Když zpívají labutě

Roman Cílek KDYŽ ZPÍVAJÍ LABUTĚ Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Roman Cílek, 2021 Obálka © Ivana Dudková, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 Vydání první Vychází jako 332. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-9731-3

ROMAN CÍLEK

Když zpívají labutě

Dlouhé putování unaveného buvola „Umřeš,“ pošeptal mu ženský hlas z těsné blízkosti.

Pitomý sen, pomyslel si inženýr Bohdan Krása a neotevřel oči. Proč také? Už od dětství požitkářsky vychutnával právě tyhle chvíle: vědět, že už se probudil a všechny noční můry jsou pryč, a také vědět, že jedna a jedna jsou dvě a den je den, ale ještě se bránit okamžiku, kdy prvním pohledem na okolní svět člověk opustí chráněnou zónu spánku. „Umřeš,“ zopakoval hlas. „Všichni umřeme,“ prohodil Bohdan lehkovážně, protože rozhovoru se snem nepřikládal váhu větší než nulovou. Připomnělo mu to však skutečnost, že koncem týdne oslaví sedmatřicetiny, a protože už od dětství miloval hry s čísly, dokázal si to i nahrubo vynásobit: žije třináct a půl tisíce dnů, stejně tolikrát usnul a probudil se.

Hlas se však choval neodbytně: „Samozřejmě, že všichni umřeme. Ty ale dřív než většina ostatních. Brzy, velmi brzy.“ Zaznělo to až příliš živě.

Zprudka procitl.

Hříva tmavězrzavých vlasů se právě zvedala z polštáře vedle něho. Ty vlasy mu byly trochu povědomé, ale nic víc. Nic jiného... ani zvlhlé, pronikavé a čímsi nyní 5

i vzrušené oči, které se po něm ohlédly. Ani rameno, z nějž sklouzla deka, když se dívka posadila na okraji válendy, protáhla se a pak nahá vykročila ke křeslu, kde se bělalo její prádlo. Kráčela úplně klidně, bez známky studu a připomínala v té chvíli urostlého a poněkud baculatého anděla. „Dobré jitro,“ řekla zády k němu a začala se oblékat. „Jo... to jo, dobré,“ zablekotal Krása a rukou za­­ šmátral po desce nočního stolku. Brýle ležely jinde než obvykle, místo nich zvrhl skleničku se zbytkem čehosi, co teď už nevonělo, odsunul rádio, mobil... konečně nahmátl obroučky jako bod jistoty. Než si však stačil brýle nasadit a dodat věcem kolem jasnější obrysy, vše už bylo jinak. Andělovo tělo zmizelo pod prádlem, prádlo zmizelo pod džínami a blůzou, hříva vlasů byla prohrábnuta prsty a zřejmě shledána přijatelnou. „Počkejte... počkej,“ zmateně vykřikl Bohdan Krása a nejraději by se k ní rovnou rozběhl, ale nahota, kterou si pod přikrývkou uvědomoval, mu v tom pocitově bránila. „Před chvílí... před chvílí jsi něco říkala.“ Navlékla si na rameno kabelku a přikývla. „Já vím, říkala jsem, že brzy umřeš.“ Naslinila si dva prsty a zvedla je ke stropu: „A je to tak. Na to ti mohu třeba přísahat.“ Působila v té chvíli velmi přesvědčivě, o to citelněji Krásu její slova zneklidnila a otázky se mu draly do úst překotněji, než aby je dokázal – znejistěn vším, co měl v posledních hodinách za sebou – srozumitelně vyjádřit: „Ale... ale proč? A ty jsi, promiň, kdo? Nevzpomínám si... připomeň se mi, prosím.“ 6

Pohodila hlavou a usmála se. „Však si vzpomeneš.

Ahoj, bylo to s tebou docela fajn,“ třepotavě mu zamávala prsty a pak jedním z nich pohrozila: „Ale jste nevděčník, pane. Jako ostatně všichni chlapi. Já si vaše jméno moc dobře pamatuji, inženýre Bohdane Kráso.“ Načež odešla.

Ozval se již jen neandělský klapot jejích podpatků a bouchnutí vchodových dveří. *** Proboha, co teď podniknout?!

V téhle chvíli a ve chvílích následujících?

Nejprve ze všeho si nevybíravými slovy vynadal.

Pak konečně vylezl z postele, uvařil konev kávy a šálek po šálku ji do sebe nalil. Hned poté se věnoval bytové prohlídce. Aspoň že tak: zdálo se, že nic nechybí, na stolku vedle křesla, kde se ta holka oblékala, netknutě ležel notebook, který nepatřil k nejlevnějším, také se tam nacházela jeho nikoli prázdná peněženka, v kapse saka se nacházelo pouzdro s doklady.

Obtížnější byla následná inventura paměti.

Jako když se slepuje potrhaný film. Výřez po výřezu.

No ano... včera hned zkraje dopoledne se mu podařilo uzavřít dva vcelku přijatelné stavební kontrakty, polednem však přívětivější část dne skončila. S konečnou platností se potvrdilo, že ho jeho společník okrádá a přetahuje zakázky na vlastní firmu, kterou si v tichosti za jeho zády založil. A aby toho nebylo dost, při obědě 7

se před třemi roky rozvedenému Bohdanovi z náramně smyslných úst dostalo sdělení, že ta, se kterou občas relaxačně spává, s ním už nadále takto spávat nehodlá, protože se vyskytl někdo, kdo na rozdíl od něho k tomu pospávání nabídl i kroužek z nedalekého luxusního talián­­ského zlatnictví. Radost nad radost. Bohdan Krása, zjitřen a opuštěn, pak u restauračního stolu usoudil, že se mu toho dne již nechce mamonářsky hromadit tržní hodnoty, a naordinoval si občasnou, zhruba kvartální kúru, kterou podle jednoho rodokapsového westernu nazýval dlouhým putováním unaveného buvola.

Ale kde všude?

Posadil se k psacímu stolu, sáhl do zásuvky a na list papíru načrtl cosi jako trasologické schéma. Začínal – to skoro vždy – v bistru U Dvou veselých bratrů.

Další štací byla restaurace Pod Jezerkou, potom se přesunul ke Koruně... a dál? Konibar, pochmurný stánek na nádraží, soukromý klub Sedmikráska... proboha, co bylo potom? Jeho dlouhá buvolí putování mívala své zákonitosti. S přibývajícím časem jako kdyby ho vždy hnal vnitřní neklid k tomu, aby stále rychleji střídal prostředí. A třeba i v širším městském okruhu, protože se v přesunových mezičasech vždy aspoň trochu prošel.

Ale také si, dost pochopitelně, z toho, kde byl a co kde pil a s kým se případně i seznámil, většinou čím dál méně pamatoval.

Ty tmavězrzavé vlasy...

Matně si uvědomoval, že předtím, než oslovil tvář v jejich medúzovitém zarámování, šel, či spíš se potácel 8

ulicemi, které mu nebyly povědomé, zřejmě kus cesty jel i taxíkem, protože v místech, kudy kráčel, se mu nelíbilo. A pak taky... taky přece někomu telefonoval. Ano, mobil! Popadl přístroj a třesoucími se prsty se prodral až k záznamu volaných čísel.

Kdo byl na seznamu poslední?

Adéla, kdo jiný, samozřejmě že Adéla!

Zmačkal a do koše odhodil papír s neumělými trasologickými snahami a spojil se s nepočetnou štábní centrálou své firmy. Dobrá duše veškerého jeho podnikání, sekretářka, účetní i zralá rádkyně v chodu dennodenního života Adéla Horečná, se ozvala s podtextem neskrývaného ulehčení v hlase: „Tak sláva! Jste v pořádku, pane inženýre? Už jsem se o vás opravdu bála. Že vy jste to s pitím zase trochu přehnal?!

Dokonce jsem si před chvílí vyčítala, proč jsem raději nepřijela, když jste mne o to v noci tak naléhavě žádal...“ „Abyste přijela? Kam?“ vyhrkl.

Zasmála se. „Jo, je to tak, zval jste mě, jako když beze mě najednou nemůžete žít. No... kdybych za vámi přijela, aspoň bych vás dopravila domů. Ale zřejmě jste to jako vždy zvládl sám. Zaplaťbůh. Přijedete sem?

Na poledne se ohlásil docent Zoubek, prý by vám rád nabídl...“ „Paní Adélo,“ přerušil ji, „Zoubka odsuňte na jindy.

Chci od vás něco jiného. Víte... já... já prostě nevím, kde jsem se v noci pohyboval.“ „Neokradli vás?!“ vyjekla.

9

„Neokradli, to ne. Ale potřeboval bych o těch místech něco vědět. Přece jsem vás musel nějak směrovat, když jsem chtěl, abyste za mnou přijela.“ „Popravdě řečeno,“ zaváhala, „drmolil jste jedno přes druhé a já byla rozespalá, protože jste mě tím telefonem probudil. Zmínil jste se o bývalém říčním přístavu. Jmenoval jste nějaký klub, ale nemohu si... Takové ptačí, spíš tedy papouščí jméno to bylo.“ Rozjasnilo se mu: „Kakadu?“ „Ano,“ přikývla na dálku, „to by mohlo být. Vzpomínáním si, že mi ten název připadl legrační. Tak jo,“ vzdychla a káravě změnila téma, „dnes se tu tedy asi ne­­ ukážete. Beru na vědomí, je to ostatně vaše a ne moje firma. Co mám ale říkat, kdyby vás někdo naléhavě sháněl?“ „Třeba že jsem umřel,“ odsekl.

A až poté mu došlo, že to byl v dané chvíli hodně špatný vtip. *** Není ošklivějšího místa nad noční podnik a jeho okolí v nemilosrdném dopoledním světle. Vše se tu podobalo zmalované a mockrát použité lehké ženské opláchnuté nemilosrdným deštěm dne. Přes vchod z ulice byla spuštěna mříž a Bohdan Krása se už poněkolikáté zeptal sám sebe, zda by nebylo pohodlnější celou tu nočně-ranní pitomost pustit z hlavy kamsi do ztracena a vsunout se do řádu běžného konání. Jakmile se o to však pokusil, zlomyslná paměť mu s plnou parádou naservírovala slo10

va toho zlověstného andílka, té všestranně divné nahaté holky, a nejen samotná slova: i její oči ve chvíli, kdy slova říkala, i to, jak přesvědčivě ta slova zněla. Nešlo to pustit z hlavy, věděl, že by stejně neměl klid. Vzdychl tedy, zamkl auto a průjezdem prošel na dvůr. Z dodávkového auta tu svalnatý chlap skládal basy s lahvemi, jiný mužský si odškrtával počty v papírech a měl přes košili plášť připomínající svou šedavou barvou oblečení zřízence v krematoriu.

Krása pozdravil a zpopelňovač si ho prohlédl. „Otevírám až ve dvanáct,“ řekl a nehezky se ušklíbl. „Pak budete v mém podniku ovšem vítán... pane inženýre.“ Bohdan na něho vytřeštil oči: „Vy mě znáte?!“ Další ušklíbnutí se podobalo předchozímu: opět žádná krása. „Aby ne!“ řekl. „Před pár hodinami jste mi o sobě napovídal celé memoáry, a nejen mně. Dokonce jsme si i potykali... já jsem Richard, pokud jste to mezitím zapomněl.“ Zalovil v kapse umolousaných kalhot. „A taky jste mi věnoval svou nóbl vizitku.“ „Musím s vámi mluvit,“ vyhrkl Krása.

Pokrčil rameny. „Tuším, o co vám jde, ale můj čas je drahý... stejně jako ten váš, v noci jste mi o tom dopodrobna přednášel. Oba jsme přece podnikatelé a doba je tržní, takže...“ „Zaplatím, kolik si řeknete,“ přerušil ho Krása.

Podnikatel Richard se posměšně uklonil a ukázal k pootevřeným zadním dveřím. „Toť mužné slovo.

Vstupte dovnitř, nalijte si dle libosti, za pár minut jsem 11

u vás.“ A ke svalnatci prohodil: „Skládej, Pepo, skládej, mám tu teď vzácného hosta.“ *** Káva, kterou si Krása jako řidič s kajícnými myšlenkami na zbytkový alkohol ve svém krevním oběhu ukázněně objednal, chutnala nevalně – a Richard se jeho zajíkavě sdělenému dotazu stejně nechutně zasmál: „Chcete vědět, se kterou že jste tu trávil čas a pak si ji i odvedl? Ale copak? Snad jste se nezamiloval, inženýre?

A že zrovna do Bětulky?“ „Jmenuje se Běta... tedy Alžběta?“ „Co já vím?! V občance má možná něco jiného, ale já jí tak říkám, když se tu někdy objeví. Ale docela to k ní sedí, nemyslíte?“ „Ona u vás není... zaměstnaná?“ Podnikatel Richard si nalil koňak, sklopil ho do sebe rázným pohybem a také v tónu řeči přiostřil: „Tak aby bylo jasno, pane. Žádná děvčata na pošmajchlování nezaměstnávám, na to nemám od úřadu glejt a ani ho mít nechci. Ty, které sem přijdou, jsou pro mne hosty, stejně jako třeba vy. Záleží na nich, s kým se tu seznámí a co se z toho popřípadě vyvrbí. O nic z toho se nestarám.

Každá práce má své regule, ta vaše i ta moje. Je to pro vás dostatečně přehledné?“ „Jistě,“ kývl Bohdan, „já jen chci...“ „Tuším, co chcete, a náhodou vám mohu pomoci. Holka, kterou tu mám v kuchyni, ví, kde ta vaše Bětulka bydlí, takže 12

bych ji mohl uvolnit, aby vás tam doprovodila. Nabourá mi to ovšem provoz, což znamená... Tak co, plácneme si?“ Plácnutí mělo pouze symbolickou podobu, zatímco bankovka s portrétem lehce se usmívající Emy Destinnové byla zcela hmatatelná. „Oukej,“ okomentoval transakci majitel klubu, ­zvedl se ze židle a pootevřel dveře za barovým pultem. „Kristýnko,“ křikl dovnitř, „sundej zástěru a udělej se za dámu. Pojedeš tady s panem inženýrem na vejlet. Já už to tu nějak dokuchtím.“ *** „A musí to být, pane, zrovna ona?“ zeptala se Kristýnka, když usedli do Krásova auta. „Nerozumím vám,“ řekl. Pohlédl však na ni a porozuměl: vysoká dívka, dole i nahoře natěsno sevřená v džínách a triku s logem univerzity v Ohiu, si jeho zájem zřejmě vyložila po svém a vybízivě se usmívala. Zavrtěl hlavou: „Ne, to ne... já potřebuji jenom ji.“ „Tak jo,“ zasmála se. „Že ona vám něco šlohla?!“ Bohdan Krása si uvědomil, že téměř stejnými slovy okomentovala jeho noční dobrodružství firemní sekretářka Adéla, ale nechal si to zjištění jen pro sebe. „Něco takového by k Marcele docela sedělo,“ dodala k věci dívka vedle něho. „Marcela?“ zareagoval. „Váš šéf jí říká Běto.“ Posměšně si odfrkla. „Prosím vás! Je to vyšukaný blbec a kdekoho si překřtí,“ prohlásila o svém zaměst13

navateli, „já třeba taky nejsem Kristýna, jak mi říká, ale docela obyčejná Jana.“ Už se raději na nic neptal – jen na cestu. „Odbočte tady do té slepé jednosměrky,“ ukázala mu a neskrývaně zívla. Dosavadní úsměv stáhla do rezervy pro užitečnější chvíle. *** „Copak, copak?“ špitla Jana-Kristýna, když dojeli na konec nejošklivější ulice města.

Se dvěma koly na chodníku tu parkovalo několik aut, jedno z nich s policejním označením. „Tady bydlí?“ zeptal se Krása nevěřícně, protože okolí připomínalo exteriér filmu o zkáze varšavského ghetta. „Jo,“ potvrdila, „a já bohužel taky, támhle naproti. Zatím. Než to tu co nevidět sakumprásk všechno vyhodí do vzduchu a začnou stavět supermarket. Prý ještě letos.“ Z vozu, který stál těsně před nimi, vystoupil postarší, unaveně působící chlapík v civilu a popošel k nim. „Mohu se zeptat, koho tu hledáte?“ oslovil řidiče. „No... vlastně...,“ zakoktal se Krása, protože si už žádným jménem nebyl jist.

Vzápětí se však přes něho k okénku na levé straně naklonila jeho spolujezdkyně, dokonce ucítil na rameni nikoli nepříjemný tlak jejích ňader. „Jedeme za Marcelou Sivákovou,“ oznámila.

14

Strejdovitému ochránci zákona ztvrdly rysy. „Ano? Takže si vystupte, zamkněte auto a následujte mne,“ řekl a znělo to jako rozkaz. *** „Kde je Marcela?“ zeptala se.

Silný prst je nasměroval ke schodištnímu oknu.

Vyhlédli.

Jana-Kristýna pronikavě vyjekla a Krásovi vyrazily krůpěje potu na čele. Protože dívka, se kterou se v noci zřejmě miloval, ale ze všeho, co bylo možná i krásné, si pamatoval jenom ta nikoli krásná slova, jimiž ho ráno probudila, se nyní už nepodobala urostlému, přiměřeně baculatému a prdelatému andílkovi. Teď ležela na hrubém betonu dvora mezi odpadkovými kontejnery a připomínala pohozenou hračku. Andělův střemhlavý let, nesmyslně napadlo Bohdana Krásu. Zpod deky, kterou přes ni nedbale hodili, vyčuhovalo bosé chodidlo jedné nohy a na protilehlé straně cíp tmavězrzavé vlasaté hřívy.

Ale to přece... „Kdo jste?“ oslovil je ostrý hlas.

Druhý z policistů, který jim vyšel vstříc z bytu o patro výš, byl opakem toho prvního. Také oblečen v civilu, ale mladý, štíhlý, mezi prsty držel cigaretu, v obličeji měl lehce cynickou masku odkoukanou z amerických detektivek. „To ona...,“ špitl Krása místo odpovědi, „ona skočila z okna?“ 15

Kriminalistu tím skoro pobavil. „Řekl bych to jinak: spíš ji tím oknem někdo prohodil.“ Popotáhl z cigarety a zopakoval otázku: „A vy jste, když dovolíte, kdo? Její přítel?“ „Ale to ne, já ji jenom... trochu znám.“ Krásovo váhání nad slovy se tázajícímu nelíbilo. „Trochu? Co to znamená? Kdy jste viděl slečnu Sivákovou naposledy?“ vypálil přímočařejší otázku. „Dnes brzy ráno,“ vyslovil Bohdan Krása neutajitelnou pravdu, jíž sám nyní jako by ani nebyl ochoten uvěřit.

Policista zhluboka vydechl. „V tom případě se s vámi velmi rád seznámím, pane. O slečnu ve vašem doprovodu se prozatím postará kolega. A vy račte jít dál,“ pozval ho do bytu za svými zády. *** „Co je to za blbost, Bohdane?“ podivil se JUDr. Kamil Mostař, když se Krásovi podařilo zastihnout ho na mobilním telefonu. „Ty že jsi zabil nějakou holku?!“ „Ale ne, nezabil,“ unaveně odpověděl. „Jenže mi to nikdo nevěří. A taky nemohu prokázat, co jsem dělal v době, kdy se to... stalo. Dovolili mi, abych ti zavolal.

Chci, aby ses té věci ujal. Uděláš to pro mě?“ „No... těžko tě asi mohu odmítnout.“ „Mám to brát jako souhlas?“ „Jistě,“ přisvědčil advokát a citlivý přístroj zaznamenal, že spolkl sousto jídla, zřejmě ho tedy Krása vyrušil od oběda. Zeptal se: „Zadrželi tě?“ 16

„To snad ještě ne. Sebrali mi auto a odvezli mě do nějaké úřední budovy, ale říkali, že nelze vazbu vyloučit, pokud...“ „K ničemu se zatím nevyjadřuj!“ rázně ho přerušil doktor Mostař a pak se pokusil situaci odlehčit. „Ty dobrodruhu! Já už pár dnů promýšlím dar k tvým blížícím se narozeninám a ty zatím... Takže vlastně ušetřím, když budeš místo oslav sedět v base.“ „Prosím tě, Kamile, nežertuj.“ „Ale jo, naopak, žertuj i ty,“ poradil, „aspoň se z toho nezblázníš. Tak zní těžko zaplatitelná rada starého praktika. A nyní mi předej šéfa toho vyšetřování, pokusím se mu laskavě promluvit do duše.“ *** Den měl podobu zběsilého cvalu.

Rychleji než kdy jindy se přiblížil podvečer.

Inženýr Bohdan Krása podepsal další strany protokolu a nyní se rozhodovalo o tom, zda ho nechají odejít, když se jim i JUDr. Mostař zaručí, že svědek... zatím tedy jen poněkud podezřelý svědek... jim bude kdykoli k dispozici a nepokusí se jakkoli ovlivňovat vyšetřování.

V tom okamžiku byli však muži, kteří vedli výslechy, náhle odvoláni na operativní poradu. „Proboha, co tohle zase znamená?“ vyděsil se Krása. „Klid! Možná se událo něco, co s tou tvou věcí souvisí,“ zkušeně usoudil advokát. *** 17

hy.

Přihodila se ta událost pětadvacet kilometrů od Pra-

A jinak to ani nemohlo dopadnout. Rychlost vozu absolutně neodpovídala záludnému tvaru té zatáčky. Stříbrný Renault Laguna tedy vyletěl ze silnice, dvakrát se na svahu převrátil a jeho nekoordinovaný pohyb zastavil až kmen prastarého, mnohé už pamatujícího dubu. Úrazovka se na místě objevila během čtvrthodiny. Zraněného řidiče, který nebyl připoután a při obtížném vyprošťování ztratil vědomí, předběžně ošetřili a naložili do sanitky. Mladá žena na sedadle spolujezdce měla pásy zapnuté a odnesla tedy havárii jen pár škrábanci. „Nic mi není a rozhodně nechci odvézt do špitálu,“ vzepřela se lékaři, „potřebuji ale nutně mluvit s policií a musím jim cosi... cosi důležitého předat.“ Tím čímsi důležitým byla aktovka, kterou předtím vylovila z nabouraného vozu. Pootevřela ji. Nějaké papíry, fotografie, diář, mobilní telefon – a pistole. Řidič sanitky v klusu nakoukl dívce přes rameno a nad tím, co viděl, uznale hvízdl: „A hele, pětatřicítka FN. Moc pěkná hračka.“ Doktor si nechal podpisem stvrdit, že účastnice nehody na vlastní odpovědnost odmítá další ošetření, a nad ostatním mávl rukou, to nebyl jeho džob. „A toužíte-li po policajtech, brzy se vám to splní,“ řekl, když se z dálky ozval jekot pohotovostního vozu dopravky. *** 18

Čekání ve výslechové místnosti se prodlužovalo.

Dokonce i mladíček v uniformě, který s nimi seděl, měl na ně zřejmě dohlížet a zaujatě při tom listoval barevným časopisem, podlehl časem nutkání a na chvíli je opustil. „Konec srandy, Bohdane,“ využil toho JUDr. Mostař. „Chci vědět, proč jsi tu holku hledal. A chci to vědět teď hned! Známe se už dlouho, dělal jsem ti rozvod a taky jsme spolu i kolem ženských leccos prožili, takže kecům, kterými je tady krmíš – o tom, jak tě během noci natolik zaujala, že ses s ní chtěl blíže seznámit, nevěřím. Já ne!

Mluv, hergot, nebo se na tebe vykašlu!“ „Co když nás odposlouchávají?“ zaváhal Krása.

Advokát udeřil pěstí do stolu. „Nech toho, nejsme v biografu. A i kdyby, co na tom?! Pokud jsi ji nezamordoval, nemáš co skrývat. A jestli se za něco, co se ti přihodilo, stydíš, tak si laskavě uvědom, že tady jde o víc. Chceš snad své skutky a pocity rozebírat před soudem a krmit tím bulvár? Dělej, vybal to dřív, než se ten chlap vrátí...“ A tak to Krása vybalil.

Polosměšný, poloosudový, poloneuvěřitelný příběh o včerejším dlouhém putování unaveného buvola, o mystériu noci, z níž mu pod přívalem alkoholu zůstalo v paměti jen ráno. Příběh, v němž byla klíčovou postavou jeho nová kamarádka z nekonečně dlouhé noci, jinak řečeno nahatý anděl, který tak vemlouvavě mluvil o smrti jen pár hodin předtím, než jemu samotnému byl osudem určen nedobrovolný pád na dno rozpadajícího se činžáku, tedy střemhlavý let, z něhož pro andílka bez funkčních křídel nebylo návratu.

19

Advokát JUDr. Kamil Mostař tiše naslouchal. „To mě teda podrž,“ řekl pak neprávnicky, když jeho přítel dospěl k tečce svého vyprávění. *** Dveře se otevřely a vstoupil muž, se kterým se Krása seznámil u bytu mrtvé Marcely Sivákové, ten mladý, lehce americky cynický, leč asi i šikovný kriminalista.

Usmíval se. Ale jinak než předtím. Že by dokonce přátelsky? Nebo spíš chápavě, lítostivě...? „Půjdete hajat domů, pane inženýre,“ oznámil. „Cože?! Už víte, kdo...“ Zarazil ho: „Nepředbíhejte, prosím. Víme, že jste to zřejmě neudělal vy. Ale možná tušíme i to, proč byste to udělal, pokud byste to náhodou opravdu udělal.“ Parádní slovní předváděčka. Natolik jinotajná, než aby to tak i onak vyčerpaný Bohdan Krása v dané chvíli dokázal dešifrovat. *** „Dej si panáka, Bohdane,“ poradil mu advokát, když o dva dny později usedli ke kavárenskému stolku. „Nechci. Hodlám s tím trochu brzdit. A odpoledne slavím ty narozeniny.“ „Právě proto. No nic, objednám si sám,“ prohlásil JUDr. Mostař a přiklonil se blíž, protože vedle hrdelními hlasy hlučela parta skandinávských mladíků. „Tak 20

poslouchej. Zajel jsem se včera, jak jsem ti slíbil, podívat na papíry k případu, do kterého ses tak idiotsky zamotal.

A je to horor, kamaráde. Ta holka, Marcela Siváková... no, není to moc pěkné. Když jí pár let po tátovi umřela i máma, odešla ze školy a začala pít, pak ji nějaký její vzdálený strýc, ke kterému se uchýlila, de facto prodal pasákům. A ti ji párkrát seřezali, nakrmili drogou, šlapala pro ně v pohraničí a asi i někde v Sasku, nakazila se tím nejhorším, čím se mohla nakazit a...“ „Ne!“ trhl sebou Krása, protože Mostařova slova naplňovala mezní podobu jeho tušení: „To snad ne!“ „Promiň, říkal jsem ti přece, aby sis dal panáka,“ pokývl hlavou Mostař, přistrčil mu svou skleničku a podíval se na hodinky. „A nech mě to fofrem dopovědět, za chvíli musím vypadnout, čekají mě u soudu.“ „Už nechci, Kamile, nic slyšet!“ vztekle se zasekl Bohdan. „Ani to, kdo připravil Marcelu o život... kdo ji vyhodil z toho okna? Neblázni, Bohdane!“ zvedl Mostař hlas. „Stejně ti to řeknu. Ona totiž těm pasákům utekla a hrozila, že je udá, vedla s nimi vlastně takovou dost odvážnou soukromou válku. A že by po všem, co měla za sebou, zrovna překypovala láskou k mužům jako takovým, kteří po ní vesměs chtěli jen to jedno... To, co nabulíkovala tobě, tu věštbu blížící se smrti, říkala zřejmě každému, s kým se zapletla, byla to taková její trochu ujetá, trochu dost ujetá, ale vlastně i trochu pochopitelná ženská pomsta. Snažila se také nepřespávat doma, noci trávila všelijak, však o tom z vlastní zkušenosti něco víš, když 21

jsi na ni při tom svém tahu nešťastnou náhodou narazil. Stejně ale neunikla tomu, co jí hrozilo. Jeden z těch grázlů si na ni toho rána počkal, zastrašoval ji, a když nepovolila, udělal to, co udělal. Jenže se pak ještě téhož dne naboural, když vezl odněkud někam další koupenou holku a spáchaná vražda mu přece jen brala řidičský klid.

Toť vše. Pachatel havárii přežil, přiznal se, a ty snad ani nebudeš muset svědčit, protože ta kauza je ve svém souhrnu dost jasná.“ Krása do sebe vlil advokátův koňak. „Jasná?“ vykřikl a popadl Mostaře za rukáv. „Jak to myslíš, že jasná?!

A co já?“ „To mě oslovuješ jako právníka, nebo přítele? No... ono to vyjde nastejno. Spíš se tě ještě na něco zeptám já, ač se to naštěstí netýká mojí profese. Chránil ses nějak – tehdy v noci, kdy sis ji přivedl domů?“ „Nevím,“ vyčerpaně hlesl Bohdan, „vždyť já vlastně ani nevím, jestli vůbec k něčemu došlo. Ale jestli jo...“ „Jestli jo, tak ne, že jo?“ Krása k té hlavolamové větě jen přisvědčil. „Není tudíž o čem dál uvažovat,“ uzavřel debatu Mostař a chystal se k odchodu. „Naštěstí všichni naši kamarádi nejsou inženýři nebo právníci, známe i jiné doktory, někteří jsou dokonce specialisty. A zítra se za jedním z nich vypravíme, taky jsem mu nedávno dělal rozvod. Ty dnes oslavíš narozeniny, ale pít budeš s mírou, líbat gratulantky jen decentně a s odstupem, skoro jako při té koronavirové karanténě, co ji máme za sebou – a půjdeš si pak do svého doupěte lehnout sám.

22

Úplně sám. Slib mi to. Protože trestní právo naší milé republiky má, jak známo, mnohé mezery, ale nechybí v něm paragraf, že pokud je někomu známo, že by mohl šířit... A tak dále. Rozumíme si?“ „Rozumíme.“ „A slibuješ?“ „Slibuji. A skonči už to kázání, moc prosím.“ „Skončím,“ řekl JUDr. Mostař a podal Krásovi ruku. „Všechno nejlepší, Bohdane. Sedmatřicet, to je přece krásný věk. A na tu svou podivnou kamarádku z nekonečně dlouhé noci, na toho anděla, už nemysli. Anděl prostě ulétl, má to tak ostatně v popisu práce. Jsi schopen aspoň tuhle skutečnost vzít na vědomí?“ Ulétl...

Zapomenout...

I nyní inženýr Bohdan Krása k Mostařovu dotazu přikývl, ale byla v tom přisvědčovacím gestu také příměs nahořklé neupřímnosti. Skoro napevno si byl totiž jist, že tohle od srdce míněné přání splnit nezvládne.

23

Smolař Zaklel.

Už to nebylo k vydržení...

Svědivě vnímal, jak mu voda pod bundou, košilí i kalhotami stéká po těle. Poryv větru teď navíc zprudka změnil směr deště, bodlinky kapek mu narážely do očí a oslepovaly ho. Nastavil jim záda a rozhlédl se kolem.

V šeru a pod olovnatou oblohou neviděl daleko, ale zdálo se, že nejen na mýtině pod chatou, kterou si před chvílí vybral, ale i všude kolem je prázdno. Aby taky ne, kdo by se někde procházel v takhle mizerném počasí! Vmáčkl pod pravý díl okenice o něco hlouběji špičku krumpáče s odlomenou násadou, který se předtím povaloval o kus dál u hromady naštípaného paliva, a zapáčil. Zatraceně...

Změnil polohu nástroje a přidal na síle.

Ozval se zvuk lámaného dřeva, šroubky přidržující zástrčku se vytrhly a otevřely mu tím cestu dovnitř.

Rozbil sklo, podařilo se mu to naštěstí bez většího rámusu, střepy dopadly vevnitř zřejmě na cosi měkkého, ale ještě než se protáhl do místnosti, znovu chatu kolem dokola obešel. Nikde ani živáček, bylo slyšet jen šumění deště, který neúnavně padal už od časně odpoledních hodin.

A pak... pak už měl konečně střechu nad hlavou.

24

Ještě tak najít tu něco k jídlu, plánoval skoro slastně, zakouřit si, usušit se, případně se převléknout, zdřímnout si...

Svlékl zmáčenou džínovou bundu a sirkou skrytou v dlani si posvítil. Ušklíbl se nad tím, co viděl. Snobská napodobenina selského stolu, židle s vyřezávanými srdíčky, pohodlný ušák nasměrovaný samozřejmě – kam jinam? – přímo proti televizní obrazovce. Byl tu však také, uvědomil si při bližším pohledu, podivný nepořádek. Jako kdyby se tu chystalo nějaké velké stěhování.

A když potom natočil hořící sirku do opačného rohu, zahlédl i bedny nastavěné bez ladu a skladu podél stěny.

Všechny byly zavřené a přepáskované, jen jedna z nich měla víko odstavené stranou. Původně chtěl zamířit rovnou do kuchyně, kde snad najde aspoň nějakou konzervu, nebo v nejhorším krabici sušenek, ale potom mu zvědavost přece jen nedala.

Popošel k otevřené bedně...

Sirka ho začala pálit do prstů. Uhasil ji prudkým pohybem a škrtl další. Sklonil se k bedně, sáhl dovnitř, posvítil si zblízka a překvapeně vydechl.

Tak tohle je tedy něco!

A v té chvíli zapomněl na chlad, zmáčené tělo, hlad, žízeň i chuť na cigaretu. *** „No povídejte, jak to tedy bylo s tím vaším nálezem?“ zeptal se nadporučík Jaromír Hanuš a díval se postarší25

mu, ještě teď značně vylekanému muži, který seděl proti němu, přímo do očí.

Svědek si povzdechl, zřejmě totéž, co po něm vyšetřovatel chtěl, v poslední době říkal už několikrát. „Kolem Krajňáku,“ rozhovořil se, „to je ten jehličnatý lesík mezi Novobřežanským rybníkem a chatařskou kolonií, chodím na dopolední procházku moc rád. Je tam pěkný výhled do kraje a nemáte za zády tolik chat jako tady vpředu, stojí jich tam jen pár a s velkými rozestupy mezi sebou.“ „Rozumím,“ odsouhlasil mu nadporučík Hanuš jeho názor, ale chtě nechtě to vyznělo trochu netrpělivě.

Přemýšlivý starodůchodce Bedřich Lakomý býval kdysi vesnickým kantorem, stačil mu tedy jen náznak, přikývl a přešel rovnou k věci. „V takovém příkůpku pod keři jsem tam dnes zahlédl něco, čeho jsem si prostě musel všimnout. Mně se totiž ten les... no, to už jsem říkal, promiňte, prostě se mi líbí, takže si ho tak trochu i hlídám a v mezích možností ošetřuji. A ty větve, které tam ležely, musel na to místo někdo dotáhnout. Staré klacky přece do mladého porostu nepatří. Nedalo mi to, popadl jsem jednu tu haluz, pak i další a...“ Odmlčel se. Vzpomínka na tu chvíli ho ještě teď zneklidňovala.

Nadporučík věděl, co pan Lakomý po odtažení větví spatřil, a tak raději položil další otázku: „Kolik mohlo být hodin? Aspoň přibližně...“ „Na hodinky jsem se sice nepodíval, to mne nenapadlo a omlouvám se za to, ale vím, že bylo asi čtvrt na deset.“ 26

„Určitě?“ „No ano, určitě. V deset totiž otevírá Tonda Balšík tady na návsi hospodu. Chodím k němu v tom čase na jedno točené a kafe, už je to od doby, kdy jsem ovdověl, takový můj zvyk, ať si o tom každý myslí, co chce.

A z Krajňáku je to do vsi čtyřicet minut chůze.“ Hanuš přikývl a zapsal čas do protokolu.

Učinil tak se zvláštním důrazem, protože to byl jeden z mála přesných údajů v nicotném souhrnu dosud známých skutečností o nálezu mrtvého člověka, jemuž kdosi jediným smrtícím úderem krumpáče zezadu rozbil hlavu. A byl to člověk, který neměl s sebou žádné zavazadlo a v kapsách oblečení ani jediný lísteček papíru, z něhož by se dala vyčíst, či aspoň nahrubo vytušit jeho totožnost. Bylo tu jen to, co viděli na vlastní oči, tedy tělo mladého muže, odhadem ještě ne třicetiletého, vysokého, urostlého, svalnatého, dá se říci, že snad i pohledného, kterého však v okolí – jak zatím stačili zjistit – nikdo neznal, a který měl v letošním nepříliš teplém září na sobě jen zmuchlaný džínový oblek, košili a vodou skrz naskrz nacucané tenisky obuté naboso. *** Zpráva z nepříliš vzdáleného města přišla na rozhraní odpoledne a večera. „Špacír, říkáš?“ zaznamenal si nadporučík Hanuš. „Jak se to píše?“ 27

„Přesně, jak slyšíš,“ zazněla z telefonu kolegova odpověď. „Křestním jménem Ladislav, čtyřiadvacet let.

Tady u nás to býval před časem dost populární kluk, už od malička sportovní talent. Jako dorostenec běhával za zdejší Jiskru střední tratě, pak se mu zalíbil přespolní běh a dostal se v něm až mezi špičku kraje, čekalo se, že ho zařadí i do reprezentace, jenže...“ „Copak, něco se zvrtlo?“ „Jo, zvrtlo, to jsi řekl přesně. Asi mu úspěchy stouply do hlavy, začal frajeřit po hospodách a dost popíjet. Po jednom ze závodů, který mu nevyšel, se potom na nějakém soustředění dokonce popral s trenérem, vyřadili ho z družstva a on se naštval.“ „Naštval, a co?“ „Všeho nechal.“ „Aha. A čím byl, když zrovna neběhal?“ „Vyučený topenář. Měl šikovné ruce, dělal na stavbách a i při sportování stihl dost práce. Jenže po tom maléru se s každým už jenom hádal. Opustil fajn holku, u níž do té doby bydlel, přestěhoval se na zanedbanou ubytovnu, od soukromé stavební firmy odešel bez výpovědi, prostě najednou přestal chodit do práce. A od té doby už nám dělá starosti. Stal se z něho takový... no, jak bych to řekl, takový přespolní běžec na vlastní pěst, tulák na útěku. Hlavně je to teď se svýma šikovnýma rukama kadet na chaty a rekreační chalupy na samotách.

Má jich podle nás na svědomí celý seznam. Už jsme mu začali dost těsně šlapat na paty, ale pak tady od nás najednou zmizel. Podle popisu, který jste dnes dali do 28

oběhu, by to mohl být on... ten mrtvý, co jste ho našli někde v lese.“ „Takže přespolní běžec, jo?“ „Tak nějak.“ „Dobrá. Pošlete nám fotku?“ „Jistě.“ „A abychom měli jistotu,“ navrhl Hanuš, „nemohli byste sem k identifikaci přivézt nějakého jeho příbuzného?“ „Už jsem na to myslel. Přivezu rodiče. Tedy přesněji řečeno jeho matku a jejího nového manžela. Zítra ráno.

Hodí se ti to?“ Nadporučík kolegovi na dálku přikývl, poděkoval a hovor ukončil. „Kadet na chaty,“ doznívalo mu v uších. Vstal ze židle a pootevřel dveře do sousední kanceláře. „Františku,“ oslovil jednoho ze svých podřízených. „Je třeba se mrknout na chaty a chataře v okolí místa, kde se našel ten mrtvý. Víš, jak nám tady svědek,“ zalistoval v papírech, „pan Lakomý vykládal, že je jich tam jen pár a stojí pěkně v rozestupech. Tak všeho nech a zajeď se tam podívat.“ „Myslíš teď hned?“ zeptal se oslovený bez valného nadšení, ale bylo mu jasné, jaké odpovědi se dočká, takže na ni vlastně už ani nečekal. Za okny se smrákalo a muž pověřený tímto úkolem měl zřejmě ještě před okamžikem o nejbližších hodinách svého života zcela jiné představy. *** 29

Ranní porada na kriminálce skončila, zazněly výtky, urgence a pochvaly, vše v obvyklém sledu i stejně obvyklém nerovnovážném poměru, seznámili se s novými událostmi – a vycházeli právě ze zasedačky, když se k nadporučíku Hanušovi přitočil Milan Šmídmajer, hodností poručík, který měl v pracovní náplni převážně spletitě nesnadné otázky majetkové kriminality. „Půjč mi ten seznam, Jaromíre,“ požádal. „Jaký seznam?“ „Těch chatařů z okolí Krajňáku a Novobřežanského rybníka. Koukal jsem ti do něj při poradě přes rameno a jedno z těch jmen je mi povědomé, už jsme se o toho člověka trochu zajímali.“ Hanuš mu podal složku se slovy: „Ale vrátit!“ „O tom nepohybuj,“ přikývl Šmídmajer, „zaběhnu pak za tebou. Nejpozději tak do hodinky.“ Přišel už za patnáct minut. „Vezmi si sako a jedeme,“ zavelel hned od dveří, i když mu k tomu chybělo postavení nadřízeného. „Kam?“ zeptal se Hanuš, ale nevzpíral se, znal Šmídmajera již pár let a věděl, že nemá ve zvyku jednat unáhleně. „Uvidíš. Letos na jaře jste nám helfli, když se vám náhodou připletl pod ruku ten podvodný majitel cihelny, teď ti to možná oplatím. Pojď!“ Vůz s civilním číslem je už čekal na dvoře. „K nádraží,“ pokynul Šmídmajer řidiči.

Vyjeli průchodem ze dvora a zamířili vlevo. *** 30