Když ptáčka lapají, manželé mu zpívají

Alena Jakoubková KDYŽ PTÁČKA LAPAJÍ, MANŽELÉ MU ZPÍVAJÍ Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Alena Jakoubková, 2021 © Photo by kotarbuznik@yandex.ua from Depositphotos © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2021 Vydání první ISBN 978-80-279-0030-5

a l e n a j a k o u b k o vá

KdyÏ ptáãka lapají, manÏelé mu zpívají

Hledíc zasněně u sklenky vína na vodáky, sjíždějící Vltavu u Českého Krumlova, zeptám se kamarádky: „Nepůjčíme si zítra raft?“ Odpověď je chladnější než řeka: „Já se na raftu plavit UMÍM, a proto S TEBOU na něj nevlezu…“ Opatrná Marcela N. „Vypadáte fit, tak vás dám na druhé patro.“ Za kompliment děkuji majitelce penzionu Orchidea v Opočně.

Jitce K. „To si budu muset ještě přidat půlhodinu spinningu, když jsem si dala zmrzlinu.“ Olu Š.

Tik tak, tik tak, tik tak… nadechni se a přestaň poslouchat.

Seděli jsme proti sobě v soudní síni a vyhýbali se vzájemně očima.

Před skoro patnácti lety přede mnou Milan klečel na kolenou, v ruce držel červenou sametovou krabičku a jeho oči na mě zeleně zářily. Pozval mě tehdy na romantický víkend do Paříže, toulali jsme se uličkami Latinské čtvrti, obdivovali jsme domy, které nechal postavit baron Haussmann poté, co dal strhnout staré barabizny a jednou provždy vdechl Paříži její neopakovatelný půvab, pochutnávali si na víně a nedostižných specialitách francouzské kuchyně v malých bistrech.

Poslední večer jsme se rozhodli udělat si piknik.

V obchodě s lahůdkami jsme si koupili lahodné sýry, pikantní klobásky, které jsem v hotelovém pokoji nakrájela na kolečka, paštičky, několik druhů jemné šunky, křupavou bagetu a lahev pravého šampaňského Nicolas Feuillatte, usadili jsme se na deku, kterou jsme rozprostřeli na trávníku pod královnou všech věží, a všechny ty dobroty rozložili na papírových táccích kolem sebe.

Milan nalil šampaňské do plastových pohárků.

Připili jsme si.

Bylo to taaak nádherné, a my byli tak mladí a zamilovaní…

V červené sametové krabičce spočíval nádherný prstýnek s průzračným bílým kamínkem ve tvaru srdíč5

ka, zasazený do gravírovaného bílého zlata a obložený drobnými fasetkami.

Milan mi ho nasadil na prsteníček.

Padl mi jako ulitý. Řekla jsem ano.

Samozřejmě, že jsem řekla ANO. A byla jsem tou nejšťastnější dívkou na světě.

6

Dnes chápu, proč tímto okamžikem končí pohádky i romantické filmy.

Kdy se ta velká, osudová láska mezi námi změnila v tohle nepřátelství? Kdy se naše láska změnila ne snad v opravdovou nenávist, z mé strany tedy určitě ne, ale v lhostejnost, a pak i v podráždění a poštěkávání, kdykoli jsme se doma potkali?

A to věru nebylo moc často, protože Milan je hudebník a jezdí s kapelou na dlouhá turné, po večerech je na koncertech, a já jako módní návrhářka a majitelka butiku trávím hodně času v obchodě nebo v ateliéru, protože mě moje práce moc baví.

Moje práce mezi nás nakonec vtloukla pevný klín.

Ach jo…

Najednou nám už spolu nebylo dobře, nebyli jsme už zamilovaní.

Možná to bylo tím.

Neměli jsme na sebe čas.

Možná jsme trávili spoustu času s jinými lidmi a naše vztahy s nimi zdůvěrnily, už jsme neměli potřebu navzájem sdílet to, co jsme spolu měli dřív. To, co jsme měli sdílet jeden s druhým, jsme sdíleli s přáteli, s lidmi, s nimiž jsme se vídali častěji než my dva spolu.

Domů jsme se vraceli jen najíst a vyspat.

Ach jo…

Byla jsem tak hloupá, že jsem to vůbec nepostřehla.

Zpočátku to ale fungovalo, popravdě řečeno báječně fungovalo.

Tak co se to sakra s námi stalo?

7

Moje kamarádka Evelina vpadla do mého pokoje ve vilce mých rodičů na Ořechovce jako velká voda. S klepáním se jako obvykle neobtěžovala, než jsem se nadála, žuchla na moji růžově potaženou pohovku a pohodlně se na ni natáhla.

Otočila jsem se k ní od svého pracovního stolu, kde jsem se pokoušela navrhnout večerní šaty, jimiž bych překvapila maminku pod vánočním stromečkem.

S Evelinou se kamarádíme už od školky, její rodiče mají dům ve vedlejší ulici. Sedávaly jsme spolu v jedné lavici nejen na základní škole, ale potom i na gymnáziu v Arabské ulici.

Vyjevila jsem se: „Kde se tu bereš?“ Evelina netrpělivě mávla rukou. „Pustila mě tvoje máma, akorát se vracela z nákupu.

Víš, kdo bude příští sobotu vystupovat v klubu Helium?

To bys neuvěřila, Vereno. Sama tomu nemůžu věřit…“ Kamarádku jsem netrpělivě přerušila: „Evelino, co kdyby ses konečně vymáčkla? Mám práci.“ Evelina na mě napřáhla ukazováček s krátce zapilovaným nehtem.

Informovala mě: „Viděla jsem plakáty. Vystoupí tam kapela Bubeníci. Pamatuješ na ně? Hráli nám na maturiťáku. A pořád s nimi hraje ten hezkej kluk, víš, ten Bubeník, co je i jejich kapelníkem, jak tě pozval na rande, ale tys ho odmítla, protože jsi byla úplně pitomá. A já dodneška nechápu, proč jsi s ním na to rande nešla, když se ti tolik líbil.“ 8

Nemusela jsem dlouho pátrat v paměti, abych si na toho kluka vzpomněla, ale před kamarádkou jsem se snažila zachovat si kamennou tvář. Nechtěla jsem, aby mě Evelina prokoukla, tak jsem se tvářila, jakože pátrám v paměti, abych si ho vybavila.

Hned jsem ho měla zase před očima.

Ten kluk, vlastně mladý muž, byl zjevně o hezkých pár let starší než my, muselo mu být už přes třicet… Namachrovaný týpek, hezoun se zelenýma očima a dlouhými blond vlasy, vzadu svázanými do culíku. Byl hubený, dost vysoký, a sexappeal z něj doslova třískal.

Bubeník.

Holky se na něj lepily jako vosy na bonbon a on se před nimi natřásal, užíval si to, nešetřil úsměvy. Jeho démonické zelené oko ale nakonec ulpělo na mně.

Pánbůh ví proč.

O přestávce, když jsem u stolku upíjela pomerančový džus, na který jsme s Evelinou vystály frontu u bufetu, ke mně přišel, sebevědomí mu ukapávalo z každého póru, na Evelinu jen tak blazeovaně kývl, na mě uplatnil široký úsměv a blýsknutí zelených očí, posadil se bez ptaní na volnou židli a bez společenských obezliček se mě zeptal, jestli bych s ním nešla někdy do kina. A rovnou si řekl o telefonní číslo.

No, páni… Už už jsem chtěla přikývnout, protože se mi moc líbilo, jak hraje na bicí, líbil se mi jeho sebevědomý úsměv, jeho kočičí oči, a hlavně se mi líbil on sám, vysoký a pěkný, byla jsem z něj úplně poblázněná.

Ale pak jsem si všimla, že sice sedí vedle mě a mluví ke mně, ale jeho zelené oči dál mrkají na holky okolo.

9

To mě samozřejmě naštvalo, proto jsem zakroutila hlavou.

Utrousila jsem: „Ani ne…“ Bubeník na mě nechápavě zíral.

Na odmítnutí věru nebyl zvyklý.

Ujistil se, že se nepřeslechl: „Ne?“ Přikývla jsem a naoko lhostejně jsem ho ujistila: „Ne, ale děkuju za pozvání.“ Zjevně nebyl zvyklý ani holku přemlouvat.

Informoval mě: „Tvoje škoda.“ Otočil se na podpatku a zmizel mi z očí.

Na hezkých pár let…

A teď je tu zpátky. Často jsem pak přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu, když jsem ho odmítla. Bubeník se mi opravdu moc líbil… Ale na druhou stranu, co s takovým samolibým klukem, který je zvyklý si na holky ukazovat kostí a konzumovat je po tuctech?

Nakonec by mi tak akorát zlomil srdce.

Ještě bych se zesměšnila.

Kdepak, udělala jsem dobře, ujišťovala jsem se…

Samozřejmě jsem o něm občas slyšela.

Kapela Bubeníci udělala díru do světa, hráli je v rozhlase, v novinách nebo na netu jsem občas postřehla zmínku, kde mají koncert, a samozřejmě internet byl plný jejich fotek. Proto jsem na něj nejspíš nezapomněla, ujišťovala jsem se v duchu.

10

Jistě ne proto, že by mi zaseknul háček do srdce.

Kdepaaak…

Ach jo…

Evelina, stále ještě ležící na mé pohovce, mi zašermovala před obličejem rukou.

Zeptala se: „Vereno, kde se toulají tvoje myšlenky?“ Povzdechla jsem si.

Před kamarádkou nemá smysl něco předstírat. Měla mě přečtenou.

Ostatně já ji taky.

Přikývla jsem. „Tak jo, půjdeme na ten koncert.“ Evelina se ušklíbla. „No, na to jsem se tě ani neptala, Vereno. Lístky jsem samozřejmě rovnou koupila. Bude tam narváno.

Spíš by mě zajímalo, co si o tom myslíš? Zase se uvidíte, po koncertě půjdem do baru, ne? Kdyby tě Bubeník na rande pozval teď, šla bys? Třeba tě pozná a pozve tě znovu. Musela ses mu tenkrát hodně líbit.“ Sakra, to je to pitomý holčičí svěřování. Dneska by ze mě nic nedostala.

Pokrčila jsem, jakože lhostejně, rameny.

Pokrytecky jsem nadhodila: „K čemu by to bylo dobré, Evelino? Určitě střídá holky jako ponožky, jak ostatně vyplývá z bulváru, a víš dobře, že mám svou hrdost. S takovými kluky se nezahazuju. Nechci být jednou z mnoha, chci být pro někoho ta jediná na světě.“ 11

Moje nejlepší kamarádka a skoro sestra, protože ani jedna z nás nemá sourozence, nepoučitelná romantička, namísto toho, aby mnou zatřásla, že moje sny jsou nerealistické, neb žijeme ve světě, kde se princové nevyskytují, optimisticky poznamenala: „Třeba se změnil…“ Okřikla jsem ji, ačkoli jsem o tom občas sama rozjímala, jak se ku své převeliké hanbě musím přiznat.

Představovala jsem si, jak se Bubeník objeví přede dveřmi mého rodného domu, v ruce bude mávat pugétem velikosti kola od traktoru…

No, radši na to zapomenu.

Jsem ještě větší naivka než Evelina.

Kamarádku jsem, opět pokrytecky, napomenula: „Evelino, přestaň, nemůžu jít na rande s Bubeníkem, když chodím s Jardou.“ Jarda Pešek je Evelinin spolužák z medicíny, s nímž mě seznámila, a kamarád její lásky, Borise, taktéž studenta medicíny. Jarda a Boris jsou na medicíně o dva roky výš než ona.

S Jardou jsme si padli do oka a chodíme spolu už déle než rok. Mám ho ráda, i když popravdě řečeno Slunce i Země zůstaly na svých místech. Nepohnuly se ani o milimetr. Jenže není dobře člověku samotnému, že. Jarda je prima mužský, máme hodně společného, například rádi chodíme na operu, v létě cestujeme autem po Evropě, rádi vysedáváme v kavárnách a couráme po památkách, no a jako bonus je Jarda stejně jako já skeptický ke každému sportu, takže mě nenutí lyžovat ani jezdit na kole.

Až dosud mi připadalo, že mi to ke štěstí stačí.

12

Evelina pokývla přemýšlivě hlavou.

A pak uhodila hřebík přímo na hlavičku: „Jo, chodíš s Jardou, ale myslíš na toho kapelníka.“ Vybuchla jsem a nikoli zcela popravdě vykřikla: „To není pravda.“ Evelina se ušklíbla a vstala. „Vyzvednu tě v sobotu v sedm. Teď se musím jít učit.“ Jen neochotně jsem se vrátila k vlastní práci. Rozhodla jsem se, že šaty pro maminku budou půlnočně modré, ušité z pružné krajky, protože maminka si takové šaty se svou štíhlou postavou může dovolit. Nakreslila jsem je vypasované, s lodičkovým výstřihem a dlouhými rukávy, aby v nich maminka mohla chodit do divadla.

Studium na vysoké škole uměleckoprůmyslové mě samozřejmě ohromně bavilo, byla to moje vysněná škola, a když jsem udělala talentové zkoušky, byla jsem na sebe opravdu pyšná. Ačkoli jsem si nakonec, čistě ze zájmu, vybrala obor teorie a dějiny umění, hodlala jsem se v budoucnu věnovat zejména módnímu návrhářství, proto si pořád kreslím nějaké návrhy šatů a módních doplňků, včetně bižuterie a klobouků, vymýšlím nové kombinace vzorů a barev, ale teď se mi chtělo zavřít oči a myslet na toho zvláštního kluka se zelenýma očima.

Proč na něj sakra nedokážu zapomenout?

Jo, to bych opravdu ráda věděla…

Ach jo.

Bubeník…

13

Sobotní odpoledne jsem věnovala přípravám na večer.

Umyla jsem si své dlouhé blonďaté vlasy a vyfoukala je, až se mi leskly jako tekuté stříbro. Pak jsem si pečlivě vybírala oblečení. Vykramařila jsem kvůli tomu všechny svoje skříně. Nechtěla jsem vypadat přehnaně načančaně (kdyby mě Bubeník náhodou poznal, v což jsem moc nevěřila, ale trošinku jsem v to doufala, aby si nemyslel, že je to kvůli němu), ale taky jsem si přála, aby mi to slušelo.

Hodně, hodně slušelo, popravdě řečeno.

Nakonec jsem si oblékla klasiku. Světle modrou džínovou minisukni a k ní jednoduchou černou hedvábnou halenku s širokým výstřihem, kterou jsem si sama navrhla i ušila, jako ostatně i většinu svého ostatního oblečení.

Kolem krku jsem si navlékla tyrkysový náhrdelník, který mi Jarda koupil v Sirmione, a do uší drobné tyrkysové náušnice. Vlasy jsem si vyčesala vysoko na temeni do ohonu, který jsem stáhla tyrkysovou hedvábnou gumičkou, a oči protáhla kočičími linkami.

Když si mě před sedmou Evelina vyzvedávala, stačil jí jediný pohled.

Obvinila mě: „Pořád ještě jsi do něj udělaná.“ Zalhala jsem: „Nesmysl.“ Z věšáku u dveří jsem sundala předem vybrané vypasované černé sáčko.

Evelina zakroutila hlavou.

Pak ještě nakoukla do kuchyně. „Tak ahoj, teto Emo. My už jdeme.“ 14

Maminka vyšla do haly a usmála se na nás. „Moc vám to sluší, děvčata.“ Pak se vrátila do kuchyně, kde, jak jsem věděla, připravuje pro mého tatínka k večeři grilované plátky z krůtího masa a zeleninový salát. Můj tatínek je architekt, a i když už je pár let v penzi, pořád si drží svůj ateliér.

Před několika lety prodělal infarkt a maminka dohlíží, aby jedl zdravě. Což může jen doma, protože tatínek, jak ho znám, když je ponořený do práce, jí, co se mu namane pod rukama.

Ale tak to u nás chodí. Maminka je odjakživa v domácnosti a tatínek, o víc než dvacet let starší než maminka, se naplno věnuje práci. Mamince, myslím, tohle uspořádání vyhovuje. Sice se celé dny stará o dům a zahradu, ale nenačesanou, nenamalovanou a bez perfektně upravených a nalakovaných nehtů byste ji nikdy nezastihli.

Když jsme s Evelinou vyšly na ulici, navrhla jsem: „Nedáme si cestou někde sklenku vína?“ Evelina se usmála. „A proč myslíš, že jsem si tě vyzvedla tak brzy?“ V bistru Ořechovka, kam často chodíme, jsme si objednaly po sklence vlašského ryzlinku a přiťukly si.

Evelina se mi svěřila, že její Boris chce časem převzít ordinaci po svém otci ve Stráži nad Nežárkou, kde jeho rodiče žijí, a navrhl jí, aby se tam po promoci nastěhovala také. Mohli by prý jednou vést ordinaci spolu.

Vytřeštila jsem na kamarádku oči.

To, že by se Evelina mohla s Borisem odstěhovat z Prahy, potažmo ode mě, mi vůbec nepřišlo na mysl, 15

i když jsem samozřejmě věděla, že Borisův otec má ve Stráži soukromou ordinaci. Tak nějak jsem si myslela, že Boris zůstane v Praze.

Zeptala jsem se: „Chceš se odstěhovat z Prahy?“ Evelina pokrčila rameny.

Vysvětlovala mi: „Boris nikdy neměl v úmyslu zůstat v Praze. A já…

Co já tady? Bez něho?“ Povzdechla jsem si.

Rodiče Eveliny nemají tak pohodové manželství jako moji. Jsou spolu, ale doma u nich vládnou křik a hádky, proto se Evelině nedivím, že přemýšlí o tom, že tomu co nejdřív unikne.

Ale Stráž nad Nežárkou?

Je to asi sto padesát kilometrů od Prahy, jak vím.

Zdálo se mi to daleko.

Podotkla jsem: „Tak s Borisem to myslíte vážně?“ Evelina se usmála a její půvabný obličej se rozzářil. „Od prvního okamžiku.“ Přikývla jsem a navrhla: „Tak už pojďme.“ Navzdory sklence vína jsem měla sucho v krku.

Ve sklepním sále klubu Helium už bylo narváno.

Evelina mě táhla do přední řady lavic. No samozřejmě. Že mě to nenapadlo. Kamarádka koupila lístky na sedadla přímo pod jevištěm. Bylo mi to trapné, tak jsem kamarádku napomenula: „Jak to bude vypadat, když si mě všimne?“ 16

Evelina mě kormidlovala do řady sedadel. „Zmlkni, sakra. Chceš snad, aby si tě všiml, ne? A jinak to zařídit neumím.“ Zalapala jsem po dechu, a když jsem ho popadla, lživě jsem ji informovala: „Já nechci, aby si mě všiml.“ Evelina dělala, že to neslyší. Posadily jsme se.

Pak zhasla světla v sále a na jeviště zamířily reflektory.

Bubeník se svými bicími seděl poněkud v pozadí.

Vepředu, v centru pozornosti, stál kytarista a zpěvák skupiny Ruda Bálek. Mě ale jako magnet přitahovala tvář muže ve stínu.

Ach jo…

Znala jsem samozřejmě jeho jméno.

Milan Laach.

Protože se mi zdálo nemožné, aby mě viděl, když jsem seděla v setmělém hledišti a na jeviště se zaměřovaly reflektory měnící barvy, pohodlně jsem se opřela a vychutnávala si hudbu.

Z Bubeníka jsem nespustila oči.

Popravdě mám raději klasiku, ale skupinu Bubeníci poslouchám taky ráda.

Hádejte proč.

V dobré víře, že ze mě nemůže vidět nic než siluetu, jsem si ze svého stínu Milana bezostyšně prohlížela. Pořád vypadal moc dobře. Během těch let, když jsem jen občas viděla jeho fotografie v nějakém časopise, zmužněl, jeho hubená, ostře řezaná opálená tvář byla přímo ďábelsky přitažlivá. Z bulváru jsem věděla, že právě 17

chodí s jakousi mladou herečkou, která hraje v aktuálně vysílaném televizním seriálu.

Krásnou a křehkou, samozřejmě.

Když se o přestávce poměr světla na jevišti a v hledišti změnil, sklonila jsem hlavu. Pomyslela jsem na Jardu. Hodného, pohledného a moc chytrého Jardu, který studuje medicínu na červený diplom, a přitom je vtipný společník. Mám ho moc ráda, to ano, je to prima kluk, ale srdce mi takhle nikdy nerozbušil, po pravdě řečeno.

Evelina do mě šťouchla. „Vereno, jdeme si pro víno, ne?“ Na chvilinku jsem zpanikařila.

Ale pak mi došlo, že muzikanti o přestávce jistě zůstanou v šatně.

Vstala jsem a společně s kamarádkou jsem se prodírala mezi ostatními diváky k baru, kde se tvořila dlouhatánská fronta a táhla se jako had. Poslušně jsme se zařadily na její konec. „Bílé víno, nemýlím-li se? Nebo snad zase džus?“ Ten hlas.

Ale to přece není možné…

Otočila jsem se.

Ano, byl to Bubeník.

V ruce držel dvě sklenky. Jednu podal mně, druhou nabídl Evelině. Kamarádka si ji od něj s úsměvem a poděkováním vzala a okamžitě se někam vytratila, já stála na místě jako solný sloup.

Bubeník se tvářil sebevědomě. Jak by ne.

Po chvíli, kdy pořád držel sklenku v napřažené ruce, se mě zeptal: 18

„Mám ti donést něco jiného?“ Vzpamatovala jsem se. „Ne, děkuju, dám si víno.“ Opatrně, abych se nedotkla jeho ruky, jsem si od něj vzala sklenku.

Doufám, že si nevšiml, jak se mi ruka třese. Řekla jsem: „Tak na zdraví.“ Milan přikývl. „Já se můžu napít až po koncertě. Sejdeme se pak tady?“ Ohlédla jsem se na Evelinu.

Kamarádka nebyla nikde v dohledu.

Ta potvora…!

Zakoktala jsem: „Já bych moc ráda, ale slíbila jsem mámě, že jí pomůžu…“ Evelina se najednou zjevila za mými zády.

Okřikla mě: „Nekecej, tvoje máma bude po koncertě už dávno spát.“ Milan mi navrhl: „Počkej tu na mě, jo? Po koncertě. Chci s tebou mluvit.“ Mlčela jsem jako zařezaná.

Evelina Milanovi slíbila místo mě: „Bude tady, dohlédnu na to.“ Milan se sklonil a jemně mě políbil na tvář.

Stála jsem tam jako opařená.

Bubeník mě políbil.

19

Bubeník…

Ach jo…

Evelina do mě nešetrně drcla. „Tak pojď, Vereno. Musíme se vrátit zpátky na místa.“ Evelina mě musela chytit za loket a vláčet mě s sebou, protože já nebyla schopná pohybu ani myšlenky. Nechala jsem kamarádku, aby mě dostrkala dopředu do sálu.

Když jsme se posadily, zeptala jsem se: „On mě poznal?“ Evelina přikývla.

Namítla jsem: „Nemohl mě přece vidět, v sále byla tma.“ Evelina se ošila. „Tak jo, já ti to řeknu, Vereno. Když jsem nám šla koupit lístky, potkala jsem ho tu. Byl tu asi něco domluvit s majitelem klubu. Pozdravila jsem ho a on se zastavil a dal se do řeči. Očividně měl radost, že mě vidí. Pamatoval si mě, musel nás na maturiťáku vidět spolu. Vyptával se na tebe, víš. Zajímalo ho, jestli s někým chodíš.“ Vyjekla jsem: „Cos mu řekla?“ Evelina se uculila. „Na Jardu jsem si v tu chvíli nějak nevzpomněla.“ Zakroutila jsem hlavou.

Obvinila jsem ji: „Jsi potvora.“ Evelina mě plácla přes ruku. „Buď už zticha, začínají hrát.“ 20

Druhou polovinu koncertu zahájil Bubeník. Přišel dopředu k mikrofonu, a oznámil, že písničku, kterou teď kapela zahraje, napsal pro Verenu. V tu chvíli se reflektory stočily ke mně.

Znáte ten pocit, že byste v tu chvíli raději nebyli?

Evelina do mě marně šťouchala, abych vstala.

Když Bubeník pochopil, že se ode mne reakce nedočká, vrátil se na své místo k bicím a muzikanti začali hrát písničku. Protože natolik jsem byla při smyslech, abych pochopila, že tu písničku sotva mohl napsat během přestávky, snažila jsem se slova lásky si nebrat osobně.

Ale hřálo mě to u srdce.

A jak…

Když koncert skončil, Evelina počkala, až se dav rozptýlí, dostrkala mě k baru a čekala se mnou, dokud se Milan neukázal. Převlékl se do džínsů a bílé košile a vypadal naprosto skvěle. A taky naprosto démonicky. Pak do mě Evelina vesele šťouchla, pošeptala mi, ať to zase nezmatlám, a zmizela. Milanova vysoká postava se ke mně probíjela davem, rozdával úsměvy nalevo napravo, ale udržoval se mnou oční kontakt.

Tak to je novinka.

Možná se už všeho toho fanynkovského obdivu nabažil?

V duchu jsem se okřikla.

No tak to jistě…

Když přišel Bubeník ke mně, vzal mě za ruku, jako by se bál, že mu uteču. Na to si mohl vsadit, že se od něj ani nehnu, ani kdybych chtěla. Nedokázala bych udělat ani jediný krok. Takový na mě měla, i po všech těch le21

tech, vliv pouhá jeho přítomnost. Bubeník druhou rukou mávl na barmana, objednal pro mě sklenku chardonnay a pro sebe pivo.

Pak mě odvedl do kouta.

Představil se: „Jsem Milan Laach.“ Napřáhla jsem k němu ruku se sklenkou. „Verena Suková.“ Překvapil mě. „Já vím. Vyptával jsem se na tebe, tenkrát, když jsi mě odmítla.“ Usmála jsem se, při druhé sklence vína se moje nervozita začala rozplývat. „Takže znáš moje jméno…“ Přikývl. „A taky vím, že ti tenkrát bylo osmnáct.“ Přikývla jsem. „A kolik bylo tobě?“ Milan mě znovu chytil za ruku. „Jsem o patnáct let starší než ty. Nevadí?“ Pokrčila jsem rameny. „Proč by mělo?“ Pak ho zajímalo: „Proč jsi mě tehdy odmítla?“ Přemýšlela jsem a rozhodla se říct pravdu. „Zval jsi mě na rande, a přitom jsi rozdával cukrbliky všude kolem.“ Přiznal: „Byl jsem blbec.“ Koketně jsem sklonila hlavu k rameni.

22

„A teď už nejsi?“ Bubeník si mě k sobě malinko přitáhl a ujistil mě: „Ne, teď už vím, co chci.“ Zeptala jsem se: „A co chceš?“ Podíval se mi zpříma do očí. „Chci tebe.“ Ach, bylo to tak opojné…

Ten večer jsme se dlouho procházeli noční Prahou.

Vydali jsme se k Prašnému mostu, prošli jsme Hradčany, pak Nerudovkou k Vltavě, přes Mánesův most na Alšovo nábřeží a pak kolem kostela sv. Salvátora k Mostecké věži.

Na Karlově mostě jsme se zastavili a obdivovali osvětlený Hrad i Národní divadlo. A právě tam mi dal Bubeník první opravdovou pusu, a já myslela, že omdlím, jak moc to bylo nádherné.

Ach jo…

Domů mě Bubeník vyprovodil zvolna se probouzející Ořechovkou až k ránu.

Před domem mých rodičů se ke mně naklonil, políbil mě a navrhl, že mě tady okolo poledne vyzvedne, vezme na hezký výlet někam za Prahu a pak na parádní večeři.

Zeptal se: „Chceš se mnou strávit den, Vereno?“ Bez přemýšlení jsem přikývla.

Byla jsem ztracená. „Ano, chci…“ Tohle se mi líbilo.

Moc se mi to líbilo.

23

Byl tu ale jeden zádrhel.

Dost významný, řekla bych.

Jarda.

Měli jsme spolu jít na výstavu do císařské konírny, což ovšem nepůjde, protože jsem si právě s Bubeníkem domluvila, že si zajedeme na Konopiště a projdeme se okolo rybníka.

Jéžiš…

Nejdřív ze všeho jsem se šla na pár hodin prospat, protože mi nepřipadalo vhodné tu kruciální novinku volat Jardovi ve tři ráno. A vysvětlovat mu, že mi je tak blbě, že na tu výstavu s ním fakt jít nemůžu. Rozejít jsem se s ním mínila osobně.

Jakože jsem fakt charakter.

Ach jo…

Vzbudila jsem se a první, co mi přišlo na mysl, bylo, že už brzo uvidím Milana.

Bubeníka.

To druhé, na co jsem pomyslela, byl Jarda. To poslední, co bych potřebovala, by bylo, aby se tu setkali. Respektive, aby Jarda viděl Bubeníka dřív, než mu o něm povím.

Ještě dřív, než jsem si vyčistila zuby, vymáčkla jsem na mobilu Jardovo číslo.

Když jsem uslyšela Jardův láskyplný hlas, hanba mě fackovala.

Nemůžu se s ním ale přece rozejít po telefonu.

Ach jo…

Jarda, budoucí hematolog, mi navrhl: „Vereno, vyzvednu tě ve dvě?“ 24

V hlavě mi to šrotovalo. O Bubeníkovi se zatím nezmíním, to bude stačit v pondělí. Jarda si zaslouží pořádné vysvětlení, vždyť jsme spolu už tak dlouho. Zavolám mu v pondělí a pozvu ho na kávu do La Bodeguita del Medio, kam rádi chodíme.

Věděla jsem, že to bude těžké.

Teď jsem se ale musela přimět k výkonu.

Zachraptěla jsem a nutila se ke kašli. „Jardo, nezlob se, je mi to moc líto, ale mám zvýšenou teplotu, něco na mě leze, nejspíš chřipka. Dneska nikam radši nepůjdu, zalezu si do postele a vypotím se. Co v pondělí, jak jsi na tom? Zajdeme si odpoledne na kávu?

To už mi určitě bude líp,“ snaživě jsem sípala a kašlala, aby Jarda o mých slovech nepochyboval.

Jarda. Hodný Jarda, nejhodnější člověk na světě, mi řekl: „Verenko, vrať se do postele a vem si aspirin. Můžu pro tebe něco udělat?“ Lhářka prolhaná odpověděla: „Ne, děkuju, mamka se o mě postará.“ Rozloučili jsme se a já myslela, že to mám v suchu.

Jenomže Jardu, toho hodného, důvěřivého Jardu, nenapadlo nic lepšího, než že zavolal svojí mámě a poprosil ji, aby mi uvařila vydatný kuřecí vývar s domácími nudlemi a játrovými knedlíčky. Chtěl mě překvapit a odpoledne mi ten všemocný lék přinést.

Jarda věděl, jak moc mi polévka od jeho mámy chutná.

Ach jo…

Takovej világoš od rodičů jsem nezažila od druhé třídy, když jsme s Evelinou tehdy naší neoblíbené (rozumějte 25

strašné otravě) spolužačce Jitce schovaly trenýrky na tělocvik a učitelka ji donutila, aby cvičila ve spodních kalhotkách. Jenže se provalilo, že si je nezapomněla doma, ale stala se objektem nejapného žertíku, a my slízly poznámku.

Tak od začátku.

Bubeník si mě vyzvedl tak, že u nás zazvonil, nikoli, jak jsem předpokládala, že na mě bude čekat venku.

Otevřel mu tatínek, a protože myslí setrvával nejspíš u nějakého aktuálního projektu, na němž pracoval, ani si nevšiml, že to není Jarda, pozval ho dál, usadil ho v obýváku a nabídl mu kávu. Tu mu, jak samozřejmě předpokládal, uvařila maminka, bohužel s myslí stoprocentně přítomnou.

To kafe samozřejmě hostu přinesla, u nás je host svatý, ale pak se posadila proti Bubeníkovi a podrobila ho výslechu, za který by se nemusel stydět ani středověký inkvizitor.

Jak mi pak Bubeník líčil, vybafla na něj: „Odkud se znáte s naší Verenou?“ Bubeník jí to vysvětlil.

Maminka se zeptala s úsměvem, z něhož odkapávala faleš: „Jak vycházíte s Jaroslavem?“ Bubeník neměl nejmenší ponětí, o kom je řeč, tak přitakal, že dobře.

Já se nahoře čančala, protože jsem neměla nejmenší tušení, že se Bubeník již dostavil a je maminkou podrobován zkoumání pod mikroskopem podobným způsobem, jakým zkoumal sir Alexander Fleming plísně, z nichž vyvinul penicilin.

26

Myslela jsem si, že až Bubeník přijede, zavolá mi na mobil a já sejdu dolů před dům, takže jsem se v nevědomosti věnovala prozkoumávání šatníku a černým kočičím linkám. Když jsem měla pocit, že se krásou blížím k mladé Brigitte Bardot, sešla jsem dolů, že si počkám na Bubeníkovo zavolání v obývacím pokoji s maminkou.

Na prahu obýváku jsem zcepeněla.

Bubeník vzhlédl. Můj příchod přivítal s očividnou radostí a úlevou, že už se konečně může mojí mamince vymanit z nemilosrdných spárů, a já přemýšlela, kolik škody maminka stačila napáchat, než jsem její výslech přerušila.

Maminka totiž měla Jardu ráda.

Každá maminka by ho měla ráda.

Nu, Bubeník se zvedl a s maminkou se rozloučil.

Maminka vypustila poslední jedovatý balonek: „Pozdravuj ode mě Jardu, Verenko.“ Jako správný zbabělý skunk jsem přikývla: „Jo, mami, neboj.“ Pak jsme s Bubeníkem vyšli na ulici a Bubeník zamířil ke svému autu. Byl to červený VW brouk, starý, měl ještě takové ty typické prahy, ale byl očividně ve velmi dobrém stavu, vypadal vymazleně. Přesně takové auto se k Bubeníkovi perfektně hodilo.

Bubeník mi dvorně přidržel dveře a já nastoupila.

Rozjeli jsme se a Bubeník mi položil celkem logickou otázku: „Kdo je Jarda?“ Ufff…

27

Chtělo se mi zaječet, že nikdo (jak říkám, jsem zbabělý skunk), ale nakonec jsem v sobě našla dost kuráže na to, abych tu situaci Bubeníkovi vysvětlila. Myslela jsem si, že mu bude vadit, že jsem mu o Jardovi včera neřekla, ale to jsem se spletla.

Bohužel.

Bubeník vypálil od boku: „Jak Jarda vzal to, že se s ním rozcházíš?“ Ufffffff…

Delikátně jsem zalhala: „Ještě jsem se k tomu nedostala.“ Bubeník mi navrhl: „Tak mu zavolej teď.“ Protože jsem neměla tušení, co budu Jardovi blekotat, ale věděla jsem najisto, že ať už to bude cokoli, budu mu to blekotat v soukromí jen mezi čtyřma očima, nikoli před soudním tribunálem pro mravní delikty, Bubeníka jsem odbyla, že to stačí až v pondělí, že už jsem si odpoledne s Jardou smluvila schůzku v kavárně.

Bubeník nadhodil: „Zdá se, že jsi neměla čas ani na to, abys to, že se s Jardou rozcházíš a budeš teď chodit se mnou, probrala s vašima. To tě nenapadlo, že až k vám přijdu, bude to trapas?“ Rozčílila jsem se: „Milane, myslela jsem, že mi zavoláš na mobil a…“ Bubeník mě přerušil: „Vereno, já to myslím vážně. Zamiloval jsem se do tebe. Proto mi připadalo v pořádku, že se seznámím s tvými rodiči. Tvoje máma mi to ale dávala pekelně se28

žrat. Co je vůbec zač, ten Jarda? Tvá máma si ho očividně oblíbila. A proč jsi mi hned neřekla, že s někým chodíš?

To je přeci normální, ne? Mohlas mi ten trapas ušetřit.“ Zamyslela jsem se.

Nejdřív ze všeho jsem se omluvila: „Promiň, Milane. Nenapadlo mě, že přijdeš k nám.

Dneska bych ti to byla řekla, víš, ale včera… Bylo to příliš krásné, příliš romantické, než aby se mi chtělo mluvit o někom jiném než o nás. Mrzí mě to. No, a víš, Jarda studuje medicínu. Moje kamarádka, Evelina, chodí s jeho kamarádem Borisem. Jsou oba na medicíně, o dva roky výš než ona. Evelina nás seznámila, a tak nějak jsme spolu začali chodit, už je to asi rok.“ Bubeník mě upozornil: „Tvoje máma ho má ráda.“ Co jsem na to mohla říct?

Nadějeplně jsem Bubeníka ujistila: „Tebe bude mít taky ráda, až tě líp pozná.“ Bubeník pokrčil rameny.

Moc dobře si musel uvědomovat, že on u maminek tolik neboduje.

Ale řekl: „Tak jo, počkám do pondělí, ale s Jardou to musíš vyřešit.“ Byla jsem šťastná jako blecha, že mi to u Bubeníka prošlo tak hladce, že jsem Jardu pro tuto chvíli hodila za hlavu a užívala si den. Bubeník mě vyvezl na Konopiště, procházeli jsme se okolo rybníka, každou chvíli jsme zastavovali, abychom se mohli políbit, a nakonec jsme si zašli na báječnou večeři na Starou myslivnu.

29

Při zpáteční cestě se mě Bubeník zeptal: „Když bys chtěla přespat jinde než doma, jak to máš s vašima?“ Ujistila jsme ho: „No, je mi dvaadvacet. Ale protože bydlím u nich, dodržuju oznamovací povinnost. Chceš, abych…“ Odmlčela jsem se. „Chceš, abych dneska… přespala u tebe?“ Bubeník se rozesmál. „Ano, to bych si samozřejmě přál, ale taky chci dělat věci správně popořadě. Nejdřív se rozejdeš s Jardou, vysvětlíš všechno rodičům, a pak, moje milá Vereno, pak tě pozvu k sobě, uvařím ti něco dobrého, otevřu lahev šampaňského a…“ Významně se odmlčel.

Popravdě řečeno, ulevilo se mi.

Tedy, ne, že bych nechtěla… Ale naši mě dneska jistě očekávají doma.

Ach jo…

A to jsem neměla tušení, co mě doma čeká.

K našemu domu jsme s Bubeníkem dorazili až před jedenáctou, protože jsme se ještě stavili na benzince na kávu, ale proti mému očekávání (nebo spíše doufání) se v přízemí, kuchyni a obývacím pokoji, svítilo. To znamenalo, že moji rodiče, aby namísto jako obvykle šli v deset spát, na mě čekají s hromadou zvědavých otázek.

A čekaly se ode mě odpovědi, to mi bylo jasné.

Ach jo…

Zdálo se, že Bubeník mě nelituje.

Prohlédl si osvětlená okna a poznamenal: 30

„Drž se, Vereno. A pak mi zavolej, ano?“ Radši bych držela pár facek, popravdě řečeno.

Odemkla jsem, vstoupila do haly a zahlaholila: „Ahoj, jak to, že nespíte?“ Z obýváku se ozval maminčin hlas: „Pojď sem, Vereno. Chceme s tebou mluvit.“ Ach jo…

Ale aspoň to budu mít za sebou.

Aspoň s rodiči, když už ne s Jardou.

Nejdřív jsem si došla do kuchyně pro sklenici vody.

Pak jsem si v obýváku sedla do svého křesla a čekala, co bude.

Maminka, tisková mluvčí rodičovského tribunálu, mě informovala: „Odpoledne přijel Jarda. Přivezl ti kuřecí polévku od Jarušky. Divil se, proč nejsi doma, když jsi nemocná.

Protože mi ho bylo líto, řekla jsem mu, že jsi prostě odešla. A že nevím, proč a kam. Žes nám nic neřekla. Nedovedeš si představit, jak mi bylo trapně.“ Řekla jsem: „To mě nenapadlo, mami. Promiň.“ Maminka mě napomenula: „Vereno, takhle jsme tě nevychovali. S Jardou chodíš už dost dlouho a my si s tatínkem mysleli, že to berete dost vážně, vždyť jsme se už seznámili s Jardovou mámou. Nemůžeš z něj dělat pitomce. A on tě má opravdu rád, to snad víš.“ Pokrčila jsem rameny.

S rodiči přece nemohu mluvit o tom, co to je vášeň.

Proto jsem opatrně vysvětlila: 31

„Mami, do Milana jsem zamilovaná už dlouho. Byla jsem do něj zamilovaná ještě předtím, než jsem začala chodit s Jardou. Je to složité… Jeho kapela nám hrála na maturitním plese a on mě pak pozval do kina… Teď jsem ho znovu potkala a…“ Maminka mě přerušila. „Nečekáme tu na tebe, abys nám vysvětlila, co děláš.

Před námi se nemusíš obhajovat, jsi dospělá. Ale tím, že jsi Jardovi zalhala, jsi nás do toho zatáhla, a to se nám nelíbí. Řeknu ti jen tohle. Rozmysli si dobře, jestli se s Jardou chceš opravdu rozejít kvůli tomu démonovi.

Milan je proklatě pěknej chlap, z těch kouká vždycky jen průšvih. Navíc, jak mi řekl, je muzikant. Velmi nejistá existence.“ Do poslední věty vložila tolik skepse, že by strčila do kapsy i Pyrrhóna.

Jako bych to sama nevěděla. „Mami, já jsem prostě zamilovaná.“ Maminka učinila pokus přivést mě k rozumu: „Vereno, zamilovanost a láska jsou dvě rozdílné věci.

Věř mi, s Jardou by tě čekala opravdu pěkná budoucnost. Jarda je takový… solidní. To je pro život to nejlepší. Můžeš se na něj spolehnout. A navíc je pohledný, laskavý, má tě opravdu rád a bude z něj doktor.“ Jo, maminka by si pro mě přála doktora.

Která maminka si to, koneckonců, pro svou dceru nepřeje?

Moje maminka, provdaná pětadvacet let za architekta s uměleckými sklony, o manželství ví hodně. A je pravda, že manželství mých rodičů je příkladně spokojené.

32