Alena Jakoubková
KREV JE VODA
Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková
Grafická úprava Tereza Bierská
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Alena Jakoubková, 2023
© Photo by Iniraswork from Depositphotos
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
ISBN 978-80-279-1024-3
Tuto knihu věnuji těm, co dělají nepěkné věci. Jejich motivem je často závist, malost, chamtivost, hloupost, a žárlivost.
Děkuji, bez vás by nešlo krimi romány psát.
Pláč je pro prosté ženy. Ty hezké jdou nakupovat.
(Oscar Wilde)
No jó, mužský, ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly, celulitida, klimakterium. A pak najednou… Zdechnou.
(Věra Chytilová)
Gábina dopila šálek espressa, který si hned po příchodu do kavárny připravila, aby se jí líp vyřizovala korespondence a faktury, co se jí nahromadily na stole.
Pak se malinko protáhla, prošla lokálem, otevřela vstupní dveře a vyšla na náměstí. Pod podloubím před kavárnou už její pomocnice Mirka otírala rozestavené stolky a na každý postavila modrobílou keramickou vázičku s čerstvou větvičkou rozkvetlého zlatého deště, pro něž se Gábina stavila cestou do práce u své sestry Kláry, která měla vyhlášené květinářství na druhé straně náměstí.
Gábina se rozhlédla po náměstí.
Před trafiku vyšel Pepa Mlčoch, všiml si jí, zamával, ale hned začal umývat miniaturní výlohu svého obchodu, v níž měl vystavený strom podle ročního období, které mu aranžuje Matěj Skořepa, a teď, na začátku dubna, i slavnostní tablo maturantů táborského gymnázia, mezi něž patřilo i několik vlčických studentů.
Na druhé straně před pekárnou postávala stará Líbalová, tchyně její pomocnice Mirky, a měla si co povídat s Jitkou Voříškovou, která se snažila o nemožné – udržet svá vnoučata Jirku a Honzíka na chodníku. Po chvilce se Jitka s Líbalovou rozloučila, přešla do parku uprostřed náměstí, kluky na chvilku pustila, aby se mohli vylítat, pak ale zamířila ke Gábinině kavárně na svoje oblíbené cappuccino.
Gábina se musela usmát. Zamávala na Jitku, svoji spolužačku, otočila se, že už se vrátí do lokálu, ale něco jí v tom zabránilo. Instinkt jí zavelel zůstat na náměstí.
Na druhém konci, od kostela, vjelo na náměstí auto, které Gábina neznala. To ji zaujalo, protože Vlčicemi jen málokdy projížděla auta, která sem neměla namířeno.
Gábina dobře znala chataře, kteří přijížděli na svá víkendová sídla v okolí, a samozřejmě znala i jejich auta.
Tady na náměstí chataři často parkovali, protože si ve zdejších obchodech, bez front tvořících se ve velkých supermarketech v Táboře, pohodlně nakoupili všechno, co potřebovali pro svůj víkendový pobyt v přírodě.
Tohle auto tu ale viděla poprvé.
Proto zůstala stát pod podloubím, aby se podívala, kdo sedí v autě, které se nezvykle pomalu šinulo kolem trafiky, před níž pořád ještě stál Pepa Mlčoch se stěrkou na okna, minulo lékárnu, v níž už více než rok kraloval mladý Michal Ledvinka, který lékárnu před dvěma lety převzal od své mámy Jiřiny. Ostatně ta mu tu často vypomáhala, jednak protože se Michal nedávno oženil a jeho Andrea čekala dítě, druhak protože Jiřina si život bez své lékárny nejspíš ani nedovedla představit.
Velké auto dál pomalu plulo po náměstí jako obrněná loď a vypadalo skoro jako z nějakého hororu. Podle blinkru, který řidič zapnul, hodlalo odbočit kolem pošty přímo k její kavárně.
Gábina si pomyslela:
Hmmm, do Tábora tedy nemíří.
Auto pomalu proplulo kolem ní a Gábina si s překvapením uvědomila, že na sedadle spolujezdce sedí Kamila Janková, její a Klářina před časem objevená nevlastní sestra. Právě něco zaujatě vykládala svému společníkovi a prudce při tom gestikulovala.
Gábině, stojící na chodníku, vůbec nevěnovala pozornost.
Což bylo setsakramentsky překvapivé, protože Kamila, která vyrůstala jen se svojí mámou, napodobovala zvyky svých nevlastních sester, a ani jedna z nich by náměstím takhle nevšímavě neprojela. Naopak. Obě sestry byly ve Vlčicích proslavené svou všímavostí.
Ne zrovna blaze, to si Gábina s úšklebkem připomněla.
Auto, velký tmavě rudý džíp, zamířilo směrem k Roupovu.
Řidič vozu byl Gábině povědomý, ale protože svou pozornost věnovala Kamile, nemohla s jistotou říct, že ho poznává. Ale Kamilu veze do Roupova, tedy domů, respektive do domu Matěje Skořepy, s nímž a jeho rodinou Kamila už nějakou dobu žije.
Sakra, kdo je ten chlap…?
Gábina automaticky zaznamenala táborskou espézetku, a když jí auto zmizelo z očí, zašla dovnitř do své malé kanceláře, kde se jí na psacím stole vršily faktury a objednávky, a espézetku si pečlivě zapsala. Napadlo ji, že se pokusí zjistit, komu džíp patří.
Což by neměl být problém, když se teď se soukromým očkem Davidem Holzmanem kamarádí, a ne jako dřív, když si šli vzájemně po krku. David jí tu espézetku u svých přátel na policii určitě ověří. Gábina ostatně nikdy nepromarnila příležitost strčit svůj napudrovaný nosánek do záležitostí, do nichž jí nic nebylo.
V kavárně seděl u stolku v rohu pojišťovák René
Potměšil a něco si zapisoval do notesu. Jak šla Gábina kolem, ze zvyku mrkla do jeho šálku. Byl prázdný, proto se zeptala:
„René, dáš si ještě kafe?“
René vzhlédl.
„Díky, Gábino, ale mám tu schůzku. Dám si pak až s klientem.“
Gábina přikývla.
V kuchyňce si začala chystat alternativní oběd pro zákazníky, kteří dali přednost jejím vyhlášeným bagetám a polévce před klasickým pokrmem z pizzerie na náměstí nebo z Jihočeské restaurace v Krčínově ulici, kde se sice mohli báječně najíst, ale oběd jim trval nejméně dvakrát tak dlouho, než když zaskočili ke Gábině.
Dnes měla Gábina připravenou hutnou gulášovou polévku s na kostičky nakrájenými brambory, kterou uvařili s Jaroslavem předešlý večer, a do baget krájela na jemné plátky uzeného lososa, šunku, a jako bonus se rozhodla přidat i opečenou slaninu. Ze sýrů hodlala nabídnout hermelín, nivu a klasický madeland.
Jako zpestření připravila ohromnou mísu zeleninového salátu, pokapaného olivovým olejem. Věděla, že jakmile přijdou chlapi z montovny, kteří mají na oběd přesně odměřený čas, budou očekávat, že před nimi přistanou talíře během minuty.
Gábina nahlédla do lokálu.
Viděla, jak se Mirka točí kolem hostů, a protože měla prozatím hotovo, šla jí pomoct. S překvapením zaznamenala, že s Reném sedí u stolku Vojta Mráček, jehož manželka, bývalá vlčická starostka, si toho času odpykávala trest za zpronevěru a zneužití pravomoci veřejného činitele. Gábina si pomyslela, jak špatně Vojta vypadá. Manželka ho sice mistrovala, ale taky o něj pečovala. Bez ní vypadá jako ztracený, je pohublý, košili má zjevně na sobě už několikátý den, a Gábina si všimla i zablácených bot.
Ale co si tak proboha Vojta může nechat ještě pojistit?
Gábina si pomyslela, že si musí o Vojtovi promluvit s jeho synem Ondrou.
Mirka brala objednávky a Gábina na ni kývla, že jí všechno připraví.
Mirka položila na pult lístek a řekla: „Potřebuju dvě latté, dvě jemně perlivé a jednu neperlivou vodu, čaj, dvě sklenky bílého vína támhle pro ty dvě ženské, co sedí venku v podloubí a které neznám, a dva větrníky, čokoládový dort, meruňkový zákusek, linecký koláček a dvě misky s pralinkama.“
Pak Mirka zakoulela očima a šla sklízet prázdné nádobí a přijímat další objednávky. Gábina ji sledovala s pobaveným úsměvem. Mirka pro ni byla doslova darem z nebes.
Gábina jí všechno připravila a Mirka ty dobroty roznášela jejich hostům.
Když se vrátila pro sklenky vína, Gábina řekla:
„Těm ženským to odnesu sama. Je mi divné, kde se tu tak najednou vzaly.“
Oblečená do vypasovaných červených šatů s širokým lodičkovým výstřihem a ověšená zlatými řetízky a náramky houpavým krokem vyšla s podnosem pod podloubí.
Mile se na ty cizí ženské usmála a řekla:
„Tak tady to máte, dámy. Přinesla jsem vám k tomu i sklenky vody. Nemáte chuť na něco dobrého? K vínu by vám možná přišla vhod bageta se smetanovým sýrem s koprem a uzeným lososem, nebo naše vyhlášené slané tyčinky buď s kmínem, anebo se sýrem, které pro nás peče skvělá pekařka z vedlejší vesnice, z Roupova.“
Ženské, na první pohled protivné, si mezi sebou vyměnily pohledy.
Jedna z nich pak řekla:
„No, jestli jsou ty tyčinky čerstvé…“
Gábinu to rýpnutí z míry nevyvedlo.
S úsměvem je informovala:
„Jistě že ano.“
Než stačila vstoupit do lokálu, pod podloubím se objevil Matěj Skořepa.
Na Gábinu zavolal:
„Gábino, prosím tě, mohla bys mi přinést kafe a bagetu se šunkou? Spěchám. Auto mám naložené zbožím, co musím rozvézt, a doma jsem se najíst nestihl. Teta Marta odjela ráno s Aurinkou do Tábora, slíbila jí, že se podívají do zoologické zahrady.“
Gábina přikývla.
Nejdřív přinesla těm dvěma cizím ženským, které sem tak nějak nepatřily, jak Gábina instinktivně cítila, tácek s křehkými sýrovými tyčinkami z listového těsta, které pro ni pekla Blanka Plecitá. Ta před pár lety začínala péct perníčky ve vlastní kuchyni, a teď vede vyhlášenou pekárnu a kavárnu v Roupově na náměstí, a spolu se svou tchyní, Gábininou a Klářinou dávnou kamarádkou, peče všechno, na co jen si člověk mohl vzpomenout. Gábina si ovšem pokaždé vybavila, jak se Blanka ztratila, a kdyby nebylo jí a Kláry, možná by se stala obětí zločinu.
Gábina položila tácek na stolek, u něhož seděly ty ženské, a zaznamenala, že z jejich sklenek znatelně ubylo vína, ale hned se obrátila, aby z lokálu přinesla Matějovi jeho objednávku. Jedna z těch ženských na ni nepříjemně
skřípějícím hlasem zavolala:
„A přineste nám ještě dvě sklenky vína.“
Gábina přikývla.
V duchu si poznamenala: No nazdar.
Ale jejich věc, jestli se chtějí ztřískat už dopoledne.
Pak připravila Matějovi jeho oblíbené cappuccino a zapekla mu křupavou bagetu, kterou, než ji naservíro-
vala na talíř, překrojila, aby se dala líp sníst. Do malé misky nabrala zeleninový salát, na tácek přidala i sklenku jemně perlivé vody.
Mirku požádala:
„Prosím tě, těm dvěma ženským, co sedí venku, dones ještě dvě sklenky vína.“
Mirka protočila panenky.
„Teda na to, že ještě není jedenáct, to rozjíždějí dost zostra.“
Gábina přikývla.
„Jo, jsou mi podezřelé. Musíme si je ohlídat, aby se nevypařily bez placení.“
Mirka ji ujistila:
„Nespustím je z očí, paní Gábino.“
Gábina přinesla Matějovi kouřící bagetu a šálek voňavé kávy.
Bez ptaní si k němu přisedla.
Doby, kdy Matěje neměla ráda, protože se točil kolem její sestry, byly definitivně pryč. Ten lehkomyslný floutek, který se oženil s o dost starší Pepinou Kuchařovou, ředitelkou vlčické základní školy, aby nemusel pracovat, a motal se i kolem dalších starších vdaných i osamělých dam, a to včetně její sestry Kláry, se překvapivě se ctí vyrovnal s tím, že jeho manželku odvedli policisté do vazby prakticky rovnou z porodního sálu.
Matěj, do té doby se šikovně vyhýbající čemukoli, co zavánělo prací, se musel ze dne na den postarat o svou právě narozenou dceru Aurélii a sehnat si živobytí.
Gábina mu tehdy moc šancí nedávala, ale Matěj všechny překvapil.
O dceru se vzorně postaral a rozjel i internetový prodej bytových doplňků, které dřív vyráběl, jen aby měl příležitost dostat se z domova od panovačné Pepiny.
Když ale bylo nutné se postarat o dceru, k problémům se postavil čelem.
Později se nějak dal dohromady s její a Klářinou nevlastní sestrou Kamilou, která přišla do Vlčic vypátrat svého otce, a ukázalo se, že jím je jejich už roky zesnulý táta. Kamila se smířila s tím, že žádné dědictví neexistuje, a začala do Vlčic přijíždět na návštěvu, seznámila se s Matějem, a tak Klářin bývalý milenec zkrátka a dobře začal patřit do rodiny, ať už to Gábina s Klárou chtěly nebo nechtěly.
Gábina se Matěje zeptala:
„Kamila je teď tady?“
Matěj přikývl.
„No jo. To věčné dojíždějí ji začalo otravovat. Nastěhovala se k nám.“
Gábina překvapeně vyjekla:
„To jsem nevěděla! Myslela jsem, že za tebou jezdí, jen aby byla s vámi.“
Matěj se zakousl do bagety a pokrčil rameny.
Pak vysvětlil:
„Vlastně u nás oficiálně bydlí teprve pár týdnů, Gábino. Pražský byt ještě nepustila. Chtěli jsme vám to říct, až při nějaké příležitosti, až se zase sejde celá rodina.“
Pak dodal:
„Ale když už se ptáš, tak my se s Kamilou budeme brát.“
Gábina na něj vykulila oči.
Pak opatrně pronesla:
„Není to poněkud… předčasné?“
Matěj si povzdechl.
Pak vysvětlil:
„Já vím, že Kamila nevstoupila do Vlčic pravou nohou, ale myslím, že se díky tobě a Kláře hodně změnila. Jak víš, s Pepinou jsem se rozvedl, hned jak skončila ve vězení,
a tak nějak si myslím, že se k sobě s Kamilou hodíme. Ona je sama, nemá kromě vás žádné příbuzné, a vy ji jako rovnoprávnou sestru stejně neberete, a podívej se na mě. Exmanželka a máma mojí Aurinky je ve vězení, naši se mnou už léta nepromluvili ani slovo, a kdyby nebylo vás, neměl bych ani tetu Martu.“
Gábina mávla rukou.
Jen tak do vzduchu utrousila:
„Ale jdi, všichni oceňují, jak ses s tou situací vyrovnal. Ale když mluvíš o svatbě, nemám pocit, že bys byl bůhvíjak zamilovaný. A co se týká Kamily, tak zbožňuje Aurinku, ale…“
Nechala slova vyznít do prázdna.
Matěj pokýval hlavou.
„No jo… Víš, já byl zamilovaný jen jednou.“
Z Gábiny ne zrovna diplomaticky udiveně vyklouzlo:
„Do Pepiny?“
Matěj se rozesmál.
Pak ale zvážněl a Gábině řekl:
„Ne, do Kláry. A myslím, že to víš.“
Gábina zakroutila hlavou a zeptala se:
„Proč si prostě nenajdeš opravdovou lásku?“
Pak dodala:
„U Kláry bys nikdy neměl šanci.“
Matěj pokrčil rameny.
„No, já jsem si uvědomil, že Kláru miluju, až když už bylo pozdě.“
Pak dodal:
„Ona by mě stejně nechtěla. Ne, když jsem býval takový
idiot. Ale dneska, když vidí, že žiju jak se patří… Možná, kdybychom spolu předtím nic neměli. No, ale nevím.
Jen se na ni podívej. Miloš je skvělej chlap, ale ona si ho nechce vzít. Jak by si potom mohla chtít vzít mě?“
Pak se na Gábinu usmál.
„A nemysli si, že jsem jí to nenabízel.“
Gábina se ušklíbla.
„S tím se mi Klára nikdy nesvěřila.“
Matěj se pousmál.
„No… ono to není zrovna k chlubení…“
Gábina se na něj usmála a vřele ho ujistila:
„Teď už je.“
Pak položila další otázku, na niž ji zajímala odpověď:
„Pro koho teď Kamila dělá?“
Matěj pokrčil rameny.
„No, ona si zařídila živnosťák a dělá účetnictví pro různý lidi, ale opravdové peníze vydělává díky tomu, že pracuje pro takové podnikatelské kápo, co sídlí v Táboře. Mně se ten chlap moc nelíbí, ale nemůžu nic dělat. Myslím, že lidem zařizuje účty v daňových rájích. Ale to víš, ty peníze, který si u něj Kamila vydělá, potřebujeme.“
Gábina si nemohla pomoct.
Matějovi řekla:
„Viděla jsem ji dnes ráno v džípu. Jeli tudy směrem k vám, do Roupova.“
Matěj přikývl.
„No jo. On ji přivezl domů, protože u něj makala přes noc na nějakých účetních přesunech. Na to je Kamila dobrá. A přivezl ji, protože ta její rachotina si naposledy škytla už minulý týden. Já auto potřebuju, a Kamila nemá peníze na nové. Ale prý si u toho chlapa vydělá dost, že si už tak za měsíc nebo za dva nějakou další ojetinu koupí. Jinak ji vozím zatím do Tábora já, nebo se s někým sveze…“
Gábina přikývla.
Moudrá z toho ale nebyla. Matěj na stůl položil bankovku a řekl:
„To je dobrý.“
Gábina vstala a s Matějem se rozloučila.
Viděla, že před ty dvě divné ženské Mirka staví další víno.
Gábina tušila, že z těch ženských koukají nějaké komplikace.
Automaticky přehlédla náměstí.
Viděla Kláru, jak s kyticí růží vychází z květinářství a míří ke hřbitovu.
Gábinu pro sestru zabolelo srdce.
Klára nechala obchod na starosti Klárce a s obrovskou kyticí anglických čajových růží, kterou pro svého dávno zesnulého otce, jehož nikdy nepoznala, protože zemřel ještě před jejím narozením, Klárka uvázala, se vydala na hřbitov. Ostatně bylo jen málo dní, během těch dlouhých třiceti let, kdy už byl její manžel mrtvý, že by se na hřbitov nevydala. Byl to pro ni už spíš takový rituál, při němž si vyčistila hlavu. Uvědomovala si, že už ani nelze říct, že by Milana pořád milovala. Byli spolu tak krátce, a ona pak musela sama vychovávat Klárku… Ale bylo jednodušší se upírat k dávno zemřelému manželovi než dát šanci někomu živému. Klára Milana po celá léta používala jako štít, aby si uchovala svoji nezávislost, a taky protože se po všech těch letech nového závazku bála. S Milanem to bylo tak jiné… Byli mladí a do všeho, takže i do manželství a rodičovství, se vrhali po hlavě.
Jenže pak si zapomněla zapnout radary a dovolila vlčickému gynekologovi Miloši Kordovi, aby jí vstoupil do života. Miloš na její pozdější námitky nedbal a koupil jí zásnubní prsten.
Co na tom, že ho Klára uložila do šuplíku?
Prsten Milošovi nevrátila, a Miloš se tvářil, jako by si nevšiml, že ho nenosí.
Na jejím levém prsteníku dosud byl tenký zlatý kroužek, který jí ve zdejším kostele navlékl Milan. Klára se po paměti přesvědčila, že snubní prstýnek je na svém místě.
Možná nastal čas ho odložit.
Ale opravdu jen možná…
Prošla kolem kostela a vstoupila na hřbitov.
Okamžitě si ho všimla.
U nyní již označeného hrobu, do nějž uložili před dlouhými lety jeho manželku Lucii, seděl na zemi František Kratina, který, ačkoli ji nezabil, si za její vraždu odseděl mnoho let. Chránil svého syna Jirku, který v opilosti do matky strčil a ona spadla ze schodů.
Na Luciině hrobě ležela kytice bledě žlutých růží, které jí sem Kratina nosil každý týden. Pokaždé si poseděl u manželčina hrobu a pokaždé vypadal, jako že je hluboce zamyšlený.
Klára si vzpomněla, jak spolu s Gábinou a jejich spolužačkou a kamarádkou Hankou všechny ty dávné děsivé události postupně rozmotaly, našly Jirku, který se před světem a svou vlastní vinou schovával v klášteře, a otce a syna nakonec usmířily.
Klára se musela usmát, když si na to vzpomněla.
Teď se na chvilku zastavila, aby Kratinu nerušila. On ale její přítomnost stejně vycítil.
Otočil se a na Kláru zamával.
Klára mu zamávání oplatila a šla k hrobu svého manžela.
Tam do vázy vložila růže, zapálila svíčku a chvilku v zamyšlení postála.
Přemýšlela, co by jí manžel poradil. Byl by rád, že mu v srdci zůstala věrná? Nebo by ji vyzval, aby odložila nekonečný smutek a šla dál? Klára sama nevěděla, co vlastně chce.
A chce vůbec Miloše?
Povzdechla si.
Když se otočila, aby se vrátila do obchodu, viděla, že na ni Kratina čeká.
S úsměvem se k němu připojila.
Chvíli šli vedle sebe mlčky, ale pak se Kratina zastavil.
Klára se také zastavila.
Kratina řekl.
„To bys, Kláro, nevěřila, co se stalo.“
Protože se usmíval, Klára ho mile vyzvala:
„Tak mi to povězte.“
Kratina ji informoval:
„Byli za mnou Bílkovi, víš, ti, co koupili tenkrát naši chalupu. Jindřich zdědil nějaké historické roubené stavení v Krkonoších, odkud pocházeli jeho prarodiče, a i když náš barák dali celkem do pucu, rozhodli se přestěhovat do té roubenky v Rokytnici nad Jizerou, kde mají nějaké příbuzné, jak mi Jindřich vyprávěl.“
Klára nechápavě potřásla hlavou.
Kratina s širokým úsměvem dodal:
„Nabídli mi k odkoupení náš dům.“
Klára se rozesmála.
„No to je skvělé. Máte dost peněz?“
Kratina pokýval hlavou.
„No tak to samozřejmě nemám, ale byl jsem v Komerční bance, kde mám účet. Našetřeno něco mám, to jo, ale pár set tisíc mi chybí. Něco mi půjčí banka a zbytek mohu Bílkovým posílat postupně. V montovně si vydělám, tak to nebude problém.“
Klára se do něj zavěsila.
„Musím se vrátit do obchodu.“
Kratina pokývl hlavou.
„No já taky musím zpátky do montovny. Ale dovedeš si představit, jak se cítím? Můžu se vrátit domů. Moc to pro mě znamená, víš, Kláro. Dokud se ta možnost, že dostanu dům zpátky, nenaskytla, ani jsem nevěděl, jak moc mi náš domov chybí.“
Pak dodal:
„A taky Jirka za mnou teď jezdí častěji, když se vrátil do Čech.“
Klára pevněji stiskla jeho silnou ruku.
„Mám radost za vás, pane Kratino.“
Kratina ji pohladil po ruce.
„Bez tebe a bez Gábiny bych zase brzy skončil ve vězení. Nikdy vám nebudu moct dost poděkovat, že jste se mě nezalekly a vrtaly jste se mi v životě tak dlouho, dokud jste Jirku nevypátraly.“
Klára pohodila hlavou.
„My si prostě nemůžeme pomoct.“
Kratina zahuhlal:
„Ale vaši chlapi z toho radost nemají, co?“
Klára se rozesmála.
Kratina ji doprovodil až ke květinářství, kde vstrčil hlavu dovnitř, aby pozdravil Klárku, svoji velkou oblíbenkyni. Kláru jemně objal a vydal se k montovně. Klára se za ním chvilku dívala.
Pak vstoupila dovnitř a Klárku vyzvala:
„Jestli chceš jít domů, tak můžeš. Odpoledne to tu zvládnu sama.“
Klárka zakroutila hlavou.
„Mami, jsi tu od rána. Zůstanu aspoň do tří.“
Klára ji napomenula:
„Nelíbí se mi, že Klárinka tráví odpoledne v družině.“
Klárka jí připomněla:
„Taky jsem trávila odpoledne v družině a vyrostla jsem.“
Pak dodala:
„Na večer jsem slíbila Pavlovi lasagne. Zítra ti je přinesu, abys měla oběd. A teď se posaď, uvařím ti kafe. A přinesla jsem ti bramborový salát, který ze mě včera vymámil tvůj zeť.“
Klára se usmála.
„Vždyť víš, že nejradši přes den moc nejím.“
Když viděla zklamání v dceřiných očích, dodala:
„Ale bramborový salát si dám ráda.“
Klárka přikývla.
„Já vím, mami.“
Klára najednou řekla:
„Víš, co mi řekl starý Kratina? Bílkovi z Křovinky se stěhují někam do Krkonoš a nabídli mu, aby si od nich odkoupil zpátky dům. A on jejich nabídku přijal. Myslím, že si pořád namlouvá, že se jednoho dne Jirka vrátí domů. Já si to ale nedovedu představit.“
Klárka přestala otírat police.
„Mami, všimla sis, jak moc se Kratina změnil? Ze začátku, když sem přišel, jsem z něj měla strach. Byl pořád takový zamračený, nemluvný. A teď sem každou chvíli zaběhne, přinese nějakou dobrotu pro Klárinku, a když přijede na pár dní domů Jirka, celý se rozzáří.“
Klára přikývla.
„Jo, ušel velký kus cesty. Už sem zase patří.“
Klárka pokrčila rameny.
„No ale přesto… Ten starý dům, kde se to stalo. Kde mu to bude tu hrůzu pořád připomínat. A navíc Křovinka je samota… Víš, mami, myslím si, že mu je na statku Molákových dobře. Je tam pořád mezi lidmi. A ten byt si zařídil perfektně.“
Klára si povzdechla.
Dcerce vysvětlila:
„Víš, Kratina mi nedávno vyprávěl, jak moc Lucii miloval. Jenže si zvykl žít tak, jak žil jeho táta. Každý den se vracel z hospody opilý, jak zákon káže, a později tenhle způsob života po něm převzal i Jirka. Kdyby byl žil víc pro rodinu, možná by se ta tragédie ani neodehrála.“
Na chvíli se zamyslela.
„Možná se nenechal zavřít jen proto, aby před vězením ochránil syna. Možná si uvědomoval, jak velkou na tom, co se stalo, nese sám vinu. Kluk se zvrtnul po něm…“
Klárka podotkla:
„Muselo to s Jirkou ale strašně moc otřást. Jeden den seděl opilý s kumpány U sudu, a druhý v modlitební lavici v klášteře uzavřeném před světem. Každopádně myslím, že Jirku ta tragédie poznamenala víc než starého Kratinu, nezdá se ti?“
Klára přikývla.
„No aby ne. Vždyť Jirka nesl, a pořád ještě nese, vinu za smrt mámy, a nebylo mu dopřáno, aby si ten zločin spravedlivě odseděl, aby přijal trest a vyrovnal se s vlastní minulostí. A určitě si připisuje i vinu za to, že jeho otec šel do vězení namísto něho.“
Klárka přikyvovala.
„No jo, a taky se ocitl najednou, ze dne na den, na světě úplně sám. A vzpomínky na to, jak svou mámu trápil, mu určitě taky nepřidávají na klidu v duši.“
Klára řekla:
„Pamatuju Lucku… Ačkoli jí mohlo být sotva o deset let víc než mně a Gábině, byla to unavená, upracovaná ženská, která neměla v životě žádnou radost. Protože se za svého manžela styděla, ani mezi nás, ženské, nechodila, i když jsme ji na naše sešlosti zvaly. Teď ti to možná připadá nemožné, ale Jirka byl před lety tady ve Vlčicích známý jako největší flamendr, opilec a výtržník. Myslím, že když odsud odešel, hodně maminkám dcer se ulevilo.
Nikdo z nás nevěděl nic jiného, než že starý Kratina zabil svou ženu, a mladý zmizel někde ve světě.“
Klárka připomněla:
„Starý Kratina na tebe a tetu sice hartusil, když jste se mu začaly vrtat v soukromí, dělal na všechny okolo bubu,
ale hned si našel práci v montovně, a všichni ho chválí, jaký je to pracant. Našel si byt, který udržuje ve vzorném pořádku, a jediné, co mi připadá divné, je, že se vrátil sem. Kdyby opravdu nechtěl, aby ho tu lidi poznávali, mohl se usadit jinde. A Jirka prožívá svůj život s pocitem viny, které se nejspíš nikdy nezbaví. Vlastně mi je jich líto, mami. Kdyby tehdy nepili…“
Klára se na dceru usmála.
„No, kdyby-chyby… Nic se nedá vzít zpátky. A Kratina se sem vrátil, protože tu má pochovanou ženu. Vždyť jsem ho poprvé viděla na tom místě, kde ji tehdy s Jirkou pohřbili. A toho, že se vrátí do jejich bývalého domu, se nebojím. Vždyť se v posledních měsících spřátelil s Jindřichem Bílkem, byli skoro nerozluční. Já myslím, že na Kratinu ten dům působí dobře. Byl to odjakživa jeho domov, a myslím, že jestli někde dokáže dojít klidu, tak právě tam. Víš, my o něm pořád mluvíme jako o starém chlapovi, ale podle mě mu nemůže být moc přes šedesát. Je stejně starý jako táta tvého Pavla, a jen o pár let starší, než Jaroslav a Miloš.“
Klárka vykulila oči.
„No mami, to nemůžeš srovnávat.“
Jako by si ho přivolaly, do obchodu vešel vysoký štíhlý muž se srdečným úsměvem na tváři. Jaroslav Kremlička, advokát a snoubenec Klářiny sestry Gábiny. Obě Kláry obejmul, řekl jim, jak moc jim to sluší, a pak požádal o květiny pro Gábinu.
Klárce vysvětlil:
„Dej mi něco bílého, chci, aby si zvykala na to, že bude brzy nevěstou.“
Klárka vybrala pár smetanových růží, nevěstin závoj a jednu krásně rozkvetlou perlově zbarvenou hortenzii, ustřihla k tomu lesklou bílou stuhu a udělala pro tetu krásné aranžmá.
Suše poznamenala:
„Kdybys na tetu tak netlačil, Jaroslave, už byste byli svoji.“
Jaroslav jí odsekl:
„Kdybych na ni netlačil, tak si ještě vykáme.“
Pak se otočil na Kláru.
„A co se tebe týká, taky by ses konečně měla pohnout z místa. Miloš už je z tebe nemocnej. Tuhle mi říkal, že ti dal už před rokem zásnubní prsten, a tys ho strčila do šuplíku.“
Klára se ušklíbla.
„Já už vdaná byla, nemusím se hned hrnout do manželství jako Gábina.“
Jaroslav zalapal po dechu.
Kláru suše informoval:
„Tvoje sestra se tak do něčeho hrne. Ale já ti říkám, že v červnu se bereme.“
Klárka zatleskala:
„Beru tě za slovo, Jaroslave.“
Pak škodolibě vzala do ruky mobil.
Jaroslavovi řekla:
„Jdu hned tetě volat. Chci být první gratulant.“
Jaroslav jí vyškubl mobil z ruky.
Vyčetl jí:
„Myslel jsem, že jsi na mojí straně, Klárko. Ale ty jsi stejná jako tvoje máma a teta. To se divím, že s tebou tak hodnej kluk, jako je tvůj Pavel, vydrží. Jsi pěkná potvora.“
Klárka se na něj pousmála.
„Jen tě škádlím. Ale jestli se opravdu vezmete, můžu ti říkat strejdo?“
Jaroslav zaplatil za kytici a Klárku ujistil:
„Říkej mi, jak chceš.“
Odpoledne uprostřed týdne obvykle nemívaly v květinářství moc živo, a tak byla Klára ráda, když do obchodu
vstoupil Chroust. Bývalý rebel a lehkomyslný sukničkář, který se usadil, až když se zamiloval do mladičké Adélky, dcery soukromého očka Davida Holzmana z Tábora, byl odjakživa Klářin i Gábinin kamarád.
A byla to Klára, která mu pomohla Adélčina tátu Davida uklidnit a smířit ho s dceřinou svatbou. Nebylo to rozhodně lehké, protože Adélce bylo teprve sedmnáct a měla víc než rok do maturity, Chroustovi naopak už třicítka lízala paty…
David zuřil, když za ním Chroust přišel s žádostí o Adélčinu ruku, a namísto aby ho vyslechl, vrhnul se na štíhlého, drobného Chrousta jako rozzuřený býk. Chroust ten útok přežil, ale Klára se tehdy rozhodla, že se do toho vloží a s Davidem si promluví.
Nebylo to jednoduché, protože obě sestry byly se soukromým očkem odjakživa na kordy. Jednak se mu motaly do jeho případů, druhak, když ho potřebovaly, klidně na něj nastražily léčku a nechaly ho, aby si v kdejaké šlamastyce vymáchal pusu místo nich, a ony zůstaly v očích vlčických sousedů čisté jako lilie.
Že si David nastávajícího zetě neoblíbil, nebylo divu. Chroust se totiž často přimotal k nějakému průšvihu, který vyšetřovali policisté, a o jeho slabosti pro dívky věděli ve Vlčicích, kde má David hodně klientů, všichni, a tedy i David. A David taky věděl, že ho postupně všechny dívky, s nimiž chodil, opouštěly, jakmile zjistily, že bydlí v ratejně někde na statku, v bytě nemá zavedenou vodu ani elektřinu, a co se jeho týkalo, ani tyto dle něho zbytečné výdobytky civilizace nepotřeboval.
Jenže pak potkal Adélku a zamiloval se do ní, protože Adélka jako první a jediná dívka, která navštívila jeho obydlí, proti jeho způsobu života ani trochu neprotestovala.
Chroust pochopil, že poznal ženu svého života, a nelenil, Adélku přivedl do jiného stavu, koupil pro ně byt, kde tekla studená i teplá voda, celá kuchyň fungovala na elektřinu a součástí bytu byl i splachovací záchod. Když do bytu přivedl dojatou Adélku, dívka ho bezelstně ujistila, že bydlet v Chroustově ratejně by jí nevadilo, ale když má přijít na svět jejich dítě, tak to bude určitě tady v bytě lepší…
Nu… jediný zaujatý účastník tohoto příběhu, který se neradoval ze šťastné zprávy, byl budoucí dědeček David. Popravdě, budoucí dědeček David ze zprávy, že jeho sedmnáctiletá dcerka, již vychovával odmalička sám, bude mít dítě, zuřil.
A tak se poněkud unáhlil a svého nastávajícího zetě zmlátil.
Klára Chrousta, který se k ní po nevydařené žádosti o ruku uchýlil, ošetřila a druhý den si s Davidem rozumně promluvila. Vysvětlila mu všechna pro a proti, co se týká svatby a vychovávání dítěte co svodná matka (o tom by oba mohli hodně vyprávět), a za Chrousta se bila jako lvice.
Díky tomu byla svatba. A pár měsíců po ní se narodil Jeník.
Chroust s Adélkou to zvládli na jedničku. Adélka dokonce odmaturovala a Chroust si našel platově lepší místo, aby rodinu uživil. Když David viděl, jak se jeho zeť snaží, zapomněl na spory, a teď z nich všech byla báječná rodina. A vlastně patřili i do rodiny Gábiny a Kláry, protože sestry, starší o pár let než Chroust, se s ním nikdy nezapletly, takže k němu chovaly sesterský vztah a držely nad ním ruku.
Klára Chrousta objala a zeptala se:
„Jdeš Adélce pro kytky?“
Chroust přikývl.
„Jo, jdu.“
Klárku požádal:
„Něco mi vyber.“
Pak se otočil ke Kláře.
„Víš, nechci do ničeho vnášet zmatky, ale v poslední době vídám často Kamilu v Táboře. Nemáš tušení, co tam může dělat? Vídám ji totiž ve společnosti toho Richarda Kazdy. Víš, kterého myslím? Toho hochštaplera, co přišel odněkud ze Slovenska a skupuje, co mu přijde pod ruku, a daně platí někde na Panenských ostrovech.“
Klára přikývla.
„Sakra. To je celá Kamila. Když už to vypadá, že se usadí s Matějem a bude sekat dobrotu, tak začne trojčit s Kazdou. Kazda má peníze, dokonce hodně peněz, a Kamila po penězích prahne. Ta se určitě do něčeho připlete. Nebo spíš nechá Kazdu, aby ji do některého ze svých nekalých kšeftů namočil. Jen si vzpomeň, proč sem, do Vlčic, poprvé přijela. Z touhy po dědictví. Byly to peníze, na které myslela.“
Klára si zlostně odfrkla.
Chroust se ale vyjevil.
„Ty myslíš, že si Kamila s Kazdou něco začala?“
Klára pokrčila rameny.
„No, to asi ne. Tedy aspoň doufám, že ne, protože Matěj se konečně pomalu vyhrabává z těch trampot, do nichž se tedy dostal vlastním přičiněním, a já myslím, že má Kamilu opravdu rád. Kdyby měla skončit jako Pepina… To by ho mohlo definitivně zlomit.“
Pak pomalu dodala:
„Že si ten prevít vždycky vybere takovou hrabivou ženskou…“
Chroust poznamenal:
„Nedělej si zbytečné starosti, Kláro. Viděl jsem je v Táboře několikrát, ale jako milenci fakt nevypadají. Spíš mi připadají, jako by měli nějaký společný plán, víš. Jako spiklenci.“
Pak se zeptal:
„Myslel jsem, že Kamila má práci v Praze. Tak co tu dělá?“
Klára pokrčila rameny.
„Těžko říct. Možná to mezi ní a Matějem začíná být vážné.“
Chroust přikývl.
„Já bych to Matějovi přál.“
Pak si vzal od Klárky kytici něžných bledě růžových tulipánů a zaplatil.
„Tak já jdu, holky…“
Klára i Klárka řekly:
„Ahoj…“
Klárka se zeptala:
„Tak můžu už jít, mami?“
Klára přikývla.
„Jo, jen jdi.“
Když Klárka odešla, Klára vyšla pod podloubí, kde měla vyskládané zboží, určené pro venkovní využití.
Všimla si, že stromky mají suchou zeminu, vzala do ruky konev a trochu je zalila.
Pak se narovnala a přehlédla náměstí.
Klářino zkušené oko zaznamenalo Vaška Navrátila. Vystoupil z auta, které zaparkoval na posledním volném místě, a pomalu se ubíral směrem ke klenotnictví, které patří jeho bývalé manželce Svatce. Vašek se Svatkou se rozvedli, protože si Vašek začal románek s rovněž vdanou Janou Kopeckou. Ačkoli poté, co se jejich vztah provalil, a oba se rozvedli, Vašek s Janou nakonec spolu nezůstali.
Klára zůstala stát na náměstí, aby se ujistila, že Vašek jde opravdu za Svatkou. Pokud ona ví, přijel Vašek do Vlčic poprvé od doby, kdy ho Pepina Skořepová postřelila
na poště, kam přišla krást, do nohy. Vašek po rozvodu zjistil, že soužití s Janou a jejími dvěma puberťáky v třípokojovém bytě není nic pro něj, a odstěhoval se do Tábora.
Pepina putovala do věznice, a Vašek, vystudovaný pedagog, v Táboře získal místo školního inspektora. Dům, který začal stavět pro Janu a pro sebe, prodal, a pokud Klára věděla, koupil si byt v Táboře. Jestli zrovna s někým je nebo není, se nevědělo.
Vašek zmizel ve Svatčině obchodě a Klára se vrátila dovnitř.
Byla si jistá, že se brzy dozví, co tahle návštěva má znamenat.
Nicméně nedokázala Svatku pustit z hlavy. Byla to její a Gábinina spolužačka, která po svatbě s charismatickým Vaškem žila ve stínu svého manžela, a jeho četné nevěry, a také to, že neměli děti, z ní udělaly utrápenou a o sebe nedbající ženu.
Jenže pak si ji Klára s Gábinou podaly, dovlekly ji ke kadeřnici, vyházely jí skoro všechno oblečení a donutily ji, aby si koupila nové, a naučily ji, jak zacházet s pudrem a řasenkou.
Na Vaška to žádné účinky nemělo, ale vylepšené Svatky si všiml Matěj Skořepa, a co se nestalo – Svatka otěhotněla. Okamžitě se s Matějem rozešla a snažila se tvářit, jako že se jim to s Vaškem konečně povedlo. Vašek měl plnou hlavu Jany Kopecké, tak si manželčina těhotenství všiml, až když se po náměstí kolébala jako bitevní loď.
A jako bitevní loď se po náměstí brzy pohybovala i Pepina Skořepová.
Svatka nikdy nepřiznala, že otcem jejího Pavlíka je Matěj, ale Klára to uhodla. Jednou o tom mluvily a Klára ji nabádala, aby o svém těhotenství Matějovi řekla. Svatka
ale byla neoblomná. Nechtěla, aby lidi z Vlčic věděli, že se s Matějem zapletla.
Kláře později došlo, že možná Svatce Matěj namluvil, že s Pepinou už dávno nic nemá. Ostatně jí to taky vykládal, ale Kláru ani nenapadlo tomu věřit. A teď, s těhotnou Pepinou jako očividným důkazem, že byla tak naivní, se nejspíš styděla.
Kláře později, když už byli Pavlík i Aurinka na světě, Svatka vysvětlila:
„Požádala jsem Vaška, aby se ode mě odstěhoval, a řekla jsem mu, že Pavlík není jeho. Tedy, samozřejmě, že kdo Pavlíkův otec ve skutečnosti je, ze mě nevytáhl, a že se sakra snažil… Ale byla to pro jeho ego obrovská rána. Nicméně mi slíbil, že si to nechá pro sebe, a já tě prosím, Kláro, aby sis to nechala pro sebe i ty.“
Na to Klára myslela. A myslela na to, i když už zavřela svůj obchod a prostředkem parku vzpřímeně kráčela ke kavárně své sestry, aby si tam jako každý večer dala svou oblíbenou sklenku vína, sezobla nějakou maličkost a setkala se tam s přáteli.
Klára měla na sobě vypasovaný černý kostýmek se sukní nad kolena, černé lodičky na vysokém podpatku se stříbrnou jehlou a nevšímala si obdivných pohledů, které ji doprovázely.
Ostatně na ně byla zvyklá.
Na chvilku se zastavila u barokní kašny, aby svým uším dopřála potěšení ze zurčení křišťálově čisté vody, ale měla neodbytný pocit, že ji někdo sleduje, a to nikoli proto, že jí to sluší. Zvedla oči a hned ho uviděla. Stál asi deset metrů od ní, u vstupu do parku, a upíral na ni oči.
Očividně tu na ni čekal.
Roman.
Bývalý milenec její sestry.
