku oka pálí slza, ale odmítala jsem na něj pohlédnout. Místo toho jsem zvedla sklenici a obrátila do sebe starou, ostrou pálenku.

24