Králův dluh by Nakladatelství MOBA

Nakladatelství MOBA vás baví jiÏ od roku 1991

Vlastimil Vondruška KRÁLŮV DLUH Hříšní lidé Království českého Odpovědná redaktorka Olga Poulová Grafická úprava Miroslava Zedníčková/OPT MOBA Obálka Marcel Bursák/OPT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz © Vlastimil Vondruška, 2012 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2012 Vydání první ISBN 978-80-243-4902-2

VLASTIMIL VONDRUŠKA

Králův dluh Hříšní lidé Království českého

Mé ženě Aleně

Pí‰e se druhá polovina 13. století. âeské království patfií k nejmocnûj‰ím v Evropû. Právem, ale také s trochou závisti oznaãují souãasníci ãeského krále Pfiemysla II. Otakara „králem Ïelezn˘m a zlat˘m“. Kutnohorské doly chrlí neuvûfiitelné mnoÏství stfiíbra. Obávaná ãeská vojska poráÏejí v krvav˘ch bojích nejednoho nepfiítele. âesk˘ král soupefií s Habsburky o titul fiímského císafie. Za pozlátkem slávy se v‰ak skr˘vají trhliny. Doma, v âeském království, zápasí Pfiemysl II. Otakar s vlastní odbojnou ‰lechtou. Páni si za ãasÛ jeho pfiedkÛ aÏ pfiíli‰ zvykli na slabou vládu a nyní jim pevná ruka vadí. Bojují kaÏd˘ s kaÏd˘m a v‰ichni spoleãnû proti králi. V‰em jde o jediné – ovládnout co nejvût‰í majetek, urvat pro sebe co nejvíce moci. Je to doba nebezpeãná a neklidná. Aby upevnil svou moc, buduje panovník nová královská mûsta a také hrady. Jedním z nich je i nedávno zaloÏen˘ Bezdûz v severních âechách. V˘stavbou hradu a dohledem nad odbojnou oblastí je povûfien mlad˘ královsk˘ prokurátor Oldfiich z Chlumu. Zastupuje panovníka, velí královské vojenské posádce, vybírá danû, stará se o bezpeãnost na cestách a také hájí zemské právo. Vy‰etfiuje hrdelní zloãiny, soudí a vyná‰í rozsudky. I kdyÏ v‰echny své povinnosti plní jistû svûdomitû, vyniká pfiedev‰ím pfii fie‰ení detektivních pfiípadÛ.

I. KAPITOLA

Vlahé podvečery, které následovaly po svátku apoštolů Filipa a Jakuba, byly vždycky vyhrazeny milostným schůzkám. Mladí lidé se tajně scházeli, aby mohli vybít nahromaděnou touhu, kterou v nich jaro probouzelo. S padajícím podzimním listím okouzlení obvykle mizelo, pokud náhodou nemělo následek, který by nutně vedl ke svatbě. Věnceslava byla naštvaná, protože její vztah skončí zřejmě už teď, a to ještě nebyl ani konec měsíce května. Chtělo se jí brečet, ale ovládla se. Vracela se ze schůzky s Otou, synem zámožného sedláka z Dejvic. Poznali se o Velikonocích a Věnceslavě se líbil na první pohled. Byl vysoký, ramenatý, měl modré oči a světlé vlasy nakadeřené podle poslední módy. Trochu jí připomínal evangelistu Jana na oltáři v malostranském chrámu. A navíc se jmenoval Ota. Tohle jméno ji vždycky vzrušovalo. Možná proto, že sama dostala od rodičů jméno tak nemožné. Dívky na Menším Městě pražském byly Marušky, Barborky, Dorotky, Magdaleny, ale ona musela být Věnceslava. Otec tvrdil, že tohle jméno jí bude připomínat, aby pečlivě chránila to nejcennější, co dívka má, svůj panenský věnec. Ani si už přesně nepamatovala, kdy o svou počestnost přišla. Bylo to záhy poté, co opustila rodnou vesnici a vydala se do města. Zbyl jen nejasný pocit, že to nestálo za moc. Jenže chudá sklepnice si moc vybírat nemohla. Onen mládenec z Dejvic se jí líbil, i když byl jenom venkovan. Proto uměla zařídit, aby si jí všiml na mši v kostele. 7

Bez potíží ho nenápadně přiměla, aby ji pozval na schůzku. Jenže tím její úspěchy skončily. Dále se s ním nedostala, i když se scházeli už skoro celý měsíc. Jakékoli pokusy o důvěrnější sblížení Ota rezolutně odmítal. „Tělesná láska je hřích. Bůh ji povolil jen těm, kteří přijali svátost manželského slibu,“ vykládal s přesvědčením. „A tys opravdu ještě s žádnou neležel?“ vyptávala se nevěřícně. Pokaždé hrdě přisvědčil a vypadal jako raně křesťanský mučedník, který jde se zpěvem na rtech vstříc pohanům. Zpočátku si myslela, že právě tohle bude věc, kterou ho k sobě připoutá. Panici bývali nejdychtivější. Ota se jí líbil a zpočátku pošetile snila o tom, že by se za něho mohla provdat. I za cenu, že by musela odejít z města zpátky na vesnici. Jenže jak rychle zjistila, Ota nebyl jen zbožný panic, ale byl taky trouba. Dneska mu dala ultimátum. Buď se bude chovat, jak se na milence sluší, anebo ať si najde místo ní jeptišku. Pohádali se a Věnceslava si umínila, že na další schůzku už nepřijde. Nenechá se urážet jeho hloupou zbožností. I ona věřila celým svým srdcem, jenže víra přece neznamenala, že člověk přestane žít. Ráda si opakovala větu, kterou jí loni řekl jeden student. Bez hříchu by nebylo víry. Vzpurně pohodila hlavou. Byla přece hezká holka a neměla důvod ztrácet čas s nějakým nekňubou. Šenkýř, u něhož sloužila, měl pravdu. Ten, kdo je ochotný žít na venkově, je buď slabého ducha, nebo není chlap. Protože ten, kdo za něco stál, se ve městě dokázal uživit vždycky. Sama si tuhle starou pravdu ověřila, když odešla z domova, a nikdy toho nelitovala. Umiňovala si, že si už nebude venkovanů všímat. Ani v šenku jí nedali utržit tolik, co měšťané. Kolem tváře jí proletěl chroust. Trhla sebou, protože nesnášela žoužel, ať už lezla nebo lítala. Do města však vedla bohužel nejkratší cesta z Dejvic právě strží pod královským hradem. Rostl tu les, a kdyby nešlo o milostnou schůzku, ni8

kdy by sem nevkročila. Neměla ráda brouky, můry, kopřivy, pichlavé šlahouny ani tlející listí. Ulice před šenkem jí připadala stokrát hezčí než kterýkoli les. Zrychlila krok a přestala myslet na toho nekňubu. Chtěla už být doma ve své komůrce, kterou měla v patře zájezdního hostince U Tučného mnicha. Byla hrdá, že okno nevede do dvora, ale na ulici k rynku. Právě když procházela kolem břízy, kterou vichřice skoro vyvrátila, a strom se nakláněl nad cestu, kolem hlavy se jí mihl šedavý stín. Uskočila a zlostně zaklela. Nejdřív si myslela, že to je netopýr. Jenže ta věc dopadla s plesknutím na zem. Přitom se podivně zableskla. Vrátila se a začala opatrně prohlížet porost u cesty. Nesnášela dotek hlíny. Naštěstí nemusela hledat dlouho. Za trsem trávy ležel masivní řetěz. Leskl se, jako by byl ze stříbra. Rozhlédla se, i když věděla, že to je zbytečná obava. Byla už skoro noc a ve strži pod hradem byla sama. Sebrala řetěz, zabalila ho do šátku a ukryla pod suknici. Pak se skoro rozběhla, aby už byla pryč. Bránou Menšího Města pražského proklouzla na poslední chvíli, hned za jejími zády ji strážní s dutým úderem zabouchli a zajistili závorou.

Oldřich z Chlumu byl urostlý rytíř. Nedávno oslavil čtyřicítku, ale vypadal mladší. Nic na tom nemohl změnit ani pěstěný černý vous. V ostře řezaném obličeji měl chytré oči, jimž sice husté obočí dávalo výraz mrzouta, ale byl to klam. Oldřich z Chlumu byl laskavý muž a rád žertoval, pokud k tomu byla vhodná příležitost. Těch však v poslední době mnoho neměl, protože se jako vyšetřovatel setkával spíše s lidskou zlobou, záští a malostí. Často ho trápilo, proč je na světě tolik zla, když byl lidský život zoufale krátký a cesta většiny křesťanů bolestná. 9

Nebyl jako jiní soudci, kteří se opájeli svou téměř neomezenou mocí. Nikdy by úřadu nezneužil, protože hledání pravdy nepovažoval za privilegium, ale za velikou odpovědnost. Vyznával zásadu moudrých právníků, kteří radili obracet se při hledání spravedlnosti ke svému svědomí a srdci. Jenže právě kvůli hledání pravdy mu často do žertování ani trochu nebylo. Zlo bylo jako saň, protože na místě jedné useknuté hlavy skoro hned vyrostly dvě. Aby mohl člověk sloužit dobru, nemohl se zabývat neustále jen zlem. Kdykoli začal Oldřich z Chlumu pociťovat beznaděj, vzpomněl si na svou rodinu. Byla pro něj něco jako jasně hořící pochodeň v temnotách. Miloval Ludmilu z Vartemberka i obě své děti. Bůh sice dával křesťanům starosti, ale také radost, pokud měl člověk čisté svědomí. Když mu manželka občas vyčítala, že riskuje příliš, často i v situacích, kdy by nemusel, nikdy jí neodporoval, ale svou práci dělal dál po svém. Pokud by rytíř jen jednou v životě slevil ze svých zásad, musel by už ustupovat pořád. Na rozdíl od Ludmily si totiž nemyslel, že při hledání pravdy jsou situace významnější a méně významné. Spravedlnost byla jen jedna. Stejná pro panovníka jako pro jeho poddané. I ty nejbědnější. S tímto názorem se Oldřich z Chlumu netajil, i když věděl, že se mu kvůli němu nejvýznamnější členové královského dvora po straně posmívají. Zaslechl dokonce názor, že by rytíř neměl být příliš učený, protože pak příliš přemýšlí, a to škodí. Rytíř měl podle názoru urozené společnosti vynikat v boji a nikoli ve skriptoriu nad hromadou neužitečných pergamenů. Oldřich z Chlumu jako chlapec navštěvoval církevní školu, ale to neznamenalo, že by neuměl zacházet s mečem. V mládí dokonce zvítězil v několika turnajích a i teď by se proti němu odvážilo postavit jen málo rytířů. 10

Byl přesvědčený, že nelze ustupovat. Nikdy a nikomu. Nejen kvůli vlastní rodině, ale také kvůli svým pomocníkům. Měl dva a oba patřili skoro do rodiny. Sloužili mu už léta a Oldřich by nedokázal spočítat, kolikrát zachránil život on jim a kolikrát oni jemu. Ani je nemohl zklamat. Otovi ze Zástřizlí chyběl do třicítky jeden rok, ale pro zábavu stále používal titul panoše. Zatímco Otovi léta na vzhledu spíše přidávala, velitel Oldřichovy družiny Diviš vypadal tak trochu jako pobuda. Díky jizvě na tváři se ovšem dokázal při vyšetřování pohybovat v prostředí lupičů, lapků a zlodějů, zatímco Ota si liboval spíše v pátrání ve fraucimorech, šencích a hampejzech. To však neznamenalo, že by ani jeden z nich nebyl rytířem se vším všudy. Když tohle Ota zaslechl, neodpustil si nikdy dvojsmyslné pousmání. Oldřich z Chlumu dosáhl podle svého názoru už všeho, co si jen muž jeho postavení mohl přát. I když nepocházel z významné rodiny, získal přízeň českého krále Přemysla II. Otakara a stal se královským prokurátorem a správcem severních Čech. Nedávno dokončil výstavbu královského hradu Bezděz a dokonce ho pošetile napadlo, zda by neměl pomalu myslet na odpočinek. Doufal, že nadcházející léto bude klidné a ženě Ludmile slíbil, že s ní navštíví několik jejích příbuzných. I když to neřekl nahlas, považoval právě tuhle oběť za nejvyšší důkaz své lásky. Na Bezděz se vrátil ze zasedání zemského soudu před koncem května, a proto ho trochu překvapilo, když si ho za tři týdny český král Přemysl II. Otakar povolal zpět do Prahy. Od posla se dozvěděl, že se ta věc netýká severních Čech. Nešlo ani o vyšetřování nového zločinu. To byl totiž nejčastější důvod neočekávaných cest, protože král svého prokurátora pověřoval pátráním pokaždé, pokud si jiní soudci nevěděli rady. O co však opravdu šlo, to posel povědět neuměl. 11

Ještě více Oldřicha z Chlumu překvapilo, když do Prahy dorazil a vstoupil do trůnního sálu. Byl tam shromážděn celý královský dvůr. To znamenalo, že půjde o oficiální jednání. Jenže právě to bylo něco zcela neobvyklého, neboť slyšení za účasti celého dvora se dostávalo jen vyslancům cizích panovníků a nejvýznamnějším zemským velmožům. Pokud projednával s českým králem záležitosti správy severních Čech, býval obvykle přítomen jen komoří a kancléř. Apokud ho král pověřoval pátráním, odbývalo se to většinou mezi čtyřma očima. Oldřich z Chlumu pomalu kráčel špalírem rytířů a občas zachytil jejich zvědavé pohledy. Došlo mu, že ani oni netuší, o co jde. Ve tvářích některých šlechticů postřehl dokonce skryté očekávání, že by mohlo jít o záležitost, která bude znamenat konec přízně, kterou mu český král prokazoval. Proč by se jinak celý dvůr sešel? Mnoha mocným rodům Oldřich z Chlumu vadil, neboť za dlouhá léta své služby přivedl na popraviště řadu rytířů. Ataké několik významných dvořanů. Přemysl II. Otakar seděl v čele sálu pod baldachýnem, měl na sobě slavnostní plášť a na hlavě královskou korunu. Na vedlejším, o něco nižším trůnu, seděla královna Kunhuta a nesmírně jí to slušelo. Zatímco přísný výraz královy tváře byl neproniknutelný, ve tváři královny postřehl Oldřich z Chlumu očekávání. Lehce se usmívala, protože měla pro něho určitou slabost. Několikrát jí pomohl z ošemetné situace. Královna měla v sobě divokou uherskou krev a nejednala vždycky rozvážně. Zatímco jiní velmožové by její drobné prohřešky donesli králi, aby se mu zavděčili, Oldřich z Chlumu to neudělal nikdy. Byl rytíř a to uměla Kunhuta ocenit. Došel před trůn, poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu, jak se slušelo. „Vstaň! Dnes se nesluší, abys před mým trůnem klečel, protože nepřicházíš jako služebník, ale jako věrný druh,“ řekl 12

král Přemysl II. Otakar, sestoupil dolů, a když Oldřich vstal, objal ho. Pak se vrátil na trůn a pokračoval: „Uvědomuješ si vůbec, že to je přesně patnáct let, co mi oddaně sloužíš?“ Oldřich z Chlumu se krátce zahleděl na svého krále. Přemysl II. Otakar stejně jako většina urozených mužů neuměl číst ani psát, ale počítat uměl výtečně. A to, co prohlásil, nebyla pravda. Oldřich vstoupil do Přemyslových služeb ještě za života jeho královského otce Václava, to bylo v roce Páně 1252. Teď se psal rok Páně 1266. A to znamenalo, že Oldřich sloužil Přemyslovi čtrnáct, nikoli patnáct let. Nevěřil, že by se král spletl a spočítal to špatně. To, co prohlásil, muselo mít nějaký důvod. Zdvořile přikývl a čekal, co bude dál. „Zdá se, že sis to opravdu neuvědomil. O to více mne těší, že jsem nezapomněl já,“ pokračoval Přemysl II. Otakar. Byl zjevně ve výtečném rozmaru, což při jeho náladové povaze nebývalo často. „Před celým dvorem ti vyslovuji své uznání a dokonce jistý obdiv, neboť jsi nejbystřejším vyšetřovatelem v mé zemi. A možná v celém křesťanském světě. O některých zločinech, které jsi objasnil, se už vyprávějí legendy. Proto jsem přemýšlel, jak tě odměnit. Jenže vím, že jsi nejen muž spravedlivý, ale také skromný. To neříkám proto, že bych chtěl na tobě šetřit!“ Na okamžik se odmlčel a pobaveně se obrátil na svou ženu. Ta jen zakroutila káravě hlavou, ale přitom se usmívala. „Proto neodměním tebe, pane Oldřichu, ale tvou manželku,“ pokračoval český král a tleskl. Před trůn předstoupil komoří Pešík s truhličkou ze vzácného cizokrajného dřeva pobitou stříbrným kováním. Král ji otevřel a vyňal z ní zlatý náhrdelník s velikým rubínem, který byl vsazený mezi vytepávané zlaté lístky. Zvedl ho a ukázal celému dvoru. Chvíli počkal, aby se všichni pokochali tou krásou. Nechal ho dovézt až z Andalusie, kde pracovali nejlepší zlatníci. Všichni křesťanští panovníci nakupovali tam, i když ti zlatníci byli 13

nevěřící. Nakupovala tam i papežská kurie. Pak šperk vrátil do truhličky, komoří ji zase zavřel a ustoupil za trůn. „Slušelo by se ovšem, abych ten šperk zavěsil na půvabné hrdlo tvé krásné Ludmily osobně,“ pokračoval Přemysl a znovu se provokativně podíval na Kunhutu. Teď už se neusmívala tak spokojeně. I když o šperku věděla, nemínila svému manželovi tolerovat, aby chválil půvaby jiných žen. Kunhuta byla žárlivá a uměla si dupnout. Když se rozzuřila, bylo lepší jít jí z cesty. To platilo i pro českého krále. „Za dva týdny uspořádám hostinu na tvou počest a chci, aby se té slavnosti účastnila i tvá žena,“ pokračoval Přemysl II. Otakar. „Tam ji tím šperkem ozdobím.“ Teď už tomu Oldřich z Chlumu nerozuměl vůbec. Pokud chtěl král ten náhrdelník předat Ludmile osobně, proč posel tlumočil pozvání do Prahy jen Oldřichovi? Král mohl přece pozvat oba najednou. Takhle vážil Oldřich cestu z Bezdězu úplně zbytečně jen proto, aby se dozvěděl, že za dva týdny se bude konat slavnost na jeho počest. Zítra se vydá zpátky domů, tam se otočí a spolu s Ludmilou pojede zpátky do Prahy. Jenže i tuhle úvahu český král vyvrátil. „Do té doby přijmi prosím pohostinství v Praze. Pro urozenou Ludmilu z Vartemberka pošlu doprovod s královskou korouhví. Bude mým vzácným hostem stejně jako ty. Slyšení je skončeno!“ Přemysl II. Otakar vstal a v doprovodu královny Kunhuty trůnní sál opustil. „Musím ti blahopřát, vznešený příteli. A taky sdělit, že trochu závidím,“ řekl přátelsky pražský purkrabí Vilém z Landštejna, který zamířil k Oldřichovi z Chlumu jako první. Od té doby, kdy se Oldřich objevil na královském dvoře poprvé, držel nad ním ochrannou ruku. Byl jako jeden z mála královských úředníků opravdu vzdělaný, neboť v mládí navštěvoval proslulou basilejskou školu. Možná proto si rozuměli. 14

„Já našim panovníkům sloužím déle než ty,“ pokračoval Vilém z Landštejna dobromyslně, „ale takových poct jsem se nedočkal.“ „Ani já ne,“ přidala se stejně dobromyslně jeho manželka Kunigunda, která ho na audienci doprovázela. „Takový náhrdelník! Tvá Ludmila s ním na krku bude vypadat jako královna. Inu, uměla se vdát.“ „Má to být výtka?“ zasmál se pražský purkrabí. „Má,“ souhlasila s vážnou tváří. Pak se Oldřicha z Chlumu optala, zda je večer poctí svou návštěvou. Nařídí, aby v kuchyni připravili jehněčí na česneku, pokud ho má stále ještě rád. „Pokud mne náš vznešený panovník něčím nezaměstná, pozvání rád přijmu,“ souhlasil Oldřich z Chlumu se zdvořilou úklonou. „Jak slyším, předběhla jsi mne, vznešená paní Kunigundo,“ řekl lítostivě robustní prelát, který k nim přistoupil. Hovořil drsně a v jeho přízvuku se nezapřela rodná normanština. Jmenoval se Wilibald Odo a byl už více než dvě desítky let proboštem vyšehradské kapituly. Jako všichni probošti, zastával i on úřad kancléře Českého království. Byl významným mužem a podle toho se choval. O jeho přízeň usilovala většina velmožů, ale on s ní šetřil. I když byl prelátem, nebavilo ho studovat teologické spisy uložené v bohaté kapitulní bibliotéce. Znal několik základních křesťanských pouček a s těmi si vystačil. Právě to bylo důvodem, proč si před lety do noty nepadl se vzdělaným správcem severních Čech. Jenže čas všechny hrany obrousí. Přesto nebyl jejich vztah takový, aby ho mocný kancléř zval na přátelské posezení. Jenže pocta, které se Oldřichovi z Chlumu před chvílí dostalo, vzbudila v mocném úředníkovi zvědavost. Oldřich z Chlumu to tak chápal, a proto Wilibaldu Odovi navrhl, že se mohou setkat později, vždyť stráví v Praze nejméně dva týdny. 15

„Nezapomeň, po večerní mši v našem paláci, pane královský prokurátore,“ připomněla ještě manželka pražského purkrabího. Pak nevinně dodala, že u stolu bude i jejich dcera Světlana. Před mnoha lety, když byl Oldřich z Chlumu ještě svobodný, se snažila udělat z nich manželský pár. Naštěstí měla Světlana tehdy více rozumu než její matka.

II. KAPITOLA

I když se na Pražském hradě nacházel palác, v němž byli ubytováváni významní hosté českého krále, Oldřich z Chlumu pohostinství odmítal. Už déle než deset let přenocoval na Starém Městě pražském v pohodlném zájezdním hostinci U Zlatého kola. Skýtalo to hned několik výhod. Měl tu pro sebe mnohem více místa než v paláci na Pražském hradě, kde často bývalo hostů tolik, že v jedné komnatě museli spát dva i tři najednou. V zájezdním hostinci si Oldřich pronajímal dvě komnaty, a tak měl své pomocníky panoše Otu a velitele Diviše stále po ruce. Zájezdní hostinec U Zlatého kola ležel navíc skoro až u brány Svatého Ambrože, jíž se vyjíždělo na Poříčí. Bylo to sem tedy z Pražského hradu dostatečně daleko, aby měl klid. Královští služebníci sem neběhali s každou maličkostí. Oldřich z Chlumu předpokládal, že tentokrát král pro něj pošle hned po slyšení v trůnním sále, a proto se na Pražském hradě zdržel. Znal totiž svého panovníka a pochopil, že důvodem pozvání do Prahy není příprava slavnosti na jeho počest. To výmluvně naznačoval fakt, že Přemysl II. Otakar uvedl nesprávně počet let, která mu správce Bezdězu sloužil. Jenže k Oldřichovu překvapení pro něho neposlal. To samozřejmě stálo za zamyšlení. Král ho potřeboval mít na svém dvoře. Tomu Oldřich z Chlumu rozuměl. Jenže Přemysl byl panovník velice netrpělivý a ještě se nestalo, aby si svého prokurátora nepovolal k soukromému rozhovoru hned ten den, kdy do Prahy dorazil. Zvláště v případě, pokud šlo o něco důležitého. Oldřich 17

z Chlumu na sobě pozoroval, že se s léty naučil vidět mnohé věci jinak než v mládí. V mnohém se změnili i lidé kolem něj. Nevěřil však, že by se český král naučil léty trpělivosti. To, že pro něj neposlal hned, muselo mít vážný důvod. Bylo příjemné slunečné odpoledne na počátku léta a jemu došlo, že momentálně je na Pražském hradě zbytečný. Nechal si tedy osedlat koně a vyrazil do šenku U Zlatého kola za svými pomocníky. Už dlouho nepršelo a řeka vysychala. Břeh Vltavy lemovaly vybělené oblázky a většina můstků, ke kterým měli rybáři přivázané své loďky, čněla vysoko nad vodu. Některé se ocitly na suchu celé. Jel krokem a nastavoval tvář slunečním paprskům. Miloval léto. Protože bylo v řece málo vody, nezamířil ke Kamennému mostu, ale pod Opyší odbočil na vesnici Holešovice. Rozhodl se, že použije brod na Poříčí. Tahle cesta byla kratší, a navíc se nemusel proplétat skrze město davy lidí. Povolil koni otěže a zrychlil. Břeh lemovaly chatrče rybářů a nádeníků. Popelily se tam slepice a mezi nimi pobíhaly špinavé děti a neustále na sebe něco pokřikovaly. Před jednou chatrčí seděla mladá žena, měla do poloviny těla stažený oděv a kojila. O kus dál jiná klečela u řeky a dřevěným pístem tloukla do prádla, aby ho pořádně vyprala. Dva rybáři právě přistávali u ztrouchnivělého mola. Na něm stál stařec s bílými vousy a lanem uvazoval loďku k masivnímu kůlu. Pak se natáhl a od rybářů vzal vědro, v němž se mrskaly ryby. Oldřich z Chlumu chtěl už odvrátit pohled, když si uvědomil, že tu něco nehraje. Ještě jednou se zadíval k chatrčím rybářů a k molu. Rybář, který seděl v loďce vzadu a velkým veslem ji kormidloval, měl na sobě sametový kabátec benátského střihu. Látka byla sice už trochu ošoupaná, ale pořád byla cena toho oděvu tak vysoká, že by si ho žádný rybář koupit nemohl. Oldřich z Chlumu popohnal patami koně a zamířil k řece. Za18

stavil až u vody a na rybáře pánovitě houkl, aby mu prozradil, odkud má ten sametový kabátec. „Našel jsem ho,“ bránil se polekaně muž. Oldřich z Chlumu si všiml, že druhý rybář, mnohem mladší než ten v kabátci, vrhl na svého druha vyčítavý pohled. Ani tak by se s rybářovou odpovědí nespokojil, ale po tomhle němém gestu obzvlášť ne. „Kdes ho našel? A proč jsi ho neodevzdal?“ pokračoval přísně. Švihl nohou a seskočil ze sedla na zem. Poplácal koně po šíji, ten popošel k vodě a žíznivě ji začal chlemtat. „Ale já ho odevzdal, urozený pane,“ koktal poplašeně rybář. Měl širokou poctivou tvář a nebylo jasné, zda se potí díky slunci nebo strachem. „Řeka ho přinesla. Odevzdal jsem ho staroměstskému rychtáři. Já znám zákony.“ „Tak proč ho máš na sobě?“ „Odpusťte, urozený pane, ale u vás doma řeku nemáte, viďte?“ řekl rybář o poznání klidněji. Pomalu našel ztracenou sebejistotu. Přispělo k tomu i to, že Oldřich z Chlumu hovořil sice přísně, ale nekřičel ani nevyhrožoval. „Jen potoky. Co tím chceš naznačit?“ „Každý soudce vám potvrdí, že si nevymýšlím. Už od časů našich dědů platí tradice, že věc, kterou přinese voda, musí sice rybář odevzdat a rychtář ji musí na dobu dvou týdnů vystavit, ale pokud se o ni nikdo nepřihlásí, patří rybáři. Právě se vracíme ze staroměstského břehu. Před chvílí mi pan rychtář ten kabátec vrátil. Nikdo se o něj nepřihlásil. Je tedy podle práva můj.“ „Já ti, bratře, říkal, aby sis ho neoblékal,“ skočil mu do řeči hádavě jeho druh. „Jen do kostela. Oblékat se do sametu při práci nese smůlu.“ „Jakou smůlu? Urozený pan rytíř se může staroměstského rychtáře optat, že nelžu. A pak nás jistě nechá na pokoji,“ vysvětloval bratrovi rybář v sametovém kabátci. Ale když to 19

říkal, vrhl číhavý pohled na Oldřicha z Chlumu. Ten se nepatrně usmál a zabručel: „Jistě, kdyby tu nějaký soudce byl, určitě by mi tvá slova potvrdil. Škoda že tu žádný není.“ V duchu si znovu uvědomil známou pravdu, že nikdo na světě nemůže znát všechno. Jen hlupák je pyšný na své znalosti a nepochybuje. O zvycích, které platily na velkých řekách, opravdu mnoho nevěděl, ale nepochyboval, že rybář nelže. Podobných obyčejů existovala v zemi spousta. Někteří vzdělaní právníci tvrdili, že to je chyba. Platit by měly jen zákony, které potvrdil panovník. Jenže Oldřich z Chlumu byl názoru, že je lépe, pokud se lidé řídí alespoň nějakými zvyklostmi, ať už je zdědili po předcích nebo je vyhlásil panovník, než aby si mysleli, že nemusí poslouchat nikoho. Jen pořádek mohl zajistit zemi blahobyt. Otočil se a chtěl nasednout na koně, aby pokračoval v cestě, ale rybář ho ještě zadržel: „Urozený pane, podívejte na ty krásné parmy, co jsme nalovili. A to jsem měl na sobě sametový kabátec. Pak že přináší při práci smůlu. Vůbec ne. Lepší ryby jsem ani já sám už dlouho neviděl. Celý džber vám dám za tři stříbrňáky. Je to mnohem méně, než by stál normálně. Ale je takový zvyk, že když někdo cizí osloví rybáře dříve, než dopraví úlovek domů, musí mu rybář prodat ryby se slevou.“ „Já vím,“ zasmál se Oldřich z Chlumu. Bavilo ho sledovat, s jakou logikou rybář vyrukuje, aby svůj úlovek prodal. Uměl ocenit, pokud byl nějaký poddaný odvážný a přitom vtipný. V dobrém rozmaru dodal: „A určitě existuje také zvyk, že když někdo cizí osloví rybáře, který má na sobě sametový kabátec, musí od něj ryby koupit, jinak bude mít ten den smůlu. Ty ryby doprav do zájezdního hostince U Zlatého kola. Víš, kde leží?“ Pak rozvázal kožený váček a rybáři podal peníze. „Jistě, urozený pane,“ ukláněl se rybář a neskrýval spo20

kojenost. „Často tam úlovky prodáváme. Spolehněte se.“ „Jak se jmenuješ?“ „Mně říkají Sumec. Bratr se sice jmenuje Petr, ale říká se mu Mřenka.“ „Děláš si legraci?“ „Ani v nejmenším, urozený pane. Otec byl rybář a podle matky nemyslel na nic jiného než na ryby,“ omlouval se muž v sametovém kabátci. „Sestře dal jméno Plotice.“ „A jak se jmenoval on?“ zajímal se pobaveně Oldřich z Chlumu a vyšvihl se do sedla. „Štika, Bolen nebo Lín?“ „On?“ opáčil rybář udiveně. „Otec se jmenoval Hugo.“ „Originální. Tak nezapomeň dopravit ty ryby do šenku,“ křikl Oldřich a pokračoval k brodu. Rybář slovo splnil. Sotva Oldřich z Chlumu dorazil na dvůr zájezdního hostince a rozdělil úkoly své družině, přihnal se rybář. Vědro odnesl do kuchyně a s úklonami rychle zmizel. Hned pak vyhledal Oldřicha z Chlumu šenkýř. Zestárl, ale stále byl kulaťoučký a okázale zdvořilý. „Odpusťte, urozený pane, kolik vás ty ryby stály? Ten šejdíř vám určitě tvrdil, že vám je dá levně, je to tak?“ „Chtěl tři stříbrňáky.“ „Myslel jsem si to,“ přikývl šenkýř. „Když je prodává mně, nedám mu nikdy víc než dva stříbrňáky, nejvýš pár měďáků navíc, ale to už musí být pořádný úlovek. Znám vás celá léta a vy mne rovněž. Jste vždycky laskavý a moudrý, a proto mi dovolte skromnou radu. Příště nechte zásobování kuchyně na mně.“

Nebylo co dělat. To neměl Oldřich z Chlumu rád. Musel zůstat v Praze, ale král ho nepověřil žádným vyšetřováním. Pro jistotu zašel za staroměstským rychtářem, i když by se nikomu nepřiznal, že on, královský prokurátor, se z nudy za21

jímá o omšelý kabátec. Rychtář Sláma potvrdil rybářova slova. Oklikou se vrátil do šenku U Zlatého kola, se svými pomocníky vypil číši vína a zavzpomínal na staré zlaté časy, kdy v tomhle šenku řešili případy tak složité, že se to ani nechtělo věřit. Poslední dobou se žádný takový neobjevil. „Třeba někdo zavraždí královského komořího,“ utěšoval ho panoš Ota s lehce sarkastickým pousmáním. „Nebo Jeho Milost pražského biskupa,“ přidal se snaživě velitel Diviš. „To by našemu pánovi moc nepomohlo,“ odmítl to věcně panoš Ota. „Zločiny na církevní půdě nespadají pod pravomoc královských úřadů. Kdyby však někdo zavraždil vyšehradského probošta, pak by se dalo tvrdit, že ho nezabili jako církevního preláta, ale jako královského kancléře. V takovém případě...“ „Hlavně že se dobře bavíte,“ zarazil je rozmrzele Oldřich z Chlumu. „Přát si zločin je skoro stejně hříšné jako ho spáchat. Navíc přát si ho v přítomnosti královského prokurátora, to je do nebe volající nestoudnost!“ „Ale my si ho přece nepřejeme kvůli sobě, ale kvůli vám, můj pane,“ bránil se s nevinným výrazem ve tváři panoš Ota. „No, je čas vyrazit na hrad,“ nekomentoval jeho vtipkování Oldřich z Chlumu. Dnes opravdu neměl náladu a řeči jeho pomocníků mu zrovna zábavné nepřipadaly. „Jdu na večeři k pražskému purkrabímu. Doprovod nepotřebuji. Ráno se vy dva zajdete vyzpovídat do kostela, abyste přišli na jiné myšlenky.“ Sotva za ním zapadly dveře, podíval se panoš Ota na Diviše a protáhl obličej na znamení, že to je tentokrát zřejmě vážné. Diviš přikývl a chvíli o něčem přemýšlel. Pak se zhluboka napil a rozvážně oznámil: „Mám nápad...“ „Neděs mě!“ skočil mu do řeči jeho přítel. „Mám nápad, ale zařídím tu věc sám, protože jsi lotr, kte22

rý by se měl jít vyzpovídat ještě teď večer, protože tvou duši tíží hříchy tak strašné, že snad ani nemůžeš dostat rozhřešení. Udělám to sám, protože někdo, jako jsi ty, který si dělá legraci ze svého nejlepšího přítele, když ho trápí starosti o našeho pána, si zaslouží jen nejhlubší opovržení.“ „To jsi řekl opravdu pěkně. Ani náš kaplan na Bezdězu by to neformuloval lépe. Jen bych rád dodal, že si z tebe dělám legraci už nejméně deset let a nikdy ti to nevadilo.“ „Vadilo mi to vždycky,“ protestoval velitel Diviš a hrál si na uraženého. Tentokrát si však nenechal zkazit náladu, protože dostal nápad, a ten byl podle jeho přesvědčení vynikající. Už se těšil, jak Otu ohromí. Bylo totiž zřejmé, že jejich pán má mizernou náladu jen proto, že není co vyšetřovat. Proto najdou nějaký případ, aby se na ty dva týdny zabavili. Vyzývavě se podíval na Otu a navrhl: „Jsem ovšem ochotný ti ještě jednou odpustit, protože nejsem malicherný. Ataky proto, že bys mohl být užitečný. Ovšem za předpokladu, že nebudeš jednat sám, ale pod mým vedením.“ „Pokud bych ti řekl můj názor, zase by ses začal urážet,“ souhlasil s hranou starostlivostí v hlase panoš Ota. „Ale budiž. Tak jdeme!“ „Počkej, kam jdeme? Tebe nezajímá, co si myslím, že bychom měli udělat?“ „Proč? To je přece jasné. Chceš najít nějaký nevyřešený zločin, pokud možno hodně tajemný a zamotaný, který by mohl náš pán vyšetřit.“ „Jak to víš?“ zabručel naštvaně Diviš. Tohle mu Ota dělal celá léta. Kdykoli Diviše něco chytrého napadlo, Otu taky. „Ani sám nevím,“ krčil jeho přítel rameny a výtečně se bavil. „Došlo ti, proč chci jít s tebou?“ „Kvůli našemu pánovi.“ „To taky. Ale hlavně kvůli tobě. Ten nápad je sice vynikající, ale má jednu chybu. I kdybys nějaký zamotaný zločin 23

našel, jako že nenajdeš, pak bys musel ještě zařídit, aby ho náš pán mohl vyšetřovat. Je správce severních Čech a tady v Praze žádnou pravomoc nemá, pokud ho náš vznešený panovník sám nepověří pátráním. Nechci, abys ve svatém nadšení šlápl vedle.“ „Ty umíš jednoho otrávit.“ „Odpusťte, urození pánové,“ ozval se za nimi servilní šenkýřův hlas. Majitel hostince se jmenoval Leopold, kdysi býval zrzavý, ale teď mu vlasy vypadaly a jen kolem uší zbyly řídké chomáče. Měl okurkovitý nos a chodil s nohama roztaženýma jako kachna. „Já vás nechtěl poslouchat, chraň bůh. Jsem ten nejpočestnější šenkýř na Starém Městě pražském.“ „Dříve jsi tvrdíval, že v celém Českém království,“ upozornil ho nenuceně panoš Ota. „To už neplatí? Už jenom v Praze?“ „Myslel jsem, že potřebujete poradit,“ zabručel nakvašeně šenkýř, chtěl se otočit a odejít. „Neurážej se hned,“ zarazil ho Diviš. „Cos nám chtěl povědět?“ „Pokud to bude za něco stát, třeba i zaplatíme,“ nabídl panoš Ota. Tím si šenkýře definitivně udobřil. Ten se opatrně rozhlédl, pak se sklonil k jejich stolu a polohlasně začal vykládat: „Jestli chcete opravdu pátrat po něčem, nad čím zůstává rozum stát, o něčem bych věděl. Kolik dáte?“ „Ještě nevíme, o co jde. My tě známe. Nejdřív pověz, co víš, a pak usoudíme, kolik si zasloužíš.“ Šenkýř si těžce povzdechl, ale pokračoval, protože věděl, že s těmi dvěma nemá cenu smlouvat. „Bude to něco málo přes dva týdny, co zmizel jeden můj host. Kupec z Lokte.“ „Předpokládám, že zmizel bez zaplacení,“ zabručel bez valného zájmu Diviš. „To sice ano. Ale jezdívá sem už řadu let. A vždycky řád24

ně zaplatil. Mně se nezdá, že by najednou utekl jako uličník,“ pokračoval tajemně šenkýř. „Co zboží?“ „Ráno byl samozřejmě povoz se zbožím pryč. Truhlice v jeho jizbě byla taky prázdná, všechno zmizelo. A zmizeli i jeho dva pacholci. Jako by se vypařili.“ „Co jsi udělal?“ „Šel jsem to ohlásit rychtáři. Zavolal si strážného, který měl to ráno službu u brány Svatého Ambrože, protože jsme předpokládali, že povoz musel projet tudy. Ataky ano. Hned za svítání, jak se brána otevřela, ho prý zahlédli. Rychtář vydal pokyn, pokud by se ten kupec na Staré Město pražské někdy vrátil, aby ho v městské bráně zadrželi a dali jako dlužníka do vězení. Víc udělat nemohl.“ „Tak vidíš. A je to vyřešené.“ „Není. Soukromě jsem se toho strážného vyptával, ale vůbec si nepamatuje, kdo ten povoz řídil. A vyptával jsem se všech kupců, kteří v dalších dnech od Lokte přijeli. Nikdo toho mého nepotkal, že by se vracel domů. Amám ještě něco. Před třemi dny má žena v té jizbě uklízela, a když odtáhla lůžko, našla na stěně malou krvavou skvrnku.“ „Tak ho zabili jeho pacholci, mrtvolu ukryli do vozu a zmizeli,“ řekl bez valného zájmu panoš Ota a zívl na znamení, že ho šenkýřovo vyprávění nudí. Nemohl přece přiznat, že ho ta věc zaujala, to by pak chtěl šenkýř víc peněz, než bude požadovat takhle. „Vedle má dům jeden pekař,“ pokračoval tvrdohlavě šenkýř. „Ten si náhodou ráno toho povozu všiml. Kvůli pečení vstává brzy. Přísahá, že u něj byli tři muži, ne dva. A když mi ty tři popsal, ani jeden z nich nemohl být onen loketský kupec. A ani jeho pacholci. Vypadá to, že zmizeli všichni tři. Hledal jsem v čeledníku, kde ti pacholci spali, ale tam jsem žádnou krev nenašel.“ 25

„Tak co s tím?“ „Řekl jsem, co vím. Teď je na vás, abyste mi zaplatili,“ opáčil důstojně šenkýř a natáhl baculatou ruku. „Zaplatíme,“ souhlasil panoš Ota a z měšce vytáhl pět stříbrňáků. „Stačí?“ Šenkýř si je chtěl hned vzít, ale Ota rukou ucukl a laskavě se optal: „Moment ještě. Kolik ti ten kupec vlastně dluží?“ „Považte, celé dvě kopy stříbrňáků.“ „Podle zákona máme nárok na odměnu, pokud ho najdeme,“ připomněl panoš Ota. Třetí díl, to máme čtyřicet stříbrňáků. Počítám dobře?“ Šenkýř se zarazil a začal rychle drmolit, že tak vysoce postavení rytíři by snad nepožadovali peníze, které jsou pro ně určitě jen almužna. „To máš pravdu,“ souhlasil Ota a stříbrňáky vrátil do váčku. „Nebudeme požadovat odměnu, až toho kupce najdeme, a ty nebudeš chtít peníze za to, cos nám právě řekl. Vyděláš na tom. Počítej, ušetříš třicet pět stříbrných, to je slušný zisk, nemyslíš?“ „S vámi se nedá obchodovat,“ zabručel šenkýř a ještě než odešel, podotkl, že jen doufá, že toho kupce opravdu najdou.