Když se přání neplní

Blanka Hošková Když se přání neplní Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Blanka Hošková, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 Vydání první ISBN 978-80-243-9764-1

BL A N K A H O ŠK O V Á

KDYŽ SE

PŘÁ N Í

(N E) PL N Í

KDYŽ JEDEN MUŽ JE MÁLO

TEREZA A SEBASTIÁN 2010

1 Ze zataženého nebe padal drobný podzimní déšť.

V restauraci Pod Centrálou, v malém sále pronajatém na čtyři hodiny, bylo pološero. Patina červené malby na stěnách a interiérové doplňky ve formě uměleckého kování působily starobylým a vkusným dojmem. Prošlapaný šedivý koberec svědčil o vysoké návštěvnosti a u smuteční tabule sedělo několik hostů v černém. Vzhledem k počtu obsazených židlí bylo v místnosti nezvyklé ticho.

Adéla vzala do levé ruky skleničku a jemně jí cinkla o tu moji. „Na lepší zítřky,“ šeptla a já, aniž bych chtěla, jsem zareagovala cuknutím koutku. „Nestraš,“ hlesla jsem, aby to nikdo neslyšel.

Pro danou chvíli se tento černý humor skutečně nehodil. Kašlem na proletáře, někdy stačí jen jeden dobrý spojenec. A tím jsme my jedna pro druhou skutečně byly. „Já vím, že se ti ve skutečnosti strašně ulevilo,“ šeptla mi a spustila tím příval pláče, který mě samotnou překvapil. Štkala jsem nahlas, náhlý nápor emocí nešel nijak potlačit a já si uvědomovala, že ze mě odchází všechno to nahromaděné napětí. Očekávání očekávaného konce, vlastně i čekání na konec a konec udržování v umělém spánku. V neposlední řadě i pocit vědomí, že tam někde je mu skutečně líp. Úlevný pláč, uvědomila jsem si a zadoufala, že ostatní, co seděli u smuteční tabule, 7

nepoznali pravou podstatu mého srdceryvného projevu.

Cítila jsem, jak slzy odplavují z těla sedativa, která jsem od rána polykala.

Právě jsem pohřbila svého manžela Evžena, jehož šestnáctiletá kopie jménem Sebastián seděla vedle mne a apaticky se rýpala v jídle.

Díky Evženovi jsem se dočkala vlastního dítěte. Dítěte, které se začínalo měnit v muže, a já se začínala bát, zda budu stačit mu s touto přeměnou pomáhat.

8

2 „Dobrý den, ještě jednou se zeptám, jestli si uvědomujete, co všechno ta práce obnáší, kolik vás bude stát času, trpělivosti, a hlavně: je opravdu dobrovolná,“ sdělila mi sympatická sestřička onkologického oddělení s dobromyslným výrazem ve tváři. „Ano, jistě, mám vážný zájem,“ znovu jsem potvrdila a statečně odrážela její nevěřícný výraz. „Tak pojďte, prosím, se mnou,“ řekla a vedla mě dlouhou chodbou. Během těch několika metrů se třikrát ohlédla, aby se přesvědčila, zda jsem si to na poslední chvíli přece jen nerozmyslela. Měla jsem si vzít podpatky, na­padlo mě.

Nemocniční prostředí mi bylo důvěrně známé. První své dospělé roky jsem trávila v pravidelných intervalech na různých gynekologických odděleních a v porodnicích, potom jsem si s vymodleným chlapečkem užívala rodinné štěstí, abych o několik let později týdny docházela za svým manželem, protože nezvládl čelit červené oktávii, kterou řídili dva nadupaní frajeři se dvěma promile alkoholu v krvi.

Všechno to jednou nemocnici vrátím, říkala jsem si tenkrát, když jsem chodívala každé odpoledne k lůžku svého manžela, který se chystal na svoji poslední cestu.

Chodila jsem za ním dennodenně. Byl udržován v umělém spánku a já věřila, že je to jen dočasné. Že se jednoho dne probudí a všechno bude zase jako dřív.

Zástupce přednosty kliniky anesteziologie a resuscitace mi pár dní po havárii oznámil, že manžel utrpěl 9

proražení lebeční kosti nad pravým okem, tržnou ránu nad čelem a otřes mozku. Vzhledem k tomu, že náraz byl příliš silný a při proražení lebky došlo k poranění mozku, bylo nutné ho cestou do městské nemocnice ve vrtulníku resuscitovat. „V tuto chvíli vám nemůžu říct nic konkrétnějšího, je právě po závažném nitrolebním výkonu,“ uzavřel tenkrát náš rozhovor.

Chodila jsem za Evženem do nemocnice každý den.

Pohled na ležícího manžela, za kterého dýchá přístroj, kanylu zavedenou do žíly a postel obklopenou monitorovacím zařízením, byl to nejsmutnější, co jsem kdy v životě zažila.

Vybrala jsem všechny peníze z účtu, které jsme měli našetřené na horší časy. A ten čas právě přišel. Prožívala jsem ty nejhorší časy svého života. Souhlasila jsem se vším, co mi v nemocnici navrhli, že by manželovi mohlo pomoci. Cenu léků jsem neřešila. Chtěla jsem nadstandardní péči, ale jaký nadstandard potřebuje spící člověk?

Chtěla jsem to nejlepší, nepočítala jsem stokoruny, čas strávený u lůžka. Dokonce jsem ani nepočítala s tím, že Sebastián odmítne se mnou do nemocnice chodit. „Nebudu se zbytečně trápit falešnými iluzemi. Nebudu se krmit zbytečnými nadějemi. Je na čase vyrovnat se s tím, co se stalo,“ odpovídal mi tenkrát, když jsem ho přemlouvala, ať jde se mnou za tátou. „A co tam jako budu dělat? Dívat se, jak spí a všechno za něj dělají napojené mašiny? Mami, neblázni. Už nic nebude jako dřív. Pochop to konečně. Vlastně si ani nepřej, aby se probudil. Ne kvůli nám, kvůli němu.“ „Proč bych si to neměla přát?“ křičela jsem tenkrát hystericky a styděla jsem se za to, jak se můj vlastní syn chová. Jak je nelidský, bezcitný a amorální.

10

„Protože i kdyby se probudil,“ vytryskly mu slzy do očí, „už nebude normální. Už nikdy nic nebude normální, chápeš to?“ začal brečet a utekl do pokojíčku.

Zamkl se. * „Základním důvodem je snaha minimalizovat námahu potřebnou na zvládnutí náročného stavu, který přichází po inzultu,“ vyprávěl monotónním hlasem primář oddělení. „Abychom umožnili organismu překonání momentálního kritického období, uvádíme pacienta do tohoto umělého spánku. Snažíme se zabránit komplikacím plynoucím z poškození mozku, snížíme tím energetický výdej potřebný na všechny běžné činnosti. Pro pacienta se tak jedná o šetrné překonání subjektivně velmi nepříjemného období. V těchto dnech si přejeme, aby nedošlo k rozvoji mozkového edému.“ Muž v bílém se podíval na hodinky a zvedl se ze židle. „A teď se nezlobte, budu už muset jít. Kdybyste ještě něco potřebovala, obraťte se s důvěrou na ošetřujícího lékaře nebo na sestru. Samozřejmě podle závažnosti vašeho přání,“ lehce pohnul koutkem. Jen lehce. Aby povzbudil, ale neurazil. Právě jsme spolu hovořili o mojí tragédii, nikoliv o jeho.

Podali jsme si ruce a primář vyrazil za svými dalšími povinnostmi. Bylo přetěžké uvěřit tomu, že ho čekají další pacienti s podobným osudem, další jejich příbuzní, další desítky operací mozku.

Pořád jsem věřila v nějaký zázrak, dennodenně jsem se upínala k dobrému konci, věřila jsem v dokonalost lékařů, kteří pro mě v těch dnech představovali ztělesněné bohy, věřila jsem dnešní medicíně, doufala jsem ve vnitřní 11

manželovu sílu, která se vzpamatuje a pomůže mu ze všeho se dostat. Každé ráno jsem v sobě křesala jiskřičky naděje, zatímco Sebastián mlčel, učil se a začal se mi vyhýbat. Nebyl zvědavý na moje věčné výlevy bolesti, na mé nesmyslné vize, že zase bude všechno v pořádku a vrátí se to do starých kolejí, na neustálé výčitky, kdyby bylo nebo nebylo.

Připadala jsem si jako hlavní postava knižního románu. Úvod, zápletka, vyvrcholení, závěr.

Poslední řádky zápletky byly již napsané, následovalo vyvrcholení, které přišlo v podobě jednoho telefonního rozhovoru.

Bylo zářijové nedělní poledne a Sebastián si vzal do svého pokoje brambory s masem. Od té doby, co byl Evžen v nemocnici, v kuchyni u stolu nejedl. „Promiň, mami, nejde mi to,“ oznámil mi novou va­ riantu víkendového obědvání, která už v naší domácnosti přetrvala.

Zavřel se v pokoji a já jsem začala uklízet kuchyň. Va­řila jsem jen proto, že Sebastiánovi bylo šestnáct let a jedl jak dřevorubec. Přesněji řečeno – donedávna. V posledních týdnech jsem jídlo vyhazovala nebo dávala do mrazáku.

Ale vařit jsem musela. Musela jsem vařit, musela jsem uklízet, musela jsem chodit do práce, musela jsem ne­ ustále něco dělat. Jakmile jsem se ocitla chvilku v klidu, duševně jsem si začala podřezávat žíly.

Zrovna jsem chtěla utřít poličku, a tak jsem vzala do ruky mobil, abych mohla navlhčenou švédskou utěrkou přejet dřevěnou plochu.

V tu chvíli telefon zazvonil. Lekla jsem se a pustila ho na zem. Jsem psychicky nemocná, prolétlo mi hlavou. Nejvyšší čas dát se na pití. Ale to by byl jen začátek dalšího konce. To nemůžu. Nesmím. Copak 12

bych mohla dopustit, abychom Sebastiánovi odcházeli oba dva?

Zvedla jsem telefon a podívala se na displej. Záborský.

Hrklo ve mně. Proč mi doktor Záborský volá v neděli v poledne? „Dobrý den, paní Dobrovolná. Tady doktor Záborský.“ „Dobrý,“ polkla jsem. „Bylo by dobré, kdybyste co nejdřív přijela, rád bych s vámi mluvil osobně. Co se týká stavu vašeho manžela, došlo k určitým změnám. Všechno se dozvíte, jak přijedete.“ K jakým změnám? Závažným, radikálním, kritickým, nepatrným, výhledově pozitivním? Miliony přívlastků mi lítaly hlavou a já nemohla žádný uchopit. „O co jde? Prosím vás, řekněte mi, o co jde?“ Sílu jsem tahala až z paty. „Já to zvládnu, nebojte. Jen mi slovem naznačte a hned jedu za vámi.“ „Paní Dobrovolná, víte dobře, že takové informace po telefonu nepodáváme.“ „Pane doktore, prosím. Jen chci vědět, na co mám být připravená.“ „Sepse,“ řekl a čekal na moji reakci. „Děkuji, vyrazím hned,“ snažila jsem se o klidný tón a uvědomila si, že lékař nevidí moje třesoucí se ruce.

Jestli se dá ve čtyřpokojovém bytě utíkat, tak jsem se právě rozběhla. Vrazila jsem do Sebastiánova pokoje a třásla jeho rameny. Seděl právě u počítače, netknuté jídlo na boku stolu, a zíral na monitor. „Sepse, sepse. Co je to sepse? Zjisti mi to, sepse.“ Cítila jsem, jak se mě zmocňuje nedočkavost, která přechází ve zlost. Je neskutečné, kolik podob má bezmocnost. „Tak slyšíš? Najdi mi to!“ mluvila jsem naléhavě, netrpělivě, ale i s jistou dávkou rezignace.

13

Sklesla jsem na postel. To slovo jsem slyšela poprvé, ale něco mi napovídalo, že je v mém životě, v tuto chvíli, rozhodující.

Sebastián zapnul počítač.

On seděl před počítačem a koukal na vypnutý monitor?

Všimla jsem si toho, ale nehodlala jsem hledat příčinu, nepřišlo mi ani vzdáleně na mysl, že bych se měla za­myslet proč, divit se tomu a klást si otázku, co právě prožívá můj šestnáctiletý syn. Nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Všechno kolem mě bylo zpřeházené, pomatené, nic nemělo smysl a nic ho ani nedávalo.

Obrazovka se rozsvítila. Sebastián chvíli klikal a popojížděl myší a potom se ke mně otočil. Měl v očích výraz, jaký jsem u něho doposud nikdy neviděla. „Otrava krve,“ řekl.

14

3 „A kdy teda nastupuješ?“ zeptala se Adéla, zatímco jsem jí roztírala mýdlo s medovou vůní po zádech. Stalo se pravidlem, že jsme po hodině zumby zůstávaly ve sprše poslední. „V pondělí odpoledne,“ řekla jsem věcně a uvědomila si, že vedle zvědavosti a očekávání převládá i pocit těšení. „Musím přijít na jiné myšlenky, sama se sebou to moc nezvládám.“ Oplachovaly jsme z našich těl mydliny a přemýšlely, co říct. Ještě pořád se nám stávalo, že ať jsme načaly jakékoliv téma, končilo to u smrti mého muže nebo alespoň nastupujícím pocitem lítosti u mojí kamarádky. A o ten jsem stála jen někdy. Když jsem se potřebovala vybrečet a vymluvit z občasných depresí, na které byla moje bedra už příliš malá. Pocity sebelítosti jsem nenáviděla, ale bohužel se mě neptaly, nezaklepaly a nezeptaly se, jestli můžou dovnitř, nebraly ohledy na čas ani prostor, na mě ani na Sebastiána, na noc či den, na roční období.

Nebraly ohledy na nic a nikoho a já se s nimi pustila do boje, který jsem chtěla vyhrát dřív, než mě převálcují. „Docela se těším,“ řekla jsem a pak pro jistotu dodala: „Jsem na všechno hrozně zvědavá.“ Adéla složila ručník, dala si ho mezi nohy a výmluvně naznačila pohyb výměny. „No a co, i to někdo musí dělat, na to si zvyknu,“ odpověděla jsem na nevyřčenou otázku. „Jsem rozhodnutá a pořád mě to nepustilo. Možná mě to i duševně obohatí,“ začala jsem hledat pozitiva svého rozhodnutí docházet 15

dvakrát až třikrát týdně do nemocničního areálu a dobrovolně tam udržovat sociální kontakt se stárnoucími nemocnými seniory a dlouhodobě léčenými pacienty na oddělení onkologie. Měla bych jim naslouchat, vyprávět, číst, podávat polévku a koneckonců, když přijde na věc, zvládla bych vyměnit i tu plínu. „Možná,“ kývla kamarádka a na závěr na sebe pustila ledovou tříšť. „Jsi blázen,“ vyjekla jsem a uskočila z dosahu ledových kapek. „Ne větší jak ty,“ ozvalo se v prostoru sprchy v momentě, kdy jsem měla obalenou hlavu ručníkem a sušila si vlasy.

Ve velkém zrcadle na chodbě fitka jsme svorně zkontrolovaly svoje zevnějšky. „Všechno má svůj čas,“ zhodnotila Adéla naše nadu­cané zadky a rukama mimoděk stáhla spodní okraj mikiny.

Automaticky se rozhlédla kolem. O tom, co všechno má svůj čas, jsem věděla svoje. „V pondělí nejdu,“ musela jsem připomenout, když jsme si zapisovaly další termín zumby. „Jsem ve špitále.“ Adéla napřed vykulila oči, a než stihla otočit hlavu směrem ke mně, pro jistotu jsem zbrkle spustila: „Budu tam chodit každý druhý pondělí a každou středu, to jsou úřední dny a to někteří dobrovolníci nemůžou. Takže si to pondělí přehodíme na úterý a tím pádem je čtvrtek na zumbičku jako stvořený.“ „A co pátek?“ otočila se na mě Áda a dělala na mě psí oči. Uhnula jsem pohledem. „To zase někteří odjíždí na víkendy,“ téměř provinile jsem hlesla, přestože jsem věděla, že mi to nebude vyčítat.

Ale stejně dobře, jako jsem věděla, že nebe je modré a voda mokrá, jsem věděla, že s tím nesouhlasí. Sebastiánovi 16

je šestnáct let, manžela, kterého jsem milovala, jsem po jeho i mém těžkém boji před pár týdny pochovala a na krku jsem měla kromě všeho ostatního i splácení půjčky za zřízení svého kadeřnického salónu. A já, nána pitomá, budu dělat vrbu někomu, kdo už má v životě jen jeden jediný cíl. Jako bych ji znovu viděla. Máchala rukama před mým obličejem, prskala si do polívky a kroutila nevěřícně hlavou. Potom řekla, že jestli kvůli tomu na ni nebudu mít čas, tak si zlomí obě nohy a půjde na mě čekat do nemocniční postele. Naštěstí vše skončilo smíchem, protože jsme se začaly pitvat ve způsobu provedení komplikovaných fraktur obou končetin a při představě ležící Adély s vyhozenýma nohama na kladkách jsme se mohly potrhat smíchy. Při zmínce mísy pod postelí rozhihňaná Áda prohlásila, že už se na to dál nemůže dívat, a „pro mě za mě, dělej si, co chceš“ uzavřelo naši diskusi. „Takže pátek zatím rušíme,“ upřesnila Adéla vysportovanému dívčímu tělu za pultem a shrábla rozpis tělocvičny. „Tak pojď, ty matko Terezo,“ usmála se vesele moje nemilejší zrzečka na světě, pohodila baťohem na zádech a vykročila do tmy a zimy nastupujícího podzimu.

Naši už to tenkrát tušili, když mi dávali jméno Tereza? * Tři měsíce od pohřbu se přehnaly jako sněhová vánice a já se začala upínat na Sebastiána víc než kdy předtím.

Mému vymodlenému chlapečkovi začalo vyrážet chmýří na bradě a akné na čele. Nejdřív jsem si všimla flíčků na adolescentově tváři, později své značně sjeté korekční tyčinky do tvaru kolku. Taktně jsem mlčela a nenápadně dokoupila další kousek do rezervy. Poličku se zubní 17

pastou, krémem s kyselinou hyaluronovou, odličovačem očí a měsíčkovou indulonou jsem doplnila o tonikum na problematickou pleť. V tuto chvíli je ho tam asi polovina a já ani pořádně nevím, jestli voní. „Mamko, už je trošku líp, viď?“ usmál se na mě jeden večer a přisedl si ke mně na sedačku, aby se mnou zase (ne)sledoval jeden díl nekonečného večerního seriálu.

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, sesunula jsem se trošku níž a vychutnávala si oslovení mamko. Říkal mi tak asi do čtvrté třídy. Toto oslovení posléze vystřídal výraz mami a v osmé třídě, když jsem přišla dřív domů a telefonoval se svým kamarádem z basketu, jsem zjistila, že jsem matka. Jistěže jsem jeho matka, ale to slovo se dá říct tolika různými způsoby. Cítila jsem tenkrát, že jsem matka nechápající, zakazující, odmítající, přikazující… jsem prostě jenom matka. Tenkrát jsem se tím hodně trápila a myslela na Adélinu Natálku, která svoji matku oslovovala i v sedmnácti mamčo.

Ještě stále jsem si vychutnávala Sebovu úvodní větu a najednou jsem si uvědomila, že pokračuje dál v načatém hovoru. Teda, prozatím vlastním monologu. „Jasně, že to bude dobrý,“ navázala jsem plynule na jeho vizi spokojené budoucnosti, kdy všechno přebolí, já budu majitelkou skvělého kadeřnického salónu, plná peněz, on bude krásný mladý muž, plný ideálů. „Jo, dám si, rozpustný s mlíkem,“ odpověděla jsem směrem do kuchyně a pošetile se usmívala nad vlastními sny. Zatím to má však jeden háček. On je plný ideálů už teď, já plná peněz nebudu ještě dlouho.

Krásný večer jsme si užívali oba. Opírali jsme se o sebe navzájem, cucali kafe a čaj a přáli jsme si být mladí, krásní a bohatí. Fantazie se odvíjela jako magnetofonový pásek a my se spolu koupali v moři, lítali balónem, 18

skákali padákem, jedli francouzské šneky a vozili se na velbloudech v Tunisu. Šlo nám to krásně.

Jen ty peníze jsme zapomínali nějak vydělávat. „Tak dobrou noc,“ prohrábla jsem mu vlasy, což už jsem dlouho neudělala. „Víš, kdo mi dal ten recept?“ neudržel se Sebastián a významně pomrkával. „Recept?“ nechápala jsem. „No recept na štěstí, na pohodový večer, na rodinnou idylku, prostě recept na balzám na duši,“ vzpomínal Sebastián a přemýšlel, co všechno má ještě vyjmenovat, aby mě uvedl v úžas. „Netuším,“ přiznala jsem, aniž bych se snažila mu tím udělat radost. „Vážně netuším, ale pokud o někom víš, tak tam zase zajdi, předpokládám, že jsi objednaný přinejmenším dvakrát týdně,“ zadoufala jsem a zvědavě čekala na odpověď. „To já sám,“ snažil se skrýt pýchu v hlase a skromně mě po očku sledoval. „Ty?“ přeskočilo mi v hrdle a tušila jsem, že Sebastián právě vidí, jak to vypadá, když se řekne oči na šťopkách. „Chtěl jsem ti udělat pěkný večer, mamko,“ řekl, líbnul mě na čelo a odcházel.

Dívala jsem se za ním, na jeho bezmála dva metry vysoké pyžamo, z kterého vylézaly nohy půjčené od yettiho a ruce, v jejichž dlaních vypadá basketbalový míč jako tenisák v mé dlani. Můj chlapeček… chtělo se mi hořce vzdechnout nad roky, které se převalily mým životem jako americké tornádo, a zatoužila jsem ho držet v náručí… malého… bezbranného… závislého tvorečka.

Nádherného, sladkého, voňavého. Najednou jsem ho viděla před sebou, cítila jeho vůni a vlna náhlé něhy mě zalila chvilkovým štěstím. Jako bych se opravdu na 19

okamžik ocitla v minulosti, v době, kdy jsem měla pocit, že stojím na stupních vítězů. „Jo, a ještě… chtěl jsem tě poprosit,“ otočila se ke mně ostříhaná blonďatá hlava a v očích jsem viděla záblesk, který tam míval jako malý kluk.

Nebo si to jen namlouvám? „Objednal jsem si přes internet mikinu, strašně krásnou, nádhernou, nebojím se říct přímo famózní,“ tetelil se. „Zítra ji budu mít na poště,“ vyčkával a pro jistotu bleskurychle dodal: „Byla zlevněná ze sedmnácti stovek na dvanáct. Radim ji bude mít taky, ale zelenou. Já mám modrou. Je fakt boží.“ Už už jsem se nadechovala k odpovědi, ale najednou jsem si uvědomila, jak je mi dobře po krásném společném večeru. Jen blázen by chtěl pokazit něco tak vzácného a krásného, kdy jsme spolu oba pocítili po dlouhé době vzájemné souznění, které by se mohlo v dalších týdnech a možná letech dál hníst, zpracovávat a kynout. „Ráno je budeš mít na stole,“ řekla jsem opak původně zamýšlené věty a na znamení věrohodnosti jsem se pousmála.

Seb zamrkal, naznačil poskok rozpustilého dítěte a já jsem ještě stihla zavolat: „Děkuju za pěkný večer.“ „Joo,“ slyšela jsem z pokoje zároveň s jakýmsi tlumeným žuchnutím.

Pro jistotu (abych nezapomněla) jsem šla hned pro peněženku a vytáhla dvanáct set, které jsem položila na ledničku.

Ještě pořád je jedna mikina pro dorůstajícího kluka levnější než velbloudi v Tunisu.

Pozdě večer mi pípla v mobilu SMS: Zlom vaz. A. * 20

Když jsem kolem druhé hodiny zamykala své kadeř­ nictví, cítila jsem zvláštní chvění kolem žaludku. Byla jsem vzrušená očekáváním. Odpoledne jsem šla poprvé do nemocnice. Trošku jsem se bála. Najednou jsem cítila, že taková brnkačka, jak jsem si myslela, to asi nebude.

Vzpomněla jsem si na Sebastiána. „To dáš, mami!“ řekl mi ráno.

Jasně, to dám! * Procházela jsem pomalu nemocniční chodbou na onko­ logickém oddělení a opatrně jsem se rozhlížela kolem.

Trochu ostražitě a nejistě. Jako plížící se kočka.

Na zemi bylo zelenkavé linoleum, stěny svítily světle žlutou barvou. Velká okna byla vysoko a pod nimi na sebe upozorňovaly obrázky v sytě zelených rámečcích.

Sem tam proběhla sestřička.

Zvláštní, necítím klasický nemocniční zápach dezinfekce, který si pamatuji z dřívějška, uvědomila jsem si.

Přesto ve vzduchu cosi viselo.

Opatrně jsem vkročila do svého prvního pokoje. Decentně nalíčená, oblečená v civilu, se slušným úsměvem na rtech a slabostí v oblasti žaludku.

V bleďounce oranžovém pokoji, do kterého pronikaly sluneční paprsky, jsem uviděla jen tři postele. Lůžko u okna bylo prázdné. Na prostřední posteli ležela krásná babička. Bábinka jsem jí později začala říkat, jen tak, pro sebe. Studánkově modré oči a vrásčitá tvář olemovaná bílým chmýřím mi učarovaly na první pohled. Z očí jí zářila za život nasbíraná moudrost, z tváře prosakovala dobrota a jemné bílé chloupky dokreslovaly pokročilý věk stařenky. Pohledem jsem sjela na její paže, přirozeně 21

položené na bílém povlaku tenké peřiny. Ruce měla kostnaté, nehty nažloutlé, stařecké skvrny byly jak korálky rozsypané na tenké, še­davé kůži. Měla jsem pocit, že bych se těch rukou chtěla dotknout. „Dobrý den,“ usmála jsem se a snažila se vypadat co nejpřirozeněji, přestože ve mně byla malá dušička.

Bábinka se usmívala bezzubými ústy. Její oči svítily a prozařovaly místnost. Prozařovaly i mne. Cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá pocit blaženosti a chce se mi vykřiknout: Já jsem věděla, že to bude dobrý!

Vzápětí jsem dostala ťafku. „Co tady dupete v těch botách, nevidíte tu špínu, co jste sem nanosila?“ Stočila jsem pohled za hlasem k posteli u dveří.

Automaticky jsem se podívala na svoje nové sandály, které jsem si koupila minulý týden ve zdravotnických potřebách za nemalý finanční obnos. Dva kousky anatomicky tvarovaného korku a čtyři přinýtované pásky.

Naprosto čisté funglovky.

Přejela jsem očima medově žíhané linoleum. Bylo tak naleštěné, že kdyby tu měl hrát Tom a Jerry na honičku, stáli by na místech a nožičky pod nimi by se točily jak vrtulky.

Nerozhodně jsem přešlápla a pohlédla na stařenku. Ta si pečlivě uhlazovala přikrývku. Přišel host a to se sluší ho patřičně přivítat. „Jejda jejda, tak to já teď nemůžu dolů,“ lamentovala statná důchodkyně a nohy spuštěné z postele s funěním zvedla a vsunula zpět pod peřinu. „Podejte mi támhleten čaj na stole,“ poručila mi celá brunátná náhlou námahou a já jsem v ní najednou viděla jablko, které nepadlo daleko od Heleny Růžičkové ve filmu Dívka na koštěti.

22

Poslušně jsem dlouhými kroky (abych ještě víc nena­ šlapala) zamířila ke stolu a podala jí se strojeným úsměvem čaj. „A to mi ho ani nenalijete?“ pokračovaly jsme v seznamování a já jsem litovala dvou ztracených večerů, kdy jsem si pečlivě připravovala úvodní řeč.

Snažila jsem se s paní Vilmou (jak jsem posléze zjistila) navázat kontakt. Kromě toho, že na sestřičku jsem stará a nemožně oblečená (měla jsem světle modré kalhoty a tenký bílý rolák, bílé ponožky a přezůvky), jsem se nedozvěděla nic, co by mi začátek ulehčilo. „Všimla jste si pana primáře?“ zkoušela můj postřeh ježibaba. „Je to krásný mládenec, takových už se dneska nevidí. Jó jó, už to není, co to bejvávalo.“ Primáři onkologie je něco málo přes 50 let a na jeho vzhledu se odráží všechny jeho odoperované nádory a nadřené latinské názvy z odborné literatury.

Všimla jsem si ho, když jsem dnes odpoledne nastoupila. Osobně mě přišel přivítat a řekl, že si celé oddělení nesmírně váží takových dobrovolníků.

O čtyři hodiny později jsem pochopila proč. „Projděte si pokoje a představte se pacientkám. Pokud bude některá něco potřebovat, vyjděte jí vstříc. Pokud si s vámi bude chtít povídat, povídejte si. Těm, u kterých vycítíte zájem, se věnujte. Samy si vyberou, komu budou věnovat svůj čas,“ vybavovala mě mladinká subtilní sestřička radami a současně skládala čistá prostěradla. Sem tam mi věnovala andělský úsměv.

Uvědomila jsem si, že přestože mají pacientky spoustu času, paradoxně už ho v podstatě mají velmi málo. „Pokud uvidíte, že je potřeba někoho přebalit nebo otočit, převlíknout peřiny, podat mísu, zavolejte nás, to je naše starost.“ Tato věta mi nešla dohromady s představou, 23

že vše vyjmenované vykonává tento drobný andílek a jemu podobní. „Jo, paninko, skočte vedle do pokoje za Tráčkovou, jestli už má přečtenou tu Stéblovou,“ přerušil moje úvahy hlas z postele u dveří a já poslušně odcupitala. „Stejně na to bába ani nevidí, určitě to nečetla, jen se naparuje a dělá ze sebe intelektuálku,“ pokračovala mohutná Vilma ve svém monologu, když jsem jí na stolek pokládala knihu Valji Stýblové. „Ani se nemůže pořádně jmenovat, no řekněte sama, Tráčková, co je to za jméno? Ani ‚M‘ to nemá na začátku.“ Při odchodu domů jsem zjistila, že paní z vedlejšího pokoje se jmenuje Fráčková. Ale nejsem si jistá, jestli je to dost uspokojivé.

Během odpoledne jsem ještě paní Vilmě přinesla z kantýny tři Fidorky, zakoupila dobíjecí kupón a nabila mobil, upravila špatně pověšený ručník, srovnala sešmajdané pantofle s infantilním zajíčkem uprostřed a třikrát dolila do poloprázdné sklenice čaj.

Naštěstí jsem po sobě při odchodu nemusela vytírat podlahu. * Cestou domů jsem do mobilu vyťukala Uz se nestavim, promin, jsem groggy a odeslala na adresu ZRZKA. Adéla byla výjimečně krásná. Měla přirozeně rezavé vlasy a obličej posetý pihami. Na škole si kvůli tomu samozřejmě vytrpěla svoje, což jí bylo později ku prospěchu. Naučila se spoléhat sama na sebe, čelit posměškům a ponižování, a co je vlastně zač, dokázala nejen sobě, ale i ostatním v momentě, kdy přebírala červený diplom na vysoké škole ekonomické.

24

Měla krásné černé pronikavé oči. Oči jak trnky, nohy jak srnky, říkával jí až do svatby Michal, kterému její oči (a pravděpodobně i nohy) učarovaly, když jim oběma bylo devatenáct. „Tak jak bylo první den ve škole?“ kašpařil večer Sebastián a snažil se napodobit tón, který si pamatoval z dětství.

Kecl si vedle mne na pohovku, otevřel si pivo a nalil do dvou skleněných pohárků. „Co je?“ hodila jsem okem na pivo. „Ještě jsi dítě,“ řekla jsem, ale při pohledu na jeho tvář, která měnila své rysy každým dnem, jsem tomu sama nevěřila.

Unaveně jsem sáhla po skleničce a naráz obrátila obsah do sebe. Sebastián to zaznamenal a pro jistotu udělal totéž. Pivo, které přinesl z lednice, bylo poslední. „Dobrý,“ odpověděla jsem podle několikaletého vzoru a cítila jsem únavu.

Nechtělo se mi líčit pocity, které ve mně vířily jako hejno komárů nad močálem, šestnáctiletému klukovi, který stál teprve na startovní čáře, zatímco já jsem dnes sledovala dění v cílové rovince.

Nebýt bábinky, která mi v závěru, když se Vilma odkutálela na záchod, lehce stiskla ruku a teplým hlasem zašeptala: „Neboj, děvenko, bude líp. Ta je tu jenom na chvilku,“ tak jsem tu určitě seděla v slzách, pocucávala červené a dávala Adéle za pravdu.

25

4 Třídila jsem špinavé prádlo a těšila se, že si půjdu lehnout. Jiřka mi půjčila nějakou novou knížku. Ani jsem si nevšimla, jak se vlastně jmenuje. Jiřka je moje sousedka a pracuje jako asistentka v blízké advokátní kanceláři. Dle mého by ale měla v kožené židli za polstrovanými dveřmi sedět právě ona. Je to hotová chodící encyklopedie. Je sečtělá a inteligentní.

Když jsem po mateřské dovolené začala zase stříhat a potřebovala jsem si znovu obnovit svoji klientelu, pohlídala mi občas malého Sebastiána. Přišla vždycky přesně na čas a bylo na ni spolehnutí. Nikdy jí nechyběla v ruce knížka. Časem si začala nechávat knihy u nás. A tak se stalo, že jsem jeden den, kdy jsem dala Sebastiána mámě, vzala tenkou knížku a namátkou rozevřela na straně dvacet sedm.

Po pěti minutách jsem si s knížkou před obličejem sedla, po další chvilce jsem přelistovala zpět na první stránku a po dvaceti minutách jsem si šla postavit na kafe. Ten den už jsem prach neutřela, přestože původní plán byl jasný.

Kolem půlnoci jsem dočetla poslední řádek a snažila jsem se zapamatovat si jméno autorky. Co kdybych to nevydržela a pochlubila se Jiřce, že jsem konečně začala taky číst?

Tenkrát jsem od Jiřky dostala pochvalu, přestože jsem anglické jméno autorky zkomolila.

Začala jsem cpát prádlo do pračky. Často se mi stávalo, že jsem bořila svůj nos do oblečení. Nejdřív to bylo moje, kdy jsem zkoušela svoje první parfémy. Potom Evženovo, ten mi rajsky voněl, ať už smrděl čímkoliv. No a potom dupačky. Ty jsem měla u nosu pořád. Mám prostě citlivý 26

nos. Když umřel Evžen a já jsem potřebovala celý den fungovat (plat odborného referenta na dopravním inspektorátu vdovský důchod nenahradí) a musela jsem celé dny potlačovat všechny ty návaly šíleného smutku, stesku a prázdna, zabořila jsem nos do jeho šuplíku s košilemi a bylo jasné, že nepůjdu spát dřív, než budou všechny moje slzné kanálky dokonale odstředěné.

Milovala jsem jeho vůni. Buď voněl mojí oblíbenou aviváží, nebo sám sebou. Ňuchala jsem i k jeho propoceným dresům po basketbalových zápasech (tímto se omlouvám všem ponožkám, na které se nikdy nedostalo).

Fuj… uvědomila jsem si, že mám zabořený nos do Sebastiánova trička.

Dnes ještě existují hospody čtvrté cenové skupiny? „Ty kouříš?“ uhodila jsem na něho, sotva si vyzul boty.

Nebyl zvyklý, že ho chodím vítat osobně, a už vůbec ne, abych mu strkala hlavu pod bradu (ano, už byl tak vysoký, můj skoro sedmnáctiletý chlapeček). „Smrdíš,“ nasávala jsem a nechtěla si připustit, že ať chci, nebo ne, začíná mi dorůstat v muže.

Jen ať, proboha, nekouří! Začaly mi před očima defilovat všechny ty nápisy na krabičkách, které se válely vedle šálků s kávou mých zákaznic. Smradlavé přicházely, voňavé odcházely. „Jak jsi na to přišla?“ divil se otázce.

To mu musím vážně vysvětlovat? „Ty jsi hrozná. Úplný komisař Rex,“ domyslel si odpověď a na oko se durdil. „Byl jsem s klukama v hospodě.

Radim měl sedmnáct.“ S odpovědí jsem spokojená nebyla, ale aby na mne dýchnul, jsem se neodvážila vyslovit. „Když už jsme u toho,“ jako by se rozhodl v načatém tématu pokračovat, „nevíš, kde bych tak asi na ty cigára vzal?“ 27

Snažila jsem se poznat, jestli mi říká, že nekouří, nebo si stěžuje na malé kapesné. „Pojď si sednout,“ zamířila jsem z předsíně do kuchyně. Neochotně se přišoural a začal plenit ledničku. „Dostáváš měsíčně pět set korun, to je málo?“ Skutečně mě to zajímalo. Jak to, že už jsem se dávno nezeptala Adély, jaké peníze dostává Natálie? Ale to se asi nedá srovnat, ona studuje a bydlí v Ostravě, tak to bude jiná kategorie. Nehledě na to, že Adéla byla velmi šikovná účetní a strany má dáti/dal vyplňovala samým lukrativním firmám. A Michal byl ET mimozemšťan (abych to uvedla na pravou míru – Michal byl ajťák a jako mimozemšťan často připadal Adéle).

Začala jsem přemýšlet, s kým bych se poradila, jak vysoké kapesné se dává výrostkům, kteří začínají chodit na rande, na zábavy, chtějí se pěkně oblékat a vůbec užívat si života. Nechtěla jsem, aby Sebastián cítil, že stojí na nějaké vedlejší koleji, zatímco kolem něho sviští rychlíky. A některé rychlíky mají určitě pěkně tvarovaná trička a dlouhé vlasy.

Bohužel na rady jsem moc kamarádek neměla. V době, kdy jsem žila s Evženem, píchala si hormony a chodila na IVF, jsem takřka všechny od sebe odkopla. Nesnášela jsem jejich kočárky, pořád stejné řeči o laktační psychóze a věčném přebalování a za otázky typu A co ty? bych je do jedné postřílela. „Kolik by sis představoval?“ vrátila jsem se zpět k Sebastiánovi. „Tisíc.“ „Tisíc,“ suše jsem opakovala. Žasla jsem, jak je možné, že jsem úplně mimo mísu. To jsem vážně tak špatná máma? Myslela jsem si, že Sebastián má pětistovkou měsíčně pokryté všechny své potřeby.

28

„Sebe, vždyť nikam nedojíždíš, bydlíš doma, krmím tě, oblíkám tě. A to všechno ráda,“ dodala jsem pro jistotu. Nechtěla jsem, aby moje slova pochopil jako výčitku. „Na co tolik peněz?“ „Mami… jak dlouho jsi nebyla v kině?“ Dlouho, ale to asi není podstatné, jak já jsem dlouho nebyla v kině. „Dlouho.“ Přemýšlela jsem, jestli nemám, jen tak pro zajímavost, počítat roky, kdy jsem naposledy usedla do sedadel před promítací plátno.

A to nevím, jestli se dají počítat Karafiátovi Broučci a série animovaných (tenkrát ještě krásně) pohádek. „No vidíš!“ triumfoval nad něčím, nad čím nemusel. „Víš, kolik dnes stojí kino?“ Další zbytečná otázka. Vážně chce slyšet odpověď? „Tak počítej: dva lístky dvě stě šedesát, popcorn osmdesát, cola šedesát… to jsou čtyři stovky za jedno kino!“ Měl pravdu, stihla jsem sčítat zároveň s ním. „Meníčko ve městě sedmdesát,“ pokračoval a díval se, co to se mnou dělá.

Jasně, chápu. Asi nebude říkat spolužákům, kteří se rozhodnou v poledne provětrat své peněženky, že má doma kuře na smetaně nebo plněné papriky (mimochodem jeho nejoblíbenější jídlo). „Taky posilovna něco stojí.“ „Posilovna? A na co ty, prosím tě, chodíš do posilovny?

Hraješ basket, ne?“ Zarazila jsem se. „Hraješ ten basket, ne?“ změnila jsem tón své otázky. „Jo, hraju.“ „Tak na co ještě chodíš do posilovny?“ automaticky jsem si začala prohlížet jeho tělo. Nic zvláštního jsem 29

neviděla. Velký a svalnatý byl vždycky. Sportovní tělo, sportovní duch – celý táta. „Ty taky chodíš na zumbu, a přitom stojíš celý den na nohách. A tlustá nejsi, že bys to zrovna měla zapotřebí.“ Tak to mě dostal. Na to nebylo co říct. O cenách fitka a posilovny jsem přehled měla. To mi vykládat nemusel.

Sebastián si nemyslí, že jsem tlustá, jupíí. „A chci se ještě pěkně oblíkat,“ vyřkl poslední dovětek. Škoda, že po Evženovi nezůstalo žádné přijatelné triko ani mikina. Ne pro Sebastiána. „Košile?“ uchechtl se tenkrát. „S tebou je někdy vážně sranda, mami.“ S těžkým srdcem a velkými slzami jsem tenkrát všechny pytle odevzdala Armádě spásy. „Dívej,“ řekl, když naskočil monitor poté, co mě chytil za ruku a odtáhl do pokoje. „A to nejsou značkový,“ řekl, když mi posunoval na internetu obrázky mikin a triček.

To jsou ceny? dralo se mi na jazyk, přestože jsem věděla, že velikost 620 neexistuje. „Tak dobře,“ rezignovala jsem. „Budu ti platit oblečení.“ Sice to nebylo přesně podle Sebastiánových představ, ale bližší košile než kabát, že? Nejlépe však obojí. A od mámy.

Plácli jsme si.

Z fleku mě to stálo dva tisíce.

Ano, dívali jsme se spolu i na boty. Skutečně tam byly takové ceny. Že by to byla fotomontáž, jsem nevěřila.

Neuměla jsem svému vymodlenému chlapečkovi říct ne. Nikdy jsem to neuměla. Přála jsem si, aby byl jeho život krásný. Přála jsem mu krásný celý život. A ať už se to povede jakkoliv, já mám možnost mu udělat krásné dětství. A mládí. * 30

Nalila jsem si smetanu do skleničky s kávou a sledovala, jak se bílá rozlézá a vpíjí do hnědé.

Tak nějak se rozpínají metastázy.

Přejel mi mráz po zádech. Není to tak dlouho, co jsem začala na onkologii docházet, a už se hlásí paranoia.

Kávu jsem vylila do dřezu a šla si dát vlažnou sprchu.

Po dlouhé době mě zamrzelo, že nemáme psa. Potřebovala jsem se projít.

Ve žluté noční košili a podomácku pletených teplých ponožkách jsem umyla nádobí a listovala televizním programem. V neděli budou dávat Město andělů.

Kolik že stojí dva lístky do kina?

Sebastián má asi holku. * Zákon schválnosti fungoval dokonale. Těšila jsem se na zumbu, abych Adélu vyzpovídala, jak je to s financováním dospívajících dětí, ale volala, že má teplotu a potřebuje se vyležet. Zítra má náročný den.

Abych udělala povinnosti zadost, zazvonila jsem večer na Jiřku. „Těžko říct,“ nalila mi skleničku výborného mikulovského vína a bylo vidět, jak se snaží mi pomoct. „Kdybych měla děti, tak už to spolu dávno probíráme, ale to víš, takhle…“ Jiřka neměla děti a ani nechtěla. Byla kariéristka.

Její pracovní doba činila deset hodin denně (zvládala být pravou rukou hned několika právníkům) a ona si to užívala. Když jsem se jí ptala, proč není právničkou, odpověděla, že by na to neměla žaludek. „Představ si,“ zadívala se kamsi za mě, „je nouze o práci, právníků přibývá jako hub po dešti (dneska už 31

víme proč) a ty musíš vzít jakýkoliv případ, protože potřebuješ bydlet a potřebuješ jíst. Budeš obhajovat někoho, o kom jsi přesvědčená, že je to hajzl první třídy a zaslouží si trest?“ Byla jsem náhlou otázkou zaskočena. „Nebudeš!“ vybuchla. „Jestli jsi normální ženská, tak nikdy nemůžeš obhajovat grázla. Ať už je jakýkoliv!“ Tenkrát jsem o tom hodně přemýšlela. Já taky potřebuji bydlet a jíst. Taky stříhám všechny hlavy. Tmavé i světlé, čisté i špinavé. „Ještěže jsem zašla, dlouho jsme takhle nepoklábosily,“ chválila jsem pěkný večer a nechala si ještě nalít.

Takové lahůdce, jako je vlašský ryzlink, se nedalo odolat.

Probraly jsme kdeco. Za normálních okolností bychom jako správné sousedky měly probrat kdekoho, ale vzhledem k vytíženosti nás obou jsme na nikoho nepřišly.

A ztrácet čas nad Trautenberkem se nám nechtělo. „Ty, Jiři, myslíš, že může stát mikina z internetu třeba dva tisíce?“ musela jsem se zeptat, ještě než za mnou zavře dveře. „Klidně tři,“ řekla blazeovaně.

Když jsem odcházela, prohlédla jsem si Jiřčiny boty v zádveří. Tmavé lodičky na středně vysokém podpatku s decentní špičkou stály šest a půl tisíce a za krémové kozačky (docela obyčejné) dala dvojnásobek. „A kabelka stála patnáct,“ se skromným (vážně skromným!) úsměvem dodala Jiřka, aby tak podtrhla svůj názor, že holt každý máme rád něco jiného a ona se prostě ráda obléká.

Večer jsem přemýšlela, co má rád Sebastián.

32